obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915049 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38999 příspěvků, 5685 autorů a 387130 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Krev je přece fialová IV. ::

 autor Anne Rowan publikováno: 26.06.2018, 22:39  
„Nyní je čas - pro mě, abych zemřel, a pro vás, abyste žili. Pouze Bůh ví, kdo z nás je na tom lépe.“
- Sókratés

K tomu bych podotkla jen jediné: Bůh neví naprosto nic.
Dost možná je Bůh jen hloupé dítě, sedící na obláčcích nad svou deskovou hrou a po vůli si pohazujíc s kostkami, co patří k veškerým hrám světa. Nebo jde možná o teenagera, který si barví vlasy na fialovo a svět, jak ho známe, je jen stará zkumavka ze školního projektu, jež skončila hluboko v šuplíku a po několika dnech se na ní vytvořila plíseň.
A nebo je Bůh moudrý. Možná až příliš moudrý na to, aby svět nechal řídit dle svých přikázání. Přeci jen - nejlepší Boží zásah je takový, který nikdo neuvidí.
 

Během svého života jsem si podobně, jako ostatní lidé prošla spoustou fází. Co - fází. Lidé, nebo ještě lépe celé lidstvo má opakující se fáze podle toho, kolikátá generace se právě objevila na hlavní scéně. Jedno se ale o těchhle lidských fázích dá říct určitě. Většinou se vracejí k vlastním zvratkům. Tím chci vlastně říct, že to, co se stalo před desítkami let bude lidi stále inspirovat k tomu, aby dělali věci podobně. Čím víc se prohlubují lidské vědomosti, tím víc si uvědomují, jak se vlastně v minulosti měli skvěle. Tím víc se vracejí k vlastním zvratkům a snaží se v nich najít klíč od blahobytu, klíč k záchraně lidstva a nebo jen k vlastní osobní spáse.
Nebudu si vymýšlet, že bych kdy byla něco jiného. Že bych se bláhově nevracela k minulosti. Ať už to byly mé tužby, smutky, nebo jen hloupé vzpomínky na minulost, nějaká maličká část lidství ve mně opravdu věřila na zázrak. I když jsem věděla, že takový zázrak není. Nemůže se objevit.
Neb ho ještě nikdo neudělal.

Malátně si protírám oči, doufajíc, že včerejší noc byla pouze snem. K mému zklamání je obraz přede mnou velice reálný. Na jednu stranu až moc reálný na střízlivého realistu, jako jsem já. Nebo snad i optimistu? Heh, myslím že optimista by muže s delšími vlasy a plynovou maskou viděl jen, jako "cosplayera" a tohle celé, jako nějaký hloupý vtip. Realista by si dozajista povšiml jehly v jeho ruce, kysele by se vyjádřil o bolestivých poutech a následně by se maličko zděsil při bližším zkoumání pozadí za mužem, zbarveného do velmi sympatické barvy. Bílé, s dekorací rudých cákanců, jež časem vyhnědly, jak krev zasychala.
Už jen pohled na maskovaného muže mne ujistil, že jsem nyní v pozici, kdy si rozmýšlím každé slovo. Ne, že bych si přála umřít nějak extrémně hrdinskou smrtí, ale umřít ve vlastním sklepě, popřípadě skapat například ubitím, nebo uškrcením, je pro bohatost mé historie poměrně zbytečný záznam.

"Zdravím...?"
"Oh, jistě, jediné, na co se zmůžeš je "zdravím". Ještě bys mohla začít volat o pomoc, to by na tebe taky sedělo."
Rýpne si do mne kysele vlastní podvědomí, než se obrazně trucovitě obrátí ke mně zády a nechá mne samotnou s mužem, který je zřejmě mým hlasovým projevem poměrně překvapen. Projevuje tedy alespoň takový stupeň překvapení, který mu dovolují dva průzory v notně zapařené plynové masce. Dle mého odhadu jsem tu dlouho, okolo hodinky...v bezvědomí.

Muž si náhle začne sundavat masku, což je nečekané gesto. Ale je to vidina, že alespoň nebudu ponechána sama s vlastní nejistotou ohledně toho, co se mnou hodlá dělat. Každou ženu by napadlo jediné: Chce mě znásilnit, rozřezat a sníst. - ať už jedno z těchto tří, nebo naopak všechny v libovolném pořadí by se nejspíš udály téměř v každé mysli. Avšak ta má měla jednu značnou výhodu a to tu, že jsem se svázaná v místnosti s cizím, nebezpečně vyhlížejícím mužem neobjevila poprvé, což mi připomnělo poměrně veselou historku o mém posledním a dá se říct jediném dobře fungujícím vztahu. Dnes se však neopovážím zasmát, jak bych to udělala obvykle.

Mužova tvář vypadá příjemně. Může být o něco málo starší, než já. Postavu mu halí bílý doktorský plášť, takže zakrývá jakékoliv výraznější fyzické rysy. Dle mého odhadu je však hubený, až vyzáblý. Alespoň ruce s viditelnými žílami, postrádajíc gumové rukavice mi dávají dostatečné důkazy pro potvrzení mé domněnky. Dokonce i hlas nemá zas tak špatný.

"Ty jsi naživu?"

Nejsem si jistá, zda jde o upřímnou otázku, či se ptá nějak řečnicky, ale vzhledem k tomu, že si dopřeje chvíli pauzu a jen na mne zírá s injekční stříkačkou v ruce, rozhodnu se pokývat hlavou v souhlasu.
"Očividně?"
Zaskuhrám trochu. Stále jsem češtině nepřišla docela na kloub. Zvlášť písmena s prapodivnými háčky a čárkami mi dělají větší problémy. Hlavně "č", které nyní zaznělo mnohem víc, jako "cj". Avšak sarkazmus mi nechybí, takže krom trochu oteklého jazyka na tom špatně nejsem. Jen svázaná a připoutaná v křesle s noční košilí!
I tak zachovávám chladnou hlavu. Je jasné, kdo tu je ve výhodě a kdo na druhou stranu udělá všechno, aby neskončil mrtvý a znásilněný, popřípadě i rozřezaný - na podlaze vlastního sklepa.
"Tohle jsi ale neměla přežít?..."
Z jeho hlasu rozeznávám, že je tohle pro něj lehce trapná situace. Mimo jiné v jeho češtině zaznamenávám ruský přízvuk. Nejspíš nebude odsud.
"Mám trochu tužší kořínek, než to vypadá."
Odvětím a prohlédnu si jehlu v jeho ruce s trochu větší obezřetností. Než stihne něco dodat, zeptám se nejklidnějším tónem, jakého jsem schopna.

"Proč tu vůbec jsem? Co jsi se mnou chtěl udělat?"
Nepropadám panice, naopak, spíš mám problém krotit vlastní zlost. Kdybych měla po ruce vlastní kufr, pravděpodobně bych ho rozčtvrtila já. Podle mého to ale není někdo, kdo by byl posedlý. Člověk s mojí praxí už to občas pozná i bez nebeského. Ale nejhorší na tom je, že se můžu šeredně mýlit a někdo z poskoků mojí staré známé Simelun mne přistihl nepřipravenou.
Nakonec ho pohledem dokopu k odpovědi.
"Vidím věci a... Už odmala. Jen potřebuji víc času zjistit, jak tohle funguje. A podívej... Stejně budeš za chvíli mrtvá, všichni ostatní jsou taktéž mrtví. Takže, moc mne to mrzí a tak, ale..."
Jehla se díky mému výkřiku zastaví sotva kousek od mého hrdla.
"Kdyby ses mohla neškubat, bylo by to mnohem lepší."
Pokouší se mne zachytit, což mu nedovolím, když ho (zřejmě už poněkolikáté) hryznu.

"Zatraceně! Musím to dál testovat! Ksakru!"
Substance, spolu se zbytkem injekční stříkačky se rozlije po podlaze. Jedno nebezpečí je zažehnáno, minimálně pro teď, kdy mi muž nedává jinou možnost, než se ho pokusit kopnout.
"Hej, hej..." Klidní mne.
"Už jsem se ti omluvil, jestli začneš křičet, bude to jenom horší..."
"Kdo tě poslal?" Během úporného zápasu jak s pouty, tak svým věznitelem se kroutím, jako žížala. I přesto jsem relativně dobrá v udržování rozhovoru. Zřejmě proto, že v téhle pozici nejsem poprvé.
"Nikdo mne neposlal..." Zarazí se. "Proč... měl by?"
Přimhouří oči a na chvilku mi dopřeje odpočinek, když se skloní, aby sebral zbytek injekční stříkačky.

"Simelun?"
Nadhodím, zatímco popadám dech po nečekaném silovém vypětí. Cosi mne zaštípe v nose a já bez problému poznám substanci, kterou se muž marně snaží dostat do roztříštěného skla.
"To nevím, kdo je. Pravděpodobně tě ten nedostatek kyslíku maličko poznamenal..."
"Takže... ty tu zkoušíš nebeský na všech nájemnících, nebo náhodných lidech, co uneseš...?"
V mé hlavě to zní jako přátelská konverzace, přesto se mi do hlasu vkrádá smích. Ani ne tak výsměch, jako ironický smích. Jak si mohl vybrat někoho lepšího, než mne.

"Tak... moment."
Zarazí se a odloží zbytky skla na starý, zaprášený dřevěný stůl. Hygiena by mu to tu už dávno zavřela, ale jsme ve sklepě a já nemohu čekat nic lepšího, než velkou spoustu nemocí.
"Ty víš, co je to?"
"Mám pro tebe skvělou zprávu. Nejsi tak docela blázen... A tahle látka se nepodává nitrožilně. Moc velký šok. Převážně na lidské bytosti. Tohle se buď šňupe, nebo podává ve formě tabletek."
Poučím ho, jako stará heroinová závislačka nováčka ve svém doupěti a v duchu si tak trochu poblahopřeju. Možná je opravdu čas zasvětit do vlastního života další osobu, se kterou bych mohla koexistovat v relativním míru. Problém je pak už jen v to, že většina těchhle lidí, nebo obecně osob tím způsobem velmi brzy přijde k úhoně a ne li o život.

Matně si vzpomínám na poslední osobu, která se rozhodla trávit čas po mém boku. Před šedesáti lety, kdy začala válka. Trochu mne mrzí na tu dobu vzpomínat, ale i tak si skousnu ret a zatlačím těch pár emocí, které se snaží dostat z mého vnitřního ocelového sejfu, kam jsem je uložila. Proberu se z myšlenek, ale očividně nejsem poslední, neb na mne chlapík hledí s velmi zvláštním výrazem.

"Chceš říct, že tohle už někdo objevil? - Získal jsem jen trochu z-."
"Já vím. Nemluv o tom." Zarazím ho. Byla bych bývala i mávla rukou, ale dosavadní situace mi povoluje pohyb opravdu minimální.
"Takže celou tu dobu..."
Začne, načež mne bez varování praští přes tvář. Nejsem nadopovaná, před chvílí jsem se probudila a k tomu jsem bezpečně připoutaná, tudíž má rychlost tomu odpovídá.
"Chceš se z toho dostat?! No - uvidíme! Jsi chytrá, umíš si vymýšlet, ale tohle ti stačit nebude!" Znovu se pokouší dostat substanci do jiné injekční stříkačky, zatímco já si slizuji krev ze spodního rtu.

"Jestli mi nevěříš, tak mi to dej tak, jak jsem ti řekla a uvidíme."
"Nikdo to nepřežil! Myslíš, že se otočím a ty to vyplivneš, hm?!"
Jeho důvěra ve mně se vytrácí, jak pára nad hrncem a já jako obvykle ztrácím veškerou trpělivost, kterou jsem měla a snad jen strach z předávkování mne drží v očividném klidu, ačkoliv už jsem mu v duchu tak třikrát rozdrtila lebku.

"Dej mi trochu na lžičce a spolknu ti to. Ale jestli toho bude víc, předávkuju se a skončím, jako všichni ostatní."
K tomu už jsem... dneska? Včera? - prostě předtím v noci už něco takového zažila a už jen občasné použití nebeského můj organizmus ničí stejně spolehlivě, jako kdybych každé ráno vypila panáka kyseliny sírové.

Uvažuje, co se mnou. Jeho výraz o mnohém nenapovídá, krom nedůvěry, ale vím, že pokud se opravdu chce dostat k odpovědi, na můj plán přistoupí.

"A co když to není nebezký?"
Směje se mi mé podvědomí, až se popadá za imaginární břicho. "Zkapeš. Raz dva, tři. A prostě konec. Konečná zastávka, dveře se zavírají!"
"Kušuj."
Zavrtím hlavou, abych se zbavila oněch hrozných myšlenek a znovu se vrátím pohledem k chlapíkovi. Tentokrát se tváří trochu jinak.

"Ty jsi, jako já, že?"
Ne. Já nejsem jako on. Ne zcela a ne přesně, mnohem spíš jsem jako kousek jeho, stejně, jako jsem kousek každého člověka. Ve výsledku jsem něco mezi. S kapkou magice, kapkou démona, dost možná i kapkou anděla. Ale teď nechme moji DNA stranou.
"Trochu."
Připustím nakonec.
Nabere trochu substance na prsty. Hnusí se mi to, ale pokud jsem slíbila, že to udělám, dodržím to. Přisune se blíž ke mně a já mu prsty opravdu olíznu. Cítím na nich železitou chuť krve, ale možná jen své vlastní, takže se na to snažím nemyslet.
Dokončím parodii na smyslné olíznutí a polknu, zatímco se svět zbarvuje do šeda a přede mnou se třpytí zlatočervený obrys osoby.

Jako novýma očima se rozhlížím po místnosti a zazubím se. Je mi lehce. Hrozně lehce, ale následky budou mnohem mnohem horší, až si odbudu tenhle trip do jámy pekelné.

Tenhle nebeský byl - zdá se pěkná dávka.
Ani nevím jak, ale zvednu se z křesla. Pouta se očividně nestala nějakou extra velkou překážkou. Zlepšené smysly zachytí pach nejenom drobného démona, který je těsně omotaný kolem mužova těla, ale zároveň také zvláštní bušení.
Zvednu hlavu nahoru přesně ve chvíli, kdy to zabuší znovu, a pořádně, až se mi na hlavu snese trocha prachu a staré omítky.

Očividně se mé já nemůže odejít bez jakýchkoliv problémů minimálně dvanáct hodin.
Rvu si z rukou pouta, zatímco se otočím se svým lehce šíleným úsměvem na svého věznitele. Dveře od sklepa se prohnou pod ranou, která je jim uštědřena a já si užívám zpomalený film mužova zděšeného výrazu. Je mi děsně. a zároveň skvěle.

Dveře sotva vypadnou z pantů pod náporem střední démonky, když poplácám muže po rameni. Jedny zlaté oči a jedny načervenalé se na mne zmateně a vyděšeně dívají.

"Tak pánové, zdá se, že tu máme další práci."


 celkové hodnocení autora: 90.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 26.06.2018, 22:38:33 Odpovědět 
   Zdravím.

Další čtivá porce textu je za mnou. Hrdinka, ačkoliv by měla mít nahnáno, je nad věcí a snaží se situaci vyřešit po svém. Onen muž (který ji věznil a patrně chtěl provádět nějaké pokusy) měl s ní své vlastní plány. Naštěstí vše dobře dopadlo a ona byla "vysvobozena". Text je plný "zajímavých myšlenek", co všechno může napadnout člověka, který byl připoután ke křeslu a byl vydán v šanc kdo ví jakého šílence s injekční stříkačkou...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
Bábovka
(17.12.2018, 23:53)
obr
obr obr obr
obr
Sharome 16.
Amemmaita
Příhoda v lunap...
Oskar Herzschlag
App
alaska
obr
obr obr obr
obr

Odjezd
Malíř
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr