» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Manželství je památka na lásku."

H. Rowland

počet přístupů: 2141786

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Lékařské paradoxy ::

čuk	publikováno: 10.01.2007, 10:33

Právě probíhající můj medecínský příběh ze života, jehož pokračování je v budoucnu. Věnováno Katy Kvapilové i Vladce


	Lékařské paradoxy ( věnováno Katy Kvapilové a Vladce) Následující dialogy s neurologem jsou autentické. Samozřejmě že toto je literatura faktu, malá lekce medecíny, či spíše přátelské poklábosení po netu. Mám takový osud, že pokud si paradoxy nevymýšlím, dostavují se samy. Zde jsou: Před dvěma lety: Neurolog: „Jestli si myslíte, že vám budou odcházet jen nervy v nohou, to se mýlíte. Degenerace může zasáhnout i srdce a dostanete infarkt na to tata.“ Já: „Ale to by byla krásná smrt, že?“ Neurolog (po deseti vteřinách přemýšlení): „A víte, že máte pravdu?“ Odmítl jsem drahý lék, spokojil se s vitamíny skupiny B a byl vyslán na řadu vyšetření, mimo jiné na rentgen páteře. Páteř se mi zdála být v pořádku (mám ji křivou a tuhou jako kanec), a tak jsem výsledky vyšetření dva roky sulcoval doma a s trochou nadsázky slušně vegetoval o holi( většinou mi stačí trasa: domov- vinotéka nebo domov-knihovna- nebo domov-divadlo). A na jevišti roli pomocí opěrných bodů nějak odklopýtám. Hlas mám pořád jako tur, i když mi už chybí hodně zubů. Naštěstí v pondělí hraju sládka v Havlově Audienci, a tam se sedí, pořád pije pivo, jen občas se jde na záchod (což mi vyhovuje, nemusím používat magneťák, i když před tím, než jsem tyto řádky napsal, jsem pro jistotu nahrával čůrání: modeluje se litím vody z lahve do klozetové mísy). Apropo: Plzeňáci: zvu vás! Bude na mne fajn podívaná. Ale k věci. Po vánocích se mi stabilita chůze výrazněji zhoršila a tak jsem před týdnem opět navštívil neurologa. Podíval se na dva roky starý rentgen páteře. Neodvážil jsem se mu připomenout, že jsem u něho dva roky nebyl a že je snímek zastaralý. Neurolog: „Ta páteř!“ Já „To už mám od mládí, jak jsem vystával ve frontách na nejrůznější zboží, v padesátých letech před koňským řeznictvím.“ Neurolog :„Pošlu vás na operaci, sešroubují vám velice pohyblivé obratle.“ Já: „Je to nutné? Myslel jsem, že páteř je úplně ztuhlá a inertní.“ Neurolog: „ V jednom místě je nestabilně volná. Přimějte ve vlastním zájmu neurochirurga, aby vás operoval. Nebude se mu chtít.“ Já: „Jaký bude vývoj situace?“ Neurolog: „Hůl, francouzké hole, vozejček a“ ( a neurolog udělal rukou vodorovný pohyb). Já: „Jak rychle to bude postupovat? Znáte ten vtip-nevtip: první týden vás příbuzní prosí: zachraňte ho, pro boha živého. Po půl roce se němě a zoufale ptají očima: jak dlouho ještě?“ Neurolog: „Nebojte se. To dřív zemřete. Do té doby budet nosit na páteř korzet.“ Zasmál jsem se. Vykulhal jsem relativně svisle z ordinace, v ponožkách, boty v ruce (neb v chodbičce před ordinací je nutno přezouvat se, pan doktor nemá uklízečku), až na mne děva, co neurologovi právě přinesla oběd v kastrůlkách, houkla: „Co tady blbnete v čekárně? Klídek!“ Zakoupila mi manželka drahý lék. Užívám ho, byť je na příbalovém letáčku napsáno: vyvarovat se požívání alkoholu. Vyhledal jsem si nemoc na internetu: postup léčení se zdá být správný. Vedoucí farmaceutka výrobce mi majlem odpověděla, že nevadí, když je lék drobátko prošlý ( proto byl zlevněný, ale stejně stál devět stovek na dva měsíce. Jinak by mi manželka zakoupila jen poloviční balení, víme proč, že!) A na můj drzý dotaz doktorka farmacie s německým jménem odpověděla, že ob den tři decky vína mi snad neuškodí. Fakt, odpověď majlem přišla za 24 hodin. Buďto byla pesimistka, nebo optimistka v tom, že se pozáručního užívání nedožiju. Manželka v dojetí přitáhla ze supermarketu obrovského plyšového slona. Prý byl zlevněný na tři stovky a pochází ze stejné země jako ony léky. Taktně při předávání daru poznamenala. „Přece si nevezmeme peníze do hrobu.“ Plyšový slon slouží mi tu jako společník, tu k zahřátí horních či dolních končetin, tu k podložení bolavé bederní páteře. Za týden jdu k neurochirurgovi. Dovedu si představit (oblíbený obrat bývalého premiéra), co si neurochirurg bude myslet: a) s počínající cukrovkou se vám všechno bude špatně hojit b) kvůli srdeční arytmii vám kardiolog ředí krev, abyste nedostal embólii. My vám musíme sráženlivost krve zvýšit, jinak byste nám vykrvácel, tím ovšem vzroste riziko embólie c) tlustší lidi neoperujeme d) jak napsal Škvorecký: „Smrt starého gentlemana je v pořádku. Už si užil své.“ Plně se s neurochirurgovými myšlenkami ztotožňuji. Docela se těším, co mi poví a zda se pozastaví nad dva roky starým rentgenovým snímkem. Typuju, že řekne: „Když jste přežil dva roky, přežijete i další.“ Já řeknu: „Jak dlouho?“ On odpoví: „Než zemřete.“ Tak já nevím: mám se nechat léčit nebo zemřít přirozenou smrtí? Kdo mi poradí? Jistě, své jsem si už užil, každý tam musí. Jen si nepřipouštět myšlenky a naopak je nutné těžit ze všeho šibeniční humor. Poznat zmírnění bolesti je jedna z rozkoší pacienta. Je třeba si opakovat : dnes je dnes a nemyslet na zítřek. Pořád se musíte na něco těšit, třeba na chvíli, kdy se bolest na chvíli zmenší nebo kdy na saspi dostanete jedničku (Teď mě humor poněkud opouští, neboť mě začíná bolet zub, již několikrát léčený: doufejme, že je to od průvanu). Nuže, čtěte mne, dokud se nestanu klasikem a má díla budou cenzurována. Sdělená starost - poloviční starost. A na saspi.cz je docela zábava. P.S. Všechno je to pravda pravdoucí, samozřejmě, že se trochu vytahuji, i když vlastně nemám s čím. Jediný orgán, který mám vzorový, je můj žaludek: je sice poněkud vyboulený vpřed, ale jinak nezničitelný. Naposled jsem zvracel, když jsem se před 45 lety v předvečer mé svatby opil rumem jako zvíře. Nyní sloužim jako pojídač potravin s prošlou záruční lhůtou. Těch, co vítězoslávně objevím v supermarketu, i těch, které manželka zapomene někde v koutě lednice. Mou druhou polovičkou jsem označován „za dobrého pašíka“ „se železným pajšlem“. A dodává, to je jediná z kladných vlastností, které jsi zdědil po své matce. Jak dlouho tento stav otrlého žaludku potrvá, poté, co mou žaludeční stěnu začne prožírat palba léků pro tišení bolestí? Každopádně: za týden, pokud mi budou redaktoři příznivě nakloněni, vyjde druhý díl: rozhovor s neurochirurgem. Přijímám odhady jeho obsahu, zde. Vážně by mě zajímalo, jak znáte naše zdravotnictví. Doufám, že bude i řada dalších dílů, a když ne: víte v.c.d.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 10		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 11		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 39		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

witch	14.01.2007, 8:15:05

Začínám se životu vysmívat. Úplně klidně. Někde uvnitř tuším, že se vlastně směji sama sobě (proto se nebojím, smát se naposled). Nikdo neví, který den, co přijde, a máme i "psyché" i "sóma". Pokud si udržíte psychiku v této kondici, jak projevujete bude to lepší. A požoool....jdou k Vám kužátka, takže nejste sám...

Anquetil	13.01.2007, 16:11:15

Poslední dnové? Nebudu dráždit hada bosou nohou. Všemohoucí je totiž děsný prevít. Shora na nás špizuje, nic mu neunikne a v tomhle komentáři se to snad ztratí. Zvedám hozenou rukavici, čuku a povím ti svůj příběh. Dost možná budem ostatním pro srandu jak ti dva dědci, hádající se v tramvaji nad sedadlem, kdo z nich je větší kripl. V dobrém úmyslu mít oprávněný nárok na tu jedinou volnou sicnu, se oba stařečci trumfovali ve výčtu svých neduhů a chorob, až se celá šalina válela smíchem. Celý život jsem sportoval a celou řadu sportů jsem dělal i závodně. Dokázal jsem zdolat horské velikány v sedle závodního kola, ve snaze napodobit prvního cyklistu světa, který jako první pětkrát vyhrál slavnou Tour de France. Jacques Anquetil bylo jeho jméno, i po něm mám svůj nick… Sport mi dal dobrou fyzičku a já o to snáze snášel životní úskalí i osud, který se na mně parádně vyřádil. Nemohlo to vydržet napořád. Po padesátce přišel zlom. Dna, hypertenze, nevratné změny na zraku a brýle. Ale to byl teprve začátek… Přišel jsem z práce domů jako každý jiný den, venku byl krásný slunečný den a já byl v naprosté pohodě. Aniž by mne něco bolelo, z ničeho nic jsem se rozklepal jako ratlík. Bylo to neuvěřitelné, vibroval mi snad každičkej sval na těle. Tohle je konec? - blesklo mi hlavou. Teplota mi vystřelila na čtyřicet. Antibiotika, těžké otoky nohou, špitál. Nikdo nevěděl, co to je a doktoři se stíhali v protichůdných diagnózách. Přišla i ta, kterou jsem znal z povinné školní četby o Meresjevovi (Doktor se podíval Alexeji do očí a řekl tvrdě: “Řezat!”). Když to vypadalo, že špitál opustím bez nohou, odmítl jsem a vydal se do spletitého labyrintu alternativ. Týdně beru 114 pilulek, které mne stojí přes litr měsíčně a ve skříni mám tři igelitky, plné předchozích zbytečných léků. (“Která kurva vám tohle předepsala? To muselo bejt nějaký prase! Vysadit a berte raději tohle…”) Aby toho nebylo málo, prasklé tlusté střevo a okamžitá operace. Když totéž postihlo známé celebrity - prezidenty Havla a Schustera a zpěváka Waldemara Matušku, modlila se za jejich životy půlka republiky a od týmů špičkových specialistů se jim dostalo i mimořádné zdravotní péče. To já se musel spokojit se standardní léčbou. Přežil jsem. Po tomhle všem a po své následné malé mozkové příhodě a nedávné operaci nádoru na mozku, se dost možná víc, než kdokoliv jiný, dokážu vžít do tvý kůže, čuku. Ohlédnu-li se, za zády mi tepe srdce rodiny, která nic netuší. Doktoři mi řekli jak a neřekli kdy… A tak vítám každé nové ráno a vychutnávám si život plnými doušky, protože každý den může být mým posledním… My, zapomětliví starci, ňák v posledních letech netrefíme ze Silvestra domů... Dva na šrot vožralí Rakušáci, ňákej Müller s Thurgauem mně prej pár dní po Novým roce donesli na adresu, uvedenou v mé ajdentity kárd. Cest la vie, jak říká půlka Kanady. Já ti prožil naprosto úžasnej vstup do letošního roku Jamese Bonda = 007, tak skvostně, že lepší jsem si ani nemohl přát. S jedinečnou přítulkyní, co má prsy osmičky, jsem zoral nejlepší hotel v Budějicích tak důkladně, že mne přišla napomenout placatá frigidka z dolního poschodí, že už dvě noci se kvůli nám nevyspí. Ale stejně - i ten následný alternativní orál pak muselo být slyšet široko daleko, poněvadž mně to šíleně šimrá a řvu jako kráva, že i sv.Tentononc přes noc stydlivě slezl ze sloupu na main square a kamsi se zdekoval... A to mi za 3 měsíce bude šedesát… Čekat, až přijdou poslední dnové? Nenechte se vysmát! Tolikrát jsem se už setkal se smrtí tváří v tvář, na silnicích, ve špitálu i v běžném životě. Pochoval jsme i oba svý rodiče a dva mladší brášky. Mladí, staří, děti, smrt si nevybírá... Ale na jedno z těch setkání nikdy nezapomenu. Před 37 lety jsem si kovovým páskem na hodinky málem urval zápěstí a ležel po složité operaci ve špitálu, kde lékaři mé pravé ruce nedávali příliš nadějí. Život je plný pokojů bez čísel. Na týhle nemocniční cimře nás bylo dobrých deset dvanáct. Jakýsi holohlavý pacient - dědek s bujarým knírem a la císař Franz Josef, tam v jednom kuse mlel hubou a vyprávěl nám celej svůj život. Já pod vlivem silných léků skoro pořád spal a kdykoliv jsem otevřel oči, ten dědek pořád vyprávěl. Až pak jsem se probral docela, vidím, že jeho lůžko bylo prázdné. Teprve sestra mi mezi čtyřma očima řekla, že umřel, ale že něco takového ještě nezažila. Do poslední chvíle trpěl nevýslovnými mukami a nedal to na sobě znát. Aby neřval šílenou bolestí, tak povídal a povídal... Tehdy jsem nevědomky poprvé poznal, co je to beznaděj. Podruhé, když můj velmi nemocný tatínek spustil svůj curicullum vitae a nedal se zastavit. Já to tušil... A druhý den mi odešel. Navždy... Něco vám všem chci říci - když vám nemocný člověk něco vypráví, pozorně mu naslouchejte. Dost možná můžete být i poslední, komu to říká…Každému z nás někde hoří svíce, těm nemocným však hoří mnohem rychleji. Někteří to intuicí tuší nebo se dozvědí od lékařů, že jejich dny jsou sečteny. A je na každém z nich, jak naloží se zbývajícím životem, když jejich dnové běží rychle a zběsile, jak divocí mustangové. Většina odsouzenců k smrti bezradně složí ruce do klína sebelitování. Jen výjimečně zralé osobnosti dokáží zatnout zuby, nikomu nic neříci a dát si své životy do pořádku. Pak odejdou hrdě a se vztyčenou hlavou. A místo zkomírajícího plamínku hřbitovní svíčky, ta jejich dohořívající svíce i z posledních sil plane tím nejkrásnějším, jasným plamenem…


ze dne 13.01.2007, 16:19:53
čuk: Ahoj. To jsi napsal krásně a já jsem sakra dojatej. Já jsem taky pobejval v Budějovicích. Nemáš adresu tý 8, co to píšu: ty placatý frigidky? jestli to se mnou dost dobře dopadne vyvoláš ve mne pocity méněcennosti.

Teréza Nebeská	12.01.2007, 21:24:14

Já jsem v koncích... Snad poprvé od doby, kdy si tady pročítám ta slibná a krásná dílka. Tohle mě dneska dostalo nejvíc. Asi zruším své happyendy, protože nejsou fér:( Přeju, ať alespoň není hůř:( A publikovat, publikovat, publikovat!!! Samozřejmě 1.


ze dne 12.01.2007, 21:39:30
čuk: Díky Terézo, vynasnažím se.

Snílek	10.01.2007, 23:56:41

Už delší dobu tady sedím nad tím prázdným bílým obdélníkem, chci něco napsat, nějak potěšit a podpořit, ale nemůžu najít slova. Máš to těžké a i pro manželku to určitě je velmi náročné. Ať se rozhodneš jakkoli určitě to bude to správné rozhodnutí. Přeju hodně síly a co nejlepší zprávy. Když tak ti pošlu do nemocnice nějaké ty prošlé mňaminy, určitě něco doma najdu. A můj tip je, že stáří snímku vyjde najevo až na otázku: "Jak je ten snímek starý?"


ze dne 12.01.2007, 23:17:17
čuk: Já už ty snímky mám doma, a na nich je jasně napsaný datum. No došlo už k určitému vývoji a další lékařské výroky, takže snad bude i další díl

Kaay	10.01.2007, 22:58:48

Původně jsem nechtěl komentovat, protože jak řekla Luciena, zkrátka je to obtížné. Ale teprve po druhém přečtení jsem se odhodlal. De facto souhlasím s Vlaďkou a přeju všechno dobrý. A k tomu okomentování - ve skutečnosti na mě nejvíc zapůsobilo ono post scriptum. Teprve tohle mi utvořilo na tváři mírný úsměv, protože sám jsem stejná šrotička "odpadů" naší ledničky... Tak držím palce.

amazonit	10.01.2007, 17:26:08

čuku, aby ses v neurochirurgovi nepřepočítal, někdo prostě řeže všechno a rád a možná rizika jen zvyšují náruživost chirurga... pokud to bude dobrý MUDr, tak si minimálně všimne, že je ten snímek ,,prošlý" a nechá udělat nový, ostatně pokud by operoval asi by stejně chtěl CT nebo MRI:o)) držím palečky, ať se dozvíš zprávu takovou, aby byla pro tebe tou nejlepší možnou:o)

Vlaďka	10.01.2007, 11:51:18

Čuku, to jde přímo ze srdce a do srdce. Držím ti palce, ať všechny zdravotní nástrahy zvládáš i dál s nadhledem a pokud to jde i s humorem. A děláš dobře, že se na ty doktory tak moc nevěšíš. A co řekne neurochirurg? Zapomene, co ti doporučil posledně a řekne pravý opak:o)

Luciena	10.01.2007, 10:33:15

Okomentovat něco takového, jako je tento text... tak to je vážně dost obtížné. Obdivuji nadhled, se kterým je to napsané. I schopnost umožnit čtenáři jakési "vcítění se" do situace. Lidem kolem nás se děje spousta nepěkných, krásných, zvláštních, tragických apod. věcí, jenže ne každý to umí hodit do písmenek, aby se to vůbec dalo číst. Hodnocení z mé strany je tedy naprosto jasné - 1.