obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915053 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38955 příspěvků, 5685 autorů a 387175 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Poslední Strážce - Prolog ::

 autor Nick Květenský publikováno: 05.12.2018, 12:11  
V pradávné válce s bohy se lidem podařilo uzamknout sílu nejsilnějšího z nich, samotného otce všech bohů - Dragariona. Amulet, do kterého jeho moc uzavřeli nazvali Pečeť Temnoty a předali strážci, který měl za úkol ji střežit. Lidem se však nepodařilo zapečetit všechnu Dragarionovu moc a tak od té doby úlomek jeho duše bloudí Galasnordem a hledá svoji chybějící část. A nyní, o stovky let později, se mu ji podařilo najít….
 

Anchelské pohoří. Zamrzlé pláně střídají husté lesy a špičaté vrcholky hor tyčící se vysoko k nebi. Vše pokrývá tlustá vrstva sněhu a časté vichřice bičují tvář zmrzlým sněhem každého, kdo tudy prochází. Zamrzlá jezera pokrytá narůstajícím bílým kobercem, čekají na chybná našlápnutí. Horskými potůčky a řekami proudí nejstudenější voda celého kontinentu. A touto nehostinnou krajinou táhnoucí se od moře na západu, až daleko na východ, se sem tam prohání severští králíci, medvědi, soby a jiná zvěř s tlustou kůží schopna zde přežít.

Na severním kraji Anchelských hor se po celé délce táhne tlustý pás zmrzlého lesa. Některá menší zvířata se odváží až sem a lovci z vesnice na východě je zde loví. Dál na sever je už pouze ledová pustina vedoucí až k moři. Zamrzlá země pokrytá ledem a sněhem. Nikdo už neví, jestli je pod tím vším ještě nějaká půda. Možná jen velmi tlustý led.

Vesnici na východě Ledových plání se říká Nortend. Kromě lovu severských zvířat se zdejší vesničané věnují hlavně rybolovu, protože jejich vesnice stojí až na okraji moře. Její součástí je i malý přístav pro obchodní lodě.

Dále na východ vedou jen neprůchodné skály s vrcholky sahající až vysoko k nebi.
Někteří tvrdí, že dál už jsou pouze nehostinné hory. Povídají se však i legendy o tom, že hluboko v horách sídlí bohyně Ventalion. Někteří odvážlivci se ji vydali hledat. Jen málo se jich však vrátilo zpět. A ti co se vrátili se nikdy nedokázali shodnout na tom, zda jsou tyto legendy pravdivé. Někteří říkají, že prošli celé hory a nikde na ni nenarazili. Jiní se zapřísáhli, že se s Ventalion setkali. Na dotazy jak bohyně vypadá, však nebyli schopni odpovědět.

Daleko na západě Ledových plání, tam kde hory padají do moře, stojí na skalnatém výběžku pevnost Ledotvrz. Vysoké hradby z černého kamene chrání hrad s věží stoupající z jeho středu a čtyřmi menšími, které jsou k ní připojeny ze všech světových stran.

Tato pevnost je obývána jedním ze dvou společenství Cechu Čarodějů. Tady mágové střeží staré vědění prvních lidí a veškeré magické vědomosti tohoto světa.

Když se objeví dítě, které je obdařeno magickou mocí, tak ho dříve či později čarodějové odvedou do jedné z těchto dvou hradů. Tam se tyto děti následně cvičí v umění magie a díky tomu jsou schopni střežit rovnováhu magické moci na celém kontinentu.

Jednu moc však nestřeží. Mocný artefakt z dávných dob války lidí proti bohům. Náhrdelník s černým krystalem na zlatém řetízku pulzující magickou mocí samotného otce všech bohů - Dragariona.

Pečeť temnoty.

Přibližně uprostřed mezi Nortendem a Ledotvrzí stál na kraji ledového lesa osamělý dům. Byl to jednoduchý kamenný domek o dvou místnostech, kde jedna z nich sloužila jako kuchyně se světnicí a druhá jako ložnice. Ve světnici hned naproti dveřím ven byla velká kamenná kamna.
Na nich spokojeně podřimovali rybářovy dva synové.

Teprve mladí chlapci. Starší syn Erdoran byl na světě deset sluncí a jeho bratr Axeron osm.
Aliara, rybářova žena stála u plotny a tiše míchala dřevěnou vařečkou v hrnci. Polévka v něm bublala a dávala mírně najevo že bude brzy hotová.

U stolu vedle dveří seděl rybář Erignald a vyřezával z malého kousku kmene sošku.

„Eri, skoč prosím pro dřevo,” řekla žena a muž na ní spočinul pohledem.

Jak se jejich pohledy střetli, usmáli se na sebe.

„Jistě, drahá,” odpověděl.

Vstal. Vedle dveří visící kabát sundal z háku a oblékl si ho. Venku už byla tma a vanul silný vítr. Naštěstí nemusel v tom nečase nikam daleko, stačilo jen obejít dům.
Erignald otevřel dveře, do místnosti ihned vlétl ledový vítr a zhasnul svíci co měl rybář na stole. Spící děti se na peci probudili a rozespale mžourali očima na otce. Ten vyšel ven a zabouchl za sebou dveře.

Uvnitř ledového lesa, dost daleko aby nebyl vidět ani slyšet stál muž v kápi. Připomínal stín. V dálce zpoza stromů sledoval světla z oken. Upřeně zíral na dům, když z něj vyšel muž.
Na východní zdi domu byla malá stříška a pod ní poskládaná polena do výšky dospělého muže. Erignald obešel dům a nabral si plnou náruč.

Když se pak pomalu vracel zpět, na kratičký moment se zastavil. Pak stejnou rychlostí pokračoval.

Temný stál ještě chvíli. Pevně přesvědčený, že ho rybář nemohl vidět ani slyšet. Protože celou dobu co ho sledoval se ani nepohnul a nevydal žádný zvuk. I kdyby se pohnul, stejně by nebylo nic slyšet. Temný kolem sebe nevýřil ani vzduch.

Stín.

Byl a zároveň nebyl.

Žil a zároveň nežil.

Erignald vešel do domu. Zády zavřel dveře a nechal polena sklouznout z náruče na zem. Aliara se otočila za náhlým zvukem a jejich oči se opět střetly.

„Je tady,” řekl tiše a rázně.

Jeho žena na nic nečekala, otočila se zpět ke kamnům a začala třepat s oběma bratry.

„Chlapci, vstávejte,” tiše a rázně na ně promluvila.

„Co se děje, Matko?” zeptal se Erdoran zatímco se oba začali pomalu probouzet.

„Neptejte se na nic a vlezte si pod podlahu v ložnici.”

Starší chlapec slezl z pece a Aliara chytla za ruku mladšího.

„Ale, Matko,” odpověděl.

„Mlčte a běžte!”

Axeron také sešel z pece a oba odběhli do ložnice. Matka běžela hned za nimi. Erdoran zvedl prkno v podlaze a nechal bratra zalézt dolů. Jakmile zalezl do díry v podlaze i on, podala mu řetízek s černým pulzujícím krystalem.

„Chraňte ten amulet,” rozkázala.

Hoch si ho prohlédl a s nechápavým výrazem se jí podíval do očí.

„Nikdy nikomu nedovolte ho získat,” dodala a syn aniž by změnil výraz přikývl.

Pak se usmála a pohladila ho po tváři.

Položila prkno z podlahy zpět a bratři se ocitli ve skoro úplné tmě. Jen mezerami mezi prkny prosvítalo světlo z místnosti nad nimi.

Erdoran bratra jednou rukou objal, druhou stále svíral amulet. Všiml si, že krystal v něm pulzuje s čím dál tím větší intenzitou. Oba tiše poslouchali zvuky z místnosti.
V kamnech v kuchyni praskalo dřevo a polévka na nich bublala. Venku dul silný vítr a opíral se o dřevěné stěny domu. Otcovi rázné kroky přes kuchyni. Jak vzal velký meč z háků nad stolem.

Najednou vše ustalo a rozhostilo se ticho. Nebylo slyšet naprosto nic. Vítr za okny mlčel, oheň v kamnech jako by někdo naráz udusil a chlapci ani neslyšeli svůj vlastní dech.

Cítili pouze tlukot vlastních srdcí.

Oba neměli tušení co se děje a ani k čemu se schyluje.

A do tohoto absolutního ticha se náhle ozval hlasitý dunivý hlas.

Opřel se do domu jako se do něj před chvílí opíral vítr. Ucítili jak se jim hlas vkrádá do mysli. Hlas tak temný jako temnota sama. Tlačil na jejich duše a zaryl se do nich tak hluboko, že se jich zmocnila panika. Skoro nedokázali dýchat, jak měli strachem sevřené útroby.

„Konečně jsem tě našel!” řekl hlas.

„Nech mou rodinu na pokoji!” odpověděl mu jejich otec.

„Víš že to není možné.”

Mezerami v podlaze k chlapcům proniklo tenké modré světlo.

„Jeden z nás dnes v noci zemře,” dodal.

„Ať je tedy po tvém!” křikl otec.

Ozval se Erignaldův výkřik a místnost prozářilo bílé světlo. Pak výkřik Aliary a byla černočerná tma. Jediné co v absolutní tmě vydávalo trochu světla byl amulet v Erdoranově ruce. Pulzoval v takové intenzitě, že téměř svítil.

Opět bylo ticho.

Chlapec si řetízek nasadil na krk, aby měl obě ruce volné a nadzvedl prkno nad sebou. Odhodil dřevěný kus podlahy vedle vzniklého otvoru a vystrčil hlavu.

Všude byla taková tma, že ani oči nebyly schopny si přivyknout a rozeznat alespoň obrysy předmětů. Svit měsíce odrážejícího se od sněhu zmizel.

Po chvíli Erdoran zpozoroval pár rudých teček vznášejících se asi šest stop nad zemí.
„Ty!” ozval se opět hlas temného a rudé oči se k němu začali rychle přibližovat. Cítil, jak se mu stahuje hrdlo a dochází mu vzduch.

Temný ho dusil veškerou svoji zbylou mocí a Erdoran tomu nedokázal nijak zabránit. Bojoval s ním, mával kolem sebe rukama a snažil se nadechnout. Po chvíli už však začal ztrácet vědomí.
Ruce se mu volně sesunuly podél těla a vydal se vstříc temnotě.

A zase se rozhostilo naprosté ticho.

A bylo celou noc.

Několik chvil před prvními slunečními paprsky sněhová bouře ustala. Na východě vyšel z lesa u vesnice Nortend malý chlapec. Ve tmě před rozedněním vypadal jako temný stín. Pouhá silueta malého chlapce. Přes kápi co měl na hlavě mu nebylo vidět do tváře.

Pomalými kroky vešel na cestu, která vedla podél lesa přímo k bráně města. Bosé nohy se nořily do čerstvého sněhu, který přes noc stačil cestu pokrýt. Jak chlapec šel, nevydával při tom žádný zvuk.

Sníh se pod tíhou malé nohy ovšem nemačkal a za chlapcem nezůstávali žádné stopy tam kde šlápl. Při sešlápnutí se ani neozval žádný zvuk. Žádné zapraskání, které je v takové chvíli běžné. A ačkoliv byl bosí, ani nehlesl, když se mu nohy zaryly do ledovém sněhu.

Aernald, strážný u městské brány, kterému za chvíli končila služba zívl. Unavené oči mžourali do tmy k lesu. Zahleděl se více, protože měl pocit, že něco vidí. Opřel se o okno strážnice a snažil se přimět zaostřit pohled do dálky.

Uviděl malého chlapce v kápi jak šel po cestě směrem k bráně. Promnul si oči, aby se ujistil, že je to co vidí skutečné.

I potom chlapce stále viděl.

Otočil se ke stolu ve strážnici a sebral z něj dýku. Vložil si ji do pochvy u opasku a přešel ke dveřím. Vzal kopí, které měl opřené vedle dveří a otevřel.

Viděl chlapce jen dva kroky od dveří strážnice. Trochu se zarazil, protože když se díval z okna, chlapec byl mnohem dál. Strážný se cítil nesvůj.

Ve světle co svítilo ven z otevřených dveří strážnice nebylo chlapci vidět do tváře. Celý byl černý bez rozdílu mezi oblečením a kůží. Připomínal stín, jen černou siluetu malého chlapce.

Aernald poklekl krok od něj a kopí položil na zem.

„Co tu děláš, chlapče?” řekl, ale nedostalo se mu odpovědi.

Strážný ještě chvíli čekal a pak pokračoval: „Jak se jmenuješ?”

Kluk stále mlčel, jen udělal dva malé kroky blíž k němu.

Muž natáhl ruce, aby mu sundal kápi. Než však jeho ruce došli k hlavě, tak dítě rychlým pohybem vytáhlo dýku z jeho opasku a zabodlo mu ji zespoda do hlavy.

Zachroptěl, ucítil teplou krev, jak mu zpod brady stéká po krku. Nestihl si ani uvědomit co se stalo když jeho tělo bez života padlo vedle chlapce.

A první paprsky slunce prořízly oblohu.

Aernald ležel u otevřených dveří strážnice. Krev se kolem jeho hlavy vpíjela do bílého sněhu jako rudý polštář. Otevřené oči v děsu, kopí položené hned vedle něj. Dýka stále zabodnutá pod bradou.

Ležel sám. Nikde nebylo nikoho, kdo by byl za tento čin zodpovědný.


 celkové hodnocení autora: 80.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Rebekka 24.12.2018, 14:07:27 Odpovědět 
   To se mně líbí! Mrknu i na první kapitolu, nese zajímavý název;)
 Šíma 05.12.2018, 12:10:28 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivý začátek fantasy příběhu. Líbí se mi, jak jsi popsal celý kraj, čtenář může mít pocit, jako by sám procházel jednotlivými místy (městy, stál u pevností či se toulal krajem). Náš temný stín konečně našel onen amulet, jak se zdá, chlapci se nepodařilo jej uhlídat ani po tom, co mu zemřeli rodiče. Text je vcelku napínavě vedený, pozor však na opakování slůvek (ono to nevypadá hezky). Jinak se mi úvod do příběhu líbil...

Príma den a múzám zdar.
 ze dne 06.12.2018, 13:08:16  
   Nick Květenský: Ahoj, jsem moc rád, že příběh zaujal. Ono je to všechno trochu jinak než jak se na první pohled zdá. Snad na některé otázky odpoví příští kapitola, nicméně na finální rozuzlení si budou čtenáři muset počkat. Snad jen trochu osvětlím, že Temný svoji chybějící součást cítí právě kvůli magické energii a také kvůli tomu, že jsou s nositelem pečetě díky amuletu propojení. PS: Díky za vypíchnutí chyb, ty opakující se slova jsou mor :) zapracují na tom.
 ze dne 05.12.2018, 12:24:38  
   Šíma: P.S. Po přečtení této pasáže zůstane čtenáři v hlavě i několik otázek, jak je možné, že onen temný stín našel svůj (hledaný) kousek amuletu (nejspíš právě díky oné vyzařované energii)? A dále copak se stane s našim chlapcem, který veden čísi rukou chladnokrevně zabil strážce u městské brány. Nezbývá, než si počkat na pokračování...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Peter Lacey
(22.1.2019, 19:24)
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
obr
obr obr obr
obr
Piková Dáma (8....
Jackie Decker
Pátá povídka:Ži...
Silence Dogood
Naděje pro hříš...
Totenherz
obr
obr obr obr
obr

Obskurníci aneb z Nových pověs...
čuk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr