obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je paměť, která touží."
Honoré de Balzac
obr
obr počet přístupů: 2915230 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39283 příspěvků, 5723 autorů a 389267 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: DETEKTIV KJELSSON - Symboly ve Vindeby ::

 autor Danny Jé publikováno: 17.02.2019, 13:51  
Kapitola 10
 

Kapitola 9



[ Vindeby, Syrenvej 14, 11:44, 24. února 2018 ]


Vůz zastavil poblíž bílého přízemního domku. Číslo popisné 14/2 souhlasilo. Detektiv vystoupil ze svého vozu a zazvonil na zvonek, který byl zabudován hned u kliky.

Praktické, pomyslel si Kjelsson a zmáčkl tmavé tlačítko.

Cinky Cink!

Ozval se legrační zvuk, který připomínal znělku z dětského pořadu. Vše se samozřejmě vysvětlilo během několik minut, když otevřela holčička ve věku 8-9 let.

„Dobrý den, pane!“ pozdravila a zavolala na svou matku, že pan v hnědém kabátu je tady.

„Pozvi ho dál,“ ozvalo se z jiné místnosti.

„Můžete jít dál,“ pobídla detektiva rukou a ustoupila stranou.
„Dobrý den a děkuji,“ kývl a vstoupil dovnitř.

Holčina ukázala na místo, kam se odkládají boty a věšák pro kabát. Poté odešla.

Aha!

Kjelsson se zul a kabát zavěsil na volný háček. Chvíli tam postával, ale když se nic nedělo, pokračoval dál do obývací místnosti.

„Dobrý den,“ ozval se hlas Lany, která nakoukla z druhé místnosti.
„Nejdu moc brzy?“ omluvil se a vyrazil za ní.
„Jídlo není ještě hotové, takže si prosím udělejte pohodlí v obýváku a já pošlu Lilian, aby vám zatím dělala společnost.“
„Rozumím,“ pokynul jsem hlavou a pokračoval do místnosti, která mě zaujala nejen svou rozlohou, ale zajímavými obrazy na stěnách.

Posadil jsem se na pohovku a vyčkal příchodu, malé roztomilé dívenky. Lilian Rokks.

„Mohu mám vyprávět, co se učíme ve škole, ale nechci vás nudit, takže vám budu raději vyprávět o mém domácím mazlíčkovi. Co říkáte?!“ udeřila na něho Lilian.

Pousmál se a pobídl ji. „Rozhodně jsem pro.“
„Fajn,“ vyhrkla jako zkušená vypravěčka a začala seznamovat detektiva s jejím mazlíčkem. Bílým králíčkem Zipem.

Hned poté se zmínila o kamarádech, které v Syrenvej poznala.

„Jak dlouho zde bydlíte?“ zeptal se Kjelsson.
„Asi pět let,“ odvětila.
„Ale líbí se ti tu, že?“
„Ano.“

Pak ukázala svou rukou na první obraz.

„Tento obraz si maminka přivezla z Odense a tento z Bovrup, tam jsem se prý narodila.“

Wow!

Okamžitě mě zaujala krásná příroda. Další obraz mě zaujal pro změnu něčím odlišným. Starý domek.

Co mi ten domek připomíná? Viděl jsem ten domek už někde na fotce?


* * *

Mé úvahy přerušila Lana.

„To je v Bovrup...“
„...ano, vím. Lilian mi říkala, že jste tam bydleli,“ přerušil jí.
„Bovrup 26, náš první domov.“
„Pocházíte z tohoto města?“
„Ano.“
„Ten domek mi něco připomněl. Nemohu si vzpomenout, ale možná se to podaří,“ pousmál se a vrátil svůj pohled k Lilian.

Ta se najednou zvedla a odešla.

Zřejmě do svého pokojíku, pomyslel si.

„Můžeme se jít najíst,“ ukázala Lana rukou ke dveřím druhé místnosti.
„Rozumím,“ kývl.

V ten moment jsem pochopil, že Lilian poslušně odešla do jídelny, kde byl připraven oběd.

„Máme rády ryby, tak doufám, že vám to nebude vadit...,“ ukázala na stůl.

Wow!

Citoslovce úžasu proniklo kolem všech přítomných. Stůl byl složen s několika barevných pochutin.

Stjerneskud, chléb se dvěma kusy ryby (jedna vařená v páře, jedna smažená), s hromadou krevet, majonézou, červeným kaviárem a plátkem citronu.

Rybí karbanátky a rozmačkané brambory. Hned vedle stála láhev Carlsbergu.

„Po obědě mám připravený tvarohový dezert a gløg,“ poznamenala Lana.
„Gløg?“
„Neznáte?“
„Ale samozřejmě. Svařené víno s rozinkami a oříšky...“
„...které se někdy namáčejí ve snapsu,“ doplnila.
„Jste úžasná hostitelka,“ podotkl a posadil se.
„Maminka je vynikající kuchařka,“ ozvala se Lilian.
„O tom nepochybuji,“ pousmál jsem se a vzal do ruky příbor.

Dobrou chuť!

Zaznělo téměř trojhlasně. Poté se všichni pustili do jídla.


* * *

Po jídle se Lana a detektiv Kjelsson odebrali do obývacího pokoje, kde ji Kjelsson pochválil oběd. Poté Lana přinesla kávu, slíbený dezert a gløg.

„Chytré děvče a velmi vnímavé,“ spustil Kjelsson.
„A moc zvědavé,“ podotkla Lana.

Jako její matka o tom věděla své. Přesto jí milovala a během návštěvy jí obdarovávala jen samými úsměvy. Dívenka byla opravdu velmi vnímavá a jakmile jsme se začali bavit o práci, odešla do svého pokojíku se slovy: „Nechám vás pracovat. Budu si číst.“


Kjelsson se usmál. Lilian si získala jeho obdiv, který si samozřejmě nenechal pro sebe.

„Máte děti, detektive?“
„Nemám.“
„Neměl jste při své práci příležitost, že?“
„Přesně tak.“
„Je to škoda. Děti jsou kořením života.“
„Ano, souhlasím, ale ne každý má takové vnímavé a šikovné dítě jako vy.“
„Myslím, že to je přístupem rodiče, i když samozřejmě genetické předpoklady jsou také důležité.“
„Rozumím.“

Lana se pousmála a usrkla si ze své sklenice se svařeným vínem.

„Četla jste můj mail?“ zeptal se Kjelsson.
„Ano, samozřejmě.“
„Co tomu říkáte?“
„Řekla bych, že ty případy se sebou nesouvisejí, až na ty oběti se stejným písmenem E.“
„Mám ten stejný pocit.“
„Kdybyste mi neposlal poslední složku se jménem Eleonor Jensen, asi bych pro vás žádné zprávy neměla, protože se není čeho chytit, takže rozumím, že sami nevíte, kdo zatím stojí a jaký je pachatelův motiv...,“ zasekla se a vzápětí opravila. „...pachatelům!“
„Co jste zjistila?“
„Nevím, jestli zjistila, ale mám takovou teorii.“
„Sem s ní!“

Zvědavost a nedočkavost rostla.

„Vzhledem k tomu, že poslední oběť byla nalezena v Norreskovvej a všechny ženy mají ve svém jménu počáteční písmeno E, tak vše nasvědčuje tomu, že vrah je nějakým způsobem spjatý s památníkem Elviry Madigans Mindesten.“
„Co to je?“
„Neznáte příběh Elvíry a poručíka Sparre Rossvika?“
„Ne.“
„Elvíře bylo 21 let, když se s poručíkem potkali. Ona byla provazolezkyně, akrobatka v cirkuse Madigan. Okamžitě se do sebe zamilovali, ale vzhledem k tom, že poručík byl z jiné společenské vrstvy a byl už ženatý, jejich láska nemohla být veřejná. Začali si psát a později strávili měsíc v hotelu ve Svenborgu. Trávili nějaký čas i v malém penzionu v rybářské vesnici Troense, kde vyřezávali jména a srdce do stolu. Poté se odebrali na místo, kde se odhodlali k činu, který zanechal v mnohých srdcích smutek a možná i nenávist.“
„Co se stalo?!“
„Poručík prý Elvíru zastřelil svým revolverem a poté zastřelil sebe,“ odvětila.
„Opravdu? To je smutné.“
„Místo je označeno růžovým žulovým kamenem,“ dodala.
„Stále nechápu, proč by to mělo spojitost s našimi případy?“
„Vycházím z počátečních jmen E, a to že se poslední oběť jmenovala Eleonor Jensen mojí teorii jen podpořilo. Skutečné jméno Elvíry Madigan je totiž Hedvig Antoinette Isabella Eleonora Jensen. Madiganová se z ní stala, až poté, co se její matka znovu vdala.“
„Ale jak s tím souvisejí ty maďarské runy?“
„Historie hovoří jen o tomto příběhu, ale nikdo už nezmínil příběh maďarské vojáka Ištvána Rajhoczyho a dánské dívky Elvíry Margarette Oblot. Její matka byla sestřenicí vévodkyně hesensko-kasselské, takže samozřejmě i tato láska nemohla dojít naplnění. Oba byli nalezeni mrtví. Střeleni do srdce.“
„Kde se to stalo?“
„Tady ve Vindeby.“
„To by možná vysvětlovalo, tu vazbu k Maďarsku. Ale proč mají oběti tetování maďarských run? Označil si své oběti? A proč zemřely nevysvětlitelným způsobem...?“
„Řekl jste, že je někdo uškrtil?!“
„Ano, tak je to ve zprávě. Zemřeli uškrcením, rozdrcením dvou krčních obratlů, ale kdyby je někdo fyzicky uškrtil, pohmožděniny by bylo daleko větší.“
„Jestli tomu rozumím, tak mi chcete naznačit, že zemřeli nějakým záhadným způsobem?“
„Netuším, jestli tomu pomohla magie nebo existuje nějaké racionální vysvětlení.“
„Je to neobvyklé.“
„V mém posledním případu jsem narazil na skupinu doktorů, která se pokoušela pomocí mysli otevřít portál do minulosti, takže nějakému magickému působení bych se nedivil.“
„Věříte, že to je možné?“ zeptala se a její oči mě probodávaly skrz na skrz.

Chtěla znát můj názor, ale co já jí budu vyprávět? O terminálech? O doktorce Bakstrumové? K čemu by to bylo? Lara je mrtvá a Kodaň se jasně vyjádřila o mých pochybných teoriích. Proto jsem tady ve Vindeby, prolétlo mu hlavou.

„Ty terminály?“
„Ano.“
„Myslím, že není,“ odvětil Kjelsson a ochutnal domácí tvarohový dezert a gløg.

Lana pokynula hlavou a pak se zvedla. Vykročila směrem ke své knihovně, kde měla spoustu knih. Některé byly opravdu velmi tlusté. Jednu z nich vytáhla a přinesla jí ke stolu. Nápis v symbolech, které vypadaly jako runy, přečetla jedním dechem.

„MYSTICKÉ SYMBOLY STŘEDOVĚKU.“

Detektiv spolkl kousek lahodného dezertu a okamžitě jí ho pochválil.

„Vynikající.“
„Děkuji,“ pousmála se a položila knihu na stůl.

Chvíli jí pozoroval. Listovala v knize, jako by jí znala nazpaměť.

„Tady jsou runy a jejich významy,“ spustila a prstem ukázala na stránku.
„Každé písmeno má svůj význam?“
„Zřejmě.“
„Aha. Ale když se z těch písmen složí slovo, bude se jejich význam rušit?“
„Detektive, teď jste se mě zeptal jako zkušený mystik,“ podotkla Lana s úsměvem na tváři.
„Prověříte to, prosím?“
„Určitě, proto jsme tady,“ odvětila a znovu zalistovala.

Lana si připravila kus papíru, propisku a začala vypisovat runy, které byly podobné těm, které měly oběti na svých tělech.

M, E, A.

U některých si člověk nemohl být jistý. Trochu jiný sklon a už to mohlo být jiné písmeno.

„I přesto, že jsme zjistili význam těch písmen, nedává mi to smysl,“ ozval se Kjelsson.
„Možná, že ještě neskončil,“ poznamenal Lana tiše.

Až jí projel mráz po zádech. Oklepala se.

„To není dobrá vyhlídka, Lano.“
„Je mi to jasné,“ podotkla a zavřela knihu se symboly.
„Napadla mě taková hloupost, ale musím zavolat to Tasinge,“ vyhrkl Kjelsson najednou.
„A řeknete mi, co vás napadlo?“
„Co když to tetování vrah udělal nějakým speciálním způsobem krátce po vraždě?“
„Je to vůbec možné?“
„Jestli umí nějakou speciální techniku, jak zabít, aniž by se na těle objevily silné pohmožděniny, bude umět i tohle.“
„Je to nějaký šaman nebo čínský bylinkář?“
„Vůbec netušíme s kým máme tu čest. Vyzná se a má svůj plán. Ale na co mu jsou sakra, mrtvá těla?!“

Lana přiložila prst ke svým rtům.

„Ovšem, omlouvám se,“ zareagoval Kjelsson.
„Můžeme se jen domnívat, jaký je jeho plán.“
„Jestliže je nějakým způsobem spjatý s památníkem Elviry Madigans Mindesten, znamená to, že si těla připravuje pro nějaký rituál.“
„Obřad mrtvých?“
„Musí znát příběh Elvíry Madigan.“
„Tady ho zná skoro každý.“
„Musí mít předky z Maďarska.“
„Co když je to maďar a přijel si do Dánska pro pomstu?“
„Za svého předka?“
„Za maďarského vojáka.“
„Motáme se v kruhu,“ sykl Kjelsson. „Chvíli to vypadá, že to má smysl, proč to dělá, ale pak se dotýkáme mysticismu, obřad mrtvých, pomsta a jsme ztracení.“
„Ten dotyčný to připravoval, protože Vindeby je klidné městečko.“
„Co když je to opravdu někdo odsud? Existuje nějaká kronika tohoto městečka?“
„Ano.“
„Je zde nějaká knihovna?“
„Mám kroniku Vindeby doma.“
„Jako vážně?!“ podivil se.
„Jsem knihovnice,“ dodala s úsměvem na tváři.

Aha!

„Já věděl, že to nebyla náhoda, když jsem vás potkal,“ dodal Kjelsson.
„A jsem dokonce v městské radě, takže mám přístup k evidenci obyvatel,“ pochlubila se.
„Jste samé překvapení,“ podotkl a dopil voňavý gløg.
„Ještě vám přinesu,“ pronesla a odešla do kuchyně.

Vrátila se během několika minut i se skleněným džbánem. Nalila do prázdné sklenice gløg a posadila se k počítači.

„Jste vážně v městské radě?“ zeptal se Kjelsson.

Sešlo se tolik náhod, že nechtěl věřit, že jsou to opravdu jen náhody.

„Ano,“ odvětila.
„A kdo je starosta?“
„Roland Gannar.“
„Dobře, věřím vám,“ řekl a usrkl si ze své sklenice.

Lana pokračovala ve vyhledávání v evidenci obyvatel.


* * *

Během patnácti minut se otočila ke Kjelssonovi a s úsměvem mu oznámila, že má stopu.

„Mám to!“
„Co jste našla?!“ zeptal se a vyrazil za ní.

Lana mu připravila židli, aby u toho nestál.

„Mami?!“ ozvala se najednou Lilian.
„Copak, zlato?“
„Mohla bych jít ven. Zajdu k Stersenům pro Hedviku.“
„Dobře, ale před setměním doma.“
„Samozřejmě,“ pokynula hlavou a opět zmizela ve svém pokojíku.
„Než půjdeš, ukážeš se mi!“ dodala Lana.

Možná tě už neslyšela, pomyslel si Kjelsson.

„Děti,“ pousmála se a ukázala rukou na monitor.
„Sandrik?“ udivil se.
„Ano Gizela Sandrik, 60 let. Její rodiče se jmenují Rick a Sofia Sandrik. Nebylo by to podezřelé, kdyby se Rick původně nejmenoval Madigan.“
„Což znamená?“
„To znamená, že Rick Madigan je potomek rodu Madigan,“ odvětila a otočila se ke kapitánovi. „Elvíra Madigan měla sestru Gizelu, řekla bych, že Gizela Madigan byla Rickova babička.“
„A to co ještě vyčtete z těch záznamů?!“ zeptall se Kjelsson.
„Je zde záznam o svatbě Ricka Madigana a Sofie Sandrik. Rok 1950. O rok později měli syna Olafa. V roce 1954 se narodila dcera Laura a v roce 1957 dcera Gizela. Rick Sandrik zemřel v roce 1975, jeho žena Sofia v roce 1982. Dále tu je záznam o narození dívky Isabel Sandrik matka Gizela. Rok 1985. Otec není uveden.“
„Gizela Sandrik má dceru?“
„Ano.“
„Je jí 32 let.“
„Mohla by být další oběť?“ zeptala se Lana.
„Nebo i pachatel.“
„To je hodně přitažené za vlasy.“
„Proč myslíte? Má motiv. Pomstu.“
„Myslíte?!“
„Nemusí to být kvůli smrti své tety Elvíry. Pochybuji, že by ještě žil někdo ze šlechtického rodu Rossvik. Je tu pak další skutečnost. Její otec. Říkala jste, že otec není uveden…“
„...ano. Otec neznámý.“
„Třeba ho našla a chce se pomstít všem ženám přibližného věku.“
„To znamená…ehm!“

Zastavila se a otočila k monitoru. Prsty přejela klávesnici a naťukala do vyhledávacího okénka, datum narození.

„Je to tady!“ vyhrkla. „Ve Vindeby je 12 žen, které jsou přibližného věku jako Isabella. 30-33 let.
„A kolik jich začíná písmenem E?“
„Moment!“

Vteřinové ticho přerušily pendlovky, které odbyly druhou hodinu.

„Krásný kousek,“ dodal Kjelsson a podíval se na stěnu, kde visely hnědé hodiny.
„Památka po otci, byl to hodinář,“ prozradila Lana.

Poté ukázala prstem na monitor.

„Jenom tři. Eva Bargen, Edvika Johannes a Erika Torger,“ odvětila.
„Budeme muset navštívit Giselu Sandrik, a zeptat se na její dceru,“ dodal Kjelsson a jména žen si napsal do svého notesu.
„Co takhle procházku?!“ nabídla Lana. „Abychom přišli na jiné myšlenky.“
„A pak pojedu do města.“
„A co tam?“
„Možná…,“
„…pane detektive,“ poznamenala s úsměvem na tváři a dotkla se jeho ruky.
„Procházka bude fajn.“
„Zítra zajdeme po obědě za paní Sandrik,“ navrhla.
„Opravdu?“
„Jistě,“ kývla. „Musíme to prověřit.“

Kjelsson se pousmál a zvedl se ze židle.


* * *

Oblékli se a vyrazili do Syrenvej.

„Cestou se stavíme pro Lilian. Jestli nezůstala u Stersenů, tak si hrají na konci ulice. Je tam navezená hromada hlíny a v tomto studeném počasí, tu hromadu využívají k bobování,“ pronesla a chytla se mé ruky.

Nabídl jsem jí své rámě, abych prolomil tu hranici – být CIZÍ.


Byla velmi vnímavá a pochopila to správně. Po několika metrech mi nabídla tykání. Později mi navrhla, abych u ní přespal. Samozřejmě, každý zvlášť, aby se vyhnula zpovědi své zvědavé dcery Lilian...


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kalip 21.02.2019, 20:05:54 Odpovědět 
   Myslím, že i v detektivce by měla platit uvěřitelnost příběhu. Návštěva u Lany se mi zdá přitažená za vlasy: způsob vyjadřování dívky, rozpor ve verbálním a nonverbálním projevu matky vůči dceři...
Budu číst dál, zápletka je zajímavá. Škoda těch detailů.
 ze dne 25.02.2019, 13:33:29  
   Danny Jé: Doufám, že příběh dočtete a dalšího Kjelssona nezavrhnete...
 ze dne 25.02.2019, 13:29:54  
   Danny Jé: Kalip: souhlasím, že uvěřitelnost je na místě, ale jsou to mé začátky na poli detektivního žánru, byť to není omluva. Proč se zdá být návštěva u Lany přitažená za vlasy? Ten rozhovor si myslím že je běžný, ale možná nevidím, co je myšleno...
 Šíma 17.02.2019, 13:50:49 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavý díl. Mohlo by se zdát, že se nic neděje a že je náš detektiv jen na obědě (či večeři?), ale opak je pravdou. Informace jsou tím, co dotváří atmosféru tohoto dílu. Otázkou je, do jaké míry jsou pravdivé a zdali naše hrdiny nesvedou na rozcestí, ne nadarmo se však říká, že na každém šprochu pravdy trochu a co je psáno, to je dáno. Uvidíme v dalším díle, kudy se děj vydá a jak budou naši "vyšetřovatelé" úspěšní...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 21.02.2019, 19:21:43  
   Danny Jé: Zdravím,

děkuji za komentík. Ano, plně souhlasím na každém šprochu pravdy trochu. Někdy to vážně platí.

Hezký večer
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Neocortext16
kilgoretraut
Život
Kačuš
Cesta
Atana
obr
obr obr obr
obr

VajeČína
Suneatress
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr