|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Legenda o Siréniných útesech. ::
 Annún |
publikováno: 12.01.2007, 23:48
|
| Pověst o nešťastné lásce a o tom, jak do staly své jméno Siréniny útesy o kterých se zmiňuju ve svém příběhu Cesta za bílou lodí. |
| |
|
|
Úvod:
Meridian ta krásná bohyně vod a moří, pod jejíž ochranou byly i Nymfy - to jsou tedy vodní víly a mořské panny. Tato bájná, téměř éterická, stvoření obývala sladké i slané vody Vanionského světa. Nádherně zpívaly a tančily po vodních hladinách, tak lehounce jako když běží vánek po vlnkách. Jak už to tak na světě chodí i víly a mořské panny se umí zamilovat. Pokud je to do muže z vílího rodu, není v tom žádný problém, ale zamiluje-li se víla do člověka, tak z toho může být i pěkné neštěstí. Víly jsou totiž křehké a citlivé bytosti. Láska je pro ně velký dar a může být i jejich zhoubou.
Když se víla zamiluje do lidského tvora, je zbavena svých vílích schopností a stane se též člověkem. Když jejich láska vydrží až do smrti, je všechno v pořádku. Pakliže člověk lásku zradí, víla může i zemřít, protože narozdíl od lidí zhrzenou lásku těžce snáší a pukne jí srdce. Pokud ji opět mezi sebe nepřijmou její družky, víla zemře žalem. To se stává málokdy, protože víly mají něžné, milující srdce a své sestřičky nedokážou nechat na pospas osudu. Však něco jiného je, když víla počne s člověkem dítě a ten ji opustí. Pro takové dítě je to mnohem složitější. Není to úplný člověk a není to ani víla. Samo mezi lidmi nepřežije a do vílí říše jej nepřijmou, protože má v žilách lidskou krev. Možná se ptáte, co jeho matka? Když zůstane u lidí zemře, a když se stane znovu vílou, tak na své dítě zapomene, protože zpětná proměna ve vílu jí vymaže paměť, aby se ničím netrápila. Říká se o nich, že jim zchladne srdce a přestanou cítit veškeré lidské city. Naštěstí těchto případů bylo velmi málo, že by je mohl člověk na prstech jedné ruky spočítat. Však právě o takovém to dítěti vám budu vyprávět.
Předmluva:
Kdysi před mnohými lety chodil k lesnímu jezeru na hranicích Jezerní říše mladý dřevorubec Colin. Nenavštěvoval to místo kvůli své práci, ale z toho důvodu, že tam potají sledoval tančící vodní víly. Colin se nemohl vynadívat na ty krásné divoženky. Vznášely se těsně nad hladinou ve svých lehoučkých a téměř průsvitných šatech. Dřív slýchal pověsti o tom, že jsou si víly podobné jako vejce vejci a že je nikdo od sebe nerozpozná. Však teď už věděl, že pověst lhala. Víly se od sebe lišily nejen barvou svých mlžných hávů, ale třeba tím, že některé měly na hlavě květinový věneček a jiné ne. A pak také barvou svých dlouhých rozevlátých vlasů. Některé měly vlasy rudé jako oheň, jiné narůžovělé jako červánky, další zlaté jako sluneční záře, a nebo skoro bílé jako ranní opar nad vodou. Mezi nimi byla i krásná plavovlasá vodní víla Arysea. Víly bývaly obvykle zvědavá stvoření, ale zároveň i plachá. Stačilo třeba jen kýchnout, nebo nepatrný šelest v houští, a hned se rozplynuly ve vzduchu. Jenže Arysea byla přece jen jinačí než ostatní víly, protože její zvědavost byla větší než přirozený strach.
Colin jednou na břehu jezera usnul, a když se probudil, hleděl do těch nejmodřejších očí, jaké kdy spatřil. Skláněla se nad ním dívka v lehce fialkových šatech. Plavé vlasy jí vytvářely kolem obličeje zlatavou zář. Chtěl zvednout ruku a dotknout se jí, ale bál se, že by se mohla při jeho dotyku rozplynout jak étericky vypadala. Tak jen ležel v mechu a pozoroval ji. Dívka k němu náhle natáhla ruku a štíhlým prstíkem ho šťouchla do zahalené hrudi. Rychle ucukla a vesele se zasmála. Bylo to jako když dítě zkoumá něco, co nezná a co ještě nevidělo. Prohlížela si pozorně Colina tím svým blankytným zrakem.
„Kdo jsi? Jsi člověk?“ Zeptala se ho zvědavě něžným sladkým hláskem. Colin se maličko nadzvedl do sedu a víla polekaně uskočila.
„Jsem člověk,“ přitakal, „ale nemusíš se mě bát. Nic ti neudělám.“ Ujistil ji.
„Co jsi zač?“ Zeptala se znovu.
„Jsem dřevorubec a jmenuji se Colin.“ Představil se jí slušně. „A kdo jsi ty?“ otázal se na oplátku on.
„Jsem vodní víla Arysea,“ odpověděla mu.
Pak se náhle ozval zvuk, jako když někdo troubí na roh udělaný s mořské mušle. Víla se rozhlédla kolem sebe, a pak její zrak opět ulpěl na Colinovi.
„Musím jít, sestřičky mě volají,“ oznámila mu s úsměvem a začala se vzdalovat.
„Uvidím tě ještě?“ Položil jí otázku.
„Možná příště…“ řekla, zatočila se a rozpustila se do ztracena. Colin se díval před sebe a nevěděl jestli tomu má věřit nebo zda to byl jen sen.
Víle se mladý dřevorubec velmi líbil. Občas se spolu na chvíli setkali, ale opravdu jen na maličkou chviličku, protože víly měly přísný zákaz od své královny Nyrian nebavit se lidskými bytostmi. Tak to šlo nějaký čas. Arysea se do mladého dřevorubce zamilovala a vypadalo to, že i on do ní. Když jí vyznal lásku a požádal ji o ruku na okamžik zaváhala. Nevěděla, zda má souhlasit či nikoli. Však cit, jenž k němu cítila, byl silnější než její strach. Vzdala se pro něho svého vílího života, vzala si ho za muže a stala se též člověkem. Colin ji odvedl pryč od lesního jezera na hranicích Jezerní říše a zavedl ji do svého domu. Několik let spolu docela šťastně žili a mohlo se zdát, že jim to takto vydrží navždy. Po čase Arysea zjistila, že je v očekávání. Měla z toho nesmírnou radost a těšila se na jejich děťátko.
Jenže lidské srdce bývá občas nestálé. Dřevorubec se najednou zamiloval do jiné ženy. Aryseu, v jejím již vysoce požehnaném stavu, vyhnal z domu do lesů a tam také Arysea porodila. Colin už se nikdy nedověděl, že se jim narodila dcerušku. Tento ničemný dřevorubcův čin zasadil Arysee těžkou ranou. Nešťastná bloudila se svým novorozeným dítětem skrz louky a lesy až došla na hranice Jezerní říše. Byla to krásná zem, plná lesů, luk, bublajících říček a stovek třpytících se a průzračně čistých jezer, jezírek, tůní a studánek. Místo, kde bývala šťastná, když nevěděla, co je to lidská láska. To býval kdysi její domov a tam byla i její rodina. Obešla hraniční kámen na pomezí a vydala se do hlubokého lesa, protože už dávno nebyla vílou, nebylo lehké se dostat z místa na místo. Jako víla by se jen zatočila a hned by se přenesla, kam by chtěla, třeba i na druhou stranu říše. Jenže jako smrtelník tuto schopnost neměla, musela jít a prodírat se cestou necestou. Pomalu postupovala ku předu, v náruči svírala své dítě a dál hledala Fontánové údolí, jež bylo hlavním sídlem královny vodních vil Nyrian.
Přála si najít královnu, omluvit se za svou hloupost, že odešla s člověkem pryč. Chtěla ji požádat o odpuštění a o to, aby ji přijala zpět do své říše. Dlouho kráčela a nohy ji sotva nesly, až nakonec došla na břeh Gejzírového jezera. Nyní si přiznala, že se jí po tomto místě stýskalo víc, než si myslela. Jezerní hladina se čeřila a uprostřed vodní plochy v pravidelných intervalech tryskal vysoký gejzír až z hlubin země. Podle něho dostalo jezero své jméno. Rozhlédla se kolem, dobře to tu znala a věděla, že stačí obejít jezero a dostane se na počátek Fontánového údolí. Nejkrásnější údolí,co kdy spatřilo světlo světa. Když jím víly a jiné nadpřirozené bytosti procházeli, bylo to, to nejkouzelnější místo. Všude stály fontánky a kašničky obrostlé popínavými růžemi, svlačci, břečťanem a jinými pro nás neznámými rostlinami. Vzduchem se nesla omamná vůně těch prapodivných květin a bylo slyšet zurčení vody z léčivých i neléčivých pramenů. Stromy v tom to vílím údolí nesly sladké a šťavnaté ovoce. Dalo by se říci, že to byl takový malý ráj.
Arysea stála na břehu jezera a věděla, že má cíl na dosah ruky, ale neměla už sílu jít dál. Podlomily se jí nohy a vyčerpaná padla do trávy i s miminkem. Královna Nyrian to vše viděla ze svého křišťálového paláce, který stál na druhém konci Fontánového údolí. Věděla, že si Arysea prožila už dost těžkých chvil, a tak se nad nebohou ženou slitovala. Vrátila jí opět podobu víly a dovolila jí vstoupit do své říše. Díky mocnému kouzlu královny Nyrian Arysea zapomněla na zhrzenou lásku, ale i na svou dceru, která opuštěná ležela na břehu Gejzírového jezera.
Tehdy bohyně Meridian sestoupila ze svého nebeského trůnu a pozvedla dítko do své náruče. Ujala se miminka a rozhodla se, že mu najde novou rodinu. Tak malé děvčátko zavinula do bílých plen z vodní mlhy, vložila ji do košíčku upleteného z mořských řas a chaluh a poslala ji po mořských vlnách vstříc jejímu novému osudu.
Legenda O Siréniných útesech
Na západní pevnině Ador, v lidské zemi Lidónie a v přístavním městě Kortina, žil jeden chudý rybář se svou ženou. Bohužel byli bezdětní, ale žena se den co den modlila k mocné bohyni moří Meridian nejen za to, aby ochránila jejího muže před nepřízní moře, ale též, aby se nad nimi smilovala a dopřála jim ten krásný dar malého lidského života.
Jednou rybář vyjel na lov, ale večer se vrátil bez ryb, protože v síti se mu místo nich zachytil cennější úlovek, než doufal. Když totiž na moři vytáhnul síť, našel v ní pouze košíček a v něm bylo miminko. Donesl jej domů a předal ho své ženě.
"Podívej se moje drahá, co jsem ti dnes přinesl." Žena opatrně nahlédla do prapodivné ošatky a spráskla ruce nad tím úlovkem.
"Bože, vždyť to je dítě, malá holčička,“ řekla překvapeně. „Kde jsi ji vzal?" Otázala se hned svého chotě.
"Nikde jsem ji nevzal. Samo moře mi ji vehnalo do sítí místo ryb," odpověděl rybář popravdě.
"Tak přece jen se nad námi Meridian slitovala a darovala nám ten nejkrásnější dar. Dar nového života," pronesla rybářka. V té chvíli se dítko dalo do nespokojeného pláče. Žena ho vyjmula z košíku a začala ho houpat ve své náruči. "Máš silné plíce moje malá, budu ti říkat Siréna," a políbila dívenku do plavých vlásků.
Od té doby, co se rybář se svou chotí té dívky moře ujali, jim doslova štěstí kvetlo pod rukama a vše se dařilo. Rybář měl vždy v sítích hojnost ryb a moře se stalo jeho dobrým přítelem. Rybářka chodila i se svou dcerkou do kostela a do svatyně na pobřeží děkovat Meridian za její dobrosrdečnost.
Tak Siréna rostla přímo do vílí krásy. Plavé vlasy jako sluneční záře, jí padaly k pasu a oči měla modré jako mořskou hladinu. V hrudi jí bilo neuvěřitelně dobré a laskavé srdce. Její hlas byl tak melodický, že jím okouzlila všechny lidi. Zpívala líbezné písně o lásce, o moři a námořnících, o lodích, jež plují v nedozírných dálkách, o slunci a jiných krásných a někdy i o smutných věcech.
A jak tančila, to vám byla nádhera. Snad přirovnat by se to dalo jen k motýlímu letu. Každý, kdo se s ní seznámil, si ji hned oblíbil. V Kortině nebylo člověka, který by neznal Sirénu dceru moře, kterou si osvojili chudí rybářští manželé.
Ta nevinná lidská dívka se srdcem víly se v dospělosti zamilovala do mladého a pohledného kupce Eledana. Vypadalo to, že i on se do ní zahleděl a dokonce Siréně sliboval, že si ji vezme za ženu, ale požádal ji, aby to nikomu neříkala a nechala si to pro sebe. Byla tak šťastná, když jí to řekl, a tak mu přislíbila, že o tom pomlčí a neřekne nic ani své matce, před kterou neměla nikdy žádné tajnosti.
Jednoho krásného dne, když Siréna seděla před domkem svých rodičů a pečlivě opravovala potrhaná oka v síti přišla za ní dívka Minerva, dcera Kortinského starosty. Požádala ji, zda by byla tak hodná a zazpívala několik písní na její svatbě. Protože Siréna měla velmi laskavé srdce, tak s dívčinou žádostí a pozváním souhlasila.
O několik dní později bylo na velkém Kortinském náměstí velmi rušno. Okolo nádherné kašny se sochami mořských panen postávalo hodně lidí a před kostelem sv. Silvie byly připraveny nazdobené bryčky s koňmi. Bodejť by ne, když se v tento den konala svatba starostovy dcery. Taková sláva a tolik hostí se na ni sjelo z blízka i z daleka, to se tak často v městě nevídalo. Kostel byl naplněn k prasknutí. Ozvaly se první tóny varhan. Lidé se utišili a zaposlouchali se do melodie, jež se nesla síní. Siréna stála v kostele na kúru a pěla písně o lásce pro svatebčany a samozřejmě i pro snoubenecký pár. Její zvonivý hlas se nesl zdobnou klenbou svatostánku a dokresloval tu slavnostní chvíli. Siréna neodolala a pohlédla z kúru dolů, aby si prohlédla ten šťastný pár stojící před oltářem. Nevěsta byla tak krásná, oděna v bílých šatech s dlouhou vlečkou, ručně vyšívaným závojem a v rukou držela kytici z drobných růžových růžiček. Pak pohlédla na muže, který přistoupil k nevěstě. V tu chvíli jí srdce bolestně zanaříkalo, neboť toho muže ze snoubenecké dvojice dobře znala.
Byl to Eledan, její láska, který si bral Minervu za svou ženu. Velice ji to ranilo, tolik mu věřila, když jí předtím sliboval věrnou a nehynoucí lásku. Snažila se nedat na sobě tu zradu znát, ale když dospívala svou poslední píseň s pláčem seběhla po schodech z kúru a utekla z kostela pryč.
Bolest, žal a Eledanova krutá lež, ji uvnitř ničila a soužila její vílí srdce. Nenacházela klid, a tak druhý den ráno nastoupila na malý škuner, který ji měl odvést co nejdál od Kortiny, aby začala nový život jinde. Loď vyplula na moře, a když byla vzdálena několik mil od pobřeží, Siréna si uvědomila, že nemůže žít ve stejném městě jako Eledan, ale nedokáže být ani daleko od rodičů a rodného domova. Její lidská část chtěla zůstat a ta vílí ji táhla pryč, co nejdál od té bolesti, kterou jí způsobila láska. Byla tak zmatená, že v té chvíli viděla jen jediné východisko. Rozběhla se a z paluby skočila do vln Beriadského moře. Přestože byla dcerou rybáře neuměla plavat, a tak ukončila své trápení i svůj život. Nikdo z malého škuneru jejímu činu nemohl zabránit a zachránit život té mladé dívky. Když se loď navrátila do přístavu, námořníci v Kortině vyprávěli o té hrozné tragédii. Protože všichni lidé z města měli Sirénu rádi, velice nebohou dívčinu a její strašný osud, litovali.
Však hodně zvláštní věc se stala. Na místě, kde Siréna utonula, se z ničeho nic vzedmulo dno a vyrostla tam podmořská skála. To bohyně Meridian se nad nešťastnou dívkou smilovala, přijala ji do své vodní říše a proměnila ji ve skalní útes.
Když se mladý kupec Eledan se svou ženou Minervou plavil na lodi na svatební cestu, přihnala se nečekaná bouře a oni ztroskotali právě na tom podmořském útesu na dohled od Kortiny. Skoro všichni z posádky i cestujících se zachránili na člunech, jen Eledan a Minerva při tom neštěstí utonuli. Povídalo se pak mezi lidmi, že se skála pomstila za jeho zradu lásky vůči Siréně. Tak občané Kortiny na památku tyto podmořské skály nazvali Siréninými útesy.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 24 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
