obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915108 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39051 příspěvků, 5696 autorů a 387929 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: SNĚHOVÁ VLOČKA ::

 autor Danny Jé publikováno: 06.10.2018, 12:13  
Kapitola 15 a závěr
 

Kapitola 15



Byl jsem doma na domácím léčení. Tento týden byla škola kvůli velkým mrazům uzavřena. Všichni byli doma a hřáli se u krbů a u kamen. Otec byl v doku a já očekával, že dorazí Helga.

Ťuk ťuk. Ozvalo se.

To není Helga, pomyslel jsem si. Ta klepe čtyřikrát. Dva dvoj tóny krátce za sebou. Její vlastní klavírní prvek. Jednou z ní určitě bude skvělá klavíristka.

„Už jdu!“ ozval jsem se a vyrazil ke vchodovým dveřím.

Pročísl jsem si vlasy a sáhl na kliku. Dveře se otevřely. K mému překvapení tak nestála Helga, ale nějaká neznámá dívka s dlouhými blond vlasy, které čouhaly z čepice.

„CO si přeješ?“ zeptal jsem.
„Já-já.“
„Mohu ti nějak pomoci?“

Zdála se, být zmatená. Tak jsem ji pozval dovnitř.

„Pojď se ohřát,“ ukázal jsem rukou do chodby.

Dívka vstoupila do chodby. Šel jsem za ní. Když se uprostřed zastavila, rukou jsem ukázal na místo, kde si zouváme boty.

„Boty si zouváme, tady.“

Udělala ještě dva kroky a pak se zula. Pomohl jsem jí z kabátu, který jsem pověsil na věšák.

„Pojď za mnou,“ pobídl jsem ji.

Pozval jsem jí do kuchyně, abych jí mohl udělat teplý čaj. Musela, jí být určitě zima. Sedla si na židli a rozhlížela se kolem. Připravil jsem dva hrnky a hrnec s vodou položil na sporák.

„Udělám čaj,“ pronesl jsem a usmál se na ní.

Mlčela.

„Co tě sem přivedlo?“ zeptal jsem se a posadil se ke stolu.
„Já-Ma-rgare-ta,“ vysoukala ze sebe.
„Jmenuješ se Margareta?“
„Ano.“
„Já jsem Magnus,“ představil jsem se a ukázal na sebe.
„Vím, znám tě,“ pronesla plynule.

Překvapila mě.

„Odkud mě znáš? Já tě vidím poprvé.“
„Glommen, kostel, tento dům. Já si pamatuji,“ spustila.

Jakmile řekla kostel, napadlo mě, že to je ta dívka, o které mluvil farář.

„Byla jsi v kostele?“
„Ano.“
„Nejsi odsud.“
Nevím,“ pokrčila rameny.

Takže možná nejsi odsud, pomyslel jsem si.

„Kde máš rodiče?“
„Já-já,“ sklopila hlavu.
„Neboj se, já nezlobím se. Já jen, jestli tvé rodiče znám,“ snažil jsem se jí uklidnit, když jsem si všiml, že při slově rodiče jí obklopil smutek.

Když se ozvalo bublání, pochopil jsem, že se voda uvařila. Mohu udělat ten čaj.

„Jdu na ten čaj,“ pronesl jsem a zvedl se od stolu.

Vypnul jsem sporák a do hrnce s vodou nasypal čajovou směs, kterou táta kupoval od paní Lokströmové v hadrových pytlíkách. Vodu jsem promíchal lžící. Po nějaké době usušený čaj klesl ke dnu a já mohl naběračkou nabrat hotový čaj do hrnků.

„Tak tady to je,“ promluvil jsem a hrnek s čajem postavil před ní.
„Děkuji,“ poděkovala a rukama se dotkla porcelánového hrnku.

K mému překvapení jí to vůbec nepálilo.

Možná měla zmrzlé ruce.

„To je domácí ovocný čaj,“ usmál jsem se a také usedl ke stolu.

Chvíli jsem jí pozoroval. Pak mi to nedalo a musel jsem se jí znovu na něco zeptat. Byl jsem zvědavý a má zvědavost rostla víc a víc.

„Co si ještě pamatuješ?“
„Říkali, že mě našli u kostela,“ odvětila.
„V tomhle městě?“
„Ne. Bylo to jiné město. Krásné lodě tam byly.“
„Halmstad?“
„Jiné jméno to bylo,“ zakroutila hlavou.

Snažil jsem si vzpomenout, kde by mohli být nějaké lodě.

„Helsinborg?“
„Ne.“
„Stockholm, Göteborg?“

To už jsem střílel od boku, protože to byla města daleko od Glommenu.

„Také ne.“

Už mě nic nenapadalo. Pokrčil jsem rameny, že nevím.

* * *

Skoro měla dopito, když se ozvalo ťukání na dveře.

Ťuk ťuk. Ťuk ťuk.

To byla Helga, podle jejího obvyklého zaklepání.

„Kdo to je?“ vyhrkla.
„To je moje přítelkyně, Helga. Bude se ti líbit. Teda mě se líbí,“ pousmál jsem se a vyrazil ke dveřím.

Otevřel jsem dveře a přivítal Helgu polibkem.

„Kdo tu je?“ všimla si kabátu.
„Ty jsi mi ale všímavá,“ podotkl jsem s úsměvem na tváři.
„A řekneš mi, kdo to je?“
„Asi mi nebudeš věřit, ale objevila se tu…“
„…jsem Margareta,“ přerušil mě hlas dívky stojící za mnou.
„Kdo to je?“ vyhrkla.
„Já nevím,“ odvětil jsem.
„Jak nevíš?“
„Prostě tady zaklepala a já jí pozval na čaj. Byla zmrzlá až na kost,“ odpověděl jsem.
„No, to jsou věci,“ pokynula hlavou a svlékla si kabát.

Pověsil jsem ho na volný věšák a ruku naznačil děvčatům, aby šly do kuchyně.

„Naleješ mi taky čaj?!“ zeptala se Helga.
„Jistě.“
„Kolik jí je, Magnusi?“
„Můžeš se zeptat jí, ona umí mluvit.“
„Devět,“ odvětila Margareta.
„A odkud jsi?“ zeptala se Helga.
„Velké město.“
„No, právě jsem se snažil ve své hlavě zapátrat, jak se jmenuje město s loděmi,“ dodal jsem.
„S loděmi?“ udivila se Helga.
„Jo, z toho města prý je.“
„Lodě, hodně ryb,“ poznamenala Margareta.
„Halmstad, Helsinborg, Göteborg?“ spustila Helga.
„To už jsem říkal.“
„A Falkenberg?“
„Ne.“
„Anebo Varberg.“
„Ano, to je to město,“ vyhrkla nadšeně Margareta.
„To je asi třicet kilometrů na sever,“ upřesnila Helga.

Její zeměpisné znalosti bylo opravdu brilantní.

„To by mě nenapadlo,“ podotkl jsem a podal Helze hrnek s teplým čajem.

Helga si přivoněla.

„To je ten ovocný od paní Lokströmové?“ zeptala se vzápětí.
„Ano,“ kývl jsem.
„Chutná mi,“ přidala se Margareta.

Všichni jsme se na sebe podívali a usmáli se.


* * *

Když jsem začal v duchu přemýšlet, co s ní bude, někdo zabuchal na dveře. V okamžiku jsme se na sebe všichni podívali.

„Kdo to může být?“ šeptl jsem.
„Tvůj otec?“
„Nebouchal by. Je odemčeno.“
„Aha.“
„Buďte tu a já to vyřídím.“

V tu chvíli jsem ještě netušil, kdo za dveřmi stojí. Jakmile jsem je otevřel, musel jsem se pousmát.

„Zdravím, Magnusi,“ promluvil farář Harvik.
„Co vy tady?“ zeptal jsem se.
„Mohu dál?“
„Jistě,“ ustoupil jsem do strany, aby mohl projít.

Zul se a kabát si dal na další volný věšák.

„Možná, vím, kdo je ta dívka,“ spustil farář.
„Jakou myslíte?“ dělal jsem hloupého.
„Ta dívka, jak se objevila v kostele,“ odvětil.
„Myslíte tuhle?!“ ukázal jsem směrem do kuchyně. Ve chvíli, kdy jsme vcházeli dovnitř.
„A-a-a.“

Skoro zapomněl mluvit.

„Překvapen že?“ pronesl jsem.
„Sa-mo-zřejmě. Jak se sem dostala?“
„Přece dveřmi,“ poznamenala Helga.
„Jsem Margareta,“ představila se znovu Margareta

Vypadalo to jako by zapomněla na setkání s farářem v jeho kostele.

„Já vím, děvče, kdo jsi,“ kývl a přisedl si ke stolu.
„Dáte si čaj?“ nabídl jsem.
„Ne, děkuji.“
„Na chodbě jste říkal, že možná víte, kdo ta dívka je,“ pobídl jsem ho a byl zvědavý, co zjistil.
„Obvolal jsem pár přátel v Halmstadu a Göteborgu a zjistil, že z dětského domova ve Varbergu zmizela jedna dívka. Devítiletá Margareta Wur.“
„Divné jméno,“ zarazila se Helga.
„Je sirotek. Jako malé miminko, jí někdo odnesl do kostela ve Varbergu. Místní farář jí předal do dětského domova.“

Chudák holka, pomyslel jsem si.

„Ale proč přišla sem?“ zeptala se Helga.
„Možná by nám to mohla říct tady Margareta,“ řekl farář a otočil se směrem na ní.
„Asi jo,“ přitakal jsem.
„Já to nevím,“ spustila Margareta.
„Ty nevíš, proč jsi přišla do tohoto města?“ udivil se farář.
„Glommen, kostel, tenhle dům, Magnus, Uršula,“ to je jediné, co si vybavuji.
„Uršula?“ vytřeštil jsem oči.

Helga si toho hned všimla.

„Není Uršula tvá sestřenice?“
„Ano, to je.“
„Proč si pamatuje její jméno.“
„Zatím nevím,“ pokrčil jsem rameny.

Po chvíli se ozval znovu farář Harvik.

„Nechápu, že devítiletá dívka se rozhodne vyrazit na cestu dlouhou třicet kilometrů…“
„…a v tom hrozném mrazu…“
„…připadá mi to jako zázrak, že to vůbec zvládla,“ vyzdvihl jsem to jako neuvěřitelný kousek.

Naše spekulace však ukončila Margareta svou větou: „Hodný pán svezl až mě do Glommen.“

„A já si myslel, že zázraky existují,“ dodal jsem a usmál se.

Margareta se také usmála a napila se čaje.


* * *

Chvíli jsme ji pozorovali. Připomínala mi anděla. To ty její dlouhé blond vlasy. Hlavně farář pronesl to přirovnání, i když moc dobře věděl, že to není pravda. Rozuměl jsem mu. Spousta lidí používá různá přirovnání, ačkoliv jsou mnohdy neslučitelná dohromady.

„Co s ní bude?“ zeptal jsem se jako první.
„Já nechci zpátky,“ vyhrkla Margareta a bylo na ní vidět, že tam opravdu nechce.
„Jedině adopce by pomohla,“ řekl farář.
„Bylo mi osmnáct. Mohl by i já?“
„Hm, to si nejsem jistý,“ řekl váhavě farář.
„Proč ne?“
„Jsi mladý.“
„Právě proto. Měl bych k ní blíž, rozuměl bych jí.“
„Jsem přesvědčen, že by Margareta měla největší šanci, kdyby šla do úplné rodiny…“
„…zeptám se svého otce,“ vybafl jsem.
„Jestliže si tvůj otec podá žádost, to by mohlo vyjít,“ dodal farář.
„A do té doby?“ zeptala se Helga.
„Bude u mě,“ odvětil farář Harvik. „Jen aby zase neutekla,“ podíval se na ní takovým tím podezíravým pohledem.

Margareta se zastyděla a pak slíbila, že neuteče.

„Zítra zavolám do Falkenbergu. Třeba budou svolní, aby do té doby zůstala v církvi,“ dodal Harvik.
„Zkuste to, prosím,“ poprosil jsem a věřil, že to farář zařídí.

Bylo to mé přání. Proto jsem si dal s tímto přání opravdu záležet.

„Znám tě,“ vyhrkla najednou Margareta a ukázala na mě.
„Mě?“
„Ano.“
„Odkud?“
„Já nevím.“

Farář Harvik se tak divně zatvářil jako by si myslel, že jsem něco před ním zatajil. Nic jsem však neskrýval.

„Možná tak v minulém životě,“ pousmál jsem se a nabídl jí ještě čaj.

Odmítla. Toho využil farář a rozhodl se k odchodu. Margareta poslušně pokynula hlavou a během krátkého okamžiku stála u věšáku, kde se snažila sundat svůj kabát.

„Pomohu ti,“ nabídl jsem se.
„Děkuji,“ usmála se a než odešla, objala mě.

Poté se otočila na faráře Harvika.

„A mohu vídat Magnuse?!“ zeptala se a věřila, že Harvik bude souhlasit.
„Ano, samozřejmě,“ kývl.
„Vzpomenu si, odkud tě znám,“ řekla s pohledem na mě.

Znělo to sebevědomě a dost přesvědčivě. Věřil jsem jí to.


* * *

Když Margareta odešla, vrátili jsme se s Helgou do kuchyně.

„Kdyby jí nebylo devět, asi bych žárlila,“ pronesla Helga.
„To jako fakt?“
„Ovšem.“
„Žárlivost je hloupost, víš to?“
„Vím, ale když to přijde tak tomu nezabráníš.“
„Ale je zvláštní, to nemůžeš popřít. Myslím, že nám změní životy,“ pronesl jsem a měl čím dál tím větší pocit, že tomu tak opravdu bude.
„Jak tě to napadlo?“
„Tím kým je.“
„A ty víš, kým je?“
„No, to je právě ono. Že to nevím a myslím, že to neví, ani ona.“
„Zatím.“
„Myslíš, že si vzpomene?“
„Každý si jednou vzpomene.“
„A co pak?“
„A pak se budou všichni divit.“
„Říkáš to, jako bys věděl, co přijde.“
„Nevím, co přijde. Ale věřím, že se tu neobjevila náhodou.“
„Možná je tu kvůli tobě, Magnusi.“
„Jen protože zaklepala na dveře tohoto domu?“
„Nezaklepala tu přece náhodou. Jako by věděla, kam jde.“
„Možná s tím nemám nic společného.“
„Řekla, že tě zná.“
„To ano.“
„A Uršula?“
„Co je s ní?“
„Jak může znát tvojí sestřenici?“
„Nevím. Možná myslela jinou Uršulu.“
„Magnusi, nebraň se myšlence, že zde je kvůli tobě,“ dodala s úsměvem na tváři.
„Vidím ti na očích, že tomu věříš.“
„Ano, věřím.“
„Ale proč?“
„Stačí si poslechnout, o čem mluví. Glommen, kostel, tento dům a ty.“
„A to mě má přesvědčit?“
„Magnusi, ty který jsi zažil ve svém životě tolik neuvěřitelného, teď pochybuješ?“
„Já nepochybuji, jen…“
„Jen hledáš rozumné vysvětlení.“
„Asi ano.“
„Co když na to rozumné vysvětlení není.“
„Nevím.“
„Zkus se nad tím zamyslet a najdi v tom spojení,“ poradila mi a usedla ke stolu, kde měla nedopitý hrnek s ovocným čajem.


Pousmál jsem se a posadil se vedle ní. Jednou rukou si přitáhl blíž svůj hrnek s čajem a druhou jsem jí objal kolem pasu.


* * *

Možná měla Helga pravdu a existuje v tom spojení.

Pravdou je, že jedno spojení mě hned napadlo. Člověk, kterého jsem znal, a který znal i mě, chodil do kostela a znal Glommen. Byla to moje máma. Věk té dívky odpovídá věku, kdy jsem se s mamkou rozloučil. A jméno Margareta mi také není, až tak cizí. Můj sen a sen sestřenice Uršuly. Náš společný sen o dívce jménem Margareta, a to díky modrému krystalu, který jsme našli v řece Nissan. Jsou tohle všechno náhody nebo ne? Já myslím, že nejsou.

Když se nad tím zamyslím, jak si Helga přála, vychází mi jen jediné vysvětlení…

…je to však možné?

Chci věřit, že ano.


 celkové hodnocení autora: 93.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Gardenboy 06.10.2018, 18:54:54 Odpovědět 
   P.S.: Dodatok je zbytočný. Kto dával pozor ho nepotrebuje. Ak sa bojíš, že by si to čitateľ nepospájal, sen môžeš priebežne pripomínať na 2-3 miestach formou presahu, spomienky atp... aby čitateľ pochopil, že je to niečo dôležité.
 Gardenboy 06.10.2018, 18:50:22 Odpovědět 
   Ahoj. Moje pocity sú rozpačité. Číta sa to dobre, ale z príbehu mám pocit, že sa veľa nedialo. Má viacero dejových odbočiek, pre hlavnú líniu zbytočných. Napr. časťi o Erikovi. Najprv krásne čarovné, potom uhrané do stratena, Erik je zbytočná postava, až na samotný úvod s príbehom nesúvisí. Hlavná dejová línia, ktorá by sa dala napísať na 1/2 dĺžky je tak rozriedená, finálna pointa to zachraňuje, ale na taký rozsah málo. Niektoré prvky som dúfal, že budú použité / vysvetlené "výživnejšie" (Erikové schopnosti ďalej nespomínaš, kamene, počet jabĺk na jabloni, ... ). Aj tak bol pre mňa príbeh príjemne strávený čas a v oblasti amatérskej tvorby je jendou z lepších prác.
 ze dne 09.10.2018, 16:29:04  
   Danny Jé: Ahoj, děkuji za tvé postřehy aj za tvé pocity, souhlasím, že některé věci jsem nevzpomenul, protože jsem se soustředil více na příběh hlavní postavy Magnuse. Jestli máš rád více dějových linií, mohl bych ti poslat na mail Nevšední vzpomínky, Zapomenuté sny, nebo jiné knihy. Třeba by tě z toho něco zaujalo. :) Dan
 Šíma 06.10.2018, 12:12:25 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavý díl. Náhody prý neexistují. Ale kdo ví. Text se mi líbil a byl čtivý, škoda, že jde o poslední část vyprávění o "sněhové vločce", ale tak to už bývá, každý příběh musí jednou skončit...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
SarahT.Tarkins
(9.3.2019, 15:37)
obr
obr obr obr
obr
Holubovo el
Ondra Vokál
Rádio vám poví,...
Centurio
Orel 2- druhá k...
Sirnis
obr
obr obr obr
obr

Leknínová koupel
Marie Bernadeta
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr