obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915112 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39058 příspěvků, 5697 autorů a 387960 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Posledí strážce - Obchodníkův syn ::

 autor Nick Květenský publikováno: 10.12.2018, 22:11  
Annos, syn obchodníka Etilise, se svým otcem připlouvá do města Bashtar. Jedná se o obyčejný den v jejich životech. Annos však cítí, že něco není v pořádku. Jako by mu v jeho životě něco důležitého unikalo. A když uslyší zmínku o takzvané "Pečeti Temnoty", nepříjemné pocity zesílí....
 

Země Imlesh. Ukrytá ve stínu obrovských stromů. Kmeny tlusté jako dům rostli z ostrůvků a nebo přímo z bažin vysoko k nebi. Svými korunami společně tvořily jakýsi strop nad celou zemí a pouze mezerami mezi větvemi prosvítaly tenké paprsky slunce. Díky tomu a teplému vlhkému podnebí se zde dařilo rozličným bylinám, které po celém kontinentu nenajdete. Naproti tomu, zde nežijí téměř žádná zvířata. Pouze v některých stromech hnízdí ptáci a pod hladinou pomalu plavou Bažinní červy.

Na ostrůvcích jsou rozesety malé vesnice Lashidanů, inteligentních stvoření připomínajících žáby na dvou nohách se čtyřma rukama.

Byli menší než lidé a jejich kůže měkká a hladká jako žabí nebo hadí. Měli krátký krk a na něm velkou kulatou hlavu. Na ní dvě velké oči, které zavírali víčky ze stran. Pod očima neměli žádný nos, dýchali žábrami na bocích hlavy a jejich ústa byla dlouhá téměř ze strany na stranu a plná ostrých zubů.

V nejjižnější části se nacházely blízko u sebe ostrovy, které byli spojeny provazovými mosty a tím tvořily jeden větší celek - jejich hlavní město Bashtar. Na nejjižnějším ostrově stálo rozlehlé tržiště a dřevěný hrad jako dominanta města. Sídlil v něm Lashidanský král jménem Gnall. V kontrastu se zdejšími běžně malými chatrčemi, vypadal hrad monumentálně. Kamenné základy volně přecházely v dřevěné zdi a ty se postupně spojovaly s obrovským stromem, který rostl středem hradu. V jeho kmeni byla okna, která naznačovala, že uvnitř jsou další místnosti. Okna pokračovala až do jeho koruny, kde byla umístěna strážní věž. Kolem hradu a jeho blátivého podhradí stála dřevěná palisáda s masivní otevřenou branou. A z každé její strany stály dva Lashidanští vojáci na stráži.

Opírali se o dlouhé trojzubce, v pochvě za pasem meč, na hlavách helmice a na sobě měli kožené brnění s kovovými pláty.

Bylo lehčí, tenčí a složené pouze z nárameníků a vysokých kalhot. Dva kožené popruhy mezi levými a pravými končetinami spojovali obě části brnění. Kalhoty začínaly hned pod druhým párem rukou nad břichem, kvůli maximální obraně.

Na jihu města se ostrov dotýkal moře a proto zde byl přístav. Sem připlouvali lidé z celého Galasnordu za obchodem.

Na lodi jménem “Zlatý drak” stál kapitán Etillis hned vedle kormidelníka s rukou položenou na jeho rameni.

„Klidně, synu,” pravil do vrzání lodě a jemného ševelení větru kolem jejich uší.

Plachty již byli stažené. Všichni členové posádky seděli nebo stáli na palubě a sledovali jak chlapec vplouvá do přístavu.

Annos, jak se kormidelník jmenoval, byl skutečně kapitánův syn. Byl vysoký něco málo pod šest stop, dlouhé hnědé vlasy po ramena, větrem ošlehaná tvář ostrých rysů. Byl starý osmnáct sluncí. Proto ho otec čím dál víc zasvěcoval do tajů svého živobytí. A i teď mířil s lodí do přístavu, aby se naučil jak si poradit s kormidlem.

„Támhle je volné místo,” ukázal druhou rukou a dodal: “U třetího mola.”

Annos stočil loď mírně doleva, ta se svojí pomalu snižující rychlostí blížila k molu čím dál víc.

Etillis položil dlaň na synovu ruku držící kormidlo.

„Ták, asi takhle,” radil a pomalu ho vedl v točení kormidla. Když byl s točením spokojen, ruku mu pustil a přešel k zábradlí před nimi.

„Chlapi, připravte se na vylodění,” zavolal na posádku na dolní palubě.

Všichni vstali a dali se do práce. Dva z nich přiběhli k velkému kolu na kterém byl namotaný řetěz s kotvou na konci, aby ji ve správný moment spustili dolů a zbylí tři se postavili podél pravoboku s lany v rukou. Jeden konec vždy přivázaný k lodi. Připraveni ve správný čas vyskočit na molo.

Zlatý drak stále zpomaloval a mířil na přistání přesně tak, jak si kapitán představoval.

Námořníci přeskočili zábradlí, dopadli na molo a všichni chytili pevně lana. Společnou silou loď zastavili a každý svoje přivázal k molu. Dva u řetězu začali pomalu otáčet kolem. Když cítili, že se kotva zastavila o dno, zarazili do kola klín a přidali se k chlapům na molu.

„Rozkazy, kapitáne?” zeptal se jeden z nich, jakmile byli všichni hotový.

„Do rána máte volno. Zítra ráno vyložte náklad. Pak zkontrolujte loď, zevnitř i z venku. Rigo a Daldir budou venku náklad hlídat.”

Spojil ruce na břiše a sešel po schodech od můstku.

„Pokud všechno půjde dobře, tak zítra odpoledne odplouváme,” dokončil rozdělování rozkazů.

Popošel ke vstupu do podpalubí umístěného pod můstkem. Otočil se na Annose, který zrovna scházel schody.

„Klidně jdi do města,” řekl, „Sejdeme se u Opilého červa.”

Annos přikývl.

Otočil se zpět ke dveřím do podpalubí a spíše pro sebe dodal: „Já půjdu probudit Ailnorina.”

Etillis byl poměrně dobrý obchodník, takže si jako jeden z mála mohl dovolit najmout čaroděje. Nebyl však zase až tak bohatý, aby si mohl přehnaně vybírat. Čaroděj vzduchu, kterého si zaplatil před dvěma slunci nebyl špatný v umění magie, bylo však něco v čem byl ještě lepší. Šlo o požívání všeho, co má v sobě nějaký alkohol. A jeho chování mu toleroval jen pro to, že opilý byl mnohem lepší čaroděj. A taky hlavně pro to, že o dobré mágy byla poslední dobou čím dál větší nouze.

Když sešel po schodech do podpalubí, zastavil se u kapitánské kajuty a zatočil doprava směrem pod schody. Ailnorin vždycky ležel někde kolem ve více či méně použitelném stavu. Tentokrát byl hned pod schody v prázdném sudu od vína a všude kolem sebe měl rozlitý svůj oblíbený rudý mok.

Vzdychl a kopl ho do pravé nohy.

„Co je?” ozvalo se ze sudu.

Vzdychl znovu, nebyl si jist jestli víc úlevou nebo zklamáním.

„Jsme v Bashtaru a všichni mají až do rána volno. Jestli chceš, máš možnost se jít projít po městě. Jen prosím zkus tentokrát nevyvolat žádné problémy.”

Ailnorin se vysoukal ze sudu a unaveně odvětil: „Rozkaz, kapitáne.”

Zůstal sedět vedle, jak se snažil probrat a zvyknout si na kocovinu co se mu opět vedrala do hlavy. Pak popadl láhev co ležela vedle něj a vytáhl z ní zátku. Usmál se a napil se.

V tomhle stavu se ho Etillis rozhodl ponechat a zamířil do kapitánské kajuty.

Mezitím Annos vcházel do města. V Bashtaru toho pro námořníka moc zajímavého nebylo, jelikož byl plný hlavně opiátů a alkoholu. Toho měli námořníci většinou na lodi dostatek. Proto všichni po vylodění hledali spíše dámskou společnost. A v bažinném městě byl jen jediný nevěstinec. Pokud neholdujete Lashidankám, tak si nebylo možné moc vybírat. Ano byli tam i lidské ženy, ale nebylo jich mnoho. A většinou Lashidanky vzhledem připomínaly.

Dav lidí ve kterém šel, míjel dřevěné budovy hned u mola. Jedna z nich byla hostinec u trojzubce, který měl v patře pokoje pro námořníky. Naproti přes ulici stál onen jediný nevěstinec. Z otevřených oken na muže na ulici volali odhalené Lashidanky, poprsí se jim volně pohupovalo mezi čtyřma rukama. V jednom okně byla kurtizána opřená a zezadu do ní přirážel námořník, rukama mačkal její bujná ňadra.
Pár mužů se odpojilo ze skupiny a vešlo dovnitř.

Annos šel ještě dál. Mířil na tržiště v severní části ostrova.

Po levé straně si všiml malého kostela, ze kterého byl slyšet silný hlas. Popošel blíž a nakoukl dovnitř.

„Hodina velkého soudu se přiblížila,” promluvil starší muž s krátkými zrzavými vousy v bílém hábitu se zlatým lemováním.

Stál až na druhém konci kostela v čele lavic, poskládaných podél levé a pravé stěny tak, že mezi nimi byl průchod až k němu. Lavice byli téměř zaplněné. Většina ze sedících byli lidé, ale sedělo zde i pár Lashidanů.

„Střezte se Dragarionovy zloby. Duch samotného otce všech bohů chodí mezi námi.”
Roztáhl ruce.

„Již tady na zemi nás bude soudit za naše hříchy.”

Ukázal na jednoho sedícího muže.

„I ty synu budeš souzen za hříchy našich předků.”

Odmlčel se a přešel na levou stranu před lavice. Zahleděl se na ženu sedící v přední řadě.

„Byli to i tví předkové co uvěznili otce bohů,” řekl.

Pak opět rozepjal ruce, podíval se ke stropu a dodal: „Jeho moc je však věčná.”

Podíval se až na konec ke dveřím, ve kterých stál Annos.

„Nesmrtelný temný stín chodí krajinou a hledá Pečeť Temnoty, aby znovu povstal proti lidem.”

Chlapec ucítil ruku na rameni.

„Neposlouchej ty bláboly, synu,” zaslechl otcův tichý hlas.

Otočil se na něj.

„Jsou to pohádky, co se povídají malým dětem před spaním,” řekl s úsměvem, kývl hlavou do ulice a dodal: „Pojď, máme práci.”

Oba udělali několik kroků v tichosti než Annos promluvil: „Co když je to ale pravda, otče?”

„Pokud jsou ty báchorky pravdivé, tak už tisíce let chodí Dragarion mezi námi. A hle, stále jsme naživu. Nedělej si s tím starosti. Máme důležitější věci na práci.”

„Dobrá,” přitakal.

Společně pak vyrazili ulicí k tržišti. To se rozprostíralo přímo před bránou hradu ve čtyřech řadách menších či větších stánků, které byly plné místních výrobků. Byliny všemožných vůní a barev, dřevěné panenky, náramky, náhrdelníky. Jeden stánek měl vedle sebe vyskládané koberce s polštáři. Na těch seděli muži a tahali z velké dýmky tabáku. Hlasitě se přitom smáli. Hned za ním se Etillis zastavil u stánku s kořením.

„Buď zdráv, příteli,” pravil podsaditý Lashidan v podivném kostěném oblečení směrem na Annosova otce.

„Alneshi! Rád tě vidím, jak jdou obchody?”

Nabral si hrst koření z nejbližší dřevěné misky. Trochu si s ním pohrával v ruce a pak k němu přičichnul.

„Není to zrovna nejlepší a bude zřejmě ještě hůř,” odpověděl obchodník.

„Jakto?” pravil stále s úsměvem a hrst s kořením podal před syna.

„Přičichni si,” řekl mu a Annos tak učinil, „To je, co?”

„Alnesh tady,” kývl na něj hlavou, „Ten má široko daleko nejlepší koření.”

„Lichotíš mi, příteli,” usmál se, hned ale zase zvážněl a řekl: „Vy jste neslyšeli co se stalo na severu?”

Oba zavrtěli hlavou.

„Prý zabili strážce pečetě.”

Etillis si odfrkl.

„I ty věříš té povídačce?”

„Věřím, nevěřím,” pokýval hlavou ze strany na stranu a dodal: „Můžeš jí nevěřit, ale jedno je jisté. Slyšel jsem, že čarodějové mizejí z celého kontinentu. Vždy se někde na chvíli objeví, ale hned zase odejdou.”

Otec vysypal z dlaně koření zpět do misky na dřevěném pultu.

„Vezmu si jako obvykle po dvou sudech.”

„Ráno to budeš mít na molu.”

„Děkuji, tak zase příště,” s úsměvem se rozloučil, věnoval mu mírnou úklonu a dal se do chůze.

Lashidan za ním ještě zavolal: „Dávej na sebe pozor, příteli. Něco se chystá, to je jisté.”

Kousek dál vedla mezi dvěma stánky další ulička. Tudy se společně vydali směrem na provazový most, který tento ostrov spojoval s vedlejším.

„Otče?” konečně se Annos odvážil promluvit.

„Ano, synu?”

„Co si o tom myslíš?”

Zastavili se těsně před mostem a Etillis se opřel o jeden z kůlů, které ho drželi.

„Inu, mágové něco chystají. Zaslechl jsem zvěsti, že se chovají poslední dobu divně. Nevidím, ale důvod, proč bych si s tím měl dělat starosti.”

Pokrčil rameny a zahleděl se na druhý ostrov na který mířili. Okna hostince svítily v pološeru, které panovalo všude kolem nich.

„Půjdeme se najíst, napít a vyslechnout drby. Tak jako vždy,” usmál se.

„Nechme mocné ať se perou. My jsme pouze obchodníci.”

Annos přikývl.

Vstoupili na provazový most. Byl dost široký pro dva muže jdoucí vedle sebe, tak šli bok po boku a každý se přidržoval lana na svojí straně.

Dřevěná prkna mostu vrzala a jak se přibližovali k jeho konci, sílil hluk z krčmy.

Hudba, křik, zpěv. Hned na druhém břehu tam, kde se vyjde z provazového mostu stála krčma “Opilý červ” a dávala o sobě velmi hlasitě vědět.

Vstoupili na bahnitou zemi druhého ostrova a pomalými kroky pokračovali dál.

V tom se rozletěly dveře krčmy a vypadl z nich muž v tmavém hábitu.

„Vypadni vodsaď!” Ozvalo se za ním.

Ve dveřích se objevil vysoký svalnatý muž. Chvíli se díval jak se Ailnorin snaží vstát. Nedařilo se mu to, tak muž zavrčel a zavřel dveře.

Mladík došel k čaroději a pomohl mu na nohy.

„Annosi, kamaráde,” promluvil a jazyk se mu motal.

„Rád tě vidím.”

Škytl. Dělalo mu problém se udržet na nohou, tak ho mladík podpíral.

„Počkejte tady,” řekl Etillis a vzdychl.

„Zajdu zaplatit pokoje.”

Ráznými kroky došel ke dveřím a otevřel je. Ven proniklo světlo a hluk zevnitř. Ale jen na chvíli, protože je za sebou hned zase zavřel. Zvuk se utlumil a zase nastalo šero. Jen s malým světlem co sem pronikalo z oken krčmy.

„Kamaráde, pomoz mi zpátky dovnitř,” žadonil čaroděj.

„Máš dost, odvedu tě do pokoje a vyspíš se.”

V tom se otevřeli dveře hospody a opět se zesílil hluk. Silueta vyšla ven. Až když přišla blíž, tak v ní poznali Etillise. Natáhl ruku a v ní měl dva klíče.

„Pokoje na konci chodby. Jeden vlevo, druhý vpravo.”

Mladík si klíče vzal a přikývl.

„Tak pojď,” řekl na opilce a ten se zavěšený do jeho ramen dal do opatrné chůze.

„Budeš mě ještě potřebovat, otče?” řekl, když ho míjeli a zvedl k němu opět zrak.

„Dnes už ne, na obchody začíná být pozdě. Asi jen vyposlechnu nějaké drby. Jestli chceš, tak jdi spát.” A usmál se.

„Dobrá, ještě se půjdu chvíli projít.” To už obcházeli krčmu podél stěny.

„Drž se dál od problémů,” ukončil rozhovor Etillis a zašel zpět do hostince.

Ze zadní strany krčmy stály schody do patra. Tam se nacházela jen dlouhá chodba s dveřmi po obou stranách a za nimi pokoje k pronájmu.

Podpírat a vést opilého čaroděje po schodech bylo poměrně pracné, ale Annos byl silný mladý muž, takže to nakonec zvládl. Dovedl ho na konec chodby a opřel vedle dveří po levé straně. Zasunul jeden z klíčů do zámku ale nepodařilo se mu s ním otočit.

Mezitím se Ailnorin sesunul na zem do sedu.

Zkusil druhý klíč, ten už se v zámku otočil a odemkl dveře. Pravou rukou je otevřel dokořán a podíval se na opilce.

Vzdychl a pravil: „Tak pojď.”

Zvedl ho opět na nohy a šoural se s ním dovnitř pokoje.

Hned naproti dveřím bylo okno. Vedle něj nalevo stala velká dřevěná skříň a napravo zase postel. Uložil přítele ke spánku a otočil se k odchodu.

Vyšel z pokoje a tiše za sebou zavřel. Zamkl a klíč uložil ke druhému do kapsy kalhot. Pak rychlým krokem přešel chodbu až na její druhý konec. Když byl venku, seběhl schody a obešel krčmu.

Vstoupil na provazový most zpět na tržiště a na chvíli se zastavil, aby se ohlédl.

Hospoda stále žila nočním životem. Blikající světlo z oken dosahovalo až k místo, kde stál. Stejně jako tlumené zvuky všeobecného veselí.

Vyrazil na druhý konec. Rychlým krokem tam byl během chvilky. Vstoupil na tržiště a všímal si jak najednou zeje prázdnotou. Jen několik opozdilců stále ještě balilo svoje výrobky a ukládalo je do dřevěných beden. Zatočil doleva zpět k dokům. Otcův známý, jehož prázdný stánek právě míjel, byl už pryč. Prošel uličkou a vešel na ulici vedoucí k přístavu.

Zpomalil až ve chvíli, když stanul před kostelem a viděl že v oknech se stále svítí. Dveře však byly zavřené.

Pravou rukou do nich strčil a ty se bez protestů otevřeli.

Uvnitř bylo ticho. Nyní už v lavicích nikdo neseděl a jen světlo z velkých svící po stranách udržovali celou místnost v jemném světle. Na konci lavic stál kněží, který předtím vykřikoval na celý kostel. Měl na sobě stále stejný hábit a stál na stejném místě. Jen byl otočený zády ke vchodu a sledoval oltář před sebou.

Annos vyrazil pomalými kroky k němu.

Když byl jen několik stop od něj, tak se otočil a bez zaváhání se zeptal: „Co pro tebe mohu udělat, synu?”

Mladý muž se zarazil. Jakoby na chvíli ztratil odvahu. Pak se uklonil a odpověděl.

„Dnes odpoledne jsem Vás slyšel mluvit o temném stínu, který kráčí Galasnordem.”

„Je to tak mě dítě. Dragarion získal lidskou podobu a kráčí mezi námi.”

Ukázal Annosovi, aby se posadil na přední lavici.

Mladík tak učinil a kněží si sedl vedle něj.

„Hledá Pečeť Temnoty.”

„Co to přesně je?”

„Artefakt z dávných dob. Naši předkové do něj uzavřeli veškerou sílu otce bohů. Od té doby jeho duše bloudí Galasnordem a hledá ji. Pokud by ji našel, opět by získal svoji sílu a vypukla by válka.”

Kněží vstal a popošel k oltáři.

„A tentokrát bychom to nemuseli být my, kdo zvítězí.”

„Ale pokud ji hledá už tisíce let, proč by ji měl najít zrovna teď?” Annos vstal a postavil se vedle něj.

„Protože tu byl vždycky rod strážců pečetě. Ti nikdy nedopustili, aby ji Daragarion našel. Oni také byli jediní, co se stínu dokázali postavit.”

„A strážce pečetě je mrtev.”

„Ano.”

„A kde je pečeť teď?”

„To nikdo neví. Je ale pravděpodobné, že ji Dragarion stále nenašel. Jinak bychom jeho zlobu
již pocítili. Je tomu již osm sluncí od doby kdy byl strážce zabit.”

Otočil se na něj.

„My s tím ale bohužel nic neuděláme. Musíme doufat, že cech čarodějů dokáže najít nového strážce a zabránit nejhoršímu. Teď mě omluv, jsem unavený,” řekl

„Jistě, děkuji vám, otče.”

Annos se uklonil a vyrazil směrem ke dveřím.

Těsně přede dveřmi se ale zarazil.

„Otče?” Ohlédl se.

„Ano?” odpověděl kněží skrze hlasité zívnutí.

„Jak pečeť vypadá?”

„To už nikdo přesně neví.”

Promnul si vous od brady dolů a zamyslel se.

„Měl by to být černý krystal na řetízku. Podle legendy krystal jemně září,” řekl potom.

„Víc už se neví.”

„Ještě jednou děkuji. Dobrou noc.”

„Dobrou noc, synu.”

Annos vyšel ze dveří kostela.

Ulice venku byla tichá a prázdná, jen z povzdálí bylo slyšet bujaré Veselí blízkého nevěstince. Zatočil zpět ke krčmě. Dnes už se asi víc informací nedozví.

Došel až na tržiště, které už touto dobou bylo úplně opuštěné. Zamířil k uličce mezi stánky k provazovému mostu. Z dálky už viděl na druhém břehu svítit okna krčmy. Vešel na dřevěná prkna a přibližně uprostřed se zastavil, aby se ohlédl.

Celé město až na pár výjimek spalo. Všude byla tma, jen korunami stromů prosvítalo světlo měsíce. Město tak bylo utopeno ve slabém namodralém světle.

Obrátil se zpět a dal se do chůze. Netrvalo dlouho a už stál nohama na druhém břehu. Hluk z hospody byl stále stejně hlasitý, tak Annos přemýšlel jak je možné, že nahoře v pokojích není nic slyšet.

Vystoupal po schodech do prvního patra k pokojům. Došel až ke svým dveřím na konci chodby a na chvíli přemýšlel, jestli nemá zkontrolovat Ailnorina. Pak to zavrhl, zívl a odemkl dveře.

Vešel dovnitř a zavřel za sebou.

Pokoj vypadal stejně jako ten, do kterého uložil čaroděje, jen byl stranově převrácený. Postel stála nalevo od okna a velká masivní skříň zase napravo.

Zamkl dveře a došel k posteli. Rozepnul si pásek s mečem a nechal ho volně spadnout na zem. Sedl si, vložil oba klíče pod polštář a protáhl se. Pak se vyhoupl na postel a lehl si na záda. Obě ruce si složil pod hlavu.

Jen chvíli sledoval strop, než se mu začaly zavírat víčka a tvrdě usnul.

Otevřel oči a zahleděl se do stropu. Ranní slunce, které v tenkém paprsku prosvítalo oknem dovnitř, promítalo čárku na stěnu kousek nad jeho nohama.

Promnul si oči, zívl a rukama se podepřel. Zahleděl se na paprsek světla a vzpomněl si na události včerejšího dne.

Posadil se a spustil nohy z postele. Promnul si oči a zakroutil ztuhlým krkem. Lože, které se nehoupalo ze strany na stranu, mu připadalo až příliš pohodlné. Díky tomu se necítil odpočatý.

Vstal a dvěma kroky došel k oknu. Venku se teprve rozednívalo a v tradičním šeru této země všechno získávalo svoje našedlé barvy. Po blátivé ulici pod oknem už hrstka obyvatelů města mířila za svými povinnostmi.

„Pečeť temnoty,” řekl tiše a ještě chvíli pozoroval dění venku.

Pak se otočil, zvedl ze země pásek s mečem a připnul si ho. Z pod polštáře vytáhl dva klíče a udělal několik kroků ke dveřím. V témže okamžiku, kdy vložil klíč do zámku se ozvalo z protějšího pokoje bouchání na dveře.

„Haló!” Ozval se nakřáplý Ailnorinův hlas zpoza dveří.

Annos zavřel dveře svého pokoje a došel k těm naproti přes chodbu. Následovaly další tři rány než stihl odemknout. Vzal za kliku a otevřel.

Za dveřmi na něj čekal čaroděj s unaveným výrazem ve tváři.

“Diky, Annosi.” Kývl na něj.

Mladík o krok ustoupil. Pak sledoval jak se Ailnorin protáhl kolem něj na chodbu a rychlými kroky odešel směrem ke dveřím na konci chodby.

Zabouchl dveře, oba klíče si vložil do kapsy a vydal se za ním. Dorazil však pouze do poloviny chodby. Zaslechl totiž tichý nesrozumitelný šepot. Zastavil a zaposlouchal se.

Nerozuměl jedinému slovu a nedokázal určit odkud se šepot bere. Jakoby ani odnikud nevycházel a byl pouze v jeho hlavě. Pak šeptání ustalo. Annos ještě chvíli poslouchal a už chtěl znovu vykročit, když se přímo za ním ozvalo další nesrozumitelné mumlání. Rychle se otočil.

Uviděl okno na konci chodby, dveře do pokojů po obou stranách, ale jinak nic.

V tu samou chvíli co se otočil, mumlání ustalo. Podíval se zpět a znovu před sebe. Byl však na chodbě skutečně sám.

V přesvědčení, že se jednalo pouze o výplod jeho nevyspalé mysli, vykročil dál chodbou k východu.

Prošel dveřmi a sešel schody klesající do tiché ranní ulice.

Rozhlédl se po právě probuzeném okolí. Stejně jako viděl z okna, se tu a tam loudali rozespalí námořníci nebo obyvatelé města. Všude kolem vládlo nesmělé ticho protkané tichými ranními rozhovory. U rohu protějšího domu stály dva muži a o něčem se bavili. V jednom z nich Annos poznal čaroděje, kterého před chvílí pustil z pokoje. Zaposlouchal se do tiché mluvy, nerozpoznal však ani jediné slovo. Pokrčil rameny a vydal se kolem domu.

„Dobré ráno, Annosi,” pravil muž, který šel proti němu. Byl to jeden z námořníků, co sloužili na jejich lodi.

„I tobě, Daldire, viděl jsi dnes ráno mého otce?”

Muž se zastavil vedle něj, kývl hlavou a odvětil: „Je v krčmě.”

Pak pokračoval v chůzi.

Mladík obešel dům dokud nestál přede dveřmi do hostince. Vzal za velkou železnou kliku a otevřel.

Uvnitř stálo několik stolů na nichž ležely vzhůru nohama židle. Přímo naproti vchodu byly police po celé stěně. Ty byly zaskládané všemožnými druhy džbánů, pohárů a jiných nádob převážně určených k pití. Pod ní stál stůl podobně zaskládaný. Jen s tím rozdílem, že měl na sobě ještě velký sud. Kromě Etillise, dvou mužů z posádky a hostinského nebyl uvnitř nikdo.

Kapitán a oba námořníci seděli u jednoho stolu a tiše se o něčem bavili. Hostinský stál a právě jim doléval do korbelů, když za sebou Annos zavíral.

Dveře dosedly s cvakavým zvukem zpět do futer a všichni u stolu na něj pohlédli.

Námořníci kývnuli hlavou na pozdrav, kapitán se usmál.

„Dobré ráno, chlapče,” pravil.

Hostinský mezitím odběhl zadními dveřmi do kuchyně.

„Dobré ráno,” odpověděl Annos a pomalým krokem došel až ke stolu kde seděli. Mezitím se jeho otec otočil zpět na přísedící.

„Jsme hotovi, dejte se do práce,” řekl jim a oba muži se zvedli od stolu. Následně se vydali rychlým krokem ke dveřím.

Annos se posadil na jedno z právě uvolněných míst naproti otci a spojil prsty obou rukou na stole. Etillis se usmál a napil se ze svého korbelu.

„Nedělal Ailnorin večer ještě nějaké problémy?” zeptal se s ustaraným výrazem poté, co položil nádobu zpět na stůl, a hřbetem ruky si utřel knír.

V tu chvíli vešel zpět hostinský. V rukou držel talíř s kusem chleba a sýru. Došel ke stolu a položil ho před mladíka.

„Díky,” řekl Annos.

„Ještě ti přinesu pivo,” pravil hostinský.

„To by bylo skvělé,” odpověděl, usmál se a utrhl si kousek chleba.

Ještě než se zakousl do sýra, podíval se na otce a odpověděl: „Ne, hned jsem ho uložil.”

Poté se pustil do své snídaně.

Ettilis přikývl a usmál se. Pak vstal a vyrazil ke dveřím.

V téže chvíli se vracel hostinský s plným korbelem. Došel až k protější straně stolu a posunul jej před Annose. Obrátil se k odchodu.

„Vrátím ti klíče, hostinský,” zastavil jej mladík.

Pak strčil ruku do kapsy. Po chvíli ji vytáhl a oba klíče položil k pravé hraně stolu.

„Děkuji za nocleh,” dodal.

„Rádo se stalo,” odpověděl hostinský zpoza hnědého vousu, sebral klíče a uložil si je do kapes. Pak se poplácal po velkém břichu.

„Jste u mne vždy vítáni.”

Usmál se a odešel zpět do kuchyně.

„Málem bych zapomněl,” ozval se Etillis ode dveří a začal se vracet.

Annos si mezi tím znovu kousl do snídaně, zapil to pivem a očima sledoval vracejícího se otce. Ten před něj položil váček mincí.

„Jdi k lodi, v tuto chvíli už tam zřejmě budou čekat Alneshovi muži s mými sudy.”

Mladík si strčil váček za košili, pak kapitán dodal: „Však víš co máš dělat.”

Po tom co se AnnosUsmál se a otočil se zpět ke dveřím.

„Obejdu ještě několik obchodníků, tak ti tam někoho pošlu pro náš náklad.”

„Dobře,” odpověděl a Etillis vzal za kliku. Mladík ho sledoval jak vychází ven a zavírá za sebou dveře. Pak se opět pustil do snídaně.

Když dojedl a dopil, zvedl se a vyrazil ke dveřím. Vzal za kliku a otevřel. A přímo ve dveřích se srazil s Ailnorinem.

„Annosi! Kde je kapitán?” zeptal se čaroděj a nahlížel mu přes rameno do krčmy.

„Před chvílí odešel ještě za nějakými obchodníky.”

Čaroděj o krok ustoupil a uvolnil mu cestu ven. Mladík tedy vykročil a zavřel za sebou.

„Vracíš se k lodi?” zeptal se Ailnorin.

„Ano,” přitakal Annos.

„Půjdu s tebou.”

Annos přikývl a společně se vydali k provazovému mostu.

Do konce mostu šli v tichosti vedle sebe. Každý beze slova sledoval bažinu na svojí straně.

Teprve když vycházeli na pevnou zem, tak se Ailnorin zastavil a výraz ve tváři se mu změnil. Jako by náhle slyšel něco, co ho velmi znepokojilo se rozhlédl kolem sebe a promluvil: „Sejdeme se na lodi, musím si ještě něco zařídit.”

Spěšně se vydal podél břehu ostrova a nevnímal Annosův překvapený výraz. Ten se za ním ještě chvíli díval než se dal znovu do chůze. Přemýšlel co zapříčinilo Ailnorinovo podivné chování.

Procházel tržnici a pozoroval obchodníky otevírající své stánky. Míjeli ho muži s bednami a sudy plnými bylin a koření. Někteří zase jejich obsah chystali do misek na stole.

Rychlým krokem vyrazil směrem k přístavu.

Pokračoval ulicí od tržiště. Už by byl nejraději odsud pryč. Měl najednou z tohoto města divný pocit a chtěl být odsud co nejdál.

Když dorazil k lodi, na molu už stáli kromě dvou mužů z posádky i čtyři lashidani. Opírali se o sudy, které před chvílí přinesli.

„Dobré ráno,” pozdravil.

„Dobré ráno,” odpověděli Rigo a Daldir stojící opodál u vyloženého nákladu.

„Dobrej,” řekl nejvyšší z Lashidanů a napřímil se, „bude to dvacet zlatek.”

Annos vytáhl zpod košile kožený váček a vysypal si několik mincí na dlaň. Spočítal je, ještě trochu přisypal a znovu je spočítal.

„Dvacet,” řekl potom a lashidan nastavil dlaň. Annos mu do ní otočil obsah té svojí.

„Díky,” odpověděl a mírně se uklonil, “pěkný den.”

A všichni čtyři se vydali zpět do města.

„Rigo, pomoz mi s těmi sudy do podpalubí,” řekl mladík a uchopil do náruče jeden ze sudů.

„Jistě,” odpověděl Rigo a po jeho vzoru zvedl další z nich.

Oba vyšli po dřevěném prkně na loď. Prošli kolem Sherna, který klečel na palubě a drhl ji kartáčem. Pak sestoupili po schodech do podpalubí, zatočili pod schody a tam uložili oba sudy. Vyběhli zpátky nahoru a po prkně zpět na molo.

V tu chvíli k lodi přišli dva vysocí muži.

„Zdravím, Etillis nás posílá pro dva sudy královských jablek,” promluvil jeden z nich.

„Zdravím vás, jsou to tyhle,” ukázal Annos na dva ze čtyř sudů na molu. Daldir se o jeden z nich přestal opírat a společně s Rigem popadli každý po jednom z těch, co ráno přinesli Lashidani. Pak je odnesli na loď.

Annos mezitím sledoval oba příchozí a čekal až si odnesou jejich zboží. Pak vešel za svými muži.

Zkontroloval lana a plachty, prošel se po celé lodi kolem dokola a kontroloval jestli je všechno v pořádku. Nenašel jediný problém, přesto se nemohl zbavit toho tísnivého pocitu.

Za nedlouho došli i zbylí dva členové posádky se sudy v náručí vedeni Etillisem a Ailnorinem.

Kapitán s čarodějem šli vedle sebe mlčky, oba se tvářili velmi vážně. Společně vyšli na palubu a po schodech do podpalubí, kde se zavřeli do kapitánovi kajuty. Teprve potom bylo možné zaslechnout jejich tlumené dohadování.

Annos se za nimi díval a čekal až kolem něj projdou Arnis a Kelo se sudy. Pak je následoval dolů. Námořníci položili sudy na zem a pomohli Anossovi je přivázat k sobě a ke sloupům okolo. Když byli zhruba v polovině práce vyšel z kapitánovi kajuty Ailnorin a rychlým krokem se vydal zpět na palubu.

„Zřejmě se nějak nepohodli,” řekl mezi vázáním Kelo.

„Když je střízlivej, není s ním žádná řeč,” odvětil Arnis.

„Zajímalo by mě kvůli čemu,” dodal Annos a oba námořnici svorně pokrčili rameny.

Pak chvíli vázali mlčky než znovu zavrzaly dveře kajuty.

Etillis z nich vyšel a všiml si jich. Ve tváři měl ustaraný výraz.

„Až s tím skončíte, vyplujeme,” oznámil jim.

Všichni přikývnuli v odpověď. Pak se kapitán podíval přímo na Annose.

„Vyveď loď na širé moře směrem na západ,” řekl. Pak se k nim otočil zády a dodal: „A přijď do mé kajuty.” Vešel zpět a tiše za sebou zavřel dveře.

Oba námořníci se na Annose tázavě podívali. Ten se ještě díval na místo kde před chvílí stál jeho otec.

Něco se děje. Pomyslel si. Pak stočil zrak na oba muže před ním. Pokrčil rameny a dál vázal sudy.

Když byli hotovi, vyšli na palubu a Annos začal rozdávat rozkazy.

„Vytáhněte kotvu!” zakřičel a přešel ke schodům k horní palubě. „Napnout plachtu!” pokračoval.

O zábradlí na zádi se opíral Ailnorin. Annos přistoupil ke kormidlu a čekal až námořníci splní jeho pokyny.

Plachta se nadula pod náporem větru a loď se dala do pohybu.

„Vyplouváme, pánové!” zvolal a strhl kormidlo úplně doleva.

Později téhož odpoledne už loď klidně plula po širém moři. Arnis přistoupil k Annosovi a vystřídal ho u kormidla.

Mladík mlčky poplácal přítele po rameni a vstoupil na schody od horní paluby. Ještě se po cestě otočil na Ailnorina, který se stále opíral o zábradlí a hleděl do dálky. Pak pokračoval v sestupu.

Následně zatočil a zamířil do podpalubí. Otec vypadal ustaraný a to Annosovi na klidu nepřidalo.

Otevřel dveře kapitánské kajuty. Najednou se cítil jako malý chlapec, který provedl nějakou lumpárnu.

„Otče?” řekl a vešel dovnitř.

Etillis seděl za svým pracovním stolem přímo naproti dveřím. Ruce měl sepjaté a lokty se opíral o desku stolu. Bradu položenou o propletené prsty. Oči se mu ani nepohnuly, jak hleděl skrz stůl někam hluboko pod něj.

Za stolem byla přes celou stěnu knihovna přecpána všemožnými knihami. V obou stěnách bylo malé kruhové okno, skrz které dovnitř proudilo sluneční světlo. Pod pravým oknem ležela velká dřevěná okovaná truhlice.

„Pojď dovnitř chlapče,” odpověděl kapitán a spočinul na něm pohledem.

„A zavři za sebou dveře,” dodal.

Jakmile dveře zaklaply, tak Etillis vstal a otočil se ke knihovně za sebou. Vytáhl jednu z nich. Na jejím hřbetě stálo: “Legendy východních pouští od Arthinea Lar’Nhavira.”

„Musím ti něco dát,” řekl a otevřel knihu.

Než však stihl pokračovat, tak se ozval tříštivý zvuk. Oba se stihli pouze otočit za zvukem, aby zjistili že levým oknem proletěl šíp. Přelétl místnost a zabodl se do druhé stěny.

„Najdi Ailnorina!” řekl pevně kapitán a přiběhl k rozbitému oknu.

„Rychle!”

Annos vyběhl z kajuty. Schody na palubu bral po dvou a přitom vytáhl z pochvy u pasu meč.

„Piráti!” zakřičel někdo na palubě.

„Do zbraně!” ozval se jiný hlas.

„Kde je Ailnorin?” proletělo skrz námořníky.

Annos vyběhl ze schodů na palubu a rozhlédl se.

Pak přiběhl k levoboku.

V dálce uviděl rychle se přibližující nepřátelskou loď. V pravidelných intervalech z ní vylétaly šípy. A některé z nich dorazili až na zlatého draka. Zatím se žádnému z nich nepodařilo zasáhnout někoho z posádky.

„Odvahu, chlapi,” zakřičel Annos.

„Vypadá to, že budeme mít návštěvu.”

Vzduchem prosvištěla další dávka šípů. Annos se skrčil za zábradlí.

Další šípy zasypali palubu. Potom co šípy dopadly, tak se Annos postavil.

„Ailnorine?!” zakřičel a otočil se na záď. Tam čaroděje viděl naposledy.

Když ho nikde nezahlédl, otočil se na druhou stranu.

Musí tu někde být.

Podíval se směrem k útočící lodi zrovna ve chvíli, kdy vzduch proťala další salva šípů.

Ucítil bodavou bolest v rameni. Podíval se na něj a zjistil, že jeden z nich ho zasáhnul. Chytil ho do ruky a snažil se ho vytáhnout.

Přitom udělal krok dopředu a zavadil o zábradlí. Stále sledoval šíp ve svém rameni. Zavadil nohou o dřevo, otočil se a přepadl přes něj. Ještě zakřičel, než ho spolkla hladina moře.


 celkové hodnocení autora: 80.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 10.12.2018, 22:09:35 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivý díl s dostatkem detailů, které dokáží vtáhnout do děje. Smrt hlídače pečetě se zřejmě roznesla po kraji a nebylo místa, kde by o tomto činu nevěděli. Myslím na toho chlapce, který v úvodu vešel do města (jméno si už nepamatuju) a zabil tam strážného u brány.

V této části jde nejen o obchodování, ale také o "náboženství" (viz onen kněz) a řeči o strážci pečetě a pečeti samotné. Třešničkou na dortu je setkání s piráty, kde se tak rychle vzali? A co bude s našim mladým hrdinou, který přepadl přes palubu, musel přeci vyplavat na hladinu...

Pozor na práci šotků, všiml jsem si chybiček v psaní i-y na konci sloves (viz shoda podmětu s přísudkem) a také zde Ti šotkové trochu zařádili v textu, cituji: Po tom co se AnnosUsmál se a otočil se zpět ke dveřím.

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Maura.A
(20.3.2019, 22:36)
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
obr
obr obr obr
obr
Motýli
jiřinka mignonka
Tajemství levan...
aliemmka
Květinko z rajs...
dcera syonska
obr
obr obr obr
obr

Místo,kam se rád vracíš
Onyx
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr