|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Pán ohně - 2.kapitola - Deník ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Pán ohně
| Další kapitola příběhu o 13-ti letém Petrovi. Možná trošku nudnější, ale pro pokračování asi nezbytné. |
| |
|
|
20.2. 1990
Milý deníčku,
dneska jsem měla narozeniny, třinácté. Měla jsem mít oslavu, na kterou jsem se moc těšila, ale přišlo jen pár lidí. I tak to nakonec bylo super. Přišla Dana, Zita a Radek, ale nepřišla Martina. To mě mrzelo, ale co nadělám.
Oslava byla moc vydařená. Hráli jsme hry a kecali jsme. Dostala jsem moc zajímavých a krásných dárků, ale nejzajímavější jsi bezesporu Ty. Když jsem šla ze školy, dal mi ho neznámý kluk s hnědými vlasy a očima a stejně vysoký jako já. Řekl jen, že mi blahopřeje k narozeninám a dal mi Tebe. Než jsem stačila něco říct, schoval se.
Petr s určitým zájmem četl dál o tom, jak se ta dívka, Sandra, seznamovala s dárcem deníku. Občas ho celkem dost udivila dívčí logika, avšak to prozatím nechal být. U jednoho zápisu se zarazil.
2.7. 1991
Ahoj deníčku,
představ si, co stalo! Dneska se mi narodil bráška! Mamka mu dala jméno Petr. Je úžasně roztomilý. Asi mě má rád, protože když jsem ho držela za ručičku, krásně se usmíval. To bude super mít brášku!!!
To jsem já! ztuhnul Petr. Ale já nemám sestru… pokračoval ve svých úvahách. Musí číst dál.
Zaslechl dole vrznout podlahu. Zbystřil. Maminka to ještě být nemůže, domů se vrátí tak za hodinu a navíc má rázný krok. Přes mírnou závrať vstal z postele a jako kočka sklouzl dolů. Uviděl pootevřené okno. Asi průvan, zdůvodnil si vrznutí s mírným ulehčením. Vtom uviděl blátivé šlápoty u stolu. Na stole ležel kus bledě růžového papíru se vzkazem:
Zítra v 8.35h čekej.
Víc nic.
To je snad nějaký komiks! Buď se hodím k psychiatrovi, nebo se to všechno skutečně děje. Teď musím stůj co stůj dočíst ten zatracený deník. Třeba v něm najdu nějaké vysvětlení. Tak to přece bývá v knížkách, ne?
Při čtení přeskakoval většinu zápisů, až se zastavil u posledního.
20.12. 1991
Můj nejmilejší deníčku,
dneska se od základů změnil můj život. Něco takového by se mi ani ve snu nezdálo. Jen se čti dál.
Nikdo by neuhodl, kdo Alexander doopravdy je. Ten den byl strašně vážný. Začal povídat: ,,Sandro, za pár měsíců ti bude patnáct let a já ti musím něco důležitého oznámit. Když jsme se potkali poprvé, tak tě zajímalo, proč jsem ti dal dárek a jak je možné, že tě znám jménem. Já… nevím, jak ti to říct, ale asi bude nejlepší začít od začátku.
Před necelými patnácti lety ve světě Trinidedionu porodila manželka vysoce postaveného velmože dvě děti, dvojčata. Chlapce a děvčátko, oba nadané mocnou silou. Krátce poté matka s děvčátkem zmizely. Obě pozřel Vír času, prokletí Trinidedionu a odnesl je do neznáma. Až později se zjistilo, že je vyhodil v jiném světě. Matku Vír připravil o všechny schopnosti i o paměť, ale schopnosti dcery posílil. Já jsem jedno z těch dvou dětí a byl jsem vyslán hledat svou sestru. Našel jsem ji. Stojí naproti mně.“ Naproti němu jsem stála já!!! Deníčku, dokážeš si představit něco takového? Že Ti někdo zčistajasna řekne,že jsi se narodil v jiném světě. Nebo vůbec sama ta skutečnost, že jiný svět vůbec existuje! A že mám dva bratry a ne jednoho. Že můj táta vlastně můj táta není… Je toho na mě hrozně moc. Navíc Alexander chce, aby se vrátila do jeho světa s ním. Co mám dělat? Můj brácha (píše se mi to tak zvláštně!) mě doprovodil domů. Když maminka otevřela, myslela jsem, že ji raní mrtvice. Ani jsem se jí nedivila. Podle toho, co mi Alexander řekl, si z předchozího života nic nepamatovala. Tím méně to, že mám dvojče. A víš, deníčku, co Alexander udělal? On ji normálně zhypnotizoval! Já nekecám! Jen se na ni podíval a zhypnotizoval ji. Něco řekl tím svým divným jazykem (trinidština mu říká) a mamka se probudila. Hrozně se rozbrečela a dlouho ho objímala. Taťka byl na služební cestě, což je ušetřilo hodně vysvětlování. Hrozně dlouho spolu probírali všechno možné, co mi nedávalo pražádný smysl, takže si toho většinu nepamatuju.
Nakonec mamka rozhodla, že se s Alexandrem vrátím. Deníčku, já půjdu do jiného světa! Hrozně se těším. Musím se sbalit. Můžu si s sebou vzít úplně všechno, co chci. Ani mamka ani Alexander mi nechtějí říct, jak se tam dostanu. Autem asi těžko. Tak se nechám překvapit. Jen mi vrtá hlavou, jak to mamka hodlá říct taťkovi, až se vrátí. Ale to už se nedozvím. Oba dva se dohodli, že spolu nebudou komunikovat. Z toho jsem smutná, ale tak moc se těším, že mi to skoro nevadí. Maminka mi slíbila, že se ještě uvidíme, za pár let.
Tak to je na mě moc! polkl Petr. Nejsem přece v žádném fantasy filmu! Ale ten vzkaz… Nejlepší bude vyzpovídat mamku, až se vrátí z obchodu, uvažoval. Netrpělivě přecházel po pokoji a přemýšlel jak začít, aby nevypadal jako duševně chorý. Co třeba: Čau mami, hele, tady jsem si něco přečetl. Já mám sestru, která zmizela s mým bráchou do jiného světa? Musel se zašklebit, jak to znělo blbě. Ale co má teda říct?
„Peťo, jsem doma!“ uslyšel zdola maminku. Chlapec se okamžitě rozhodl. Teď nebo nikdy! rozhodl se a seběhl (tedy, chtěl seběhnout, ale tak se mu točila hlava, že pomalu sešel) dolů. Musí improvizovat.
„Mami, musím s tebou mluvit o něčem hrozně důležitým.“
„O čempak?“ obrátila k němu matka rozzářenou tvář. Zrazila ji synova bledost a temné kruhy pod očima. Jako by se mu spíš přitížilo než ulevilo.
„O tom co je napsané v tomhle deníku,“ řekl Petr přímo a pozvedl knihu.
„Co je v něm napsané?“ Na ženině tváři se objevil náznak poťouchlosti i trocha nejistoty.
Petr jí tedy přečetl poslední zápis a maminka se usmála. Čertíci jí přitom z očí přímo koukali. Chlapce to zarazilo. Takhle matku neznal. Nebo ne přinejmenším posledních pět let.
„Co si o tom myslíš ty?“ zeptala se. Položila těžké tašky na stůl a vyskládávala nákup do ledničky. Petr pečlivě zvážil události posledních dnů.
„Věřím tomu. Nejspíš.“ Cítil, jak mu zahořely tváře a nechtěně stočil pohled k dlážděné podlaze. Cítil se strašně hloupě.
„A proč?“ páčila z něj maminka. Chlapce výslovně zarazilo pobavení, které cítil z jejího hlasu. Něco věděla a on ne. Probudila v něm ohromnou zvědavost. Není to nakonec všechno jen hloupý vtip? Dlouho se odhodlával odpovědět.
„Měl jsem takové divné sny a navíc ta mdloba rozhodně nebyla kvůli uklouznutí. Ztratil jsem vědomí až poté, co jsem si přeříkal ty verše,“ vykoktal nakonec rudý až po uši. Maminka se prudce narovnala Veškeré její pobavení okamžitě zmizelo. Zesinala.
„Jaké verše?“
„No v tom deníku. Na první straně jsou divný verše. Přeslabikoval jsem si je nahlas a omdlel jsem.“
„Ježišikriste,“ zakvílela žena. Musela se opřít volnou rukou o linku. „Ukaž mi ten deník,“ přikázala rozčileně.
Petr jí ho dal. Maminka si přečetla text na první straně a rukou se chytla za srdce. Teď prozměnu zezelenala.
„Co je, mami? Je ti špatně?“ zděsil se Petr a rychle jí přistrčil židli. On kvůli tomu omdlel, co když se to samé stane i mamce?!
„Ne, ne to je dobrý. Pojď sem,“ vydechla maminka. Sesunula na židli. Prudce chlapce objala. Petr cítil její prudký tep i úlevné vydechnutí. Ne rameni pocítil vlhkost.
„Mami, ty brečíš!“ zvolal udiveně. „Co je?!“ Co se sakra děje?
„To nic. Mohlo tě to zabít,“ otřela si žena slzy, když pustila syna z obětí. „Ale naštěstí jsi pořád tu,“ vydechla. Točila se jí hlava. Tak málo chybělo k tomu, aby ztratila i nejmladšího syna! Ale kde se to tam vzalo?
,,Alexander to ode mě pěkně schytá! Jak mohl napsat něco takového?! Doufám, že to nebylo úmyslně, že se jen spletl,“ zašermovala najednou rukama. Ale tomu sama nevěřila. Alexander by něco takového nespletl, on ne. Ale kdo to tam tedy napsal?
Petr se po ní nechápavě díval, ale ona se zvedla ze židle a začala chystat oběd. Na chlapcovy dotazy reagovala strohým: ,,Uvidíš zítra.“ Petr to nakonec vzdal a šel dělat modely sžírán nesmírnou zvědavostí. Nejradši by byl venku, ale o tom maminka nechtěla nic slyšet. Nepomáhalo ani chlapcovo přesvědčování, že je zdravý (že ne, bylo až moc očividně vidět).
,,Jestli chceš mermomocí něco dělat, můžeš mi pomoct s žehlením,“ zpražila ho. Po této výhružce se chlapec dobrovolně uklidil do pokoje. Raději se po zbytek dne nudit, než být zapřažen do domácnosti!
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
