obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915012 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38927 příspěvků, 5681 autorů a 386632 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Tábor - Běh ::

 autor Rebejah publikováno: 09.08.2018, 11:40  
V lese nalezne Pierre mladou ženu přivázanou ke stromu, osvobodí ji a rozhodne se ji vzít do tábora. To ještě netuší, koho s sebou doopravdy vede... Budu ráda za jakékoli připomínky:)
 

S Reném rychle nabíráme tempo, a tak bratři Jaufré a Pierre, když nás chtějí dohnat, mají co dělat. „Pane,“ oslovují Reného. „Víte, že my vám zůstaneme věrní, že ano? Aspoň nám dvěma je jedno, jak s vámi generál zametl, postavit se mu, to chtělo odvahu!“
„Díky.“
„Není zač,“ odvětí dobromyslně Jaufré. „Generála aby vzal čert, nevím, co to krále popadlo, že ho sem dal povolat. Bůh nás chraň.“
Nuceně si odkašlu, abych jim dal najevo, že stojím vedle nich. Generál je jedna stránka věci, na toho ať si lají, kdy chtějí, když to uznají za vhodné, ale nadávat přede mnou na vládce, to opravdu nemám rád. I když jsou věci, na nichž se s ním neshodnu, pořád jde o mého otce a je mou povinností jen posilovat jeho vliv v zemi.
Vojáci trochu zpomalí, aby se snáz zařadili zpátky do šiku regimentu.
Vstupujeme do lesa. Jedná se o lužní doubravu obklopující z obou stran řeku. Ohlížím se na vojáky, kteří cedí skrz zaťaté zuby nejrůznější kletby a nadávky. „Zpomalte!“ přikazuji. Tady nás generál nevidí, a protože ani já nesouhlasím s tím, že jedenáctý pluk nechal v táboře a nás ne, rozhoduji se uskutečnit vlastní odplatu, i když při nástupu umím na rozdíl od Reného mlčet.
Hustá lužní doubrava nás přivítá příjemným stínem, kde vane chladný větřík. Je pořád teplo, i když už je dvanáctého října.
René se obrací na pluk: „Évariste, vezmi pár mužů a sežeňte něco k snědku. Generál, negenerál, běhat na lačno odmítám.“
„Myslíte, že ostatní rybaří, když měli jít k řece?“ neodpustí si voják, ale když mu na tváři přistane facka, pokorně sebere pět druhů a zmizí v křoví. Existuje mnoho potravin, které tu můžou vzít, oříšky, kaštany, houby a tak. Snad i nějaké jedlé rostliny. Pokud se v nich vyzná, ale nejspíš proto poslal René jeho.
My zatím pokračujeme dál, brodíme se vrstvou spadaného listí kryjícím lesní půdu.
„Jsi v pořádku?“ ptá se mě René. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, o čem hovoří. Ach, ta dnešní noc.
„Jo,“ krčím rameny. „Je to už vcelku rutina.“
Chápavě přikývne.
Vtom se za námi ozve výkřik, jeden z vojáků zakopl a svalil se do dubového listí. Ovšem nezvedá se. Dva jeho společníci mu pomáhají vstát. Po krátké prohlídce René zhodnotí, že má nejspíš podvrtnutý kotník. Zastavíme se proto pod obzvláště mohutným dubem.
Zatímco vojáci si povídají a nepřestávají lát na de Lillea a René obvazuje zraněnému vojákovi nohu, jdu se porozhlédnout po vodě. Mám žízeň a domnívám se, že nejsem zdaleka sám.
V korunách stromů nade mnou ptáčci soupeří, který má nejsilnější hlas. Vzduch voní čerstvou rosou. Při hledání vody téměř zašlápnu dvě zmije a narážím na keřík bobulí. Trhám tmavý plod a vkládám jej do úst. Chystám se vychutnat si jeho lahodnost. Už mám v dlaních celou hrst a pomalu přibližuji jazyk k patru úst, abych první bobuli rozmáčkl, když vtom si všímám těch listů. To není keřík, nýbrž několik jednotlivých rostlin u sebe, každá má… jeden, dva, tři… čtyři… čtyři listy…
Taktak se jazykem v ústech vyhnu plodu a namísto toho, abych jej rozmáčkl, raději jej posunu zpět ke rtům a vyplivnu. I bobule v dlani vysypu do listí. Měl bych se začít o botaniku zajímat, protože kdybych na poslední chvíli neidentifikoval vraní oko, byla by to potom moje smrt.
Z nepříjemného zážitku dostávám najednou jen větší žízeň. Vstávám a pokračuji v hledání vody. V duchu si pomyslím, že nakonec ještě dojdu až k řece a setkám se s ostatními regimenty.
Znenadání uslyším volání o pomoc. Okamžitě se rozbíhám po zvuku s rukou na jílci rapíru. Dostávám se na mýtinu, kde je k jednomu z dubů přivázaná žena mého věku. Má na sobě honosné, byť potrhané šaty, bude to patrně šlechtična. Jedno ucho má roztržené od náušnice a na krku má šrám, nejspíš od toho, jak jí kradli šperky. Chybí jí také jedna z rukavic. Má smyslné rty, malá ústa a plavé vlasy, které jsou na jedné straně pečlivě shrnuté z šíje, ale na straně druhé jí volně spadají do obličeje.
Vždycky jsem měl slabost pro blondýnky!
Vrhám se k ní, tasím nůž a přeřežu její pouta. „Kdo račte být, urozená madam, a co pohledáváte sama v lese?“ zajímám se a zbraň opět schovávám.
„Markýza du Tiëlles,“ vyhrkne plačtivě a našpulí rty. „Vy?“
„Plukovník d’Agoulle.“
Trochu toporně ke mně přechází, zlehka se dotýká mých boků a zdvihá ke mně oči. Mírně pootevře rty a vysune špičku jazyka. Flirtuje se mnou? Najednou jsem celý zmatený. Tak dlouho se mě nedotýkala žena, že nevím, jak reagovat.
„Vy jste můj zachránce, s vámi já půjdu třeba do pekla, jen mne dostaňte z toho lesa!“ zvolá. Pak se ke mně přitulí, je podstatně nižší než já a její hlava se sotva dotýká mé hrudi. Jako by se ke mně tiskla malá holčička. „Děkuji vám,“ hlesne.
Beru ji do náručí a odnesu je zpátky k ostatním. Všichni se na ni nemůžeme vynadívat (a já poctivě musím zahrnout do této skupiny i sebe).
„Tedy, plukovníku, tohle je lepší než voda!“ zvolá kdosi.
„Tak pojď sem,“ vyzývám ho, „tady urozené markýze se omluv,“ postavím ji na zem, „a udělej si třicet kliků.“
„Co jsem udělal?“
Zatímco si voják odpykává trest, jdu k Renému a markýza mě následuje. „Jak na tom je ten zraněný?“ vyzvídám.
Krčí rameny. „Vcelku dobře, jen by neměl zatěžovat tu nohu. Řekl bych, aby se vrátil, ale sám to neujde…“
Rozhoduji, že se vrátíme všichni. Chvíli nato se objevuje Évariste se svým doprovodem, takže po cestě ujídáme oříšky a nějaké poslední bobule, které zbyly z léta. Těm se po nedávné zkušenosti pro jistotu vyhýbám.
Pluk kluše před námi, René podpírá zraněného nešiku a já kráčím pomaličku vzadu a poslouchám vyprávění markýzy, která se do mě zavěsila a opírá se o mě, takže klopýtáme a vrávoráme jako opilí.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 09.08.2018, 11:39:55 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivý textík, jen přemýšlím nad tím, zdali je moudré běhat po lese jako zajíci (viz vyvrknutý kotník), nález oné ženy je zajímavým zpestřením. Co se uvěřitelnosti týče, netuším, jak to chodilo kdysi v "armádě" (byť se jednalo jen o žoldáky). Zajímalo by mne, jak se okradená žena ocitla sama v lese přivázaná o strom, pokud byla přepadena, nemohli vojáci narazit na onu bandu loupežníků? Pokud tam naše dáma byla delší dobu, určitě musela trpět žízní a vyčerpáním. Vcelku to není špatný díl, přestože rozkaz nebyl splněn, ale já se vojákům (žoldákům) vůbec nedivím, že se vrátili do tábora, aniž by dokončili onen běh (rozkaz nerozkaz).

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Prozatím jsem přečetl všechny díly a jsem zvědavý, kam bude vyprávění směřovat, k jakým krizím ještě dojde (viz přítomnost generála). Čeká osádku tábora boj se Švédy? Boj by mohl být docela zajímavý. Ale co se příštích epizod týče, jedná se čistě o mé spekulace.
 ze dne 10.08.2018, 15:05:45  
   Šíma: Zdravím.

Aha, takže rekruti, děkuji za opravu. Proč jako zajíci? Toto přirovnání mne napadlo, když "klopýtali" lesem. Nemyslel jsem tím nic špatného, chraň bůh.
 ze dne 09.08.2018, 12:03:51  
   Rebejah: P.P.S nesplnit rozkaz v tom smyslu že po nálezu markýzý nepokračovali v běhu, to je jedna (a celkem rozumbá) stránka věci, avšak oni nesplnili generálův příkaz vůbec, vždyť neběhali, inu, to se mi nelíbí, já bych si to na jejich místě nedovolila... Co myslíš?
 ze dne 09.08.2018, 11:58:12  
   Rebejah: Proč jako zající? Tomu nerozumím...

A nejsou to žoldáci, nýbrž rekruti (aspoň pluk vypravěče)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
memeks
(11.12.2018, 05:24)
světýlko života
(8.12.2018, 20:27)
Klara Marta
(6.12.2018, 19:05)
Visla
(24.11.2018, 17:12)
obr
obr obr obr
obr
Absťák
Danny Alonso
Víla z láhve od...
mandragora
V ohrožení (5.č...
alri
obr
obr obr obr
obr

Příběhy o smrti - Rodinnej/Rak...
DaNdÝ
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr