obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915172 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39166 příspěvků, 5709 autorů a 388599 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: FABIEL - Anděl ochránce ::

 autor Danny Jé publikováno: 11.12.2018, 16:57  
Kapitola 5-6
 

Kapitola 5



Setkání s Arietou.


Několik minut před půlnocí jsem zaregistroval cizí energii. Negativní a přerušovanou.

A já myslel, že jste pochopili, že zde není místo pro vás, pronesl jsem.

Byla to jen otázka času, kdy se neznámý démon objeví.

Vsss!

Stalo se. Za dlouhého syčení se v rohu místnosti, kde spaly dívky, Maria a Arieta, objevil Gwydr – Skelný démon. Působivá zeleně fosforeskující silueta připomínající lidské tělo s hadí hlavou se blížila k ležícím dívkám. Měl jsem pocit, že mě snad nevidí, ale viděl mě. Nezajímal se. Nebál se. Byl si jistý, že ho fosforeskující aura přede mnou ochrání.

Tato rodina je pod mojí ochranou, démone!

Gwydr však pokračoval dál, jako bych nic neříkal. Musel jsem zasáhnout. Vytvořil jsem kolem sebe stříbrný kruh a tři symboly uvnitř se spojily. Stříbrný trojúhelník se protáhl až k místu, kde byl démon. Roztříštil prostor na tisíce kousků a pohltil do sebe Skelného démona.

Grrr!

Gwydr byl uvězněný uvnitř a v první chvíli se zdálo, že nemá sebemenší šanci se z této moci vymanit.

„Nevíš, proti čemu stojíš, andělíčku!“ zařval a jeho fosforeskující silueta rozlomila stříbrný trojúhelník jako nic.

Jak je to možné?

Ve stříbrném kruhu se vytvořil další kruh a na čtyřech místech se objevily oranžové znaky. Zvedl jsem ruce nad sebe a znaky se protnuly ve stejném místě, kde jsem měl ruku. V mé ruce se objevil velký zlatý meč, který jsem sevřel oběma rukama a namířil jím proti démonovi.

„Anděl versus démon. Jak poetické!“ zasyčel a vyrazil proti mně.

Jeho pravá ruka se proměnila v oštěp s bílým širokým ostřím. Vznášel se nad zemí. Usmíval se. Viděl jsem jeho rozeklaný jazyk. Z předních zubů mu tekla rudá tekutina, která připomínala krev. Jeho zelené tělo se vlnilo a postupovalo blíž ke mně.

Jsem připraven!

„Řekl Anděl a jeho tělo se proměnilo v prach!“ poznamenal Gwydr.

Démon se chystal zaútočit, když jsem svým mečem srazil jeho oštěp k zemi.

Křup!

Široké ostří se rozlomilo vejpůl a dopadlo na zem. Okamžitě se proměnilo v prach.

Chrr!

Gwydr zachroptěl a vyrazil do útoku. Jeho levá paže se změnila v obří sekeru. Z té druhé paže zůstal jen lehce pohyblivý pahýl.

„Zničím tě!“ zasyčel démon a rozmáchl se proti mně.

Jeho první pokus skončil neúspěšně. Promáchl. Rýhované tělo sekery se prohnalo kolem mě. Oplatil jsem mu útok svým mečem, který jen těsně minul jeho levé rameno. Mrštně se přesunul na druhou stranu a pokusil se mě znovu zasáhnout. Včas jsem se zakryl křídly. Ozval se dunivý zvuk.

Dum!

Jeho sekera narazila na můj štít vytvořený křídly. Démon se rozzuřil a snažil se můj štít prorazit. Samozřejmě, že se mu to nepodařilo. Po několika pokusech to vzdal. Přesunul se do druhého rohu místnosti a vyčkával, co udělám.

„Dostanu tě!“ zavrčel.

Zrušil jsem svůj štít a ve chvíli, kdy se na mě znovu vrhnul, jsem svým mečem rozťal jeho tělo napůl. Zasyčel a v mžiku se rozplynul v prach.

Tvá přítomnost zde byla nežádoucí, pronesl jsem a zrušil stříbrný kruh kolem svého těla.

Zlatý meč v tu chvíli zmizel. Půlnoc právě odbyla.


* * *

Když bylo po všem, jako by úderem půlnoci, se jedna z dívek probudila.

„Kdo jsi?“ zeptala se.

Byla to Arieta.

Kdo myslíš, že jsem?

„Jsi Anděl,“ odvětila. „Jak to, že tě vidím?“

Je to jen silueta.

„Ale vidím tě,“ dodala nadšeně.

Rychle se posadila. Pes Don seděl u postele a díval se také na mou siluetu.

„Proč jsi přišel?“ zeptala se a netrpělivě očekávala mojí odpověď.

Jsem Anděl ochránce, Fabiel, představil jsem se.

„Já…jsem…Arieta,“ představila se, ale pak vzápětí dodala. „Ale ty víš, kdo jsem, že?“

Ovšem.

„Jak to že slyším tvůj hlas, ale nemluvíš? Nemáš ústa.“

Mé myšlenky se spojily s těmi tvými.

„Když ty jsi anděl, kdo byl ten druhý?“ zeptala se.

Viděla jsi ho?

„Ano. Vypadal jako obří had. Chtěl tě zabít. Bojovali jste, že? Co tu chtěl?“

Nevím, co chtěl, ale rozhodně jsem mu nechtěl dovolit, aby vám ublížil.

„Myslela jsem, že andělé vědí všechno.“

Odkud to víš?

„Náš farář Dalgado to říkal. Znáš ho?“

Ještě jsem neměl tu čest.

„On říkal, že tento kraj kdysi zamořili démoni. Vtělili se do lidí. Nepoznám to, zřejmě se přetvařuji. Je toho spoustu čemu nerozumím, ale když jsem uviděla dneska tebe a toho…co to bylo?“

To byl Gwydr – Skelný démon.

„To je neuvěřitelný. Víš, můj otec…“

V tu chvíli jsem jí zastavil.

Byl bych rád, kdybys o mě pomlčela.

„To je škoda, byl by nadšený, kdyby věděl, že ten zázrak s naší krávou byla tvoje práce,“ pronesla.

Domnívá se?

„Ale když si zabil toho Skelného démona, možná už o tobě jiní vědí,“ poznamenala chytře.

Je jisté, že o mně démoni vědí, ale lidé o mně nevědí a bude jen dobře, když se zatím nic nedozví.

„Takže je to pravda, co říkal farář Dalgado?“

Co říkal?

„Že lidé by svůj dar hovořit s anděly zneužili.“

To si myslíš?

„Lidé, kteří mají dobré srdce, by to nezneužili. Bohužel žije mezi námi mnoho lidí, kteří má srdce plné zlé krve. Vidí jen sebe, své potřeby, chtějí se mít dobře, i za cenu, že ublíží jiným lidem.“

Jsi mladá a víš toho tolik o lidech.

„Farář Dalgado říkal, že někteří lidí musí být posedlí démony. Jinak si nedovede vysvětlit, proč se lidé k sobě tak chovají.“

Zvláštní ten řeholník Dalgado, možná bych se mu měl zjevit.

„Mám ráda tuhle zemi, ale vím, že v minulosti církevní hodnostáři způsobili hodně příkoří, násilí a zabíjení. Hodně zla přinesla inkvizice. A to ve jménu boha, přičemž to bylo hlavně pro vlastní blaho a upevnění své moci. Ale taková byla historie. Columbus. Conquistadoři, dobývání jiných zemí a jiné války pod symbolem kříže. To všechno jsme se učili ve škole.“

Svět se stále mění a lidé v něm. Někteří se ze svých chyb poučili a někteří k tomu dojdou časem. Všechno má svůj čas.

„Snažíš se vidět v lidech jen to dobré.“

Vidím dobré i zlé, ale nejsem tu proto, abych je soudil. Jejich vlastní rozhodnutí může přinést mnoho dobrého, ale samozřejmě i mnoho zlého. Je to zkušenost. Ponaučení, kterým si musí projít všichni.

„Opravdu?“

Samozřejmě.

„Vidíš ve mně zlo?“

Zvláštní otázka.

„Je to prosté. Jsem hodná nebo zlá?“

Už jsem říkal, že tu nejsem proto, abych soudil. Týká se to i tebe.

„A nemohl bys udělat výjimku, prosím,“ žadonila Arieta.

Nemohl.

„To je škoda. Chtěla jsem vědět, jaká jsem.“

To je otázka pro tebe. Jaká jsi.

„Jak to mám poznat?“ zeptala se a doufala, že jí poradím.

Mohu ti jen říct, že tvá duše je čistá, prozradil jsem a namířil si to k oknu.

„Už chceš odletět?“

Už je čas se rozloučit. Teď si lehneš do postele a usneš spánkem spravedlivým.

„Uvidíme se ještě někdy?“

Byl to jen sen, pošeptal jsem.

A když se Arieta položila do postele a zavřela oči, zmizel jsem.


* * *

Ještě než jsem se vypravil za knězem Dalgadem, tak se před domem zjevila podivná černá substance. Levitovala nad zemí a neustále se měnila. Ničemu nebyla podobná. Jako by hledala nějaký vzor, podle čeho by se mohla vytvarovat.

Pak si najednou svůj vzor našla, mě. Bylo to tak neuvěřitelné. Díval jsem se sám na sebe. Neznámá substance přistoupila ke mně a prošla mnou. Necítil jsem nic.

Poté zmizela, jako by nikdy nebyla.











Kapitola 6



Farář Dalgado.


Má průhledná silueta se procházela kolem domu. Díval jsem se do černé oblohy.

Tolik hvězd, pomyslel jsem si.

Po chvilce jsem se posadil na dřevěnou lavičku a znovu pohlédl k nebi. V tu chvíli se prostor kolem mě změnil a já se ocitl v kulaté zahradě s jedním obrovským stromem. Koruna stromu byla samý zelený list a na jedné větvi byl jeden plod žluté barvy. Byl jenom jeden. Tvarem připomínalo hrušku. Ohraničení kolem zahrady znázorňoval nachový mlžný opar.

Co je to za strom?

„Je to strom Pochybností,“ pronesl jemný hlas.

Otočil jsem se a vedle mě seděl jiný anděl.

Proč jsem zde?

„Avoyské zahrady mají sedmdesát sedm stromů a každý má svůj význam.“

Mohu se dostat na jiné místo této zahrady?

„Samozřejmě.“

Odpověděl a obraz se znovu změnil. Poznal jsem to jen podle ohraničení kolem zahrady, které znázorňoval mlžný opar červené barvy. Stejné barvy byl i plod na větvi. Tvarem však připomínal jablko.

Opravdu jich je 77?

„Ano.“

Mohu vidět jinou část zahrady?

„Jistě.“

Řekl a v tu chvíli jsem se ocitl na jiném místě Avoyské zahrady. Opět to byl kruh, ve kterém jsem seděl. Stál jsem uprostřed obklíčený mlžným oparem, který měl pro změnu oranžovou barvu. Strom uprostřed mě ve svých korunách znovu jeden plod. Zelený meloun.

Myslel jsem, že Vesmírná knihovna mi poskytne veškeré potřebné informace.

„Tohle je strom Zmatenosti.“

Přesně tak se cítím.

„Pramen Všeho-vědění ti poskytl moře informací, ale nemohl tě připravit na všechno. Stejně tak jako narozené dítě se musí učit, tak i andělé po svém zrození nevědí všechno. Přesto se učí velmi rychle. Tvá duše prošla očistnou energii Světla, aby se mohla stát andělem,“

Zapomněl jsem všechno ze svého minulého života?

„Andělé se ke své minulosti nedostanou.“

Ale proč?

„Z důvodu, aby se nechovali jako lidé.“

Má křídla se roztáhla a do mého těla začala proudit stříbrná energie vycházející s kuželovitého předmětu, který se ocitl přede mnou. Cítil jsem uklidnění.

Opojná energie, pronesl jsem.

Během krátkého okamžiku kuželovitý předmět vyzařující stříbrnou energii zmizel.

Budu připravený, Nifeli!

Anděl se otočil směrem do strany, roztáhl křídla a vznesl se nad kruhovitý mlžný opar oranžové barvy. Poté zmizel v oblacích. Avoyská zahrada také zmizela. Po chvilce jsem se ocitl zpět na dřevěné lavičce. Spojení s pramenem Všeho-vědění se přerušilo.


* * *

Ještě tu noc jsem navštívil řeholníka zdejší vesnice faráře Dalgada. Co říkala Arieta mě zaujalo, a jestli on ví o démonech v této vesnici, mohl bych je této tíhy zbavit.

Opravdu mám zasáhnout do životů jiných? Já anděl? Co se to se mnou stalo? Proč jsem se změnil? Neměli bychom přece zasahovat bez jejich souhlasu. Co se to se mnou děje? Něco mě zřejmě ovlivňuje, pomyslel jsem si a vstoupil do kostela.

„Je tu někdo?“ ozval se hlas vycházející ze zákristie.

Po chvilce se objevil malý muž v řeholnickém rouchu. Hustý plnovous zdobil jeho starou tvář.

Už o mě ví, to je zajímavé, pomyslel jsem si a prolétl kolem něho.

„Já se vás nebojím!“ pohrozil farář krucifixem, který měl na krku.

Jako by nevěděl, že démoni se svatých artefaktů nebojí.

Řeholník prošel kolem oltáře a stále mířil dřevěných krucifixem směrem k oknům, kterými prosvítal měsíční svit. Rozhodně mě nemohl slyšet, přesto tušil, že tu není sám.

Člověče, nejsem démon, pronesl jsem.

Mé myšlenky se spojily s jeho myšlenkami, abychom si mohli promluvit.

„Nevidím tě! Kdo jsi?“

Jsem Fabiel, Anděl ochránce.

„Věděl jsem, že jste tu mezi námi. Oh, díky bože!“ pronesl a poklekl na zem.

Setkal jsem se s dívkou. Jmenuje se Arieta. Je velmi vnímavá a její duše je čistá.

„Ano, znám Arietu. Je to nejčistší duše v Cordobilla de Lácara.“

Tvrdila, že jste hovořili o tom, že někteří démoni se vtělili do lidských těl. To si opravdu myslíte?

„Je to pravda.“

V tom případě bychom ty lidi měli najít a pomoci jim.

„Víš, co je Tabula rasa?“ zeptal se najednou řeholník.

Je to prastarý artefakt, který se snaží najít nejen lidé, ale i démoni. Lidé si myslí, že si tím mohou přepsat svůj život, a tím si zajistit nesmrtelnost. Démoni ho chtějí, aby změnili boží království v prach.

„V některých kulturách se tomu říká nepopsaný list a tento magický artefakt sloužil údajně k očištění duše. Staří Římané používali Tabula rasa jako psací voskovou tabulku. Bohužel někteří lidé si stále myslí, že s tímto artefaktem dosáhnout nesmrtelnosti.“

A člověk, který zjistil, že něco takového je možné, požádal temné mocnosti, aby mu v tom pomohli.

„Lidé požádali, aby démoni do nich vstoupili,“ dodal farář jako by o tom něco věděl.

Démon nemá schopnost do lidského těla vstoupit bez souhlasu, a když už se to nějak stane, nevydrží v tom těle dlouho.

„To znamená, že…“

Lidé, o kterých si myslíte, že jsou posedlí démony, dobře vědí co, udělali. Chtějí najít Tabula rasa.

„Řeknu vám, kdo jsou ti lidé.“

Počkáme na východ slunce, navrhl jsem. V okamžiku, kdy přichází svítání, démoni jsou nejvíce zranitelní.

„Myslel jsem, že svítání se nejvíc bojí upíři,“ udivil se farář Dalgado.

I zde tě musím opravit, řeholníku. Upíři jsou bytosti, které přišli z jiného vesmíru. Nejsou to lidé.

„Nemohu se nakazit?“

Nakazit se můžeš infikovanou krví, stejně jako u některých lidských nemocí, ale rozhodně ne kousnutím, uvedl jsem věci na pravou míru, i když jsem si nebyl jistý, že to farář pochopil.

„Svět je plný bájí, legend a příběhů. Některým věříme, některé jsou skutečné!“ zdůraznil farář svým zvednutým prstem jejich vážnost. „A některé se ukazují být jako falešné.“

Kdyby se lidé dozvěděli celou pravdu o světě, ve kterém žijí, divili by se, co se všechno stalo a co všechno se muselo stát, aby tady lidé mohli žít. Svět by se rozdělil na dva tábory, kdy jedna strana by tomu věřila a druhá ne.

„Tohle se nezměnilo, i když pravdu neznají. Lidí věří a nevěří.“

Lidé potřebují důkaz.

„Jsem přesvědčen, že i kdyby ho dostali, stejně neuvěří.“

Lidé jsou velmi rozpolcenou rasou.

„To vskutku jsou,“ dodal Dalgado.

Na chvíli jsem se odmlčel, protože jsem cítil v sobě divné pocity, jaké jsem nikdy nezažil. Vzpomněl jsem si na okamžik, kdy černá substance prošla mým tělem. Měl jsem záblesky černé mlhy a světa, který byl spálený.

Co se to se mnou děje?

„Jsi tu ještě, anděli?“ zaslechl jsem řeholníka.

Samozřejmě, odvětil jsem.

„Už jsem myslel, že jsi odešel.“

Stojím před prvním andělem, který v lidském těle zemřel, pro vás lidi, a stejně jste se nezměnili. Mučili jste ho a nakonec ukřižovali.

„Myslíš Ježíše Krista?“ vyhrkl kněz. „Byli to Římané.“

Jak ironické, že? Tabula rasa a ukřižování. Vždy u toho byli Římané.

„Ježíš je boží syn.“

Vskutku.

„Ale tvrdíš, že byl anděl? Narodil se na Zemi jako Ježíš Nazaretský a byl to pocestný kazatel, který kázal příchod Božího království. Římané se ho báli, proto ho ukřižovali.“

To se stalo.

„Pak byl vzkříšen.“

Poté, co chtěl zažít lidskou bolest a lidskou smrt, vrátil se do Nebe.

„Co-co to říkáš?“ vyhrkl překvapený kněz.

Byl to anděl, který chtěl ukázat lidem lásku, na kterou se v těch dobách zapomínalo. Přijal lidské tělo, aby mohl prožít všechny emoce jako člověk.

„A konal zázraky, léčil nevyléčitelné.“

Samozřejmě, jako anděl ty schopnosti má.

„Mohl Římanům zabránit, aby ho ukřižovali. Proč to neudělal? Proč neudělat nějaký zázrak?“

Byla to jeho volba.

„Máš odpověď na všechno,“ řekl farář a pomodlil se.

Poté se posadil do lavice. Mlčel a jen občas pohlédl na ukřižovaného Ježíše Krista. Rozhodně byl z mých slov uvnitř zmatený.

Každý člověk by se pokusil zachránit svůj život, ale jestliže byl anděl…co když chtěl najít ty tabulky, aby Římanům zabránil získat nesmrtelnost?

Rozhodně mě svým uvažováním překvapil. Sám přišel na to, že Římané vlastně věděli, jakou moc má Tabula Rasa. Co však nevěděl, že to zjistili od starých Egypťanů, kteří se to dozvěděli od Atlanťanů, kteří přišli do severní části Afriky, aby zde mohli vystavět pyramidy.


Blíží se svítání, podíval jsem se ven.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 11.12.2018, 16:56:59 Odpovědět 
   Zdravím.

Ano, jsou lidé, kteří věří a kteří nevěří (v anděly a démony). Náš anděl měl v sobě určitý díl pochybností, jako kdyby měl pocit, že nekoná ze své vůle, mohl být ovlivněn démony? Kdo ví? V této kapitole je popsán nejen věčný boj dobra a zla. Líbilo se mi, že není Fabiel "suverenem", ale že přemýšlí a snaží se využít svých andělských schopností, přestože je to jeho náplň práce...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Nikorost Niedermayer
(19.5.2019, 12:02)
SANDRA51
(16.5.2019, 02:59)
sbobet asiap
(15.5.2019, 14:37)
Romana ČERNÁ
(3.5.2019, 15:29)
obr
obr obr obr
obr
Jablko
Betwithell
Poslední vzpomí...
Deloxa
Dobrý vliv
Lord Mordvig
obr
obr obr obr
obr

Milostný dopis
Bos Mutus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr