obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389841 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: TERMINÁLY ::

 autor Danny Jé publikováno: 03.04.2018, 22:03  
Kapitola 9-11
 

Kapitola 9



[ Nemocnice Sygehus, 26. duben 2016 ]


Druhý den ráno za mnou přišel opět detektiv Kjelsson.

„Dneska nemám náladu, detektive,“ spustil jsem sotva se objevil ve dveřích mé ordinace.
„Je mi líto, co se stalo vaší ženě, doktore,“ pronesl. „Nicméně bych vás chtěl informovat, že jsem jel za Alfi Olsenem a nebyl doma. Jeho matka říkala, že se večer nevrátil domů. Což je neobvyklé.“
„Chápu, že je to podle vás neobvyklé, ale…“
„…podle jeho matky je to neobvyklé,“ přerušil mě detektiv.
„Dobře a co s tím mám dělat já?“
„Myslel, jsem…“
„…pane doktore,“ přerušila nás Inke. „Je tu doktor Madsen.“
„Co se děje?“ vyhrkl jsem a vyběhl od stolu.
„Nemohu se ti dovolat, Kristiane,“ ozval se Ole Madsen, ošetřující lékař mé ženy.

Otočil jsem se a podíval se na telefon. Byl položený na stole.

„Sakra!“ zaklel jsem. „Děje se něco s Thalou?“
„Něco ano, pro tu jsem,“ odvětil a ukázal na dveře.

Okamžitě jsem vyrazil na oddělení JIP.


* * *

„Co se přesně stalo, Ole?“ zeptal jsem se ho cestou k výtahu.
„Dnes k ránu měla zástavu srdce, ale podařilo se nám jí přivést zpět,“ odvětil.
„Včera jsi říkal, že byla v pohodě a dostala jen léky na uklidnění.“
„Nevím, co se stalo. Mrzí mě to, ale přijdu na to.“
„To doufám,“ dodal jsem a nedočkavě očekával, až výtah zastaví.

Zvuk dvojitého pípnutí oznámil 3 podlaží. Vystoupil jsem a namířil si to rovnou na pokoj, kde ležela Thala.

„Thalo!“ vyhrkl jsem, jakmile jsem vstoupil do pokoje a uviděl Thalu, jak se dívá ke dveřím.
„Její tlak je už v normálu,“ pronesla sestra a ustoupila, když viděla mě, jak jsem se tam přiřítil.
„Kristiane!“ okřikl mě Madsen.
„Chci jí vidět,“ ozval jsem.
„Ustup od ní a nech jí dělat svojí práci,“ ozval se Madsen a ukázal na sestru, aby pokračovala v započatém úkonu.

Ole na mě sáhl a vrátil mě do reality. Pustil jsem Thalu, která sice měla otevřené oči, ale byla evidentně dezorientovaná. Ustoupil jsem tři kroky zpět a nechal sestru dělat její práci.

„Zjistím, co se stalo,“ snažil se mě uklidnit Ole.
„Já vím, jen na tohle jsem nebyl připravenej.“
„Na to není připravenej nikdo z nás.“
„Takový konec jsem si nepředstavoval.“
„Konec?“ udivil se Ole.
„Měl jsem strach,“ odvětil jsem a odešel z místnosti.

Na chodbě jsem se posadil na lavici a čekal na výsledek.

„Není to divné, že zrovna vaše žena Thala?“ zeptal se hlas, který mě snad bude budit ze spaní.
„Detektive, nechte mě na pokoji,“ procedil jsem mezi zuby a držel se, abych ho neposlal do patřičných míst. Dlouho jsem nepotkal tak otravného člověka, jako byl detektiv Kjelsson.

„Samozřejmě, že nechám. Nicméně se mi ozvěte. Alfi se pohřešuje,“ pronesl a vrátil se k výtahu. Tam se ještě několikrát ohlédl směrem ke mně a pak nastoupil.


* * *

O deset minut později se přede mě postavil muž v bílém plášti. Zvedl jsem hlavu a pohlédl muži do tváře.

„Ole?!“
„Tvá žena je stabilizovaná. Dýchání i tlak jsou v kladných hodnotách, takže se můžeš vrátit. Kdyby něco, zavolám. Měj u sebe mobil,“ upozornil mě a poklepal mě po rameni.
„Díky, Ole. Pohlídám si to,“ poděkoval jsem a zvedl se.

Už jsem chtěl vyrazit k výtahu, když mě zastavil jeho hlas.

„Co jsi myslel tím, takový konec jsem si nepředstavoval?“ zeptal se.
„To neřeš,“ mávl jsem rukou a pokračoval k výtahu.
„Jak myslíš,“ pronesl a zakroutil hlavou.


Nastoupil jsem do přivolaného výtahu a zmáčkl č. 1.


* * *

Prošel jsem kolem Inke, která stála hned u svého stolku, a pousmál se.

„Je vše v pořádku?“ zeptala se.
„Ano,“ kývl jsem a posadil se za svůj stůl.
„Chceš udělat kávu?“
„Chci, děkuji,“ šeptl jsem a opřel se o opěradlo svého lékařského křesla.

Chvíle klidu přerušil telefon.

*

„Prosím, doktor Hansen,“ pronesl jsem.
„Detektiv Kjelsson.“
„Chlape, vy jste nezmar.“
„Ano, to vím.“
„Proč voláte?“
„Máme totožnost toho druhého kluka.“
„Poslouchám?!“
„Bernard Viek.“
„Kdo to je?“
„Zřejmě došlo k záměně. Někdo chtěl zabít Alfiho a spletl se.“
„Jak je to možné?“
„Jednoduše. Jsou si velmi podobní. Stejné vlasy, stejná postava.“
„To je smutný.“
„To mu, se říká být ve špatnou dobu na špatném místě.“
„Dobře, ještě něco, detektive? Mám práci.“
„Jak je vaší ženě?“
„Je to lepší.“
„Všechno?“
„Ano.“
„Tak se mějte!“
„Vy také,“ dodal a zavěsil.

*

Během pěti minut mi přinesla Inke voňavou kávu…


„Za deseti minut mohu začít ordinovat,“ podotkl jsem a usrkl první hlt.
„První pacient přijde až za půl hodiny,“ poznamenala Inke.
„Dobře, děkuji,“ pokynul jsem hlavou a udělal si pohodlí ve svém křesle.










Kapitola 10



[ Grejsdal, klinika Lykkelig Rejse, 27. duben 2016]


Ten den jsem odjel za doktorem Mortensenem, který o mé návštěvě věděl. Rozhodně budeme mít, co řešit. Pater Blance je zpět na klinice a má žena Thala v nemocnici, stabilizovaná.


„Dobrý den, doktore Hansene,“ pozdravil Mortensen a jeho ruka vystřelila naproti té mé.
„Dobrý den, doktore Mortensene.“
„Máte toho hodně na srdci?!“ poznamenal s úsměvem na své tváři.
„Samozřejmě,“ kývl jsem a vyrazil jako první.

Doktor Mortensen byl v závěsu, ale aby mně stačil, musel zrychlit.

„Doktore, myslím, že vám nic neuteče,“ snažil se mě zabrzdit a kroutil hlavou. Zřejmě nechápal, co se to se mnou stalo. Jako by snad zapomněl, co se včera stalo. Vše se mu došlo, když jsme zavřeli dveře jeho pracovny.

„Mluvil jste s Paterem?“ vyhrkl jsem.
„Samozřejmě. Vím o všem, co se stalo u vás doma, doktore,“ odvětil.
„Vážně! Tak to bych si rád poslechl,“ ohradil jsem se.
„Doktore, co ten tón?!“ bránil se Mortensen.
„Jsem trochu více než podrážděn, doktore,“ vysvětlil jsem.
„Já vás chápu…“
„…nechápete!“ vyštěkl jsem.
„Nechcete se posadit?!“ nabídl Mortensen.

Byl jsem tak nastartovaný, že jsem si sednout nechtěl.

„Dobře, klidně si stůjte,“ řekl s klidem a posadil se.

Překvapilo mě to. Jako by ho vůbec nezajímalo, co se stalo a jak mě to rozčílilo. Jeho pacient v mém domě.

„Když jste mluvil s Paterem Blancem, co vám řekl?“ zeptal jsem.
„Proto jsem vám navrhoval, abyste se posadil,“ ukázal na prázdné křeslo.
„Myslíte, že to neustojím?“
„To si nemyslím, ale možná vás překvapím.“
„Povídejte!“
„Pater tvrdí, že tím útočníkem jste vy.“
„Cože? To je nesmysl!“
„On to tvrdí.“
„Nemohl jsem tam být. Byl jsem v práci.“
„Nemyslel tím útok na vaši ženu, ale na toho chlapce.“
„Ale to je kravina,“ rozmáchl jsem se rukou do strany.
„Takže si to vymyslel?“
„Co si myslíte vy?“
„To mi řekněte, vy.“
„Děláte si ze mě legraci?“
„To co se stalo vaší ženě, je mi moc líto, ale Pater to neudělal.“
„Jak to víte?“
„On chtěl chránit toho chlapce před vámi.“
„Jakého chlapce? Co je to za blbost?“
„Bernarda,“ odvětil.

Hned mi bylo jasné, že v tom měl prsty on. Ucukl jsem. „Uf, doktore. Co to je špinavou hru?“ zeptal jsem se a chtěl odejít, ale to už ve dveřích stál detektiv Kjelsson.

„Tomu říkám rokenrol, doktore Hansene,“ pronesl.
„Co tím myslíte?“ zakroutil jsem hlavou a nechápal, co se tu děje.
„Zatýkám vás za vraždu Bernarda Vieka,“ řekl a během několik vteřin mi nasadil želízka.
„To si děláte srandu?!“ vyhrkl jsem a začal s sebou škubat.
„Být vámi, tak bych se uklidnil, nebo požádám tady doktora Mortensena, aby vám dal něco na uklidnění.“
„Co všichni blázníte, vždyť já…“
„…chtěl jste se ode mě informace o tom chlapci…“
„…to není pravda!“ ohradil jsem se.
„Chtěl jste se odstěhovat, ale vaši ženu podvádíte s nemocniční sestrou,“ poznamenal Mortensen.
„Jak tohle víte?“ udivil jsem se.
„Řekla mi to.“
„Tak to vám nevěřím.“
„To nemusíte. Rozhodně za smrt toho chlapce se ven už nedostanete.“
„Já to ale nebyl,“ hájil jsem se, ale marně. Bylo to sehrané a připravované. Sám jsem si naběhl do pasti. Teď mohu věřit jen v zázrak.


Ten večer jsem přespal na policejním oddělení ve Vejle. Celou noc jsem přemýšlel, kdo tohle nastražil. Kdo se mě chtěl zbavit? Kdo se mi chtěl pomstít? Jediný, kdo mě napadl, byla Prisca Alhborg, ale to už je hodně dávno…


* * *


[ Nemocnice Sygehus, 3. červenec 2007 ]


Vzpomínám si na konzultaci s dívkou. Jmenovala se Prisca Alhborg.


„Doktore, chtěl byste se podívat na mé fotky?“ zeptala se.

Prisca byla vášnivá fotografka a fotila skoro všechno, co jí něčím zaujalo.

„Ano,“ souhlasil jsem.
„To jsem ráda.“
„Máte s sebou nějaké?“
„Myslela jsem, doma.“
„Ne, nezlobte se, Prisko, ale to se nehodí.“
„Jste můj lékař.“
„Právě proto.“
„Už jen čekám, až mi opraví auto a už mám naplánované nějaké focení,“ spustila.

Myslela to vážně a já se jí bál odmítnout. Byla velmi křehká a já byl mladý lékař, který si myslel, že jí tím pomůže. V té době jsem tak uvažoval. Tato zkušenost mě však dostala nad propast, ze které mi pomohl starší kolega Jonas Freiden. Svěřil jsem se mu se vším. Když jsem přiznal, že jsem s ní spal, hrozně se rozčílil a díky tomu, že znal mého otce, tak mi pomohl. Na další schůzku šel místo mě.


*

„Jak to dopadlo?“ zeptal jsem se, když se vrátil.
„Už nikdy se nesmíš pustit do takového vztahu. Jsi doktor a žádný pacient ti nesmí vstoupit do života, žádný vztah, žádný sex,“ pozvedl prst.
„Chtěl jsem ten vztah postavit na upřímnosti, ale…“
„…byla to prostě chyba. Nevím, co tě to napadlo? Tady upřímnost nemá smysl.“
„Já taky nevím, co se to stalo, ona měla v sobě takové to kouzlo,“ přiznal jsem.
„Zůstane to jenom mezi námi,“ pronesl a ten den odešel domů.


Už jsme se nikdy neviděli. Druhý den přišel primář oddělení, že doktor Jonas Freiden poslal výpověď a odstěhoval se do Odense. Byl jsem z toho docela v šoku. O ničem takovém nemluvil. Proto jsem, po obědě, zašel za primářem Doerstem. Řekl jsem mu, že jsem s ním včera mluvil, a nic takového nenaznačil. Primář Doerst mávl rukou a řekl, že ho to nezajímá a že prostě jeho výpověď přijal. A já bych se měl starat o sebe, abych nebyl první mladý lékař, který byl přemístěn do jiné nemocnice. Kývl jsem na srozuměnou a dál jsem to už neřešil.


* * *

Co s tím však má společného mé zatčení? Co skrývá doktor Mortensen a jak je možné, že detektiv Kjelsson mě bez jakéhokoliv vysvětlení zatkl.

Co se to tady děje?“











Kapitola 11



[ Vejle, policejní oddělení, 28. duben 2016]


Druhý den ráno jsem seděl na židli před stolem se jmenovkou detektiva Kjelssona a očekával jeho příchod. Strážník za mnou čekal, aby mu předal klíčky od pout. Neřekl ani jedno slovo. Vlastně jen jedno: „Sedněte si!“ Stručné a jasné.

„Jdu pozdě, promiňte,“ ozval se hlas detektiva Kjelssona.
„Tady jsou kličky, detektive,“ ozval se strážník.
„Tak mu ty želízka sundej a polož je na stůl, děkuji!“ nařídil a posadil se ke stolu.

Strážník mi sundal pouta a položil je na stůl, přesně jak Kjelsson poručil.

„To byla rychlost, že?“ promluvil Kjelsson.
„Jako co?“ udivil jsem se.
„Děkuji, Marceli, už to zvládnu,“ poděkoval a klíčky i s pouty shrábnul do šuplíku.
„Nerozumím, co se tady děje?“ozval jsem se.
„Na klinice Lykkelig Rejse…“
„…doktor Mortensen,“ procedil jsem vztekle mezi zuby.
„Nechte mě domluvit, doktore Hansene,“ zdůraznil vážnost jeho proslovu.

Jen jsem kývl a netrpělivě očekával, s čím přijde.

„To, že utekl Pater Blance, nebyla náhoda. Někdo mu musel pomoci. Zatím netušíme, kdo to je, ale rozhodně cílem útoku jste vy. Proto jsem vás včera musel sebrat, jako podezřelého z vraždy toho chlapce. Doktor Mortensen to zahrál také výborně. Nicméně jsem mu řekl, že jste opravdu podezřelý. Nemohu nechat nic náhodě. Co když je v tom zapletený také.“
„Je v tom zapletený,“ vyhrkl jsem pohotově.
„Proč si to myslíte?“
„On mi volal, že Pater Blance utekl…“
„…takže vás varoval?“
„Ano, varoval, ale něco mi na tom stejně nesedí.“
„Co je to?“
„Hlavně by neřekl, že podvádím svou ženu s nemocniční sestrou.“
„Jo, to mě také překvapilo, ale myslel jsem, že to je součást jeho vystoupení,“ poznamenal a podíval se na mě zkoumavým pohledem.
„Co tak koukáte?“
„Jen si říkám, jestli je to pravda.“
„Co?“ vyhrkl jsem.
Je to pravda, protože byste tak vzteky nevyletěl,“ dodal Kjelsson.
„Řekl jste, že zatím netušíte, kdo to je, ale rozhodně cílem útoku jsem já. Jak jste na to přišel?“
„Tady kolega Halmborg něco zjistil.“

Jakmile to řekl, otočil jsem se ke dveřím, do kterých vstoupil detektiv, kterého si pamatuji jako věrného mlčenlivého kolegu detektiva Kjelssona.

„Minulost,“ promluvil hrubým hlasem.
„Teda vy máte hrozivý hlas,“ poznamenal jsem.
„Proto nechávám raději mluvit detektiva Kjelssona,“ ukázal na svého kolegu, a tím pádem i trochu vysvětlil, proč mlčí a jen pozoruje.
„To, že utekl Pater Blance, náhoda nebyla,“ pronesl jsem. „Otázkou je proč měl ublížit mojí ženě?“
„Možná to ani nebyl on, kdo ublížil vaší ženě. Váš soused Palme Moslund řekl, že toho chlapa pořádně neviděl,“ dodal Kjelsson.
„A ptali jste se mé ženy?“
„Chystáme se na to. Doktor Madsen, mi volal, že by to dnes mohlo jít. Už se probrala a vnímá.“
„Ví, že jsem tady?“
„To netuším.“
„Ani se po mě neptala?“
„Neptala se.“
„To je divné. Nemyslíte?“
„Dejme tomu čas. Prožila určité trauma,“ řekl Kjelsson jako zkušený psychiatr.
„Asi ano,“ souhlasil jsem a protřel si obličej.

Detektiv Kjelsson vstal od stolu a vyrazil ke dveřím.

„Vy tu seďte a počkejte na mě. Nikam nechoďte a nikomu nevolejte. Jestli utečete, opravdu váš strčím za mříže. Pokuste se to nepodělat.“
„Já?!“ podivil jsem se.

Kjelsson se usmál a opustil s kolegou Halmborgem svou kancelář. Zůstal jsem tam sám. Za okamžik přinesla mladá policistka kafe a nějaké časopisy. S lakonickým úsměvem to položila na stůl a odešla. O zábavu jsem měl postaráno…


* * *

[ Nemocnice Sygehus, o patnáct minut později ]


„Jste tu brzo, detektive,“ spustil doktor Madsen.
„Říkal jste, že se probudila, tak jsem tu,“ pousmál se Kjelsson.
„Dobře, ale jen chvíli. Stále je vystrašená.“
„Těžko říct, co všechno zažila,“ dodal Kjelsson a následoval doktora Madsena do pokoje, kde ležela Thala Hansen.

Zrovna koukala směrem ke dveřím.

„Paní Hansenová, tady pánové jsou od policie…,“ ukázal na detektiva Kjelssona jeho kolegu Halmborga. „…rádi by se vás na něco zeptali.“
„Nic si nepamatuji,“ šeptla.
„Co jste říkala?“ zeptal se Kjelsson.
„Že si nic nepamatuji.“
„Ani toho muže, který vás napadl?“
„Ne.“
„Tak vidíte, detektive,“ podíval se na detektiva doktor Madsen.
„Vidím jen ženu, která byla napadená, ale slyšel jsem něco, čemu moc nevěřím,“ ohradil se a přistoupil blíž k Thale Hansen.
„Jen deset minut,“ pronesl Madsen a odešel.

Jako by tušil, že se detektive Kjelsson nenechá odbýt.

„Paní Hansenová…“
„…kde je můj manžel?“ vyhrkla.
„Ehm, jak to říct…“
„…co se mu stalo?“
„On je u nás na policejní stanici.“
„Proč? Co tam dělá?“
„Je v zadržovací vazbě.“
„Proč?“
„Je podezřelý z vraždy.“
„Tomu nevěřím.“
„Nicméně,“ mávl rukou. „Jsou tu svědkové, kteří tvrdí, že vás ten den napadl muž štíhlé a vysoké postavy,“ zkusil zalhat.
„Ten kdo mně napadl, byl střední postavy,“ prozradila.
„Říkala jste, že si nic nepamatujete?!“ poznamenal detektiv s lehkým úsměvem na tváři.
„Pamatuji si, že postava byla stejně vysoká jako já a držela nějakou tyč nebo pálku, než jsem omdlela. Ale to je vše.“
„Nikoho jste dovnitř nevpustila?“
„Ne.“
„A neměla jste v poslední době s někým nějakou rozepři?“
„Ne, to neměla.“
„Dobře, tak mi vás už necháme odpočívat,“ poznamenal Kjelsson a chystal se k odchodu, když ho zastavil hlas Thaly.
„A co bude s mým mužem?“
„Ověříme si jeho alibi,“ odvětil.
„Neudělal by to,“ dodala a její pohled se vrátil k oknu.


Detektive Kjelsson jen pokrčil rameny a společně se svým mlčenlivým kolegou Halmborgem opustili nemocniční pokoj. Poté i nemocnici.


* * *

[ Vejle, policejní oddělení, v přibližně stejnou dobu ]


Seděl jsem a přemýšlel, proč se to děje? Má to nějakou spojitost jen se mnou nebo s Thalou?

Přemýšlel jsem, když jsem si vzpomněl na debatu o důvěře s kamarádem Kjeldem, kterému ten rok nevyšli dva vztahy za sebou. Jako zkušený psycholog jsem se mu snažil vysvětlit, že jeho nedůvěra k ženám nemusí pokračovat. Dva ukončené vztahy v jednom roce neznamenají konec důvěry vůči ženskému pohlaví. Možná to vypovídá, že není vše v pořádku i v jeho přístupu, anebo jen opravdu potkal dvě podobné mrchy za sebou, ale kdo ví…


**


„Důvěra se musí získat…,“ spustil a pokračoval. „…a ne jí brát jako samozřejmost. Vážně mě naštve, když ti nějaká hned na začátku řekne, že důvěra musí být. Vím, že ano, ale dotyčná si jí musí získat.“
„Do každého vztahu byste měl jít s důvěrou a upřímností,“ upřesnil jsem.
„Od teď jdu do každého vztahu s důvěrou po tom, co si dotyčnou omrknu během oťukávání. Budu sledovat, jak se chová ve společnosti, jak se chová ke mně i k jiným chlapům. Pak se rozhodnu.“
„A jak dlouho takovou ženu budeš testovat?“
„Stačí jen pár drobností,“ odvětil.
„A jakých?“
„Třeba, kolik se kolem ní motá chlapů. Jak je spolehlivá v obecných věcech. Jestli jí zajímá víc oblečení než jídlo doma. Jestli jí jde o mě nebo jen o prachy. Nechci doma modelku, která se chce jen ukazovat. Chci mít doma hodnou holku, která má vyřešenou minulost a ví, co chce.“
„Kjelde, ty do vztahu vstupuješ s nedůvěrou.“
„Lepší je krátké oťuknutí než bolestný rozchod.“
„To je extrém.“
„Myslíš?“
„Na ženě poznáš během měsíce, jestli chce opravdu tebe nebo tvé peníze. Jen musíš být více vnímavý.“
„Myslíš, že jsem to nezkoušel?“
„Netuším.“
„Samozřejmě, že zkoušel,“ ohradil se.
„Dobře, tak se nerozčiluj,“ snažil jsem se ho uklidnit, když jsem viděl, jak nervózně rozhazuje rukama do stran.
„Zásadně o ženy nebojuji. Ukážu zájem, a pokud ho má, dá to najevo. Pokud ne, jdu dál. Nemám potřebu se s takovou vůbec bavit!“
„Dost přízemní. Nemyslíš?“
„Některé ženy právě čekají, že o ně budeme bojovat, ale proč? Chtějí nás jako ochránce.“
„Někdy to tak je. Žena potřebuje oporu, aby se mohla na svého partnera spolehnout.“
„A co ty běhny, co zahýbají?“
„Nemyslím, že to sedí na každou ženu. Většina žen nehledá zálety, jako my chlapi. Žena musí být hodně nespokojená, aby zahnula, když to samozřejmě není nějaká běhna, jak říkáš.“
„Je to prostě o důvěře…
„…a důvěra se dá ztratit během jedné vteřiny,“ dodal jsem.
„Ovšem.“
„Možná to chce jít do vztahu bez očekávání a rozhodně bez toho, abys dotyčnou hned podezíral.“
„To já ale nedělám.“
„Ale jdeš do vztahu s nedůvěrou.“
„Asi tomu nerozumíš,“ odsekl.
„Možná, že je lepší si člověka cenit hned na začátku, aniž bych ho testoval. Když mě zradí, vykašlu se na něj. …“
„…a když ti ublíží?“
„Jak ublíží?“
„Fyzicky?“
„Ne. Zraní tvé city.“
„Chápu, že to bolí, ale je to zkušenost, kterou můžeš využít do následujícího vztahu…“
„…to také dělám.“
„Tím, že jdeš do vztahu s nedůvěrou?“
„Vážně tomu nerozumíš.“
„Ne, vidím to jen z jiného úhlu pohledu než ty.“


**


Mé vzpomínky přerušil strážník, který vstoupil do místnosti.

„Volal detektiv Kjelsson, prý můžete jít domu.“
„Opravdu?!“
„Samozřejmě,“ kývl a ukázal na východ.
„Musím za ženou do nemocnice.“
„Mám vyřídit, že přesně věděl, že to bude chtít udělat,“ ozval se znovu strážník. „Řekl mi, abych vás požádal, abyste jel rovnou domů. Past musí být čerstvá.“
„To řekl?“
„Ano.“
„Dobře, pojedu teda domů,“ kývl jsem a vyrazil z kanceláře detektiva Kjelssona.

Na chodbě mě zastavil znovu strážník.

„Váš vůz je dole v policejní garáži.“
„Přivezli jste ho sem?!“ udivil jsem se.
„Ano.“
„Děkuji,“ pokynul jsem hlavou a výtahem se dostal do garáží.


* * *


[ Karsevej 11 ]


Když jsem přijel domů, přišel mě přivítat opět soused Palme.

„Byl jsi za ženou v nemocnici?“

Jen jsem souhlasně kývl a odemkl vchodové dveře. Neměl jsem zájem s ním probírat jakékoliv podrobnosti. Obzvláště s Palmem, nejzvědavějším sousedem v ulici.

„Stavím se později,“ pronesl a vrátil se do své garáže.

Na to jsem už nereagoval a vstoupil do svého domu. Zavřel jsem za sebou. Zamkl a vyrazil do kuchyně, kde jsem vyhledal lednici. Z té jsem vytáhl svůj oblíbený džus marakuja-banán a napil se. Na ten jsem se opravdu těšil, prolétlo mi hlavou. Poté jsem se přesunul do obýváku, kde jsem se posadil do pohodlného sofa a pustil si televizi. Byla to však jen kulisa, která vyplnila to ticho v místnosti. Byl jsem tu sám.


Po chvíli jsem usnul…


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 03.04.2018, 22:02:21 Odpovědět 
   Zdravím.

Pěkně napínavé a překvapivé povídání. Přečetl jsem tuto část jedním dechem.

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Že je můj komentář krátký? Dialogy, myšlenky a popisy vedly příběh hezky vpřed. Líbí se mi prostředí. Líbí se mi různá překvapení... A také se mi líbí náš detektiv s tím podivným jménem: Kjelsson.
 ze dne 04.04.2018, 17:08:29  
   Danny Jé: Zdravím,

nevadí, když je komentář krátké, když je výstižný :) děkuji za něj. Také mám rád Kjelssona :)

Hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
MATIČKA
JOFF
Posel smrti VII...
Lukaskon
PEŘINKA
Tilda
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr