obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915290 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5727 autorů a 389825 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Jan syn písaře ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Příběhy války třicetileté
 autor Siggi publikováno: 20.05.2018, 21:33  
Příběh z války třicetileté
 

Koně Anhaltovy jízdy se řítily kupředu a jejich kopyta drtila vše, co jim přišlo do cesty. Nad Bílou horou se toho podzimního dne strhla veliká bitva. Císařská a ligistická armáda zatlačila české vojsko až ku Praze a to již nemělo kam ustoupit.
Všichni očekávali krále, ale ten se pořád neměl k tomu, aby stanul v čele svých vojů. Přesto se našli důstojníci, kteří zůstali věrni své cti a statečně veleli svým mužům. A tak vyrazila jízda mladého prince Kristiána z Anhaltu do beznadějného útoku, včetně jednoho z mála českých vojáků v této jednotce, mladého Jana Bočka z Hrádku, syna městského písaře.
Vojákům se nahnala krev do tváří dychtivým očekávání boje, a slávy, ale také obavami ze smrti. Jan jel v první řadě hned za princem Kristiánem, takže jej měl na očích. V jedné ruce držel uzdu a druhou si přidržoval svou arkebuzu. Na bojišti již byla vřava a císařská armáda vítězila.
„Palte, bijte je!“ křičel princ Anhalt. Začaly padat výstřely a tak došlo i na Jana. Zamířil hlaveň do sešikovaného davu císařských kyrysníků a stisk spoušť. Ani nevěděl zda trefil. Na další nabití karabiny nezbyl čas. Zbraň sklouzla na řemenu zpět na záda a ruka sáhla po rukojeti kordu. Čepele se zaleskly a pak...
Strašlivý rachot a rány. Dvě jízdní setniny se střetly v plném trysku a Jan viděl jak jeho čepel projela hrdlem nepřítele který se bez hlesu skácel z koně. Pak odrazila císařský meč a sama udeřila. Ačkoliv kyrys neprosekla, přesto její rána doplněná rychlostí koně stačila na to, aby další kyrysník políbil zemi.
„Tomáši! Pozor!“ křikl Jan na svého přítele a druha dětských her, se kterým společně odešli z otcovských domů vstříc válečným událostem.
Hlavou mu prolétla vzpomínka na loučení. Oba otcové byli rozdílní. Ten Tomášův byl starý voják, který prodělal tureckou vojnu. Vyprovázel svého syna mlčky, ale v očích mu bylo vidět, že je z rozhodnutí své ratolesti velmi smutný. Věděl co je válka. Za to Janův otec, horlivý kališník se díval hrdě na svého syna. Viděl v něm husitskou krev jejich předků. Však také Janův pradávný děď bojoval pod prapory Jana Žižky z Trocnova a vydobyl si slávu. Doufal, že že Jan bude jako tento válečník, když on sám byl jen písařem.
Na Tomáše zle dotírali dva kyrysníci. Jan jednoho z nich srazil z koně jen tím, že do něj vrazil. Tomáš se na svého druha děkovně usmál.
Anhaltovi jezdci prolomili řady kyrysníků a v cestě jim stála jen pěchota. A ta byla tímto útokem značně vyděšená. Jan rychlými naučenými pohyby nabil svou ručnici a poslal kulku do jejich řad. Koutkem oka zahlédl jak se jeden z pikenýrů zhroutil. Začaly padat další a další výstřely a císařská pěší formace se začala rozpadat. Opět došlo na meče. Teď to už ale bylo jiné. Arkebuzíři tryskem vjeli do pěšáků a ti padali jako mouchy. Komu stavovský kord nerozsekl hlavu, toho srazil koně. Jan se začal rozhlížet. Teď by už tady měla být jejich vlastní pěchota. Bez ní to přeci nezvládnou. Očima vyhledal Tomáše, který vytahoval kord z hrdla jednoho rondašíra. Toto zaváhání jej ale málem stálo život. Kůň se pod Janem vzepjal a padl. Ten jen tak tak vyskočil ze sedla, aby nebyl bezvládným zvířetem zavalen. Jan odhodil svou arkebuzu, která mu nyní již překážela a bodem své čepele se zbavil jednoho z dotírajících císařských. Ze sedlového pouzdra vytrhl pistoli a hned ji vyprázdnil do hrudi dalšího vojáka. Pak znovu bodal a sekal. Věděl, že nyní již nejde o vítězství kalicha nad křížem. Teď jde jen a jen o život.
„Jene! Nasedni!“
Tomáš se objevil jako anděl strážný a jeho hnědák srazil hned dva rondašíry. Podávaná ruka se tak tak dotkla té Janovy, když jej cosi udeřilo do zad takovou silou že upadl. Jan uviděl svého přítele jak odjíždí z bojiště, na kterém už zase převzali vrch císařští. Jak je ta země studená a mokrá pomyslel si ještě, než mrákoty zatřely jeho mysl.
Cosi teplého a vlhkého jej probralo. Pomalu otevřel oči. Nad ním se skláněl nějaký pes a olizoval mu tvář. Jan se opatrně rozhlédl. Byla tma, jen opodál hořely ohně. Okolo byla cítit krev a smrt. Pak mu došlo co se stalo. Ležel na bojišti. Pes zakňučel.
„No, tak chlupáči,“ zašeptal Jan ztěžka. Opatrně se rozhlížel kolem sebe. Nikde žádný pohyb. Okusil se pohnout. Bolest na levé lopatce mu vystřelila do těla, že málem vykřikl. Pokusil se po chvíli pohnout znovu, ale pomaleji a opatrněji. Teď už to šlo lépe. Dokonce ani levá ruka s lopatkou již tolik nebolela. Zima na nohy mu napověděla, že nemá boty.
„Vidíš, chlupáči, obrali mne. I o boty mne okradli. Mysleli, že jsem mrtvý. Kdopak asi dnes vyhrál?“ zašeptal ke svému novému společníkovi. Ten jen opět zakňučel. Jan se zkusil pomalu postavit, ale šlo to špatně. Nakonec usoudil, že bude lepší se plazit rozmoklou zemí. Zvláště po tom, co z hlasů, které sem doléhaly zjistil, že leží kousek od tábora císařsko – ligistických vojáků. Takže bylo jasné, kdo je dnešním vítězem.
Jan se plazil asi hodinu, když se dostal z dosahu ohňů a případného prozrazení. Čas od času se musel zastavit nejen pro bolesti, ale také díky možnosti prozrazení. Opilí žoldnéři se potulovali okolo, aby ulevili svým útrobám. Když už byl dostatečně daleko, pokusil se opět vstát. Šlo to kupodivu lépe. Jen tou levou rukou nemohl pořádně hýbat. Snad se to zahojí, pomyslel si. Nechci se vrátit jako mrzák. Tělo mu třásla zimnice z horečky. Přesto musel jít. Pryč od nepřátelského ležení. Kdyby jej nalezli, bude to znamenat smrt.
Jan se dopotácel k blízkému lesíku, kde si musel odpočinout. Tam ho napadlo si zraněnou ruku připevnit k tělu bandalírem, který mu jakoby zázrakem zůstal. Pak opět upadl do mrákot.
Ráno už bylo lépe. Dokonce vysvitlo slunce. Jeho nový chlupatý kamarád ho v noci zahříval svým tělem, ta ani tolik nestrádal zimou. Přesto si Jan uvědomoval, že jeho vyhlídky nejsou valné. Neměl nic. Neměl peníze, boty, zbraň. Měl jen kabátec, který jasně říkal, co je zač. A ten kabátec dnes označoval rebela. Jan nevěděl co si počít. Domů je to hodně daleko. Několik dní cesty koňmo. A tady neví kdo kde je. Zda mu někdo pomůže, či ho vydá cizím vojákům, kteří jistě budou po okolí hledat takové jako on.
Další den se proplétal lesem. Horečka jím lomcovala, až nakonec zase upadl do mrákot. Ani bolest jej nevzbudila.
„Ten zdechne,“ zaslechl do svých zmatených snů cizí hlas.
„Musíme mu pomoci. Je to naše křesťanská povinnost,“ řekl další.
„Jestli nás s ním najdou, tak je po nás. Podívej. Je to Anhaltův voják.
„Právě. Musíme mu pomoci, jinak umře.“
„Možná by to bylo tak lepší. Pro něj i pro nás. Nebýt toho jeho psa, tak o něm ani nevíme. Tak pojď, Vítku. Naložíme ho na tyhle větve. Jdi vpředu a dívej se. Máš lepší oči.“
Kdosi jím začal hýbat. Nakonec jej uložili na provizorní nosítka a kamsi odnášeli.
Jan se zděšeně rozhlížel. Byl zase na bojišti a vytahoval z nepřítele svůj zakrvácený meč. Najednou středem bitevní vřavy kráčel jeho otec a říkal:
„Jsi jako sám Jan Žižka, můj synu.“ Pak zase odešel. Proti němu se vyřítil další nepřítel v burgundské přilbici. Jan mu svým kordem rozťal hrdlo. Nepřítel nadzvedl hledí a za ním byla tvář jeho sestry.
„Už mne nemusíš zabíjet, Jene. Jsem již mrtvá. Vždyť víš. Pamatuješ se. Zabila mne horká nemoc. I tebe chce zabít, ale já tě nedám.“
Jan byl náhle obklopen dalšími lidmi které znal. Jeho strýc a děd se naň káravě dívali.
„Ještě jsi nesplatil dluh předkům. Ještě musíš zůstat tam kde jsi, Jene, synu písařův. Musíš třímat meč i za otce.“ Ze země vyrostl náhle drak a plamenem, který vychrlil z tlamy, spálil Jana na uhel. Palčivá bolest jej zachvátila, ale on nezemřel. Z davu okolostojících vystoupila dívka a přiložila mu na čelo mokré plátno. Pak se otočila k dalšímu muži a řekla:
„Jestli přežije noc, tak už bude dobře. Ta rána na zádech je zlá.“ Jan se ohlédl, aby se podíval na svá záda, ale nic neviděl. V tu chvíli se s ním začalo vše točit.
„Neopustím tě, Jeníku.“ řekl umrlec s tváří jeho sestry, z níž začalo odpadávat maso. Nakonec se Janovi do tváře smál kostlivec svým širokým úsměvem. Jan v hrůze prudce zavřel oči.
Když je opět otevřel, zjistil že leží v nějaké posteli. Nad ním se skláněla dívka. Byla to ta, co mu ošetřovala dračí popáleniny.
„Kde je?“ zašeptal Jan ztěžka.
„Kdo, pane?“ odvětila a pohladila jej po čele.
„Má sestra. Byla tu... je mrtvá... dávno.“
„Nikdo tu nebyl, jen já a můj otec s bratrem. Ale vy jste měl zlou horečku. To od té rány na zádech a z prochladnutí. Střelili vás, pane. Blouznil jste a měl zlé sny.“
„Kde jsem?
„Jste na našem statku, pane. Na Jarošově usedlosti. Ve Stodůlkách. Už týden.“
Jan opět zavřel oči.
Týdny utíkaly, napadl sníh, zase slezl a když jarní slunce rozpustilo čepele rampouchů byl, Jan opět zdráv. Pomáhal na statku kde se dalo. Starý Jaroš mu opatřil i škorně a klobouk, takže Jan už zase vypadal jako člověk a ne jako nuzák.
S Moranou se rozhodl že musí jít. Zprávy o tom, že král ve Vratislavi sbírá s krnovským knížetem vojsko donesli krajánkové i sem do Stodůlek. Starý Jaroš se vojákovi díval zpříma do očí.
„Škoda, chlapče. Tak nějak jsem chtěl, abys tu s námi zůstal. Na hospodářství se hodí každá ruka a je vidět, že nejsi žádné budižkničemu. Uvízl jsi nám v srdci a hlavně naší Haničce. Ale co se dá dělat, jářku. Když musíš jít, tak s pánembohem jdi. Asi víš co děláš. Já osobně nevěřím, že se sem král Fridrich vrátí. Prý utíkal jako postřelená koroptev a s ním i další páni. Ani Prahu nebránili. Ale třeba se pletu. Tady máš od nás něco na cestu. Není to moc, ale aspoň něco.“
Jaroš Janovi podal malý váček, kde cinkalo několik mincí.
„Pantáto, ale tohle si vzít nemohu. Vy jste mi zachránili život a pečovali o mne celou zimu. Bez vás bych již nebyl,“ odvětil Jan zaraženě. Sedlák se ale nedal odbýt.
„Jen ber chlapče. Máš dalekou cestu a nám to zas tak chybět nebude. A ještě tohle.“ Sedlák sáhl za sebe a podal chlapci omšelý kord.
„Mám to tu už pár let, ale k ničemu mi to není. Ani na sečení se to nehodí. Ale tobě, myslím, přijde k potřebě.“
Teď se Janovi rozzářily oči a prsty ovinuly jílec zbraně.
„Děkuji vám pantáto.“
„A teď jdi, než se Hanička vrátí z Prahy. Loučení s tebou by jí mohlo zlomit srdce.“ Jan se podíval do země na špičky svých nových bot a pak řekl tiše:
„Já se vrátím, pantáto. Ale nejprve musím splnit svůj slib otci. Až bude po všem, přijedu.“ Starý Jaroš mu podal ruku a Jan vykročil.
„Jen jestli budeš ještě naživu, chlapče,“ zašeptal sedlák pod vousy, když zavíral dveře.
Jan putoval dlouho, jelikož se musel skrývat. Úředníci nového místodržícího horlivě zaváděli nové pořádky a hlavně utahovali opratě. Na císařův rozkaz. Samotný opěšalý voják bývalé stavovské armády byl podezřelý živel a tak by si jistě každý rád smlsl a hlavně vyzvedl svou odměnu.
Asi po týdnu cesty před jedním hostincem Jeník spatřil dva osedlané koně. Podle sedel a hlavně pistolí zastřčených v holstrech bylo jasné, že se jedná o koně vojenské. Jan se připlížil k šenkovně a nahlédl oknem dovnitř. Dva rejtaři zde krutě mušili jakéhosi jinocha a cosi naň křičeli. Podle řeči to byli snad španělé. Bylo jasné, že hoch má namále. Nerozuměl tomu, co vojáci chtěli.
Teď nebo nikdy. Jan vytasil svůj kord a vtrhl s křikem do šenku. První rejtar padl hned, jelikož mu čepel projela žaludkem. Jedno kopnutí a bezvládné tělo sjelo z ostří meče na zem. Ten druhý ovšem měl svou zbraň venku a tak rychle reagoval. Bývalý arkebuzír je tak tak uskočil.
„Utíkej!“ křikl přitom na nebohého hocha. Španělův další výpad třeskl o jeho kord. Jan se prudce otočil a rána loktem do obličeje poslala císařského vojáka k zemi, kde špička Janova meče rozpůlila jeho srdce. Teprve teď se zachránce mladého hocha rozhlédl po šenku. Bylo zde několik ustrašených pocestných.
„Kdo jsi, kluku? A co chtěli? A vy ostatní, proč jste nepomohli?“
„Máme se nechat zabít? Už teď jsi nadrobil nám všem. Dva mrtví rejtaři Gallasova pluku. Pomsta nás nemine,“ zaznělo z přítmí šenku. Jan se rozhlížel po lidech, kteří se naň sveřepě dívali. Pak si pohrdavě odplivl. Z opasku obou mrtvých odřízl měšce.
„Jak chcete. Teď už jsou váš problém. A ty kluku, kdo jsi?“
„Je to můj pacholek,“ křikl hostinský, „a ty můžeš táhnout. Kdoví jaký lapka a mordýř jsi.“
„Co jsem chtěl, to mám. Jdu,“ řekl Jan opovržlivě. Vyšel ven kde nasedl na jednoho z koní. Druhého vzal za uzdu a zmizel po cestě dál. Bylo mu jasné, že jej budou pronásledovat. Proto si vzal všechny pistole včetně střeliva a druhého koně pustil do kraje.
Byl spokojen. Už není bezruký. Má opět na čem jet a z čeho střílet. Až dorazí na území Krnovských, bude opět plnohodnotný voják. A král jistě v čele slezských vojsk zvítězí. Všichni se přidají.
Toto se ovšem již nestalo. Král Fridrich Falcký na jaře roku 1621 opustil i Vratislav a Jan Jiří Krnovský krátce na to byl poražen od spojených císařských a saských vojsk a musel vyklidit Slezsko. Poslední naděje českých protestantů i našeho Jana, syna písaře pohasla.


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 20.05.2018, 21:32:22 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivé vyprávění založené na historických reáliích.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Ztracené dědict...
Eljan
Posel smrti VI:...
Lukaskon
Sexy mrcha a ch...
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Smrtelná
Polly
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr