obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915051 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39001 příspěvků, 5685 autorů a 387146 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: TERMINÁLY ::

 autor Danny Jé publikováno: 15.07.2018, 22:55  
Kapitola 41 a závěr
 

Kapitola 41



[ Vejle, policejní oddělení, 10:40, 23. září 2016 ]


Poslední pracovní den tohoto týdne proběhl na oddělení policie v klidné a v přátelské náladě. Vzhledem k tomu, že se případ víceméně uzavřel a oba podezřelí jsou ve vazbě, Kjelsson se dnes rozloučil s posilou poručíkem Holstrupem.

„Myslím, že jste byl přínosem a já vám děkuji, za vaší pomoc,“ potřásl mu rukou.
„Jste dobrým týmem a jsem rád, že jsem mohl být jeho součástí,“ pousmál se Holstrup.
„Je fakt, že ten začátek nám moc nešel, ale nakonec jsme se našli,“ poznamenal Mikaelsen.
„Souhlasím,“ přitakal Holstrup a pokračoval. „U nás v Aarhusu je to trochu jiné. Myslel jsem, že některé věci jsou podobné, ale díky tomu, že jsem byl tady u vás, mohl jsem to porovnat. Jste více jako rodina. Jste sice tým, ale velitel se na věc dokáže podívat i z pohledu svého podřízeného. To u nás není.“
„Jiný kraj, jiný mrav,“ dodal Mikaelsen.
„A to jsi slyšel kde?“ ozval se Holstrup.
„V Česku,“ odvětil za něho Jorvik.
„Co ty víš o Česku?“ podivil se Mikaelsen.
„Moje sestra si jednoho vzala,“ odvětil Jorvik a rozmáchl se rukou.

Málem uhodil přicházejícího Torsena.

„Co nám neseš?“ ozval se Kjelsson.
„Trochu jsem se poptal po tom mrtvém…“
„…Kyrsten Maeling?“
„Jo.“
„A co jsi zjistil?“
„Že to nebyl žádnej hodnej kluk.“
„Myslíš, že by mu někdo ustřelil hlavu jen pro zábavu?“ rýpl si do něho Mikaelsen.
„Má za sebou dvě přepadení, vydírání a seděl za ublížení na zdraví,“ řekl Torsen.
„Myslím, že už nikomu nic neudělá. Je mrtvej,“ dodal Kjelsson.
„A ta holka?“ zeptal se Torsen.
„Měl jsi ji sledovat.“
„Ztratil jsem ji, šéfe.“
„A to tě přimělo k tomu, aby sis něco zjistil o tom mrtvém?“
„Jo.“
„Fajn. Tak zkus zjistit něco o té holce…“
„...jmenovala se Nina,“ podotkl Torsen.

Torsen se podíval na Holstrupa, podal mu ruku a šel si po svém.

„A kdy letíš do Česka na návštěvu?!“ vrátil Mikaelsen téma, kde skončilo.

Jorvik se jen usmál.

„Tak kdy?“ nedal se Mikaelsen odbít.
„Hella bydlí s Karlem v Odense,“ odvětil Jorvik s úsměvem na tváři.
„Tady, poručík se dneska vrací do Aarhusu, takže jestli byste mu chtěli ještě něco říct, řekněte to. Já jsem své řekl. Možná, že se někdy uvidíme,“ pronesl Kjelsson a znovu mu potřásl rukou.
„Cením si této zkušenosti, detektive – kapitáne,“ pousmál se a pohlédl na Mikaelsena.
„Zastupující kapitán,“ upřesnil Kjelsson.
„Myslím, že vás jmenují na stálo,“ podotkl Holstrup.
„To byste mi přál, poručíku?“
„Jste dobrý velitel a myslím, že byste bez terénu stejně nevydržel. Vedení i tohle oddělení by tím získalo.“
„To si myslíte?“
„Ano.“
„Zvážím to.“
„Takže jste už od vedení dostal nabídku, aby…“
„…ano, abych zůstal ve funkci velitele oddělení,“ přerušil ho Kjelsson.
„Souhlasil jste, šéfe?“ zeptal se Mikaelsen.
„Řekl jsem, že si to rozmyslím,“ odvětil Kjelsson.
„Myslím, že jste se už rozhodnul,“ poznamenal Holstrup a pousmál se.
„Šťastnou cestu, poručíku,“ popřál mu dobrý dojezd Kjelsson.
„Díky. Jestli přijedete někdy do Aarhusu, tak vám ukážu jednu malou, ale úžasnou hospůdku na konci města,“ řekl a s pozvednutím pravice se všemi rozloučil.

Když poručík Holstrup opustil kancelář budoucího velitele oddělení kapitána Pera Kjelssona, Mikaelsen s Jorvikem se odporoučeli k sobě, do své kanceláře. Detektiv Kjelsson zůstal v kanceláři sám a přemýšlel. Nezvyklé ticho, nezvykle klidného dne přerušilo vyzvánění telefonu.


*

„Ano, prosím?!“ promluvil Kjelsson do sluchátka.
„Doktorka Bakstrumová,“ ozvalo se na druhé straně.
„Vy?!“
„Překvapen.“
„Ano.“
„Jen jsem chtěla naší večeři…“
„…zrušit?!“ vyhrkl.
„Ne, posunout.“
„Dobře.“
„Jako bych cítila náznak zklamání, obavy, že bych to chtěla zrušit.“
„Byl bych zklamaný.“
„Co kdybyste mě vyzvedl už v šest hodin, detektive?“
„Klidně v pět,“ odvětil s úsměvem na tváři.
„Uděláme kompromis. Vyzvedněte mě v půl šestý.“
„Budu tam.“
„A přesně!?!“
„Jinak to ani neumím.“
„Budu se těšit.“
„Já také.“
„Už budu končit. Tak v půl šestý. Nashle.“
„Nashle, doktorko.“


*

Rozloučili se. Kjelsson odložil sluchátko a lehký úsměv na tváři byl známky jisté spokojenosti. Už dlouho nic podobného nezažil. Při své práci se potkal s několika zajímavými ženami, ale žádná z nich ho nezaujala, tak jako doktorka Bakstrumová. Lara, budu jí tak moci říkat? Rozhodně. Nabídne mi tykání, prolétlo mu hlavou.


* * *

[ Vejle, Restaurant, v 19:07 ]


Přesně v půl šesté zastavilo auto detektiva Kjelssona před vstupní branou kliniky Lykkelig Rejse.

„Jste přesný, detektive,“ poznamenala doktorka Bakstrumová, když nastoupila do vozu detektiva Kjelssona.
„Rád chodím včas,“ dodal.
„Už máte vybranou restauraci?“
„Ovšem.“
„A jak se ta restaurace jmenuje?“
„Restaurant,“ pousmál se, a když se doktorka Bakstrumová připoutala, šlápl na plyn a vystartoval po Grejs Bakke směrem na hlavní Grejsdalsvej.

Usmíval se. Toho si doktorka samozřejmě všimla.

„Nejste nervózní a máte spokojený výraz, detektive,“ pronesla.
„Už dlouho jsem nebyl na večeři se ženou a vzhledem k tomu, že náš případ uzavřeli, je to jako dárek na závěr.“
„A nechtěl jste říct spíše závěrečná tečka, třešnička na dortu?“
„To bych si nedovolil.“
„Ano, to si myslím.“

Prokoukla ho. Stačila jí dvě tři setkání a už poznala, co dobrého v detektivu Kjelssonovi je. Zřejmě to byly hlavní důvody, proč souhlasila. Příjemný večer s příjemným člověkem, to jsou důvody, proč lidé chodí na večeře. Takové ty romantické večeře nevyjímaje. Jsou to okamžiky, kdy láska, radost a spokojenost mnohdy otevře brány vášně a noc končí krásným milováním.

„Na co myslíte?“ zeptal se Kjelsson.
„To by vás nezajímalo,“ odvětila Bakstrumová.
O tom bych raději pomlčela. Těžko říct, co by sis o mě myslel, pomyslela si.

„Dobře, nebudu na vás naléhat.“
„Děkuji,“ pousmála se.

Její „civilní“ úsměv byl úplně něčím jiným, než když na sobě měla bílý plášť. Její pracovní oděv.

„Líbí se mi váš úsměv, doktorko,“ pronesl Kjelsson.
„Jsem ráda, že jsem řekla ano,“ podotkla a pohladila detektiva po ruce.

Ruka, která držela řadicí páku, její teplý dotyk zaregistrovala. Kjelsson se otočil směrem k ní a usmál se. V ten moment nelitoval, že se odvážil a tu večeři ji nabídl.

„Za chvíli tam budeme,“ poznamenal, a když odbočil na Vedelsgade doktorka tušila, kam to jedou.
„Jedeme do Restaurantu Little Bob´s?“ zeptala se.
„Ano. Znáte to tam?“
„Znám. A nemusíte se bát, že by se mi tam nelíbilo.“
„Tato restaurace mi byla doporučena asi před rokem. Od té doby tam zajdu tak jednou do měsíce.“
„Pořádné jídlo?“
„Jak to myslíte?“
„Chcete mi snad říct, že kriminalisté dbají na správnou životosprávu?“
„Ne, to asi ne.“

Doktorka Bakstrumová se pousmála a už k tomu nic neřekla. Detektiv Kjelsson zaparkoval na nejbližším možném místě. Poté vystoupili a vyrazili směrem k Restaurantu Malého Boba.“


* * *

Při vstupu dovnitř je přivítal zvonek, který byl přimontovaný v rohu a upozornil všechny přítomné, když vstoupil někdo nový. Samozřejmě, že se všichni otočili, když doktorka Bakstrumová a detektive Kjelsson vstoupili. Byl to podvědomý reflex. Otočili se za zvukem.

„Mám zamluvený stůl,“ ukázal Kjelsson na stůl u okna.
„Máte tu rezervaci?“ ozval se číšník.
„Ano, tamhle u okna. Na jméno Kjelsson,“ ozval se detektiv.
„V pořádku, pane. Vítejte u malého Boba,“ pronesl a doprovodil nás ke stolu.
„Díky,“ pokynula hlavou Bakstrumová směrem k číšníkovi.
„Je to malá restaurace, ale bude spokojeni,“ ozval se pohotově.

Kjelsson se jen usmíval. Proč by mu říkal, že to zde zná? Nebylo to důležité. Jediné, co je dnes důležité je užít si s doktorkou Bakstrumovou tento večer.

„Něco k pití?“
„No, objedna…“
„…dvě piva,“ přerušil ho ženský hlas.

Číšník pokynul hlavou a odešel.

„Překvapila jste mě,“ ozval se Kjelsson a pomalu si sedal na židli.

Doktorka Bakstrumová už dávno seděla.

„Když jsem viděla, jak nevíte, co si dát a než bych čekala, až se mě zeptáte, udělala jsem to za vás.“
„Jste samé překvapení, doktorko.“
„Prostě si ten večer chci užít,“ poznamenala a její ruka vystřelila přes stůl k detektivovi Kjelssonovi.
„Jsem Lara.“
„A já Per.“
„Moc mě těší,“ pousmála se.

Ani nevíte, jak to těší mě, doktorko, pomyslel si.

„Jídlo jsi už vybral nebo si objednáme?“
„Ne, vyber si, na co máš chuť. Bylo by dost nevhodné, abych vybíral jídlo, když tě ani pořádně neznám.“
„Ale ne neobvyklé.“
„Už ses s tím setkala?“
„Ano.“
„Jak dopadlo rande?“
„Po večeři jsem si zavolala taxík a odjela domů.“
„Tak špatné to bylo?“
„Když mi ten muž začal vysvětlovat, jak důležité je mít všechno naplánované, tak jsem si uvědomila, že tohle nechci.“
„Jsi spontánní,“ poznamenal Per Kjelsson.
„Ano. Myslím, že ano.“
„Nemáš ráda pravidla?“
„Je třeba rozdělovat nutnost, potřebu a úmysl. Některá pravidla nás svazují a mnohdy, se tím nemůže projevit, naše já.“
„Netuším proč, ale vzpomněl jsem si najednou na doktora Hansena.“
„Myslíš, že když jsem změnila tu vlnu, že se projevilo jeho já?“
„To netuším, nejsem psycholog.“
„Myslíš si, že to byla chyba?“
„Proč se mě na to ptáš?“
„Jsi jediný, kdo to ví.“
„A já věřím, že to tak zůstane.“
„Už jsem ten stroj schovala, aby se nikdo neptal, k čemu to slouží.“
„Dobré rozhodnutí,“ kývl Kjelsson.

Krátce na to dorazil číšník a přinesl nám menu.

„Nemusíte odcházet, já vám to řeknu hned,“ pronesl Kjelsson a ukázal na číslo 3.

Číšník pokynul a zapsal si to na papírek. Doktorka Bakstrumová byla překvapivě také rychlá.

„Já bych si dala číslo 5.“
„Během chvíle to tu je,“ řekl číšník a odešel.

Kjelsson zvedl pivo a chtěl si s Doktorkou přiťuknout, když jí to napadlo dřív a byla samozřejmě rychlejší.

„Vážně, jsi tak neuvěřitelně předvídavá?“ zareagoval na to Kjelsson.
„Někdy, ano,“ šeptla.

Sklenice se sťukly. Pohledy obou se střetly. Každý z nich už tušil, že tento večer bude nezapomenutelný.


* * *

Po jídle, které oba snědli během půl hodiny, si objednali ještě jedno pivo.


„Nebudu se ptát, kdo bude řídit,“ poznamenala Lara s jemnou ironickou poznámkou, když Per Kjelsson dopil i druhé pivo.
„Ty rozhodně ne, občane,“ podotkl a usmál se.

Bylo jasné, že to byl žert.

„Myslím, že vy také ne, kapitáne,“ nenechala si to líbit.

Myslím, že to bylo právě ono, co se mu na ní líbilo. Byla hezká, vtipná a uměla si stát za svým. Nebála se říct pravdu a rozhodně se nenechala


„Pojedeme taxíkem,“ prozradil Kjelsson svůj plán.
„Ke mně domů?“ zeptala se a na jejím pohledu bylo jasně vidět, že nechce slyšet zápornou odpověď.
„Pokud si to budeš přát, rád tě doprovodím…“

…do světa vášně? Bylo první, co jí v duchu napadlo.

„…do světa snů?“ zeptala se.

„Fantazii nechám na tobě,“ dodal Per s úsměvem na tváři.
„Fajn,“ kývla a dopila své pivo.

Kjelsson se pak zvedl a šel k baru zaplatit.

„Já bych za vámi přišel,“ spustil číšník.
„Já vím, ale má přítelkyně - ...má přítelkyně, opravdu jsem to řekl? By si to chtěla zaplatit. To nemohu připustit.“
„Tomu rozumím,“ pousmál se číšník.

Detektiv Kjelsson tak zaplatil večeři a pití. Pět piv s doktorkou Bakstrumovou opravdu zamávali. A to se na ten večer tak těšila, pomyslel si. Když se vrátil ke stolu, Lara už stála na nohou a jen čekala, až přijdu.
„Už jsem myslela, že chceš utéct bez placení,“ dodala a chytla se ho za rámě.

Kjelsson se jen usmál.

„Jedeme ke mně,“ řekla.
„Ano, já vím,“ kývl a venku přivolal taxi.

Cesta trvala skoro patnáct minut. Lara už skoro spala. Kjelsson se jen usmíval a vzpomínal na okamžiky, kdy končili jeho večeře se ženami jinak, než že by dělal chůvu. Ale proč, ne. Život je změna. Možná, že omluva bude o to sladší, pomyslel si.

Doma ji položil na postel a počkal, až usne. Sám si lehl do obýváku. Ještě než usnul, si pustil televizi, u které po deseti minutách stejně usnul…


* * *

[ Klinika Lykkelig Rejse, 00:00 - Půlnoc ]


Vstal jsem krátce před půlnocí, rozsvítil jsem si a sedl si na postel. Díval jsem se do zdi. Nehybná malba připomínající mléko mě čímsi upoutala. Pak se však, cosi uvnitř pohnulo. Lekl jsem se, přesto jsem se toho chtěl dotknout. Cítit toho, kdo se snaží dostat ven. Ven skrze bílou zeď. Vstal jsem a šel to zjistit. Sotva jsem se však zdi dotkl, ocitl jsem se na silnici. Frekventovaná silnice. Hlavní silnice, napadlo mě. Stál jsem uprostřed a sledoval, jak mě auta míjejí. Jako by mě nikdo neviděl. Když už jsem se chtěl pohnout, najednou jako by se zastavil čas. Jediný já jsem se mohl pohybovat. Udělal jsem však jen jeden krok a sledoval, co se bude dít. Nic se nezměnilo. Udělal jsem opatrně další krok. Stále nic. Tak jsem se zvedl ruce a pohlédl k nebi. V tom se všechno pohnulo. Čas se znovu rozeběhl. Všechno se však vrátilo v jedné vteřině do okamžiku, kdy po silnici jelo jen pět aut. Bílé Volvo XC60, stříbrné Audi a zelená Mazda na straně jedné. Tmavě modrý tahač značky Man a červené SUV Toyota na straně druhé. Klidnou jízdu přerušil na první pohled neškodný incident. Zelené Mazdě jedoucí vepředu, praskla pneumatika. Řidič v okamžiku prasknutí ztratil nad autem kontrolu. Bylo to jen nakrátko, ale stačilo to k tomu, aby se střetl s protijedoucím tahačem, který malé osobní auto odrazil jako by bylo z papíru. Řidič stříbrného Audi s tím samozřejmě nepočítal a nárazu se stříbrnou Mazdou nezabránil. Prudký náraz řidiče stříbrného Audi vymrštilo ven. Prorazil prasklé čelní sklo a vlétl do vozovky, kde se mu stěží vyhnulo jedoucí SUV. Kdosi by řekl, že měl štěstí, ale řidič byl už stejně mrtvý.

Řidič v bílém Volvu díky dostatečné vzdálenosti mezi vozem jedoucím před ním, stačil zastavit. Přibrzdil a nechal kolem sebe projet červené SUV, které o několik metrů dál také zastavilo. Stejně tak jako tmavý tahač. Řidič červené Toyoty vzal do ruky telefon a zavolal záchranku, která přijela na místo neštěstí během patnácti minut. Místní hasiči dorazili o pár minut dříve a snažili se auta od sebe oddělit.

„Je tam ještě jeden člověk!“ vykřikl hasič a snažil se vypáčit zmuchlané dveře.
„Dostaneš se k němu?“ zeptal se ho druhý.
„Dostanu, ale myslím, že je stejně mrtvý.“
„To nevíš určitě.“
„Má zlomený vaz.“
„Zkus vypáčit ty dveře a pak se na něj podíváme.“

Po chvíli se to hasiči podařilo, ale řidič původně sedící na zadním sedadle byl opravdu mrtvý. Jeho hlava byla zaklíněná mezi sedadlem a opěrkou téměř v úhlu devadesáti stupňů.

„Měl jsi pravdu,“ ozval se druhý z hasičů.
„Ten druhý není ani vidět,“ dodal jiný z hasičů.
„Myslím, že ten to také nepřežil.“


Řidič bílého Volva vystoupil a šel k místu nehody. Když se ujistil, že muž v stříbrném Audi je mrtvý, nasedl a odjel z místa. Nereagoval ani na hasiče, kteří mávali, aby zastavil. Odjel.


* * *

Jako bych pak slyšel v telefonu hlas, který někomu na druhé straně sluchátka oznamoval, že pan Solberg nehodu nepřežil. „Jsem rád, že jste pochopil, že jakékoliv spojení s Effaer Group je nepřijatelné, pane Aengardte.“
„Když se v tom nebude někdo šťourat.“
„Smlouva, kde by figurovala nějaká zmínka DNF je zničená. Časem si nikdo ani nevzpomene, že DNF se snažili přidat k Effaer Group.“
„Rozumím. Dobrou noc, pane,“ ozvalo se a vše utichlo do noci.


*

Když jsem se ocitl zpět ve svém pokoji, nehybná malba připomínající mléko se už nepohnula. Světlo dvakrát zablikalo. A já se posadil na svou postel.

Co se to se mnou děje? Proč mám tyhle…příchozí vzpomínky, jak tomu říká doktorka Bakstrumová. Kde je doktorka Bakstrumová, proč tu není?











Doslov:


Ráno se probudila doktorka Bakstrumová jako první. Když procitla a zjistila, že leží v posteli ve spodním prádle, což většinou nedělá, pochopila, že včerejšek dopadl trochu jinak, než by si představovala. Kde je detektiv Kjelsson?

Vyskočila z postele a namířila si to rovnou do obýváku. Ležel tam. V kalhotech a v triku na otomanu se vzorem kytiček.

„Detektive…ehm, Pere!“ zašeptala.
„Jsi už vzhůru?“ ozval se Kjelsson, aniž by otevřel oči.
„Ano,“ odvětila a přisedla si k němu.
„Co hlava?“
„Hlava dobrý, ale mám výčitky za ten včerejšek.“
„Já se bavil, ty ne?“
„Možná jsme oba mysleli, že to skončí jinak…“
„…skončilo tak, že jsem tě dovezl domů.“
„No, právě.“
„Takže mi dlužíš večeři.“
„Myslím, že ti dlužím i něco navíc,“ pousmála se a políbila ho.
„Dobře, to beru.“
„Jdu do sprchy, tak za mnou přijď.“
„Takhle po ránu?“
„Spěcháš někam?“
„Ne.“
„No, tak vidíš.“

To je fakt, je sobota, kam bych spěchal, pomyslel si.

„Už jdu!“ vyhrkl a během dvou minut se svlékl.

Z koupelny už byla slyšet puštěná sprcha a stojící nahá Lara Bakstrumová ho vítala do své náruče…


* * *

Ze sprchy vyšla Lara jako první. Letní župan na ní vlál. Skoro bylo vidět všechno, co pod ním měla. Její první kroky však směřovaly ke kabelce, kde vyndala doklady a mobil.

Lara se zrovna otočila, když do místnosti vstoupil Kjelsson.

„Vše v pořádku?“
„Ano.“
„Dáme si snídani?“
„Já jí připravím,“ vyhrkla.
„Dobře, jdu se zatím obléct,“ dodal.
„Jo, tak jo,“ pousmála se a uklidnila telefon zpátky do kabelky.

Připadalo mi to zvláštní, proč ho najednou tak rychle uklidila?


* * *

Po snídani Kjelsson odešel. Lara seděla na židli v kuchyni a držela v ruce mobil s otevřenou zprávou.


[ Věřím, že jste se dobře bavila. Jen nezapomeňte, že nesmí nic vědět. Byla by škoda nevyužít potenciálu doktora Hansena… ]


„Nevím, jestli dokáži žít dvojí život jako vy, Amando…,“ pomyslela si a položila mobil na stůl.

Druhou rukou sáhla po hrnku s kávou a napila se.


Její bratr Sammy Richter by měl radost, kdyby věděl, že terminály fungují a přitom stačilo změnit jen jednu vlnu…


 celkové hodnocení autora: 92.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 15.07.2018, 22:55:02 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivý závěr příběhu. Takže terminály fungují... Líbila se mi celá série příběhu. Hezky jsi to "zapletl" jak se na thriller sluší a patří.

Príma večer přeji a múzám zdar.
 ze dne 16.07.2018, 18:21:24  
   Šíma: P.S. Nefungují, taky dobře...
 ze dne 16.07.2018, 17:41:59  
   Danny Jé: Zdravím,

děkuji za komentář. Terminály nefungují :)

hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
Bábovka
(17.12.2018, 23:53)
obr
obr obr obr
obr
The Immortal Rh...
J.U. Ray
Už dost!
Dívka za zrcadlem
Oxygeno Raines
Amarantine
obr
obr obr obr
obr

Střídání
faust
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr