obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915108 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39051 příspěvků, 5696 autorů a 387929 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: SNĚHOVÁ VLOČKA ::

 autor Danny Jé publikováno: 23.09.2018, 13:08  
Kapitola 13-14
 

Kapitola 13



S Helgou jsme se sblížili. Trávili jsme spolu téměř veškerý svůj volný čas. Kromě školy, protože Helga dojížděla do Halmstadu. To nám však vůbec nevadilo. A vzhledem k tomu, že věřila, že jsme spřízněné duše, snažila se, být se mnou, co nejvíce. Začali jsme si opravdu rozumět a společně jsme objevovali na noční obloze nová souhvězdí. Možná to ani souhvězdí nebyla, ale my jsme to tak viděli. V knize, kterou jsem dostal k narozeninám, to také nebylo. Třeba nikdo taková souhvězdí ještě neobjevil, anebo jsme to viděli jen my. Prostě jsme spojili hvězdy a mysleli si, že to je souhvězdí.

V následujících dnech jsme se také poprvé políbili. Podnět vyšel od Helgy. Samozřejmě. Vzhledem k prvnímu incidentu, který mi utkvěl dlouho v paměti, jsem nechal veškerou aktivitu na ní. Později jsem ten odstup překonal, chytil jí za ruku a vodil se s ní po Glommenu.

Ano, to je moje holka, chlubil jsem se.

Jakmile náš vztah dosáhl hlubší úrovně, představila mě rodičům. Její otec mě přijal s obavou, abychom se neodstěhovali. Bylo to vtipné, protože Helga představila rodičům oficiálně svého prvního kluka a oni se už báli, abychom se neodstěhovali. Ujistil jsem je, za nás oba, že nehodláme Glommen opustit.


* * *

Když měla 7. listopadu Helga narozeniny, pozvala mě domů na rodinnou oslavu. Přijel i její bratr Ralf, který byl na internátní škole v Göteborgu.

Jako narozeninový dárek jsem jí dal výlet k Tyvärr lake. Místo, kam jí vezmu, jsem jí však neprozradil.

„Vážně mi to neřekneš?“ udivila se.
„Je to přece překvapení.“
„A opravdu tam pojedeme autem?“ zeptala se, když jsem jí řekl, že se tam dostaneme autem, které si půjčím od svého otce.
„Ano.“
„Budu celý týden nedočkavá,“ dodala s úsměvem na tváři.
„Stejně tak jako já,“ pousmál jsem se a políbil ji.

Rodinná oslava skončila krátce před sedmou. Helga se nabídla, že mě doprovodí. S tím, že u mě ještě chvíli zůstane. A tak se stalo. Když jsme dorazili, potkali jsme se s otcem, který mířil do přístavu. Na zimu byly všechny lodě v docích a opravovali se. Ani tato zima nebyla výjimkou.


Nebyla u nás poprvé, ale vždy byl otec doma. Dnes jsme byli doma úplně sami. Napadlo mě, že bych se jí mohl svěřit, že jsem komunikoval s mamkou, když byla v tom Medelvägu.

„Možná bych ti chtěl říct jedno tajemství,“ spustil jsem a požádal Helgu, aby si raději sedla.
„A mám se bát?!“ zeptal se s úsměvem na tváři.
„Vůbec.“
„O co jde?“
„O moji mámu.“
„Přece umřela.“
„Ano, je to dost dávno.“
„Možná mám tušení, kam…“
„…neumím mluvit s mrtvými. Jestli myslíš tohle?!“ přerušil jsem ji.
„No, myslela jsem, že…?“
„…než umřela, poukázala na kámen jménem Šiva Lingam. V tu chvíli jsem tomu moc nerozuměl. Když jsem však ten kámen našel a dal si ho do ruky a použil ho, pochopil jsem.“
„Použil?“ udivila se.
„Ano, použil jsem ho jako spojení mezi tímto světem…,“ ukázal jsem rukou kolem sebe. „…a tím jiným světem. Moje mamka ho nazvala Medelväg – Svět uprostřed. Tam jsem s ní mohl mluvit.“
„Chceš mi říct, že jsi s ní mluvil, i když byla mrtvá?“
„Ona nebyla mrtvá, její duše byla ve sněhové vločce.“
„No, páni!“ vyhrkla.

Seděla a koulela očima do stran. Myslím, že z toho byla pěkně překvapená. Nebylo se čemu divit, také bych z toho byl v šoku.

„A co bylo dál?!“ pobídla mě.
„Stál jsem v takovém fialovém kruhu, který mě chránil, před mrazem.“
„Ten svět Medelväg, byl tam mráz?“
„Byla to bílá krajina, ale věděl jsem od mamky, že tam je mráz. Jí to nevadilo, ale já bych zmrzl.“
„A máš ten kámen ještě?“
„Mám, ale nepoužívám ho.“
„Proč?“
„Když jsem ho používal, zjevila se jakási strážkyně toho světa Medelväg, jmenovala se Skugga a ta mi chtěla ublížit. Mamka mi řekla, že když ho uložím do země, už mě nebude ohrožovat…“
„…takže už se s mamkou nevídáš?“
„Bylo to v zimě. Proto se stala sněhovou vločkou. Když přišlo jaro, rozloučili jsme se spolu a ona odešla ke světlu.“
„A tys ten kámen neuložil do země, jak ti mamka řekla?“
„Uložil,“ pokynul jsem hlavou. „Ale po nějaké době jsem ho chtěl vidět znovu. Možná jen zkontrolovat nebo…“
„…přitahoval tě,“ pousmála se.
„Ano, svým způsobem.“
„Nebál ses, že se objeví Skugga?“
„Nepoužívám ho. Je to talisman. Vzpomínka na moji mámu.“
„Myslíš, že by to fungovalo?“
„Já nevím, není důvod ho použít,“ odvětil jsem a zvedl se.

Dáme si čaj, prolétlo mi hlavou.

„Čaj?“ zeptal jsem se.
„Určitě,“ kývla.

Odešel jsem do kuchyně udělat teplý čaj. Když jsem se vrátil, Helga už ležela v mé posteli.

Cože?

V první moment jsem nevěděl, jak mám zareagovat.

Mám si myslet, že se bude chtít milovat?

Položil jsem hrnky s čajem na stolek a usmál se.

„Přidáš se?“ zeptala se a vystrčila ruce z peřiny, aby bylo jasné, že je pod peřinou nahá.
„Jo, určitě,“ pousmál jsem se a začal se svlékat.

Ten den jsme se spolu poprvé milovali.


* * *

O týden později se počasí umoudřilo a silné mrazy ustoupily. Mohl jsem tak splnit můj narozeninový dárek pro Helgu. Výlet.

Půjčil jsem si otcův vůz a přijel před dům Johanssonových. Zastavil jsem a dvakrát zatroubil. Helga vyběhla, zamávala rodičům a nastoupila.

„A kam mě vezmeš? Už mi to prozradíš?“ zeptala se Helga zvědavě.
„To je překvapení,“ odvětil jsem a nastartoval tátovu čtyřicet sedmičku.

Cestou jsem ji však prozradil, že jedeme k malému jezírku, které kdosi pojmenoval Smutné jezero.

„Bude se ti tam líbit,“ dodal jsem.
„Nevydržel jsi to?!“ pousmála se Helga.
„Ne,“ kývl jsem a podíval se na ní.

Jakmile jsem vrátil pohled dopředu, objevil se v zatáčce vůz, který jel dost velkou rychlostí. Myslím, že i kdybych chtěl, nestačím se mu vyhnout. Najel totiž koly do protisměru. Srážce jsem nemohl zabránit.
Tátova čtyřicet sedmička po nárazu s protijedoucím vozem skončila ve strouze.

Ze silnice to muselo vypadat hrozivě. Vůz byl zabořený v zemi. Měl rozbité čelní sklo, vylomené dveře u řidiče. Kabina nahnutá k pravé straně. Řidič při nárazu do země, vypadl ven. Nehýbal se. Nejevil známky života. Spolujezdec. V tomto případě, spolujezdkyně, seděla stále v kabině. Zhluboka vydechovala. Měla jen povrchové zranění na hlavě, jinak byla v pořádku. Zachránil jí bezpečnostní pás, který měla celou cestu zapnutý. Řidičův pás při nárazu praskl. Policista, který přijel k nehodě jako první, se tomu divil, ale stalo se.


Řidiče odvezli do nemocnice. Byl v bezvědomí. Spolujezdkyni, která z toho vyvázla bez vážnějšího zraněn, odvezl policejní vůz. Pro jistotu.


* * *

Halmstadská nemocnice.

Než jsem opustil své tělo, uviděl jsem, jak u mě sedí otec a drží mě za ruku.

Pak jsem najednou slyšel povědomý hlas. Díval jsem se kolem, ale nikoho jsem neviděl.

„Magnusi!“

Hlas se přibližoval. Prostor kolem začínal světlat, až se najednou přede mnou objevila bílá krajina. Sníh? Je to vážně sníh?

„Magnusi!“ opakoval znovu hlas, který jsem slyšel na začátku.

Nikoho jsem neviděl, ale podvědomě jsem mu chtěl odpovědět. Pokusil jsem se o to, ale nešlo to. Lapal jsem po dechu.

„Magnusi, slyšíš mě!“
„Ano,“ promluvil jsem konečně.

Snažil jsem se rozhlédnout, kde to jsem. Z posledních vzpomínek jsem si pamatoval nemocnici.

„Bože!“ vyhrkl jsem v momentě, když jsem kolem sebe uviděl tisíce sněhových vloček.

Jsem snad také sněhová vločka? Stejně jako mamka, když jsem za ní chodil?

„Magnusi, vím, že tady jsi,“ pronesl hlas a já si uvědomil, že jediný, kdo ví, že by se tohle mohlo stát, je Helga.
„Helgo?!“
„Slyším tě. Děkuji. Už jsem myslela, že to nebude fungovat.“
„Našla jsi Šiva Lingam?“
„Nebylo to složité. Měl jsi ho v kapse u kalhot.“
„Jsem rád, že jsi mi věřila, když jsem ti vyprávěl svůj příběh o setkání s mojí mamkou.“
„Pro někoho nesmysl, ale pro mě jen lehce neuvěřitelné.“
„Lehce?!“

Cítil jsem v sobě pocit radosti. Možná bych se i smál, ale stala se ze mě sněhová vločka. Uvězněna uprostřed bílé krajiny.

„Umírám?“ zeptal jsem se.
„Jsi v bezvědomí. Lékaři jsou sice skeptičtí, ale já věřím, že se vrátíš,“ odvětila.
„Je zvláštní, že jsem tady, když nejsem mrtvý.“
„Jsem ráda, že s tebou mohu mluvit, ale raději bych byla ráda, kdyby ses vrátil.“
„Co tátův vůz?“
„Skončil ve strouze.“
„Asi neměl radost.“
„Myslím, že v tuhle chvíli nemyslí na auto.“
„Nezapomeň, že tu nemůžeš být dlouho.“
„Ano, vím. Uslyšíme se později. Opatruj se.“

Rozloučili jsme se a hlas Helgy jsem uslyšel zase, až po nějaké době. Po dobu mé přítomnosti zde v bílé krajině, za mnou přišla ještě mnohokrát…


* * *

Ty chvíle strávené uvnitř bílé krajiny byly pro mě něco, jako satisfakce, že vím, jaké to bylo, když jsem byl na druhé straně a mamka byla zde. Jako sněhová vločka.

Přesto bylo zvláštní, že jsem byl tady a přitom jsem neumřel.

Byl to divný pocit. Nemít tělo, ruce, nohy. Plachtit jen díky větru, který s námi házel ze strany na stranu. Když jsem tak plachtil kolem, myslel jsem v první okamžik, že potkám mamku. To jsem však nemohl. Odešla do světla před mnoha roky. Rozloučili jsme se. Nechtěl jsem, aby odešla. Bylo mi smutno. Moc jsem tomu všemu nerozuměl, ale věděl jsem, že kdyby nemusela odejít, neodešla by. Nikdy by mě neopustila. Byla to moje máma.

Dnes vím, že to tak mělo být. A jsem vděčný za ty poslední chvíle s ní strávené, zde v bílé krajině.

„Teď vím, jak ses cítila mami. Byla jsi plná pochopení a odpuštění. Byla jsi šťastná a připravená odejít do světla…,“


Najednou se objevil velký kruh a v něm podivný symbol. Všechno kolem se rozzářilo…












Kapitola 14



Procitl jsem a otevřel oči. U postele seděl otec a sestřička, která se usmála, jakmile uviděla, že jsem otevřel oči.

„Synku!“ sykl otec a radostí mu vyhrkly slzy.
„A-hoj.“
„Odpočívej, moc nemluv. Dojdu pro lékaře,“ ozval se jemný hlas sestřičky v bílém.
„Sněhová vločka,“ pronesl jsem a zlehka se usmál.
„Co jsi říkal?“ zeptal se otec.
„Myslím, že řekl sněhová vločka,“ ozvala se sestřička.

Ukázal jsem na ní. Byla v bílém a v tu chvíli jsem si myslel, že je také sněhová vločka.

„Už jsi zpátky,“ řekl otec a znovu se usmál.
„Ano,“ přivřel jsem víčka.

Po chvilce dorazil doktor.

„Tak jsme se probudili. Mám z toho radost,“ pronesl a rukou mi sáhl na zápěstí.

Změřil mi tep a stetoskopem si poslechl mé srdce.

„Srdce je trochu pomalejší, ale myslím, že je to normálním,“ poznamenal.
„Ko-lik je ta-ko-vých jako jsem já, co se probu-di-li?“ zeptal jsem se.

Ještě jsem nedokázal spojit všechny slova v jednu větu, ale žil jsem. To bylo to nejdůležitější.

„Upřímně?!“ podíval se na mě. „Jsi první. Byl jsi v bezvědomí skoro 24 dnů,“ odvětil
„Aha.“

Otec se otočil k doktorovi. „Kdy bude moci jít domu?“
„Na to nespěchejte, pane Verkasi. Ještě musíme udělat všechna vyšetření. Jestliže bude vše v pořádku, do třech dnů ho pustíme,“ odvětil.

Doktor se poté postavil a odešel.

„Proč si řekl té sestře sněhová vločka?“ zeptal se mě otec, když jsme byly v místnosti sami.
„Možná víš, proč.“
„Asi vím, a jsem rád, že jsi se svou matkou mohl být.“
„Takže mi věříš?“
„Jsem rád, že jsi zpět,“ odvětil
„Byla tu Helga?“
„Jistě. Skoro každý den.“

Na mé tváři se objevil spokojený úsměv.


* * *

Odpoledne se ve dveřích objevila Helga.

„Jsem moc ráda, že jsi zpět,“ pronesla a objala mě.
„Miluji tě,“ zašeptal jsem ji do ucha.
„A já tebe,“ usmála se a pohladila mě po tváři.
„Musím říct, že jsi mě překvapila…“
„…sněhová vločka?“ zareagovala okamžitě.
„Ano.“
„Bylo to první, co mě napadlo, když jsi upadl do bezvědomí,“ vysvětlila a posadila se ke mně na postel.
„Jedině, co si z toho pamatuji, je tvůj hlas. Tvá přítomnost.“
„A kde jsi byl? Nic?“
„Nic. Jen ten pocit, že jsem byl někde. Všude bylo bílo, ale co se během té doby událo, nic.“
„Nebuď z toho smutný.“
„To nejsem. Jen jsem z toho trochu zmatený. Jaký to mělo význam, že jsem se tam ocitl? Něco jsem prožil, nějaký okamžik – má duše, byl jsem někde a to z nějakého důvodu.“
„Nejdůležitější je, že jsi zpátky,“ poznamenala a chytla mě za ruku.

To odpoledne mi vyprávěla, co dělala celou dobu beze mě. Jak se snažila najít myšlenky ve hvězdách a přírodě, která jí podvědomě povzbuzovala, když ztrácela naději, že se neprobudím.


* * *

O tři dny později jsem už ležel doma v posteli, když za mnou přišel otec a předal mi dopis.

„Kdo mi píše?“ zeptal jsem se.
„Podle zpáteční adresy, je to Erik,“ odvětil.
„Erik?“ zaradoval jsem se a natahoval ruce.

Byl jsem zvědavý, protože jestli to byl dopis od něho, mohl bych se dozvědět, jak dopadl u faráře Harvika.


Ahoj Magnusi,

jsem rád, že jsi přesvědčil mé rodiče, aby mě odvezli k faráři Harvikovi. Nevím, jak jsi dokázal přesvědčit, hlavně mého otce, ale dokázal jsi to. Ani nevím, co ti napsat. Jen děkuji, nestačí. Takže možná zvolím to, co bys udělat ty. Začal bych od začátku.

Na univerzitě jsem potkal učitele, který se zajímal o symboly, jejich významy. Nic, co by mě mělo překvapit. Vědecká univerzita. Ale on šel do hloubky, temnota, démoni, duchové, čarodějnice. Snažil se najít odpovědi v různých knihách popisující posmrtný život. Dokonce si myslel, že vesmír je brána do jiných světů a planety jsou sídlem různých démonických entit. Byl fakt zvláštní. Snažil jsem se mu říct, že temnota a světlo k sobě patří, i když bez světla by temnota, jako tma neexistovala. Vyvracel mi to. A já poslouchal a poslouchal. Během měsíců našich rozhovorů jsem jeho vyprávění totálně podlehl a začal se zajímat o symboly vyjadřující temnotu. Jako bych zapomněl, že světlo je to lepší. Temnota nikdy nic dobrého nikomu nepřinesla a nikdy nepřinese.

Když jsem se dozvěděl, že se učitel rozhodl přestěhovat do Malmö, Byl jsem zklamaný. Chtěl jsem se mu zavděčit a tak jsem studoval jednu knihu popisující černou magii. Chtěl jsem se naučit vyvolat ducha, abych ho ohromil. Vím, co si myslíš. Také si uvědomuji, že to byla hloupost. V tu chvíli jsem na nic jiného nemyslel. Chtěl jsem ho udržet na této škole. Ducha jsem nevyvolal, alespoň ne takového, jaká byla moje představa. Sakra, nevím, jestli bych ti to měl psát. Ale moje máma mi řekla, že bych ti měl napsat dopis a všechno, co cítím do něho vložit. Tak jsem začal psát. Psal jsem několik hodin a myslel na pravdu, kterou ti musím říct. Zasloužíš si to.

Druhý den nám oznámili, že profesor historie Roland Söndersen zemřel. Byl to šok. Napadlo mě, že jsem za to mohl já. Byl jsem první, který se zeptal, jak zemřel. Bylo mi řečeno, že ho srazilo auto. Věděl jsem, že to nebyla náhoda a pocit viny mě užíral další dva týdny. Pak jsem se jednoho dne probudil a cítil se divně. Od té doby jsem začal mít proměnlivé nálady. Cítil jsem se podrážděný, zlý a někdy bláznivě veselý. Jako bych to nebyl já. A nebyl, ale to ty už víš.

Jsem rád, že jsi přijel a odhalil můj problém. Farář Harvik mě pak nějakými zaříkávadly zbavil té zbloudilé duše. Jsem přesvědčen, že to byl profesor historie Söndersen, který se na mě přilepil.

Bláznivé že? Nikomu jinému bych to také nevyprávěl.

Takže, ještě jednou děkuji. Jsem tvůj velký dlužník. Mám pozdravovat od rodičů, Budeš u nás vždy vítán, takže než odletím do Guatemaly prozkoumat Aztécké stavby, rád tě uvidím.


Měj se dobře, Erik.



Když jsem dočetl Erikův dopis, byl jsem plný dojmů.

Takže farář Harvik je převaděč nebo vykladač podle Guderssenovy kroniky, prolétlo mi hlavou.

V každém případě mě potěšilo, že si Erik uvědomil, kde udělal chybu. Ne každý si to dokáže uvědomit nebo přiznat. Erik to udělal a z toho jsem měl největší radost. Rozhodně bychom se před jeho odletem do Guatemaly mohli setkat.

„Díky, Eriku, že jsi napsal,“ šeptl jsem a dopis odložil na stolek.

Přikryl jsem se peřinou a na chvíli usnul. Probudil mě až otec, když mi přinesl večeři.


* * *

Krátce po večeři jsme měli zajímavého hosta.

„Magnusi, někdo za tebou přišel,“ ozval se z dálky otec.

Zpozorněl jsem a vyhlížel osobu, která se objeví ve dveřích mého pokoje.

„Zdravím, Magnusi,“ pronesl hlas našeho faráře Harvika.
„Co vy tady, faráři?!“ udivil jsem se. „Dobrý večer.“

V duchu jsem však byl rád, protože přišel jako na zavolanou.

„Jak se ti daří? Slyšel jsem od tvého otce, co se ti přihodilo,“ spustil.
„Už jsem v pořádku.“
„To rád slyším.“
„Dneska mi přišel dopis od Erika Svenssona,“ vyzdvihl jsem důležitost této zprávy.
„Skutečně? Věřím, že mu je už lépe.“
„Podle slov v dopise bych řekl, že ano.“
„To jsem moc rád,“ pousmál se a posadil se na židli.
„Jaké to bylo?“
„A co máš přesně na mysli, Magnusi?“
„Myslím to s tím Erikem.“
„Nemusíš se bát, Magnusi. Nejsem žádný exorcista, ale duchové jsou stvoření, která potřebují zvláštní způsob zacházení.“
„Zbavil jste ho toho ducha?“
„Ano.“
„A byl ten duch opravdu zlý?“
„Já si myslím, že byl jen zmatený a ztracený v tomto světě. Ve světě kam nepatřil.“
„Zbloudilá duše?“
„Ano,“ pokynul hlavou a pousmál se. „Tys četl o zbloudilých duší v Guderssenově kronice, že?“
„Ovšem. Píše tam o nich,“ odpověděl jsem.
„Takové znalosti nejsou nikdy na škodu.“
„Jste převaděč nebo vykladač?“ zeptal jsem se.
„Jsem farář místního kostela,“ odvětil s úsměvem na tváři. „A co mi Bůh poví nebo poradí, udělám.“
„Myslím, že Bůh nechtěl, aby se to Erikovi stalo.“
„Ne, to určitě. V mnoha věcech si za to můžeme sami,“ dodal s pokynutím hlavy.

Chvilkové ticho přerušil opět hlas faráře Harvika.

„Když jsme u těch zbloudilých duší, tak před týdnem se na mém kázání objevila dívka. Nikdy jsem ji v Glommen neviděl.“
„Mluvil jste s ní?“
„Samozřejmě. Zajímalo mě, ke komu patří.“
„Co řekla?“
„Chvíli mlčela a pak řekla své jméno.“
„A to jméno vám prozradilo, ke komu patří?“
„Ne tak docela. Řekla mi své křestní jméno. Margareta a později řekla, Magnus.“
„Vážně? Já ale žádnou Margaretu neznám.“
„Vidíš a já myslel, že když řekla tvé jméno, možná budeš vědět.“
„Jestli nemyslela Magnuse Sweera?“
„Byl jsem u Sweerů, ale také žádnou Margaretu neznají.“
„A co jste s ní udělal?“
„Poskytnul jsem jí přece přístřeší,“ pousmál se a vstal.
„Rád bych si s ní promluvil později,“ projevil jsem přání se s ní setkat.
„Věřím, že k tomu dojde,“ podotkl. „Erik asi neví, že jsi byl v bezvědomí, že?“ zeptal se farář, když už stál u dveří.

Byl na odchodu, ale čekal na mou odpověď.

„Myslím, že ne. Kdo by mu to také řekl,“ odvětil jsem.
„Odpočívej, ať jsi zdravý. Zatím se opatruj,“ popřál mi brzké uzdravení a odešel z mého pokoje.


 celkové hodnocení autora: 93.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Gardenboy 01.10.2018, 10:46:44 Odpovědět 
   Čítalo sa dobre, teším sa na finále a potom na ďalší príbeh.
 Šíma 23.09.2018, 13:08:05 Odpovědět 
   Zdravím.

Napínavá část, už jsem měl o našeho hrdinu strach, když měl se svou dívkou autonehodu a ocitl se ve světě sněhových vloček (či jak to nazvat). Naštěstí se z "druhé strany" vrátil a procitl z bezvědomí. Uvidíme, kam bude vyprávění dál směřovat...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 27.09.2018, 19:12:41  
   Danny Jé: Zdravím,

děkuji za komentář. Napětí vrcholí, už se to blíží do finále :)

D.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
SarahT.Tarkins
(9.3.2019, 15:37)
obr
obr obr obr
obr
Ďáblova věž
Khalia Jasnozraká
Osmadvacátý kvě...
Louise Courbet
Zlo plodí zlo -...
ondrejfabian
obr
obr obr obr
obr

Leknínová koupel
Marie Bernadeta
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr