obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud si cestu najde."
Vergilius
obr
obr počet přístupů: 2915355 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39483 příspěvků, 5738 autorů a 390301 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: KUKUŘICE ::

 autor Tilda publikováno: 04.07.2018, 16:08  
Zvolila správně a bránila se reálnému útočníku...?
 

KUKUŘICE


Ta úzká, místy hrbolatá, vymletá a málo používaná cesta, sevřená z obou stran sytě zelenou stěnou vzrostlé kukuřice snad nemá konce! Hela jde sice pořád zostra, ale přece jen už ji začínají bolet nohy a nečekaně ji píchne v pravém koleni, až se syknutím nadskočí.

„Ty blbko… můžeš si za to sama! A ty nové botky si takovou hnusnou prašnou štreku taky ničím nezasloužily. Jako by to byla na té krajnici taková katastrofa: nic se nakonec nestalo, ne? Zvládla jsi to a dala bys, i kdyby se situace opakovala. Ale ty ne… ty se musíš rozhodnout jinak a blbě samozřejmě…“

Nadává a mumlavě si spílá ještě chvilku, oči upřené před sebe a snaží se nevnímat tiché a soustavné ševelení tuhých stvolů, napřímených jako vojáci v nažehlených stejnokrojích, kde puky tvoří ohyb ve středu čepelí listů a do kterých brnká svěží noční vánek. Zakazuje si v tom pravidelném ruchu zaslechnout i něco jiného, rušivého nebo znepokojivého. Myslí jenom na brzké rozdvojení, odbočení vlevo a po zhruba kilometru první osvětlené ulice městečka, kde žije. Nepotrvá to dlouho. Možná hodi-nu, možná méně.

Hela se ujistí, že pepřák je pořád na svém místě na dně titěrné kabelky z imitace krokodýlí kůže a jukne ještě na mobil, jestli se docela nevybil. Zbývá něco kolem třiceti procent: to by mohlo vydržet…
Na malou chvilku si dovolí luxus zastávky. Odskočí si na malou jen mezi první řádky, i když ji tady stejně nikdo vidět nemůže, když tu nikdo není -, jen ona, kukuřice, kam se podíváš, vítr a noc a ten neustávající šustot…

Způsobně se otře parfémovaným ubrouskem, a protože je ekologicky vychovaná, nepohodí jej mezi stvoly, ale v malém plastovém sáčku uloží do kapsy džín. Vyhodí ten odpad doma do popelnice, jako vzorný obyvatel planety dvacátého prvního století! Nakrátko si sedne na předem umetený kousek spoře porostlé krajničky, zuje botky a promasíruje si obě otlačená chodidla. Naštěstí se puchýře ještě nenarodily a je to div, když boty jsou sotva třikrát nošené…

„Je čas, holka! Čím dřív vstaneš, tím dřív se dostaneš do peřin! Tak nelelkovat a makat!“

Hela se s povzdechem vyhrabe na nohy a s novou chutí vyráží na cestu. V hlavě si přehrává celý večer, aby nějak zahnala nudu a samotu.


Ten nápad s tancovačkou přišel zčistajasna. Ráno by ještě o ničem takovém ani neuvažovala, načuřená nespokojenými zákaznicemi malého butiku, který hrdě vlastní už skoro tři roky. Platí sice nemalé peníze za pronájem v nákupním centru, ale i tak se jí celkem daří. Ovšem… kdyby si nezřídila i internetový prodej, kdoví, jak by to dopadlo. Lidi jsou zpohodlnělí a nejraději sedí doma na zadku u zářících monitorů a cokoliv objednávají naslepo a jednoduše…
Takže se přizpůsobila, jako většina, a protože je její zboží vždycky jen v několika kusech, a protože se většinou velmi líbí, chodí k ní značně prořídlá, pravidelná a „skalní“ klientela, kterou internet ještě nedostal.
Dneska se však nějak nedokázala dvěma zákaznicím trefit do vkusu a ani po půlhodině zkoušení, lichocení a dobře míněných rad nepochodila a obě „dámy“ odešly s kyselým a neupřímným pozdravem.

„Tak tyhle dvě už asi neuvidím, no co…“

Do polední pauzy se už jiná zákaznice nenachomýtla, Hela chaoticky přerovnávala načančané komínky svetříků a triček, utírala neviditelný prach na volné polici, kontrolovala už posté účty z minulého měsíce. A jenom náhodou zabloudila očima na ten křiklavý plakát na středovém sloupu pasáže. Hlavně se na něj zakoukala, protože byl nakřivo a ona má ráda soulad.
Položila hrnek s dvojitým pressem na pultík, a nakonec se váhavě rozešla si plakát přečíst.

„PŘIJĎTE SE POBAVIT! PŘIJĎTE TO „ROZTOČIT“!
MÍSTNÍ REVIVAL KAPELA VÁS ZVE NA SVOU PREMIÉRU DO VELKÉHO SÁLU.
MALÉ OBČERSTVENÍ SAMOZŘEJMOSTÍ, STEJNĚ JAKO WELCO-ME DRINK!
TAK NA CO JEŠTĚ ČEKÁTE???
ZAČÁTEK SKVĚLÉ ZÁBAVY PŘESNĚ O DEVÁTÉ VEČER!“

Hmmm… tak dlouho nikde nebyla. Třeba by Jituš nebyla proti. A třeba by chtěla provětrat svoje zánovní „Mini“ a nemusely by řešit taxíka…Péťu s sebou vzít jaksi nemůže, když má dneska tu prezentačku… škoda, že ta akce není až další víkend – aspoň by to oslavili se vším všudy. Přece jej do té firmy musí vzít! Je dobrý, víc než dobrý a oni to ví…

Péťa se vrací někdy v noci a ona bude útrpně čekat doma jako puťka a myslet na ty dvě babizny, co si nic nekoupily? Nevadí mu, když jde někam s kamarádkami, vždycky ji skoro vyháněl, když zrovna neměl čas.

„Teď toho můžu využít, ne?“

Hned volá Jituš, ale ta je mimo město…

„Sakra, sakra! Den blbec s celou parádou! A přitom je pátek!“

Co teď, herdek! Na spaní ještě brzy, hlava trochu připomíná doutnající hlubokomořský vulkán… Hela si k nudné zábavě u televize načíná pytlík brambůrek a trochu váhavě i malou skleničku bílého vína. Ale nakonec upije jenom trošku, televizi vypíná s opovržlivým úšklebkem. Po rychlé sprše zapadá do pelechu a slupne pro jistotu půl Stilnoxu, který trochu nezodpovědně zapije zbylým vínem. Třeba to zabere…

(Tohle všechno si v hlavě probírá cestou mezi poli, ale jak se, sakra, najednou ocitá v taxíku do městečka, načančaná a natěšená, jí teď jaksi uniká… že by za to mohla ta tabletka na spaní? Že by jí umazala ze vzpomínek…?)

Takže, střih a jedem dál…


Jela taxíkem a cestou se úplně zbavila rozpaků, že jde někam sama. Však tam nějací známí budou a když ne, seznámí se. Je extrovert a umí se bavit s každým!
Večer se vydařil, i když pila jenom trochu a nikdo známý se neobjevil. Zato kapela byla skvělá a Hela tancovala skoro na všecky povědomé kousky. Jen ty ploužáky z větší části odseděla. Pravda, kroužil kolem ní jeden postarší a zřejmě nezadaný pán, ale nevoněl jí a nechtěla v okolí vzbuzovat dojem, že je Péťovi nevěrná. Co, když ji někdo tajně pozoruje…?

Kolem druhé se dost unavená rozhodla, že stačí a venku pod vlahou noční oblohou se snažila dovolat na taxi službu. Číslo však je opakovaně obsazené a ona nechce čekat tak na ráně. Co kdyby se objevil ten roztoužený adept ze sálu a nabízel odvoz? Br, ani náhodou, pane…

Vydala se tedy pěšky. Nemá to domů daleko - zhruba čtyři kilometry a ona chodí ráda… I když… zrovna teď nejsou nohy dvakrát nadšené… Ale co už…

S tím prošedivělým lvem salonů až tak vedle nebyla. Opravdu byl na koncertě vozem a opravdu měl velikou snahu ji odvézt domů. Sotva po půlhodině chůze vedle Hely zastavuje tmavě modré Audi a staženým okénkem na ni s nadějným úsměvem mrká řidič.

„To je ale náhodička, slečno! Na parketu jste mi unikala a já na vás tak usilovně myslel, že vás tu teď mám! Odvezu vás, chcete? Mám stejnou cestu, co vy na to?“

A nečeká na její odpověď a odepíná pás a vybíhá ven a úslužně otevírá dveře spolujezdce.
Hela se teprve nadechuje a vrtí záporně hlavou, ale on ji chytá pohotově za paži a dále se blyštivě usmívá, viditelně draze vyspraveným chrupem.

„Přece mě neodmítnete, slečno! Tolik bych vám toho chtěl říct! Prosím, dejte mi těch pár minut a sedněte si!“

Z auta to pronikavě voní drahým tabákem a trochu kokosovým kondicionérem a sedačka vypadá tak božsky…

„Opravdu se neobtěžujte, pane. Ráda se projdu, vyvětrám si hlavu a budu líp spát. Jen klidně pokračujte v cestě. A děkuji za nabídku!“

On, ani neví, jak se jmenuje, dál přemlouvá, a nakonec se už tolik neusmívá, když Hela dál trvá na svém. Nečekaně ji vezme znova a trochu silněji za nadloktí a snaží se o polibek, jako by ji tím chtěl obměkčit a tím se stává hrozbou. Hela v panice sahá do kabelky a plná dávka pepřového spreje nahradí její nesouhlasné rty.

„To jsi nečekal, co, ty prase! Nech mě na pokoji a zmiz… nebo zavolám policii, je to jasné?!“

Muž s klením ustupuje, sedá v panice do vozu a zběsile hledá pod sedadlem láhev s minerálkou, aby si
palčivě zasažené oči umyl. Hela čeká, jestli se znova o něco nepokusí, sprej v napřažené ruce jako otřelá akční hrdinka.
Uslzený chlap však po chvíli nastartuje a se škaredou nadávkou, plivnutou jejím směrem s kvikotem pneumatik odjíždí.
A tehdy se Hela rozhodne, že sejde mezi pole a nepůjde po hlavní. Co kdyby se vrátil? Co kdyby na ni někde čekal se zhasnutými světly? Co kdyby jí to chtěl „vrátit“ i s úroky?

„Raději se pojistím! Možná si myslí, že jsem pitomá a nakráčím mu rovnou do pasti! To tak, blbečku! Hoň si ho někde na hajzlíku a na mě laskavě zapomeň, kriple starej!“

Hned tady kousek je odbočka mezi pole a vede souběžně s vozovkou skoro tři kilometry. Kousek před městem zase vyjde na krajnici a tím toho pitomce dokonale zmate!


***

S přibývajícími minutami na hrbolaté, vyprahlé a notně prašné polňačce už to Hele jako dobrý nápad nepřipadá… Pořád na ni lákavě volá obzor a nijak se nepřibližuje a trochu se ochlazuje i noc jako by potemněla, i když by se spíše mělo pomalu chystat svítání. Teď v létě už kolem čtvrté zpívají ptáci a nebe světlá a přechází z indiga do světlešeda, a nakonec blankytu se spodničkou z něžné krajky broskvové barvy. Ale nad Helinou hlavou to tak nevypadá a nic nenasvědčuje, že by se ta čerň chtěla v brzké době rozpustit. I hvězdy, co na ni před chvílí povzbudivě mrkaly, jako by spolkla a ticho na ni padá stejně tíživě, jako samota… tedy ticho tu není, když ta proklatá a všudy přítomná kukuřice šustí, protivně a vtíravě šustí všude kolem a skoro se jí vysmívá…

Teď… teď se ozval jiný zvuk! Silnější a důraznější, než ševel tuhých stvolů a listů s ostrými okraji…

„Možná je to zvíře: zajíc nebo srnka, párek koroptví s rodinkou… Kdo jiný by se tu v poli prodíral tak ve tmě a noci… Jsi tak hrozně nezodpovědná, Heleno! Co když je to bachyně s mladými! Prasata se přece v kukuřici ráda schovávají. Když se sklidí ostatní plodiny, kukuřice se pro ně stává oblíbeným úto-čištěm až do podzimu! A mají teď mladé u sebe…? Krucinál, jak dlouho se selata drží u mámy, aby je ochraňovala? Raději přidám do kroku…“

Hela se třaslavě nadechne a zrychlí, co může. Snaží se nedívat po stranách do temných průhledů a snaží se nevnímat jinakosti v setrvalém ševelení… dech se nakonec zklidní a ona rázuje a myslí jenom na rozbočení a krátký a vytoužený úsek osvětlenou ulicí. Je klid…
Zase! Zase ten hluk a tam… tam vlevo, asi ve čtvrtém řádku se divoce zakmitaly tlusté stopky! Sice je tam tma, ale tohle Hela viděla dost zřetelně! Rozběhla se, co jiného a skoro dvěstě metrů vydržela v tempu, než ji bodlo zákeřně a bolestivě v boku, že se zkroutila a s klením si mačká inkriminované mís-tečko, aby bolest potlačila.
Schoulila se na bobek a doufala, že „tomu“ utekla a že ji „to“ nevidí a hlavně – necítí…

I když… ona se cítí dost – tím během a strachem nechutně zpocená, že ani antiperspirant nefunguje.
Zase je klid a nad její hlavou kukuřice uspávavě šumí, jako by ji chtěla uklidnit…

„Možná to bylo něco neškodného, něco, co vychází a žije v noci. Ale nic člověku nebezpečného… Vždyť tu makají zemědělci, vždyť jsme v civilizaci, a ne někde v divočině! Tak neblbni a neděs sama sebe, hele!“

S tím ujištěním zase vstává a maličko vyrovnaná jde prostředkem cesty, aby na ni už hluboce nenáviděná kukuřice nedosáhla…

„V životě už si nedám kukuřičné lupínky ani buritos... slibuju, jakože je to noční nebe nade mnou!“

Až po chvíli jí dojde, kdo by ji mohl v polích hledat… Ten zmetek z Audiny… Nějak mu došlo, jak se vyhnula silnici… Nějak ji vysledoval a teď se ji snaží dostat nebo alespoň pořádně vyděsit! Asi se tu vyzná, i když ona jej nikdy předtím v městečku ani v okolí nezahlédla. Třeba je to lufťák a má tu někde chatu. U jezera nebo v kopcích…

„Já hloupá… myslela jsem, jak toho sviňáka zmatu… Jak jsem mohla být taková idiotka a sejít z celkem frekventované vozovky! Sem, kde mě sotva někdo uslyší… sem do džungle, kde je kukuřice skoro dva metry vysoká a on, ten pokřivenec, má dokonalé krytí! Kdoví, co má vlastně za lubem… co se mnou udělá? Pomstí se za pepřák i dost opovržlivé odmítnutí? Ranila jsem jeho ego, a to chlapi neradi… hlavně v tom citlivém věku kolem padesátky… co jsem si jenom o sobě myslela? Že jsem Xena? Lara Croft nebo Rambo v sukni?“

Teď, když si je skoro jistá, že jejím tichým souputníkem, pronásledovatelem a možným nepřítelem a násilníkem je ten muž, jde tak rychle, jak dokáže, aby už byla z polí venku. Jen ve spěchu mrkne na oblohu a zdá se, že konečně trochu světlá a hluboká modř přijala něco nachu a tam, tam na vytouženém obzoru se zdráhavě objevuje proužek světle fialkové! Hodinky si v tom spěchu nevzala a mobil nechce zapínat, aby na sebe zbytečně neupozorňovala odraženým světlem.

Je možné, že se tu motá už dvě hodiny? Je to možné… čas v té tmě asi plyne jinak, když k tomu připočteme strach a divné myšlenky…

Hela je skoro u křižovatky, kde se polní cesta napojuje na asfaltem čerstvě vyspravenou okresku. Ještě je ve vzduchu cítit skoro čerstvý odér horkem změklého povrchu a ona s úlevou vzlykne.

A potom prudce vykřikne, když ji cosi popadne za paži a trhne s ní doleva až ztrácí rovnováhu. Ten dotek je studený jako suchý led a tvrdý a nesmlouvavý, protože ji nepouští. Dále ji svírá těsně nad loktem a táhne ji do kukuřice. Hela znova ostře zaječí a teprve ten zvuk vlastního hlasu ji probere z ustrnutí a ona se zapře patami a paži vyškubne. Zapotácí se, ujde tři drobné kroky a proti své vůli se otáčí a čelem k ní vyskočí z kukuřice tmavá silueta, nezvykle obrovská a černá jako smrt a povalí ji na záda do prachu. Hela očekává z tvrdý dopad, bolest zad, políbených kamením a hrudkami spečené hlíny, ale kupodivu si lehá měkce a skoro to zapruží. Bolest se nedostavuje, zato hrůza ano.

Nemůže se pohnout a tíha na ni navalená se zdá ještě větší. Popadá dech a snaží se uvolnit, ale nejde to. Křičí a potom umlká, jako by se vzdala… Potom zběsile hrabe rukama kolem sebe v tom podivně měkkém prachu, který ani nezvíří, takže se nerozkašle. Až skoro v poslední chvíli, kdy už myslí, že to její srdce nevydrží a tím děsem dočista zpomalí, nahmatá na hladkém rovném kameni skoro na hraně pole nějaký tvrdý předmět. Možná hřeb z nějakého stroje, možná jenom obyčejný klacík: nezkoumá jej, jenom sevře do dlaně a potom bez přemýšlení bodá. Bodá do krku zas a znova tu hroznou zrůdu, co ji srazila k zemi a zalehla. Co jí šeptala do ucha: „Pššš, zlato… ničeho se neboj… jsem u tebe…“

Jako by po takovém utěšování toužila. Jako by ji mělo uklidnit, že ji konečně ten zmrd dostal!
Už jí nic nešeptá, jak Hela v té podivné euforii slyší. Už jenom cosi blekotá a trochu bublavě a huhňavě a jeho stisk povoluje a jeho hnusné paže už ji nedrží za ramena, sesouvá se jí někam do klína!

„Slez ze mě, ty prasáku slizáckej!“ A Hela toho využije, vykopne oběma koleny, a to těžké a zvláštně bublající břímě shodí stranou. Už se nesnaží ji znova popadnout a uzemnit, ba skoro se ani nepohne… Jenom se třese a bublá…

„Si hraješ na horský potok, ty srabe? Nějak ti došly síly, Co?“

Adrenalinová Hela sevře obě ruce v pěst a triumfálně vykřikne jako amazonka. A její hlas je skoro neženský a skoro nelidský.
A protože je natolik hlasitý, probere ji a ona začne plně vnímat realitu…


Hela se probouzí v divoce rozkopaných pokrývkách, zprudka dýchá a noční košili má nějakou lepkavou. První myšlenkou je, že má „Dny“ zase o týden dříve… Druhou myšlenkou je, že by měla rozsvítit a podívat se, nakolik to schytala postel.
Tlumené světlo lampičky dopadne na pravačku a lesklý předmět, který pořád nevědomky svírá. Je to propiska, kovová a hladká, do poloviny něčím ulepená. Nejistě tužku odloží na noční stolek jako nepodstatnou relikvii.
Hela jenom nerada stočí oči na sebe… košile, kdysi roztomile žlutá a krajková je divoce počmáraná temnými cákanci krve jako Pollockova znepokojivá plátna. V klíně je doslova kaluž. Ještě více zdráhavě a nekonečně pomalu, se Hela pootočí na levou stranu manželské postele.
Péťa spí… Neprobudila jej, tím, jak vykřikla, uf… Je obličejem zabořený do polštáře a má jej skoro celý namačkaný pod bradou. Skrčený je do klubíčka jako malé medvídě…

„Asi to byla náročná prezentace, broučku… Zřejmě jste to museli řádně zapít, co?“

Lehce jej pohladí po propocených a skoro mokrých vlasech a políbí na zašmodrchanou šešulku, která už dávno ztratila image pečlivě nagelované patky.

„Je sobota, však můžeš spát klidně až do oběda, zlato! A zajdeme si na dobrou večeři – něco zamluvím!“

Hrabe se tiše z postele, aby svého na smrt unaveného muže neprobudila, košili s nechutným obsahem pevně v hrsti. Mýt celou krásnou modřínovou podlahu by taky nechtěla...

„Teď se musím dát do pořádku já… stydím se za svoje tělo, že mě tak zradilo, fuj…“

V koupelně však zjistí, že nekrvácí…. Až v koupelně se lekne tak, že se nedokáže nadechnout a následný křečovitý hlt vzduchu v hrdle krutě zabolí… Žaludek udělá opakovaný kotrmelec a ještě, než se sesune k míse, zoufale a naprosto otřeseně zavyje:
„Petřéééé… NEEEEE…!!!“



Na zemi, vedle Heliny poloviny postele se v mírném vánku třepotá útržek papíru s Péťovým roztomile naopak nakloněným písmem:

„Tak si mě vybrali, miláčku! Aspoň jako malá pozornost, už i „mého“ podniku, je tahle propiska. Třeba ti bude k užitku, když tě něco důležitého napadne… miluju tě! P.“


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 04.07.2018, 16:08:09 Odpovědět 
   Zdravím.

Hezky si hraješ se čtenáři. Co byla realita a co sen? Její sny byly tak "reálné", že jednala i ve spánku a bránila se jak ve snu, tak v realitě, aniž by to tušila a svého muže "zabila". Myslím, že jde o čtivý hororový příběh. Sny nemusí být jen noční můry, ale mohou mít takřka "živou" podobu (živý sen) a být značně "nebezpečné", mohla za to ona polovina tabletky (na spaní?) a pohár vína? Kdo ví...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 06.07.2018, 8:47:01  
   Tilda: Zdravím a děkuji za komentář.
Mám velikou radost, že se líbilo a že pointa překvapila...
A ano- kombinace Stilnoxu a vína za tu tragédii mohly...
D.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lorth
(20.11.2019, 00:25)
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
obr
obr obr obr
obr
Příliš mnoho mr...
nightwallker
Anuran Agnus - ...
Dandy518
BARVY
Jurij
obr
obr obr obr
obr

Dobrou noc...
Jean Larycu
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr