obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud si cestu najde."
Vergilius
obr
obr počet přístupů: 2915234 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39287 příspěvků, 5723 autorů a 389292 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Petrohrad - Dezerce a přiznání ::

 autor Rebekka publikováno: 28.12.2018, 10:28  
Dvanáctá a poslední kapitola
 

Trvalo hodnou chvíli, než byl s to složit mrtvé plukovníkovo tělo na zem. Všechno se seběhlo tak rychle, že neměl pořádně čas to vstřebat. Až teď si uvědomil, co udělal. Uvědomil si také, že klečí v kaluži krve, která se vsakuje do dolní části nohavic, že od ní má celý trup košile a také že skvrny krve špiní i jeho levý rukáv. Roztřeseně vstal a odhrnul si vlasy na jedné straně za ucho.
Všude panovalo ticho. Pierre d’Agoulle se sklonil, zatlačil příteli oči a vzal jeho tělo do náruče. Kráčel pomalu, jako by se sotva držel na nohou, a díval se do prázdna. Nevnímal vojáky kolem sebe. Kráčel slepě a duchem nepřítomný, ale oni mu sami ustupovali z cesty. Složil mrtvé tělo před převrácené vědro a vystoupil na něj.
„Marie de la Château-Mourt je mrtvý,“ řekl pohnutým hlasem. „Ale my budeme bojovat i nadále! Pro něj! Pomstíme jeho smrt a zničíme Brity, to vám slibuji!“
D’Agoulle nebyl žádný řečník, proslovy mu nikdy nešly a vždy se jim vyhýbal jako čert kříži, ale věděl, že něco říct musí, protože se to od něj očekávalo.
Ve chvíli, kdy však otevíral ústa k další větě, ho přerušil výkřik a z hradeb se zřítil voják. Byl to Marcél. Plukovník se k němu ihned vrhl. Ještě žil, ale zemřel záhy. Nestihl ani co říct.
D’Agoulleovi zahořely líce hněvem po jeho smrti. Dostal příšerný vztek a přál si jen jedinou věc – aby tahle válka skončila. Aby už nezahynul jediný voják.
„Noc bude zlá,“ prohlásil. „Nabijte děla a své zbraně, až dám znamení, vystřelíte, ale ne na Brity, někam mimo.“
Vojáci se pomalu rozešli splnit jeho rozkaz, jen René s bratry Jaufrém a Pierrem se dál starali o raněné.
Plukovník d’Agoulle se vykradl z ležení i pevnosti, kolem zápěstí si uvázal pruh bílé látky a ruku zvedl nad hlavu, když se přiblížil k táboru Britů. Tam se bujaře slavilo. Britové neměli ponětí, kdo všechno přišel o život, slyšeli však plukovníkův nářek a taky výstřel.
„Chci mluvit s vaším generálem,“ pronesl plukovník, když na něj stráže namířily hroty bajonetů.
Předvedli ho před generála. Ten naštěstí uměl francouzsky, takže si s d’Agoullem porozuměli. A d’Agoulle pravil, že je tam v pevnosti všehovšudy dvanáct tisíc vojáků, to je o dobré tři tisíce víc než je Britů, kdyby to pana generála zajímalo.
„Proč nám to říkáte?“ podivil se generál. „Zrazujete je?“
„Inu, už to tak vypadá, i když jsem to v úmyslu neměl,“ řekl plukovník. „Vypadáte jako inteligentní muž, pane generále.“
„Děkuji.“
„Jistě,“ souhlasil plukovník. „Určitě se chcete zachovat při životě a škoda by byla i těch vojáků tak proč válčit. Navíc by to byla pro vás jistá smrt, že.“
Uvědomoval si, jak děsivě riskuje, ale nedal to na sobě znát. Vsadil všechno na jednu kartu a doufal, že generál bude rozumný, ale zdál se mu tak.
„Doma v Británii mne roztrhají!“ vykřikl generál.
„Tak povězte, že jste byl zajat.“
„Vy si myslíte, že to pomůže? Měl bych radši zemřít než svolit k něčemu takovému.“
„Měl bych, to zní hezky,“ pousmál se d’Agoulle, který už pochopil, že přes jeho protesty se generálovi jeho nápad zalíbil. Vylezl ze stanu a zamával směrem k hradbám pevnosti. Ze střílen se vynořily hlavně děl a spustila se palba, ale ani jedna z dělových koulí britské ležení nezasáhla.
Jenomže nepočítal s reakcí Britů. Ti se vyřítili ku pevnosti a z La Fort vyrazil osmý jízdní regiment. Ozvaly se výstřely karabin a žalostné ržání a sténání prvních padlých koní a vojáků. Z dálky k němu dolehl Reného hlas: „Za Marieho de la Château-Mourt!“
„Ne!“ vykřikl plukovník a byl by se sám rozběhl mezi vojska. Ale generál ho zadržel. Sám řval na vlastní muže, ale bylo pozdě. Vojska už byla v sobě. Byla to strašlivá řež, když se černé uniformy Goňanů zamíchaly mezi Brity, v jejichž armádě bylo nejmíň pět vojáků na jednoho vojáka gonského.
Bitvu nemá smysl zde popisovat, neboť nemá valný význam v tomto příběhu.
Ve vzduchu voněl střelný prach. Bitva skončila asi po dvou hodinách. Celou tu dobu stáli d’Agoulle a generál před stanem a civěli na ně. Pak se každý rozběhli ke svým vojákům jako dvě starostlivé matky, jejichž děti se spolu porvali. Britové byli ochuzeni jen asi o tisíc vojáků, Pierrův pluk…
Pluk Pierra Louise d’Agoulle dopadl naprosto katastrofálně.
V posledních šarvátkách boje chránil Jaufré z posledních sil svého bratra, který padl k zemi, a René bojoval se čtyřmi Brity.
Pak se rozhostilo ticho přerušované jen sténáním raněných. Pierre se rozhlédl kolem a přepočítal své muže. Zhrozil se.
Ze tří tisíc vojáků přežilo sedmdesát tři. Sedmdesát tři.
Plukovník zůstal stát jako pařený a nevnímal okolí. Nevnímal, jak se k němu blíží tři vojáci, dva mu svazují ruce za zády a třetí mu oznamuje, že ho zatýká pro dezerci. Nevnímal, jak ho vedli v šiku regimentu, jak kráčel a klopýtal bolavýma nohama až do hlavního města.
Sedmdesát tři. To číslo mu stále znělo v hlavě.

Když dojeli do Ykkhó, nedal plukovník ani stínem znát, že by bylo něco v nepořádku. Odvedli ho do jeho komnaty a před dveře postavili hlídky. Zbytek pluku zamířil ke králi, kterému vypověděli svoji verzi příběhu. Potom mu dovolili navštívit syna.
„Co z toho je pravda?“ otázal se Richard VI., když seznámil králevice s tím, co mu řekli vojáci.
Pokrčil rameny. Pak vylíčil otci smrt Marieho de la Château--Mourt a Marcéla i to, jak se vykradl z ležení a snažil se britského generála přesvědčit, aby se bitvě i válce vyhnuli. Jediné, na čem se obě dvě verze událostí (jedna plukovníkova, druhá vojáků) shodly, bylo ohavné úmrtí velitele útvaru a generálův odjezd z ležení.
„A co já mám s vámi teď podle vás hergot dělat?“ povzdechl si král a rozhodil ruce. „Měl bych uspořádat soud a soudit vás pro dezerci, vy sám jste nabídl Britům, že se k nim přeci přidáte! A zradil jste nejen nás, ale i je, mimochodem, vy si opravdu myslíte, že generál splní své slovo?“
„Na to jsem v tu chvíli nemyslel,“ přiznal plukovník. „Věřím však, že splní.“
„Příšerně jste riskoval!“ vzkřikl vladař. „Mohl jste všechny ty vojáky zabít!“
„Vy to vážně vyčítáte mně?“ podivil se on. „Mně? Když to byl generál, kdo se sebral a sprostě nás tam nechal?“
Vladař přistoupil k zrcadlu a upravil si černou barokní paruku. „Neobviním vás, a to z jednoho prostého důvodu, vůbec nic o vaší dezerci nevím! Nic, jsem totiž náramně zapomnětlivý, a to je vaše štěstí,“ pronesl po krátkém zamyšlení. „Britskému generálovi povíme, že jste poněkud… labilní… nebude těžké tomu uvěřit…“
„Co prosím?!“ vyskočil d’Agoulle na nohy.
„Jestli čekáte, že se vám omluvím, tak to budete čekat do konce mého života,“ podotkl vcelku lhostejně Richard VI. „Někdy se chováte náramně dětinsky. O generála se nestarejte, s tím jsem to vyřídil, byl zbaven hodnosti, a protože ohrozil život mého syna, pozítří bude popraven.“
„Je příjemné slyšet o sobě mluvit ve třetí osobě,“ ušklíbl se Pierre d’Agoulle.
„Nechte si ten sarkasmus!“ okřikl ho panovník. „Dostáváte mne do zatraceně vážných průšvihů!“
„Vidíte, a já přitom chtěl jen napravit, co jsem způsobil…“
„Máte pravdu,“ přikývl už klidněji král. „Válku jste úspěšně ukončil. Britové odtáhnou zpátky na svůj vlastní ostrov, takže blahopřeji.“
„Dík.“
„Pierre!“ okřikl ho vladař. „Jeďte na své panství, odpočiňte si. To je rozkaz. Jo, a ještě jedna věc, na Pjotra Alexejeviče zapomeňte.“
Milému plukovníkovi teprve teď došlo, že mu dopis od cara ukradla patrně Kiera Tërrová. Proto se ho taky hotovila objímat, že. Umínil si, že tohle si s ní jednou vyřídí.

Domů přijel o čtyři dny později. Nádvoří bylo prázdné, nikde ani živáčka. To je divné, pomyslel si a vzal za klepadlo. Otevřel mu strážný. Tvářil se jaksi zkormouceně, a když na něm plukovník vyzvídal, co se stalo, nijak se netajil pravdou a vypověděl mu, že by mu to sice měl povědět někdo jiný, ale že prý došlo k úmrtí v jeho rodině a že by si pan plukovník měl pospíšit za manželkou.
A pan plukovník si za manželkou pospíšil.
Vrazil do ložnice, kde na lůžku spočívala Germaine Sallová. Byla v jakémsi polosedu, nohy skrčené, a na prsa si tiskla své dítě, jako by je kojila. V křesle seděla její matka a léčitelka Madame Lea a vypadala, jako by spala, avšak když uslyšela kroky, otevřela oči a smutně se na pána tvrze zadívala. Její dceři se tvář křivila potlačovaným pláčem a cosi šeptala, patrně dítěti, jež svírala v náručí.
Pierre d’Agoulle se pohnul až po několika minutách. Protože Germaine žila, zbývala už jen jediná osoba, která mohla zemřít. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale sám pravda netušil, co by vlastně v takové chvíli povědět měl a vlastně to bylo jedno, protože stejně nedokázal vypravit ani hlásku, jak se mu stáhlo hrdlo.
Mezitím se jeho manželka definitivně zhroutila. Pomalými krůčky, jako by se sotva držel na nohou, přešel k posteli a vzal k sobě svou dceru. Bylo mu možná ještě hůř, než když umíral Marie. Přemýšlel, jestli o tom král věděl a proto ho sem poslal.
Třesoucíma se rukama položil děťátko Germaine do klína. Blýskl očima po své tchýni, která si už dávno poplakala a teď se tvářila, jako by se jí to ani netýkalo. Tvář měla z kamene a jen v očích se jí zračila empatie.
Plukovník d’Agoulle se bez varování v mdlobách svezl na podlahu komnaty. Odnesli ho do jeho ložnice, kde ho složili na postel. Však za chvíli také procitl.
A nad sebou spatřil tváře, kterých by se byl nejméně nadál. Kolem jeho lůžka stálo šest vojáků z jeho regimentu. Posadil se a oni všichni kol něj poklekli a žádali pokorně o odpuštění. I ptal se jich, co by jim měl odpustit, a oni jeden po druhém pověděli, že to byli oni, kdo ho tehdy v Petrohradu přepadli, že to oni jsou zodpovědni za smrt britského vyslance Jonathana Jeremyho a že zasluhují trest.
„A proč se mi přiznáváte?!“ vykřikl d’Agoulle, který sice věřil v lidské svědomí, ale bohužel se již mnohokrát přesvědčil, že i tak se spousta zločinců sama nepřizná, a chování jeho vojáků jej v té chvíli velice ale příjemně překvapilo. A oni odpověděli, že to proto, že jejich vůdce Robert, který to celé vymyslel, padl v té bitvě spolu s dalšími šesti druhy, již je ve spiknutí podporovali, a že to považují za Boží trest a že oni byli ušetřeni, aby prozřeli a uvědomili si, že je moudré zpytovat svědomí a přiznat pravdu.
Plukovník se na ně díval a chtělo se mu zaplakat, protože se tolik věcí stalo a on neměl čas zanaříkat ani nad velitelem svého regimentu, ani nad Marcélem, ba ani nad svou dcerkou.
A ač byl dobrý, pochopil, že tohle nemůže přejít bez povšimnutí.
Dal si lázeň, oblékl se a všecek v bílém na znamení smutku sedl ke stolu a sepsal dokument. Potom pořídil jeho opis, oba přeložil a zastrčil do brašny. Nato panství opět opustil.
V Ykkhó na královském zámku předal králi jeho vnučku, aby ji pohřbili, a požádal ho, zda by směl na pár týdnů a možná měsíců opustit zemi. Král svolil, neboť věřil, že to plukovníkovi pročistí mysl. Jestli se mu to splnilo, to se ale nedozvěděl.
Ještě téhož večera byl na zámek pozván voják René a jemu přidělili král i králevic osmý jízdní regiment, aby mu velel, neboť byl v bitvě statečný.
Nazítří ráno na nádvoří rozdělil zrádné vojáky do dvou skupin – tři muži byli uvězněni na královském zámku v Ykkhó, tři vzal plukovník s sebou na loď. Dopoledne trojstěžník opustil přístav a tentokráte bylo moře vskutku klidné. Tam, kam je prve dohnala bouře čirou náhodou, tam nyní pluli cíleně.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 28.12.2018, 10:27:56 Odpovědět 
   Zdravím.

Vyprávění je u konce. Britové odtáhli a náš hrdina se po smrti svého dítěte vydal nejspíše znovu do Ruska. Závěr příběhu také vysvětluje některé události, které se staly v Petrohradu (přepadení). Konec je otevřený, alespoň se mi tak jeví. Text jako celek byl čtivý a místy i napínavý. Uvidíme, jak na toto vyprávění zareagují další čtenáři (zpětná vazba je důležitá).

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Nekonečné lidsk...
Marek Dunovský
O myších a lide...
Stanislav Klín
Posedlost
Doll
obr
obr obr obr
obr

Dvě vodrhovačky (v parku)
Křik
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr