obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915290 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389827 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Tábor - Tábor ::

 autor Rebejah publikováno: 30.07.2018, 11:30  
Příjezd do ležení. Generál se seznamuje s přítelem svého průvodce, Reném, a René pozná nového nepřítele. Od začátku generála nemůže vystát
 

Konečně se před námi již za šera začnou rýsovat mlhou zastřené obrysy ležení. Pobídneme koně v cval a záhy už mezerou mezi zásobovacími vozy vjíždíme. Okamžitě nás obklopí ruch tábora – praskání dřeva a pach kouře z ohníčků, šustění stanů ve větru, hlasy a smích a z pár stanů dokonce i ženské vzdychání, jaké mají ve zvyku vyluzovat při milostné rozkoši.
Seskakujeme z koní a zamíříme doprostřed tábora ke generálovu stanu. Tábor je situován do údolí pod kopcem na západě ohraničeném řekou a na severu a východě lužním lesem, který za svou clonu skrývá pláž a moře.
Ležení je obklopeno dvěma řadami vozů se zásobami, další vozy rozdělují vnitřek tábora na menší sekce, z nichž každá náleží jednomu regimentu, a uprostřed se nalézá stan generála s důstojnickou kuchyní. Velitelé pluků si pak mohou vybrat, zda budou jíst se svým regimentem, nebo s generálem (a v tom případě se pomějí).
Vojáci posedávají u ohníčků a rozmlouvají o nejrůznějších tématech, několik jich má stráž u vozů, ale ani ti nevěnují hlídání příliš pozornosti a raději se ohlíží za markytánkami. Několik šťastlivců už celuje jejich těla ve stanech. Troufalejší páry ani nevyužívají relativního soukromí a jeden voják se dokonce miluje opřený o zásobovací vůz namísto toho, aby hlídal. Podobné nemravnosti jsou v ležení rutinou.
Generál se kolem sebe rozhlíží a smutně vrtí hlavou jako mnich, který nedokáže pochopit hříchy jiných, již nesložili slib cudnosti a celibátu. Já na jednu stranu chápu pohnutky vojáků, nikdo neví, jestli se dožije zítřka, naproti tomu mi něco uvnitř brání to akceptovat. Voják jsem od toho, abych bránil zemi, ne abych se miloval s děvčaty, to můžu dělat i jinde. Jenomže většina zde přítomných si svůj úděl nevybrala. Buď je sebrali verbíři, nebo – méně častý důvod – se přihlásili sami v naději, že něco vydělají, ergo k tomu byli donuceni těžkou finanční situací.
Co se týče mého regimentu, během let se jeho sestava značně změnila a z vojáků, které obsahoval před pěti lety, zůstali už jen tři. René, velitel regimentu, a bratři Jaufré a Pierre, všichni tři léčitelé. René navíc velí nejen mému pluku, nýbrž i skupině ošetřovatelů. Největší zkázu zažil regiment před třemi lety, kdy z jeho tří tisíc vojáků po bitvě přežilo sedmdesát čtyři. Nepřežil ani jeho někdejší velitel, kterého později nahradil René.

Nacházím ho sedět u ohníčku v sekci jeho pluku a polemizovat s Jaufrém o ženách. Na rozdíl od většiny vojáků se René věnuje markytánkám, jen pokud jim pomáhá ošetřovat. Jaufré stojí vzpřímený a na kameni překovává svůj rapír. Než ho chytli verbíři, chodil pomáhat do kovárny svého strýce.
„Pierre, vítej!“ zvolá s úsměvem René. Jaufré na mě kývne namísto salutace, ví, že si nepotrpím na podobné zdvořilostní zbytečnosti.
Zpoza mě vystoupí generál. Oba vojáci rázem stojí a salutují. Velitel přechází k Renému. „Louis de Lille, vy?“
„Pochopil jsem. Plukovník Re…“ chce se přestavit, ale on ho gestem utne:
„Útvar?“
Zamrká a na okamžik mu spadne čelist, rychle se však vzpamatuje. „Osmý jízdní regiment De Rublé, pane,“ hlesnou s Jaufrém jednohlasně.
„Fajn, osmičko. Tak zítra ráno v šest nástup u mého stanu,“ pousměje se lehce muž. „A já jdu k sobě, musím si to tam zabydlet.“
Sotva generál zmizí, René nespokojeně zabručí: „To je věru generál k pohledání. Arogantní nadutý panák v uniformě.“
Čekal bych od něj kladnější reakci.
„Je jako každý jeho druhu,“ pokračuje s povzdechem. „Povýšený generál, který by nejraději nebyl ani člověk, aby s námi, obyčejnými vojáky, měl co nejmíň společného!“
Jaufré za jeho zády jen mlčky přikyvuje na souhlas.
„Neponižuj se,“ napomínám kamaráda. „A i kdyby byl sebevětší blázen, je to generál, musíš ho poslouchat.“
„No právě,“ vyvrací oči v sloup a poplácá mě po rameni. „Ani nevíš, mon ami, jak ti závidím. Ty musíš dbát jen krále a všichni ostatní ti můžou být úplně volní.“ Nakloní se ke mně. „A o to více si vážím našeho přátelství.“
Nu, myslím si, úkol jsem splnil, tak teď můžu jít…
„Zdržíš se?“ ptá se mě René, jako by mi četl myšlenky.
„Co bych tu dělal,“ zabručím a rozpačitě pokrčím rameny.
„No, oddálil bys návrat do Agoulle a k manželce,“ zazubí se. To je pravda nesporné pozitivum, vyhnout se choti, která po mě v záchvatech emocí, jimiž v těhotenství jen překypuje, hází šálky z malovaného porcelánu a pak za pláče naříká nad střepy.
„Ty víš, jak na mě,“ ocením jeho argument. „Budiž, přespím tu a ráno uvidím.“
René se rozzáří a pak mi velkoryse pokyne, že jeho stan je mi plně k dispozici.

Nocí mě provázejí děsivé noční můry, v nichž se mi posílené pobytem v ležení opakovaně vrací vzpomínky na smrt Reného předchůdce, kterého jsem, po amputaci jeho paže, zastřelil. René mi sice opakuje, že za to nemůžu, že jsem mu ulevil, ale já to tak nevnímám. Je jedno, za jakých okolností, zastřelil jsem ho.
Můj přítel mě musí probudit. Ztěžka oddechuji a čelo mám zbrocené potem. Musím mu vyprávět příšerný sen, o to příšernější, že se doopravdy stal, byť již před třemi lety. Nakonec se bezmocně rozpláču a on mě konejší. Uvědomuji si, že kdybych žil sto životů, stejně si nikdy jeho přátelství nezasloužím. Že jsem se přimluvil za jeho povýšení, byla naprostá maličkost, a že přehlížím jeho původ? Přátelství prince a vesničana, zní to jako z nějaké dětské zkazky. Jenže to tak je, mám mnohem více přátel mezi prostým lidem než mezi vysokou šlechtou, jejíž představitele v převážné většině nemůžu vystát. Třeba Felixe Renairda.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 fool 03.08.2018, 19:45:06 Odpovědět 
   Předně -než začnu - nepokládej nic z toho, co napíšu, za kritiku. Jakékoli dokumenty z vojenského prostředí mne vždy zajímaly - jak v knižní, tak filmové podobě. Líbí se mi, že jsi žena - básně ani povídky mužů z principu nekomentuji. Líbí se mi, že jsi zvolila francouzštinu, protože všudypřítomné angličtiny mám už "plné zuby" -). Ve Francii jsem nikdy nebyl (po zkušenostech z Itálie - Řím, Florencie, Benátky - jsem na další "poznávací zájezd" již nejel). Speciálně kvůli tvému příspěvku jsem asi hodinu listoval ve Třech mušketýrech. Dnes bych je celkem jistě nečetl, a už vůbec bych se nedíval na film. Kniha začíná předmluvou, jež uvádí do děje, a je zakončena 8 číslovanými vysvětlivkami. Za první stranou vlastního románu je jich 11. Myslím, že čtenářů tvého literárního díla, kteří stejně jako já nevědí kde a co je, bude víc.
Chceš-li udržet jejich pozornost , musíš zvýšit dynamiku děje a především - zvýšit srozumitelnost! Méně popisů, více dialogů. Jako ve sportu - stále výš, rychleji, dál - až k invaliditě :-) Vlastně je to jev obecný. Dnes se kvůli fotografiím na sociálních sítích svlékají už i muži. Slastné sténání markytánek mi nevadí, jen mělo být popsáno trochu jinak - spíše než popis bych to dal do dialogu mužů, alespoň by byla zábava (Třeba - "Mon dieu - slyšíš to?" Další voják: "Co? ... Aha! To je teda něco! Taky bych si dal." Vypadá to drsně, ale takto se mezi muž mluví. Myslím, že "relativní soukromí" v povídce být nemá (těch nevhodných cizích slov tam máš víc). "Jeden voják se dokonce miluje opřený o zásobovací vůz..." Chápu, cos měla na mysli, dokonce si to dovedu představit, jenže to svádí k domněnce, že masturboval :-)) Nicméně pokračuj, prosím. Pokud na tom ještě zapracuješ, může to být zajímavé.
Já v armádě byl, a rád na to vzpomínám, byť to bylo u speciální jednotky. A představ si - za celý rok jsem nenarazil na jedinou ženu :-))
 Šíma 30.07.2018, 11:29:15 Odpovědět 
   Zdravím.

Líbil se mi popis tábora a ruch v něm. Vojáci opravdu nevědí, co bude zítra a zda se zítřka dožijí. Jen přemýšlím, zdali tam té "prodejné" lásky nebylo příliš, pokud se markytánky nedávaly z lásky. Jsem zvědavý na další díl, jak dopadne setkání "osmičky" s generálem. V celku autenticky podaný díl, líbilo...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Vrabec a motýl
Beduín
DÍVKA ZE SOUHVĚ...
Danny J
Komu čo
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Smrtelná
Polly
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr