obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"
Joseph Rudyard Kipling
obr
obr počet přístupů: 2915108 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39051 příspěvků, 5696 autorů a 387929 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: BĚŽEC ::

 autor Tilda publikováno: 08.06.2018, 12:01  
Má cíl a vůli a vytrvalost a nakonec vyhraje...?
 

Běžec


Jsem na startu… Vybíhám, sotva třeskne rána ze startovní pistole, o setinu sekundy dříve než ostatní. Aspoň soudím podle toho, že mě nikdo nemíjí, nedýchá mi na záda ani po mně nehodí zavilým soupeři-vým okem. Běžím sám, jak nakonec zjišťuji. Trochu překvapeně, samozřejmě. Trochu zaskočeně a je-nom malinko ulekaně.
Ohlédnu se rychle za sebe na startovní čáru, nyní podupanou mými tretrami a částečně zamženou zvíře-ným prachem. Je už kus za mnou a rozmazává se mi před očima a taky muže s pistolí nikde nevidím. Udělal si svoje a zalezl někam do přívěsu na hrnek horkého kafe, parchant zpohodlnělej! Zaberu navykle a srovnávám tempo, abych se udržel v co nejlepší kondici, když mám před sebou ten vytoužený mara-ton.
„Auvajs!“, křiknu a bolestivě zkroutím pusu, když mě cosi bodne do pravé paty. Kouknu v tom frmolu pod nohy a nevěřím, když trochu opožděně zjistím, že běžím NABOSO!!!
„Žádné značkové tretry, kamaráde! Sponzoři asi vymřeli na spalničky. Jo – tím to bude a ne proto, že jsi zatraceně sklerotickej idiot! S takovou výbavou ten závod nedáš, kámo…“
Nohy mě nesou dál, jako by se nechumelilo a jestli zůstává za tou žalující pravou nějaká krvavá šlápota, je mi srdečně jedno. Chci ten závod doběhnout, chci skončit aspoň v první desítce, když už ne rovnou na jednom ze stupínků pro vítěze.
Usměju se pro sebe a popotáhnu hlučně nosem, abych si vyčistil dutiny. Je mi docela chladno, ale přičí-tám to tomu faktu, že je časné ráno kalného podmračeného dne. Léto sotva začalo a tentokrát to s teplotami nad dvacet moc nepřehání. A třeba se šetří na hlavní prázdniny, kdy vycestují rodinky s dětmi, milenci i tuláci, kam je oči, srdce, chutě, nohy a finance povedou…
Já jsem sám – a vyhovuje mi to. Nic mě neomezuje, nesvazuje, neřídí ani nedusí. Běhám – to je moje láska na celý život a s tím si prozatím vystačím…
Maličko uberu plyn a hodím okem po krajině kolem sebe. Je zvláštně prázdná, po povzbuzujících nad-šencích po stranách trasy ani stopa.
„Ještě je na ně brzy“, řeknu si rozumně a zalituji, že jsem si nevzal triko s krátkým rukávem, namísto tílka. S trenýrkami to taky není dvakrát výhra a husté kučeravé chlupy po celých nohou mě před stude-ným vzduchem skoro nechrání. Táhne mi na záda víc, než je obvyklé a když si sáhnu mezi lopatky, cítím holou a protivně ledovou kůži, jako bych měl tílko roztržené po celé délce.
„Z další výplaty bude nová výbava, chlape! Tady ta ženská ruka vážně chybí. Nějaká, řekněme Marie, by tě vytáhla do obchodu a před takovým důležitým závodem by tě pořádně zaopatřila. Taková Marie by tu stála s plnou taškou náhradních dílů, kdyby došlo k tomu, k čemu došlo a ty bys nebyl v průseru, hele…!“
Pár stovek metrů běžím zamyšleně a pohrávám si s myšlenou na imaginární Marii a plusy a mínusy, které by mi vztah přinesl. Nakonec zjistím, že mínusy značně převažují a pustím nápad s internetovou seznam-kou z hlavy jako obtížnou mouchu z koupelny. Vyvětrám a s novým hlubokým nádechem a výdechem zase poněkud zrychluji, nadšený lehkostí, s jakou moje nohy kmitají, nehledě na handicap zapomenutých bot. Pravé chodilo už skoro nebolí, obalené dostatečně tlustou vrstvou prachu, pospojovaného krví z nehluboké rány. Už to nekrvácí a už to ani necítím.
Mrknu na hodinky. Pocitově běžím asi hodinu, ale podle ciferníku je to sotva deset minut. Doufám, že tu někde bude stánek s občerstvením. Mám žízeň už teď. Hlad ne, jídlo pro mě není při běhu prioritou, ale dostatečný přísun tekutin, hlavně iontových nápojů, musím mít po ruce.
Široko daleko nikde nikdo. Možná, až doběhneme (doběhnu!) k prvnímu městu po trase. V tom divném počasí se asi nikomu nechce z postelí. Pořadatelé ale musí být připravení, tím jsem si jist.
Krajina kolem je pořád stejně šedivá a jednotvárná… Ani vzduch se neotepluje a duchna popelavých mračen nad hlavou netenčí příslibem zbloudilého slunečního paprsku.
„Hlavně aby nezačalo pršet! Běžet do nitě mokrý a s drkotajícími zuby, rty modré, jak právě vylovený utopenec není na pořadu dne! Tak se koukej snažit, počasí!“
Kouknu ještě náležitě zle nahoru na unylou oblohu a běžím v přesné lajně, v dokonalé souhře mozku, srdce, kostí a šlach. S potěšením vnímám zatínání a uvolňování svalstva, ohyb kloubů, rytmiku paží a kolen. Jsem robot, dokonalý stroj na běh. Podprahově vnímám svoje obvyklé tempo 4:15. Mohl bych výkon zvednout, sil mám dost, ale raději se šetřím na závěrečné dva kilometry. Navíc, když běžím sám, nepotřebuji nikomu dokazovat, jaký jsem borec, ne?
„Hele, chlape, A uznají ti to vůbec? Nespletl sis den a hodinu? Opravdu se dneska běží maraton, he?!
Aby na tebe v cíli vůbec NĚKDO čekal…!“
Vynadám si za ty zpátečnické myšlenky a běžím dál a kupředu a napříště si podobné nejapnosti zakazuji. Budu myslet jen na výkon, na spolykané kilometry a na stánek s pitím.
„Jo, to jsou od teď moje priority!“
Další dvě hodiny běžím s vypnutým, vymytým a přeprogramovaným mozkem a povolím si jenom sledo-vání dráhy, dechové a tepové frekvence, marného vyhlížení sličné studentky brigádnice s tácem plným orosených půllitrových lahví s rozličnými etiketami, ožvýkané a vydrolené krajnice, sem tam zkouknu to nic neslibující a stále pochmurnější nebe, a to je tak asi všecko.
Hodinky se mi zastavily asi v polovině. Přitom měly novou baterku a stály skoro pět tisíc!
„Krám jeden nespolehlivej, předraženej! Flikují to všechno v Číně a potom to tak dopadá… Není nad české Primky: ty aspoň nikdy nezklamaly…“
Hudruji asi půl kilometru a potom je v afektu odepínám ze zápěstí a mrsknu do trsu kopřiv, vysokých skoro metr a půl. Spolknou dárek s povděkem, ani stonek se nezlomí.
Běžím a podle slunce se orientovat nedá, a tak počítám, než mě to omrzí. Zcela propadám rytmickému klusání, dýchání a uspokojivě pravidelnému tikotu srdce a nic jiného mě nezajímá.
Ba, skoro mě ani netrápí, jestli doběhnu v některém ze světových rekordů, jestli cestou umřu žízní, kte-rá je fakt dost krutá a neodbytná, jestli mě začne bodat v boku, jestli mě zradí koleno nebo se znova otevře rána na chodidle.
Běžím… Běžím… Krajina se se vzdáleností skoro nemění, den jako by neposkočil a kolem je ticho, tedy kromě protivně svistivého větru, jež se náhle odkudsi přihnal.
Znova ten protivný pocit chladu, ještě umocněný mrholením… Obloha mi visí skoro nad temenem ryt-micky poskakující hlavy a promáčí mě miliardami drobných, ale o to více studených kapének. Jsou divně lepkavé a ulpívají na kůži jako želatina. S odporem se otírám a moc to nejde, a nakonec to vzdávám a raději znova zrychluji. Třeba se pohybem osuším a třeba tomu dešti uteču…
Neutekl jsem ani po pěti kilometrech, jak odhaduji…

Běžím a nejsem ani trochu unavený. Jen ta hrozná žízeň kdyby polevila. Už nepočítám s tím, že mi někdo nabídne občerstvení. Už nepočítám s tím, že tu vůbec někoho potkám, minu nebo třeba na okamžik a koutkem oka zahlédnu.
Je to jenom a pouze můj soukromý závod. Můj maraton do cíle. Tam se dozvím víc. Tam a nikde jinde. A proto mi nezbývá, než závod se ctí dokončit, ať už jsou okolnosti jakkoliv zarážející a nejasné.
Jsem běžec – to je všechno…

***

Konečně začínám pociťovat únavu. V celém těle se mi rozlévá jako hustá polévka, obaluje mi myšlenky, nitro i vůli. Najednou cítím, že se blížím do cíle víc než kdy předtím. Najednou chci skončit, zastavit se o cílovou pásku, otřepanou a propocenou hrudníky mnoha běžců přede mnou.
Chci cítit její jemný pružný odpor, než se s tichým lupnutím přetrhne a pustí mě DÁL…
Konečně ji vidím v dálce! Je krásně sytě modrá, pevně napnutá mezi dvěma stožáry a skoro se v tom neustálém a protivném větru nezatřepotá. (Naštěstí mi posledních deset kilometrů foukal do zad – teh-dy jsem pocítil první příznaky únavy, a tak mi vlastně docela pomohl…)

Běžím s nadějí a radostí a pýchou na sebe sama, nedočkavý jako děcko. Vzpomenu si, jak mi k pátým narozeninám rodiče darovali krásný žlutý džíp na baterie. Tehdy jsem k autíčku ovázanému červenou mašlí běžel jako blázen a samozřejmě to odnesla kolena. Zakopl jsem o obrubník a letěl jak dlouhý, tak široký přímo na asfalt. Ještěže jsem dal ruce před sebe a zachránil si nos. Krve bylo a pláč a nudle u nosu a radost poněkud zhořkla… Tak jsem se cítil i teď: netrpělivě, vyčkávavě a hladově…
Co mě čeká? Co dostanu odměnou? Nemůžu to vydržet… Zrychluji až na hranici výkonu.
Už jsem skoro u ní - u cílové pásky. Vnímám její lesklý povrch a jemnou osnovu: už na ni skoro mohu sáhnout napřaženou rukou. Ale vím, že to by byl podvod. Musím se dotknout hrudí a vkročit jednou nohou na „území nikoho“…
Teď! Narážím prudce oddechujícím hrudníkem na pásku a ona mě odmrští zpět, že skoro padám na zá-da. Klopýtnu, ale ustojím to a znovu vybíhám proti modré závoře, očekávám náraz, a ještě více napřu síly. Úlevně nakonec uslyším párající se hedvábí, moje pravá noha je za páskou a spolu s ní i já a zakopnu a upadnu na obě kolena až to křupne. A bolí to tak hrozně, že mi vyhrknou slzy. Bolest nekončí a šplhá se od kolen nahoru po stehnech do pasu, plazí se lačně po břiše a hrudi, provrtává se skrz kůži, jako nenažraní červi a najde srdce. Možná vykřiknu, možná si to jenom myslím.
Z posledních sil zvedám hlavu, abych viděl, že jsem tu sám. Nikdo mě nevítá, nikdo nejásá, nikdo mi ne-gratuluje ani neklade kolem krku medaili z těžkého kovu ani do dlaně nevtiská pohár vítězů. Necvakají fotoaparáty, neježí se les mikrofonů, diktafonů ani chytrých mobilních telefonů. I za ufony bych byl vděčný a nic…
Skláním hlavu zase k prašné zemi, sám v bolesti a sám ve svém vítězství. Lehám si a choulím se do zubo-ženého klubíčka jako děcko. Chce se mi tolik spát. Tak moc se mi chce jenom nehnutě ležet a propadat se do tolik vytoužené dřímoty. Nevýrazné zvuky z okolí vytěsňuji, konečně pevně uzamykám víčka, dech se zpomaluje a já konečně usínám…



***

Prvorozeného a jediného syna pojmenovali po dědovi. Světově uznávaný dřevorubec a rekordman se dmul pýchou, když držel vnoučka v náruči a znamenalo to pro něj mnohem víc, než když přebíral první ceny z bezpočtu světových soutěží, kterých se účastnil skoro nerad. Nebylo jeho zvykem se předvádět jako cirkusová atrakce. Ale k jeho popularitě to patřilo a peníze, jež s sebou ocenění nesla, se hodily vždycky. Sjezdil se svou věrnou sekerou a pilou půl světa, kácel v Pyrenejích, Alpách i v podhůří Himalájí a tam všude pomáhal zmírňovat následky přírodních katastrof.
Když Hynek trochu povyrostl, dědových historek se nemohl nabažit. Bylo celkem jasné, že se rozhodl jít v jeho stopách a nepomohly ani maminčiny téměř oprávněné protesty.
„Vždyť je to nebezpečné a nevděčné povolání! Budeš pořád z domu, počasí si nevybereš a ty peníze za to nestojí, chlapče! Navíc nemáš dědovu statnou figuru: na takovou práci jsou třeba pořádné svaly a ty jsi celý po mně, Hynečku…“
Nedal si říct a trval paličatě na svém (to taky zdědil po mámě, mimochodem), muskulaturu si vypracuje časem a dřinou v lese - jako děda! Nakonec to rodiče vzdali a tatínek trochu smutně poznamenal: „Tak-že tuhle na zdi žádný vysokoškolský diplom asi viset nebude, což?“
A zavřel se v dílně, kde se už pár týdnů snažil opravit starožitné kyvadlové hodiny. Ano, tatínek měl jem-né ruce hodináře a nepotatil se, jak se očekávalo…
Děda poslední roky života strávil na vozíku, když si jeho tvrdá práce vyžádala svoji daň v podobě úporné artritidy. Na svoje historky však nezapomněl, a i když se mu v hlavě dojemně pletly, vnuk jej pořád po-slouchal s téměř nábožnou úctou.
Děda zemřel rok před ukončením dřevařské průmyslovky, kterou Hynek nakonec absolvoval s vyznamenáním.
Půl roku čekal na vhodnou pracovní pozici a nastoupil k nově založenému lesnickému spolku brzy zjara.
Nějakou dobu strávil v kanceláři, kde zaskakoval za dlouhodobě nemocnou účetní, v hlavě ještě čerstvé vědomosti ze školních lavic a přesto, že jej vedoucí přemlouval, ať v kanceláři zůstane natrvalo - paní Mašková stejně za rok odchází do penze, nedal se zlákat ani pěkným platem ani pohodlnou a nenároč-nou prací. Chtěl ven, na vzduch a chtěl dědovi i sobě dokázat, že na to má…

***

Toho rána nemohl dospat, jak moc se těšil. Snídani zhltl skoro za pochodu, nejasně mávl na mámu u dřezu a houkl ode dveří: „Pozdravuj tátu, maminko. Jdu makat, ať je čím v zimě zatopit a les může dý-chat a růst. Tak tu nezlobte a večeři si přeju teplou! Pa večer!“
„Počkej, ty nedočkavče! Svačinu nepotřebuješ, nebo co?! Kávu sem ti nalila do nové termosky, tak ne že ji otřískáš hned ze startu!“
„Však bych hlady neumřel. Kluci by se podělili, neboj! A díky moc, mami!“, bere si s úsměvem plnou tašku a pochybovačně potěžkává: „Aby se mi to všecko vůbec vlezlo do ruksaku! Budu mít i tak plné ruce…“

Nastavila mu dojemně tvář k políbení a udusila v sobě s hrdostí tu snůšku rodičovských doporučení, aby jej ani sebe neztrapnila. Teprve potom byl syn propuštěn a dveře za ním s konečnou platností zaklaply.
Jeho dvoutakt nechtěl naskočit a Hynek se bál, že přesytil motor, ale nakonec skútr škytl a s typickým nevábným oblakem namodralých zplodin vyrazil z branky na úzkou silničku.
Máma se vrátila k nádobí, ale stejně ji neklidné smyšlenky pronásledovaly ještě dobrou půlhodinu. Do-ma v tom podivném hluchoprázdnu na ni všecko padalo a raději si uvázala šátek a pořádným hrnkem kávy vyrazila ven. Zaměstnala se skoro do oběda v zaplevelených zeleninových záhonech, že skoro za-pomněla na čas.

Toho dne se mu to stalo. Toho úplně prvního dne, kdy s funěním šplhal do prudkého kopce a na rameni vláčel zbrusu novou motorovou pilu Husqvarna 390 XP, na zádech batůžek s proviantem. Pila vážila sedm kilogramů, ale Hynek ani necekl, když mu ji vrazili do ruky a stejně mlčky přijal i desetilitrový ka-nystr s benzínem.
Je to zkouška, to je jasné. Jestli se nesloží a nebude fňukat jako malej, zpovykanej maminčin mazánek. On jim ukáže, že na to má! I dědovi tam někde nahoře… A třeba se dívá, tak ať se za mě nemusí stydět!
Káceli a klučili les na svahu po čtrnáct dní staré bouřce. Ten polom vypadal hrozně a jejich parta na-stoupila s odhodláním, že do večera porazí a naporcují aspoň tucet smrků a borovic.
Hynek dostal za úkol pořezat motorovkou obří spadlý kmen borovice, šikmo povalený na vrstevnici. Na kácení „stojáků“ prý bude mít příležitostí ještě dost. Neremcal a s chutí se pustil do díla. List pily se za-kusoval do hrbolaté kůry jako do másla a práce mu šla, na nováčka, pěkně od ruky. Brzy bude muset pilu promazat, aby se nezasekla, ale na to je ještě času dost. Byl natolik zabraný do práce, na uších tlustá sluchátka, že neslyšel křik ostatních ani náhlý praskot nad hlavou. Stoletý smrk, jehož kořeny podemlela voda, se najednou kácel přímo nad nic netušícím Hynkem. Narazil do kmene, na němž mladík zrovna ořezával tlustý věnec větví, vyrazil mu vztekle vyjící pilu z rukou, sotva Hynkovi přeťala svalovinu na obou stehnech a na sobě navalené kmeny jej pod sebe nacpaly a přimáčkly mu nohy. Nestačil ani vy-křiknout, přišpendlený do jehličí a pichlavých šlahounů ostružin, obličej zle podrápaný otře olámanými větvemi. Omdlel bolestí a šokem během pár sekund. Ostatní se ze všech sil snažili chudáka z pasti do-stat. Pily řvaly unisono, sochory a sekyry praskaly námahou a do půl hodiny bylo Hynkovo bezvládné, krvavé a divně hadrovité tělo vyproštěno, zabaleno do narychlo svlečených svršků a něžně položeno na vysokou a měkkou vrstvu jehličí. Sotva se nohy uvolnily zpod tlakových obinadel kmenů, krev se vyvalila s novou silou a další košile a opasky putují z propocených těl, aby posloužily jako aspoň trochu účinná komrese. Konečně je slyšet svistot rotorů a na nedalekou paseku dosedá záchranářský vrtulník, lékař vybíhá se skloněnou hlavou, jen aby byl pacient co nejdříve stabilizován.
Hynek nic z toho neví, pořád v hlubokém bezvědomí a jeho pokožka dostává nepěkný šedavý odstín a ve tváři jako by zestárnul o deset let a zrovna teď se až nápadně podobá svému zemřelému dědečkovi. Neužil si let, výhled ani adrenalin z nečekaného vzdušného dobrodružství.
Ztratil moc krve, a i když to byla víc než dobrá nemocnice, na kaši rozmačkané nohy mu zachránit ne-dokázali. Dostal tři transfuze a jeho tělo reagovalo neuspokojivě. Nic nepomohlo, že byl mladý, zdravý a sportovně založený – v poslední době mu učaroval běh a trénoval každou volnou chvíli, aby se mohl napřesrok účastnit městského půlmaratonu.

Nakonec se zoufalí a naprosto zdrcení rodiče rozhodli: nenechají svého synka dál trpět, když on se neu-mí a nedokáže bránit, uzamčený v umírajícím těle a zakletý kouzlem umělého spánku. Maminka pohladi-la záhyby pokrývky, kde tak okatě chyběly obliny synových nohou a naposled chlapce něžně objala a políbila na ledové a skoro průsvitné spánky. Táta vtiskl pusu na čelo, a ještě pečlivě shrnul jeden propo-cený a ztmavlý pramínek, aby chlapec vypadal upraveně.
„Udělejme to, maminko. Je čas a Hynek by to tak chtěl… Už je čas…“
Tiše plakali, když společnou rukou odpojili tlustou sytě modrou hadičku k plicní ventilaci a drželi synovy ruce ve svých, dokud nezvláčněly a neztratily poslední kousek tepla…


***

Pomalu se probouzím a zdá se mi přes clonu spánku, že slyším hlasy. Ano! Slyším hlasy a pískot a jásot a kdosi mě někdo bere pod rameny a staví mě na neposlušné nohy. A kolena už nebolí a vlastně celé nohy necítím, jako by mi ani nepatřily. Ale neupadnu, jak se zbytečně obávám. Nakonec stojím pevně a jistě a kolem mě je najednou množství lidí a všichni se usmívají a ti nejblíž ke mně napřahují ruce, aby mi pogra-tulovali, aby mě uznale poplácali po ramenou nebo aby se jen lehce dotkli – VÍŤEZE MARATONU…
„Jsi absolutní vítěz dnešního nádherného klání, sportovče. Velice blahopřejeme za celou naši komunitu a je nám ctí, slavit s tebou – jestli dovolíš, tvoje absolutní vítězství!“
To na mě mluví nějaký elegantní stařec – zřejmě starosta města, které se rozprostírá za jeho širokými zády. Pán se usmívá a zuby v jeho ústech jsou určitě dílem uznávaného dentisty, jak jsou bílé a dokonale tvarované a obřadně mi předává malou zlatou plaketu v sametové černé krabičce. Za ním přichází drob-ná plavovlasá dívenka v nadýchaných šatečkách s mašlí a za kyticí vlčích máků ji skoro není vidět. Mlčky mi květy předá a rychle oběhne a schová se za maminku nebo tetu nebo kdo to vlastně je.
Nevím, co s kytkou, tak ji položím na lavici a asi se ode mě očekává nějaká řeč, tak se zhluboka na-dechnu:
„Jste moc milí, vážení. Bylo mi velikou ctí, běžet váš skvěle připravený maraton (že jsem celou cestu trpěl krutou žízní jaksi pro tuto chvíli potlačím a vzápětí zapomenu) a s radostí k vám ještě někdy zaví-tám, abych stůj dnešní titul obhájil.
Ještě jednou díky!!!“
A mám to z krku a teď bych se vážně rád něčeho napil… A jako by mě slyšela, tedy správně mi četla myš-lenky, davem se proplétá krásná mladá slečna v pruhovaném modrobílém tílku na úzké džínové sukni sotva do půli hříšně dlouhých stehen barvy medu a na ruce obratně balancuje s tácem, plným orosených lahví. A je přesně taková, jako jsem si během závodu marně představoval…
„Dáš si něco k pití, mladý muži?“
Špitne ta kráska a natahuje ruce s táckem. Vyberu si nejvíce orosenou láhev a minerálka s jemně man-govou příchutí mi lahodně klouže do krku a já hned vzápětí a nenasytně obracím i druhou a třetí láhev a potom dost nechutně odříhnu dřív, než tomu mohu zabránit.
„Omlouvám se ti… Jsem to ale hulvát, fakt sorry! Jak ti říkají?“
Ta poslední věta ze mě vážně vypadne, až se leknu, protože jsem se vlastně ani zeptat nechtěl. Holky moc často neoslovuju a najednou jsem zvědavej jako stará babka…
„Promiň moji neomalenost,“ řekne a VÁŽNĚ se začervená!
„Jmenuji se Marie,“ špitne a natahuje pravačku.
Potřesu si s ní jemně a docela mi její chování, poněkud staromilské, vyrazí dech. Dnešní holky tohle už dávno nedělají, a ještě aby se některá červenala… Pche!
„Těší mě, Marie,“ přistupuji na její hru, „jsem Hynek a rád tě poznávám.“
Beru jí z rukou tác a taky končí vedle už uvadající kytky na lavičce. Ještě tu zbývá dost místa k sezení a oba si spontánně namíříme k modře natřeným prknům sedačky.
„Ty, Marie, tady někde bydlíš? Nějak to tu neznám: Jak se jmenuje tvoje město? Nikde žádná cedule, směrovka ani rozcestník…“
Podívá se na mě trochu zmateně, jako by ji moje, zřejmě dost stupidní otázky vyvedly v rovnováhy. Ale potom se jemné linky na čele vyhladí a Marie se křehce usměje.
„Jejda… já vlastně ani nevím. Nebydlím tu dlouho, sotva pár dní: ještě jsem se nestačila porozhléd-nout…“ Zase se krátce zamyslí a váhavěji než předtím, dokončí myšlenku: „A víš, co je na tom to nejdiv-nější…?“
Nakloní se ke mně spiklenecky (ne milenecky, jak mi nestoudně mihne hlavou) a její oči jsou najednou obrovské a krásně modré.
„Já si nic z míst, odkud jsem přijela, nepamatuji. Vlastně ani nevím, jestli to bylo včera, ráno nebo dva dny zpátky. Jestli jsem přijela vlakem, stopem, vlastním autem nebo pěšky.
Znám jenom svoje jméno a potom prázdnota, bílý šum, nic… Ani jsem si nic nepřivezla s sebou. Žádné kufry, tašky, krabice, vzpomínky… nic. Naštěstí jsou tu milí lidé a postarali se o mě.
Tak se na to snažím nemyslet a beru to, jak to je. Je mi tu dobře a nehodlám na tom nic měnit… Je to přece jedno, kde jsem, když se cítím v bezpečí a všichni kolem jsou tak vstřícní… A co ty, Hynku: zůstaneš tu se mnou?“
Kouknu na ni zmateně a z pusy mi padají slova, která jsem neměl vůbec v úmyslu vyslovit:
„Myslím, že jo… Taky jsem trochu popletený. A když se nad tím pořádně zamyslím, taky si nepamatuju, odkud jsem dneska ráno vyběhl… V hlavě mám jaksi vzduchoprázdno… divné, ale je mi to vážně fuk!!!“
Najednou se cítím uvolněně a lehce jako pták nebo ničím nezkažené děcko a najednou mám stejný pocit nedočkavého očekávání, jako tehdy v den mých pátých narozenin.
A aby to bylo ještě dokonalejší, Marie odněkud vyčaruje velkou igelitku a vytahuje z ní jako kouzelník z cylindru voňavé bílé tričko, kraťasy s jemným proužkem, pečlivě srolované ponožky a slipy ze zvlášť jemného úpletu.
„Možná se budeš chtít vysprchovat a převléknout, Hynku, tak jsem ti radši vzala nějaké šaty.“
A zase se vážně začervená, když mi ukazuje kamsi stranou na nízkou šedou budovu, ani ne pět minut cesty.
Za ní se rozkládá obrovský ovál stadionu snad pro deset tisíc diváků a já už si plánuji, že tam, a ne jinde, budu každý den po práci trénovat. Na příští maraton a na všechny další, co mě čekají…
„Jsi zlatá, Maruško!“ Políbím ji (taky naprosto nečekaně, že jsme já sám v šoku) na spánek, popadnu tašku a radši mizím směrem ke sprchám, aby neviděla tentokrát můj (a kolosální) ruměnec, jenž mi sko-ro vypaluje do tváře znamení.
Sprchové kabinky jsou luxusně vybavené, ručníky hebké jako peří a šampon voní po heřmánku a medu a pění tak, že se skoro nedá spláchnout a já marnotratně vyplýtvám hektolitry teplé a tyrkysově průzračné vody. Cítím se jako znovuzrozený a třešinkou na dortu je nasoukat se do nového a krásně přilnavého prádla a šatů. Zrcadlo tu chybí, ale velikost odhadla správně, ta moje Marie…
Čeká na mě, samozřejmě, na tom samém místě, jen kytku dala do sklenice od mléka a vlasy barvy mědi si svázala do dlouhého zvlněného ohonu zelenou sametovou stužkou. Její tvář, nyní odhalená, je ještě krásnější, než jsem si pamatoval.
„Tak jdeme?“, zeptá se taky úplně samozřejmě a já kývnu. Bere mě za ruku a kráčíme mezi tou spous-tou cizích a s každým krokem známějších lidí a všichni se na sebe usmíváme a kyneme si a vesele pokři-kujeme. Čím delší cestou jdeme, tím více se krajina otevírá, mírně zvlněná a obrovská a domky na ní rozeseté vypadají jako kostky lega, které někdo schválně rozsypal a přemýšlí, co z té hromady poskládá. A barvy se stávají sytější nebo naopak pastelovější, vzduch se prohřívá a tajemná obloha, protože je stále lehce podmračená, získává nádech barvy holubičí modři. Marně hledám slunce, protože jeho žlutý kotouč mám moc rád, ale nikde ani náznak, že by jej našlehaná vrstvička mračen schovávala.
Marie koutkem oka sleduje, kam se dívám, stiskne mi důvěrně prsty a trošku smutně řekne:
„Hynečku, slunce jsem tu ještě za celou dobu neviděla. Ale nijak nechybí… je tu teplo a všechno kvete i hmyz tu hlučí, jak má… A třeba se mraky roztrhají, co ty víš…“
Pokývnu a zase jí vlepím horkou pusu, jako bych ji líbal odjakživa a jinak to ani nikdy nebylo…
Jdeme neměnným tepem, držíme se za střídavě za ruku, střídavě kolem pasu a sem tam zastavíme a spokojeně pozorujeme rozmanitosti naší domoviny a nemusíme jeden druhému nic říkat a známe se snad tisíc let.
A já tisknu ve volné dlani tu sametovou krabičku s plaketou a říkám si, že ji pověsíme s Marií na zeď v obýváku nebo ji i s krabičkou uspořádáme mezi ostatní trofeje na krbovou římsu nebo bude ve vitríně nebo…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 aegitalos 10.06.2018, 12:39:11 Odpovědět 
   Mne to strašne pripadá ako sen. Až na to, že v sne sa nijako nedarí dobehnúť, kam chcem. Aj sa prepletajú rôzne myšlienky, ako to už v sne býva a dej sa náhle vyberie niekam inam.
 Šíma 08.06.2018, 12:00:49 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivé povídání nejen o maratonském běhu. Pointa trochu vyšuměla do prázdna, ale třeba to tak má být... Četl jsem se zaujetím sobě vlastním a myslím, že je text o tom, že by se člověk neměl vzdávat, ale jít i přes překážky k onomu pomyslnému cíli. Nevzdávat se, o tom to nejspíše je...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 08.06.2018, 12:19:20  
   Tilda: Zdravím a děkuji!
Je to o nevzdávání se a taky trochu o tom,
že i když člověk odjde náhle a krutě, třeba je mu tam někde líp a žádnou bolest si s sebou nenese a nepamatuje...
T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
SarahT.Tarkins
(9.3.2019, 15:37)
obr
obr obr obr
obr
Bajka: Co vše s...
Pinocchio
Závěrečná
Viale
2.kapitola
Mon
obr
obr obr obr
obr

Leknínová koupel
Marie Bernadeta
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr