obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915350 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39477 příspěvků, 5737 autorů a 390254 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Čertova Lhota ::

 autor Doll publikováno: 01.10.2018, 21:24  
Mysteriózní horor.
 

Čertova Lhota


"Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění!"
- lidové přísloví



Říkalo se, že nikdo nemůže spatřit tvář boha. Ale byli mezi námi lidé, kteří přísahali, že spatřili tvář ďábla! Každému se zjevil v jiné podobě, v tom se jejich vyprávění lišila. Všichni tvrdili jedno: poznali ho podle toho, jakou měl moc.
Za zavřenými víčky vidím snový obraz zšeřelé místnosti s čistě vybílenými stěnami a staromódním nábytkem, který voní po leštěnce na dřevo. Působí neosobním dojmem, chybí v něm totiž zdánlivě nepodstatné detaily - třeba sako nedbale přehozené přes židli nebo kniha odložená na nočním stolku. Možná jde o pokoj v hotelu, ale nebyla jsem si tím jistá. Vím jenom, že v něm nejsem sama.
Přišla za mnou nějaká žena, kterou jsem neznala. Skláněla se ke mně, jako kdyby se chtěla přesvědčit, jestli ještě dýchám. Mohla by mi zvednout hlavu, zaklonit krk a přinutit mne, abych vypila její odporný lék. Vedle ní se na okamžik objevila jiná tvář - muž v černém kabátu s bílým kolárkem u krku. Farář!?
Klečel u mého lůžka a jeho rty se pohybovaly, jako kdyby odříkával tichou modlitbu za mrtvé. V jeho očích se zračilo zdešení a po lících mu stékaly slzy. Nemohla jsem si ho lépe prohlédnout, protože celý pokoj potemněl.
Probouzím se ze spánku, který se podobá mdlobám. Nevím, kde jsem. A nevím ani, jestli není má noční můra přece jen skutečná. V ústech cítím čerstvou pachuť krve.
Uvědomuji si s hrůzou, že nejsem ve svém hotelovém pokoji. Vzrůstá o to více, když zjistím, že mám ustláno na kamení. Každá myšlenka je ostrá jehla, zarytá do hlavy.
Zemina, na které ležím, je mrazivá jako hrob. Poznala jsem i její nezaměnitelnou vůni, která mi připomíná zetlelé věci a zkažený vzduch ze starého sklepení. Všude kolem mne je tma…
Nic nevidím a proto nemám sebemenší představu o místě, kde se nacházím. Pravděpodobně jde o dočasný výpadek paměti, namáhané mnohem víc, než by dokázala zvládnout. Ozvěna pronikavého křiku mi duní v hlavě. Nechápu, jak jsem se mohla dostat někam, kde se dějí takové věci. Pokouším se rozpomenout, co jsem dělala včera.
Byla jsem na nějakém místě daleko od domova, ležela jsem na zemi a necítila jsem zimu ani nepohodlí. Už jsem neslyšela křik, který mi předtím zněl v uších. Cítila jsem se jako pohřbená za živa…
Myšlení bolí. Co když mi přestával pracovat mozek!? Poslední věc, na kterou si pořádně vzpomínám, je první večer v Čertově Lhotě. Příhodné jméno pro město, kde ďábel číhá na každém kroku!
Přijela jsem po sezoně, abych mohla pracovat v klidu. Z Národní galerie mi přišel doporučující dopis s tipem na ubytování se seznamem míst, která bych měla ve městě navštívit.
Ani během léta sem nezavítalo mnoho turistů, i když v okolí byly k vidění zajímavé památky. Žádný div, že koncem září tu bylo jako po vymření. Město mne přivítalo svou nevlídnou tváří.
Už po příjezdu na mne čekalo nepříjemné překvapení. Marně jsem hledala penzion, kde jsem měla zamluvené ubytování. Adresa, kterou jsem obdržela, neexistovala. Ukázalo se, že žádná ulice toho jména ve městě není. Ptala jsem se kolemjdoucích. Nikdo neznal název penzionu, který jsem měla napsaný na papírku.
Zůstala jsem bezradná s těžkým kufrem a s pomačkaným lístkem v ruce. Ocitla jsem se v nemilé situaci. Tím spíš, že bylo pozdě a já nevěděla, kde budu dnes spát. Čertova Lhota byla malé, liduprázdné městečko s několika obchody, poštou a obecním úřadem. Ulice byly šedivé a nevlídné, po chodníku se prohánělo listí, servané z větví stromů. V průchodu mezi dvěma budovami se hromadilo spadané haluze, zaváté poryvy podzimní vichřice.
Lipová alej byla téměř holá, studený tu vítr foukal mnohem silněji. Cestu lemovaly žloutnoucí stromy se zraněnými větvemi, odkud jako tekla hustá míza. Měla narudlou barvu, co mi připomíná krev. Snažila jsem se zapudit takové myšlenky. Zabralo mi necelou půl hodinu, než jsem dostala do středu města.
Na náměstí stál starý hostinec, možná historická stavba, s podivným vývěsním znakem. Byla tam vymalována rohatá hlava s vyplazeným jazykem. Pod ním se skvěl kostrbatý nápis, který příchozím oznamoval jméno hospody: U Čerta.
Váhala jsem, jestli tu mám strávit nadcházející noc. Jenomže to bylo jediné ubytování, jaké jsem byla schopná sehnat. Pochybovala jsem, že bych tady našla něco lepšího. Trmácet se celou noc do nejbližší dědiny – která byla podle mapy na kilometry daleko - se mi vůbec nechtělo.
Ve vstupní hale hostince vládl klid, jak se dalo touto dobou očekávat. Recepční si za přepážkou listovala v módním časopise. Zeptala jsem se jí, jestli mají volné pokoje. Odpověděla, že ano.
Dodala, že pokud mám zájem, mohu se zde ubytovat na celý týden. Dostala jsem staromódní klíč s číslem vyraženým na kovové destičce. Hned jsem odešla nahoru na pokoj, protože jsem byla za celý den unavená. Nechtěla jsem nic jiného, než dát si horkou sprchu a jít brzy spát. Vybalila jsem nějaké oblečení z kufru a přemýšlela, kam bych se měla podívat zítra.
V lesnatém kraji okolo obce zvané Čertova Lhota se vyskytovalo mnoho pozoruhodných staveb, mezi kterými stály za povšimnutí zejména staré kostely, nevelké kaple či kamenné kříže. Stavěl je kdysi prostý lid, aby od sebe zažehnal zlo.
Setkání s ďáblem nebyla vůbec tak vzácná, jak bychom se mohli domnívat. Stačilo jen prostudovat staré tisky z dob dávno minulých. Zejména středověké spisy přímo hýřily barvitými popisy černých mší, satanských monstrozit a toho, co přicházelo z ohně. Prý šlo o démonické zrůdy z horoucích pekel tak otřesného vzhledu, že stačil jediný pohled do šlehajících plamenů, aby vás navždy oloupil o zrak.
Ďábel se měl podle středověkých autorů zjevovat na magickém obřadu nebo na sabatu, aby mohl obcovat s chlípnými čarodějnicemi. K takovým událostem prý zpravidla docházelo v divočině - v lesích a horách daleko od lidských obydlí.
Uctívači ďábla se scházeli za hlubokých nocí na skalách v přízračné záři ustupujícího měsíce. Vybírali si samá odlehlá místa, kde nikdo neslyšel křik. Věřilo se, že hanební odpadlíci od víry přináší svému pánu krvavé oběti…
Pokud si vzpomeneme na ikonografická zobrazení ďábla, můžeme mezi nimi najít mnoho společných rysů. Základní prvky obrazů se během rozličných epoch a uměleckých stylů neměnily, přetrvaly v nezměněné podobě po celá staletí. Rudá kůže, černá srst, kozlí kopyta, netopýří křídla a zahnuté rohy patřily mezi ty nejběžnější atributy, přisuzované ďáblu.
Měla jsem tu strávit celý týden, abych získala dost času na studium zdejších památek. Chtěla jsem vytvořit fotografickou dokumentaci, která poslouží jako podklady pro práci na mé nové knize - Význam náboženských symbolů v lidovém umění na území Čech a Moravy.
Jako odborník na dějiny umění jsem pátrala po méně známých osobnostech. Bohužel jsou mnozí umělci, kteří upadli do zapomenutí. Jejich jména byla časem smazána, dílo samotné přežilo svého tvůrce.
V bezedném propadlišti dějin zmizel dokonce i talentovaný mistr Kladské Madony z Prahy se svým nádherným obrazem panny Marie. Nebo bezejmenný mistr Třeboňského oltáře a jeho slavné Kristovo zmrtvýchvstání vyvedené v rudé barvě, která měla jistě připomínat spasitelovu krev, proudící na ponurém plátně přímo z otevřených ran...
Mezi mnoha a mnoha uměleckými skvosty, které jsem měla možnost vidět, mne velmi zaujala díla jistého člověka. K jeho osobě - pokud tedy doopravdy žil - se vázala velice zvláštní pověst. Prý se setkal s ďáblem a vytvořil jeho sochu!
Byl známý coby mistr Giovanni. Cizinec, pocházející až z Milána. Působil v naší zemi ve druhé polovině 16. století. V řadách duchovních se vždy našlo dost těch, co byli ochotní zaplatit vysoké částky za jeho mistrovský um.
Byl jeden motiv, ke kterému se Giovanni vracel velice rád, a tím motivem byl démoni. Začleňoval je téměř do všech svých děl. Jde například o sochy světic, které bojovali s ďáblem. A tak si vysloužil jakousi pochybnou popularitu coby tvůrce zrůd.
Možná, že právě to se stalo malíři osudným, protože jinak by se nikdy nesetkal s ďáblem osobně. Zobrazoval jeho poddané z nižších pekelných kruhů, nikdy v životě by jej ale nenapadlo, že bude mít tu čest spatřit tvář knížete temnoty. A zvěčnit ji na své legendární soše, kterou se nikomu nepodařilo najít!

***

Hned následující ráno jsem se rozhodla navštívit místní kostel, o kterém se psalo v doporučujícím dopisu. Pátrala jsem po mistrových stopách a jeho dílech.
Krása chrámu, který se odrážel na vodní hladině, doslova brala dech. Kontrasty byly úžasné! Sluncem vybělené kamenné kvádry stavby, žlutavý písek hraničící s poklidnou řekou, intenzivně modrá plocha pod bledým podzimním nebem. V dáli na východě se zvedaly zastřené hory. V mlžném oparu chladného rána dostávaly jejich vrcholky purpurový nádech.
Mezi medově zbarvenými pilíři chrámu vládlo posvátné ticho, narušené jen tlumenými hlasy a kroky návštěvníků kostela. Patřil ke klenotům ranně renesanční architektury. Samozřejmě, že na jeho interiéru se podepsal i Giovanni.
Umělec si oblíbil náboženské motivy, uměl je ale podat takovým způsobem, že na nich nebylo zhola nic zbožného a zanechávaly ve vás jen požár.
Mistr byl milován i zatracován zároveň. Mnozí jej pokládali za odvážného kacíře, ovšem podle mne jím Giovanni nebyl. Jen málokdo dokázal pochopit tu spalující vášeň, kterou jeho ruce uměly vtělit do svých děl. Jeho sochy málem žily a dýchaly.
Zejména některá z jeho zpodobnění svatých se stala terčem velmi ostré kritiky kněží, kteří kázali proti volnomyšlenkářství a světským svodům ďábla.
K jak smutnému osudu byl odsouzen zapomenutý umělec, stejně jako stovky jemu podobných. Na rozdíl od mistra Giovanniho se však jejich jména až do dnešních časů vůbec nezachovala, přestože jejich bezejmenná díla nemohla být o nich horší, než ta jeho. Zemřel jako cizince v chudobě, daleko od své vlasti a bez prostředků na návrat do rodné země.
Na chvíli jsem se posadila do kostelní lavice. Kolem mne vládlo velebné ticho, dokreslující jedinečnou atmosféru místa. Střípky světla padaly na zlacený oltář skrz barevná skla, která tvořila zářivé obrazy světců.
Čekalo mne setkání s vikářem a pozvání na starou faru. Seděli jsme u stolu v útulně zařízené knihovně s dvěma šálky horkého čaje, oslazeného medem. Zjistila jsem, že máme mnoho společných koníčků. Oba jsme se zajímali o umění a lidový folklór, farář také o církevní historii. Bylo velmi zajímavé hovořit s tak vzdělaným člověkem.
Podivil se, když jsem se jej ptala na Giovanniho. Ten italský sochař, který se prý setkal v lesích u skal se samotným ďáblem? Otec Polanský připustil, že tuhle legendu zná.
Dodal, že jistý papež prý popsal ďábla jako vysokého a vychrtlého muže s bledým obličejem a horečnatýma očima. Zajímalo by vás, jak si tím mohl být svatý otec tak jistý? Možná, že se s ním setkal osobně!
Otec Polanský pokračoval ve vyprávění. Podle něj je zdejší oblast sice zajímavá, ale málo známá. Podle legendy mělo být v jednom ze zdejších kostelů či domů - tady se bohužel prameny značně rozchází v detailech - nalezeno vyobrazení ďábla. Jenže kněz netuší, co je na tom pravdy.
Zeptala jsem se, jestli je někdy zkoušel najít. Farář se nad naivní otázkou rozesmál. Nebyl skeptický.
Přiznal se, že ano. Strašidelná povídačka, co se traduje už odnepaměti, jej zaujala. Zdejší kraj i kostely znal dobře a všechny je prošel snad stokrát. Satanův portrét nikdy nenašel. Ale nevylučuje, že by mohl existovat.
V Čertově Lhotě se v minulých letech často mluvilo o podivných úkazech a snad o ještě mnohem podivnějších zjevení, která se měla ukazovat v lesích okolo Čertových skal. Věci tak hrůzné, že by vám mohly vypálit oči!
Giovanni to věděl. Možná, že je viděl na vlastní oči. Dochovala se i jeho nejslavnější socha!?
To živé zpodobnění ďábla na neznámém místě, o kterém se písemné prameny vždy rozcházely? Šlo o dílo natolik šokující, že vzbudilo vlnu nevole mezi křesťanskými autoritami.
Církevní otcové, mezi které patřila i řada bohatých chlebodárců tehdejší doby, jej přestali podporovat a Giovanni zůstal sám. Zavržen svými současníky, téměř na mizině a s nejistými nadějemi do budoucnosti. Zbyly mu jen dvě věci - jeho umění a pochybná sláva, kterou s sebou přinášelo. Pro člověka poznamenaného hanbou měla velmi hořkou příchuť. Odrážela se ve všem, na co sáhl!
Hořkost, zklamání životem, ale především tvrdost - ten železný rys, který mu byl vrozen. Ne, bez ní by přece nepřežil. Silná vůle jej držela naživu po tolik let, kdy si vlašský mistr nepřál nic víc, než zemřít a obrátit se v prach. A přece na sebe nikdy nevztáhl ruku.
Ano, tu samou ruku, která vládla štětcem i dlátem. Giovanniho díla v sobě odrážela jeho život, nebo snad jeho marnou touhu po životě, který se k němu společně s druhými obrátil zády. Chlad, lhostejnost a otupělost citu se stala nejvýraznějším projevem jeho bytí...
Navštívila jsem řadu pozoruhodných památek. Našla jsem mnoho ďáblů, žádný z nich však nebyl mistrovým výtvorem. Někteří mi byli k smíchu, jiní zase vzbuzovali odpor, nebo ve mně dokonce vyvolávali hrůzu. Ani jeden z nich nemohl být tím dílem, které vytvořil Giovanni. Podle legendy šlo o dílo, od kterého prý nebylo možné dobrovolně odtrhnout zrak. Jako kdyby se pohled na ně propaloval až na dno samotné duše!
Dokázalo si podmanit lidskou duši. Pravděpodobně nebylo skutečné. Šlo o pouhou pohádku pro naivní hlupáky.

***

Otec Polanský mne upozornil na opuštěný kostel, kde jsou k vidění staré fresky a také nějaké sochy. Podotkl ale, že zanedbaná stavba se nachází v dezolátním stavu. Smím ji navštívit pouze na vlastní riziko.
To mne nemohlo odradit. Hned zítra jsem si koupila lístek na autobus a vyrazila do jedné z okolních vesnic, vzdálené několik kilometrů za městem. Podle turistického průvodce se malebná zřícenina nacházela nedaleko od obce. Pěšky mi cesta zabrala slabou půlhodinku.
Na horském úbočí se rozkládala planina a na ní byl kýmsi neznámým vybudován chrám, starý celá staletí. Zbývaly z něj jen pobořené zbytky, ohlazené nelítostnou rukou času.
Došla jsem ke travnaté pláni mezi sešlým svatostánkem a skalami, pokryté omšelými náhrobními kameny. Pohřebiště patrně náleželo ke kostelu, ačkoli na rozdíl od stavby - která nesla neklamné prvky pozdní gotiky - působilo mnohem, mnohem starším dojmem.
Rozmístění náhrobků postrádalo řád, možná i smysl. Uvažovala jsem, proč se zde přestalo pohřbívat. Místo tonulo ve stínu věků…
Šla jsem podél sesuté zdi porostlé rudnoucím břečťanem, která kdysi tvořila boží příbytek. Nic jiného zde nezbylo, kromě legend.
Mistr Giovanni a jeho hořký osud, to byla jedna z nich. Zemřel kdesi v zapomnění, aniž by někdo ocenil jeho umění. Proto dnes nenajdeme v knihách ani zmínku o ztraceném géniovi a jeho dílech. Řada z nich zničena. Pověrčiví lidé ničili jeho sochy, protože se jich báli a nerozuměli jin. Říkali, že mistrův talent nepochází od boha, ale od ďábla. Prý zaprodal svou duši za slávu a bohatství.
Bledé světlo podzimního dne nepronikalo daleko do holé, prázdné haly. Podlaha byla pokrytá sivou vrstvou staletého prachu, vysoké stěny ověšené pavučinami, ztěžklé neblahým osudem. Našlapovala jsem opatrně, abych se vyhnula smetí a ostrým střepům. Stavby, které se nachází v dezolátním stavu, umí být velmi nebezpečné.
Měl jsem neopakovatelnou možnost důkladně si prohlédnout dvoranu chrámu. Nejvíce mne překvapilo, jak je neobyčejně zanedbaná. Pestrobarevná okna někdo vytloukl, skla ze zničených vitráží ležela rozházená na podlaze.
Věděla jsem, co se skrývá pod žulovými deskami: Mrtvé tělo, v jehož žilách už dávno netekla žádná krev. Přečetla jsem zašlý nápis, vytesaný na jedné z nich. Zde odpočíval zbožný bratr Aurelius z Losin, zesnulý roku 1701.
Některá data na náhrobních deskách byla ještě starší. Šlo o pozůstatky dávných řeholníků, kteří zde leželi v na věčném odpočinku. Oh jak zbytečné a ohavné je tělo, když v něm chybí duše, aby jej oživila!
Myslela jsem na dlouhou řadu mlčenlivých postav, mrtví pohřbení v prostém oděvu z bílé látky. Zdálo se, že ještě dýchají. Průvod mnichů, kteří směřují do věčnosti…
Každý z nás bude jednou patřit mezi ně, mezi ty neživé tvory zahalené v rubáši.
Dlaždice vytvářely jakýsi geometrický vzor. Zařízení - lavice a klekátka - bylo z větší části rozbité a na tkaninách, zavěšených na zdi, ulpěla silná vrstva prachu. Také jsem si všimla, že deska mramorového oltáře má uražený roh.
Přesto byl celkový dojem neobyčejně malebný. Pozůstatky opuštěného kostela si v sobě po celé věky uchovaly svou bývalou duši - velikost, krásu a sílu.
Moje oči si stále nedokázaly zvyknout na nedostatek světla. Něco málo přicházelo lomenými okny za oltářem, ale to nestačilo na osvětlení celé chrámové lodi.
Spatřila jsem působivé pozůstatky poničeného sousoší. Kdysi stávalo v boční kapli. Na otlučeném podstavci se pravděpodobně nacházelo jméno mistra Giovanniho. Šlo o dílo legendárního umělce, tím jsem si byla jistá. Působily na mne natolik živým dojmem, jako kdyby do nich geniální sochař vdechl duši!
Jaký obraz duše však může mít pouhá socha, kus kamene opracovaný do lidské podoby!?
Jedna ze soch byla poškozená, ale stále poměrně zachovalá. Přišla o ruku a o bok, levou polovinu jejího těla poznamenaly ošklivé rány sochorem. Představovala ženu, oděnou divokou záplavou bujných vlasů. Se svůdným úsměvem, který se nezměnil již celá staletí, nabízela sladké jablko ve vztažené dlani.
Druhá socha ležela na zemi u jejích nohou. Zbylo z ní podstatně méně, než z té první. Mistr Giovanni zpodobnil Evu v ráji, když podlehla pokušení a okusila jablko ze stromu moudrosti. To znamenalo, že ten druhý musí být Adam. Škoda, že byl celý rozbitý na kusy.
Z těla sochy se zachovalo málo, i když ramena a tvář byla ještě v docela dobrém stavu. Těžko říci, zda ji zničila nějaká nehoda, nebo vandalský útok. Připadalo mi, že i tato socha má představovat ženu. Zvláštní!
Dotkla jsem se Evina obličeje. Usmívala se na mne. Nevšímala jsem si, jak je ledová. Jako kdyby v mramorových žilkách proudila krev. Krev, ze které mrazí.
Hleděla jsem na slova, vytesaná do podstavce. Ano, stálo zde mistrovo jméno. Připadalo mi, že se kamenné zdi svatostánku přibližují, aby mne zaživa rozdrtily.
Zažil někdy podobný pocit i Giovanni? Nedokázala jsem si představit, jaké to bylo, když na sebe ten nebožák nechtěně přivolal boží hněv.
Papežská klatba byla neoblomná a mohl ji odvolat jedině ten, kdo ji na mistra uvalil. A co víc - pod klatbou se mohlo ocitnout celé město. Svatý otec dokázal svolat démony tak děsivé, že každý kacíř by se mu okamžitě vrhl k nohám a prosil o ochranu. Papež by vás svrhl rovnou do pekla…
Netuším, co u mne vyvolávalo tyto pocity. Temnota kolem mne umocňovala tíživý dojem z interiéru prastaré stavby. Vždycky jsem měla trochu strach z uzavřeného prostoru. Nebo se na mém úsudku podepsala únava? Asi jsem byla uvnitř až moc dlouho. Musím ven na čertvý vzduch!
Odcházela jsem trochu rozmrzelá, protože jsem ani zde nenašla Giovanniho ďábla. Zklamání mi ale bohatě vynahradila mistrova Eva. Socha byla nádherná. Její ústa by mohla každou chvíli promluvit. Zdálo se mi, že žije.
Nikdy jsem o podobném díle neslyšela. Po Giovanniho smrti asi upadlo do zapomnění. Stejně jako pobořený chrám boží, ve kterém zůstávalo skryté před světem. Sochy stály na temném místě a den za dnem se na ně snášel prach…
Nafotila jsem všechno, včetně interiéru kostela. Uběhla necelá hodina a já odcházela s bohatým materiálem pro svou novou knihu. Sluneční světlo mne pálilo do očí, až jsem znovu zatoužila po konejšivém stínu chladné hrobky.
Cesta lesem byla jako poslední vzpomínka na léto. Slunce probleskovalo mezi větvemi stromů. Musela jsem si ji vychutnat, dokud nepřijdou zlé časy. Podzimní plískanice se kvapem blížily.
Nacházela jsem se v podivném duševním rozpoložení, jaké nedokáži přirovnat k ničemu známému.
Až když jsem došla k silnici, poněkud polevil. Ale nezmizel docela. Počkala jsem na prázdné zastávce asi čtvrt hodiny, dokud nepřijel autobus a odjela jsem zpět do města.
Ano, podzimní les bývá ponurý. Dokud nikdy jsem nezažila tak hmatatelný pocit nebezpečí, který mne tížil na prsou jako noční můra.
V penzionu mne přepadlo zlé tušení, že něco není v pořádku. Nedokázala jsem ale přijít na to, co. Převlékla jsem se a zbytek večera strávila u psacího stolu s hrnkem černé kávy. Pracovala jsem na poznámkách pro svou novou knihu.
I zde na mne zíral ďábel, ačkoli by si jej na první pohled nikdo nevšiml. Malý dřevořez tvořilo skrčené tělo a rozšklebená tvář, které z čela vyrůstaly malé růžky. Zůstával nenápadně skrytý v temném koutě, kde se sbíhala dvě trámoví, podpírající prkenný strop pokoje. Uviděla jsem jej, když jsem si lehla do postele a po nějakou dobu tupě zírala do stropu. Bylo to docela nepříjemné překvapení.
Kolik démonů je vůbec v tomhle městě!? Proč všude vidím jejich tváře - v každém výklenku, na každém domě a v každém okně zbořené kaple? Jak je možné, že jsou všude? Všude!
Už jsem se nemohla dočkat, až budu pryč. Čertova Lhota se mi nelíbila. Říkala jsem si, jestli bývá město vždycky tak pusté, anebo jestli je to vinou pošmourných podzimních dní. Brzy se stmívalo. Neustále foukal ledový vítr a téměř nepřetržitě pršelo.
Jestli se mi nepodaří objevit nic zajímavého, asi odtáhnu s nepořízenou. Nepodaří se mi sehnat dost materiálu na svou knihu. To by znamenalo, že práce, které jsem se věnovala víc jak rok, bude k ničemu. Takové neradostné vyhlídky mi nabízel podzim do budoucna…
Podařilo se mi usnout až nad ránem, když už začínali zpívat ptáci. Zdály se mi zlé sny. Snad to způsobil ten odporný dřevořez, který me týral celou noc.
Svět za okny vaší ložnice bývá jiný, než ve dne. Město spí, všechny ulice jsou liduprázdné, ledový vítr žene černým nebem chmurná mračna. Noční pustina je plná hrůzy, jakou si vůbec nedokážete představit.
Upadla jsem do lehké dřímoty, podobné noční můře z říše křivých zrcadel. Všechno je jinak, než se zdá. Každý odraz je pokřivený a zmrzačený, stejně jako my…
Probudila jsem se ve tři hodiny uprostřed noci s obrovským knedlíkem v krku a s děsivým přesvědčením, že někdo mne sleduje. Stál u mého lůžka? Teď vím, že to nebylo žádné zdání. Nebyla jsem sama!
Doklopýtala jsem do maličké koupelny, skromně vybavené sprchovým koutem, koupacím závěsem a příslušenstvím. Naklonila jsem se nad umyvadlem, s rozpáleným čelem opřeným o nástěnné zrcadlo. Měla jsem pocit, že budu zvracet.
Nechala jsem téct studenou vodu a ponořila do ní zpocený obličej. Ostré světlo zářivky zavěšené nad umyvadlem mne bodalo do ospalých očí. Utáhla jsem kohoutek. Kapání vody nepatří mezi právě uklidňující zvuky. Někteří lidé se ho bojí, hlavně v noci. Když jsem se narovnala, mé oči se setkaly s pohledem cizí osoby.
Můj obraz v zrcadle se proměnil ve tvář, která se mi vůbec nepodobala. A co hůř, změnily se i mé vzpomínky. Vzpomínky na opuštěný kostel kdesi v horách a na sochu, kterou jsem obdivovala.
Náhle se mi vybavila podoba sochy z kostela. Žena mi na první pohled připadala velice krásná, když jsem se však rozpomenula, začala se do mého vědomí plíživě vkrádat hrůza. Její tvář měla nelidské rysy, tak dokonalé, až nemohly být skutečné.
Krásná tvář je krutá maska, za kterou leží smrt. Jako v tomto případě? Bylo to jen iluze, která zakrývala něco horšího!? Něco, co nesměl nikdo vidět!
Její tělo, jakkoli bylo dokonalé, působilo děsivým dojmem. Husté prameny dlouhých vlasů, které je halily jako plášť, se kroutily na plných ňadrech a oblých bocích jako živé. Nebylo to ve skutečnosti klubko jedovatých hadů!? Její úsměv nebyl svůdný, ale zlý, neskonale zlý a krutý. Rty se otevíraly ve tváři jako krvavá rána. A její oči -
Ach! Byly vyrobené ze slepého mramoru, bílé, prázdné a děsivé. Mohly by hořet ohněm!?
Zní to hloupě, ale nevím, proč jsem utekla. Zdravý rozum mne opustil. Nic není tak, jak se zdálo být. Někdo mne vedl!
Noční ulice a žlutá světla, která zářila uprostřed podzimní tmy. Okolo pouličních lamp se míhal hmyz, zmámený světlem. Zemře jako rozmazaná šmouha na žhnoucích zářivkách, protože se od nich nedokáže odtrhnout. Netuší, že touha po světle je smrtelná.
Stejně jako odvěká touha člověka po poznání. To Adam ochutnal zakázané jablko a jeho chyba se mu stala osudnou. Byl navždy vypovězen z rajské zahrady. Venku na něj čekala jistá smrt.
Šla jsem podél dlouhého stromořadí, kde rostly samé lípy. Zraněná a vyděšená jako štvané zvíře s šípem zabodnutým do zad. Někdo mne pronásledoval!
Ulice byly liduprázdné, nezahlédla jsem ani živou duši. Na město padal soumrak bohů, který s sebou nese neodvratnou zkázu, lemovanou potoky rudé krve. Nebe nade mnou zastínila křídla, černá křídla anděla smrti.

***

Nic jiného už jsi nepamatuji. Mám na sobě to, co jsem si oblékla včera ráno - tlustý svetr, sukni a dlouhý kabát až po kolena. Je mi čím dál větší zima a tma páchoucí zatuchlým pracem mne děsí. Tiskne se na mne ze všech stran, jako kdyby mne chtěla rozdrtit. Hluboké ticho kolem nevěstilo nic dobrého.
Je temná noc a já nevím, co se to se mnou děje. Ochrnula jsem? Třeba jsem si jen přeležela nohy a necítím vlastní tělo! Chci to zkusit znovu, jenže to nejde. Nemohu se pohnout. Už jsem pochopila, vím, protože se nedokážu sama zvednout a jít.
Ležím na zemi, nebo možná na kamení. Je chladná a drsná, ale stejně mne neděsí. Strach se v jednom rysu shodoval s tím, co je kolem mne. Strach se příliš neliší od zimy. Oba pocity pronikají hluboko pod kůži a umí roztřást vaše tělo až do morku kostí. Ospalé chvíle, plné neskutečných vzpomínek, vystřídal pocit bdělosti. Zkouším se pohnout, ale mé nohy mi neslouží!
Nedokáži vám vylíčit ty dlouhé hodiny, kdy jsem marně bojovala s pocity déjà vu. Ocitla jsem se v nekonečném prostoru, odkud nebylo úniku. Jako když nad nebožtíkem zapadne těžké víko dubové rakve. Ničemu nerozumím. Jak bych mohla zemřít?
Viděla jsem nějakou ženu. Ženu s vlajícími vlasy a s tváři jako vytesanou z mramoru. Byla tak dokonalá, až z toho běhal mráz po zádech. To ona mi chtěla vzít život!? Nevím, proč by to dělala. Neprovedla jsem nic špatného. Nezasloužím si zemřít!
Strkám prokřehlé ruce do záhybů kabátu, snažím se najít klíč od svého pokoje v hotelu. Mohl mi vypadnout z kapsy, tak hledám i kolem sebe. Prsty, zdřevěnělé zimou, zavadí o něco ostrého. Drobný předmět s hramani jako nabroušená břitva. Co by to mohlo být?
Pochopím, že jde o úlomek kamene. Teče mi krev a vpíjí se do ledové půdy pode mnou. Pořezala jsem se o střep z rozbité sochy. Kde se tady asi vzal!?
Pak mi konečně svitne - jsem v kostele! Muselo s ním být něco v nepořádku. Sotva jsem si stihla uvědomit, kde jsem, polil mne studený pot. Krev mi v tu ránu ztuhla v žilách. Není to příjemný pocit. O to méně jsou pak příjemné vzpomínky, které se pojí s tímto chrámem ďábla!
Všechno se mi začalo vybavovat! Musela, musela jsem se vydat zpět. Satan mi to poručil!
Noc se snesla na hvozdy, doliny i hory nad nimi. Tak černá, že v jejím mrazivém náručí nebylo ani památky po světle hvězd, aby prozařovalo noční temnotu. Prohnilé kmeny stromů se válely u cesty. V hloubi lesa houkala sova, v přerostlém mlází podél potoka se míhaly svatojánské mušky.
Měsíční paprsky ozařovaly neschůdnou stezku, vedoucí temnými stíny lesa. Mířila jsem na opuštěné místo mezi skalami, kam pluly výkřiky vichřice. Vítr hovořil o záhubě, o konečném zániku všech věcí pod sluncem.
Vše živé se chystalo zemřít, aby mohlo uvolnit místo sněhu, ledu a mrazu, ze kterého tuhne krev žilách. Zima byla blízko.
Byla jsem celá zkřehlá. Ona na mne čeká. Vím to. Musím jít za ní. V zarostlých roklích potoků zněl její hlas. Voda šeptala slova přízraků, které pod bílými závoji utkanými z mlhy skrývají tváře mrtvých…
Následovala jsem její volání až do zchátralé kaple. Byla dlouho opouštěná, silné zdivo se již začínalo povážlivě drolit a dubová brána bezmocně visela ve zrezavělých pantech, jako by ji v návalu vzteku vyrvala nějaká obrovitá ruka.
Jako v mrákotách se snažím vejít dovnitř. Omdlévám slabostí. Přestala jsem vnímat všechno, co mne bolelo. Pak padla tma…
Třu o sebe zkřehlé dlaně, abych se zahřála. Kdybych u sebe měla kus papíru, suché dřevo a krabičku sirek, mohla bych rozdělat ohýnek. Líbil se mi pohled do plamenů, hlavně když je venku zima a mokro.
V pekle není žádný oheň, to je velký omyl křesťanských teologů. Podsvětí je místem, kde vládne krutá zima, temnota a všechny podlahy jsou vyrobené z ledu.
Svírám střep v dlani a stale krvácím, ostré hrany mi vrývají do kůže rudou rýhu. Bolest je horší než dohady. Poznávám boční křídlo budovy z prastarého kamene. Náleží ke starému kostelíku s mozaikovými ony vyklenutými do podoby sepjatých rukou, módní zejména v gotickém slohu.
Spatřím známou postavu, podivný obrázek strašího muže oblečeného v černém úboru katolických kněží, zarámovaný mohutnými křídly chrámových vrat. Co tady proboha dělá otec Polanský!?
Bleskne mi hlavou, že mne nalákal do pasti. Co když se mnou manipuloval už od začátku? On mi napsal doporučení, které se tvářilo jako dopis z Národní galerie!?
Mám na jazyku stovky otázek, které nestihnu vyslovit. Dřív, než se dostanu k němu, Polanský zamyká dveře a nechává mne na pospas ďábelské moci.
Jsem uvězněná za obrovskými, železem pobitými vraty zakázané kaple. Kdysi zde zněla andělská chvála bohu na nebesích, žehrání nad těžkým životem a přiškrcené šeptání o strachu z pekla a ohně. Po celá staletí byla ponechána svému osudu. Zůstaly v ní jenom sochy, kámen ve společnosti mrtvých…
Ovládla ji hniloba, stáří a rozklad. Zatracení nepřichází až po smrti. Toto místo je živoucím důkazem. Doupě pekelného hnusu, zabydlené děsivými přízraky, které vás pohltí.
Ta rozbitá socha, která ležela na zemi, byla Eva. Giovanni ji zpodobnil se lstivým pokušitelem, který jí podával rajské jablko. Mistrovo sousoší se nejmenovalo Adam a Eva, ale Eva a ďábel! Ďábel v podobě nádherné ženy!!!
Netvrdili snad středověcí učenci, že ďábel se občas zjevuje v podobě krásné ženy, aby svedl svaté muže a poustevníky ze správné cesty do horoucích pekel!?
V takové podobě se zjevil slavnému umělci, když sám a sám bloudil lesem a dovolával se trestu božího!? Ďábel jej lákal do podsvětí, Giovanni mu však odmítl zaprodat svou duši. Zůstal na zemi a vytvořil své dílo. Ďábel jej však potrestal tím, že jej všichni odvrhli o on přišel o vše, co kdy měl. Zemřel v chudobě, bezvýznamný a zapomenutý. Zůstala mu jen nesmrtelná duše, kterou odmítl prodat za světskou slávu a peníze.
A v příběhu z ráje, kdy ďábel sváděl Evu, se přece původně neměl zjevit jako had, ale jako žena!? Jako Lilith?
Proč jsem neviděla to, co přímo bilo do očí? Proč celé ta léta, když všichni jen marně hledali dílo mistra Giovanniho, zůstával ďábel nepoznán a jen se sladce usmíval svými mramorovými rty nad marným pátráním slepých hlupáků!?
Jako ve snách jsem dovrávorala k oltáři, pokrytému prachem a pavučinami. Socha zmizela! V uších mi hučel pekelný chorál, plný latinských veršů. Stíny kráčejí. Stíny z masa a krve...
Možná bývali živí, ale dnes už nejsou. A přece mají stále ústa. Mluví ke mně, i když tělo již dávno leží v hlubokém hrobě. Kde vlastně jsem!?
V pokoji hotelu, v kostele anebo v hrobce, kde odpočívají řeholníci? Nebo v přímo v pekle!?
Jako kdyby se přede mnou odehrával rej démonů a ďáblů v sírou zšeřelé jeskyni. Vytlučená okna osvětloval hladový srpek měsíce a několik mdlých hvězd. Z kamenů vystupují tváře, ruce a postavy… Zakleté do kamene, věčné a vážné, jejich neměnná těla laská jen krutý zub času…
Budovy, o které se nikdo nestará, umí být nebezpečné. Kostel byl tak starý, že se doslova rozpadal před očima. Bylo jen otázkou času, kdy dojde ke katastrofě.
Otec Polanský použil výbusniny. Budovou otřásl řev detonace, následovaný vlnou prachu a sutin.
Dřevěné nosníky neudržely váhu, která na nich spočívala. Část střechy se zřítila a já zůstala uvězněná mezi nebezpečnými troskami. Mezi mnou a cestou ven stála Lilith.
Ďábel v podobě krásné ženy! Právě takovou tvář ukazoval mnichům, poustevníkům a mužům dost pošetilým na to, aby se daly svést silami temnoty..
Zjevila se mi v té samé podobě, jako se zjevila jemu – tajemnému umělci, který byl známý jako mistr Giovanni. Musela si vzít můj život. Potřebovala krev. Krev beránka. Nejsem nic víc, než oběť.
Dusila jsem se pohřbená pod rozmetanými troskami, zasypaná těžkou sutí. Můj křik zněl jako ozvěna z pekla. Slabá ozvěna, kterou nikdo neslyší. Zoufalé prosby duše uvězněné v kameni.
Před očima mi tančily představy vlajících říz, vlasů jemných jako hedvábí a překrásných zelených očí. Otevírajících se rtů, rudých jako krev, ve kterých se zaleskly ostré tesáky šelmy. Zahnuté drápy, podobné dýkám drásaly maso. Dlouhý holý ohon, svinutý okolo nohou, bičoval podlahu. Změnila se…
Ještě než jsem ztratila vědomí, vybavil se mi její obličej, vytesaný z bílého mramoru. Bylo to Giovanniho mistrovské dílo. Dílo, o jehož pravé podobě neměl nikdo ani nejmenší ponětí. Okouzlující podoba byla jen obludný klam, za kterým číhal ďábel!
Má smrt mu vykoupí právo na život. Tělo bylo tak těžké, jen krev a kosti. Ta strašivá tíha! Ničila mne. Toužila jsem se vrátit zpět do země, odkud jsem vyšla. Nebyla jsem nic víc, jen vyprahlá hlína a tvrdé kamení. Nic než prach...
Neboť prach jsi a v prach se obrátíš. Já zemřu, ale legenda o mistru Giovannim a jeho dílo bude žít navždy!


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 01.10.2018, 21:22:34 Odpovědět 
   Zdravím.

Napínavý text plný mystiky, napodobenin ďábla, opuštěných ulic a městečku, které dělalo čest svému jménu. Hrdinka nakonec čeká "jistá smrt", zatím co dílo onoho sochaře zůstává (do dalších věků). Celou dobu jsem čekal, jaké dobrodružství naše hrdinka zažije a proč se ocitla tam, kde se ocitla. Snad také podlehla svodům ďábla (jako spisovatelka), nebo jen byla v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Ovšem, pokud si ji vybraly temné síly, nebylo úniku. Hezky napsáno s mrazivými detaily...

Príma večer a múzám zdar.
 ze dne 03.10.2018, 20:28:05  
   Doll: Díky za hodnocení, jsem ráda, že se mi podařilo napsal doopravdy mysteriózní horor. :)
J.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Mezi Hraničáři
Ellien
Měsíční
Rhymeman
Cizinec - 2. dí...
bRezak
obr
obr obr obr
obr

Pinochio II.
6thSun
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr