obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915355 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39483 příspěvků, 5738 autorů a 390301 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Dědek ::

 autor nevimjakou publikováno: 05.04.2018, 12:12  
Proč se hodí mít hodně peněz.
 

"Rozhrň mi vlasy a zlíbej mi čelo. Ukaž, jak ti na mně záleží. Chtěl bych to poznat. Víš, kolik mi je? Myslíš, že si v tomhle věku můžu ještě dělat naději, že potkám někoho, kdo o mě aspoň zavadí pohledem a nepobleje se při tom? Možná máš stejnej pocit, ale nemusela bys. Určitě už cejtíš, že nejsem tak špatnej chlap. Můžu ti ukázat stav mýho konta. Je to trapný? Máš pocit, že jdu hned k věci. Ale pochop, mně už nezbejvá čas. Možná bude příští slovo to poslední který ze mě vypadne. Chápeš? Víš, kolik jsem toho v životě prožil? Sem starej hnusnej chlap. Mám hemoroidy. Prdel mě svědí a nemůžu si jí ani namazat, protože by mě při takovým zkurveným manévru chytla křeč. Mám většinu nemocí, na který si vzpomeneš a vím, že budu brzo prdět do hlíny. A tak tě prosím, poslouchej mě a vydrž se na mě aspoň dívat. Víš, že za to dostaneš skvěle zaplaceno. Dva litry za každou minutu! To je kurva slušnej ranec za takový divadlo, ne?"
Dědek si sáhl pro kyslíkovou masku a mocně si z ní potáhl. Byl to vážně hnusnej chlap. Dejchá za něj přístroj a tepe umělý srdce. Hlavu mu pokrejvá vrstva nastřelenejch vlasů. Vypadá na sto, ale ve skutečnosti mu bude tak sedmdesát. Prochlastal se většinou svýho života. Začal s tím už od chvíle, kdy zjistil, co s alkoholem nezažije. O co přijde. A na co zapomene. Jeho život stál do tý doby za hovno. Jeho rodiče byli dvojice zaprděnejch středoškolskejch profesorů, který k svýmu synkovi přišli ze zvyku. Moc po dítěti netoužili, ale okolí si myslelo, že by měli. A tak ho měli. Jak obtížná je pro ně jeho existence, mu ukazovalil většinou. Výjimečně ne. Nenáviděl je, pak nenáviděl všechno okolo a chlast byl dobrým řešením. Zkoušel i tvrdý drogy, ale ty mu nesedly. Nehádal se s rodičema jen tehdy, kdy nebyl doma. Oni byli rádi. A on ještě víc. Když zemřela bohatá prateta z kdoví kolikátýho kolene, o jejíž existencí nikdy ani netušili, odkázala právě jemu pořádnej ranec peněz. Znamenalo to, že si nemusí do konce svýho života dělat starosti s prachama. Od týhle chvíle to začlo jít s dědkem z kopce. Hlavně s jeho tělem. Trpělo, chřadlo. V osmadvaceti si zaplatil přednostní transplantaci jater. V pětatřiceti se přidaly ledviny. Za dalších dvacet si tohle zopakoval. Ten idiot byl nepoučitelnej a neměl k tomu důvod. Měl prachy. Nejvíc se bál ženskejch. Bál se, že by musel milovat. Nenávidět dokázal dokonale. Rodiče mu v tom poskytli trénink a příklad. Když zemřeli, na pohřeb nejel. Jenom tenkrát v hospodě prohodil, že mu konečně něco dali - klid.
Teď tu leží a zvrací. Je nasáklej chlastem a práškama proti bolesti. Děvka mu s předstíranou starostlivostí utírá z úst zvratky. Je to většinou s trochou krve.
"Nehraj tu na mě komedii. Vím, že je ti ze mě na blití, tak se nesnaž tvářit, jak se mnou cejtíš!" řve na ní. "No tak? Řekni, co si myslíš! Dáš mi pusu? Dělej, polib mě! Dej mi jednoho zatracenýho hubana, ať mám tu cestu do pekla trochu sladší!"
Políbí ho na čelo a dědek se zarazí. Chvíli kouká. Ovládlo ho něco, co v životě nikdy necejtil.
"Cos to udělala? Tohle na mě nezkoušej! Takovýhle ženský triky!" skoro si dokázal sednout. "Víc prachů ti nedám, to si nemysli! Jseš jen stokrát obyčejná děvka, tak se podle toho chovej!" prskal kolem sebe. Pak vyzvracel trochu krve a zase si lehl. "Co ty víš o lásce. Nevíš nic. Ani já ne. Život se se mnou nemazlil. Si říkáš, že si ten starej sráč za to může sám... A máš pravdu. Byl jsem a jsem slaboch. Rodiče mi zabili duši! Zabili jí, už když mě dělali. Myslím, že jsem je začal nenávidět od chvíle, kdy jsem je uviděl. Nezapomněli mi nikdy připomenout, jak se museli kvůli mně obětovat. Co mi všechno dali. A že bych jim měl bejt vděčnej. Leda hovno! Kdo by chtěl bejt nechtěný dítě, a pak to půl života poslouchat? Měli si radši nějakýho parchanta adoptovat - ty už jsou na to školený a jsou se svým posraným osudem smířený. A co ty jseš zač? Co tvý rodiče? Milovali tě?" vyvalil na ní oči. "A nebul! Já jsem tady ta oběť!"
"Našli mě u popelnic v krabici od kozaček."
Dědek se rozesmál. Pak chvíli přemejšlel.
"A co čekáš, že tě začnu litovat? Tvý rodiče jen byli stejný kreténi jako ty mý. Možná ještě větší. Buď ráda, žes je nepoznala."
Otřela mu kapky potu z čela. Přiložila mu k oschlým rtům brčko, aby se napil čaje, ale zakuckal se a vyzvracel víc, než do sebe dostal.
"Do hajzlu, dneska je mi fakt mizerně. Chvíli se prospím," zavřel oči.
"Dojdu udělat čaj," a odešla do kuchyně. Vařila vodu, připravila hrnečky. Přemejšlela, jak stejný osudy oba mají. Možná na tom byla opravdu o něco líp, když svoje rodiče nepoznala. Ten starej páprda si vytrpěl svý a celej život jen unikal. K jeho smůle mu nejspíš byl i ten ranec peněz, kterej ho zajistil, ale zbavil ho veškerejch snah a tužeb. Nemusel nic. Nemusel se o nic rvát, o nic bojovat. Mohl se věnovat plnejma douškama svýmu neštěstí a utápět ho v chlastu. A v čem jsem lepší já?, pomyslela si. Honím se za prachama a stejně žádný nemám. Jsem kurva. Jo, to sice jsem, ale žiju. O něco bojuju. Bojuju, abych žila. Abych přežila. Dědek to vzdal hned na začátku. Neměl nikdy šanci, protože byl slaboch. Bez kuráže a snahy.
Vrátila se do ložnice. Čaj mu položila na stolek. Se svým si sedla do křesla. Dědek byl jak stěna a v bílým povlečení nebyl skoro vidět. Myslela, že už je po něm, ale pak se znovu bolestivě nadechl. Na čele se mu při každým nádechu prořízla hluboká vráska. Vypadala, že mu brzo uřízne vršek hlavy. Možná poprvý v životě zkouší bojovat, napadlo děvku.
Spal dvě hodiny.
Čaj vychladl.
Dědek pořád ne. Nevadilo jí to, i když to znamenalo, že se jí to tu prodlouží možná přes noc. Došla přihřát čaj.
"Do hajzlu, tak je tu někdo?!" bylo slyšet z ložnice.
"Přihřívám vám čaj."
"Nechci vohřívanej. Udělej čerstvej."
"Jak chcete," a dala vařit vodu.
"Poď sem!" zahulákal
"Hned."
"Poď sem hned, když tě, kurva, volám!"
Přišla do ložnice. Dědek měl půlku obličeje pocákanou krví, na tej druhej vyčerpaný oko.
"Počkejte, utřu vám to," naklonila se nad něj. Prsa se jí vyvalily jak sudy v pivovaře. Dědek si všiml a vybublal ze sebe:
"Až mi ten ksicht doleštíš, můžeš se o mě tam dole postarat," sotva to dořekl, začal se zas dávit.
"Myslím, že byste se neměl příliš rozrušovat," dotřela mu bradu a vzala si svetr.
"Co děláš? Hned se svlíkni! Zaplatil jsem ti tolik, kolik bys nevydělala kurvením za rok."
"Sem kurva, ale nejsem vrah."
"Tohle je moje poslední šance aktivně se podílet na běhu života. Přece mi jí nebudeš upírat. Měj trochu pochopení. Chci ještě jednou zažít vlhkou-"
"Asi moc vlhká nebude."
"Nepřerušuj mě! Dej mi jí ještě jednou. Pohodlně se na něj usaď. Neboj, nebudu kašlat."
Děvka se rozmejšlela. Dlouho váhala. Nakonec se svlíkla a vylezla na dědka. Cejtila, jak se začíná třást.
"Myslím, že bysme ne-"
"Nekecej a strč si ho tam."
Odhrnula peřinu a úd, který se pokoušel o svojí poslední erekci, si do sebe zasunula. Dědek spokojeně vydechl. Za okamžik ejakuloval.
"Ne, počkej, ještě vydrž. Nech si ho tam. Chvíli."
Seděla na něm. Nevěděla, kam s očima. Pak koukala na něj. Na starou vyschlou švestku, která chce pořád plodit.
Dědek měl zavřené oči a odfukoval. Tenhle stříkanec mu sebral pár hodin a možná i dní života, napadlo jí. A stejně to pro něj bylo důležitější. Cejtit blízkost. Něhu. Kundu.
"Do prdele, tohle ušlo! Seš chápavá. Dík. Co je? Proč na mě zíráš?"
"Jsem těhotná."
"Co? Co to meleš? Takhle rychle to přece není možný! Co to na mě zkoušíš?" rozhuláká se dědek. "Podej mi kyslík!"
"Ne s váma. Jsem ve třetím měsíci," uklidňuje ho děvka.
"Fuj, kruci, už sem se lek, že budu muset vychovávat fakany," heká zpod masky a rozchechtá se při tej představě. "Proč mi to vlastně říkáš? Ty chceš ode mě prachy, že jo? Máš to teda parádně vymyšlený. Myslíš si, že mě tu vojedeš, a pak mi tu vyložíš osobní průser a já ti ho budu sponzorovat?"
Děvka se rozbrečela a pomalu oblekla. Dědkovy oči se změnily ve dvojku šípů, kterýma se ji snažil probodnout. Ležel tam ale bezmocně. On i jeho ještě víc bezmocnej penis. Děvka se oblíkla a šla do kuchyně chystat večeři. Cestou se vyprázdnila na záchodě.
"Kam jdeš? Nesmíš nikam odejít! Máme smlouvu! Slyšíš?"
Děvka nakoukne do dědkovy ložnice:
"Jsem hned zpátky. Jdu dělat večeři. Nebojte."
Její poslední slovo dědkovi změnilo čelo v nechápavé brázdy.
"Nebojte? Já se nebojím! Ty by ses měla bát! Chceš přivíst dítě do takhle zkurvenýho světa! Musíš bejt úplně blbá! Určitě se to dá ještě nějak řešit. Dej tej fazoli v tom tvým pupku ještě šanci! Ještě totiž má šanci! Myslíš, že o to stojí? Hovno! Ty bys snad chtěla život, ve kterým strávíš čtvrtinu ve škole a tři čtvrtiny umíráním? Tak mu to dopřej. Nechat si to dítě vzít je to nejlepší, co pro něj můžeš udělat. Věř mi, že by ti poděkovalo," zakončil monolog a uvolnil napružené tělo. "Tak slyšíš?"
Po schodech přiběhla do patra děvka s čajem a míchanýma vajíčkama na tácu. Vyklopila zpod tácu nožičky a položila ho dědkovi na postel. Došla vylít žlutočervenou moč v bažantovi. Sedla si na židli vedle dědka.
"Poslouchalas mě, co jsem ti říkal?"
"Byla jsem v kuchyni a dělala vám večeři. Co jste říkal?"
"Ser na to," odsekl dědek. "Podej mi sůl."
"Neměl byste-"
"Neplatím tě za rady, tak mi, kurva, podej tu sůl!" vytrhl jí solničku a řádně si osolil. "Pusť televizi."
Děvka se zvedla a pustila televizi. Podala mu ovladač. Dědek chvíli projížděl kanály. Potom se zastavil u zpráv. Dávali záběry dětí postižených hladomorem a trpících bezpočtem nemocí. Chvíli to sledovali. Potom dědek televizi vypnul.
"Tohle chceš?
"Já ho přece nemůžu zabít!" rozbrečí se zase děvka.
"Zabiješ ho stejně. Takhle to ale bude rychle a bez bolesti. Za chvíli si na to nevzpomeneš."
V místnosti bylo ticho. Občas ho narušilo vzlykání děvky. Utírala si slzy a dědek ji pozoroval. Šklebil se, jak nejvíc dokázal. Těžko říct, jestli to bylo bolestí jeho scvrkávajícího se těla nebo opovržením děvkou. Plakala a slzy jí pokrývaly tváře. Vzala hrnek s čajem, a když ho podávala dědkovi, pár slz jí do něj ukáplo. Dědek se rozmáchl a do hrnku jí praštil. Ten děvku zasáhl do čela.
"Jseš blbá? Myslíš, že mám chuť na slanej čaj?"
"Promiňte..." vdechla nudli, "uvařím novej. Promiňte..." odešla do kuchyně.
"A utři si to zakrvácený čelo!"
Když se děvka vrátila, dědek spal. Postavila čaj raději na stůl a přemýšlela nad svým stavem. Rozhlížela se po místnosti. Viděla tam řadu obrazů na jedné stěne. Jistě cenných. Na podstavcích naproti nim stály tři sošky. Napadlo jí, že by se daly odtud daly odnýst. Stejně jako ty obrazy. Služka sem chodí jen ráno uvařit, ničeho by si určitě nevšimla. Určitě tu má schovaný i peníze. Ale kde? Musím se o dítě postarat. Posrala jsem toho už dost, ale tohle zvládnu. Usnula.
"Co otec? Kde je fotr toho mrňouse?" probudil jí.
"Těžko říct. Těžká noc..."
"Máš kde bydlet? Kde ho budeš vychovávat?" překvapil jí serií otázek. "Kde vezmeš prachy na jídlo? Čím se budeš živit? Řekl bych, že poporodní stav ženskýho těla není zrovna vhodnej k provozování tvýho řemesla," uchechtl se. "Máš nějaký našetřený prachy nebo jen to, co jsem ti dal za to, abys mi tu pár dní předstírala, že se ze mě dokážeš nepoblejt?"
"Jen to," špitla.
"Nahlas!"
"Jenom to mám. Dokážu se o to dítě postarat. Dokážu. Je to moje naděje, jak se z těch sraček dostat."
"Úplně vidím, jak bude jásat, až si bude bude hrát s bimbajícíma se ptákama kunčaftů. Kde bydlíš?"
"Máme s kolegyní podnájem."
Dědek jí poslal do kuchyně pro kafe. Namítla, že by kafe pít neměl. Ignoroval to. Když odešla, vzal telefon a vytočil číslo. Chvíli mluvil, pak zavěsil. Když přišla děvka a přinesla mu kafe, poděkoval. Překvapilo jí to.
"Kolik je vám?"
"Dost na to, abych zakukal. Co se staráš?"
"Přijde mi, že vypadáte mladě."
"Chceš mě sbalit nebo co?"
"Nechci. Dáte si k tomu kafi něco?"
"Dal bych si tebe. Poď, řek bych, že mi pod peřinou vyrostl stoletej topol."
Chvilku potom, co se dědek znova udělal, zazvonil zvonek. Dědek ji poslal, aby došla otevřít. Uvedla do pokoje vyvoněnýho chlápka, kterej se s dědkem přátelsky pozdravil. Položil na stůl kufřík. Vyndal z něj hromadu papírů. Děvka po nich pokukovala, zatímco si bez zájmu listovala Playboyem. Vytušila, že je to dědkův právník.
"Ale měli byste si tu vyvětrat. Smrdí to tu semenem," pronesl upřímně právník.
"Máš recht. Co myslíš, že jsem si do tý peřiny utřel?" rozchechtal se dědek. Právníka to taky pobavilo. Pak dal dědkovi papíry k přečtení. Když došel na konec, potvrdil, že tak si to představoval. Právník tam papíry nechal, mrknul na děvku a odešel.
"Poď sem," zavolal k sobě dědek děvku. "Přečti si to."
Děvka se začetla. Četla dlouho.
"Co to má znamenat?"
"Seš blbá? To je přece darovací smlouva! Když to podepíšeš, dostaneš tenhle barák, chápeš?"
Děvka se rozbrečela, až slzy málem rozmočily smlouvu.
"To od vás přece nemůžu přijmout! To přece nemůžete!"
"Neříkej mi, kurva, co nemůžu!"
Děvka na něj skočila a dala mu pusu.
"Děkuju! Díky! Jste skvělej!" a podepsala papíry.
"No jo, jen se z toho neposer," bylo vidět, že dědka její upřímná radost potěšila.
"Dal byste si k večeři volský voko?"
"Jo, to by šlo."
Odešla připravit večeři. Když se dědek navečeřel, vyměnila mu bažanta, umyla ho celého žínkou. Vyčistila zuby. Než odešla do svýho pokoje, dokonce ho políbila na čelo.
"Zas to nepřeháněj," odehnal jí dědek.
"Dobrou noc."
"Dobrou."
Šla spát. Jen co lehla do postele, začaly se jí hlavou honit výčitky. Mozek jí zamořil silný morální záchvat. Napadlo jí, že ani hnusnej děděk si nezaslouží takovou lež. On vlastně ani nakonec nebude taková svině, uvažovala. V jádru určitě ne. V jádru možná nejsme nikdo taková svině. Kdybych byla vážně těhotná, dalo by se nad takovým podvodem snad i uvažovat, ostatně, dělala bych to pro to dítě, ale tohle bych si vyčítala do konce - bohužel ne dědkova, ale svýho - života. Vstala z postele a smlouvu roztrhala.
Ráno šla čůrat. Zastavila se v ložnici, aby zkontrolovala dědka, měl už pokojovou teplotu. Byl bledej. Tvářil se, jako by mu to bylo jedno.
"Kurva!" křikla se zakloněnou hlavou. Sedla si k němu. Ven se jí tlačily slzy. Opravdový.
Přesně za devět měsíců porodila.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 05.04.2018, 12:10:31 Odpovědět 
   Zdravím.

Drsný příběh. Myslím, že to děda neměl jednoduché. Naše hrdinka udělala nejspíše chybu, když tu smlouvu roztrhala. Karma je prý zdarma, předstírané těhotenství se proměnilo v opravdové, pointa je takovou tečkou za povídkou o muži, který byl zapšklý a zatrpklý (a na smrt nemocný). Uvidíme, jak zareagují další čtenáři...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 16.04.2018, 10:44:05  
   nevimjakou: Děkuju za přečtění.
Toho dědy je mi líto. Při tej jeho celoživotní sebelítosti si málem ani nevšiml, že se přiblížil k závěru.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lorth
(20.11.2019, 00:25)
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
obr
obr obr obr
obr
Skoro mrtvý
Ovca
Hodinky II.
Jera Igor
Život
petulin
obr
obr obr obr
obr

Dobrou noc...
Jean Larycu
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr