obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2915049 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38999 příspěvků, 5685 autorů a 387130 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: OSLAVA STŘÍBRNÉ KOROUHVIČKY ::

 autor Lollo publikováno: 01.10.2018, 20:59  
Jedna z kapitol mé "knihy", kterou možná do důchodu stihnu. Holt jsem si vzala trochu větší sousto, než ve skutečnosti zvládnu (zřejmě). Jsem zvyklá jen na kratší útvary a docela se do těch kapitol zamotávám, protože to vymýšlím za pochodu. No takže za dvacet let by to mohlo být. :-D
 

"Vystupuji z kosmické rychlodráhy," ozval se hlas Myanis a zároveň uviděli její kočičí hlavu na obrazovce u dveří. Zablesklo se a celá loď náhle zastavila.
"Tak jsme tady," usmál se Petronello a oknem z jídelny viděli celý ten zajímavý Měsíc jako na dlani. Kryštof nevěřil vlastním očím, díval se na těleso, které pro své krátery vypadalo jako ementál. Litoval, že si ho nemá čím vyfotit a tak se aspoň podíval na hodinky. Podle nich celá ta jejich jízda netrvala z domu v Preškovicích ani hodinku.
"To by bylo skvělé takhle cestovat na Měsíc! Třeba na víkend, nebo na prázdniny." Byl naprosto ohromen.
"Ale letěli jsme pomaleji, protože nemáme dost šťávy, počkej, až to Myanis osolí, to teprve budeš valit ta svá veliká kukadla." Řekl kocour a celý se pyšně nakrucoval a upravil si spokojeně motýlka.
Myanis se znovu ozvala. "Mám se přesunout přímo do Stříbrného města?"
"Jistě, už můžeme frčét," zněla kocourova odpověď. "Nezapomeň požádat o povolení ke vstupu."
"Ano, pane," kývla svou bílou kočičí hlavou a zmizela z obrazovky.

Loď se pohnula, elegantně se snesla níž a níž, až mohli spatřit jakousi obrovskou kupoli, která vypadala jako z toho nejprůhlednějšího skla a pod ní se rozkládalo celé město. Seshora viděli tisíce věžiček, které oslňovaly svým zvláštním třpytem.
"Žádám o povolení ke vstupu," ozvala se Myanis.
"Máte pozvánku? Na obrazovce v jídelně, kde kocour konečně dojedl svoji snídani, se ukázal protáhlý obličej se špičatou bradou, který byl celý inkoustově modrý. Bytost měla stříbrný špičatý klobouček a dlouhý nos ve tvaru mrkve. Zamrkala světle modrýma očima, které byly v porovnání s obličejem příliš velké a podívala se na pozvánku, kterou poslala Myanis elektronickou poštou. "V pořádku, můžete vstoupit."
Kupole se začala neslyšně přesně uprostřed otevírat a do vzniklé mezery jejich loď bez potíží vklouzla. Pod nimi se rozkládalo velké parkoviště plné jiných létajících strojů a lodí a Myanis zaparkovala na jednom z volných míst. "Otevírám dveře," ohlásila svým pasažérům.
Kryštof pak vystoupil v závěsu svého kočičího průvodce po schůdcích a sledoval, jak si Petronello vyndal čistý kapesníček a důkladně přeleštil své (už tak bezchybné) lakýrky. Když byl konečně spokojen se svou vizáží, obrátil se na Kryštofa: "Tak jsme tady, jak se ti tu líbí, kámo?" Nezdálo se, že očekává odpověď, protože hned na to vyrazil vpřed s písní, kterou si očividně složil na svoji počest:

"Dívejte se všichni na něj,
jakej je to ale fešák,
nenechte se vůbec zmátnout,
není žádnej módní věšák,

podívejte, Petronello,
to je ten známej Cestovatel,
všude už byl, všechno viděl,
nikdo však neví, odkud přišel,

ochrání vás, zachrání vás,
stačí volat Petronello,
ten je přece ze všech nej,
s ním už vám nebude ouvej."

Když se dostali ke vchodu parkoviště, přišel k nim vrátný. Ano, byl to ten legrační, modrý panáček. Kryštof usoudil, že je to muž, i když si tím vůbec nebyl jist. Nebyl vyšší než on sám a byl velmi štíhlý. Modrý neměl jen obličej, ale zřejmě celé tělo. Kromě stříbrného kloboučku byl oblečen do tmavě modré kombinézy.
"Vítejte v našem Stříbrném městě, tady je váš parkovací lístek," promluvil. "Je to zároveň váš lístek do tomboly naší Oslavy Stříbrné Korouhvičky."
Petronello si zastrčil stříbrný lístek do přední kapsy svého smokingu a řekl chlapci: "Musíme si pospíšit, oslava už začala, nemůžeme zmeškat to nejlepší."
Vydali se na cestu k paláci královny a Kryštof si prohlížel město, které vypadalo jako ze stříbra, se zalíbením. Vše bylo zvláštně osvětlené, ačkoliv tady byla vlastně noc. Všechny ty věže a věžičky mu připadaly neuvěřitelné. Třpytily se, ale měly různý sklon a tyčily se do různých výšek. Zvědavě se kolem sebe rozhlédnul. Před sebou viděl nekonečné moře tvarů věží, jako kdyby tu pořádali soutěž v tom, kdo vymyslí nejoriginálnější. Některé měly buclatý tvar, vypadaly jako bonbonky, jiné zase podlouhlý, vzpínající se až téměř ke kupoli, další byly hranaté a jiné zase štíhlé, nebo propletené ve dvojici jako siamská dvojčata. Uprostřed města byly věže připomínající cibule a hned vedle nich se spirálovitě kroutily věžičky se zvláštními hodinami. Obzvlášť zajímavé byly ty, které se v prapodivných úhlech skláněly k zemi, jako by tu tíhu odmítaly nést.
Došli právě doprostřed náměstíčka, kde byl i městský park a tak si Kryštof měl možnost prohlédnout také místní flóru. Bylo fajn vidět kousek krajiny v tomto přestříbřeném městě, stromy se podobaly těm na Zemi, ale byly kobaltově modré a průhledné, uvnitř byly vidět žilky a pulsující život. Tráva i květiny světélkovaly ve světlounce modrých tónech, vše to působilo jako ze snu, i když Kryštof už pomalu zjišťoval, že tu jiné barvy patrně neznají. V ulicích nikdo nebyl, všichni obyvatelé města se pravděpodobně přesunuli na oslavu. Ale přece jen někoho potkali.
"Kočka!" Zvolal překvapeně Kryštof, když zahlédl jednu ve křoví. Byla menší, než ty na Zemi a pohybovala se nesmírně dlouhými ladnými skoky. Měla silný ocas skoro jako veverka. Když se však otočila a podivala se na něj, trochu se leknul. "Ta kočka má tři oči!"
"To není kočka, to je skiriava," opravil ho Petronello.
Byli už téměř v cíli, když Kryštofa zaujali vysoko létající ptáci v blízkosti paláce.
"A co je toto?" Ukázal Kryštof směrem k tmavé obloze. Většina z těchto ptáků byla poměrně obrovská a připomínala prehistorická zvířata, které viděl v knihách nebo filmech o pravěku.
"Ano, správně, to jsou pterodaktylové, u vás vymřeli, u nás stráží město a královnu především," četl mu zase myšlenky.
"Vítej, já jsem Libernia," Kryštof se otočil za hlasem. Vedle nich poletovala víla. Tedy aspoň tak vypadala.
"Já, já, já jsem Kryštof," vykoktal ze sebe.
"Zdravíčko, drahá, jsem rád, že tě zase vidím, jsi nádherná, jako když jsme se viděli naposled," vyseknul kocour poklonu víle.
"Ale to už je deset let," mávla koketně víla rukou.
"Vážně? Připadá mi to jako včera, vůbec jsi se nezměnila," pokračoval kocour.
Kryštof si ji pozorně prohlížel. Byla jako z pohádky. Měla krásné, modré šaty, lehounké jako vánek, poloprůhledná křídla jako utkaná z nejjemnějšího hedvábí. Obličej měla téměř lidský, i když se špičatýma ušima a světlounkou, takřka průhlednou pletí. Když pohodila hlavou, její dlouhé, modrostříbrné vlasy se zatřpytily stejně, jako celé Stříbrné město. Byla ještě o něco menší, než byl modrý vrátný. Určitě bude kouzelná, pomyslel si, ale nahlas neřekl nic, aby tu křehkou krásu nezaplašil.
"Pojďte za mnou," pokynula jim Libernia a letěla pomalu před nimi.
Konečně došli k obrovskému paláci, který se pyšnil nejvyššími věžemi ve městě. Byla jich snad stovka. Palác vypadal jako z broušeného skla, ale dovnitř nebylo vidět. Víla cosi nahlásila do mikrofonu u hlavní brány a ta se s cinkáním otevřela. Za branou viděli další modré bytosti stejné jako byl vrátný na parkovišti. Všichni byli oblečeni do stříbrných kombinéz, a protože někteří byli bez kloboučků, Kryštof mohl vidět, že nemají žádné vlasy.
"To jsou stráže, říkáme jim eloňané," nejsou původními obyvateli Měsíce, to jsme jen my, víly, je tu ještě mnoho jiných ras z různých planet, které nepatří do Stříbrného města, ale žijí buď na jiných částech Měsíce, nebo přijeli na oslavu jako vy z jiných planet. Za chvíli je uvidíš sám." řekla Libernia když viděla, jak si je prohlíží.
Šli skrz krásnou, světélkující zahradu, která byla, jak jinak, celá v modrých a stříbřitých tónech a pokračovali ke vchodu, k němuž vedly dlouhé schody ze zahrady. Jeden eloňanů je pustil dovnitř a doprovodil do uvítací místností, jenž byla bohatě ozdobena stříbrem a květinami. Pak promluvil. "Ať se vám na naší Oslavě Stříbrné Korouhvičky líbí. A neztraťte si lístek do tomboly!" Usmál se od ucha k uchu a odhalil bezzubá ústa.
Bylo tam opravdu rušno. Kryštof si užasle prohlížel mimozemšťany z různých končin vesmíru. Viděl rasy mnoha neuvěřitelných druhů, některé byly humanoidní, jak ho poučila víla, například barman, který až na hráškově zelenou pokožku byl podobný člověku, ten pocházel z Jupiteru. Ale pak tu byly jiné, ještě zajímavější. Zíral na prapodivnou hnědozelenou ještěrku. Tedy vypadala jako ještěrka, byla však vyšší než běžný dospělý muž a chodila po dvou nohách, rukama se třemi prsty pomalu usrkávala ze skleničky bublající nápoj a u toho očima nervózně těkala po okolí. Pak zavadila pohledem o Kryštofa a zamračila se. "To není ještěrka, ale příbuzný ještěrů ano, jsou to reptoni, smála se víla, když se jí Kryštof zeptal. Trochu se zastyděl. Budu muset být méně nápadný, slíbil si. To mu však vydrželo jen krátce.
"Jéje, co to je za obří hmyz?" ukázal směrem k jednomu ze stolů. Domníval se, že po "ještěrce" už ho nemůže nic překvapit, ale nyní přímo před sebou spatřil stvoření, které mělo osm dlouhých pavoučích nohou. Sedělo si klidně s jednou nohou přes druhou, přežvykovalo kusadly zvláštní druh ovoce a klábosilo se stejně vysokou "kudlankou".
"Na vaší planetě jsou zatím nevyvinuté jednoduché druhy, stejně jako ty ještěrky. Miliardy let vývoje vytvoří inteligentnější bytosti i z hmyzu. Těmto se ve skutečnosti se říká kryptoni. Takže se vlastně díváš na "pavoučího muže" a ta žena vedle, která ti připomíná kudlanku, to je jeho manželka. Oba pochází z planety, kterou bys neuměl ani vyslovit.
"Tohle by mi nikdo na Zemi neuvěřil," smál se Kryštof.
Náhle se ozvalo: "Prosím o pozornost, vážení hosté!" Kryštof se podíval na pódium v přední části sálu a uviděl člověka. Tedy vypadal jako normální člověk.
"Ten je také od nás, ze Země?" zeptal se víly.
"Kdepak, to je královnin mluvčí, lidé jako vy jsou po celém vesmíru, ale většina pozemšťanů zatím neví, že nejsou ve vesmíru sami. Jsi jeden z mála, který nás tu navštívil. Ale nejsi první..."
"Vítám vás na naší oslavě," pokračoval muž na pódiu, "Sešli jsme se zde, abychom utužili stará přátelství všech ras a navázali nová. Každoročně naše královna Imáia pořádá Oslavu Stříbrné Korouhvičky ve Stříbrném městě v tomto paláci, aby vám ukázala, že není třeba válek mezi jednotlivými planetami, ale je třeba dohod, přátelství a lásky nejen v naší galaxii ale po celém vesmíru." Všichni zatleskali. "Ano, děkuji vám," pokračoval mluvčí, "už vás nebudu nadále rušit, jen chci připomenout, že jako každý rok vás čeká bohatá tombola, přesně o půlnoci našeho času. Tu vylosuje samotná královna. Ještě jednou děkuji za pozornost a dobře se bavte." Muž opustil pódium a znovu zazněl potlesk.
Pak se spustila hudba. Nebyla nepodobná té na Zemi, ale přeci jen trochu zvláštnější. Nástroje, které zazněly, Kryštof nikdy neslyšel. Pódium se začalo plnit tanečníky a tanečnicemi. Připadalo mu to opravdu legrační, neubránil se smíchu, když spatřil tancující páreček kryptonů. Musel ale "pavoučího muže" obdivovat, že si těch osm nohou při tanci nezamotal.
Chlapci se řeč mluvčího moc líbila a už se těšil na samotnou královnu a vyhlášení tomboly. Rád by také věděl, kdo v historii Země navštívil Stříbrné město před ním. Slíbil si, že se na to poptá Petronella. Ale kam vlastně zmizel? V sále ho nikde neviděl.
"Dáte si náš Měsíční mošt?" Vedle nich stála servírka s podnosem plným různého pití. Měla protáhlou hlavu směrem dozadu, na hlavě drdol, který ještě více zvýrazňoval zajímavý tvar lebky, ale jinak se příliš nelišila od lidské ženy. Její velmi štíhlou postavu zdůraznily kratší černé šaty. Zamrkala černě orámovanýma očima a podívala se na Libernii.
"Ano, děkujeme, tady pro mladého pána bez alkoholu," požádala víla.
Kryštof pil brčkem mošt, jehož chuť by jen těžce popisoval. Přesto vypil celou sklenici a usoudil, že to divné pití nakonec vůbec není špatné. Kdo z jeho vrstevníků se může pochlubit, že ochutnal mošt z Měsíce? Dělalo mu to vlastně moc dobře, připadal si důležitý. Servírka se zapovídala s vílou o věcech, kterým nerozuměl a tak se začal poněkud nudit. Pořád nikde neviděl kocoura. Asi šel pozdravit staré známé, pomyslel si, ale není od něj hezké ho tu nechat napospas cizím lidem, tedy .... bytostem. Byl na něj trochu nahněvaný. Po několika dalších minutách se rozhodl, že je čas na menší průzkum a opustil Libernii, která byla stále zabrána do hovoru a ani si ho nevšimla.
Kryštofa zaujaly schody po jejich pravici, u nich stál jeden z eloňanů na stráži a každý, kdo chtěl projít, se musel prokázat jakousi kartičkou s identifikací. Kryštof tušil, že bez ní se tam nedostane. Zřejmě palác nebyl přístupný pro všechny hosty, ale právě to ho lákalo, třeba tam bude něco zajímavého k vidění. Třeba tam bude Petronello, ale musel si přiznat, že především byl velmi, velmi zvědavý. Přemýšlel, jak svůj plán uskuteční, když se vedle něj vytvořil hlouček zelených mimozemšťanů, kteří byli podle všeho z Jupiteru, jako barman a vzájemně se objímali. Ačkoliv říkali něco jako: "Ouá oaum, křsťá ij brám képujá...," ke svému údivu jim velmi dobře rozuměl. V překladu to znělo přibližně takto: "Ahoj brachu, jaká byla cesta, už je tetičce z patnáctého kolena lépe?" Nemohl pochopit, jak je to možné, že tohle právě slyšel, ale nebyl čas se tím nyní zabývat, a tak si to přidal na pomyslný list dotazů pro kocoura. Jeho pohled nyní přitahovala kartička jednoho z nich vyčuhující z kapsy jeho kalhot. Nedalo mu ani moc práce si ji vypůjčit, delegace z Jupiteru byla hlučná a pravděpodobně by si ani nevšimla, kdyby vedle nich podupával do rytmu slon a popíjel bourbon. Koneckonců tu byly k vidění daleko neuvěřitelnější věci.
Poodešel stranou a prohlížel si uloupenou kartu. Byla bez fotografie, jen s černým kolečkem s vyrytými malými čísly, připomínalo to kód. Takže je na čase se podívat po paláci, Kryštofe, řekl si v duchu pro sebe. Vyčkal, až se před ním udělá delší fronta, aby byl eloňan co nejvíce zaneprázdněn a pak se zařadil na její konec. "Další," pokynul chlapci. Ten mu ukázal kartičku a eloňan ji jen zběžně prohlédnul. "Další..." Kryštof měl radost. Vyšlo to! Dlouho neotálel a rychle vyběhnul schody. Snažil se být nenápadný, držel se skupinky před ním.
Před sebou viděl cosi, co připomínalo konferenční sál, všichni hosté, co byli propuštěni na kartičky, šli dovnitř. Možná je tu nějaká důležitá galaktická schůze, pomyslel si, ale Petronello tam nebyl. Šel tedy dál až na konec chodby a ta se větvila do dalších. Po krátkém přemýšlení se vydal doprava, když před sebou uslyšel tiché kroky. Přitisknul se do jednoho z výklenků a zahlédnul muže. Ale počkat, to byl velmi malinký muž. Ještě menší, než on sám, jenže dospělý. Měl špičaté uši, ale po cestě chodbou si přetáhnul přes hlavu kapuci koženého pláště, takže si ho Kryštof nemohl prohlédnout lépe. Připadal mu jako hobit z filmů. Zaujalo ho, že se pohyboval ostražitě a tiše jako myš. Proč by to dělal? Jedině, že by tu byl také tajně. Kryštof se připlížil potichu blíž a uviděl, jak muž přitisknul malý přístroj na panel dveří na konci chodby a ty se s tichým pípnutím otevřely. Za sebou zavřel. Chlapec chvíli čekal, jestli se vrátí, ale nic se nedělo. Po nějaké době se rozhodl, že půjde za tím podivným vetřelcem. Zkusil přiložit kartu ke stejnému panelu, ale nic se nestalo. Už to chtěl vzdát, když do dveří zkusil strčit. A ony se otevřely. Úplně samy. Tady něco nehraje, zařval mu zdravý rozum v hlavě, ale zvědavost se jen tak nedala a tak nakonec vlezl dovnitř.
Za dveřmi byla další chodba a několik podobných dveří. I ty měly panel na identifikaci. Jeho pohled však přitáhly jedny, které se výrazně odlišovaly. Byly daleko bytelnější, větší. Také u nich byl panel, ale jiný, svítil zeleně a byl tam nápis, který však nedokázal přečíst. Zdálo se, že za těmi dveřmi je něco důležitého. Zkusil do nich letmo strčit, ale v tu ránu se palácem rozezněla hlasitá siréna. Leknutím skoro povyskočil. Však neměl zrovna čisté svědomí. Okamžitě utíkal ke dveřím do druhé chodby, když se je však snažil otevřít, ani se nehnuly. Vyděšeně s nimi zacloumal, vždyť před chvílí s nimi tak snadno prošel.
"Byl spuštěn poplach prvního stupně, všechny vchody jsou nyní uzavřeny. Prosíme hosty, aby nepanikařili, zůstali na svých místech a vyčkali dalších pokynů." Ozval se neosobní, kovový zvuk odněkud z éteru. Ještě to mu tak chybělo! Je tu v pasti. Běžel k jiným dveřím a ty také nešly otevřít.
"Stát ani hnout!" Kryštof se opatrně se otočil s vědomím, že z toho se tak snadno nevykroutí, ale přes to všechno nečekal, že uvidí obra! Měřil víc jak tři metry a tvářil se naprosto neústupně. Zakroutil svojí malou, kulatou hlavou s nízkým čelem a rozpláclým nosem na znamení velkého nesouhlasu a v masitých, svalnatých tlapách se mu zaleskla podivná zbraň. V poměru k velikosti jeho těla působila jako dětská hračka.
"Já, já nic neudělal, tu kartičku hned vrátím, slibuji, ale ...." Nestihnul to doříct, obr vyslal jeho směrem modrý paprsek a Kryštof viděl najednou vše nějak rozmazaně. Sesunul se na zem a tvrdě usnul.


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 01.10.2018, 20:58:46 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavé sci-fi, takové odpočinkové čtení. Příjemná ochutnávka na prodlužující se večery, snad tento text jednou dopíšeš. Držím palec...

Príma večer a múzám zdar.
 ze dne 02.10.2018, 11:35:26  
   Lollo: Pokračuji, mám asi tak pět kapitol, které průběžně furt přepisuji. :-D :-D Děkuji.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
Bábovka
(17.12.2018, 23:53)
obr
obr obr obr
obr
Dračí vládce II...
Zirvith Snicket
Prorok
MC_Kejml
Povedená
ing.nárt
obr
obr obr obr
obr

Odjezd
Malíř
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr