obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."
Publius Vergilius Maro
obr
obr počet přístupů: 2915355 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39483 příspěvků, 5738 autorů a 390301 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Roajalista / 1 ::

 autor Rebekka publikováno: 07.01.2019, 11:10  
O intrikách a jejich nicnetušícím cíli
 

„Idiote!!“ utrhl se v krčmě À La Pomme d’Or vikomt na muže, kterého před dvěma týdny vyslal zavraždit milého králevice. „Čtrnáct dní se mi už vyhýbáš! A máš proč, nejen, že d’Agoulle žije, ještě ke všemu má teď sestru!“

„Ale pane,“ bránil se muž, „jak jsem já měl tohleto vědět? Přísahám, nemůžu za to, já ho skutečně přepadl, zranil jsem ho! Mám i jeho krev, popatřte,“ ospravedlňoval se všemožně a vylovil z mošny bílý šátek potřísněný zaschlou a již zhnědlou krví.

„Jak vážně jsi ho zranil?“ zajímal se povýšeným tónem vikomt.

Jeho společník sklopil oči k podlaze. „Já… Zranil jsem ho… Bylo to jen škrábnutí, pane,“ přiznal po sléze. „Ale co, dostane infekci a zahyne, stejně bude dokonáno.“

„Tak infekci, ano?“ zaječel. „Co tě to napadlo, spoléhat se na infekci? Sám jsem se jako malý při šermu zranil, a nejednou. Přeci žiju. Teď mě dobře poslouchej, protože další šanci mít nebudeš, rozumíš? Tebe a dalších osm mužů pošlu znova zabít králevice, a jestli se vám to povede, budete se do konce života topit ve zlatě. Jestliže mne ale opět zklamete, ani jeden z vás se gilotině nevyhne!“

„Jistě, pane,“ přitakal jaksi zkormouceně. „A jak ho máme zabít, máte plán, nebo je to na nás?“

„Kdybych to nechal na vás, dopadlo by to stejně jako teď,“ poznamenal vikomt. „Za týden bude v královském paláci bál, princezna Elaina slaví zásnuby. Své zvědy tam určitě bude mít i ruský car Pjotr. Chci, abyste je vyhledali ještě před plesem, zabili a oblékli si jejich oděvy. Hleďte zvědět také jejich jména, abyste se za ně mohli věrohodně vydávat. V oděvech ruských vyslanců zabijete d’Agoullea a my zabijeme dvě mouchy jednou ranou – princ bude mrtvý a zbavíme se i Ruska, protože král určitě přeruší spojenectví, pokud budou za vraždou jeho syna ruští vyslanci.“

„To je chytré,“ souhlasil muž.

„Jistě, sám bys to nevymyslel, viď?“ ušklíbl se nelaskavě vikomt. „Tady je zbraň, kterou probodneš d’Agoullea,“ řekl a podal mu krásný tulich s uzounkou čepelí, jaká se jen málo vidí. „Taková dýka,“ pokračoval, „ta zanechá ránu sotva patrnou. Nikdo si jistě v té vřavě ani nevšimne, že ji tasíš, kralevice zabiješ a zase dýku ukryješ. Tak to hleď nezpackat!“

„Spolehněte se, pane.“

„Kéž bych mohl,“ řekl šlechtic, čímž rozhovor podle svého názoru definitivně ukončil.



Plukovník d’Agoulle neměl nejmenší ponětí ani o revolučních rozmluvách v krčmě, ani o zásnubách své sestřičky. Axel Fössr, který se pro příštích pár týdnů těšil tomu štěstí, že zachránil králevici život a tudíž bylo zapomenuto, že je Švéd, už na zámku zůstal. Plukovník nejen že mu vrátil na památku švédskou uniformu, kterou mu před měsíci v ležení generál sebral a on ji pak zachránil před spálením, ale dokonce chlapci pomáhal zlepšit se v šermu a neoficiálně jej nazýval svým schovancem. Však taky měl plukovník věk, aby ho, kdo ho neznal blíže, považoval za otce Axela.

Mělo to ještě jiný důvod, proč na Axelovi mladý plukovník tolik lpěl. Ačkoliv měl sám již tři děti, ze kterých pak dva byli synové, jednomu byli dva roky a druhému dva měsíce. Neměl si o čem s nimi povídat. A on sám se již začal lehce přibližovat ke středním létům. Uvědomoval si čím dál bolestněji, že měl děti pozdě. Než starší Alexandr povyroste do věku, kdy se začne učit šerm, jízdu na koni a jiné věci, v nichž mu mohl být jeho otec nápomocen, bude Pierrovi nejméně čtyřicet. A Germaine padesát. To byl prý věk, kdy končí šance na další děti. Za předpokladu, že se ho žena dožila.

O své děti se plukovník převážně nestaral, pokud tedy zrovna nepromýšlel, kterak by je výhodně provdal. Před časem mu přišel dopis od samotného ruského cara, v němž mu psal, že by byl ochoten svolit sňatek některého z plukovníkových dětí se svým vlastním. Pierre d’Agoulle měl o čem přemýšlet. K posílení nově navázaných přátelských vztahů s Británií by bylo vhodné, aby i tam některého potomka vydal, a v tom měl plány se svou dcerou Auriny. Byla nejstarší a oslavila čtvrté narozeniny. Jenže v poslední době stonala.

Občas uvažoval, jestli hodlá mít další děti. Podle Jeho názoru by mu stačil i jediný syn, pravda byla, co když se něco stane. Germaine, jak se jmenovala plukovníkova manželka, mu však již povila chlapce dva. Jenomže v jeho žilách proudila královská krev, a v takové rodině není synů asi nikdy dost. Germaine navíc nevypadala, že by jí další těhotenství dělalo potíže, a to navzdory faktu, že byla o deset let starší než její manžel.

Pokud šlo o Axela, ulevilo se mu, protože si nyní byli s plukovníkem konečně kvit. Před několika měsíci mu Pierre d’Agoulle zachránil život, nebýt jeho, nejspíš by byl dávno popravený za dezerci. Nyní mu to splatil.

Prvních pár týdnů se ještě ve stanu modlil k Bohu za odpuštění svého hříchu, ačkoliv to nebyl Bůh, kdo by ho případně trestal za zběhnutí, nýbrž světská švédská armáda. Později si to uvědomil a uvědomil si i svoji sobeckost. Právě tyto pohnutky ho dohnaly ke zpytování svědomí, až se nakonec rozhodl, že když už jednou přeběhl, bude pomáhat. A samozřejmě také vděčil za život panu plukovníkovi.

To ráno, o kterém je tu řeč, seděl u plukovníka v komnatě, neboť až tak uctívaný za záchranu jeho života, aby mu dali vlastní komnatu, nebyl. Když už ho má plukovník tolik rád, ať se stará, myslel si král. A plukovník se staral. Sám spal na podlaze a přeměkké lože s nebesy přenechal mladému Švédovi. Když to Richard VI. zjistil, taktak se držel, aby synovi neprozradil, že jemu není Švéd na zámku ani trochu po chuti. Jeho zvláštním žádostem vyhovoval jenom proto, že ho měl jako jediného potomka moc rád. Už několik let se připravoval na okamžik, kdy mu konečně něco rezolutně zakáže. Nyní pochopil, že toho zjevně posud schopen není.



Plukovník sám si byl v té době pro svoji oblíbenou snídani – sklenici bílého vína. V poslední době mu dělalo obzvlášť dobře.

Když se vrátil, našel švédského mládence v slzách, seděl skrčený na posteli zabořený do matrací, jednou rukou si objímal kolena a druhou hladil modrou švédskou uniformu se žlutým lemováním.

Pochopil. Přisedl si k chlapci, který se třásl vzlyky, a jemně ho objal. „Stýská se ti, viď?“ pronesl k němu švédsky.

Přikývl. Vzhlédl a otřel si slzy z bledých lící. „Víte, když jsem k vám utekl, byl jsem voják, měl jsem úkol. Jen jsem… poslouchal rozkazy. Byl jsem… jako otupělý. Nemyslel jsem na svou rodinu, nevzpomněl jsem ani na dívku, kterou jsem v rodném Gävle zanechal…“

Pierre se na něj hodnou chvíli díval a nevěděl, jak by ho utěšil. Nakonec vzal do ruky uniformu a zlomeně řekl, aby ji vzal, oděl ji a vrátil se. Vždyť ještě beztoho není pozdě, ještě může své dívce namluvit, že byl zraněn a proto se nemohl vrátit dříve než právě dnes.

Ale mladík zavrtěl hlavou, i když se prvně pokusil o úsměv na znamení, že je plukovníkovi vděčný. „Nemohu,“ řekl. „Ti, kteří se vrátili, jí už beztoho vypověděli, že jsem zběhl. Když se vrátím, popraví mě. A moje někdejší dívka se mi ještě půjde vysmát, když budu mít pistoli u hlavy. Děkuju pěkně, tohle nepotřebuju.“ Oči se mu znova zatřpytily slzami. „Prosím vás, pane, nechte mne být…“

„Axeli,“ oslovil ho plukovník a nadzvedl mu bradu, „Axeli, poslouchej, pláč není slabost. Nemusíš se zaň stydět.“ Ačkoliv mu tohle říkal, sám vlastní slzy stejně ukrýval a činil tak pravý opak toho, co nyní kázal. Ale bývá to tak většinou v podobných případech, že člověk pozná pravdu těch slov, teprve až je sám někomu vypoví.

„Pojď,“ vybídl chlapce. „Na smutek je lékem nejlepším rozptýlení. Uvidíme, jak ses zlepšil v šermu!“

A vmžiku již ve cvičném souboji postupovali chodbou a po schodišti dolů až na nádvoří a ze zámku. A protože to bylo cvičení, doplňoval milý plukovník každý výpad komentářem, za který by se nemusel stydět lecjaký proslulý řečník. I, sotvaže se dostali i za zdi nádvoří, vyskočil muž na kamenné zábradlí mostu nad příkopem zámku. Přitom vysvětloval svému žákovi, že pokud by tu bylo více nepřátel, takhle zabránil by, aby ho mohl někdo překvapit zezadu.

Axel vmžiku vyšvihl se za ním a na oplátku se zajímal: „A stalo se vám, pane plukovníku, někdy, aby vám to nevyšlo?“

Muž se zasmál. „Jistěže,“ otřásl se při té vzpomínce. „V Rusku. Vykoupal jsem se tehdy v Něvě.“

„To musel být jistě nesmírně příjemný zážitek,“ odtušil v ironii mladý Švéd a učinil výpad takový, že sám málem spadl do příkopu. Plukovník ho taktak zachytil.

V té chvíli projela kolem na koni princezna. Zastavila a chvíli se na oba dívala s lehkým úsměvem. „Nechcete jet se mnou na projížďku, když je tak krásný den?“ prohodila k Pierrovi. „Nechte toho chlapce vydechnout.“ A usmála se vlídně na milého Axela Fössra, že jí úsměv musel trochu strojeně opětovat.

Pierre d’Agoulle přikývl, ukryl meč a rozběhl se k zámku. Byl zpět za úctyhodnou chvíli a dloubl sestru do ramene. „Závod?“ zasmál se. A vyrazili.

Letěli jako vítr. Drželi se zprvu těsně vedle sebe, avšak plukovník přeci jen byl v sedle trochu jistější a brzy začala dívka zaostávat. Mladý muž vždy nenápadně zpomalil, aby měla čas ho dostihnout a předjet.

Jak byla Elaina šťastná, když na zelenou louku dorazila jako první. Plukovník jí tedy náladu nekazil a nechal si pro sebe, že ji vyhrát schválně nechal.

Sesedli a nechali koně toulat se po louce a napást se. D’Agoulle seběhl k řece, která louku oddělovala od rozlehlé smrčiny, klekl do trávy a napil se. Pak vody nabral do lahvice, aby mohl donést pití i sestře.

„Elaina,“ pousmál se, když se k ní vrátil. Sedli do vysoké trávy a vyhřívali se na letním slunci. „Podle dávné anglické legendy to bylo…“

„Jméno manželky rytíře Lancelota, vím,“ přikývla Elaina. „Snad proto mám takové jméno… A tys můj Lancelot, jsi-li zván nejlepším šermířem království.“

Zavrtěl se smíchem hlavou a jemně se ohradil, že on ovšem není jejím chotěm, nýbrž bratrem.

„Pravda,“ přikývla. „Tedy mám svého Lancelota na cestě ke Kamelotu…“

Povytáhl obočí.

„Vyrostla jsem v Británii,“ odpověděla princezna. „Poznala jsem tam lásku. Král již dal svolení k zásnubám, posílí to navíc nově vzniklý mír s ostrovem. Miles za tři dny přijede.“

Plukovník Elainu objal samou radostí. Ta radost v jeho srdci se trochu mísila se žárlivostí, ale sestře to přál. Když ne on, ať alespoň ona má to štěstí vdávat se z opravdové lásky.

Složila hlavu do jeho klína a on ji vískal v tmavých kadeřích, splétal je do copu a z copu vytvořil drdol. Pak vlasy zase rozpustil a spletl jí cop přes rameno.

„Co je?“ zeptala se, když postřehla v jeho očích slzy. Pokrčil rameny. Ve skutečnosti mu však dívka bolestně připomínala jeho dávnou lásku. Uvědomil si, že k ní skutečně přilnul a že nesmí dopustit, aby zemřela, hned ze dvou důvodů. Jednak to byla jeho sestra, jednak by její smrt zabila i jeho samého.



Za tři dny dorazil mladý Brit i se svými rodiči, vévodou a vévodkyní. Přijel však ještě někdo jiný.

Když milého d’Agoullea na slávu strojili, byl z toho všecek nesvůj. Bez kordu si připadal jako nahý a vždycky měl nepříjemný pocit, že se něco stane a on se nebude moct bránit. Pak si připomněl, že na zdech sálu jsou všude meče, a trochu se uklidnil. Byl celý v bílém, jen střevíce, krátké nohavice ke kolenům, vestu a kabátec měl temnější žluté barvy vyšívané zlatou nití. Vlasy si stáhl do culíku zlatou stuhou.

Nesnášel žlutou. Připadal si v ní jako citron.

Král nehodlal nic riskovat v revoluční době. Na chodbu přes schodiště od vchodu až k síni dal rozestavět ve dvoumetrových rozestupech vojáky po obou stranách, šest vojáků hlídalo vchod do síně i přímo v místnosti. Dalších nejméně šedesát ozbrojených gardistů hlídalo cestu od brány ke vchodu do síně a vytvořilo špalír, že by ani myš neproklouzla, ani kulička hrášku by ven nepronikla.

Další čtyři muži stáli před branou a kontrolovali, zda ti, kteří chtějí proniknout do zámku, jsou skutečně pozvaní.

Před branou stála fronta šlechticů a čekali, až je všechny vojáci prověří a budou moci pokračovat. Někteří se rozčilovali, někteří měli pro podobná opatření pochopení. Každý ovšem musel počkat, než se jeho jméno najde v dlouhatánské listině hostů, čemuž se však věnovali dva vojáci, kteří jako jediní uměli číst, a tak bylo jen málo pravděpodobné, že by byl někdo přehlédnut.

Za branou čekal na hosta další voják, který jej doprovodil až ke vchodu do síně, a tam ho ještě musil ohlásit komoří, než směl konečně vstoupit.

„Hrabě a hraběnka de Montefailles,“ prohlásil urozený muž a on i jeho sestra vytáhli své doklady, on z brašny, ona z váčku přivázaném k suknici honosných šatů. Vojáci přikývli a jejich dva společníci otevřeli bránu, aby mohli projít, a hned za nimi ji zase přibouchli. Pak přišel na řadu tmavě oblečený muž v prostém oděvu.

„Vikomt René d’Elzzbierppe,“ prohlásil okázale.

„Máte doklad?“ otázal se voják, zatímco jeho druh hledal vikomta Reného v listině.

„Nejste pozvaný, monsieur, lituji,“ řekl po chvíli a napřáhl před sebe ruku. „Mimo to, ani nevypadáte jako šlechtic,“ dodal, a měl pravdu, muž byl oděn do tmavého pláště a třírohého klobouku jako nějaký trochu zámožnější měšťan. Naštěstí pro muže nevěděli, že byl před časem šlechtického titulu zbaven, což byl ostatně důvod, proč se nyní mstil králi. Jinak by s ním bylo opravdu zle.

„No jo, co se dá dělat,“ usmál se nyní na gardisty, když ho zezadu nakopl jistý šlechtic a zařval na něj, aby nezdržoval, že on a jeho dáma tady čekají už dvě hodiny. Fronta byla dlouhá a neustále se prodlužovala.

Otočil se a jako by odcházel. Ale ve skutečnosti odešel jen na opačný konec. Králova perfektní zabezpečovací metoda měla přeci jen jednu významnou trhlinu, a sice že garda byla jen u vchodu do zámku. Z opačné strany u zdi nehlídal nikdo a gardisté měli dost starostí s tím, aby střežili bedlivě všechny ty hosty, kteří se dostali za bránu, natož, aby se ještě ohlíželi za sebe, jestli někdo neleze přes zeď.

Toho vikomt (nazývejme ho tak pro naše účely, přestože již pravda vikomtem nějakou dobu nebyl, jak již bylo zmíněno) využil a přelezl zeď, měl proto s sebou lano s hákem, kdyby se mu nepovedlo dostat se přes vojáky, nebyl idiot a věděl, že musí počítat i s touto chmurnou variantou. Teď se mu výborně hodilo. Vyšplhal na zeď a náhodou přímo pod ním stál vůz slámy. Seskočil do ní a vylezl ven, oklepal si stébla z oděvu a pak znova zachytil lano za okraj zábradlí jedné z teras. Osud tomu chtěl, že terasa náležela ke komnatě muže, který byl vikomtu tuze podobný, a tak nebožáka čekala defenestrace. Při pádu ještě zaječel. Jeden z gardistů se odpojil od svých druhů a vyběhl po zvuku, ale když dorazil k muži, už ležel na zemi a měl zlomený vaz.

Vzhlédl a uviděl na terase vikomta. „Hej ty!“ vzkřikl. „Ty tam nahoře, okamžitě slez dolů!“

„A když poslechnu, vpustíte mne dovnitř?“ optal se s úsměvem vikomt a vyložil se na zábradlí.

„Cože? V žádném případě!“

„No když to vidíte takhle, asi zůstanu tady nahoře, děkuji!“ opáčil a zabouchl okno.



Mezitím se u brány dostala řada na ruské vyslance.

„Michail Fjodorovič, vyslanec Jeho Blahorodí, Pjotra Alexejeviče,“ oznámil dokonalou ruštinou bíle oblečený muž s ruskou zástavou v ruce.

„Jste na seznamu, prosím, pokračujte,“ přikývl voják a vpustil jej dále.

„Jurij Alexejevič, rovněž vyslanec Jeho Blahorodí, Pjotra Alexejeviče, kéž mu Bůh dá dlouhou vládu,“ vyhrkl následující šlechtic. I on byl vpuštěn za bránu, stejně jako jeho dalších šest druhů, také ruských vyslanců. Osmice bíle oděných mužů si oddechla, nejtěžší zkoušku večera měli za sebou. Pak pokračovali bezstarostně dál. Jen málokterý nájemný vrah by dokázal zachovat klid, kdyby viděl tolik vojáků a procházel jejich špalírem. Jenomže tihle muži byli mistři mistrů takových zločinců a ani sval se jim ve tváři nehnul, když procházeli k zámku.



Výkřik muže, který byl vyhozen z terasy, uslyšeli i stráže v paláci. Několik mužů se vrhlo do komnaty a ještě na chodbě zastihlo vetřelce. Strhla se šarvátka, vikomt použil dýmovnici a dva z vojáků se v hustém dýmu probodli navzájem. Unikl zpět do jizby, ale tam ho zbylí muži pronásledovali. Další se vrhli ke králi, který rozkázal vyslat vojáky i na střechu a střílet po každém, kdo by se jim zdál podezřelý.

V komnatě zabil vikomt René další tři muže navzdory tomu, že měl jen obyčejný kord a oni byli cvičení vojáci. Když do místnosti vtrhli další ozbrojenci, stál vikomt na zábradlí.

„Na vaše zdraví, pánové,“ zasmál se, byť měl srdce až v krku, neboť věděl, že dalšímu útoku už se neubrání, kdysi z armády odešel kvůli zranění a od té doby nebojoval, nyní se přesvědčil, proč, bolest roztřásla celé jeho tělo. A on skočil dolů. Udělal přemet a dopadl rovnou na nohy, načež se rozběhl bez újmy ke zdi. Vojáci na střeše po něm okamžitě začali střílet, ale jen jedna z kulí našla svůj cíl správně. Uprchlíka však nezabila, a tak se mu podařilo uniknout. Doufal jen v to, že jeho společníci atentát nezkazí.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 07.01.2019, 11:09:27 Odpovědět 
   Zdravím.

Jsem zvědav, zda se atentát podaří či nikoliv. Pokud ano, příběh by nejspíše skončil, takže se nejspíše stane něco, co jej překazí...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lorth
(20.11.2019, 00:25)
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
obr
obr obr obr
obr
Giulio a Vittor...
Lillian Bann
Strunný pocit
Martinolie
Man – a – ger
Alenka1993
obr
obr obr obr
obr

Dobrou noc...
Jean Larycu
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr