obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2914983 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38873 příspěvků, 5674 autorů a 386247 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: SNĚHOVÁ VLOČKA ::

 autor Danny Jé publikováno: 17.08.2018, 9:59  
Kapitola 5-6
 

Kapitola 5



Ráno, když jsem vstal, můj pohled patřil opět zasněžené krajině.

Kdybych nemusel do školy, to by bylo skvělý. Určitě bych postavil konečně toho sněhuláka, pomyslel jsem si.

„Snídaně!“ zazněl otcův hlas z kuchyně.
„Už jdu,“ ozval jsem se a vyrazil.
„Magnusi, snídani i svačinu máš na stole, já už musím jít.“
„Dobře, měj se.“

Sedl jsem si ke stolu a snědl připravené jídlo. Svačinu jsem poté uložil do školní tašky a vyrazil do školy.

„Ahoj Magnusi,“ ozval se Ulrik Olsson, který chodil do vedlejší třídy.
Do stejné třídy jako Helga Johanssonová.
„Ahoj Ulriku,“ pozdravil jsem ho a připojil se k němu.

Ulrik patřil do skupiny děti, která společně chodila každé ráno do školy. Někdy jsem se k nim přidal i já.

„Alve, přidej!“ ozval se Hilmar a zamával na opozdilce.
„Asi zaspal,“ poznamenala Pernilla a navrhla, abychom zastavili.

Alve Pederson, Hilmar Horstadt, Helga Johanssonová, Ulrik Olsson, Pernilla Gustafssonová. Děti, se kterými jsem chodil do stejné školy. Bratr Helgy, Ralf s námi nechodil. Byl sice o rok starší než já, ale chvílemi jsem měl pocit, že má rozum pětiletého dítěte. Nebyl to samozřejmě ten důvod, proč s námi nechodil. Kamarádil s kluky s vyšších tříd, takže se snažil vetřít do jejich společnosti.

„Tahle zima je dlouhá,“ pronesl Hilmar.
„Mám ráda zimu,“ dodala Pernilla a udělala si kouli. Tu pak hodila po Alvem, který se jí stačil vyhnout.
„Pernillo!“ ohradil se Alve a zahrozil pěstí.
„Nějakej drsnej, ospalec,“ ozval se Ulrik s úsměvem na tváři.
„A co ty, Magnusi. Jsi rád, že je zima dlouhá?“ zeptala se mě Helga.
„Jo, jsem,“ odvětil jsem krátce.
„Ale neříkáš to moc nadšeně,“ přidala se Pernilla.
„Třeba neumí stavět sněhuláky,“ usmál se Hilmar.
„Nechte ho být!“ ohradila se proti nim Helga.

Bylo mi jasné, že to udělala, protože mojí mámu znala. Myslela si, že se nechci bavit, protože jsem smutný.

„Když padá sníh, jsou závěje a špatně se v nich chodí,“ pronesl jsem, a tím jsem smetl obavy Helgy, že jsem smutný, protože mi umřela máma.
„Už se těším na vánoce,“ promluvil Ulrik.
„Docela brzy ne?“ ozval se Hilmar.
„Mám ráda vánoce,“ přidala se Pernilla.
„Cukroví,“ dodal Alve.
„Já mám nejraději zdobení vánočního stromečku,“ poznamenala Helga a usmála se na mě.

Jen jsem pokrčil rameny a podíval se na konec Glumstensvägen. Tam se nacházela naše škola.


* * *

Ze školy jsem se vracel jen s Helgou a Ulrikem. Ostatní odešli ze školy dříve, nebo naopak čekali, až je vyzvednou rodiče.

„Už jsi přemýšlel o návštěvě mé babičky?“ zeptala se Helga.
„Ještě ne,“ odvětil jsem.

Ulrik v tu chvíli zrovna koukal na druhou stranu, kde pobíhal velký huňatý pes. Snažil se skákat ve sněhu. Bořil se. Ale nevzdával se. Obzvláště, když na něho Ulrik zavolal.

„Víš, jak se jmenuje?“ zeptala se Helga.
„Ano, je to Gregor,“ odvětil Ulrik.
„Myslím, že patří starému Kjetilu Wallsenovi,“ poznamenal jsem.
„Ty ho znáš?“ zareagovala zvědavá Helga.
„Můj otec si s ním občas povídá. Viděl jsem je u pobřeží. Možná, že je pan Wallsen rybář.“
„Nevím, komu ten pes patří,“ ozval se Ulrik opožděně. „Jenom vím, že se jmenuje Gregor.“
„Už víme, komu patří, Ulriku,“ pousmála se Helga.
„Zvláštní, že mu nevadí ty závěje sněhu,“ udivil se Ulrik.
„Líbí se mu to,“ podotkl jsem.
„Skutečně!“ ukázala Helga na Gregora, který poskakoval ve sněhu jako bláznivý.

V poslední třetině Glumstensvägen, se s námi Ulrik rozloučil. Ještě se dvakrát ohlédl za huňatým psem, který pokračoval dál.

Určitě za svým páníčkem, pomyslel jsem si.

„Příští týden bychom mohli zajít za mojí babičkou,“ řekl Helga krátce předtím, než se rozloučila a zmizela ve dvojpatrovém domku hned u silnice. V domě Johanssonových.

Pokynul jsem hlavou a s pozvednutím ruky jsem se s ní rozloučil.


* * *

U dveří našeho domu, jsem se potkal s otcem a strýcem Ralfem, jeho bratrem. Mířili do přístavu, upravovat jednu loď.

„Vrátím se večer,“ pronesl otec.

Kývl jsem.

„Večeři si vyndej z lednice a ohřej si ji,“ dodal.
„Oprava lodě?“ zeptal jsem se.
„Jistě!“ odvětil otec.
„A nějaké to pivo,“ vstoupil do našeho rozhovoru Ralf.

Jak jinak. Strýc Olaf je vlk samotář. Nikdy se neoženil a vlastně neměl nikdy žádnou ženskou, se kterou by žil. To byl zřejmě důvod, proč trávil svůj čas v docích nebo v hospodách.

„Na pivo je docela zima,“ šeptl jsem a zmizel v otevřených dveřích.

Nevím, jestli mě někdo z těch dvou slyšel. Vlastně mi to bylo jedno, protože jsem se chystal použít svůj kámen. Abych se mohl opět setkat se svou matkou.


* * *

Posadil jsem se na zem a vložil Šiva Lingam do dlaně. Jakmile jsem ho prsty sevřel, opět jsem se ocitl v jiném světě.

„Mami?!“ zvolal jsem.
„Jsem tady,“ ozvala se.
„Vím, že tady někde jsi.“

V milionu sněhových vloček jsem ji stejně nemohl najít.

„Dokud nepřijde jaro, budeme spolu.“
„Pamatuješ na Helgu?“
„Ne.“
„Nepamatuješ si ji?“ udivil jsem se.
„Mé vzpomínky patří jen tobě a tvému otci. Ostatní neexistuje.“
„Mluvila o své babičce. Prý říkala, že když někdo umře v zimě, jeho duše se muže proměnit ve sněhovou vločku.“
„Opravdu?“
„Ano. A chce, abych se s její babičkou seznámil. Myslíš, že bych jí měl říct o tobě?“
„To záleží na tobě. Jak se rozhodneš.“
„Pověz mi o světě, ve kterém teď jsi?“
„Nazývá se Medelväg. Země uprostřed.“
„Zvláštní místo. Bílá krajina. Jenom sníh a sněhové vločky. Jsou tu nějaké kouzelné bytosti?“ zeptal jsem se.
„Myslím, že mi nerozumíš, tohle není kouzelná říše, Magnusi.
„A jsou?“

Myslím, že jsem v tu chvíli přál, aby se nějakým kouzlem podařilo mojí maminku proměnit zpátky a mohla být zase s námi. S tátou a se mnou.

„Nejsou tady žádné lidské bytosti, ani duchové, ani andělé, ani démoni. Je to místo, kde jsou jenom sněhové vločky, které čekají na cestu ke světlu.“
„Ke světlu?“
„Je to něco jako aura.“
„Co je aura?“
„Takové světlo kolem těla.“
„Má to každý člověk?“
„Ano.“
„A není ti smutno v tom Medelvägě?“ zeptal jsem se.
„Nevím, co je smutek.“
„Ale řekla jsi, že se ti stýská.“
„Nemyslela jsem to jako, že mi je smutno.“
„A jak jsi to myslela?“

Nerozuměl jsem jí. Občas mluvila tak divně. Nebo to bylo, protože jsem byl ještě malý, a některým věcem nerozuměl?

„To pochopíš, až budeš větší,“ poznamenala.

Znovu jsem cítil, jak brnění slábne.

„Je čas se rozloučit,“ dodal jsem.
„Dávej na sebe pozor.“
„Budu, mami,“ rozloučil jsem se s ní a vrátil se do svého světa.


* * *

Poté jsem odešel do kuchyně, ohřál jsem si večeři a pozoroval Evrila, který ležel u dveří. Hlavu měl otočenou ke dveřím. Zřejmě čekal na páníčka, až se vrátí.

Ten se vrátí, až pozdě večer. To už budeme oba spát, pomyslel jsem si a dál už si huňatého psa nevšímal.











Kapitola 6



Ten den se stalo něco neobvyklého. Stál jsem u vchodu, když přiběhl můj psí přítel Evril. Nejdříve na mě zavrčel a pak odběhl. Myslel jsem si, že si chce hrát, ale když se zvedl vítr a kolem mě se prohnala spousta sněhových vloček, došlo mi, že mě varoval.

Udělal jsem dva kroky vpřed. Sníh zakřupal. V tom jako by se zastavil čas. Krajina se přestala hýbat. Jako když někdo vytvoří fotografii. Měl jsem strach. Pak se u plotu objevila šedá mlha a blížila se ke mně. Začínal jsem mít opravdový strach. Evril stál u své boudy a štěkal.

Něco jí přitahuje, pomyslel jsem si.

Evril štěkal a nemohl se pohnout stejně jako já. Cítil jsem chlad. Byla mi zima. Chtěl jsem domů. Když už jsem myslel, že tady umrznu…

Opravdu jsem na to pomyslel.

…objevila se přede mnou fialová hvězda, která šedou mlha zahnala zpátky. Bylo to něco, čemu jsem nerozuměl. Ale pochopil jsem, že fialová hvězda mi zachránila život.

Šedá mlha se fialové záře určitě bála.


* * *

Vítr pozvedl spadané vločky a vše se dalo do pohybu. To mohlo znamenat jen jediné, čas se rozeběhl. Evril přiběhl ke mně a začal kolem mě poskakovat. Byl šťastný.

Myslím, že kdyby nebylo jeho štěkání a fialové záře, asi bych tu umrzl. Co se stalo? Zeptám se mamky, jestli bude vědět.

Přehodil jsem popruh školní brašny přes rameno a vyrazil. S pohledem na pobíhajícího Evrila a náš dům jsem vyrazil do školy. Dneska jsem se zdržel, proto jsem na Glumstensvägen, byl sám. Ostatní už šli. Nikdy se na nikoho nečekalo. Chodili jsme ve stejný čas, abychom si mohli ještě povídat, než vstoupíme do školy. Tam se každý rozeběhl do své třídy a viděli jsme se jen o přestávkách nebo na konci vyučování.

Musím se zeptat mamky, co ta šedivá mlha znamenala, možná bude vědět, pomyslel jsem si a přidal do kroku, abych nepřišel pozdě na první zvonění.

Stejně jsem to nestihl. U školy jsem se zastavil a sáhl do kapsy. Zkontroloval jsem, jestli mám s sebou Šiva Lingam. Rozhodně jsem neměl v plánu s mamkou spojit, ne teď před školou, i když jsem byl stále plný té události před naším domem. Možná proto, jsem se podvědomě snažil ujistit, že mám kámen u sebe.

„A jaj,“ šeptl jsem v momentě, kdy jsem prsty sevřel hnědý hladký ovál v mé kapse.

Byl to jen záblesk, ale znovu jsem se ocitl v Medelvägě.

„Vím, proč jsi tu, Magnusi,“ ozval se okamžitě matčin hlas.
„Já jsem chtěl až po škole, ale sáhl jsem do kapsy…“
„…to tvé podvědomí. Nemusíš mít strach. Fialová záře tě ochrání,“ uklidnila mě.
„Bál jsem se.“
„Já vím, ale pokud budu zde, jsme v oba v bezpečí.“
„Oba?“
„Až přijdeš ze školy. Popovídáme si o tom.“
„Dobře,“ pousmál jsem se a dosáhl vnitřního klidu.

Poté jsem rozevřel prsty.

„Tak jdeš nebo ne!“ okřikl mne školník, který stál na schodech a už chtěl zavírat vstupní dveře.
„Ano, ano,“ ozval jsem se a vběhl do školy.
„Jdeš pozdě, Magnusi,“ pronesl školník, když jsem proběhl kolem mě.
„Já vím,“ kývl jsem a zmizel v budově naší školy.

* * *

Ten den jsem ve škole myslel jen na mamku, fialovou zář a šedou mlhu, která mě asi chtěla zabít. Chtěla mě opravdu zabít, nebo jen zastavit? Opakoval jsem si v hlavě mamky větu: „Pokud budu zde, jsme v oba v bezpečí.“

Co to znamená?

Musím to zjistit. Musím vědět víc.


* * *

Po škole jsem na nikoho nečekal. Možná to některé překvapilo. Nezapomněli mi říct, že jsem dneska nějaký divný a že se s nimi nechci procházet po chodbě, když byla velká přestávka. To jsem nechtěl, musel jsem stále myslet na šedou mlhu.

Jsme v nebezpečí?

Mé úvahy přerušil otec, kterého jsem potkal na Glumstensvägen. Kráčel proti mně a netvářil se moc nadšeně.

Něco jsem provedl?

„Co se děje, tati?“ spustil jsem první v naději, že zmírním jeho špatnou náladu.
„Musím za veterinářem,“ odvětil.

To znamená, že se stalo něco Evrilovi, pomyslel jsem si.

„Stalo se něco s Evrilem?“ vyhrkl jsem.


„Ano.“
„Je to vážné?“
„Jdi domů a buď s Evrilem, než přijdu s doktorem.“
„Dobře,“ poslechl jsem a vyrazil domů.

Běžel jsem jako o závod.

To určitě ta šedá mlha, prolítlo mi hlavou.


* * *

Spěchal jsem. Proběhl jsem vrátky, které jsem za sebou nezavřel.

Kašlu na to, mávl jsem rukou.

Vběhl jsem do domu, a když jsem uviděl Evrila, jak leží v chodbě na starém hadru, rozbrečel jsem se. Bylo to spontánní. Zřejmě jsem se ještě nepřenesl přes to, že moje matka umřela, i když si s ní povídám v Medelvägě. Pořád to nezmění fakt, že už tu se mnou nikdy nebude. A teď, Evril?

Není té smrti za tento měsíc dost?

„Evrile, co se ti stalo?“ naklonil jsem se k němu.

Věděl jsem, že mi neodpoví, ani jsem nepředpokládal, že mi rozumí. Přesto jsem to dělal. Každý den jsem si s ním povídal. I když jsem ho jenom pozdravil a on věděl, že na něho mluvím, vždycky zareagoval. Ale dnes se ani nepohnul.

„Vím, že mi nerozumíš, ale chtěl jsem ti říct, že tě mám rád a nechci, abys ještě odešel Evrile,“ pronesl jsem a pohladil ho.

Vlastně jsem ho hladil celou dobu, co jsem přišel. Seděl jsem u něho a hladil tu jeho huňatou srst. Byl stejně huňatý jako Gregor.

Možná, že byli bratři, pomyslel jsem si.

A jak jsem ho hladil, tak Evril najednou zvedl hlavu, jako by mě slyšel, zakňučel a jeho hlava spadla celou vahou na zem.

„Ne!“ vykřikl jsem a snažil se hladit po hlavě, aby se probudil.

Slzy mi tekly po tváři a srdce mi bušilo jako o závod. Jak moc jsem si přál, aby se to nestalo. Cítil jsem uvnitř svého srdce velkou bolest. Skoro stejnou, jako když umřela maminka.

Budeš mi chybět, prolétlo mi hlavou.


* * *

Během deseti minut se otevřely dveře. Byl to táta a doktor Darssen s brašnou.

„Myslím, že vás Evril potřebovat už nebude,“ pronesl jsem se slzami v očích.
„Podívám se na něho,“ ozval se doktor Darssen a Evrila prohlédl.

Vstal jsem. Otec mě okamžitě objal. Moc dobře věděl, jak jsem měl Evril rád. Bez ohledu na to, že to byla druhá smrt v našem domě během jednoho měsíce.

„Je opravdu mrtvý,“ promluvil po chvilce doktor.
„Uděláme mu pohřeb, tati,“ pronesl jsem a utekl do svého pokoje.
„Je mi to líto, Larsi,“ řekl Darssen.
„Jeho smrt nepřišla v tu nejlepší dobu. Ztratil matku a teď Evrila.“
„Vyrovná se tím, chce to jen čas,“ dodal Darssen a opustil náš dům.


* * *

Ležel jsem na posteli a brečel. Nemohl jsem se zbavit toho stísněného pocitu uvnitř svého srdce. Smutek, stesk. Možná i bolest. Ani nevím, co všechno to bylo. Bylo to nepříjemné a nechtěl jsem to.

Nechci to! Nechci to! Honilo se mi v myšlenkách pořád dokola.

„Evrile!“ pronesl jsem pološeptem a snažil se kapesníkem utřít zbytek slz, které zůstaly na tváři.

Skončilo to. Přestal jsem brečet i bolest se trochu zmírnila. Cítil jsem stále úzkost uvnitř svého těla, ale už nebyla tak intenzivní jako na začátku. Pod hlavou jsem měl polštář, který mi ušila mamka…

…usnul jsem.


* * *

Probudil jsem se v noci.

Jako bych slyšel v dálce štěkání. Byl to však jen pocit, protože Evril je už dávno určitě v psím nebi a honí se tam s jinými psi. Měl bych to říct mámě.

Vstal jsem a vytáhl z kapsy Šiva Lingam. Prsty jsem ho sevřel v dlani. Zavřel jsem oči, a jakmile jsem ucítil jemné brnění, ocitl jsem se opět v Medelvägu.

„Mami?!“
„Jsem tady, Magnusi.“
„Co se to stalo?“
„Objevila se strážkyně Medelvägu, stínová entita Skugga.“
„Může jako ty procházet mezi světy?“
„Ano.“
„Není tak milá jako ty.“
„Já jsem tvá matka a ona je strážkyně. Je to její úkol.“
„Máš také nějaký úkol?“
„Ne.“
„Jenom létáš ve větru?“
„Ano.“

Zasmál jsem se. Připadalo mi to legrační.

„A co chtěla, ta Skugga?“
„Chtěla narušit naše spojení,“ odvětila.
„Evril umřel,“ podotkl jsem.
„Vím, cítím smutek z tvých slov.“
„Přišlo to tak nečekaně.“
„Už byl starý.“
„Měl jsem pocit, že mu to udělala ta šedivá mlha, protože na ní štěkal.“
„Ne, to ne. Ona ti nechce ublížit. Chce ti jen zabránit, aby ses dostal znovu do Medelvägu.“
„Vždyť si jenom spolu povídáme?“ udivil jsem se.

Nerozuměl jsem tomu. Co jsem jí udělal?

„Dokud máš u sebe Šiva Lingam, kámen, který to umožňuje, nedá ti pokoj.“
„Mám ho jenom kvůli tobě.“
„Já vím.“
„Nerozumím tomu.“
„Skugga jen chrání Medelväg před cizinci.“
„Jsem tvůj Magnus, mami,“ pronesl jsem a bylo mi líto, že to ta divná a zlá Skugga nechápe.
„Já vím, Magnusi. Vše bude dobré. Až se rozloučíme, kámen vložíš do země a budeš v bezpečí. Přijde jaro a my se rozloučíme.“
„Jaro. Nechci, aby bylo jaro.“
„Teď se tím netrap. Je to ještě daleko. Běž raději spát“ pobídla mě.
„Dobrou noc mami.“
„Dobrou noc. Magnusi.“


Rozloučili jsme se. Otevřel jsem dlaň a položil kámen na stolek. Převlékl jsem se a vlezl si pod peřinu. Se vzpomínkou na svou mamku jsem během chvilky usnul…


 celkové hodnocení autora: 93.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Gardenboy 13.09.2018, 21:00:04 Odpovědět 
   Dnes za 2. Som asi prísny, ale to neznamená, že sa mi to nepáči. Príbeh trochu stráca ten wow efekt a silnú atmosféru, akú mal na začiatku, ale za to ide si svojim smerom a začína to naberať jasné tvary, o čom to vlastne je. Aspoň si to na teraz myslím. Neviem aký je dlhý a preto neviem, či toto už je jadro príbehu alebo ešte stále len úvod.

Idem na ďalšiu kapitolu.
 ze dne 15.09.2018, 14:06:53  
   Danny Jé: Tvůj komentář je pro mě důležitější než známka, alespoň vím, kde dělám chyby, na co se zaměřit a co se i líbilo :)

Děkuji
 Šíma 17.08.2018, 9:58:38 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivý příběh. Život se s našim hrdinou (či hrdiny) nemazlí. Jsem zvědavý na pokračování. Kouzelné vyprávění nejen o "sněhové vločce"...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 20.08.2018, 16:55:05  
   Danny Jé: Zdravím,

děkuji za komentář. Příběh se mi líbí, zřejmě proto jsem se rozhodl pracovat na jeho pokračování. Ale nebude to z vločkou, spíše trochu více o vesmíru :)

D.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Píšťalka
(12.11.2018, 00:38)
Dei
(9.11.2018, 18:15)
Theseus
(2.11.2018, 10:48)
Odyseus
(2.11.2018, 10:40)
obr
obr obr obr
obr
Kapitán Smrt - ...
Siggi
Život s nezvaný...
Margaret
Dveře do času X...
sevoo
obr
obr obr obr
obr

Po nocích
seńorita chiquita
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr