obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915112 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39058 příspěvků, 5697 autorů a 387960 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Tábor - Jmenuje se Gabriela ::

 autor Rebejah publikováno: 26.08.2018, 11:26  
Devátá kapitola
 

„Kolik je mrtvých?“ ptá se generál při poradě. Od napadení Švédy uběhly necelé tři týdny.
„3est,“ opáčí bezvýrazně de Ïille. „Jeden se zastřelil, zbabělec, jako naschhvál z mého regimentu. Další čtyři zemřeli na omrzliny.“
„A ten šestý?“
Odpoví, že nemá nejmenší tušení. Nepřišel na to ani s Reném.
„Jak jsou na tom opravy? Už jsou dokončené?“ zajímá se dál generál de Lille.
„Nikoli, pane,“ ujme se slova opatrně d’Ykkhó. „Máme málo dřeva. Sice jsme vyslali několik vojáků pro další, ale… no vždyť víte. A taky… a… a…“
Generál se během jeho krátkého pokusu o nastolení zpravení o situaci napřímil, předklonil se, takže to vypadá, jako by seděl v židli, ale ramena a hlavu měl na opačém konci stolu, a upřel na plukovníka své pronikavé oči, které ve vás budili pocit, že vám generál vidí až do žaludku, že jste průhlední jako nejčistší sklo a že se na vás v příští chvíli vlastník těch očí vrhne jako lité zvíře a rozsápe vás na kusy. Ty oči byly navíc modré jako příslovečné pomněnky, což ve většině lidí vyvolávalo pocit, že je generál mírný jako beránek. Pak se mohli jen divit, když se ten beránek proměnil na psa a začal kolem sebe štěkat a kousat.
Výsledkem toho bylo, že milý d’Ykkhó pobledl, nenápadně se skrčil ve své židli a už jen naprázdno otevíral a zavíral ústa, jako by ho někdo připravil o hlas.
„Co vím? CO VÍM, PANE PLUKOVNÍKU D’YKKHÓ!“
„Myslím, že Évariste d’Ykkhó chtěl jen říct, že nám ubývá lidí, kteří by se mohli na opravách podílet jakýmkoli způsobem,“ vyhrkne de Ïille. „Ptal jste se, kolik je mrtvých, dozvěděl jste se, že šest, ale už jste se nedozvěděl, že dalších čtyři sta není s to vstát z lůžka… pane.“
„Má pravdu!“ vzchopí se trochu d’Ykkhó. „Navíc taky někteří, ti se věnují nemocným, jiní musí vařit, další se věnují hlídkám…“
Generál udeří pěstí do stolu tak prudce, že se otřese nejen on, nýbrž i celý stan, možná i celé ležení a kdo ví, jestli ne taky celý jih země nebo možná samotné Gony.
„Sakra!“ zařve. „V tomhle táboře je nejmíň devět tisíc vojáků, netvrďte mi, že je vyřídí útok ani ne batalionu Švédů s jediným zatraceným kanónem! Tak o tom přemýšlejte, rozchod!“

„Ty, Pierre, můžu?“ ptá se René u snídaně. Přikyvuji a on se usadí vedle mě. Chvíli jíme mlčky, pak zahlédne ve frontě na kaši markýzu du Tiëlles a pousměje se. „Gabriela je skvělá, nemyslíš?“ uklouzne mu.
„Kdo?“ nechápu zpočátku já.
„No přece Gabr… Markýza du Tiëlles!“ zvolá dostatečně nahlas, abych znal jeho nadšení, ovšem zase přiměřeně opatrně, aby ho nemohla ona slyšet.
„Ach, tak ona už je to Gabriela!“ protahuji.
Dloubne do mě loktem. „Co proti ní máš? Když jsi ji přinesl od toho stromu, choval ses k ní jinak,“ poznamenává. Plnými ústy pokračuje: „Náhodou, dneska jsme si spolu hezky povídali, abys věděl…“
„Vskutku, a o čem?“
„Tak různě...“ utrousí. Uchichtne se. „Divila se, že ještě nemáme hotové ty opravy, představ si! Ona! Musil jsem jí to vysvětlit jako de Ïille generálovi na poradě.“
Vztahuji ruku a dotýkám se jeho čela. Zamračeně se odtáhne. „Poslyš, plukovníku, nemáš ty náhodou horkost? Jak tě to napadlo, bavit se s ní o ležení?!“
„A proč prosím tě ne? Komu to bude vykládat? Je tady uvězněná v táboře stejně jako my, a je tu sama, myslel jse, že mě zrovna ty pohopíš.“ Jeho hlas postupně víc a víc nasákne jeho hněvem. „A vůbec,“ pokračuje rozhořčeně, „co je sakra hergot vůbec tobě po tom, s kým já trávím svůj čas? Snad na ni nežárlíš! Jsem jenom člověk, nikdy nevím, jestli se dožiju zítřka, promiň, že jsem se opovážil se…“
Nedořekne. Předmět naší už spíše hádky než diskuse se k nám totiž vydal. Vstanu a kývnutím ji pozdravím. „Myslím, že vás dva nechám radši o samotě, když se máte tak rádi, stejně mě přešla chuť,“ poznamenávám jedovatě. „Chceš to?“ napřahuji misku k příteli.
„Nemysli si, že mě uplatíš kaší, ty! Večer to ve stanu dořešíme!“ pohrozí mi, ale nabízeným jídlem samozřejmě nepohrdne.
Generála de Lille nacházím v jeho honosném stanu, jenž svými rozměry tak třikrát přesahuje ten můj. Stojí u stolu pokrytém rozprostřenou mapou a v rukou drží dva mrňavé cínové vojáčky, pestře obarvené olovnatými rtuťovými barvami.
„Zase zlobí?“ usmívám se a jdu k němu.
„Ano, plukovníku, zlobí…“ odtuší zamyšleně. „Vloupal jste se mi do stanu?“ probodne mě nelaskavým pohledem.
„Prosím?“ urazím se. „Vy si mne dovolujete osočovat z takové hanebnosti? Víte, kdo já jsem?“
„Jistě,“ souhlasí. „Promiňte, musel jsem to zkusit. Po poradě jsem se šel s de Ïillem podívat po táboře, chtěl jsem na vlastní oči vidět, jak je to s těmi opravami. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že se mi tu někdo přehraboval ve věcech!“
„Jak dlouho jste mohl být pryč?“ zajímám se.
„Tak… deset minut, čtvrt hodiny nejvýše,“ odtuší.
„Vzali něco?“
„Ano, ovšemže,“ přikývne zachmuřeně. „Měl jsem tu s sebou rovnou padesátku těchto vojáčků, teď je jich tu třicet, čtyřikrát jsem je přepočítával!“
Přikyvuji. V duchu si ale pomyslím, že generál už není nejmladší a nejspíš je zase rozházel po zemi a teď je nemůže nalézt. Proč by někdo kradl cínové vojáčky? A když už, proč by je nevzal všechny?
Slibuji mu, že to prošetřím, ale nemám nic podobného v úmyslu dělat. Stejně by to byla ztráta času. Žádný z obyčejných vojáků by se neodvážil vlézt generálovi do stanu s nekalými úmysly, na to ho vidí jako až příliš velkou autoritu. A že by se mu do stanu vkradl důstojník, tomu se mi taky nechce věřit. Pokud by potřebovali vojáčky půjčit, zeptali by se ho.
Výsledkem je, že z de Lilleova stanu odcházím v poklidu a pevně přesvědčen, že cínoví vojáčci se do jediného týdne někde vynoří, a sice velmi pravděpodobně právě u samotného generála.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 26.08.2018, 11:25:22 Odpovědět 
   Zdravím.

Velení se bude muset vypořádat s nastalými problémy. Také žena v táboře je zajímavým zpestřením (mezi tolika muži). Textík je i nadále čtivý, přestože se v této části toho příliš neudálo (žádné překvapení, žádná krize). Ale co není dnes, může přijít zítra... (jako takové ticho před bouří)

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Maura.A
(20.3.2019, 22:36)
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
obr
obr obr obr
obr
Motýli
jiřinka mignonka
Tajemství levan...
aliemmka
Květinko z rajs...
dcera syonska
obr
obr obr obr
obr

Místo,kam se rád vracíš
Onyx
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr