obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."
Victor Hugo
obr
obr počet přístupů: 2915109 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39051 příspěvků, 5697 autorů a 387937 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Rekonstrukce zločinných událostí ve zdravotni ::

 autor Džordž J.S. publikováno: 26.10.2018, 9:54  
Věřte nevěřte
 

59,7/1
Rekonstrukce zločinných událostí ve zdravotnictví.

Tato kapitola pojednává o nelegálním zdravotnickém výzkumu, který už poškozoval zdraví a bylo to takové posouvání do rakve. Na tomto výzkumu měl zájem společenský systém ještě za vlády komunistů a pokračoval i po sametové revoluci do roku 2014, kdy se znovu ozval Džordž J.S. Byla to supertajná řada akcí, které vypadaly jako běžné hospitalizace v nemocnici. Předchozí etapy byly utajeny hypnotickou technologií zapomnění, kterou používají tajné služby. Až poslední úsek, který končil smrtí, vynesl to bahno na povrch. Způsob a stupeň utajení naznačuje, že je to stání zakázka, kterou snad zadávali mimozemšťané. Výzkum probíhal v nemocnici na kraji města nedaleko Harusova kopce, to říkal Miloslav Šimek.
Džordž J.S. přitvrdí: Je to Nové město na Moravě.
Tento výzkum zkoumal změny v těle a změny ve složení krve při opomíjeném až záměrném nezavodňování a nedostatečném pití.
Na co se přišlo: Při nedostatečném zavodňování dochází časem k postupnému propadávání hrtanu do krku. To začíná tlačit na jícen. Zužuje ho a člověk začne mít polykací potíže a je problém něco spolknout. Dále hrtan začne tlačit na hlasivky a člověk postupně začne mít potíže s mluvením, až postupně ztratí schopnost mluvit. Potíže se postupně zesilují, i když už se po ne-zavodňování zavodňuje. Kdo utekl smrťákovi z lopaty, nechal si pak jícen chirurgicky opravit. I toto pak bylo maskováno hypnotickým zapomněním.
Při nedostatku tekutin je také problém něco sníst a polknout. Jedení pak trvá mnohem déle. Ale v nemocnici nejsou zařízeni na to, aby oběd trval 2 hodiny. Personál zbytky odnese. Při nedostatečném jedení, ještě před tím, než začnou polykací potíže, už dochází k zeslábnutí organismu. Toto záměrné vyhladovění bez tekutin, později ještě znásobené polykacími potížemi pak sáhne na životní energetický potenciál člověka. Potenciál je u starších menší a přestanou chodit a později je to urychlení jejich smrti. Mladší člověk jen zeslábne.
Výzkum s přestávkami trval u těch samých lidí roky a desetiletí. U složení krve se přišlo na následující: Dojde ke zvýšení obsahu určitého běžného minerálu v krvi. Časem se ale přišlo na to, jak se to dá ošvindlovat. Při podání léku na krvetvorbu se tento přebytek složení vyloučí. A tak v dalších etapách začaly rozbory sledovat obsahy širšího spektra minerálů i těch vzácnějších s menším běžným obsahem v krvi.
Obyčejný, běžný, normální výzkum třeba zjistil u anorexie, což je díky chorobné psychice vlastně hladovění, že pak v krvi naprosto chybí jeden prvek. Rozbor krve je pak důkaz anorexie ještě ve fázi, kdy úbytek váhy není tak zřejmý. I u tohoto zločinného výzkumu je vlastně hladovění. Co asi zjistily rozbory krve?
Džordž na vlastní oči viděl jak setra měří obvod paže. Takhle se měří podvyživenost hladovějících dětí v Africe. Že tu byl jakýsi výzkum vyplívá z následujícího: Oficiální důvod hospitalizace byl třeba: rozcvičení po operaci. Přitom se každý den, později každý druhý, odebírala krev. Proč asi? Na otázku proč se dělají odběry ošetřující lékař Kyselák neodpověděl a všechno zamluvil. Jsou sice důkazy, (třeba odběry krve), ale všechno se dá ošvindlovat. Je tu jedna průpovídka komunistů: „Co nezmůže puška, tam pomůže tužka.“
A co se zřejmým zesláblým a hladověním pohublým tělem? I zde pomohla tužka. Do dokumentace se napsalo: Před hospitalizací pacientka chodila s pomocí chodítka, či holí. Pravda byla poněkud jiná. Pak tu byla finta: Antibiotika + průjem. Antibiotika se buď přímo braly z důvodu nemoci. (Proti zánětu po operaci.) Nebo se tomu pomohlo: Pacientovi se postel umístila u stále otevřeného okna, aby dostal zápal plic. Pak se braly antibiotika i na zápal plic. A co tolik antibiotik udělá?: Zničí to nejen choroboplodné baktérie, ale i baktérie ve střevech a střevní mikroflóru. Tím pak většinou následuje dlouhý chorobný průjem. Tělo nevstřebává živiny a slábne.

59,7/2



Pak se řekne: Tělo zesláblo průjmem. Aby tu bylo toto zdůvodnění průjmem, Průjem se i finguje. Džordž se několikrát během času ptal nezainteresovaného personálu, který přebaloval pacientku:
„Byl průjem?“ „Nebyl.“
I pacientka tvrdila: „Já žádný průjem nemám.“
A co doktor?: V dokumentaci se píše má demenci.“
Zase to nebyla pravda. Pacientka už jen byla nahluchlá a tak nereagovala běžným způsobem.
Rodina o riziku průjmu něco věděla a nosila dětskou ovocnou výživu, ještě před fingovaným průjmem. Průjmu se totiž dá předcházet. Jen v potravě musí být i probiotika, která obnovují střevní mikroflóru. Ale kdo by se o to staral. Je to třeba ovocná dětská výživa. Teprve až něco přinesla rodina, byla vidět nějaká činnost.

Pro výzkum se pacienti vybírali. Výběr provádějí vždy lékaři, kteří dokáží hypnotizovat a mazat paměť. Dělalo se to tak, že se v důvěrném rozhovoru navrhne nelegální příplatek za lepší péči. Když pacient přijme, je z výzkumu venku. Je operativní, flexibilní. Má peníze. To by mohl být prominent. Na to pozor! Jestliže pacient odmítne, celý rozhovor se mu hypnoticky vymaže z paměti. A je zařazen do výzkumu. O úplatku hovořila bývalá pacientka se zlomeným krčkem, která roky přežívá. Prý dali 15 000 a pak na ODN-ce ještě 5 000. Je to paní Holčapková ze Žďáru, která se takto prořekla. Džordžuv tatínek věděl, že mu to mohou vymazat. Nejlépe říci, že to poví příbuzným, ať přinesou peníze. Mohou ale přinést i nahrávací zařízení. Tatínkovi bylo sděleno, že při jeho zranění může umřít. Ale když dá 5 000, lékař se postará, aby se vyléčil. Pravděpodobně je někdo na ortopedii. Muže to být i jinde. Toto je totiž hypnóza a mazání paměti v praxi.

Výzkum byl tajný. Musela proto být tajná i dokumentace tohoto výzkumu. V této dokumentaci se uváděla pravda. Nebyly tam tedy i blamáže, jako u té oficiální. Tajná dokumentace se ukládala do tajných serverů, kterými tato nemocnice disponovala, a byly dokonale skrývané. Jejich historie je dlouhá a sahá od začátku počítačů. Vyšlo by to na celou knihu. Občas nějaké informace prosákly. A tak se po těchto serverech pátralo i v období, kdy řídící struktury výzkumu nesahaly až do nejvyšších struktur státu. To bylo až později. Byl tu třeba hospodářsko- technický audit nemocnice. Ve skutečnosti ale tajní šmejdili a pátrali po celé nemocnici po serverech. Přitom ale v té době je měl ředitel nemocnice na chatě. Ještě teď tam vede kabel. Byl tu i jeden informátor z nemocnice. Když se ale na nic nepřišlo, byl prozrazen a nemocnice s ním rozvázala pracovní poměr.
Nebo na popud jakéhosi Džordže se ustavila akční jednotka ministra vnitra. Byla většinou složena se žďárských policistů. Džordž jen do akce vnesl hnací myšlenku, která se skrývala v otázce:
„Chcete sloužit pravdě a spravedlnosti nebo systému?“
Co pak zaslechl Džordž od jednoho spolužáka:
„Představ si, co se děje. Prý se někde vloupali bezdomovci, aby ukradli olověné akumulátory. Pak se ukázalo, že to byli policajti.“
Co se vlastně dělo: V elektrorozvodně nebyly jen akumulátory, jako záloha při výpadku proudu, ale i záložní servery pro případ poruchy, či požáru. A tam byly i ty tajné, které se pak z chaty přemístili sem. Byly za rozvodnou skříní, chráněné nastraženým vysokým napětím. Však tam byl i smrtelný úraz elektro-opraváře. Něco asi chtěl tajně dělat se servery. Ale prý zapomenutý drát.
Akční jednotka jen fingovala nedokončenou krádež akumulátorů. Ve skutečnosti zkopírovala tajné servery. Bylo v nich i účetnictví. Kdo kolik dostal peněz. Data ale byla zakódovaná. Kódovací program byl v neokopírovaném systémovém serveru s programy.
Pak Džordž zaslechl zaměstnance jedné žďárské počítačové firmy, jak se s někým baví:
59,7/3


„Do naší firmy si dali žďárští policisté rozšifrovat nějaká data. Už se nám to částečně dařilo rozkódovat. Bylo to něco z nemocnice. Pak ale dorazili tajní a všechno zabavili.“
Povídalo se i o nějaké bitce mezi policisty a tajnými. To ale asi bylo spíš u nemocnice. Bůh suď. Více o tom bude v budoucí knize:
„Konspirační teorie schizofrenika z Vysočiny.“

Po každé etapě výzkumu se hypnoticky mazala paměť. Stejně dopadl i Džordž. Jen tu byl zásek psychickou energií do časoprostoru o řadu desítek let dál. A to jen s malým balíčkem střípků paměti, co něco prozrazují. Zbytek se dá domyslet. Při takovýchto hypnotických manipulacích dochází i k interakci mozku s časoprostorem. Dá se tak koukat do budoucna. Toho využil i Miloslav Šimek. Někteří chtěli tyto zločinné praktiky zveřejnit a rozmáznout na veřejnosti. To udělal i Miloslav Šimek. Ale s tím, že se to stane až v budoucnosti. A ono se to stalo. Musel proto zemřít, aby se mu nemohlo dát za pravdu. S tématem „Špatné nemocniční péče“ se ozval ve svých veřejných vystoupeních. Měl z toho problémy. Nejprve čelil soudní žalobě za komunistů.
Po druhé ho po revoluci žaloval kraj Vysočina. Vždy mu ale u soudu svědčil Mirek Juda z Obyčtova, že jsou to opravdu pravdivé informace z budoucna. Soud pak prohlásil:
„Pravdivé informace z budoucna se mohou zveřejňovat.“
Za komunistů, když svědčil Mirek Juda, byl Mirek ještě školák a byl spolužákem Džordže. Po vyhraných soudech se pak Miloslav Šimek ještě ozval. Natočil se třeba „Předskokan“, což byl nultý díl seriálu „Nemocnice na kraji města.“ (Jaká shoda s novoměstskou nemocnicí.)
V Předskokanovi byl na začátku psaný komentář, že je to z budoucna a uveden Miloslav Šimek. Po sametové revoluci proběhly dozvuky v jednom kulturním sále. Snímala to televize. Vystoupil tam budoucí předseda vlády Paroubek, který na tuto problematiku reagoval. Pak tam byl i záběr na mladého Grose, a bylo řečeno, že umře mladý protože chtěl psát paměti z politiky. (To se někomu nelíbilo! A mladý zemřel.)

Je plno různých souvislostí s tím, co zažil samotný Džordž a co pak dokreslily jeho vzpomínky. Někdo by jen řekl: falešné vzpomínky. Pro Džordže ale skutečný zážitek. Je to však myšlenková a vzpomínková rekonstrukce zločinných událostí ve zdravotnictví, jak stojí v názvu. Pojďme tedy vzpomínkově rekonstruhovat, co bylo rozloženo na desetiletí.
První vzpomínky jsou z Džordžových asi deseti – dvanácti let. Jsou to takové úlomky a kousky vzpomínkové vázy. Seděl na nemocničním lůžku. Měl ještě plno sil. Od tety Jindry dostal za úkol vzepřít se na rukou a poposedávat z jednoho konce postele na druhý. Jako by se měřila kondice. Chtěl ještě poslat dopis nebo vzkaz jedné dívence po tetě Jindře. S dívenkou se díky hospitalizaci nesešel na hradisku Mitrov u Strážku. Pak ležel jinde, asi dnešní ODN, na jiné posteli. Byl velice zesláblý. Cítil se blbě. Říkal, že asi umře, nebo, že chce umřít, ať mu dají morfium. (Mimochodem na úplně stejně takhle o řadu let později ležela jeho maminka a říkala to samé.) Pak na této posteli seděl a měl polykací potíže, stejně jako jeho maminka v budoucnosti. Když už byl z nemocnice cítil podráždění jícnu. To bylo asi potom, co mu chirurgicky opravili jícen. Po hospitalizaci běžel buď 60 nebo 100 metrů a teta Jindra to zase měřila. Všechno se hypnoticky mazalo v paměti. A zase po čase se jelo znova. Po tolika letech se vylovilo jen pár střípků paměti.
Asi v sedmé třídě napsal Džordž slohovou práci o zdravotnictví, (co zlepšovat). Bylo to o tom, jak v nemocnici zhuntovali maminku. Na základě této slohové práce podala třídní učitelka paní Po… trestní oznámení. Došla jí odpověď, že se nestal žádný trestný čin. Tuto informaci říkala paní učitelka na nějaké sešlosti spolužáků, kde byla i ona. Je to současně jediná vzpomínka z tohoto úseku dění s maminkou.


59,7/4


Další časový úsek nelegálního výzkumu byl v Džordžových 16-sti či 17-sti letech, kdy byl o prázdninách zase hospitalizován. Ležel zase na sejném lůžku budoucího ODN. Byl trochu zesláblý a rehabilitační sestra ho zkoušela postavit do rehabilitačního chodítka. On ale předváděl, jak to pak dopadne při stejné akci s jeho maminkou. Jiná vzpomínka z tohoto období obrazuje, jak seděl na posteli a na pokyn kýval nohama stejně jako v budoucnu jeho maminka.
Když pak tehdy opouštěl nemocnici, tak ještě v nemocničním areálu potkal bývalou spolužačku ze základky Mirku Š… Tehdy dělala zdravotní školu a byla tam na praxi. Povídala o odběrech krve, kterými se sleduje zavodňovací práce sester. Když prý to nevychází, tak stejně někdy doktor předepíše lék na krvetvorbu. Prý se v chemii učili i chemickou reakci podle které to funguje. Objevila se tu i dívenka s Brna s kterou se zase nesešel na hradisku Mitrově.

Pak tu byly asi tři hospitalizace maminky Džordže rozložené po desetiletích. Obvodní lékařka ji třeba předepsala divnou kombinaci léků, způsobující trombózu v nohách, že pak už nějaký čas nechodila a byl infarkt. Byla hospitalizovaná. Vždy to bylo stejné nezavodňování a následné hypnotické vymazaní událostí z paměti všem zúčastněným. Maminka se pokoušela utéci z nemocnice. Chtěla vždy za sestrou do města a domů. Vždy byla zadržena, přivázána a hypnoticky zpacifikována. V paměti zůstaly jen okamžiky návštěv, jako když stisknete spoušť fotoaparátu. Zachytí to situaci, prostor, atmosféru a osoby. Celkem to bylo asi 10 až 20 fotek, z kterých se všechno podařilo myšlenkově zrekonstruhovat. Byl to opakující se děj hospitalizace a události během desetiletí, natáčení stejného filmu se stejnými variantami děje v čase. Bylo plno záběrů filmů, z kterých bylo jen 10 až 20 fotek v paměti, která se iniciovala jak časovaná informační bomba. Aby maminka přežila tak dlouho tyto smrtící praktiky, někdo pro její ochranu zařídil, že jí během života úřady změnily rodné číslo.
Protože tu byla hypnóza a mazání paměti, docházelo i k interakci mozku s časoprostorem a mohlo se dívat do budoucna. (Somnambulní jasnovidný stav.) Toho využil i Miloslav Šimek i teta Jindra. V budoucnu třeba Džordž psal ředitelce nemocnice. Jindra to zařídila tak, že ten dopis i odpověď na dopis od ředitelky napsali jak Džordž tak ředitelka v hypnóze už dopředu jen s dobovými obměnami. Sled myšlenek v dopisech byl stejný. První dopisy, které si díky interakci mozku s časoprostorem vyměnili byl v době, kdy budoucí ředitelka nemocnice studovala na gymnáziu. Teta Jindra se tak pomocí jejich dopisů, které si vyměnili pokoušela rekonstruhovat budoucnost.

Nezavodňování a interakci mozku s časoprostorem zažil i Džordžův tatínek. Něco už je napsáno v kapitolách: „Telepatické putování žďasáckého výkresu strojovny COS“ a kapitoly „Šachové zastavení U koně.“ Džordž si pamatuje, jak byl za tatínkem v nemocnici na návštěvě. Tatínek ležel v lednu u pootevřeného okna. (Však z toho byl zápal plic.) Byl nezavodňovaný. Bylo to na něm vidět, jak se cítí blbě. Úplně stejně pak ležela asi o 20 let později jeho manželka. Měla jen větší štěstí. Zima byla mírná a tak nebyl zápal plic. Ale ležela úplně na stejné posteli. Také tak nezavodňovaná a cítila se blbě. Tatínek byl ve spojení s rabínem Löwem. (1525 – 1609) S oběma někdo praštil o zem. Oba měli zlomenou nohu v krčku. Oba byli nezavodňovaní. Jen rabín nechtěl už žít a odmítal jíst a pít. Oba byli stejně zraněni a oba se cítili blbě. Teta, buď Málča nebo Jindra, tatínkovi, který před tím řekl, že je rabín Lév, řekla:
„Jirko mohl by ses mi podepsat?“
A tatínek se podepsal „Lév“. Stejně jako rabín v hebrejském dodatku honosné bible, i když se tehdy psalo „Löw“. Takto, jak to napsal tatínek, je to v bibli. Tento způsob psaní vymyslel až mistr Jan Hus. Možná to i Löw podotknul. Kdo ví? Džordž má ještě vzpomínku, jak tatínka viděl naposledy. Byl asi v budoucím oddělení ODN, na chodbě a vláčelo ho chodítko. Nebyl schopný, jak byl zesláblý, postavit se na nohy. Stejně jak později maminka.
59,7/5

A nyní se už dostáváme k běžnému žití, co se stalo a nebylo hypnoticky vymazáno. Takhle to tedy vypadalo s Džordžovou maminkou:

Přehled hospitalizace Věry Sýkorové
( Výpověď Ing. Jiřího Sýkory )
Vycházelo se zápisků v kalendáři a z jeho vzpomínek

Týden od 16. 12. do 22. 12. 2013
V pondělí 16. 12. začala hospitalizace se zlomeninou krčku kosti stehenní. Ve středu byla operace a byla přeložena na ARO. V neděli přeložena zpět na ortopedii. Tento týden ji navštěvoval její syn Ing. Zdenek Sýkora s rodinou. Zde jsou jeho slova o začátku hospitalizace v tomto týdnu.
Babička je spokojená, čte si časopisy a sestry se starají. Ještě v neděli ji navštívila na ortopedii moje žena se svým bratrem. Babička byla upovídaná a snědla celý talíř. Noha ji nebolela. K večeru mě babička volala, že je sama na pokoji, že se nemůže nikoho dovolat. Někdo sice chodí po chodbě, ale její volání ignorují. Po operaci byla nemohoucí, nemohla se asi sama napít. Bylo to pak znát ze stavu v jakém jsme ji viděli další den už na chirurgii.


Týden od 23.12 do 29.12. 2013
Z důvodu uzavření ortopedického oddělení byla v pondělí 23.12. přeložena na chirurgii. V pondělí už po přeložení měla babička velkou návštěvu. Lépe řečeno sešly se dvě najednou. Byl jsem tam se ženou a jejím bratrem. Pak tam byl můj bratr se ženou a svou tchýní. To, jak byla babička zhuntovaná vidělo plno lidí. Babička ležela jak spráskaný pes. Ve tváři měla utrpení. Jen ztěžka se jí chtělo mluvit. Na dotaz jen odpověděla, že se cítí blbě a že ji bolí noha. Měla zastřený, nevýrazný, tichý hlas. Registrovali jsme její hrozný stav, ale souvislosti nám nedocházeli. Takto vypadla po špatné péči asi na chirurgii. Byly pravděpodobně dovolené a nebyli pracovníci. Vše bylo ještě přebíjeno pooperační bolestí. Je zajímavé, že den před tím ji noha nebolela. Lékař chirurgie navíc řekl, že ji zavodnili. - Konečně si někdo všiml, že tomu tak nebylo.


-----------------
V ruce měla zapíchnutý přípravek na časté odebírání krve. Je zajímavé, že tyto časté odběry, které teď byly, podle babiččiných slov, skoro každý den, byly právě po takovéto dávce nezavodňování, která na ni byla tak patrná. Jen rodina netušila, jaký je důvod jejího stavu.
-----------------


V tomto týdnu jsem ji ještě viděl sedět na posteli. Pak je tu informace z koce týdne. Babička mě volala mobilem. Říkala, že co se týče rehabilitace, tak pořád se nic neděje. Jen ji jednou postavili do chodítka a pak už nic. Byla to asi pevnostní zkouška kostí. Podle mne měli i rehabilitační pracovníci vánoční dovolenou. Navíc tam byla dočasně a nevěděl jsem, na koho se obrátit. Nabídl jsem jí, že bych to snad domluvil, abych ji rozcvičoval taky, samozřejmě po poradě s rehabilitačními pracovníky.
Na konci týdne byl její hlas jasný a byl výraznější. V hlase byla mnohem čilejší, než v pondělí, kdy byla zhuntovaná z chirurgie. I z tohoto telefonátu usuzuji, že na tomto oddělení se trochu vzpamatovala ze špatné péče a pookřála. Dále bylo vidět, že má o sebe zájem a o rehabilitaci.


Týden od 30.12. 2013 do 5.1. 2014
V úterý 31.12. byla babička přeložena na Oddělení dlouhodobě nemocných 3. V tomto týdnu ji navštěvoval jen bratr Zdenek s rodinou. Ačkoliv na chirurgii babička už normálně seděla na posteli a ortoped sloužící na tomto oddělení říkal, že se s babičkou muže hýbat a rehabilitovat, byli sestrou na ODN upozorněni, že ji nemají posazovat, protože je po operaci.
59,7/6


Návštěva proběhla krátce po přeložení na ODN 3. V tomto týdnu jsem proto telefonoval ošetřujícímu lékaři Kyselákovi. Doktor povídal o odběrech, že se odebíraly. Na otázku na posazování mi odpověděl, že pacientka může normálně sedět. Ptal jsem se ho jestli také mohu pomáhat s rehabilitací. Odpověděl ať se domluvím s rehabilitační sestrou.
V tomto týdnu už na ODN 3 dostala babička tu nejhorší dávku špatné péče, která už ji sahala po životě. Vyplývá to ze stavu v jakém jsem ji viděl v pondělí v dalším týdnu. Bylo to totální nezavodňování, jen mizivou dávkou. A totální odbývání přísunu jídla. Slova babičky: „Já jím pomalu a oni mě, to pak stejně odnesou.“ (Špatně se polyká, když je málo tekutin.) V pondělí v dalším týdnu byl na stolku papírek se záznamem pitného režimu tohoto týdne. Mám ho vyfocený svou zrakovou pamětí. Byl velikosti A5. Bylo na něm jeden a půl řady čárek. Nejsem puntičkář a čárky jsem nepočítal. Když jsem si ale nakreslil to, co jsem viděl. To znamená čárky se stejně velkými mezerami, bylo jich asi 35. Jestliže jedna čárka představuje jeden pohárek, což jsou asi 2 deci. A vezme-li v úvahu jen minimum tekutin za den. To jsou 2 litry. A počítáme-li 6 dní na ODN. Tak počet čárek by měl být 60. To znamená že chybělo asi 50% tekutin. Aby to trochu vyšlo, museli by začít psát až v sobotu. Ale proč až v sobotu, když tu byla od úterý. A proč jen u babičky. Proč také byla v dalším týdnu v tak hrozném stavu. Asi pro to, že tu bylo jeden a půl řady čárek. Také byla přivázána jednou rukou k posteli. Asi proto, aby se nemohla sama obsloužit a napít.
---------------------
Zde jsou slova babičky ze začátku dalšího týdne k tomuto týdnu: "Před tím jsem řvala a volala, ale ostatním se to nelíbilo."Co si můžeme domyslet: Bylo to období nejtvrdšího nezavodňování. Tušila, když se cítila tak špatně, že by ji měl někdo pomoci. Jen asi nevěděla, co se od sester děje a proč se cítí tak zle. Asi volala a řvala na sestry o pomoc a o život. Ale místo toho, aby ji někdo napojil, jako by měli všichni instrukci: "To je dement, toho si nevšímejte, nebo ho tvrdě uzemněte." Tehdy bojovala o život, až jí došly síly. A pak už jen v pondělí chtěla umřít. Její slova: „Já chci už umřít.“
--------------------

Týden od 6.1. do 12.1. 2014
V tomto týdnu pokračovala hospitalizace na ODN 3. Od tohoto dne jsem ji navštěvoval skoro každý den. Většinou s bratrem nebo sám. O víkendech ji navštěvoval spíš bratr s rodinou.
V pondělí ležela babička jak zesláblá mrtvola. Říkala, ať ji necháme být, že umře. A že se cítí hrozně slabě. Měl jsem pochybnosti, jestli se vůbec sama otočí na posteli. V úterý vypadla podobně. Říkala, že to nemá cenu, a že chce morfium.

Začal jsem ji napájet nutridrinky a pak už o slabosti nemluvila. Na otázku, jestli se muže otočit (ležela na zádech), si teprve začala uvědomovat a zkoušet přitáhnout se rukama nebo rukou za zábradlí u postele a pak se otočit na bok. Před tím jakoby měla zakázáno nějak se hýbat a od ležení ji mohla bolet záda.

Je zajímavé, že začátku týdne personál při naší návštěvě doslova předváděl manévry. Během půl až hodiny se na pokoji vystřídalo snad 5 či 6 lidí. Přišla sestra. Dolila do pohárku čaj a udělala na papír čárku. Přijelo se přebalovat. Přišel rehabilitační pracovník k dalšímu pacientovi. Přišla další sestra a dolila něco tmavého do pití. Doplňoval se do konvic čaj. Jakoby se sledovalo, jestli si něčeho všimneme. Sice jsme plno věcí registrovali. Máme to ve své paměti. To co jsem viděl, mám vyfocené ve své zrakové paměti. Ale nic nám ještě nedocházelo. Viděli jsme hrozný stav babičky. Viděli jsme věčně zamotaný kabel elektrického přivolávače sestry. Zamotaného tak aby na něj babička nedosáhla. Většinou tak půl metru a více od postele postavený stoleček s pitím. I toto mám vyfocené ve své zrakové fotografické paměti. Vypadalo to jak běžné uspořádání. Někdo v kondici by se k pití ještě přitáhl. Babička už ale ne. To jestli dosáhne na pití jsme řešili a zkoušeli až na Sile. Přitom stoleček musel být až u hrany postele a pohárek úplně na kraji u postele. Když to bylo o 5 centimetrů dál, už nedosáhla. Těch 5 centimetrů byla vzdálenost mezi životem a smrtí. Tady to bylo většinou půl metru a víc. Takže se sama vůbec nemohla napít. Byla odkázána jen na to, co do ní nalijí setry.
59,7/7


Teprve v půli a na konci týdne začala setra a sestry předvádět, jak to má být správně. Pobízely ostatní pacienty k pití. A do sedící babičky, kterou posadila rodina, naklopila celý pohárek s pitím.
V tomto týdnu jsme zaregistrovali, že babičce se špatně mluví, protože ji propadající se hrtan tlačil na hlasivky. A také jsme zaregistrovali potíže s polykáním. I babička o tom mluvila. Na konci týdne jsem proto telefonoval s doktorem Kyselákem. Vyjádřil jsem obavy, jestli babička dostatečně jí, protože byla zesláblá. Na to doktor odpověděl, že jí dostatečně. Dále jsem mu pověděl o polykacích potížích, že by měla jíst rozmělněnou stravu. Na to mi odpověděl, že polyká špatně, protože leží. A že ji budou posazovat. Mimo jiné jsem se také ptal, co se sleduje těmi odběry. Na tuto otázku vůbec neodpověděl a jen to zamluvil.
V pondělí jsme se s bratrem babičky ptali na rehabilitaci. Z jejích slov vyplynulo, že konečně začala. Babička říkala, že to bylo fiasko, že se ji nepodařilo dát do chodítka. Mám informace od sestry z ortopedické ordinace, jak se provádí rehabilitace při takové to zlomenině. Prý už čtvrtý den po operaci se pacient staví na nohy a zkouší se první kroky. Samozřejmě co bolest a stav dovolí.

U babičky to bylo, tedy až na pevnostní zkoušku na chirurgii, až za 19 dní. po operaci. Jinak tu ležela a slábla vlivem špatné výživy a pití.

-----------
V tomto týdnu měla babička omodrákované a rozpíchané ruce od odběrů krve. Odběry byly každý, nebo každý druhý den. Ptali jme se babičky : "Brali ti krev?" "Ano dneska" Nebo někdy řekla včera. V pozdějším období to bylo každý druhý nebo třetí den. Zase je zajímavé, že odběry byly nejvíce četné v době po nezavodňování. S dalším časem se četnost odběrů snižovala. Na ODN-ce byla jen na rozcvičení, tak proč tolik odběrů?
----------

Rovněž v pondělí jsme si nechali zavolat rehabilitační sestru, aby jsme se dozvěděli, jak se rehabilituje a co můžeme v tomto udělat my sami. Když přišla, babičku jsme s podpíráním postavili. Já a rehabilitační sestra jsme ji, každý z jedné strany nadlehčovali. Babička při nadlehčování udělala několik kroků dopředu a zpět. Co dovolila odvodní hadička moči. Nohy měla sice trochu pokrčené, ale nohy ji chodily. Pak nám rehabilitační ukázala, co máme dělat. Předvedla nám Protlačování kolen pokrčených nohou do napřímené polohy. Sami od sebe jsme babičku při návštěvě posadili a 2xnebo 3x během návštěvy jsme ji s podpíráním postavili na nohy. Se vstáváním a stáním to moc nešlo. Babičce jsme museli pomáhat a podpírat ji.
Druhý den jsme protlačování zkoušeli znovu. Nohy však byly zatuhlé. Od rehabilitační jsme se dozvěděli, že babička tlačí nohu proti, protože se bojí bolesti. A že se s ní musíme domluvit. Na konci týdne měla nohy téměř narovnané. Pod kolenem byla vzdálenost k položce 1-3 cm.
Dále nám rehabilitační ukázala určitou formu posilování. Sedící babička se měla vzepřít o ruce a
o nohy na zemi a posunout se bočně na posteli. To ji trochu šlo. Byla schopna se o určitý kus poposunout a to tak, aby si pak mohla pohodlně lehnout. I s uléháním a usazením na posteli a na polštář se rehabilitační snažila, aby babička byla soběstačná a snažila se sama. Měla se rukama přitáhnout za řemeny úchopu nad sebou a při posunování se vzepřít o nohy. Bylo vidět, že to ještě trochu jde.
Rovněž jme později v týdnu registrovali, že se babičce hůř mluví a hůř polyká.


týden od 13.1. do 19.1. 2014
Po nutridryncích babička už nebyla na umření a relativně pookřála. Viděla, že má oporu v návštěvách, které teď byly každý den. A tak se nám svěřila, že něco řekla u vizity a sestry pak na ni byly zlé.
Druhý nebo třetí den po telefonátu s lékařem Kyselákem babička při návštěvě seděla. Někdy při návštěvách jsme babičce dávali, kromě nutridriků, ochucený sladký tvaroh.
59,7/8


A teď jsme ji zkusili dát šunku. Uždibovali jsme jí už jen malé kousíčky. Přesto byl problém do ní nějakou šunku dostat a to při sezení. Měla totiž už zmíněné polykací potíže.
Později, asi na konci tohoto týdne, se babička zmínila, že se rozhodlo, že ji budou posazovat. Další den byla úplně rozčarovaná a vynervovaná, co s ní dělali. Posadili ji a nechali být. Babička sice nevěděla, jak dlouho seděla, ale úplně ji ta dlouhá doba sezení vysilovala a stresovala. Přitom se cítila tak slabě, že si netroufala sama se položit. Nakonec ze zoufalství se pokoušela rukama a i jinak zvednout nohy na postel. Pak se jí to konečně podařilo a lehla si. Říkala ale, že z toho byla hrozně vysílená. Bylo to něco hrozného proti tomu, co jsme s ní při návštěvě dělali my. Posadili jsme ji a když už se necítila, tak jsme ji zase položili. Během návštěvy si takto sedla a lehla asi dvakrát, třikrát.

Když babička ležela, měla nohy v pohodlné pokrčené poloze. Na otázku nám odpověděla, že rehabilitační už jí nohy nenarovnává a neprotlačuje kolena. A tak jsme s tímto také ustávali. Ale aniž jsme si to uvědomovali, napřímená poloha nohou se zhoršovala. Na konci týdne už volně natažená poloha nohou, na které se už velmi netlačilo silou, byla horší. Vzdálenost pod kolenem k podložce byla asi 5-8 cm.

Oproti minulému týdnu se zdálo, že poposedání po posteli a posunování po posteli jí už tolik nejde. Vlastně to znamenalo, že slábne. Jednou jsme zastihli rehabilitační s babičkou v chodítku. Babička se už nebyla schopna vzepřít na nohách a stát. Chodítko ji jen vláčelo a ona v něm jen visela. Na tomto bylo vidět jak zeslábla. Sestra jen řekla, ona nespolupracuje. A tak jsme ji jen při návštěvách s dopomocí stavěli na nohy.

týden od 20.1. až 26.1. 2014
V tomto týdnu se babička zmínila, že rehabilitační přijde, na půl hodiny před obědem ji posadí a to je celá rehabilitace.
Dále jsme zaregistroval, že nohy jsou zase víc pokrčenější. Odpor při tlaku na koleno byl už při vzdálenosti podložky k podkolení jamce 10-15 cm.

Když jsem babičce podával úplně plný pohárek pití do ruky, řekla mě, že je to na ni moc těžké. Tehdy jsem si uvědomil, jak pořád slábne a jak moc už je zesláblá. Bylo to tím, že do sebe nedostávala výživově plnou dávku jídla. Bylo to také tím, že měla málo tekutin, které jsou potřebné pro vstřebávání. Dostat pak do sebe nějaké jídlo bez tekutin je pak problém.
Rovněž jsme registrovali polykací potíže a potíže s mluvením. Občas ještě dostatečně mluvila, ale druhý den sotva ze sebe vypravila nějaké to slovo. To znamená, že průběh obtíží byl kolísavý. Celkově se ale potíže zhoršovaly. Z toho vyplývá, že celková tendence byla zhoršující se.

Všechny tyto skutečnosti se nám v mysli začaly dávat do kupy a usoudili jsme z toho na špatnou až hroznou nemocniční péči, která babičku ohrožuje na životě. Začali jsme proto hledat možnosti, kam ji přemístit, kde by byla lepší péče, měla tam mletou stravu a rehabilitaci. Zjišťovali jsme, že toto splňuje domov důchodců, kde bydlela. Byly tu kladné reference její spolubydlící a informace vedoucí domova. Schylovalo se k požádání o propuštění z nemocnice.


týden od 27.1. do 2. 2. 2014
V tomto týdnu jsem se chystal na vyřizování přeložení babičky z nemocnice a jednání s lékaři případně primářkou. Rozhodl jsem se, že to vyřídím ve středu 29.1.2014. Když jsem ale tehdy kolem jedné hodiny přicházel od vlaku k oddělení, volala mě sestra na mobil, že babičku odvážejí na Silo (sdružené interní lůžkové oddělení) kvůli průjmu. A tak jsme zamířili tam. Přitom jsme potkali sestru a zřízence, kteří právě provedli převoz, a vraceli se ze Sila. Z toho vyplývá, že jsme za babičkou na pokoj dorazili hned po převozu. Ptali jsme se jí na průjem. Odpověděla, že žádný nemá ani neměla.
59,7/9


Pak jsem mluvil v kanceláři s ošetřujícím lékařem, který se právě díval do počítače a studoval dokumentaci. Říkal, že se provedou odběry, aby se zjistil původ průjmu a pak se nasadila cílená léčba. Na informaci, že babička průjem popírá, namítl, že v dokumentaci je napsaná demence. Řekli jsme, že ne, nám tak nejeví. Ale, že špatně slyší a pak její reakce nemusí být takové, jaké se od ní očekávají. Dlouho totiž přemýšlí, co vlastně slyší a někdy nedojde výsledku. Pak lékař provedl přijímací pohovor. Mluvil na ni zřetelně a důkladně nahlas, což bylo slyšet i za dveřmi, kam jsme na chvíli odešli. Babička správně odpověděla, kdo ji z příbuzných navštívil. Jaké má vnučky. Správně řekla, že je dvacátého devátý a rok 2014. Jen měsíc o dva dílky netrefila. Asi proto, že byla velmi teplá zima a venku nebyl žádný sníh.

Další den jsem se ptal personálu, který přebaloval babičku. Žádný průjem nebyl. Na to lékař řekl, že průjem se může vracet a že léčba potrvá asi 10. dní. I další dny průjem nebyl. Domluvil jsem tedy s ošetřujícím lékařem propuštění z nemocnice po této léčbě. Při příchodu za babičkou další den seděla na měla před sebou talíř, který sama lžičkou vyjedla. Sestra říkala, že jí to nakrájela. A tak se babička zase konečně najedla. Pořád ale slábla. Nebyla už schopná při sezení z postele se vzepřít rukama a posunout se.
Nohy při ležení měla čím dál víc pokrčené. Toto se pořád zhoršovalo od té doby, co se přestaly protlačovat kolena. Teď už nohy byly do pravého úhlu a víc.
V rozhovoru s ošetřujícím lékařem bylo řečeno, že průjmem se oslabí organismus a sáhne se tak na energetický potenciál člověka. U starých lidí to má horší důsledky a většinou se z toho už nedostanou a nezesílí. Že jsou s tím takové zkušenosti.
Všechno naznačuje tomu, že tímto fingovaným průjmem se mělo zakrýt oslabení babičky.



období od 3.2. do 7. 2. 2014
V tomto týdnu byla babička konečně v pátek propuštěna z nemocnice a převezena do domova klidného stáří ve Žďáře. Byla ve značně zeslabeném stavu, s velmi pokrčenými nohami, s velkými polykacími potížemi, kvůli kterým jí byla v domově nasazena hned druhý den mletá strava. S potížemi hlasu, které kolísaly, a spěly k trvalé ztrátě hlasu. Péčí v nemocnici jí bylo sáhnuto na energetický potenciál, což vedlo k její brzké smrti. Její maminka byla druhá nejstarší na okrese a dožila se 98 let. Její sestra Jarmila se dožila rovněž daleko přes devadesát. Sama babička měla svou vitalitou před touto událostí nakročeno být tu ještě 10-15 let k radosti a podpoře rodiny. Díky této vitalitě rozchodila ještě před zlomeným krčkem trombózu v nohách, která ji na čas zbavila schopnosti chodit. Byla tu ale stále lepšící se tendence zlepšování kondice Sice lékař v domově ji jeden čas zaregistroval jako nechodící, špatně se pohybující, ale byly tu rehabilitace, které jsem ji zařídil a bylo tu viditelné zlepšování, což ani lékař v domově nemusel zaregistrovat. Sám jsem s babičkou plánoval vycházky z domova za podpory vozíku, kdy část se vezla a část šla a stihly se tak větší vzdálenosti. Byl jsem s ní ještě u Hamroně. Sama bez vozíku se třeba dostala o hůlkách do Zahrady Vysočina na konci Žďáru. Zajímali ji zde v restauraci uvnitř papoušci, křepelky a další havěť. V polovině cesty přitom odpočívala na lavičce na zastávce MHD. Pak ale díky osudu to bylo jinak. Následoval zlomený krček, hospitalizace v nemocnici a brzký konec.


V paměti byl ten hrozný zdravotní stav babičky a hlavě začalo docházet, čím to bylo. Ještě za hospitalizace začal Džordž psát pojednání „Pohled občana na lékařskou péči na vysočině.“ Říkal si, že by se měl nějak ozvat. Něco s tím dělat. Už proto aby se to nestalo příště. V paměti se začaly vybavovat i další případy:

---Paní Rosecká ze Žďáru. Byla hospitalizovaná na ODN-ce po zlomenině krčku kvůli rozcvičení. Měla už trochu demenci a utíkala jim z postele. To znamená, že už mohla chodit. Oni ji ale přivázali. Nezavodňovali. Ztratila hlas. Ke konci už nemohla polykat.
59,7/10


Když se to teprve řešilo, museli ji dávat výživu kvůli zeslabení. Pak už byla krmena sondou. Rodina ji pořád chtěla domů. Ale prý to nejde kvůli skutečnému průjmu. Když se konečně dostala domů, byla úplně zchromlá a slabá. Musela být krmena sondou. Nemohla mluvit. A když ji zvážili, měla o 20 kilo méně. Není se pak čemu divit, že brzo zemřela. Nemocnice by jen řekla: Už byla stará.

---Strýc Mirka Judy z Obyčtova. Byl hospitalizován v této nemocnici. Když přišel domů, byl zesláblý. Měl polykací potíže a potíže s mluvením. Musel být krmený. Brzo umřel.

---Dědeček rodiny Nedělků z Nového Veselí. Rodina říkala, že pak už nemohl mluvit. Zemřel v nemocnici. Příčina úmrtí byla rakovina. Když už někdo leží na smrtelné posteli, kdo by mu v nemocnici věnoval péči, zavodňoval ho a krmil. Vždyť stejně umře.

---Paní Dostálová z Rovného. Byla hospitalizovaná v této nemocnici. Když přišla domů, měla polykací potíže a potíže s mluvením. Pak šla na operaci srdce do Brna. Při jednom uspání ji spravili i jícen. Prý to byla chyba nemocnice, kde byla před tím.


Džordž poslal pojednání „Pohled občana na lékařskou péči na Vysočině“

Primářce na ODN: ……………...MUDr. Janě Vacovské
Ředitelce nemocnice:………….. JUDr. Věře Palečkové
Hejtmanovi kraje vysočina:……..MUDr. Jiřímu Běhounkovi
(kraj je zřizovatelem nemocnice)
A ministrovi zdravotnictví:……..MUDr. Svatoplukovi Němečkovi

Z dalšího pátrání ale vyplynulo, že to byli asi generálové, velitelé a šéfky smrťáků. Podle všeho sem končily peníze za výzkum a posouvání lidí do rakve. Pak se ukázalo, že peníze šly ještě výš. Aby byla smrťácká armáda celá, byl tu ještě ošetřující lékař Kyselák a popravčí četa sester, která držela smrtící samopaly nezavodňování.

Ministerstvo napsalo, že není kompetentní, že zřizovatel je kraj. Kraj napsal, že odpověděla nemocnice. A ředitelka nemocnice odpověděla že podle dokumentace je všechno v pořádku. Kdo by ale také do dokumentace napsal něco o polykacích potížích, propadlém hrtanu do krku, ztrátě hlasu a zesláblosti takové, že už síly nedovolí rehabilitovat. Rehabilitační sestra jen řekne nespolupracuje. Do dokumentace se jen třeba napsalo: vyrážka po antibioticích.

Džordž pak napsal ředitelce nemocnice odpověď. Dopisy ředitelce, i pojednání „Pohled občana na lékařskou péči na Vysočině“, které citoval Miloslav Šimek ještě před tím než se události staly, jsou na saspi.cz (sdružení amatérských spisovatelů), pod díly autora Džordž J.S.

A co se dělo pak? Do schránek na noviny a dopisy se rozesílaly reklamní letáky. Něco přišlo i Džordžovi. V jednom byl rozhovor z ředitelkou nemocnice o tom co se tam děje staví a podobně. Přitom tam bylo řečeno, že se potkala i se třemi pacienty se zlomeninou krčku. Pochvalovali si činnost nemocnice a chválili pracovníky nemocnice, jak je brzo postavili na nohy a rozchodili.
Džordž podal i trestní oznámení. Ale prý se nestal žádný trestní čin.
Po nějakém měsíci po odeslání prvního dokumentu měl najednou Džordž zesílené zdravotní potíže. Tlak až bolest temene hlavy. Potíže mozku s vydáváním pracovních povelů a zárazy myšlení. (Nebyl schopný, díky mozku, ani vyndat mléko z ledničky.) Vysledoval, že potíže souvisejí s ležením v posteli. Když ležel na zemi na koberci potíže nebyly. V posteli byla nalita nervově paralytická látka bez zápachu, jako u jeho spolužáka, kde to potvrdila policie, a který měl stejné potíže.

59,7/11



U Džordže i u spolužáka, byl rovněž kousek vedle nasypaný karcinogenní prach z těžkých kovů namletých do velikosti poletavého prachu. Znamenalo u obou bolest na plíci a o týden později bolest na játrech, kde se čistí krev. I tento prach u spolužáka policie také prokázala jako čin neznámého pachatele. Následovala i další činnost tajných služeb, aby náhodou Džordž něco nepodniknul či nezorganizoval. Více o tom bude v budoucí knize: „Konspirační teorie schizofrenika z Vysočiny“. Jde jen o to, jestli se ta kniha vůbec napíše. Džordže totiž pobolívá už dlouho na játrech. Že by rakovina z karcinogenního prachu? Jestliže u nás ročně zemře 30 000 lidí na rakovinu, tak je to pěkná vyhlídka. A Džordžovo heslo: „ Samopaly a rakovina to jistí“.



Jako u každé kapitoly si zbývá odpovědět na otázky: „Byla to blamáž autora? Nebo to byl výplod chorobného mozku? Nebo je to realita?
Kde je pravda?


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 26.10.2018, 9:53:24 Odpovědět 
   Zdravím.

Naše zdravotnictví se soudit netroufám (kde je pravda?), text se nachází na pomezí reality a fikce (viz jde o blamáž, či je to pravda?). Nechám ostatní čtenáře, ať jej posoudí...

Hezký den přeji a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Maura.A
(20.3.2019, 22:36)
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti II:...
MademoiselleNoir777
Zobudila sa 1.
Orida
A kdyby se někd...
Carol
obr
obr obr obr
obr

Moje volba
kraaska_
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr