obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Manželství je památka na lásku."
H. Rowland
obr
obr počet přístupů: 2915288 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389814 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Jiří, toho času pod obojí - díl 1. ::

 autor Sonja publikováno: 10.07.2018, 19:06  
Po klinické literární smrti trvající bezmála 12 let se pomalu snažím vrátit do amatérských literárních vod
 

Pan Diviš Bořek hleděl na lipanskou pláň dost nelibě. Nějak mu to všechno bylo proti mysli. Sám by ještě před necelým rokem stál hrdě na přesně opačné straně tohoto bitevního pole, ale tyhle boje se táhly už nesmyslně dlouho. Pole široko daleko byla rozdupána a zem svlažovaly spíše litry krve, než deště. Lidé se už jen uměli rvát mezi sebou a zapomínali na to, že pokud nezasejí, nebude ani co sklízet.

Měl už tohohle všeho po krk. Už se rozhodl. Muselo to skončit – za každou cenu. A pokud cenou, kterou měl on osobně zaplatit byla jeho oběť, byl ochoten toto riziko podstoupit. Snažil se chápat své počínání spíše jako oběť položenou pro mír, ačkoli někde hluboko v něm hlodal červík pochybností, který ho nazýval zrádcem. Byl přeci pod tlakem okolností, jen musel zvolit menší zlo. Obětuje pro dobrou věc, za to ho nikdo nemůže odsuzovat. Kdyby se každý, aspoň průměrně myslící muž zachoval jako on, svět by byl lepším místem pro život. Přes všechny tyto úvahy se mu vyhlídky na nadcházející hodiny a dny nelíbily.

Mezi další věci, které se mu nelíbily, byla přítomnost syna jeho přítele, pana Viktorína z Kunštátu a Poděbrad, budiž mu země lehká. Před svou smrtí svěřil pan Viktorín svého syna do jeho opatrovnictví, aby se zasadil o synovu výchovu a, pochopitelně až přijde čas, výběr vhodné nastávající manželky. Mladého Jiříka v posledních letech pronásledovala smůla na každém kroku. Od smrti jeho obou rodičů jako by byl snad prokletý. Byl, jako každý jinoch v jeho věku, samá ruka, samá noha. Když se přiblížil ke stolu, padalo z něj nádobí. Ve stáji, pro změnu, mu každou chvíli stoupl kůň okovaným kopytem na nohu, nebo chlapec šlábnul na vidle, hrábě, smekl se po kobylinci uprostřed nádvoří při přijímání dam k námluvám, při tréninku šermu dokonce zavadil nohou o koberec tak šikovně, že si při pádu zlomil nos.

Pan Diviš Bořek se domníval, že to je jen takové období, a že nutně konečně musí přijít doba, kdy chlapec zmužní a … něco se konečně stane, změní… ale ne. Koneckonců, zoufalá nešikovnost mladého Jiřího byl jeden z důvodů, které ho přiměly k rozhodnutí, aby se chlapec již zúčastnil nějakého skutečného boje. Jiříkovi bylo už čtrnáct roků, nebyl tedy už žádné dítě a musel se – konečně – zocelit a naučit se, jak být opravdovým mužem.

Když se mu, poměrně nedávno, podařilo chlapce zasnoubit s pannou Kunhutou, skoro zajásal. Vypadalo to, že ti dva by mohli časem k sobě najít zalíbení, ale k ničemu konkrétnímu nikdy nedošlo. Vlastně kromě zásnubní hostiny se ti dva již znovu dosud nesetkali, nevyměnili si jediný vzkaz, ani se nijak nesnažili sblížit. Už pomalu začínal ztrácet naději. Pokud se chlapci v tomhle věku ani nezapalují lýtka… to by z něj snad rovnou mohl být fráter...odfrkl si znechuceně.

Celá příprava bitvy připomínala frašku, vzhledem k tomu, že zde proti sobě stáli původně bratři ve zbrani a ve víře, kteří měli v úmyslu využít stejných vojenských technik, taktik a zbraní. Vozové hradby si vybudovaly obě strany, nicméně strana, na které se nacházel pan Diviš Bořek měla nevýhody kvůli rozložení krajiny, nedovolovala jim pevné semknutí a museli se roztáhnout daleko do šíře bitviště.

Jiřík sám neměl velkou radost ze své účasti zde. Byl by schopen hned a na místě vyjmenovat tři tucty míst kde by byl radši a minimálně kopu činností, které by dělal raději, než to, co ho čekalo tady a teď. Bylo nad slunce jasnější, že pokud chce dnešek přežít, bude muset … zdrhnout. Pokud by ale dezertoval, zneuctil by památku svého otce a jako dezertéra by ho nejspíš popravili vlastní lidé, ale… umřít se mu taky úplně nechtělo. Dnes ještě ne...

Pan Bořek přehlédl situaci a zvážil všechny možnosti. Dobrá. Otočil se k ostatním vojevůdcům:„Viděl bych to asi takto: jízda se ukryje v dolině pod jejich hradbou, Černíský půjde přímo a bude nás krýt. Když už jim bude blízko, párkrát na ně vystřelí a pak se kvapem stáhne se směrem k Českému Brodu. Dá-li Bůh, tak ho táborští budou pronásledovat...a tehdy proti nim vyrazí doposud skrytá jízda. A to by v tom byl čert, aby z tý větrný hůrky neslezli!“

Jiřík si odpočítal patnáct šipek do kuše, a vložil je do toulce u pasu. Neměl v plánu jich použít víc. Plán už měl jasný. Vyrazit s Černínovými, zbůhdarma tak asi pětkrát vystřelit a hodně rychle se někam stáhnout. S trochou štěstí ho někdo lehce poraní a on se bude moci uklidit definitivně. Nebyl zbabělý, ale nehodlal se stát potravou pro krkavce. Měl jiné zájmy. Do Štolměře dorazilo panoptikum a on ho ještě neviděl. Dokonce by mohl zkusit ten nový hampejz v Brodě, co o něm furt mluvili chlapi večer v ležení. Třeba ho tam něco… někdo… zaujme. Třeba bude nějaká za něco stát... Tak nač měl by zemanský synek prolévat svou krev.

Tok jeho myšlenek přerušil řev. Celý voj se pohnul a vyrazili. Tlak davu kolem něj ho přiměl k pohybu. Při postupu do vrchu Jiřímu jeho pavéza podstatně ztěžkla. Boty mu ztěžkly blátem a ruka s pavézou mu připadala slabší a slabší. Na čele mu vyrašil pot a stékal mu po tvářích a do očí. Zjistil, že jeho plán měl mezeru a to pořádnou, se kterou úplně nepočítal. Kolem něho postupovaly řady zatím pevně a semknutě. Utéct se dalo jen dopředu a to by běžel sirotkům přímo do otevřené náruče. A do pekel horoucích...

Pomoc mu však přišla z nečekané strany a měla podobu útočné sirotčí salvy. Řady se skrčily za pavézami a muži připravili si kuše, praky a fustibaly. Opětovali střelbu a táborité na ni odpovídali stejným způsobem. A tam. A zpátky. A dokolečka. Ozývaly se výkřiky zraněných až zatroubili k ústupu k Brodu. Jiřík tento obrat situace přivítal, protože viděl jak střely z píšťal a hákovnic prorážely řady pavéz, přičemž k jednomu takovému průrazu se dostal nebezpečně blízko, když mu odražená dřevěná tříska protrhla rukáv a způsobila krvavý šrám na paži. To bylo příliš bízko, pomyslel si. Přesně tohle už bylo za hranicí toho, co původně myslel tím lehčím zraněním, kvůli kterému se stáhne z boje. Pálilo to a krvácel, nicméně měl dobrý důvod odhodit pavézu a utíkat, co nohy dovolí.

***

Odhady vývoje bitvy páně Divišových se ukázaly jako správné. Sirotčí hejtmani více jednali, než mysleli a to se jejich koalici celkem hodilo. V táborském vojsku se zaradovali, jak relativně snadno zahnali papežence na útěk, rozevřeli vozovou hradbu a pustili se za prchajícími vojáky z kopce se strašlivým jekotem a řevem doplňovaným střelbou.

Prchajícího Jiřího zasáhla šipka do lýtka. Zakopl, upadl, zaryl se nosem do bahna a zařval bolestí. Klel a před očima viděl všechny svaté. Bože, proč ? Proč teď? Vytrhl šipku a malátně se postavil. Někdo zezadu přiběhl, chytil pod ramenem a snažil se mu pomoci v úprku:„Dělej, dělej, ale jestli mě budeš zpomalovat příliš, nechám tě tu.“ oznámila mu špinavá tvář muže vedle něj. Jiřík pajdal, ale měl jasnou volbu, co se týkalo toho, zda radši padnout na místě, pravděpodobně být ušlapán a nebo...se třeba i plazit pryč, když to bude třeba.

Už viděl siluety jezdců na koních po své pravé ruce. Proběhli kolem nich a zabočili k potoku. Tam ho dotyčný odložil na zem a pak padl sty přímo k vodě a pil přímo z potoka jako pes. Hltal tu vodu jako všichni okolo něj, potom sebral ze země někým odhozenou přilbu a nabral do ní vodu pro Jiříka. Přinesl mu ji.

„Na, napij se, zasloužíš si to.“ kývnul s lehkým úšklebkem. Teprve teď si Jiří všiml, že jeho zachránce nebude o moc starší než on, možná jen o pár let, byl statnější, urostlejší a tmavovlasý. A – pravá paže mu visela podél těla v nepřirozeném úhlu a z předloktí mu vyčníval kus kosti. Kupodivu to ani tolik nekrvácelo, jak by se dalo čekat. Mladík vypadal však bledý i pod tím nánosem špíny po celém obličeji i oděvu.

Klesl pak k Jiříkovi na zem a složil si bezvládnou ruku do klína. Oči se mu najednou sevřely bolestí, jak prudce oddychoval. Až teď, když si sedl a nebyl nucen si útěkem zachraňovat holý život, mu celou půlku těla mu ochromila bolest. Snažil se udržet při smyslech, ale bylo znát, kolik sil ho to stojí.

„Zasraný bastardi, jestli o ni přijdu, přísahám Bohu, že za to všechny kališníky smetu z povrchu země, i kdybych se měl domluvit třeba s ďáblem samotným!“ ulevil si.

Jiřík ho vlastně chápal. Ale teď, když jejich situace už nevypadala tolik černě, nemohl si odpustit rýpnutí, kterým chtěl situaci trochu odlehčit:„Možná bych se měl představit, jsem Jiří z Kunštátu a Poděbrad, tohoto času pod obojí způsobou.“ ušklíbl se, ale na to si odtrhl oba rukávy a odpajdal ke druhému mladíkovi.

„Tak jsem to nemyslel, omlou-“začal druhý mladík omluvně, ale to už mu Jiřík pevně nad loktem pomocí klacíku zaškrcoval ruku nad ranou.

„-vááám... můj Božeeee…“zakvílel mladík a pak pevně stiskl zuby k sobě a chvíli přes ně cedil sprosté kletby.

„Musí se to zaškrtit, nebo vykrvácíš,“ konstatoval Jiří „a taky bych ti chtěl poděkovat za záchranu mého nicotného – a kacířského – života.“šklebil se. Byl vlastně rád, že jsou teď už ve své podstatě v bezpečí a věděl, že musí mladíka udržet při vědomí. Sám se mezitím snažil zavázat ránu na svém lýtku.

„Já,“ ozval se ležící mladík vedle něj, „jsem Jindřich...po tátovi Kozlík.“ těžce oddychoval, „Nechtěl jsem vás nijak urazit, mladý pane… já nevěděl...“- omlouval se, když mu došlo, že přízvisko -z Kunštátu a Poděbrad v tomto případě znamená něco víc, než jen bydliště.

„To nech. Zachránils‘ mě.“


***

Blížili se k nim na oslících polní felčaři a ranhojiči. V tomto případě těžko říct, zda se jednalo o spásu, nebo ránu z milosti. Jejich zakrvácené zástěry dávaly znát, že už předtím ošetřovali i jinde.

„Vy jste chráněnec pana z Kunštátu?“zeptal se felčar v černé košili, když chlapci rozřízl nohavici a vylil ránu pálenkou.

Tak jako dnes Jiřík ještě nikdy nenadával. Dokonce dodnes netušil, kolik takových slov zvládl od mužstva pochytat za celkem krátký pobyt v ležení. Najednou ta slova šly ven úplně sama a ani se nepozastavil nad tím, jak nepřístojná jsou.

„Nevracejte se už do boje, pane Jiří,“pokračoval ranhojič dál, „zůstaňte tady. Bude to tu pro Vás lepší.“

Ranhojič mu dlouhým pruhem plátna pevně obvazoval poraněnou nohu a zajistil to koženým řemínkem, který pořádně utáhl.

„Prosím vás, “ – ukázal Jiří na mladíka, který mu pomohl při tom taktickém ústupu o holý život z bitviště, „- zachraňte ho. Zachraňte mu obě ruce, prosím Vás...“


***

Jiříkovo štěstí spočívalo v tom, že se uměl narodit do správného stavu a rodiny. Díky tomu stačila i ta relativně drobná zranění, tedy – ve srovnání s těmi ostatními v lazaretu, aby se nemusel vracet do bitvy. Jindřich Kozlík už o takovém štěstí mluvit nemohl. S Boží pomocí mu možná ruku zachrání, ale kdo ví, zda-li bude kdy moci ji používat.

Mladý Jiří se kolem sebe díval s děsem v očích. Přítomnost ve vojenském lazaretu ho naplňovala hrůzou, nechutí a děsem. Kolem něj ranhojiči a felčaři dělali, co mohli, řezali, vázali, … a Jiříkovi bylo zle od žaludku. V takové hrůze se ocitl prvně.

„Hej, chlapče, dones vodu. No co koukáš, ruce máš obě celý!“okřiknul ho jeden z felčarů. Jiřík se zvedl, popadl vědro a odbelhal se nabrat vody. Zrovna když se vracel, uslyšel doznívat poslední slova TÉ písně: „…zbraň svú rukama chutnejte, Bóh náš pán, křikněte!…“

-a taky ty následující výkřiky: „Hradba padla! A s ní Prokůpek!“

Tak bratr Prokůpek už to má taky za sebou. Jiří o něm hodně slyšel a podle toho všeho očekával, že dřív padne král než Prokůpek. Bůh buď milostiv jeho duši. Jiřík ještě chvíli pozoroval dění, než se vrátil. Bitva okolo se změnila v krvavá jatka a sprosté dobíjení přeživších radikálů. Kněze Prokůpka pak následoval na onen svět i další velký Prokop, ten řečený Holý.

A pak bylo po všem. Zem byla zalita krví a krkavci se slétali k hostině. Jan Čapek ze Sán se pokusil spasit sebe i poslední přeživší ze svého jízdního oddílu útěkem k městu Kolínu. Koukali na něj u toho jako na zrádce, avšak ve stínu událostí, které nadešly po lipanské bitvě...Na sedm stovek sirotků a táboritů, žen a dětí nevyjímaje, bylo nahnáno do stodol, které byly pak z rozkazu krále Zikmunda, té lišky, palice ryšavé, zapáleny.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 10.07.2018, 19:05:47 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivě napsaná historická próza. Líbilo. Pozor však na chybějící mezery u přímé řeči, pozornější pročtení napoví, popřípadě je dobré se podívat na webu jak na přímou řeč...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 10.07.2018, 19:07:29  
   Šíma: P.S. Vítám na SASPI a přeji mnoho úspěchů.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
NORMÁLNOSŤ
aegitalos
Kde slunce nesv...
Gabriel Kataur
Políbení meruňk...
Láďja
obr
obr obr obr
obr

Odnesla si Její srdce v mikrot...
Šedo
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr