obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2916061 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Prezident, popelář, Robin Hood a kosmmonaut ::

 autor Kasparek publikováno: 20.05.2018, 11:04  
Čtyři přátelé - tehdy a dnes
 

Byli jsme čtyři. Roku 1970 nám bylo 12 let. Mě, Petrovi, Lubošovi a Laďovi, čtyřem klukům, řečeno slovy Karla Poláčka, co spolu chodili. Nerozluční kamarádi, kteří nechyběli nikde, kde se něco dělo. Většinou nekalého typu. Kdybych to vzal po Foglarovsku, blíž jsme měli k Bratrstvu kočičí pracky než k Rychlým šípům.
Jednoho dne naše třídní učitelka, kterou jsme ještě museli familiárně oslovovat „soudružko“, vešla do třídy a oznámila, že právě četla zajímavý článek o nových výukových metodách sovětských pedagogů, který ji inspiroval k průlomovému kroku. Řekla, že dnes nebudeme psát diktát z jazyka českého, jak původně plánovala, ale proběhne volná debata na téma naše budoucí povolání. My čtyři v zadních lavicích jsme na sebe překvapeně pohlédli. Místo diktátu, volná debata. To na nás rozhodně udělalo dojem.
Soudružka učitelka nastolila systém. Postupovala od předních lavic k zadním a její tvář byla prodchnuta oslnivou inteligencí, když kladla dvanáctiletým dětem svoji existenční otázku. Pozorně jsme poslouchali odpovědi spolužáků, kteří chtěli být lékaři, učiteli a učitelkami, inženýry, architekty a blbý Malát toužil stát se předsedou JZD. Z odpovědí bylo zjevné, že žactvo se nemíní živit rukama. Žádné dělnické profese. My čtyři se mezitím připravovali na zteč. První přišel na řadu Luboš. „Já budu prezidentem republiky,“ pravil pevným hlasem. Učitelka ho zamyšleně pozorovala a jen Bůh ví, co se jí v tu chvíli hnalo hlavou. Pak přišel na řadu vedle sedící Petr. Projevil přání stát se popelářem a hned také dodal naprosto logické odůvodnění své volby: „Ti už sedí v deset dopoledne v hospodě.“ Zdálo se, že soudružka učitelka poprvé zapochybovala o metodách sovětských pedagogů. Pochopila, že se ocitla na území, kde jsou lvi. Opatrně postoupila o lavici dál. „Já budu Robin Hood,“ řekl rozhodně Laďa, „bohatým budu brát a chudým dávat.“ Soudružka učitelka ho laskavě pohladila po hlavě.
„Ale Ládíku, takovým Robinem Hoodem je už naše strana a vláda, nechtěl bys být raději soustružníkem?“
„Nechtěl,“ odpověděl zarputile Laďa, „budu Húd“.
„Spíš ÚD,“ poznamenal Petr, za což se mu dostalo od Robina Hooda šťouchance do zad.
Soudružka učitelka se tvářila, že nic neslyšela a obrátila se ke mně. „A co ty, Františku?“ pravila s nadějí v hlase, protože mě z jakýchsi záhadných důvodů považovala za slušného chlapce, který se nedopatřením ocitl mezi třemi zlotřilci.
„Já chci být kosmonaut. Jako Gagarin.“
Učitelka se na mě vyčítavě zahleděla a její tvář jasně říkala. „I ty, můj Franto?“ Nemohla tušit, že moje odpověď není tak daleko od tajného snu. S výjimkou Gagarina. Samozřejmě. Když jsem se doma svěřil otci se svojí odpovědí, ten stručně poznamenal, že to s tím Gagarinem bylo politicky prozíravé.
Čas ubíhal mílovými kroky. Hodně věcí se změnilo, ale my čtyři se v průběhu těch téměř čtyřiceti letech občas setkávali. Luboš se zatím prezidentem nestal. Ale má dobře nakročeno. Sedí v městském zastupitelstvu a je proslulý svými obstrukcemi. Ani Laďa se neprohání po parcích v třírohém klobouku a s lukem v ruce, aby bohatým bral a chudým dával. Pracuje na finančním úřadě, takže je vlastně takovým Robinem Hoodem, co bere všem. Vlastně ne Húdem, ale ÚDEM, jak při každém našem společném setkání neopomene poznamenat Petr, aby vzápětí sklidit přátelský štouchanec do zad. Petr nepopelaří, ale stal se novinářem. Takže napůl mu to vyšlo. V hospodě sedí v deset dopoledne a tvoří. Alespoň to tvrdí. Ale moc mu nevěříme. Na to jsou jeho články příliš dobré. No a já taky nestartuju raketu, abych se vydal k vesmírným dálavám, ale jen svoji Dacii, abych se vydal do továrny k žíhacím pecím.
Jednoho dne jsem náhodou potkal Petra. Hned na mě spustil o svých trablech s šéfredaktorem. Táhnou to spolu už dvacet let, kdy se po celou dobu dohadují prakticky o všem. Jeho nadřízený mu občas články zkracuje, upravuje, přepisuje, prostě dělá všechno to, co každý autor vidí jen velmi nerad. Petr je přesvědčen, že to jeho dlouholetý šéf dělá jen tak ze sportu, přesněji řečeno aby ho naštval. Použil však jiné slovo. Poslední střet Petra a šéfa proběhl údajně asi takto:
„Ten článek o Domažlicích má příliš dlouhý úvod,“ začal šéfredaktor.
„Tak ho zkrátíme,“ odpověděl Petr bezstarostně.
Šéfredaktor nevěřil svému sluchu. Kde je ten bojovník, který se rve o každé slovo. Šéfredaktor měl pocit, jakoby mu jeho oblíbená kratochvíle měla proklouznout mezi prsty. Přitvrdil. „A co ten mlýn, trváš na něm?“ Ale vůbec ne,“ odpověděl Petr, „pryč s mlýnem.“
„A co traktorista?“
„Traktorista?,“ zamyslel se Petr. „Traktorista by měl zůstat“.
„Máš ho mít,“ projevil nebývalou velkorysost šéfredaktor a pokračoval: „Ale musíme zkrátit epizodu se zříceným zvonem.“ „Zkrátíme,“ přikývl Petr.
„Závěr je dobrý, ale já bych to napsal trochu jinak,“ pokusil se šéfredaktor o poslední zdrcující ránu a přečetl svoji verzi.
„Ohromné!,“ zvolal Petr.
Šéfredaktor byl z vývoje situace tak zmatený, že podal Petrovi ruku, což předchozích dvacet let nikdy neudělal a doprovodil ho do bufetu, kde mu zaplatil obloženou bagetu za čtyřicet korun. A to se o něm tradovalo, že by si pro korunu nechal obě kolena vrtat.
Byl jsem zvědavý, proč Petr udělal všechny naznačené ústupky. Odpověď byla vpravdě šokující. V Domažlicích na žádné reportáži nebyl a ten článek napsal někdo jiný. A protože už někam spěchal, neměl jsem možnost se dozvědět, jak všechno dopadlo. „Dopovím ti to někdy příště, až u toho budeme všichni,“ volal a v mírném poklusu se ode mě vzdaloval.
Ani jeden z nás netušil, že to bylo naše poslední setkání a že příběh už nám nikdy nedovypráví.
Pak už jsme se sešli jen tři. My staří troubové, kterým táhlo na padesát. Sešli jsme se v deset dopoledne v hospodě, kde sedával náš kamarád.
Je to světa běh.


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 aegitalos 25.05.2018, 17:59:16 Odpovědět 
   Pekná spomienka na kamoša. Spočiatku sa nedalo tušiť, že to príde až sem. Osudy ľudí sú väčšinou iné, než ich plány. Ale pýtať sa 12-ročných detí, čím chcú byť, nie je hlúposť, práve naopak. Netreba nimi opovrhovať. Bol by som za to, aby sa im vytvorili podmienky na splnenie ich snov, a nie že o všetkom rozhodne trhový mechanizmu. (Môj syn mal asi 5 rokov a niekto sa ho spýtal, čím bude. Odpovedal: drevorubač. V tej odpovedi bolo cítiť všetok jeho panický strach z nebezpečných vecí. Drevorubač, ako tata. Ja že nie, to určite nemusíš, musel som ho tíšiť, lebo mu bolo až do plaču, aký strašný osud ho čaká. Nahučali to do neho pripečenci, ktorí mnou opovrhujú, a takto sa mi snažili vydesiť dieťa.)
 Šíma 20.05.2018, 10:57:41 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Čtivé vyprávění. Příběh má svou atmosféru. Líbí se mi. Ať už jde o dvanáctileté žáčky, tak o dospělé jedince. Sny jsou sny a život pro každého chystá něco jiného, šťastný ten, kdo může mít práci, po které toužil, přestože dětské sny jsou daleko od reality.

Hezký den přejí a múzám zdar.
 ze dne 20.05.2018, 11:03:11  
   Šíma: P.S. Pokud by to šlo, odsadil bych každou novou přímou řeč na nový řádek, ale to jen na okraj, ono pozorný čtenář si všimne a text pak vypadá upraveněji a lépe.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Kámen, nůžky, ...
Koala
Co je třeba udě...
eRaziEl
Tisíce labutí
Anna Holá
obr
obr obr obr
obr

Řeka divoká
Daniel Tax
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr