obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915172 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39166 příspěvků, 5709 autorů a 388599 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: (Revoluční rok) 1863 / 8 ::

 autor Rebekka publikováno: 19.02.2019, 21:22  
1862
Věnováno uživatelům Šíma a Danny Jé
 

Ráno mne probouzí tři vjemy současně, těžko říct, který nejvíc. První je ostré bodnutí vycházejícího slunce přímo do mých očí, které tvrdě pociťuji i přes zavřená víčka. Ještě napůl ve spánku cosi zamručím, zavrtím se nespokojeností a posunuji se mimo dosah kuželu světla.
Druhým je Christian, který mne jedinou rukou svírá za zbytky košile a třese se mnou: „Árno, probuď se! Dělej!!“
Třetí je hlad. Večer jsem sice snědl hrášek a stehno z kuřete, ale obojí jsem vyhodil v noci po zážitku s tajemnou skrýší ve stěně kobky. Mimoděk tam zabloudím očima a uvědomuji si, že mi šly kvádry kamene vyndat tak snadno, poněvadž jsou naskládané na sebe jen tak, bez použití malty. Ve zbytku stěny ale malta je, ergo skrýš musela být vyhloubená již při budování kobky. Ať už je uvnitř cokoliv, bojím se toho a především jeho puchu.
„Árno!!“
Christian mne poměrně chabě plácá přes tváře. Šlo by mu to líp i efektivněji, kdyby měl k dispozici i druhou ruku.
„Co… co se děje?“ ptám se a svraštím čelo, jako by to mohlo zmírnit bolest v mé hlavě. Asi jsem opravdu nachlazený z vězení, protože není možné, aby mne bolela ještě od exploze.
„Zmizel!“ řičí vzteky on. Vstává a odkopne hromadu slámy.
„Kdo?“ nechápu.
„Quö!“
Vyskočím na nohy a navzdory všemu, co by mělo být lepší a správné vůbec, mi v prvních vteřinách proběhne hlavou jediná myšlenka, a sice aby neobjevil ty zbraně. Vrhám se kupředu a zaujímám strategickou pozici na slámě, kam včera muž dřevo ukryl.
Zvenku k nám doléhá vojenský marš. Zprvu tomu nevěnujeme pozornost, skoro to ani nevnímáme, protože se pídíme po zmizelém druhovi, ale pak zničehonic Tionas tahá bratra za košili. Ohlížíme se a vidíme, co vidí on.
Christian podpírá svého bratra, pomáhá mu vstát a všichni tři se vrháme k oknu. Quöa vedou gardisté ke gilotině. Proto mi v noci říkal, že umírá, věděl, že se ho chystají popravit. Proto mi daroval ty rapíry.
Vidíme, jak se jeho rty chvějí, ale těžko říct, zda to lze připisovat strachu, či zda něco říká záměrně. V noci jsem při svém cestování po kobce ztratil stuhu, která držela mé vlasy v culíku, a teď mi kadeře padají do obličeje a vzpouzí se mým prstům, které je pracně zastrkují za uši.
„Já to vím!“ zvolá najednou Christian. „Já vím, co říká!“ Zahledí se na nás pronikavýma očima. „On zpívá! Zpívá tu píseň!“
Aniž by nám kdo dal znamení, i my otvíráme ústa a dáváme se do zpěvu. Vsadím se, že i ostatní vězni jsou přilepení k okénkům (pokud je mají) a i oni vidí, že Quö i na cestě vstříc smrti vzdoruje. Obdivuji jeho odvahu, ačkoliv při objektivním pohledu bych já sám mohl být neméně kurážný, když jsem vyhodil do povětří ten střelný rach a bez pozvání se prodral na ples.
Cítím, jak mou dlaň nachází Tionasova ruka, a svírám ji. Obtáčím prsty druhé ruky kol Christianova pahýlu. Jasnýma očima sledujeme muže kráčejícího na smrt a jednohlasně pějeme hymnu naší revoluce. Jako jediná vzpurná bytost, která neodpouští, nikdy a nic. Naše hlasy postupně splývají v jeden jediný, mocný a plný vzpoury.
Zvedáme ruce nad hlavu, mocnými hlasy jako modlitbu říkáme refrén. Přehlušíme bubny znějící maršem po celém nádvoří a víme, že nás Quö slyší, protože k nám otáčí hlavu a po tváři mu přelétne mírný pobavený úsměv.
Pak se vše stane tak rychle, že ani nestíháme umlknout ve zpěvu. Gardisté obklopí muže, takže na něj nevidíme, vlečou ho ke gilotině a okamžitě sklápí dřevěnou desku dolů. Ani naše hlasy v posledním verši písně nestačí přehlušit ohavný zvuk, když gilotina zbavuje našeho přítele života.
Přestože je patrně přehnané nazývat muže, kterého jsem znal jediný den, svým přítelem, myslím, že Quö jím opravdu byl. Stal se jím ve chvíli, kdy mi svěřil své dílo. Umiňuji si, že musím pomstít jeho smrt, za kterou stojí můj nový úhlavní nepřítel – Jeho Veličenstvo.
Ať chcípne král! myslím si v duchu.
A znenadání vím, jak zaplním spoustu nudných hodin ve vězení. Vytahuji zbraně a podávám jednu Christianovi, zatímco oběma svým společníkům vykládám legendu k nim.
„Tionas je ještě slabý,“ říkám. I když muž protestuje, vidím, že i jeho bratr si je vědom tohoto problému. „Jakmile se uzdraví, uprchneme,“ pokračuji rozhodným hlasem. Quöva smrt mne posílila. „Byli jste několik let v žalářích, co byste řekli troše svobody?“ usmívám se.
„Já bych prosil hodně!“ vykřikne Christian a objímá mě. „Árno! Árno, brachu! Proč jsem tě nepotkal o rok, dva dřív!“
Následujících několik dní trénuji Christiana v šermu. Na muže, který nikdy nedržel v ruce meč, se zbraní umí pozoruhodně dobře zacházet. Také obdivuji jeho pohyby, protože k šermu kordem potřebujete obě dvě ruce. Jednu, kterou třímáte zbraň, a druhou k udržení rovnováhy. Přestože Christianovi takřka polovina levé paže schází, šermuje perfektně. Jako by se pro tu činnost narodil.
Tionas se po týdnu zotaví z horkosti, a tak pomalu začínáme s Christianem učit také jeho. Je horší než jeho bratr, ale není nejmizernější. Jenže několikrát se mu během tréninku otevírá rána, a proto musím přestat, znovu zranění vyčistit a převázat a doufat, že se to nebude opakovat. Zvolna s tréninkem polevuji, ale Tionas sám se hlásí, že se to chce naučit, jak nejlíp to půjde, a přesvědčuje mě, abych ho trénoval stejně jako jeho bratra.
„Takže utečeme?“ ptá se jednoho večera. „Kdy?“
„Zítra, možná pozítří,“ říkám. „Myslím, že jsme připraveni.“
„A máš plán, Árno?“ vyzvídá dál on. „Nemůžeš čekat, že se naše dřevěné rapíry – bez urážky, Quö – vyrovnají ocelovým zbraním gardistů!“
„Budeme se muset probít!“ zvolám. „Jinou cestu ven nevidím. A že jsem se nad tím něco napřemýšlel! Je to riskantní, ano, jestli máte někdo jiný nápad, sem s ním, jsem jedno obří ucho!“
„Ne, Árno, pokračuj,“ vybízí mě pokorně oni.
„V noci jsem nespal,“ říkám. „Máme štěstí, že jsou gardisté tak upovídaní. Vyslechl jsem rozmluvu minimálně dvou z nich. Zítra a pozítří má poctít zámek návštěvou kníže, který vládne ostrovu Guille, však víte, od té doby, kdy roku 1797 vyhlásil autonomii. Později byla upravena na částečnou.“
„To je pravda,“ přikyvuje Christian. „Knížete, který tam vládne, vybírá král, ale jinak se nic moc nezměnilo…“
„Dobře, dobře,“ vzdychám. „Koncentrujme se! Gardisté budou zaměstnáni jeho ochranou, je to nejlepší čas uniknout!“
„Souhlasím,“ říká Tionas.
„Poslední trénink?“ nabízím.
„Jasně,“ zubí se. „Máme štěstí, že je tahle kobky tak prostorná!“ Má pravdu. Naše cela se totiž táhne stínem dozadu dál, než jsem zprvu tušil, a je tu ještě ta skrýš, kterou jsem objevil. Kvůli tomu zápachu jsem však neměl odvahu se do ní podívat za denního světla.
Během dne vyslechnu další rozmluvu gardistů, která je doslova vodou na můj mlýn. Můj plán je hotov. Hned týž večer jej začínám uskutečňovat.
Když nám voják přináší večeři, vezmu ho osobně rukojetí dřevěného rapíru po hlavě. Tionas je na to ještě slabý a muže by patrně ani neomráčil a Christian má k dispozici pouze jednu ruku, takže nemá takovou sílu. Sebereme muži klíče od opasku, vylézáme z cely a co nejtišeji ji zamykáme, což není jednoduché, protože musíme najít správný klíč, přičemž ostatní o sebe neutišitelně cinkají.
Po cestě temnou chodbou si říkám, že musím být vcelku zručný lékař, pokud jsem dokázal tak těžce zraněnému člověku, jakým byl Tionas, zachránit život, zabránit u něj otravě krve a dokázat, aby se poměrně rychle zvedl zase na nohy. Jeho zranění je zlé a není zdaleka zahojené, ale Tionas sám se už podstatně liší od toho chlapce s vysokou horečkou neschopného pohybu, kterého mi ukázali první den mého pobytu v žaláři.
Samozřejmě se nevyhneme občasnému klopýtnutí, nejhorší je to s Christianem, který svou jedinou rukou podpírá svého bratra, a tak se nemá čím přidržet, když padá. Ze schodů se skutálí dvakrát, než dospíváme dveří. Ty rozrážím osobně, vrháme se co chodby a dalších několika schodů. Na jednom odpočívadle se musíme chvíli zdržet, protože oba mí společníci potřebují vydechnout.
Zatím jde ale všechno hladce, nepotkali jsme jediného gardistu ani koho jiného. Když se zase dáváme do pohybu, zdoláváme schody podstatně rychleji. Také nás nezdržuje Christian, který konečně pochopil, že Tionase může podepřít i postiženou paží. Moje noha nám na tempu taky nepřidává, i když zatínám zuby a snažím se došlapovat normálně.
Zato nám trvá notně dlouho, než si uvědomíme, že jdeme špatně. S použitím trochy logiky je nám totiž jasné, že jsme příliš vysoko, než abychom mířily ven ze zámku. Kobky byla situována tak, že jsem při stání u okna viděl nohy gardistů. Vracíme se zpátky a postup dolů je mnohem rychlejší, protože spíše padáme, než sestupujeme. Okamžitě je jasné, že Tionas, jakkoli protestuje, není dost silný na útěk. I po krátké cestě, kterou jsme absolvovali, je schvácený, jako by byl tím poslem, který po bitvě u Marathonu utíkal slavných čtyřicet mil domů.
Jakmile sbíháme dolů a proběhneme chodbou na prostranství mezi dvěma bránami, kde na jedné straně je zámecká šatlava, kterou jsme právě opustili, a na druhé šenk, je nám jasné, že máme problém. Už tu na nás číhají gardisté. Naštěstí jsem obral vojáka, kterého jsme zamkli v naší kobce, skoro o všechno včetně peněz a dýmovnice. Házím ji na zem a okamžitě jsme zahaleni oblakem páchnoucí našedlé clony. V tom neprostupném kouři se snadno zbavíme přesily i s pouhými dřevěnými zbraněmi, já sice utržím škrábnutí na paži, ale jinak zůstáváme bez dalších zranění. Dva gardisté se dokonce probodnou navzájem. Ještě v dýmu útočíme na vrata, vybíháme na vnější nádvoří – a tam nás čeká armáda. Slyšíme ryk desítek bubnů a i mí druzi souhlasí, že jakkoli to zní šíleně, rachot marše zní temně. Výhružně. Chytáme se za ruce a svorně zpíváme revoluční píseň, zatímco prcháme k bráně. Použijeme druhou dýmovnici, která nám postup velmi usnadní, ale místo abychom se dobývali na bránu, vrháme se po skrytém schodišti vzhůru na hradby.
„Nahoru! Nahoru!“ volá Christian. Zjišťujeme ovšem, že ani ochoz na hradbách nám neposkytuje valnou ochranu, poněvadž vojáci se rozbíhají do zbrojnice, a než stačíme zmizet, pálí po nás z karabin. Ušklíbám se. Napoleonské války Francii pozvedly, však je všeobecně známo, že válka znamená rychlý vývoj zbraní. Tady se ovšem nic nedělo, a přestože jsme proti Napoleonovi svedli i my nejednu bitvu a od Francie, našeho věčného spojence a inspirace, jsme se odklonili, jak nejvíc to šlo, nezměnili jsme se.
Nahoře ovšem máme k dispozici děla. Společnými silami obracíme několik z nich, aby mířilo na nádvoří, a nabíjíme je. Jsme dost na ráně, ale všichni se shodneme, že nevrátit jim ani ránu by nebylo správné. Nabijeme dělo, zapálíme a prcháme pryč k další zbrani. Když nacpu zátku i dělovou kouli do čtvrté zbraně a mí společníci mi dají znamení, že je čas zmizet, dojde k nečekané tragedii. Vrhám se na stranu, překulím se a zůstávám ležet na zemi. Po zaznění výstřelu a odpovědi z několika karabin zase vstávám. Ohlížím se po svých společnících – a okamžitě vím, že se něco stalo. Naproti sobě vidím pouze Christiana.
„Tionasi!“ křičím. „Tionasi!“ Také Christian volá jméno svého bratra.
A pak ho uvidíme. Patrně nestihl včas uhnout a zapůsobil na něj plnou silou zpětný ráz zbraně. „Tionasi!!“ zvoláme jednohlasně a vrháme se k němu, ale je pozdě. I kdybychom oba dva přiběhli dříve, stejně bychom mu nepomohli. Kámen pod ním je zbarvený krví a on má zezadu rozbitou lebku.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 19.02.2019, 21:19:43 Odpovědět 
   Zdravím.

Zdá se, že se útěk nedaří... Události nabraly spád, jeden z vězňů je po smrti, co se stane se zbývajícími vězni? Náš hrdina má jen dřevěný meč, a nádvoří je plné vojáků (gardistů) kteří jsou ozbrojení karabinami. Další díl napoví, zdali budou opět chyceni nebo utečou, ale šanci mají (jak se zdá) pramalou...

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Nikorost Niedermayer
(19.5.2019, 12:02)
SANDRA51
(16.5.2019, 02:59)
sbobet asiap
(15.5.2019, 14:37)
Romana ČERNÁ
(3.5.2019, 15:29)
obr
obr obr obr
obr
Kdy se člověk s...
arnoV
Pastýř smrti
Radher
VÍNO
obr.cz
obr
obr obr obr
obr

Milostný dopis
Bos Mutus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr