obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2914983 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38873 příspěvků, 5674 autorů a 386247 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: SNĚHOVÁ VLOČKA ::

 autor Danny Jé publikováno: 30.08.2018, 22:54  
Kapitola 9
 

Kapitola 9



Bylo mi osmnáct. Chodil jsem již třetím rokem na střední Glommenskou.

Ten den dorazil otec domů kolem páté. U večeře mi pak předal dopis.

„Pro mě?“ tvářil jsem se překvapeně.

Opravdu jsem byl překvapený.

„Nevíš, s kým si píšeš?“
„Vím, s kým si píši, ale tento týden žádný dopis nečekám.“
„Tak to otevři a uvidíš,“ pobídl mne.

Natáhl jsem se po dopise. Jakmile jsem se podíval na zadní stranu dopisu, hned jsem věděl od koho ten dopis je.

„Na druhé straně je zpáteční adresa,“ ukázal jsem na kostrbaté písmo, kterým byla adresa napsána.
„A kdo, to je ten Erik?“ zeptal se otec.
„Je to jediný člověk, se kterým si už několik let dopisuji. Určitě si pamatuješ Svenssonovi,“ odvětil jsem.
„Ovšem, Per a Marika Svenssonovi,“ pokynul hlavou. „Odstěhovali se do Halmstadu.“
„Ano. S Erikem jsme se trochu skamarádili a on mi řekl, že bych mohl k němu někdy přijet.“
„A ty bys chtěl?“
„Ano,“ kývl jsem. „Jenomže k tomu nikdy nedošlo, až teď.“
„Celou dobu jste si dopisovali, a až teď se uvidíte?“
„Studoval ve Stockholmu.“
„Jestli o to stojíš, zavezu tě na vlak a zaplatím ti cestu do Halmstadu,“ nabídl se.
„Samozřejmě, že o to stojím.“
„A co ti vůbec píše, ten tvůj kamarád,“ ukázal prstem na dopis.
„Píše, že tento víkend přijede jeho otec do Glommen…“
„…to by tě mohli vzít s sebou do Halmstadu.“
„Ano, když budeš souhlasit.“
„Ovšem. Ale do Halmstadu pro tebe zajedu.“
„Mohu jet vlakem.“
„Dobře, dám ti s sebou nějaké peníze.“
„Děkuji,“ poděkoval jsem a odešel do svého pokoje.

Byl čtvrtek. Do víkendu zbýval ještě jeden den. Nějaké věci si však mohu připravit už dnes. Proto jsem sáhl do skříně a vytáhl batoh…


* * *

V pátek jsem se vrátil ze školy o hodinu později. Zdržel jsem se v knihovně, kde jsem našel pár dobrých titulů, které mě zaujaly. Otec si toho ani nevšiml, zrovna byl v garáži a opravoval dvířka, která vypadla z pantu. Kuchyňská linka byla už hodně opotřebovaná a tak se dvířka vylomila. Vzhledem k tomu, že se uvolnily šrouby, které už nedržely, musel otec převrtat díry a celé to upravit. Když nechtěl kupovat novou linku.

Odešel jsem do pokoje. Vyndal jsem z brašny dvě knihy, které jsem si v knihovně půjčil. Položil jsem je na stůl a brašnu hodil pod židli. Tam na mě vždycky čekala každé ráno. Táta se občas zlobil, ale svůj zvyk jsem nezměnil. Někdy jsem si jí sám uklidil. To když jsem si kreslil. Symboly, které mě napadaly. Některé z nich jsem znal a jen jsem je trochu upravil do jiné podoby. Nebylo to však pravidelně. Většinou jsem si četl. Také proto jsem si půjčil tyto knihy. I když nebudu o víkendu doma, tak do středy mám dost času, abych to přečetl. S jednou začnu už dnes. Jen nevím, se kterou začnu.

První se nabízel román od Julese Vernea – „Na kometě.“

Příběh statečných vesmírných trosečníků letících na kometě… Hm, uvidíme. Pomyslel jsem si a knihu dal na stranu.

Druhou knihu mi doporučil zástupce ředitele školy profesor Broslund. Jmenuje se „Astronauti.“ Příběh je o meziplanetární výpravě na Venuši. Hledal jsem něco o astronautech a o objevování jiných planet.


*

„Když se ti líbí knihy o vesmíru a objevování planet, kniha Astronauti, by se ti mohla líbit,“ řekl profesor Broslund.

*


Potkali jsme se v knihovně. Profesor Broslund jako zástupce ředitele se snažil, aby knihovna měla zajímavé tituly. Žánr sci-fi nebyl moc populární, přesto se našlo pár studentů, jako já, kteří o tyto knihy zájem projevili. To byl důvod, proč je profesor objednával. Kniha od polského spisovatele Stanislawa Lema – Astronauti, tak měla v knihovně své místo.

Do oka mi padla ještě jedna kniha od tohoto autora. Jmenuje se „Planeta Eden.“

Její příběh je o tom, jak šestičlenná posádka nouzově přistane na neznámé planetě Eden. Posádka zjišťuje, že je planeta osídlená živými přesto podivnými tvory. Při své expedici objevují město, hromadné hroby a automatickou továrnu. Zvažují, jestli mají zůstat a pátrat dál, nebo raději opravit svou raketu a odletět pryč.



*

„Tato kniha by se mi mohla líbit také,“ ukázal jsem na knihu Planeta Eden.
„Ano,“ kývl profesor a usedl ke stolu.
„Půjčím si jí příště.“
„Bude tady,“ pousmál se.
„Jsem rád, že taková literatura tu je,“ podotkl jsem.
„Sci-fi je žánr, který do literatury rozhodně patří, i když spousta učitelů tento žánru neuznává. Jsem zastáncem názoru, že není třeba žákům podsouvat jen společností uznávané klasiky. Je spousta knih, které jsou pěkné a mají v sobě něco zajímavého.“
„Přesto mi tu něco chybí,“ podotkl jsem.
„Opravdu? A co?“

Chvíli jsem přemýšlel, jestli to mám profesoru Broslundovi říct, aby si nemyslel, že jsem blázen. Ale co. Sci-fi je víceméně také o neuvěřitelných a možná i nemožných zkušeností. Doposud jsme se jako lidstvo dostali jen na Měsíc, prolétlo mi hlavou.

„Co zde chybí?“ pobídl mne profesor.
„Knihy o přírodě a její energii, o symbolech, krystalech…“
„…myslíš, něco jako popisují ve svých knihách někteří učitelé hinduističtí a budhističtí mistři?“ přerušil mě otázkou.
„Nevím…,“ pokrčil jsem rameny. „…nikdy jsem nic takového nečetl. Jen o tom přemýšlím.“
„Zvláštní,“ poznamenal.

Měl jsem pocit, že se mě chce ještě na něco zeptat, ale nakonec už neřekl nic. Rozloučili jsme se a já odešel domů.


*

Lehl jsem si na postel a otevřel knihu.

Stanislaw Lem – Astronauti.


* * *

V sobotu ráno někdo zaklepal na dveře. Hned jsem věděl, že to je Erik.

„Už jsou tady!“ zavolal mě otec.

Byl jsem ve svém pokoji a stál u okna.

„Vezmu si batoh a hned tam jsem,“ pronesl jsem a vyběhl na chodbu.

Otec otevřel dveře. Před dveřmi stál Erik.

„Dobrý den,“ pozdravil Erik a rukou mávl na mě.
„Vyrostl jsi,“ poznamenal otec.
„Vždycky byl vyšší, než jsem byl já, tati,“ podotkl jsem a obul si boty.
„Je to už dávno. A jak se má otec?“
„Je spokojený, a matka také,“ odvětil.
„Co studuješ?“
„Tati, jsi snad policajt?“ vstoupil jsem do toho.
„Jenom se zajímám.“
„Studuji historii.“
„To je zajímavý, ale náročný obor.“
„Baví mě to.“
„Takže my jdeme, tati. Už nech budoucího doktora historie na pokoji. V neděli budu zpátky,“ ozval jsem se a tlačil se ke vchodu.

V jedné ruce batoh a v druhé čepici.

„Užijte si to,“ pousmál se otec a objal mě.
„Máme spoustu společného.“
„Dávej na sebe pozor, Magnusi.“
„Ovšem, tati. Nenapadají mě hlouposti, vždyť mě znáš.“
„Tak už jdi,“ pobídl mě a zvedl ruku na pozdrav.

Během půlhodiny jsme seděli ve voze pan Svenssona, Erikova otce a mířili na hlavní silnici vedoucí do Halmstadu. Cestou mě připravil Erik na to, co mě čeká a že si pro mě připravil i výlet na jednu zajímavou zříceninu.

Opravdu jsem se těšil. Jeho dopisy byly plné neuvěřitelných poznatků, které po dobu studia nasbíral.


* * *

Celou sobotu jsme strávili vyprávěním o historii, vesmíru a poznatcích, které jsme za to dobu, co jsme se neviděli, nasbírali.

Pravdou je, že já jsem těch znalostí moc nenasbíral. Střední v Glommenu nedosahuje takových kvalit a hlavně možností, jako univerzita ve Stockholmu. Proto převážně vyprávěl Erik, o tom, co si přečetl a co se dozvěděl.

Před večeří jsme vyrazili k řece Nissan. Chtěl mi ukázat místo, kam chodí relaxovat. Okamžitě jsem si vzpomněl na příhodu s Uršulou a modrým kamenem. S úsměvem jsem to však přešel, když jsem slyšel Erika, jak je nadšený ze svého pobytu na univerzitě. Začal se zajímat více o historii než o vesmír a přírodu jako já. Možná proto, jsem ho nechtěl přerušovat svým příběh, který by ho ani nezajímal.

Erik byl krásným příkladem toho, jak se během svého života měníme. Poznáváme nové věci, učíme se jiným zvykům, získáváme spoustu informací, kterých není nikdy dost. A Erik byl tím případem, kterého zajímalo všechno, a také všechno chtěl vědět. Rozuměl jsem jeho nadšení, i když mě trochu mrzelo, že v tom svém zájmu viděl jenom sebe.

Přesto jsem byl rád, že jsme se mohli vidět.


* * *

V neděli jsme vyrazili na výlet, na který jsem moc těšil. Vždycky mě přitahovali staré hrady a zříceniny. Jejich historie, jejich příběhy, když nějaký měli a Erik mě poučil o tom, že každý hrad má svůj příběh.

Tahle zřícenina se jmenovala Övraby Kyrkoruin.

To bylo jediné, co jsem věděl. Erik mě však ujistil, že na místě se dozvím vše.

Vozem jeho otce, které si Erik půjčil, jsme dorazili na místo za půl hodiny. Erik zaparkoval u hlavní silnice.

„Zbytek dojdeme pěšky,“ pronesl a mávl rukou.

Vystoupili jsme.

„Je to jediná budova, která v Övraby zůstala,“ spustil Erik, jakmile zabouchl dveře.
„Jak to?“ zeptal jsem se.

Historii Övraby jsem neznal. Od toho tu byl Erik, jako budoucí profesor historie.

„V roce 1563, na začátku listopadu se střetlo vojsko vedené švédským králem Erikem s dánským vojskem, které vedl Fridricha II v Övraby. Švédské vojsko prohrálo. Dánové vesnici vyplenili a zapálili. Obec už nebyla znovu postavena. Zůstala tu jen ta zřícenina kamenného kostela,“ odvětil.

Jeho odpověď byla více než dostačující.

„Vyčerpávající odpověď, dodal jsem s úsměvem.
„Vysoká škola ve Stockholmu je to nejlepší, co mě mohlo potkat.“
„To nemůžeš takhle říct, Eriku. Jsi teprve na začátku svého poznávání.“
„Myslím, že dokončím školu a budu profesorem historie.“
„Nejmladší profesor historie,“ podotkl jsem s úsměvem na tváři.
„A představ si…,“ vyhrkl nadšeně. „…od učitele jazyků jsem se dozvěděl, že tahle univerzita pořádá každým rokem nábor zájemců na různé archeologické výpravy.“
„Chtěl bys jet na takovou výpravu?“
„Asi, jo, když mě vyberou,“ zaznělo váhavě.
„Už jsi rozhodnutý,“ poznamenal jsem s úsměvem na tváři.
„Máš pravdu. Podvědomě jsem rozhodnutý. A když se podívám na tuhle zříceninu, mám pocit, že bych chtěl poznat všechny historické stavby světa.“
„Rozumím ti, Mám z té stavby také podivný pocit, ale myslím, že to není z historického hlediska, ale z toho, co se zde událo.“
„Vídáš snad duše zemřelých?!“ zeptal se Erik s úsměvem na tváři.
„Ne. To ne,“ odvětil jsem a ukázal rukou k pravé části Övraby.
„Klidně si to obejdi, já už tu byl pětkrát,“ poznamenal.

Moji procházku kolem celé zříceniny vyrušilo jen několik vran. Usmál jsem se a vzpomněl si na vikinské bohy. Především na jednoho, kterého provázely dvě vrány. Byl to Odin. Nejvyšší severský bůh. Ani nevím, proč mě to napadlo. Že by to bylo tím, že moji předkové jsou Vikingové?

Hodinu jsme pobyli u Övraby a pak odjeli domů.

Ten den utekl vážně rychle, pomyslel jsem si.

Oběd. Rozloučení s paní Svenssonovou a odjezd na nádraží.


* * *

Otec Erika nás odvezl na vlakové nádraží.

„Počkám v autě,“ řekl, když zastavil auto před budovou vlakového nádraží Halmstad.
„Dobře,“ kývl Erik.

Poděkoval jsem za všechno a vytáhl z auta svůj batoh.

„Jsem rád, že jsi přijel, Magnusi,“ spustil Erik.


Věřil jsem, že z mé návštěvy byl nadšený. Zřejmě mě považoval za nejlepšího kamaráda. Ten pocit jsem měl, když jsem ho poznal. Od té doby, co se odstěhoval do Halmstadu, už to nebylo ono. Psali jsme si, ale ten osobní kontakt chyběl. Poté, co začal studovat ve Stockholmu, už se některé jeho záliby neshodovaly s těmi mými. Změnil se. Možná, že jsem se změnil i já. Stal se ze mě tak trochu samotář. Ale nevadilo mi to. Měl jsem svůj ostrov Ticha.


„Bylo to fajn,“ pousmál jsem se. „Něco nového jsem se dozvěděl.“
„To se dozvíš vždycky…“
„…s tebou,“ doplnil jsem ho.

Pokynul a znovu se usmál.

„Tak někdy příště,“ poznamenal jsem.

Už se blížil vlak.

„Měj se, Magnusi.“
„Ty také, Eriku.“

Rozloučili jsme se jako dva gentlemani. Stiskem rukou.


* * *

Kolem čtvrté jsem dorazil do Glommen. Vlakové nádraží bylo poloprázdné.

Bude to kus cesty, pomyslel jsem si.

Hodil jsem batoh na rameno a povzdechl si. Sotva jsem však vyšel k hlavní silnici, zastavil mi pan Thomassen.

„Kam pak táhneš ten batoh?“ zeptal se.
„Domů.“
„Svezu tě,“ nabídl se.
„To by bylo super,“ pousmál jsem se a batoh vložil do sajdkáry, kterou jeho motorka měla. Myslím, že to byl nějaký starý model z války.

Poté jsem si vzal přilbu a posadil se za pana Thomassena.

„Můžeme?“ zeptal se.
„Jo.“
„Tak se drž!“ vyhrkl a přidal plyn.

Motorka se odlepila od země. Určitě bych spadl, kdybych se nedržel sedačky.

„Pořádně se drž,“ zaslechl jsem jeho hlas.

Pak už jsem slyšel jen burácení motoru a občasných výstřelů z výfuků. Celý Glommen věděl, že jede pan Thomassen. Jako děti jsme se tomu smáli a ukazovali na něho rukou, a teď se s ním dokonce vezu.

Každopádně to byl zážitek, na který asi nezapomenu.


* * *

Zastavil u našeho domu.

„Jste hodný, že jsem mě odvezl, až k domu, pane Thomassene. Moc děkuji.“
„Ráda se stalo,“ pousmál se.

Vytáhl jsem batoh ze sajdkáry a s pozvednutím ruky jsme se rozloučili.


Byl jsem vděčný, že mě odvezl domu, ale pro delší jízdu bych asi zvolil jiný dopravní prostředek, pomyslel jsem si a otevřel vrátka našeho domu.


 celkové hodnocení autora: 93.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Gardenboy 13.09.2018, 21:42:34 Odpovědět 
   V kapitolách 4 - 8 som si už myslel, že príbeh má jasné smerovanie. Teraz mám pocit, že to vlastne nie je jeden ucelený príbeh. Je to seriál poskladaný z viac či menej nadväzujúcich častí. Tak tu je vlastne na mieste otázka, či to nepíšeš podobne ako "nekonečné seriály" v TV, ktoré nemajú dopredu určený koniec a ich dej sa vymýšla priebežne. ;) . No nič, hlavný hrdina vyrástol a s čarovná atmosféra prvých dielov je tatam. Ale to vôbec neznamená, že to nie je dobré. Je. Len je to iné. A ja aj tak čítam ďalej :)
 ze dne 15.09.2018, 14:09:11  
   Danny Jé: Hlavní hrdina nám vyrostl, přes smrt své matky se dostal a do jeho životy přichází další podivuhodný příběh. s Tv to fakt nemá nic společného, osobně na TV nekoukám, nějaké zajímavé filmy či seriály pozerám z netu :)
 Šíma 30.08.2018, 22:53:33 Odpovědět 
   Zdravím.

Hrdinové Tvého příběhu stárnou a jejich zájmy se mění s pokročilejším věkem. Také mám rád sci-fi, stejně jako náš hrdina. Není to krásné ponořit se do jiného světa? Ovšem je třeba žít i v normálním "světě", náš hrdina si určitě zvykl, že musí žít sám s otcem po ztrátě své matky, se kterou se od konce oné zimy již nesetkal. Ale nikde není psáno, že nepoužije znovu magické kameny, aby se s matkou mohl opět sejít (pokud to bude možné). Zatím se v příběhu příliš neděje, ne že by děj ustrnul na jednom místě, ale i ona návštěva Erikova kraje byla zajímavá, opuštěné hrady či jiné stavby dovedou pěkně zlákat k průzkumným výpravám. Všechno jednou končí, hrdinové se rozešli a každý šel svou cestou. Co se stane příště? Dokončí Magnus střední školu a také se dá na vysokou? Kdo ví, kam jej "vítr" zažene... Hezky se četlo.

Príma večer a múzám zdar.
 ze dne 02.09.2018, 8:14:32  
   Danny Jé: Zdravím,

děkuji za komentář. Je to takový napůl tajemný příběh o chlapci, který prožívá určitá dobrodružství. Mnohdy neuvěřitelná a mnohdy zase uvěřitelná. Ale vždy záleží čemu chceme věřit, pak se nám naše představivost posune dál. Když to nevidím, nemusí to znamenat, že to nevidím. A to mluvím z vlastní zkušenosti.

Hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Píšťalka
(12.11.2018, 00:38)
Dei
(9.11.2018, 18:15)
Theseus
(2.11.2018, 10:48)
Odyseus
(2.11.2018, 10:40)
obr
obr obr obr
obr
Na sever - 5. č...
Ellien
Pro ignoranty
RockChick
POHÁDKA 3,4.5
baaba
obr
obr obr obr
obr

Po nocích
seńorita chiquita
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr