obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915108 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39051 příspěvků, 5696 autorů a 387929 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Cesta vraha I. - kapitola 1 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Cesta vraha I. - Zkouška temnotou
 autor sorceress666 publikováno: 22.04.2018, 23:38  
„Válka je pokračování diplomacie jinými prostředky.“
- Carl von Clausewitz, vojenský generál a stratég
 

Noční klid ulice Za hranicí znenadání proťalo tříštění skla. Rána otřásla zamřížovanými okny několika okolních domů a vyděsila skupinu koček, které se ihned daly na útěk. Vteřinu na to někdo zařval, v hostinci na rohu práskly dveře a do teplé letní noci se vyřítila nevysoká šedá postava, následovaná třemi rozložitými hromotluky.
„Stůj, ty lurepská mrcho! Kam si myslíš, že mi tady zdrhneš?! Stůj a možná přežiješ!“
Malou siluetu ani nenapadlo zastavovat. Její na kost prodřené podrážky dopadaly na dláždění stále rychleji a po chvíli si získala malý náskok. Zároveň si usilovně cpala do zazáplatované kapsy smaragdový náhrdelník, od kterého se chvílemi odráželo světlo měsíce. Běžela tak rychle, až jí z hlavy spadla kapuce a odhalila čupřinu dlouhých tmavých vlasů.
„A co takhle zaplatit, vy lůzo zlodějská?!“ zařval za čtveřicí vztekle hospodský, ale podle očekávání se mu nedostalo žádné pozornosti. Ostatně, nikdo ho nenutil otvírat si hospodu ve vyhlášené, zločinci zamořené díře první kategorie. Domnělý kvartet byl navíc už dávno na konci bloku.
„Nemáš šanci, rozumíš?!“ vykřikl holohlavý s vytetovaným ještěrem na bicepsu, když téměř souběžně s malou postavou zahnul za roh. „Až tě chytnu, rozřežu ti ksicht na tak malý kousky, že krysy nebudou muset ani žvejkat!“
Tato slova posloužila dotyčné jen jako impuls k vyšší rychlosti. To a taky devítipalcový nůž, který, jak se měla Clader šanci přesvědčit během krátkého ohlédnutí, její pronásledovatel pevně svíral v pravé ruce.
Dneska ne, kamaráde, řekla si v duchu a donutila se zrychlit. Slyšela, jak jí vzduch hvízdá kolem uší, ve kterých jí burácelo vlastní srdce. Proběhla kolem rozbité pouliční lampy a pokračovala vlevo, do úzké uličky, osvětlené jednou jedinou lucernou. Tam vzadu, pokud se nepletla, začínalo staré a spletité skladiště, kde se těm třem ožralům snad ztratí. Prolétla kolem dřevěných beden na rohu, minula řadu rozbitých oken a přeskočila hromadu odpadků, kterou měla v cestě.
Někdo vzadu sprostě zanadával a místo čtyř párů nohou se teď rozléhaly nocí jen dvoje. Ať už se kumpáni holohlavého rozhodli jít na pivo, nebo je zabrzdily jejich kouřem zamořené plíce, byl od nich pokoj. Clader však cítila, že i jí se pomalu zadrhává dech. Nebyla zvyklá, aby ji někdo pronásledoval takhle dlouho. Naproti tomu ten za ní se zdál být ještě docela čerstvý. Když zabíhala za další roh, uslyšela zasvištění čepele a vzápětí jí začalo podezřele táhnout na záda. Rychlým pohybem nahmatala průsečnou díru v oděvu nad bedry. Hrklo v ní. Ten bastard! Stačily dva centimetry a její ledviny by se teď válely na dláždění.
„Už nemůžeš, co, spratku?! Vyser se na to a možná,“ dech se mu zadrhl námahou, „ti jenom namlátim!“
Běháš dobře, ale lžeš dost mizerně, pomyslela si a přiměla polomrtvé nohy k vyšší rychlosti. Vymáčkla ze sebe poslední síly, přestože na ni její tělo řvalo sprosťárny, a proti všem očekáváním se začala svému pronásledovateli pomalu vzdalovat. Ostatně, neměla v sobě zdaleka tolik alkoholu a těžko byste hledali silnější motivaci, než je touha přežít. Kroky holohlavého se ozývaly stále vzdáleněji, stejně jako jeho čím dál peprnější nadávky.
Ne však na dlouho.
Za další ulicí začínalo skladiště. Po obou stranách se do výšky čtyř metrů vršily hromady beden, rozbitých sudů, sklo, cihly a metráky páchnoucích odpadků. Jejich obrysy házely ve světle měsíce na ulici podlouhlé stíny, ve kterých se Clader téměř ztratila. Kličkovala z uličky do uličky s cílem protivníka co nejvíce zmást, protože to bylo asi to jediné, co jí zbývalo. Koho by napadlo, že bude mít obyčejný hospodský rváč takovou výdrž? Stále se držel asi jen deset metrů za ní a vzhledem i funěním připomínal rozzuřeného býka. Ale oči měl nejspíš ostříží, protože se jí i přes kličkování ve stínech stále nedařilo ho setřást.
Krev jí začínala bušit ve spáncích jako šílená. Cítila, jak se jí rozmazává vidění. Její plíce se nejspíš rozhodly, že ji zničí. Jenže neměla na výběr. Ten chlap byl sice momentálně o dost dál než předtím, ale jestli teď ona zpomalí, dřív nebo později se důvěrně seznámí s jeho kudlou střední velikosti.
Tak už se přece unav, ty pokérovaný hovado, přála si ze všech sil, když probíhala kolem další rozbité pouliční lampy. Její srdce jako by se chystalo explodovat. Proti své vůli cítila, že zpomaluje. Na konci ulice zabočila vlevo a z posledních sil přeskočila prázdný sud od vína, který se jí dost nevhodně válel přímo v cestě. Jenže její unavené oči špatně odhadly vzdálenost a při dopadu přistála na hranu chodidla. Nohou jako by jí projela jehla – Clader zakolísala a tlumeně vyjekla. Cítila ostrou pulzující bolest v pravém kotníku, která byla při každém dopadu zřetelnější, zastavit však nemohla. I přes nemalý handicap udržovala tempo, snažíc se došlapovat co nejvíc na levou nohu, bylo jí však jasné, že už to dlouho nevydrží.
A měla pravdu – hned za dalším rohem se jí najednou zastavil dech a svět před ní na okamžik zčernal. Clader jako ve zpomaleném záběru dopadla na kamenné dláždění, sedřela si ruce a tvrdě se praštila do čela.
Pomalu se převalila na záda a cítila, jak jí z rány na hlavě prýští teplá krev a teče jí do vlasů. Už se nebyla schopná zvednout. Už nemohla pokračovat. Dokázala se jen z posledních sil odvalit ke zdi, do stínu na sebe navršených, dřevěných beden. Krev jí stékala po spáncích do rozcuchaných kaštanových vlasů a dál na zem. Ležela na studených dlažebních kostkách, ještě mokrých od posledního deště a čekala, až si pro ni její pronásledovatel přijde. Čekala na smrt.
Kupodivu se ani tolik nebála. Možná měla pocit, že se nevzdala bez boje. Nebo možná díky všemu tomu vyčerpání a ráně do hlavy už ani nebyla schopná cítit strach.
I přes své rozostřené smysly zaznamenala na konci bloku kroky a hlasité oddychování. S námahou pootočila hlavu a spatřila mužskou postavu, jak se k ní blíží, a nůž v jeho pravačce se v měsíčním světle možná až příliš teatrálně leskl. Aspoň, ať je to rychlý, problesklo jí hlavou. Potom si uvědomila, že už jen proto, jak se kvůli ní zapotil, jí nejspíš připraví něco pěkně bolestivého.
Už byl skoro u ní. Viděla, jak vztekle zatíná lopatovité ruce v pěsti a naštvaně funí. Teď se jí žaludek sevřel. Přeci jen se zřejmě nepraštila tak silně, aby to v ní pohřbilo pud sebezáchovy. Ale už bylo pozdě. S doširoka rozšířenýma očima sledovala, jak se rozmachuje k úderu. A pak –
Kolem ní prošel.
Minul ji jako nic a pokračoval na konec špinavé uličky. Jeho krok dával na srozuměnou, že by vzteky umlátil medvěda. Zadýchaně došel ke konci bloku a nasupeně se rozhlédl.
„Vím, že tu někde jseš!“ zaburácel do klidu noci a v mlhavém světle pouliční lampy se zaleskla čepel nože. Clader se ve stínu neodvažovala ani nadechnout. Věděla, že sebemenší zvuk nebo pohyb by mohl upoutat pozornost. Stejně však byla přesvědčená, že by se nedokázala pohnout, ani kdyby chtěla.
„Se mnou si na schovávanou hrát nebudeš, holčičko! Ukradlas něco, co je moje! Jestli vylezeš dobrovolně, bude tě to bolet míň.“
A teď tu o princezně, pomyslela si Clader a se zatajeným dechem vyčkávala, co se bude dít.
Dvoumetrová mužská postava se otočila a vydala se uličkou zpět, tentokrát si však dotyčný o poznání důkladněji prohlížel své okolí. Jeho pronikavé, krvežíznivé oči přejížděly z jednoho oprýskaného domu na druhý a hledaly jakoukoliv nesrovnalost.
„Fajn, jak chceš.“ Zařval, až Clader zabolelo v uších, protože se v tu chvíli ocitl asi metr od ní. Prohlížela si jeho vysoké kožené boty, špinavé od bahna a zaschlých kapek krve, nejspíš od nějaké předešlé osoby, která byla natolik pitomá, že se ho pokusila obrat o peníze.
„Právě sis zajistila pomalou a bolestivou smrt.“
Stačilo by, kdyby v tu chvíli jen nepatrně pootočil hlavu, a zkrátka by si jí musel všimnout. Dřevené bedny jí sice poskytovaly celkem hluboký stín, z takovéto vzdálenosti to však bylo k ničemu. Jenže se neotočil. Místo toho pokračoval na ten konec uličky, ze kterého přišel. Clader vydechla úlevou.
V tom se otočil a jeho ostříží zrak tentokrát spočinul přímo na ní. Konec schovávaček, problesklo jí hlavou a srdce jí přitom bilo jako o závod. Sledovala, jak se zuřivý výraz jejího pronásledovatele mění v sadistický úsměv.
„Ale, copak to tu máme.“
Sevřel pevněji nabroušený nůž a vydal se směrem k ní. Clader, která mezitím trošku přišla k sobě, zoufale přemýšlela, co teď. Chtěla se bránit, bylo to však, jako by měla končetiny z olova.
Byl pořád blíž. Zlověstný lesk v jeho očích předznamenával hodně stříkající krve a ještě víc bolesti. A pak se to stalo. Zrovna, když Clader očekávala první (a poslední) ránu, se najednou sehnul a sebral ze země zlatou minci, kterou zřejmě vytrousil nějaký místní hodnostář na cestě do nevěstince.
„A mám tě.“ Muž si minci potěšeně zastrčil do kapsy, načež se znovu zamračil a s otočkou o sto osmdesát stupňů vyběhl z uličky ven.
„Však já tě najdu, ty prašivá lurepská štětko!“
To bylo poslední, co tu noc Clader zaslechla. Pak osaměla.
Po necelých pěti minutách se pracně zvedla do sedu. Zmoženě se opřela o kamennou zeď domu a projela si husté tmavé vlasy, špinavé od bláta a zaschlé krve. Tep se uklidňoval a dech se jí vracel do normálu. Bodání v plicích pominulo. Ani si neuvědomila, že už vidí zase normálně.
Po dnešku zcela jistě vyčerpala Štěstěnu na sto let dopředu. Bylo to skutečně jen o vlásek. Příště si musí pečlivěji vybrat podnik, kam si přijde zahrát karty o peníze. Přesto, že vyhrála zcela regulérně (její schopnost umět číst lidi se za klasické podvádění rozhodně brát nedá), tentokrát ji parta mafiánů s jejich penězi jen tak odejít nenechali. A ještě aby, když je porazila dvanáctiletá holka. Ne, že by Clader čekala, že jí Billova parta umožní poklidný odchod. Zákazníci jiných pochybných podniků, kteří s ní v minulosti prohráli, to však obvykle vzdali hned po několika desítkách metrů. Na takhle vehementní odpor nebyla zvyklá.
Po chvíli si uvědomila, že jen tak sedí a unaveně zírá do tmy. Když se dotkla rány na čele, zaregistrovala na konečcích prstů lepkavou krev. Asi by si to měla nechat ošetřit.
V tom ji něco napadlo. Rukou zašátrala do kapsy svého otrhaného, záplatovaného oděvu a s úlevou nahmatala náhrdelník, který byl dnešní noc v hostinci U Rychlé pěsti hlavní cenou za výhru. Když ho vytáhla, zjistila, že i na slabém světle je jeho lesk úchvatný. Jemně přejela prsty po zlatě, v němž bylo zasazeno celkem devět sytě zelených smaragdů, a musela se pousmát. Na šperky nikdy moc nebyla, při jejím způsobu života jí připadaly zbytečné a nepraktické, za tenhle kousek však dostane v obchodě Deneryho zlatnictví pořádnou sumu peněz. Což by se jí v budoucnu rozhodně mohlo hodit, obzvlášť v případě, že bude muset co nejrychleji zmizet, protože ji najde On.
Clader se už podruhé během noci musela napomenout. Vážně tu jen tak sedí na dláždění a čumí? To bylo proti všem zásadám přežití, které si stanovila. Ostatně, tohle je Blecthorn, nejhorší, nejšpinavější a nejodpornější čtvrť v celém Assadionu. V místě, kde je kriminalita na denním (tedy hlavně nočním) pořádku, nevěstince s hráčskými doupaty na každém rohu a krysy tak velké, že připomínaly menší psy, si nepozornost zkrátka nikdo nemohl dovolit – a už vůbec ne holka, která měřila sotva sto padesát. Ve vzduchu se tu vznášel pach moči, alkoholu a smrti, a člověk se jen stěží dokázal vyhýbat všem těm opilcům a žebrákům, válejícím se v příkopech a vykřikujícím různé oplzlé poznámky.
Clader uložila náhrdelník zpět a zvedla se. Jakmile to udělala, před očima se jí roztančily tmavé hvězdičky, takže se musela opřít o hromadu beden, aby neupadla. Taky ucítila silné bodnutí v kotníku. Zhluboka se nadechla a počkala, až ji ta nejhorší slabost opustí. Pak se dala tichou chůzí na cestu ke zdi, oddělující Blecthorn od zbytku města, a vlastně i celého světa.
Překonala jí a zhruba za čtvrt hodiny se konečně octla na malém náměstíčku s kašnou ve tvaru koně, jasné znamení, že teď se nachází v Mellioru, relativně chudé, přesto však o poznání čistší a bezpečnější čtvrti. Kolem kašny bylo pravidelně uspořádáno osm laviček, které v nočních hodinách jako obvykle zely prázdnotou. Vládlo zde absolutní ticho, to však na rozdíl od předchozí assadionské čtvrti nebylo špatné znamení. Po levé straně náměstí se nacházela obrovská plachta, podpíraná tenkými dřevěnými sloupy, která pokrývala plochu dalších nejméně šesti domů. Pod ní stály vedle sebe vyrovnané dostavníky, v tento čas rovněž opuštěné. Clader se při pohledu na ně neubránila hořkým vzpomínkám. Dostavníky vyjížděly z Caraldu, hlavního assadionského přístavu. Tam několikrát denně připlouvaly obchodní lodě ze všech okolních ostrovů a zemí, především z Yuvska, nevelkého, avšak politicky významného státu na západě, a z Lurepu, obrovské pouštní země na jihu. Posádky lodí se často často plavily zlité pod obraz, a tak si tenkrát před třemi lety vůbec nevšimly malé dívky, která se celou dlouhou cestu z Lurepu skrývala v podpalubí mezi zásobami potravin a po doplutí do Assadionu se nenápadně vytratila. Clader tehdy pokračovala dál dostavníkem do středu města a nakonec skončila právě tady na náměstí.
Duchem se ihned octla o těch několik let zpátky. Přemýšlela o prvních několika měsících, kdy spávala na rušných špinavých ulicích, zrovna tak jako ta cháska z Blecthornu, a ve dne se snažila vyžebrat trochu peněz na jídlo. To se jí však příliš často nedařilo, protože i když se leckterému dospělému zželelo ubohého dítěte na ulici, v momentě, kdy zjistili, že je Lurepanka, ji ihned zavrhli. Obyvatelé Assadionu, a vůbec celého kontinentu Watterdew totiž stále ještě nezapomněli. Nezapomněli na krveprolití, jež se odehrálo před šedesáti šesti lety, kdy se lurepský císař Rosaud rozhodl, že získá jejich území pro sebe, a vytáhl proti nim do boje s celým svým dvou set tisícovým vojskem, beranidly a několika tisícovým loďstvem. Watterdewané si nad tím tehdy však jen pohrdavě odfrkli. Ostatní státy na ně útočily každou chvíli, skvěle vycvičené jednotky na hranicích však hrozbu pokaždé včas odvrátily, takže si občané ani nevšimli, že se něco děje. Díky tomu žil Watterdew, nejbohatší a nejlidnatější kontinent vůbec, v klidu a míru už přes čtyři sta let a většina jeho obyvatel tak už ani nevěděla, za jaký konec se drží meč.
Hrozba od Lurepanů by vskutku byla planá, pokud by se ovšem nespojili s Quirany a Kassilťany, menšími, přesto však nebezpečnými státy ze západu. Kassilťani sice nebyli nijak dobře organizovaní, disponovali však úžasnou armádou lučištníků, jejichž umění se předává z generace na generaci. Quirani jsou oproti tomu prohnaní, lstiví a naprosto nepřekonatelní v budování válečných strategií, tyto kvality však částečně postrádají v boji zblízka. Rosaud využil nenávisti obou národů k Watterdewu, za asistence Quiranů dal dohromady strategii, lučištníky s částí loďstva poslal do útoku ze západu, aby odlákali pozornost, a sám vedl hlavní konvoj, směřující do Assadionu. Ten den se ulicemi města valila krev jako lavina. Místo obvyklého klapotu podkov o dláždění se ozývaly jen výkřiky a tříštivé rány, jak lurepská beranidla a kanóny (často vyrobeny právě tady) drtily assadionské hradby na kusy. Během týdne se počet náhrobních kamenů na místních hřbitovech zvýšil i padesátkrát. Tisícovka watterdewských vojáků a hrůzou zkamenělí obyvatelé města neměli proti padesáti tisícům lurepských válečníků a jejich pověstným šikmým sekerám nejmenší šanci. Vše se navíc odehrálo pod rouškou noci, dost lidí tak přišlo o hlavu ještě v posteli.
Nějak se ale přeci jen podařilo nečekaný útok odvrátit a tím zabránit Rosaudovi a jeho vládě, aby si nárokovali území. Zvláštní je, že tuhle část příběhu si nikdo tak docela nepamatuje. Nebo ji spíš nikdo nedovede pochopit. V jednu chvíli lurepští vojáci a jejich kavalerie projížděly ulicemi a rozsévaly smrt na potkání, a najednou… se situace obrátila. Nepřátelští válečníci začali padat na zem s prořízlými hrdly nebo dírami v lebce, někdy bez hlavy, zdánlivě sami od sebe. Zděšení a často zranění občané Assadionu tak jen s úžasem sledovali, jak se nepřátelé řítí dolů z hradeb a v agónii umírají bez jejich sebemenšího přičinění, a jak se nejdřív bezútěšná situace z ničeho nic obrací v jejich prospěch. Někdo, nebo něco zkrátka lurepské vojáky pobilo téměř do posledního, a to tak rychle, že se ani nezmohli na útěk.
Tahle část watterdewských dějin byla pro všechny naprostou záhadou. Náboženští fanatici ihned přispěchali s názorem, že to vše bylo dílem Boha, okultisti zas tvrdili, že je zachránil velký anděl noci nebo mystická síla vesmíru. Na něčem se obyvatelé Assadionu však přece jen shodli – řada z nich bezprostředně před útokem zahlédla nad městem zvláštní protáhlé stíny. Jeden stařec údajně viděl, jak se stín nedaleko něj najednou oddělil od ostatních, mihl se vzduchem a zlomil vaz hned dvěma mužům najednou. Od té doby vyprávějí matky po celém Watterdew svým zlobivým dětem strašidelné příběhy o Stínech, děsivých stvořeních noci, které si pro ně přijdou, když nepůjdou brzy spát.
Ať už se tu noc odehrálo cokoliv, válka byla zažehnána. Hlavní konvoj padl, a s ním i většina vedlejších. Rosaud byl přinucen odvolat lučištníky i všechny ostatní konvoje a tři dny na to spáchal sebevraždu. Lurepská vláda musela Watterdewu splácet tučný tribut a k tomu odevzdat veškeré loďstvo, kterým disponovala, lépe řečeno, které jim zbylo. Už tak dost chudí obyvatelé Lurepu, kteří navíc neměli s napadením sousedního státu nic společného, tak upadli do ještě větší bídy, ze které se nevyhrabali dodnes. To však ani v nejmenším neobměkčilo otřesené občany Assadionu, kteří se i teď, po téměř sedmdesáti letech, dívali na Lurepany jako na vyvrhely, potencionální vrahy a špiony, odpad společnosti, kterého je třeba se zbavit. Některé watterdewské šlechtické rody začaly dokonce každoročně pořádat Hon na lidi – za tímto názvem se neskrývalo nic jiného než cílené vraždění všech Lurepanů, které se jim podařilo chytit, někdy dokonce i lidí z jiných zemí, kteří měli jen typické lurepské rysy – úzký nos, tmavé vlasy, sluncem ošlehanou pleť a téměř černé, hluboko posazené oči.
Clader si téměř pokaždé, když vyrážela ven, přehodila přes hlavu šedou kapuci, aby si její tváře všimlo pokud možno co nejmíň lidí, protože tento vzor bezpodmínečně splňovala. Opravdu se nehodlala stát trofejí na zdi nějakého připitomělého zbohatlického panáčka, k čemuž jí mimochodem pomáhala i její přirozená a částečně okolnostmi vnucená schopnost rychle běhat.
Na rohu 54. ulice se nečekaně zarazila a zaposlouchala se do nočního šumu. Za dobu, kterou strávila na útěku, si vypěstovala dokonale vytříbený sluch, navíc si zvykla důvěřovat svému instinktu. A ten jí najednou říkal, že je něco zásadně v nepořádku. Cítila na sobě další pár očí, které ji probodávaly jako nože.
S bušícím srdcem se prudce otočila. Ale jak už tomu bývá, když se člověk octne v opravdu smrtelném nebezpečí, všechno vypadalo až podezřele normálně. Zběžně prohlédla zákoutí budov a stromů v jejím dosahu.
Nic. Potemnělými ulicemi Assadionu se dál vznášelo mrtvé ticho, pro tuto denní dobu tak typické. Černé siluety starých domů se tyčily vysoko nad její hlavou a za hranami jejich střech putovaly po obloze temné mraky. Nikde ani noha.
V tom to zaslechla znovu. Ten nepatrný, a přitom tak zlověstný šramot, který doléhal na jakousi primitivní, pravěkou část jejího mozku a řval „Uteč!“. Clader cítila, jak jí vstávají chloupky na šíji. Tentokrát už si byla jistá. Někdo ji sleduje.
Otočila se zpět a málem se jí zastavilo srdce. Z hustého křoví ani ne metr od ní na ni zíraly dvě velké, žlutozelené oči. Ozvalo se zavřeštění, při kterém tuhla krev v žilách, a Clader sledovala, jak něco černého a chlupatého přelétlo nad ní a zmizelo ve tmě.
Nemělo ji to tak vyděsit. Věděla moc dobře, kolik koček v Assadionu žije, nikdy by ji však nenapadlo, že budou mít skoro metr. Zhluboka se nadechla, otočila se a v duchu proklínajíc svou paranoiu plynule pokračovala k cíli.
Po chvíli došla na rozcestí třech uliček, a přímo před ní vyvstala dobře známá budova sirotčince svaté Vidarie. Byl to rozložitý, starý dům s tmavě šedou střechou, oprýskanou, kdysi bílou omítkou a dřevenými okenicemi natřenými na tmavě modro. Dovnitř se vcházelo rozvrzanými dvoukřídlými dveřmi, v nichž zela hluboká prasklina po míči. Nikdo vlastně nevěděl, kdo ji způsobil ani jak je tomu dlouho, ale na opravu nebyly peníze. V zimě sice dovnitř trochu táhlo, se zloději si však starosti dělat nemuseli, protože kdo by chtěl vykrást sirotčinec? Stejně tam nikdo nic nemá.
Tohle místo bylo už skoro rok jejím domovem. Tak nějak. Tento ústav patřil ve městě mezi ty lepší, což více méně znamenalo, že měl každý svěřenec něco jako vlastní postel, dostával denně najíst a nebyly po něm vyžadovány žádné pochybné aktivity. Sice to byla díra pekelná, když si ale Clader znovu vzpomněla na dobu, kdy byly jejím domovem assadionské ulice, v duchu by si za svoje reptání nafackovala. Nehodlala se vrátit k časům, kdy její jedinou obživou bylo to, co se jí podařilo ukrást z krámků u centra, a kdy musela dennodenně řešit, pod kterým mostem v noci složí hlavu. Během půlroku na ulici se však dost naučila. Jelikož byla tehdy v Assadionu úplně poprvé, místní řeč pro ni představovala velkou neznámou. Ve škole v Lurepu watterdewštinu neměli, alespoň ne v nižších ročnících, takže si Clader neuměla říct ani o chleba. A tak veškerý ten čas strávila sezením na chodníku a pozorováním lidí. Jejich slovům nerozuměla, takže se soustředila především na to, jak se chovali. Celé měsíce zkoumala lidské výrazy, posunky, grimasy. Časem se naučila jim rozumět i beze slov. Už z výrazu každého člověka, z toho, jak stojí a jak hýbe rukama, poznala, co zhruba říká, na co myslí a co cítí. Také uměla rozpoznat, když jeden člověk lhal druhému, snažil se ho obelstít, nebo mu neříkal všechno.
Po několika měsících watterdewsky naučila, toto umění „číst“ lidi jí však zůstalo. Zjistila, že to, co druzí říkají, se jen málokdy shoduje s tím, co si myslí.
Často pro ni bylo těžké soustředit se na to, co ostatní říkají a zároveň na to, jak se tváří. Obvykle si jich tedy příliš nevšímala a soustředila se na slova. Svoji neobvyklou dovednost uplatňovala jen v případě, když chtěla někoho rozhodit (zjistila totiž, že lidi k smrti děsí myšlenka, že jim někdo vidí do hlavy), když byla na černém trhu a potřebovala zjistit, jestli jí obchodník říká pravdu, nebo v hráčských doupatech v Blecthornu, kdy pokaždé ihned poznala, kdo má dobré karty a kdo jen blufuje.
Clader přistoupila k červenému zrezivělému plotu sirotčince, který zde byla zřejmě jen pro efekt, protože by ho dokázalo zdolat každé obratnější batole, a bez potíží ho přeskočila. Při dopadu do měkké trávy sykla bolestí, protože se znovu ozval její kotník. Skryla se ve stínu nedalekého kaštanu a tichou chůzí obešla celou budovu, včetně travnatého hřiště, které bylo po dešti zcela zabahněné. Jít hlavními dveřmi ji ani nenapadlo, protože ten starý krám vrzal jako houslisti na Hlavní třídě a ona opravdu nestála o pozornost. Prošla tedy kolem kůlny na dříví, čímž se octla přímo naproti úzkým tmavým dveřím, jimiž se vstupovalo do sirotčince ze zadního dvorku. Sloužily pouze pro personál a v noci byly samozřejmě zamčené, s tím však Clader počítala. Podívala se nahoru a po krátkém mžourání do tmy očima našla svůj obvyklý cíl – dvojité okno ve třetím patře, vedoucí na chodbu k dívčím ložnicím. Jako vždy ho vychovatelky nechaly pootevřené, jelikož bylo léto a uvnitř špatně postavené budovy se tudíž tvořilo někdy až nesnesitelné vedro. Clader přistoupila ke stěně, zkušeným pohybem nahmatala horní rám zamřížovaného okna v přízemí, nohou se zapřela o známou dělící linii, a začala lézt. Tohle byla naštěstí jedna z mála věcí, ve kterých byla vážně dobrá – a to už od svých šesti let, kdy se jí podařilo vylézt až na samý vrchol mohutného javoru, přeskočit do kabinetu jedné z učitelek a vzít si zpět prak, který jí byl zabaven. Lezení po budovách bylo sice zcela jiného rázu než skákání po stromech, Clader však používala tuto únikovou cestu skoro každou noc, tudíž znala fasádu tak dobře, že by po ní klidně vyšplhala poslepu. I s vadným kotníkem. Za okamžik už míjela okno v druhém poschodí a chystala se vytáhnout ke třetímu – ale zarazilo ji, že se uvnitř matně svítilo. Dost neobvyklé na tuto denní dobu, stejně jako nezavřené okenice. Clader bleskově odpočítala okna a zjistila, že se jedná o ředitelnu. Neodolala a krátce nahlédla dovnitř. Stačilo jen setřít rukávem trochu zadřené špíny ze skla, a zanedlouho spatřila nejasnou siluetu ředitelky Rupertové, uhlazené, důležité dámičky ve středních letech, jak si usazená v semišovém křesle čte při svíčce nějaký román. Na rozdíl od zbytku sirotčince vypadala její pracovna jako vystřižená z malého zámku.
Clader si uvědomila, že na nějaké šmírování už dneska nemá – byla unavená a navíc jí začínaly bolestivě brnět prsty, kterými se přidržovala u okna. Neodpustila si ještě načmárat do špíny na okně jeden nejmenovaný, ne zrovna slušný obrázek, a pokračovala dál nahoru.
Zanedlouho přelézala spodní rám okna ve třetím patře, a aniž by vydala sebemenší zvuk, došlápla na dřevěnou podlahu chodby. Tam byla pochopitelně tma jako v pytli, mnohem větší než venku, kde noční ulice osvětlovalo aspoň pár pouličních lamp. Clader po hmatu našla zeď, čímž se zorientovala, a pak pokračovala směrem do levého křídla, kde měla pokoj (respektive ho sdílela se třemi nižšími tvory se jmény Mary, Alison a Blar). Za dobu strávenou ve svaté Vidarii se jí podařilo přesně zmapovat, které parkety vržou a které ne, takže se pohybovala zcela neslyšně. Jak pomalu kráčela k pokoji, její oči postupně přivykly tmě a nemusela se už přidržovat zdi. Viděla tak, že úplně vzadu za rohem chodby rýsovalo matné světýlko – vychovatelky vždy nechávaly jednu lucernu rozsvícenou, kdyby se nějakému svěřenci v noci chtělo na záchod. To se jí dost hodilo – bez něj by neviděla ani na špičku vlastního nosu. Zahnula za roh.
V tu chvíli vzduchem se mihla něčí ruka a pevně jí sevřela zápěstí.
Měla společnost.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Rebejah 24.07.2018, 18:46:34 Odpovědět 
   Super, těším se na pokračování!
 Šíma 22.04.2018, 23:37:57 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Čtivé fantasy. V této kapitole se čtenáři dozvěděli nejen životní příběh naší hrdinky, ale historii světa, ve kterém pobývala. Historické realie války mezi jednotlivými národy byly příjemným zpestřením. Příběh skončil v docela zajímavém místě, kdo chytil naši dívku při návratu do sirotčince? Některá z vychovatelek? Nejspíš bude mít co vysvětlovat. Při počítání jsem si na několika místech všiml nedostatků při psaní přímé řeči, chce si to příběh ještě po sobě pozornějí pročíst. Jinak je o zajímavé a odpočinkové čtení, které zavede své čtenáře do cizího světa (se vším všudy)...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
SarahT.Tarkins
(9.3.2019, 15:37)
obr
obr obr obr
obr
Úplně jinak
tuky
III.
Marek Dunovský
Na sever - 2. č...
Ellien
obr
obr obr obr
obr

Leknínová koupel
Marie Bernadeta
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr