obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915108 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39051 příspěvků, 5696 autorů a 387929 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Horor ::

 autor Doll publikováno: 01.05.2018, 11:42  
Krátká strašidelná povídka o večeru v kině, který se změnil na horor!
 

Horor


"Jeden pohled na svět stačí na zjištění, že horor není nic jiného, než realita."
Alfred Hitchcock



Mladý chlapec, starý asi patnáct let, se zastavil před zchátralou ruinou vysoké budovy a váhal, zda se do ní odváží vstoupit. Šlo o starý hotel na konci města, který byl před mnoha lety uzavřem a od té doby do něj nikdo nevkročil. Bylo to nebezpeční místo, o tom nebylo pochyb. Tušil, že se do něj nastěhovali oni. Jeho nejhorší noční můry!!!
Oni - ti, o kterých se nesmělo mluvit - chtěli zaplnit opuštěný dům, ten odporný chrám mrtvých, který vnášel temnotu do myslí lidí. Bylo to místo, kam přicházeli umírat ti, které již život omrzel!
Chlapec sem nepřišel dobrovolně, kdo by také dobrovolně navštívil takové místo? Možná šílenec, nebo sebevrah!
On nebyl ani jedno z toho. Jediný důvod, proč se vydal do domu smrti, byla pomoc bližnímu. Někoho hledal. Někoho, na kom mu velmi záleželo.
Ačkoli naděje, že pohřešovanou osobu ještě najde živou, byla s každou minutou menší a menší, odmítal se jí zdát. Věděl, že to musí alespoň zkusit!
Torzo rozlehlé budovy na něj zíralo rozbitými okny, připomínaly mu obrovské oči. Zachvěl se neblahou předtuchou čehosi zlého. Možná není sám. Co když ho někdo sleduje!?
Musel v sobě sebrat notnou dávku odvahy, než do ní vstoupil. Opuštěnou stavbu nikdo nehlídal, takže to bylo snadné. Stačilo jen přelézt přes plot. Protáhl se zničenými dveřmi na zadním dvorku. Přežilo z nich pouze jedno křídlo zavěšené na zrezavělých pantech. Zůstaly pevně zasazené do obnažené cihlové zdi, odkud odpadávala popraskaná omítka.
Hotel zůstal prázdný. Balkon ve vstupní hale - pokrytý prachem, pavučinami a špínou - vypadal jako otesaná kamenná římsa nad propastí hlubokého sklaního dómu. Ocitl se ve studené jeskyni, obydlené podivnými tvory jako z jiného světa.
Něco se tam odvleklo a pak pošlo, asi nějaké zraněné zvíře. Mohl jen hádat. Zanechalo to za sebou páchnoucí stopu zaschlé krve.
Vydal se na průzkum. Černá prázdnota jej následovala na každém kroku. Chlapec z ní byl nervózní. Obával se, že přijde chvíle, kdy baterka zhasne.
Ta představa v něm vyvolávala panickou hrůzu, protože pak by zůstal už navždycky potmě. Měl nulovou šanci, že by se mu ještě podařilo najít cestu ven. Ne bez spolehlivého zdroje světla. Potřeboval tenký paprsek baterky, který mu dodával odvahu pokračovat dál.
Snažil se tu strašlivou představu odsunout co nejdál, až do toho nejvzdálenějšího koutku svého mozku, tepajícího strachem. Musel pokračovat dál. Věděl, že nemá jinou možnost. Už bylo moc pozdě na to, aby všeho nechal. Kdyby se prostě otočil a vrátil, nikdy by si to nepřestával vyčítat! Následoval zaschlou, černou stopu krve...
Zavedla ho do neosvětlené chodby. Temnota jej odklopila. Stahovala se kolem něj, jako kdyby ho chtěla sníst.
Stíny začínaly ožívat. Pocítil na sobě jejich dlouhé prsty. Dotýkaly se s perverzním potěšením jeho tváře a vlasů, možná jej chtěly hladit. Jejich ruce byly studené. Nedokázal je ze sebe setřást.
Chlapec počal propadat panice. Potlačil první vzlyky. Brzy ztratil orinetační smysl a už nevěděl, kde je. To poznání bylo nepopsatelně strašné! Uvědomil si, že zabloudil v divoké změti podzemních tunelů...
Uzavřená, geometricky dokonalá síť koridorů a průrev, se proměnila v nebezpečnou past! Mohl by tu uváznout navždy. Stěží se prosmýknul mezi slizkými stěnami, ke kterých odkapávala ledová vlhkost. Musel s dávat velký pozor, kam šlape. Byly zde i větrací šachty, tak malé, že by se v nich musel plazit po kolenou. Kdyby do ní spadl, byl by to jeho konec. Nikdo by ho nenašel!
Chlapec, roztřesený strachem, marně bloudil v zatuchlém labyrintu pod obrovským hotelem. Stal se z něj poutník v říší smrti.
Ačkoli neměl ani ponětí o architektuře a jejích zákonech, vytušil, že všechno je tu špatně. Plán projektu totiž nedával smysl a uspořádání jeho prostor zcela postrádalo řád.
Nekonečné sklepení bylo, zdá se, vybudováno za neznámým účelem kýmsi, kdo nenáviděl sluneční paprsky a čerstvý vzduch. Rozkládala se tu složitá síť chodeb obývaná bůhví čím. Vzpomněl si na starý příběh s pekelným psem, který v řeckých bájích hlídá bránu do podsvětí...
Pár metrů od sebe spatřil cosi ležet. Obezřetně se přikradl blíž a jasné světlo baterky dopadlo na věc, spočívající před ním.
Pohled na nehybný předmět a jeho pronikavý, dráždivý pach hnijící zdechliny byl na něj moc. Chtělo se mu zvracet! Všude tolik krve!!!
Našel svého nejlepšího přítele, který zmizel před několika dny. Nebo lépe řečeno jeho pozůstatky.
Ležel tu v tom, co měl naposledy na sobě. Krvavé skvrny na bílé košili školní uniformy mu nápadně připomínaly rudé květy masožravého stromu, prý roste v té nejhlubší džungli a požírá lidské bytosti. Povšiml si, že našedlé a bezkrevné cáry nedávno živé tkáně nesou stopy mohutných zubů. Na rozervaných okrajích ran, ohavných na pohled, byly obzlášť patrné. Místo nohou spočívaly na podlaze pahýly, ze kterých někdo ohlodal všechno maso.
Chlapec ucukl před tím děsivým objevem a vyjekl, aniž by se dokázal ovládnout. Netušil, že rychlý pohyb a záblesk světla vyruší odpudivého tvora, skrývajícího se v temnotě. Zrůdu z podzemního sklepení, která hodovala na zdechlinách.
Cosi se mihne za ním, kužel baterky sklouzne po šupinaté kůži. Zděšený chlapec spatří jakousi věc, podobnou velkému plazu. Otevírá tlamu a ukazuje mu zažloutlé, ale zato ostré tesáky. Z jejího vrásčitého hrdla se dere zvuk. Zasyčí na něj varování. Nebo výzvu k boji. Kdo ví?
Věc je až překvapivě hbitá na to, jak neohrabaně její zavalité tělo působí. Vrhá se na člověka, který se měl tu nehoráznou drzost přiblížit se k její kořisti. Chlapec se zapotácí a padá na zem, pokrytou hnusem.
Křičí z plných plic a zkřivená ústa se plní jeho vlastní krví, přetéká a kane na zem. Příšera s mordou potřísněnou řvoucí červení na něj nepřestává dorážet. Její sliny jsou jedovaté. Chlapcův osud je zpečetěn. I kdyby se mu podařilo utéct, zabila by ho otrava. Věc by ho našla a sežrala. Je proti ní bezmocný. Už nedokáže dál bojovat. Jeho pronikavý křik ustává, pozbývá nad sebou vlády a propadá se do rudnoucí temnoty kolem něj...
... za pár minut je mrtvý. A to, co se podle pověstí živí lidským masem, ho odtáhne do hlubin dlouhého tunelu a pozře jeho rychle chladnoucí tělo dřív, než ho najdou krysy či jiná verbež.
Bezejmenná bytost z podzemí měla zase novou oběť. Novou čerstvou mrtvolu do své sbírky zatracených. Lačně sála lahodný morek z rozlámaných kostí. Dalo by se říct, že si vychutnává vítězství.
Šedivé krysy kolem ní opatrně, tichoučce cupitaly na svých drobných tlapkách, ozdobených ostrými drápky. Neodvážily se ji vyrušit, na to byly až příliš chytré. Trpělivě čekaly, až se hladová obluda nasytí a usne. Pak sežerou zbytky z její krvavé hostiny.
Rozzářené plátno ztmavlo a diváci v sále šíleli hrůzou. Na moment jsem od něj odvrátila oči, znechucená dějem filmu. Potřebovala jsem někoho, o koho bych se mohla opřít.
Zalitovala jsem, že jsem s sebou nevzala kamaráda. Mám ráda horory, ale potom se v noci bojím a někdy kvůli nim nemůžu spát.
Tenhle snímek promítali pozdě večer, aby to byla stylová podívaná pro filmové gurmány s chutí na krev. Jmenoval se V zajetí temnot. Slíbila jsem, že o něm napíšu recenzi do časopisu Filmová Revue.
Šlo o nové dílo dobře známého režiséra Ladislava Halma. Proslul zejména upírskými filmy, nad jejichž neotřelými náměty mnozí lidé, včetně náročných kritiků, udiveně zvedali obočí. Halm miloval strašidelné příběhy a měl neobyčejný talent převést je na stříbrné plátno.
Dnes byla hororová noc. Celé kino bylo nacpané k prasknutí. Měla jsem štěstí, že se mi podařilo sehnat lístek. Žádný správný fanoušek žánru by si to nemohl nechat ujít!
Pak se na scéně objevili upíři, kteří žili v opuštěném hotelu. Takové klasické téma, a přece se o něm pořád točí tolik filmů. Jenže tenhle film byl jiný než Dracula nebo Nosferatu, mnohem odvážnější a krvavější!
Do obstarožního promítacího sálu, co vypadal spíš jako divadlo s nařasenými závěsy a ručně malovanou oponou, zapadal jeho scénář i námět velice dobře.
Kino stálo kus od středu města. Ačkoli centrum metropole vypadalo moderně, budova kina byla stará, velmi stará a zchátralá. Dávala znát, že nelepší časy už má dávno za sebou.
Původě šlo o měsťanský palác jisté bohaté rodiny. Když před desítkami let přestal sloužit svému původnímu účelu, byl přebudován na kulturní dům. Dýchal neopakovatelnou atmosférou starých časů a romantické doby, která je dávno pryč. Dnes ožil nebývalým návalem lidí, lačnících po krvi!
Všichni jsme se hrnuli do promítacího sálu. Tlumené tóny hudby ze vstupní haly, kde byly umístěny pokladny i stánek s občerstevním, sem doléhaly jen vzdáleně.
Okázalý interiér kina mi připomínal salonek z minulého století, kde se scházela lepší společnost, aby se v něm vedly hovory o módě či politice. Také se předčítaly knihy soudobých spisovatelů, recitovala poezie či hrála hudba.
Zvuky života zeslábly, přidušené silnými koberci a rudými sametovými závěsy. Vzduch tu byl těžký, plný očekávání. Ale přitom se v něm vznášel i smutek a staroba, vzešlá z tmavě vytapetovaných stěn a z plyšových křesel. Zabořila jsem se do toho svého a napjatě čekala, až začnou promítat. Film mne nezklamal. Musím říct, že to byla doopravdy děsivá podívaná!
Příběh pokračoval únosem dívky, která se stala obětí upírů. Tušila jsem, co s ní nemrtví zamýšlí provést!
Zničehonic mi dopadla na koleno něčí ruka. Musela patřit muži, který seděl vedle mne. Cítila jsem bolestivé sevření studených prstů a dotek ostrých nehtů i přes látku sukně. Nebyl to příjemný pocit.
Chtěla jsem jej dotčeně okřiknout, zarazil mne však jeho výraz. Řekla bych, že by se dal nazvat jako posměšný. Ale úplně jistá si tím nejsem. V sále vládlo přítmí, proto mu nebylo moc dobře vidět do obličeje. Jen lesk vyceněných zubů dával tušit, je jejich majitel se usmívá.
"Jak se vám líbí film?" zeptal se.
Neodpověděla jsem. Tlak na koleni zesílil, dlouhé nehty se mi zarývaly hlouběji do kůže. Odstrčila jsem jeho ruku. Muž zopakoval svou otázku:
"Omlouvám se. Jen by mne zajímalo, co si myslíte o filmu. Jak se vám líbí?"
"Nelíbí se mi," opáčila jsem. "Čekala jsem, že bude lepší."
"Proč?"
"Je tam jenom násilí. A v každé scéně někoho vraždí."
"Co byste čekala od hororu!?"
"Není tam žádný příběh!"
"Ano, je," odvětil muž. "Málo lidí dokáže ocenit poetiku v prolévání krve."
"A zápletka je tak stupidní," pokračovala jsem. "Upíři!"
"Vy nevěříte, že upíři jsou skuteční?"
"Samozřejmě, že ne."
"Ale měla byste," přesvědčoval mne. "Film je natočený podle pravdy."
"Nebuďte směšný," zasyčela jsem. "Žádní upíři neexistují!"
"O tom pochybuji," odvětil blazeovaně. "Ale budiž, nebudu se s vámi hádat. Každý člověk má právo na svůj názor."
Měla jsem na jazyku: "Jste idiot!" Jenže on se zvedl z křesla vedle mne dřív, než jsem to stihla vyslovit. Chystal se odejít.
"Proč odcházíte v půlce filmu!?" divila jsem se.
"Vím, jak to dopadne," zašeptal.
"Nemůžete vědět, jak to skončí," namítla jsem tiše. "Vždyť tohle je premiéra!"
Chtěl tiše vyklouznout ze sálu. Ale pak se, jako kdyby si právě na něco vzpomenul, zastavil a obrátil ke mně:
"Kdybyste někdy náhodou měla chuť debatovat o upírech, můžete se obrátit na mne," řekl. "Jsem v tomto směru skutečná autorita."
Vnutil mi svoji vizitku a odešel neznámo kam. Oddechla jsem si, že ten divný člověk je pryč. Nelíbil se mi.
Jsem si jistá, že o žádné jiné bytosti z bájí a legend nebylo složeno tolik básní, napsáno tolik knih a natočeno tolik filmů, jako o upírech.
Ačkoli o těchto svůdných, temných bytostech koluje mnoho mýtů a lží, jedna věc je jistá - stát se upírem je velmi snadné! Stačí málo, třeba zemřít jako sebevrah. Anebo zamilovat se do nesprávné osoby.
Všechny strašidelné příběhy sugestivním způsobem popisují nadpozemskou krásu a krutost upírů, neukojitelnou touhu po krvi a také jejich hluboké znechucení životem. Přesně takhle to bylo v tom filmu. Běhal mi z něj mráz po zádech.
Mezi nepravdivá tvrzení však patří naivní lež, že upír může chovat nějaké city vůči svým nevinným obětem, které navštěvuje noc co noc a pozvolna z nich vysává veškerou životní sílu. Naopak - je zcela slepý a bezcitný, protože již zemřel a necítí nic. Nic kromě věčné, svíravé bolesti ve vyprahlém hrdle. Bude žíznit navždy...
Navzdory svým úvahám jsem se zase snažila soustředit na film. Po starém, děsivém domě se tiše pohybovala skupinka lidí, vyzbrojená stříbrnými kříži a svěcenou vodou. Sledovala jsem klasické lekací scény, kde nemrtví útočí se zálohy. Jejich kořist se nezmohla ani na pouhý výkřik překvapení. Jak skončili, to vám raději ani nebudu popisovat. Otřásla jsem se odporem, aniž bych nadále věnovala pozornost ději na plátně. Vzdala jsem to.
Tenhle film nedopadl dobře. Hlavní hrdina zemřel, aniž by zachránil život své dívce. Líbila se mi závěrečná scéna - na jeho hrobě tančil déšť, skoro jako kapky slz. Do toho šly titulky. Sice jsem neměla ráda horory, kde lidé vždycky vyhrají nad upíry a vlkodlaky, avšak dnes bych naopak vřele uvítala happy end. Z toho snímku jsem měla divný pocit, kterého jsem se nedokázala zbavit.
Když se v sále rozsvítila světla, podívala jsem se na vizitku. Chtěla jsem ji zahodit, jenže zrak mi padl na jméno. Slova, co na ní stála vytištěná, mne ohromila.
Netušila jsem, že se dívám na hrůzostrašný film od slavného režiséra, který po celou dobu seděl vedle mne, aniž bych o tom věděla! Sledovala jsem jeho horor!!!
Napadlo mne pouze, že ten člověk na vedlejším sedadle vypadá divně. Tvrdil mi, že snímek je natočený podle skutečné události. Vysmála jsem se mu a řekla, že jeho dílo nestojí za nic. Odešel, ale nechal mi svou navštívenku. Proč to udělal!?
Film trval hodinu a půl, jak bylo u podobných snímků obvyklé. Diváci se začínali rozcházet. Bylo načase jít domů.
Zamířila jsem se na parkoviště, ležící kus za kinem. Kupředu v hodině duchů, pomyslela jsem si kysele. V hodině, kdy se ohavné hroby otevírají dokořán a vydávají zděšenému světu své plesnivé mrtvé...
Bylo něco po půl dvanácté, všude vládlo ticho a tma. Většina lidí se touto dobou už ukládala ke spánku, mne teprve čekala dlouhá cesta na druhý konec města, kde jsem bydlela.
Noc byla světlá, měsíc zářivý, snivý. Ale zrádný. Vyplouval ze clony letícíh mraků. Měsíční paprsky, otrávené jedem děsu, vytvářely z dlouhých stínů v potemnělých ulicích podivné postavy.
Vždycky, když jsem se dívala na nějaký horor, mne napadaly zvláštní věci. Co kdyby přede mnou hrůza z filmu ožila!?
Proč mne pomyšlení na toho záhadného režiséra, který seděl vedle mne nepoznán, tak silně zneklidňovalo? A proč tolik lidí, diváků hororové podívané, tak silně vzrušoval pohled na krev!?
Dorazila jsem na místo a nasedla do svého auta. Zůstalo stát na poloprázdném parkovišti jako jedno z posledních. Z vozů, zaparkovaných nedaleko, na mne zírala temnota. Rychle jsem za sebou přibouchla dvířka. Možná až moc rychle na to, že jsem ani nebyla nervózní. Samota mne neděsila. Ale znala jsem hodně lidí, kteří by ji nedokázali snést nadlouho.
Hodila jsem kabelku na sedadlo spolujezdce a hledala v ní klíče. Chystala jsem se nastartovat, když v tu chvíli jsem si uvědomila, že mi něco chybí. Mobil!
Jsem blbec. Musela jsem se pro něj rychle vrátit! Skřípání písku a drobných kamínků pod nohama jen umocňovalo mé napětí, když jsem svižně kráčela po příjezdové cestě.
Nad hlavou mi zpíval vítr v koruchách stromů a přinášel s sebou vůni květů, sladkou, až hnilobnou a nechutně vlezlou.
Noční vánek náhle ustal, nikde se nehnula ani větévka. Nikde žádný život, jenom zamčené dveře a černá, špinavá okna okolních domů. Kdyby to byl obraz, mohl by se jmenovat Samota.
Měla jsem zatracené štěstí, že kino bylo ještě pořád otevřené. Sál zůstal tichý. Působil odrazujícím dojmem temné jeskyně, kde se mohlo skrývat cokoli.
Vybavila se mi zneklidňující scéna z hororového filmu, kde zrůda z hrobu pronásledovala hlavního hrdinu starým domem bez oken. Bleskla mi hlavou nepříjemná myšlenka, kde asi bere autor náměty pro svá díla. Šlo jenom o horečnaté fantazie vzešlé z chorého mozku, anebo se opravdu, jak režisér tvrdil, zakládal jeho scénář na skutečné události!?
Mobil jsem našla pod svým křeslem v předposlední řadě. Musel mi vypadnout z kapsy a já si toho nevšimla. Naštěstí ho nikdo nesebral. Rychle jsem ho nacpala do kabelky a spěchala pryč řadami sklopených sedadel.
Světlo zhaslo a promítací sál se jako mávnutím kouzelného proutku zlé víly s bledým, mrtvolným obličejem, ponořil do tmy.
Nedokázala bych vám vylíčit, jak mne to vyděsilo. Řítila jsem se ke dveřím. Nebyl to dobrý nápad. Zakopla jsem a skončila na zemi.
Rozepnutá kabelka se mi svezla z ramene a její obsah se rozkutálel po podlaze. Ve zmatku jsem tápala kolem sebe. Nacházela jsem nicotu.
Co je to? Temnota, prach a chladný kámen podlahy, tvořené deskami protkanými krvavými žilkami mramoru. Pokusila jsem se volat o pomoc, ale nikdo mne neslyšel. Ozvěna zesilovala můj zoufalý hlas, ztracený v jeskyni noci.
Nedokázala jsem ty matoucí vjemy rozluštit. Jak ráda bych viděla, co se kolem mne děje.
Avšak černota byla neprostupná, hustá jako smůla z raněného stromu, jako dračí krev prýštící ze smrtelné rány způsobené mečem hrdiny. Udatný rek vždycky přišel zabít stvůru s ohnivým chřtánem, kde již našlo bídnou pekelnou smrt mnoho nevinných duší. Pohltila je temnota.
Jak trefné v mé situaci. Jako dítě jsem se strašně bála tmy. Možná, že se mi to teď vrací.
Podařilo se mi posbírat svoje věci a rozsvítila jsem mobil. Nemělo cenu kričet. Věděla jsem, že na záchranu je pozdě. Zůstala jsem sama v zamčeném kině!!!
Namlouvala jsem si, že ve staré budově s vysokými stropy neslyším šum blanitých netopýřích křídel ani cupitání krys, těch chudých příbuzných létavců, které žijí ve špíně pod kamením hluboko v nehostinných útrobách zemských dutin, naplněných ledovými stíny a slepotou, před kterou není úniku...
Snažila jsem se vyťukat na mobilu číslo své nejlepší kamarádky, ale vtom mi na rameno dopadla něčí ruka.
S trhnutím jsem se otočila a spatřila sinale bílý, zohyzděný obličej zrůdy s natrženými ústy plnými ostrých zubů, umazaných od krve. Uvěřila jsem, že horor byl natočen podle skutečné události!
Poznala jsem dívku, která zemřela ve filmu. Jenže se změnila, už to nebyla živá bytost. Byla proměněna v upíra, ve stejného netvora ze záhrobí, který jí ve scénáři vzal život! Uvědomila jsem si, že v Halmových filmech se mrtví vždycky vrací...


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Siggi 20.05.2018, 13:17:10 Odpovědět 
   Ahoj Doll, tak po dlouhé době jsem se sem šel podívat a hned tohle. Pěkné.
 ze dne 01.07.2018, 20:37:23  
   Doll: Díky moc. :) Delší dobu jsem na saspi nebyla.
 Šíma 01.05.2018, 11:40:44 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh s hororovou atmosférou. Líbil se.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 03.05.2018, 19:47:08  
   Doll: Díky. :o)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
SarahT.Tarkins
(9.3.2019, 15:37)
obr
obr obr obr
obr
Holubovo el
Ondra Vokál
Rádio vám poví,...
Centurio
Orel 2- druhá k...
Sirnis
obr
obr obr obr
obr

Leknínová koupel
Marie Bernadeta
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr