obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915053 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38955 příspěvků, 5685 autorů a 387175 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Roajalista / Prolog ::

 autor Rebekka publikováno: 01.01.2019, 23:00  
Píše se počátek 18. století. Evropu sužuje poměrně podceňovaná Severní válka, v níž proti sobě stojí dvě koalice v čele se Švédskem s Karlem XII. na jedné straně a postupně modernizujícím se Ruskem s Petrem I. na straně druhé.
Plukovník d’Agoulle již válku okusil na vlastní kůži více, než by se mu bylo zamlouvalo, přesto i nadále vášnivě podporuje Rusko a k pomoci přiměl také sousední Británii.
Do rozlehlé země na východě Evropy proudí ze západu vojáci i peníze, aby podpořili Petra Velikého. Zlato z královské pokladnice se postupně stěhuje na východ. Jenomže královskou pokladnici plní lid, a tomu se začíná nastalá situace zajídat. K čemu je robota, když mince mizí přes moře pryč, už dost, je načase zakročit.
Je načase zburcovat revoluci.
Dělení lidu se změnilo – je tu stále král a církev, ale šlechta i poddaní se rozdělili na dvě další skupiny – roajalisty podporující Richarda VI. Moudrého a revolucionáře, zejména početnou revoluční šlechtu, která vidí možnost nahrabat si peníze.
Vznikají hnutí odporu podnikající různé kroky k ukončení podpory Ruska. Protože však král nereaguje, radikální revolucionáři se definitivně rozhodnou: osud monarchie je podepsán a zpečetěn. A osud krále jakbysmet.
 

Ykkhó, 15. května 1708
Auberge À La Pomme d’Or, to byla špeluňka té nejhorší pověsti v království. Navštěvovali ji pobudové a spodina jako bardi, lapkové a žebráci, nejčastěji bývalí vojáci, kteří museli od armády odejít kvůli zranění. Chodily se sem napít ale také nevěstky a zdaleka nezůstávalo jen u pití. Proslýchalo se, že dokonce sám krčmář je kuplíř, což ovšem samozřejmě nikdy nepřiznal. Krčma tedy nesla alespoň pěkný název, aby něčím nalákala také počestnější hosty. Čepovalo se tu navíc výborné pivo, proto sem čas od času zavítal rovněž strážný nebo sluha ze zámku. To se ale stávalo zřídkakdy. A tak hostinec rovněž fungoval jako místo, kde nájemní vrazi vyslechli jména svých příštích obětí. Kdokoli potřeboval podobnou službičku, šel sem.
Pršelo v tu noc, která si kladla za cíl změnit chod dějin země. Před krčmou zastavil kočár a z něj vystoupil šlechtic nevýrazné postavy, jemuž klobouk zdobilo paví peří. Povýšeně houkl na vozku, ať se pobaví ve městě a pro něj se vrátí za půl hodiny. Pak s levou rukou na jílci rapíru se zastavil na prahu a spokojeně zaznamenal na dveřích krčmy zelený věnec zvěstující čerstvou várku piva. Rozhlédl se po jizbě.
V šenku seděl u jednoho stolu hlouček karbaníků v zápalu hry a u jiného na pohled nejvýš patnáctiletý chlapec nordického vzhledu, který si cosi psal. Na sobě měl hnědý plášť, a vojenský třírohý klobouk. Váček s penězi mu nevisel u opasku, nýbrž na krku.
U stolu v temném koutě zahlédl svého společníka, muže v plášti s kápí, kterou se neobtěžoval sundat. Zamířil k němu. Po cestě si poručil dva džbánky piva. Měl pivo rád.
„Guenevere,“ pronesl k muži v kápi a přisedl si k němu.
„Guenevere,“ potvrdil on. „Co to bude dnes?“
„Atentát,“ odpověděl on. „Je načase vykonat něco skutečně troufalého. Zatím jsme si jen hráli, ale už ať král ví, že to myslíme vážně!“
„Vy chcete zabít krále?“ vyhrkl tlumeně muž v kápi.
„Jistěže ne!“ zvolal jeho společník. „Princ je příliš oblíbený a má příliš dobré konexe v Rusku. Ničeho bychom tím nedosáhli. Přemýšlej ale – pokud zabijeme králevice, král se zhroutí, je to jeho jediný syn. A pak si s ním budeme moci dělat cokoliv a král bude tancovat, jak my zapískáme.“
„Máte pravdu…“ odtušil maskovaný muž. „Co mám udělat? Protože jsem tu jen já, předpokládám, že mám onen vznešený úkol vykonat já.“
„Předpokládáš správně,“ přikývl šlechtic. „Musíš za ním do Agoulle, často navštěvuje krčmu U Zpěněné vlny. Je mi jedno, jak, ale zlikviduj ho.“
„Pane, to nebude tak jednoduché,“ zdráhal se on. „Pierre d’Agoulle je nejlepším šermířem království, v souboji ho nikdy neporazím!“
„Ach, ta tvoje rytířská čest,“ povzdechl si šlechtic. „Jsou tisíce způsobů, jak zabít člověka! Ovšem ty bys rád zůstal u čestného duelu, viď?“
Přikývl. „Preferoval bych duel, ano.“
„Dám ti otázku, neodpovídej, pouze se zamysli. Co je sebelepší šermíř bez své zbraně?“
„Rozumím,“ přikývl muž v kápi. „Věděl bych o meči, který plukovník nikdy neporazí. Ale je tuze drahý…“
„Já to tušil,“ pousmál se šlechtic a přisunul k němu truhličku. „Tady je dvě stě zlatých. Sežeň tu zbraň, jak nejlevněji dokážeš.“
„Kolik mám času?“
„Než skončí válka, ale snaž se co nejrychleji,“ odvětil. „Až budeš ten Excalibur mít, rovnou d’Agoullea zab a za mnou přijď až potom, rozumíš?“
„Zajisté, vikomte.“
„A opovaž se zase splést!“ zvolal vikomt.
„No tak, to bylo jednou!“ zakňoural on. „Jednou a ke všemu před rokem! Kdy mi to přestanete předhazovat?“
„Uvidíme,“ pousmál se šlechtic. „D’Agoulle má na levé lopatce cejch, písmeno A.“
„Jistě, pane,“ přikývl muž, vstal a zamířil pryč.
Ve stejné chvíli se zvedl od stolu plavovlasý voják. Šenkýřově dceři zaplatil posledním stříbrňákem a vyběhl z jizby, jako by tu hořelo. Od jednoho kupce si vypůjčil koně a na oplátku mu věnoval vojenský třírohý klobouk a plášť. Nato se vyšvihl do sedla a ujížděl na jihovýchod.
Agoulle, 15. května 1708
„Laro, nalij mi vína!“ požádal šenkýřku v krčmě U Zpěněné vlny muž vysoké postavy s tmavými vlasy, který měl na sobě navzdory svému postavení ošuntělé šaty lecjakého měšťana.
Posadil se ke stolu. Žena mu donesla pohárek vína a za to si pochovala sotva dvouměsíční dítě, které s sebou vzal.
Přesně ve chvíli, kdy víno odsunul od rtů, vrazil do šenku plavovlasý chlapec. Posadil se k muži a objednal jemu i sobě další víno. Mluvil lámanou francouzštinou s výrazným švédským přízvukem.
Muž zdvihl k chlapci oči a rozzářil se. „Panebože, jsi to opravdu ty?!“
„Axel Fössr, k vašim službám, pane plukovníku,“ zasalutoval z legrace on a pevně mu stiskl ruku. Hned ovšem zvážněl, začal líčit, čeho byl svědkem v Auberge À La Pomme d’Or a samým rozrušením přeskočil na švédštinu.
Na ex vypili víno a muž se nápadně zachmuřil. Nakonec se neudržel a zívl.
„Promiň,“ vzdychl (ještě stále ve švédštině). „Zní to vážně, cos mi tu řekl, Axeli. Ale nepřekvapuje mě to. Každopádně ti děkuji za varování.“
„Nejste nemocný, plukovníku? Nevypadáte dobře, opravdu,“ poznamenal chlapec.
„Jsem v pořádku…“ vyhrkl on, ovšem když ho Švéd nepřestal propalovat pohledem, rezignoval: „Máš pravdu, asi dobře nevypadám a ani se tak necítím. Nespal jsem pořádně od té doby, co jsme byli vysvobozeni z tábora.“
„To jsou čtyři měsíce!“ vzkřikl Axel.
„Vím. Mám noční můry, vrací se mi bitva a smrt Gabriely…“
„Když už jsme u Gabriely, jak se daří plukovníkovi Renému?“ zajímal se on.
Pokrčil rameny. „Pokud jde o to, že Gabriela, kterou miloval, byla nakonec švédský zvěd a zemřela v podstatě jeho rukou… Myslím, že tohle má za sebou. Co se týče jeho nohy…“ Vyvrátil oči v sloup. „No, teď už ji nemá.“
„Slyšel jsem, že odjel do Ruska,“ pokračoval Axel.
„Ano, můj pluk byl vybrán jako jeden z těch, které byly poslány na pomoc Petru I.“
„Co je to Evcalibur?“ optal se mladík.
„Ty to nevíš?“ podivil se on. „Legendární meč z Velké Británie, neznáš příběhy o králi Artuši?“
Zavrtěl hlavou.
„Budu tě muset vzít do Ykkhó na zámek do knihovny,“ pronesl muž. Pak se nervózně rozhlédl kolem sebe. „Poslyš, Axeli, rád jsem tě viděl a děkuju ti, že jsi mě varoval, ale jeden z nás by měl odejít. Víš, nepůsobí to zrovna dobře, když se tady švédsky bavím s chlapcem, který má plavé vlasy a modré oči jako typický Švéd a který čistou náhodou Švéd i doopravdy je.“
„Chápu,“ přikývl Axel Fössr. „Nechci vám působit potíže, radši už půjdu. Na shledanou, plukovníku…“
„Počkej!“ vyhrkl plukovník. Zaplatil za ně oba a vzal si od šenkýřky dítě.
„Vaše?“ povytáhl obočí Axel. Společně zamířili ven.
„Ano,“ souhlasil. „Syn, už druhý. Jmenuje se Pierre-Louis.“
„Po vás,“ usmál se chlapec. Zahnuli za roh ulice a pokračovali kolem podloubí k blízkému náměstí. Vtom se jim zazdálo, že se kousek od nich za sloupem cosi pohnulo. Zrychlili. Pak ze tmy vyrazil muž s šátkem přes ústa a nos, aby ho nebylo možno poznat.
„Vezmi si ho,“ sykl plukovník. Axel třesoucíma se rukama vzal dítě k sobě. Jeho společník tasil kord a namířil ho na hrdlo neznámému stínu. „Kdo jsi? Proč mě sleduješ?!“
Muž tasil zbraň a plukovník okamžitě zaujal postoj, z něhož mohl lépe útočit. Přitom křikl na Axela, aby utíkal. Protože neznámý je nepronásledoval, přesvědčil se, že cílem je on. Vyrazil vpřed a učinil sérii výpadů, ale k ničemu to nebylo.
Neznámý zaútočil a zbraně se střetly s nezaměnitelným zazvoněním. Jeho zbraň sjela po kordu a zranila protivníka do ruky. Plukovník se stáhl a vykřikl, ale nebylo to bolestí, byť rána proťala rukavici i kůži a on krvácel. V měsíčním mdlém světle se zaleskla čepel jeho rapíru, z níž zbývalo nejvýš třicet centimetrů.
Sevřel kord pevně v dlani a pokusil se znova zaútočit, ale ruka se mu zamazala krví a zbraň mu z ní klouzala. Vylovil pistoli a pečlivě zamířil, ale jeho sok mu ji mečem vyrazil z ruky, div ji neusekl i s ní, a zatlačil ho na schody nedalekého domu.
Dům byl postaven podle typicky gonského stylu a vstupovalo se do něj z patra. Při postupu pozpátku po schodech plukovník zakopl a tvrdě dopadl na kámen. Toho využil nepřítel a jediným švihem meče mu otevřel dlouhou ránu na hrudi. Nutno poznamenat, že se muž v první chvíli lekl, ale rána ani nekrvácela. Napřáhl před sebe rapír, jenže jeho protivník mu jej vykopl z rukou a meč se skutálel dolů pod schody. Pak ho útočník kopnutím přetočil na břicho a roztrhl mu kabátec i košili. Když si prohlédl jeho cejch, druhé nakopnutí vrátilo d’Agoullea do původní polohy.
Muž si teprve nyní uvědomil, že si ošklivě prokousl ret, a pomalu uvolnil sevření čelistí. Postřehl, že jeho sok jako by váhá. Pak se k němu sklonil a bílým šátkem setřel krev, která mu ze rtu stékala po bradě.
„Nebyl jsem k tobě spravedlivý,“ řekl. „Proto tě dnes nechám žít. Až se příště setkáme, budeme bojovat jako rovný s rovným. Teď mě zraň.“
„Nemám zbraň,“ řekl plukovník. Kdyby ji měl, byl by muže zabil, jenže nemohl dělat nic.
Pak se ozvaly kroky a vrátil se Axel. Popadl pistoli, kterou plukovník ztratil v souboji, a vystřelil po neznámém útočníkovi. Ten vykřikl a skutálel se ze schodů.
Plukovník vstal a sebral ze země svůj kord. „Žije?“ optal se chlapce, který měřil puls postřelenému.
„Žije, a přežije, pokud ho nedorazím.“
Poručil mu, aby ho nechal být. Pak pokračovali v cestě. Na náměstí pomohl plukovník Axelovi do sedla a dal mu střežit syna.
„Pane d’Agoulle, nemělo by se to ošetřit?“
„Nic to není,“ protestoval. Pak nasedl na svého koně a namířili si to do hlavního města.
Před branou zámku narazili na ženu tak o pět let mladší než plukovník, která se snažila dostat dovnitř.
„Pusťte mne, jsem očekávána, slyšíte? Jsem tu na žádost Jejího Veličenstva Ingrid Dánské!“
„To musí být omyl, královna Ingrid Dánská tady není, říkám vám, mademoiselle spletla jste se,“ opáčil strážný.
„Ne! Ne, vy nic nechápete!“ zvolala ta žena.
Plukovník nařídil Axelovi, aby mlčel, a vydali se k bráně. Strážný ho okamžitě poznal, kývl na svého druha, aby otevřel, a sám se chopil oné ženy, aby náhodou nepronikla dále.
„Kdo je ona žena?“ zeptal se muž, když projížděl kolem.
„Nevíme, pane, snaží se dostat ke králi. A kdo je ten muž, který vás doprovází, že jsem tak smělý?“
„Co je ti po tom, je tady se mnou, to je vše, co potřebuješ vědět,“ utrhl se na něj plukovník.
„Račte prominout, pane plukovníku,“ nedal se odbýt strážný a snažil se zabránit Axelovi projet, „ovšem já musím vědět, kdo vjíždí do zámku, co když je to Švéd nebo jiný nepřítel!“
Muž se na něj už opravdu rozzlobeně obořil, kdo si myslí, že on je, když by sem měl vodit Švédy.
„Pane, pane, kdo jste?!“ volal strážný na Axela.
„Je němý,“ opáčil uštěpačně plukovník. „Pusťte sem také tu ženu,“ vyzval ho.
„Pane…“
„JÁ JSEM TVŮJ PRINC A PŘIKAZUJI TI, ABYS SEM VPUSTIL I TU ŽENU, ROZUMÍME SI?!!“ pronesl důrazně muž. Snad aby to umocnilo jeho slova, v tu chvíli zahřmělo a oblohou se prohnal oslnivý blesk.
„Ovšemže, Výsosti,“ přikývl rychle on.
Projeli na nádvoří, plukovník seskočil z koně a pomohl dolů té ženě, poté si vzal od Axela syna a také mladý Švéd slezl na zem. Okamžitě se k nim přihnal sluha, aby odvedl koně do stáje.
„Nikdy bych neřekl, že je tak jednoduché proniknout do královského zámku,“ prohlásil Axel Fössr.
„Jednoduché je leccos, pokud znáš správné lidi,“ odtušil plukovník a obrátil se k ženě. „Pierre d’Agoulle, kdo račte být vy, madam?“
„Mademoiselle,“ opravila ho ona. Měla tmavě hnědé vlasy v culíku a tmavé oči, a navzdory tomu, že byla oblečená jako měšťanka, její hedvábná pleť patřila šlechtičně. „Mé jméno je Elaina.“
Políbil jí ruku a ona před ním učinila pukrle.
Odvedl ji do zámku, Axela nasměroval do své komnaty a dal mu opět pohlídat svého syna. Pak zaklepal na dveře královy pracovny.
„Dále!“ zaznělo odtamtud.
Sotva vstoupili a Richard VI. se na ně zadíval, vstal a pevně dívku objal. „Elaino, vítejte v Ykkhó, je mi opravdu nesmírným potěšením vás konečně poznat.“
K velkému překvapení plukovníka žena přivřela oči, zabořila se do královského hermelínu a hlesla: „Jest to tak i u mne, papá.“
Odlepili se od sebe a král se chápavě usmál na milého plukovníka. „Synu, toto je Elaina, dcera Ingrid Dánské…“
Spadla mu čelist.
„… a vaše nevlastní sestra…“ dokončil vladař. Nato se k němu žena vrhla rovněž. Sevřela ho v objetí a on tam stál bezradný a zraněný, nevěda, jak se zachovat.
A pak poprvé uslyšel slovo, které chtěl slýchat už dlouhou dobu, byť pravda z úst muže staršího než on:
„Bratříčku!“
„Ale co se vám stalo, Pierre?!“ zhrozil se král, který si teprve nyní všiml zranění svého potomka. „Dám zavolat ranhojiče!“
„Není třeba, Veličenstvo, jsou to jen škrábnutí,“ mávl rukou plukovník.
„I tak mne to překvapuje, jako nejlepší šermíř království byste měl snad vyváznout bez… škrábnutí,“ provokovala žena. „Kolik jich bylo? Deset, dvanáct…“
„Jen jeden,“ přiznal on. „Ale měl nejlepší zbraň, jakou jsem kdy viděl. Popatřte, tohle zbylo z mého meče!“ vzkřikl nakvašeně a obnažil zlomený kord.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 01.01.2019, 22:59:36 Odpovědět 
   Zdravím.

Jak samotný perex napovídá, je zde začátek nového příběhu, naše hrdiny čekají nelehké časy. Tuto část nebudu příliš hodnotit, jde přeci jen o úvod do vyprávění. Počkám si na pokračování. Na druhé straně nejde o špatné vyprávění, popisy i dialogy vedou příběh vpřed. Uvidíme, jak se příběh vyvine a kam se vyprávění vydá (kterým směrem, třeba jak je už napovězeno v perexu).

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Peter Lacey
(22.1.2019, 19:24)
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
obr
obr obr obr
obr
Šeherezádě
Julia de Sena
Cena odvahy - 3...
Anne Leyyd
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
obr
obr obr obr
obr

Obskurníci aneb z Nových pověs...
čuk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr