| Milý deníčku.. |
| |
|
|
Když mi bylo asi sedm, věřila jsem, že je Bůh. A že bydlí na husitské faře, kolem které jsem chodila ze školy. Stokrát jsem se mu omlouvala, že nemohu přijít na "Bohoslužby v neděli v 9 hodin", protože v tu dobu bylo v televizi Studio kamarád. A to jsem samozřejmě nemohla nikam jít, to dá rozum.
Když mi bylo o deset víc, snažila jsem se věřit, že Bůh je a že mi dá všechno o co poprosím, když budu žít podle jeho vůle. A že mi dá nové srdce a že to bude lepší, než si to hodit.
Když mi bylo zase o deset vic, věřila jsem, že žádný Bůh není a všechno kolem je jenom důsledek nesčetného množství náhod a že nic nemá smysl, že je úplně jedno co dělám a tak jsem nedělala nic.
Když mi bylo o dalších deset víc, zjistila jsem, že už nevěřím vůbec ničemu a všechna moje přesvědčení o čemkoliv se zúžila na to, že nevím nic.
Jediná věc které ještě věřím je ta, že vždycky dostanu to, co si zasloužím. Od koho? To také nevím. Od nějaké zákonitosti, která vládne světu. Zatím neobjevené fyzikální síly příčin a následků, která nešetří nikoho.
A že všechno co zažívám je pro mě dobré. Hezké chvíle pro pobavení a klid, strasti pro rozvoj.
A tak se učím brát život takový jaký je i s tím špatným, protože vidím trápení jako schody vzhůru i když nevím kam přesně a kde ty schody končí. A hezké chvíle jako odpočívadla.
Celý život je jedno velké schodiště a jediné co vím, je to, co bude na jejich konci. Tak proč se pořád za něčím pachtit a přemýšlet nad tím kam to vede a co bude? Všechno se děje teď. Začíná, končí, vrcholí v jednom jediném okamžiku, právě v tomto.
A pak že se nic neděje. :)
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
[ - ]
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 4 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
