obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915172 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39166 příspěvků, 5709 autorů a 388599 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Petrohrad - Návrat ztraceného syna ::

 autor Rebekka publikováno: 13.12.2018, 21:41  
Devátá kapitola
 

Když plukovník d’Agoulle nabyl znova vědomí, ležel v síti ve své kajutě na lodi. Aniž by pohnul hlavou, bloudil očima po stropě. Výhled na dřevo mu zaclonil René.
„Pane plukovníku, probouzí se, chtěl jste, abych vás informoval,“ pravil k veliteli regimentu.
Marie de la Château-Mourt přispěchal k síti. „Pierre,“ hlesl, „co se stalo?“
Plukovník mu všechno popravdě vylíčil, jen to zamlčel, že je pachatelem někdo z lodi. Také Pjotra z celého vyprávění vymazal a nezmínil se o něm nikomu. Zato Jacques o setkání s ruským carem žvanil po celé lodi.
„Takže plujeme konečně do Norska?“ otázal se a začal se zvedat, ale plukovník de la Château-Mourt mu to nedovolil, ruce položil na jeho ramena a donutil ho zase si lehnout.
„Ztratil jsi hodně krve,“ řekl, „musíš se šetřit.“ Pak dodal, že vzhledem k tomu, jak je zraněný, se cesta do Skandinávie ruší. Vracejí se domů.
„Prý jste se setkal s Pjotrem I., je to pravda?“ užasle nadhodil René a podal mu lahvici vody. Plukovník se vděčně napil a pak přitakal. „Jacques všude vypráví, jak se za vámi málem vrhl do vody…“ pokračoval voják.
Pierre si teprve nyní uvědomil, že je do pasu svlečený a kryje ho jen režná deka. To nebude samo sebou, že se ke mně chtěl dostat, pomyslel si a požádal vojáka, aby mu podal jeho kabátec. Nemýlil se, ve vnitřní kapse našel kus pergamenu.
„Počítám s tebou, Pierre,“ přečetl si pro sebe tiše vzkaz.
„Co prosím?“ podivil se Delchat.
„Nic,“ zahučel on. „Potřebujete ještě něco, nebo můžu být o samotě?!“ vykřikl. „Stojíte tu nade mnou, jako bych ležel na smrtelné posteli!“
Delchat poslal Reného pryč, ale sám zůstal.
„Co se děje?“ zbledl d’Agoulle, který pochopil, že něco není, jak být má. De la Château-Mourt se kousl do rtu a dal mu přečíst dopis, který před pár hodinami dorazil z domova.
„Britský vyslanec Jonathan Jeremy byl zavražděn,“ řekl. „Prý mu někdo tu jeho anglickou zástavu… nacpal do úst. Král žádá, abychom se Norsku vyhnuli, to je druhý důvod, proč tam nepojedeme. Nechceme se přeci vůli panovníka protivit, viďte.“
Přikývl. „Podezírají mne, je to logické,“ povzdechl si.
Povzdechl si ještě z jiného důvodu. O jeho manželce v dopise nestálo vůbec nic.
„Nějak se to vyřeší, uvidíš,“ položil mu Marie de la Château-Mourt ruku na rameno. „Teď si odpočiň.“

Do Gon dorazili za necelé tři týdny.
„Kde je můj syn?“ zeptal se Richard VI., když plukovníka de la Château-Mourt přijal k audienci.
„Šel si lehnout, Veličenstvo,“ odpověděl velitel osmého jízdního regimentu opatrně. Pak vyprávěl panovníkovi vše, co jemu na lodi řekl d’Agoulle. Ani král se tedy o Pjotru I., zatím nedozvěděl.
Richard VI. vrazil spolu se svou zástupkyní do králevicovy komnaty, ten ležel na posteli a spal, ještě se ani nepřevlékl. Neodepjal dokonce ani bandalír s rapírem, pouze klobouk z hlavy sňal a pohodil podle sebe.
„Nenecháme ho spát?“ navrhl hledě na plukovníka král. Ale Kiera Tërrová zavrtěla hlavou a namítla, že i v zájmu sebe sama by měl král chtít mít případ co nejdříve vyřešený. Čekali prý již dost dlouho. Čtyři týdny.
Jemně jím zatřásli. Procitl.
„Co vaše rána?“ zajímal se s lehkým úsměvem o zdraví svého potomka vladař.
„Již je téměř zhojená, děkuji, Veličenstvo,“ oplatil mu úsměv plukovník. Posadil se a odhrnul kadeře temných vlasů, jež mu spadly přes obličej. Nato prohlásil, že chtějí-li se ho na co zeptat, ať si poslouží, ostatně jeho svědomí je čisté, přinejmenším ve smrti Jonathana Jeremyho.
Když odpověděl na všechny otázky vyšetřovatelky, požádala ho, zda by se na mrtvého nepodíval. Vstal a doprovodil ji. Tělo leželo ve sklepení pod zámkem, obložené ledem. Plukovníku d’Agoulle se při pohledu naň udělalo nevolno. Zůstal stát ve dveřích a na ústa si přitiskl kapesníček. Ne že by viděl mrtvolu poprvé, za ta léta si na ně naopak už ba i pomalu začal zvykat, ovšem preferoval těla co nejčerstvější, když už nebylo zbytí. Z měsíc starého mu opravdu bylo na zvracení.
„Jste nejlepší šermíř království, jistě se vyznáte v podobných věcech,“ promluvila první Kiera Tërrová, když viděla, že on se k řečí zvlášť nemá.
„Ovšem, vskutku nejlepší,“ ušklíbl se sarkasticky plukovník, „a proto si ze mne udělali v Petrohradu špíz.“ Vzdychl a loučí posvítil na ránu, ba dokonce se odvážil přiblížit o pár kroků blíže k mrtvému Britovi. „Vy si myslíte, že ránu způsobil meč?“ zajímal se a s kapesníčkem přitisknutým na rtech se sklonil nad mrtvolou. Kiera Tërrová přikývla. On ale zavrtěl hlavou. „Mýlíte se, paní hraběnko,“ řekl. Požádal ji, aby přidržela pochodeň, a vykasal lem košile, aby odhalil vlastní zranění. Přitom vykládal: „Mne zranili mečem. Podívejte. Všimněte si, že rána na těle toho Brita je užší. To meč nebyl.“
„Máte pravdu…“ přitakala zaraženě.
„A to není vše,“ pokračoval d’Agoulle s kapesníčkem před ústy. Požádal ji o zvětšovací sklo. Žena mu je podala a on jej přiblížil ke zranění. „Popatřte,“ upozornil a ukázal na ránu. „Okraje jsou lehce zahnuté dovnitř.“
„Proboha!“ vyhrkla žena. „Vy jste génius, měla jsem to také vidět. Ale co to znamená?“ optala se.
„Byla jste v ležení, ošetřovala vojáky a nevíte to?“ povytáhl obočí on. „Tohle je vstupní rána.“
„To nedává smysl!“ zvolala Kiera Tërrová. „Bodli ho tedy zezadu? Předmětem užším než meč? To by rytíř neudělal!“
„Ach, mademoiselle Tërrová, jak jste naivní,“ vzdychl smutně d’Agoulle.
„Co prosím?!“ urazila se naoko ona. „Neříkejte, že by rytíř někoho zbaběle probodl, když by byl k němu zády!“
„Rytíř by to možná – a já zdůrazňuji slovo MOŽNÁ – neudělal,“ souhlasil opatrně plukovník, „ale voják? To je jiná.“ A svěřil se jí s tím, co vydedukoval o oněch mužích, kteří ho v Petrohradě přepadli.
„Tedy lze předpokládat, že ten, kdo vás tehdy napadl, zavraždil rovněž Jonathana Jeremyho,“ řekla žena.
A d’Agoulle přikývnul.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 13.12.2018, 21:37:39 Odpovědět 
   Zdravím.

Vyprávění se pomalu přesunuje do "detektivního žánru". Kdo zabil onoho muže a dal mu do úst anglickou vlajku? Jaký to může mít politický dopad, pokud se případ nevyřeší? To napoví další části...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Nikorost Niedermayer
(19.5.2019, 12:02)
SANDRA51
(16.5.2019, 02:59)
sbobet asiap
(15.5.2019, 14:37)
Romana ČERNÁ
(3.5.2019, 15:29)
obr
obr obr obr
obr
Kdy se člověk s...
arnoV
Pastýř smrti
Radher
VÍNO
obr.cz
obr
obr obr obr
obr

Milostný dopis
Bos Mutus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr