obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915111 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39055 příspěvků, 5697 autorů a 387952 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: V lese ::

 autor Zavel publikováno: 21.02.2019, 17:08  
 

Neměla tušení, jak dlouho se tím lesem procházela. Ani jak se tam objevila. Prostě tam byla. Ne najednou. Jako by pozvolna přicházela k sobě. Jako by se pomalu probouzela. Jako by její smysly a vědomí kousek po kousku vyplouvaly z temné hlubiny. Krůček po krůčku se nořila z beztvarých hlubin neexistence, aby se probudila tady. Mezi vzrostlými stromy. Přes jejich větve ji hřály sluneční paprsky. Hladily ji po tváři. Vítaly mezi sebou. Poklidně. S láskou a pochopením. Tak jako to už dělaly mnohokrát.

“Ochráníme Tě,” šuměly kolébavě, “jak dlouho budeš potřebovat. Jsme tu pro Tebe. A budeme tu pro Tebe. Stejně jako pro ty ostatní.”

Tráva a všelijaké byliny kroutily se kolem ní, aby společně posloužily k pohodlí toho čerstvě netrpělivého života. Když její existence neudržela ještě sílu prostředí, ve kterém se octla, poskytly jí vzájemně se proplétající oddenky a stvoly pohodlnou oporu jejímu stále sílícímu bytí.

“Uvolni se, nespěchej,” šustily svými lístečky, “budeme Tvým křeslem, dokud budeš potřebovat.”

Obklopena bujarým ptačím štěbetáním pozvolna bystřila své smysly. Jako novorozené kotě se snažila otevřít víčka, ale světlo zvenčí ji příliš pálilo, aby toho už byla schopna. Nedá se nic dělat. Musí se zatím spokojit se sluchem. Stačilo to. Bylo, co poslouchat. Všelijaký hmyz bzučel svými křídly kolem její hlavy, když se zvědavě zastavil u té malé vystrašené dívky.

“Ničeho se neboj,” šeptal jí každý z těch nepřeberných hlásků, “nejsi tady sama. Jsme tu s tebou. A ostatní také. Přicházejí.”

Jak jí byli všichni nápomocní! Nevěděla to jasně, ale nedokázala si bez nich svůj příchod představit. Přesto tušila, že jejich přítomnost zde není samoúčelná či náhodná. Že tu jsou, protože tomu tak kdosi chtěl. A díky jejich pomoci a její vůli pokročit dál, mohla pozvolna opustit bezpečí jejich starostlivé péče, zlehka otevřít oči a postavit se na své krátké třesoucí se nožky. Konečně se mohla rozhlédnout. Zjistit, kde že se to objevila. A snad i zjistí, proč vlastně. Bázlivě se pokusila o první krok, ale nebýt stále připravených výhonků a stvolů, byla by jistě upadla. Les nebyl nijak hustý. Stromy vyrůstaly z téměř nekonečné roviny v dostatečné vzdálenosti od sebe, takže byl celý živě prosvětlen, lemován v dálce polem houstnoucí mlhy. Dokázala již dokonce zaostřit ty drobné pomocníčky, kteří kroužíce kolem ji utěšovali a vlévali pocit bezpečí a sebedůvěry. Tolik jim chtěla poděkovat, ale věděla, že to není třeba, že oni o její vděčnosti vědí. A tak se pozvolna vytráceli. Jeden po druhém se vzdalovali, jako by měli na práci něco dalšího. Něco, co nesnese odkladu. Ano, bylo jich třeba jinde. Jinému. Či jiné?

S prvním jistým krokem se i zeleň jejího pohodlného křesla rozpletla do jednotlivých stébel a oddaně čekala, až jí bude zase potřeba. Jako by kráčela po jemném koberci když se její chodidla opatrně dotýkala země, ze které bujel les, jenž jí skýtal útočiště, dokud tomu bylo potřeba. Ať se však rozešla kamkoliv, na jakoukoliv stranu, les vypadal a působil stále stejně. Poklid, který v ní a ve všech, kteří jím prošli, vyvolával, však vytvářel z jinak obyčejného místa bezpečný azyl rozechvělých poutníků, kteří jím na své cestě procházeli. Zřejmých opor toho místa ubývalo, ale ten mírný pocit se zde rozprostíral všude. Vkročil i do ní a trval, dokud to bylo třeba.

“Klid, cestovateli, klid. Tvůj čas nadchází. Vstřebej ještě něco z mého klidu, dokud máš čas. Bude se hodit. Tak ještě chvíli. Ještě chvíli tu s námi vydrž. Na něco tu čekáš, i když o tom nevíš. A dál nesmíš, dokud k tomu nedojde.”

A tu náhle zahlédla matný obrys postavy, která jako by se zvolna vynořila mezi kmeny vzrostlých stromů z mlžného oparu nedaleko od ní. Jak se její zrak zostřoval a pohyby se stávaly jistější, rozeznala kolem sebe několik dalších stínů podobných bytostí. Některé malé, jiné vyšší. Malé se s opatrností procházely a nejistě rozhlížely obklopeny drobnými muškami a broučky, vedeny a podpírány zelenými výhonky trav a křovin. Ty větší klidně a odevzdaně kráčely od jednoho malého ke druhému, jako by snad něco nebo někoho hledaly. Nerozuměla tomu, ale nebála se. Věděla, že to tak má být. Řekl jí to přeci les. A tak čekala dál.


“Tady už jsem kdysi byla. Je to tak dávno. Tak dávno. Zapomněla jsem. Aby ne. Vždyť se toho od té chvíle tolik stalo. A tady to byl přeci jen okamžik. Přesto ale ve mně něco z tohoto místa zůstalo. Spíš dojem než vzpomínka. Ale důležitý.”

Vše kolem ní se rázem změnilo. Tak náhle. Před chvíli obklopena svými nejbližšími, jak stojí u její postele, někteří tiše, druzí s pláčem. Skrývali své pohledy, klopili zrak. S posledními minutami stále víc. Jako by se snad už ani nechtěli dívat. Jako by tam snad už s ní ani nechtěli být. Jako by to snad už ani nebyla ona, přestože stále poznávali její tvář. Unavená. Vydávajíc se na cestu. Opouštějíc téměř vše, co vytvořila. Každého z nich, kterému tolik dala. Tolik nechala. Už si ani nevzpomínala, jak dlouho vlastně na tom lůžku chřadla. Neschopna se hnout. Čím dál méně slov opouštělo její ústa. Čím dál méně úsměvů posílala oněm do smutku, beznaděje a zmatku se propadajících tvářím. Aby si konečně odpočinula. Dokončila své dílo. Zavřela oči. A byla pryč. Tam.

“Vítej zpět! Mezi námi. Tolik jsi toho vykonala. Vyprávěj. A nech se nést. Máš přeci ještě chviličku. Tady s námi. Než půjdeš dál. Ještě tu není. Ještě chvilku budeš čekat. Dává si na čas. Jako by se jí snad ani nechtělo. Ale již tu brzy bude. Vždyť na ni již netrpělivě čekají. Dočkat se nemohou. Vše je připraveno. Neměj strach. Tak, prosím, povídej. Stálo to za to? Za všechen ten strach? Tu bolest? Lásku? Nejistotu? Osamělost? Mezi všemi? A s nimi? Tehdy jsi se rozechvěle obávala učinit ten velký krok. Ale tolik se na tebe tehdy těšili. Také se nemohli dočkat. Jako ti druzí dnes. Tam venku. Nebo to snad všechno bylo marné?”

Nechala se tedy vést. Vnímala jejich zájem. Tak drobní tvorečkové, sebejistě se tyčící obři a přitom tak zvědaví, jak malá, na celý svět se těšící děcka. Věděla, že má čas. I to se za ta dlouhá léta naučila. Trpělivosti. Je to její čas. A na podstatné věci je ho vždy dost. Natož na podstatná rozhodnutí. Odpoví jim. Ale nejprve toužila opět pocítit vše, co tehdy. Aspoň něco z toho. Věděla, že bude vše vnímat zbystřenými zkušenými smysly. Bude vědět, kam se dívat, a co poslouchat. A také tak činila, když jen zdánlivě bloudila mezi staletými kmeny, obklopena zvědavými broučky a netrpělivými muškami. Věděla přesně, kam míří. Co tady má učinit. Na koho tu čeká. S kým se tu má setkat. Neocitla se tu jen pro sebe. Pro svoje poznání. Byla tu přeci pro ni. Stejně, jako tu jednou ona bude pro jiné.

“Rozumím vám. Pamatujete si na mě. I na všechny mé dětské představy, obavy a očekávání. Jen díky vám jsem se tu tehdy nebála. Máte nyní po všech těch letech právo se ptát. Vy ano. Protože jste mi tehdy tolik pomohli. Vedli jste mne, než jsem konečně potkala ji. Moudrou. Plnou zkušenosti. Na konci cesty. Ptáte se, ale odpovědi přeci znáte. Chápu, s každým dalším, kdo tudy projde vám stojí za to promluvit a zaradovat se s jeho příběhem, s jeho dílem. A většinou přece je důvod k radosti? Snad tedy i dnes se rozzáříte z mého vypravování. A já budu moci pokračovat tam dál. A díky tomu snad i ona. Tam ven. Do světa. Žít. Jen abych ji našla. Snad jsem tu včas. Cože? Však já vím, o všechno je postaráno. Chodí to tak věky, tak proč by se to teď nemělo podařit? Slyšíte? I teď, po všech těch letech o sobě pochybuji. Co naděláte? Jsem taková. Od nepaměti. Jsem člověk.”

Přemítajíc o tom všem, co naplňovalo a uskutečňovalo její uzavírající se existenci, kráčela prosvětleným lesem, doprovázena malými tichými společníky. A snad by i přes své nedočkavé rozechvění z nadcházejícícho setkání přehlédla obrysy postav, které jako by se vylouply z mlžného oparu, jenž ani jas prazákladního světla nedokázal rozpustit. Ano, vzpomínala si. Tak to mělo být. Tak se jí to tenkrát stalo. Ale kde je? Kde jen je? Nesmí ji minout. Musí ji najít. Musí se s ní potkat. Toužila po tom. Jinak by její pouť nedošla smysluplného konce. Vše by bylo zbytečné. Vždyť na ni již tam venku čekali. Nesmí je zklamat. Ji, ani ty netrpělivé nedočkavce. Je to její poslední úkol. Pak může jít. Pak si konečně odpočine. Pak konečně nebude. Tak sama. Konečně s nimi splyne. S nimi všemi. Pozornost té staré dámy náhle zaujala nejasná silueta malé holčičky.


Náhodný svědek toho okamžiku by se mohl domnívat, že se jejich pohledy snad minou a ty dvě, které si byly předurčeny, se nesetkají. Obě však věděly, že ta druhá tam někde je. Že se přeci musí potkat, Jak by bylo možné nepotkat se? Jak by pak jedna mohla kupředu a druhá zpět? Netušily samozřejmě, jak vypadá ta druhá. Zkušenější z nich však znala víc a věděla, kam se dívat, po čem pátrat. Přesto i ona byla v ten první okamžik překvapena. Překvapena a dojata. Jako by viděla samu sebe v hlubině mnoha desetiletí. Tak nejistou, vylekanou, ale plnou odhodlání a očekávání přicházejícího života. Musí za ní, pomoct jí, natáhnout k ní ruku, být jejím prvním průvodcem na dlouhé cestě. A předat jí vše, co musí být předáno. Něco, na co už je připravena a co si musí odnést tam ven s sebou. Něco, z čeho bude čerpat sílu po celý svůj život. Vydala se tedy již se vší rozhodností k odrazu oné budoucí bytosti. Nesmí ji už ponechat samotnou ani vteřinu. Dobře si pamatovala své první chvíle na tom místě před mnoha lety. Stejně tak ale věděla, že mají pro sebe zároveň tolik času, kolik bude potřeba. Přestože jsou obě na obou koncích jejich lesní cesty velmi očekávány. Vysvětlit si to nedokázala. A vlastně ani nechtěla. Byla si jista, že je to tak správně a že je o vše postaráno. Oběma jim zbývalo již jen pár krůčků.

Když jejich zraky prolomily onen světelný opar prostírající se mezi stromy, uvědomily si, na koho zde čekaly. Konečně tu není tak sama! Jen jediný pohled do těch vlídných unavených očí jí pomohl natolik soustředit síly, že již žádný její krok nezamířil mimo vyvolený směr vedoucí stromovím k její moudré učitelce. K té, která se díky ní samé stane celistvou a bude díky té malé schopna pokračovat tam dál kamsi do hlubin nebytí. Nikdy však nebude zapomenuta. Poklidný úsměv vrásčité tváře dodával odvahu potřebnou ke zdolání těch několika posledních metrů. A péče mušek, křovin a stromů stala se tak zbytečnou. Nepozorovaně se odloučily. Měly i tak dost práce. A věděly kde.

“Bála jsem se, že tě nikdy nenajdu!”

“Já vím, ale jak by bylo možné se nepotkat? Vždyť to přeci víš.”

Objaly se. Ne však jako babička a její vnučka. Zapadly do sebe jako dílky věčně rozpracované skládanky, které však měly již navždy zůstat na svém místě. Zdálo se, že čas neexistuje. A on tam přeci neexistoval. Měly ho dostatek. Jako by nešlo jen o pouhé objetí. Jako by si tím pevným dotykem vzájemně darovaly tolik, že snad už ani slov nebude zapotřebí. Objetí tak bezpečné. A ani jedna se ho nechtěla vzdát. Trvalo by snad celé věky. A stále by si měly navzájem co dát. Přesto musely pokračovat dál.


“Co jsi mi přinesla?” zeptala se holčička dychtivě, přestože znala odpověď.

“Vše, co ti chci dát. Vše, co ti musím dát,” zašeptala ta stará dáma.

Ani jedna nechtěla opustit bezpečí jejich objetí, ale nedalo se jinak. Ještě chvíli se jedna druhé beze slova dívala do očí. Mladé, nevinné, plné očekávání, tak zvědavé. Také její takové kdysi byly. Nyní unavené, zvolna se zavírající, avšak spokojené, šťastné. Také takové jednou budou. Vedly se za ruce a procházely po měkké trávě, která tlumila jejich kroky, aby jim po těch několik důležitých okamžiků jejich setkání poskytla tu nejbezpečnější kulisu, jakou jim poskytnout svedla. Na tu malou přeci číhá celý život a jeho překážky. A ta druhá jich má tolik za sebou. Jen odpočívejte. Jsem tu v tuhle chvíli jen a jen pro vás.

“Nikdo se mne nikdy neptal, zda chci, zda po tom všem toužím. Můj názor v tu chvíli nebyl důležitý. Prostě jsem se tu jednou objevila tak, jak ty před chvílí. Tam venku na tebe čekají, šeptalo mi cosi uvnitř. Nikdo mi ale neřekl, co bych si s tím vším vlastně měla počít, co dělat, čemu se tam věnovat, na co se soustředit. Tehdy mi tu řekli jen, že to má cenu, ale jen když si tím celým projdu. Sama. Úplně. Protože každý je nakonec vždy sám. Sám se sebou. Pro sebe. Přesto ale zároveň společně se všemi ostatními.”

“Když projdu celou cestu, o které mluvíš, co bude dál? Co mě čeká na jejím konci?” zeptala se holčička a zvědavě se podívala staré paní do únavou se přivírajícících očí.

“Příběh se uzavře a ty se vrátíš do míst, kde se setkáváme. Aby jsi zase ty mohla někomu dalšímu vypravovat, co vše venku čeká. A co bude pak? Až tento poslední úkol dokončíš? Víš, vlastně ani já pořádně nevím, jaké to bude. Vím jen, že na mne čeká konec. Zakrátko. Smrt se říká tomu konci. A pak už prý nebudeš. Ale i právě díky tomu poslednímu kroku budou moci do tohoto lesa přicházet další a další poutníci, aby pokračovali v práci, kterou jsme my odcházející tam venku sami převzali a snad i trochu zvelebili.” Stará paní se nejistě zahleděla kamsi daleko ven z lesa.

“A můžu to vše prostě odmítnout?” zašeptala dívenka bázlivě.

“Také jsem se tak tehdy ptala. Můj průvodce se tenkrát zasmál, jak často prý tu tahle otázka padá, a přikývl. Je možné odmítnout. Ale druhá taková šance se už nebude nikdy opakovat. Že zase zmizím a na moje místo se vypraví někdo, kdo o to všechno i s tolika překážkami vážně stojí. A je nás spousta! Přestože jdeme do neznáma, přestože tam na nás čeká spousta zármutku, bolesti a pláče. A i přesto, že na to všechno budeme sami.”

“Proč bych tedy měla pokračovat? Vždyť mi říkáš jen samé nehezké věci. Bojím se.” rozplakala se holčička. Stará paní ji znovu objala.

“Proto jsem přeci tady. Já tím vším prošla. Celé jsem to zažila. Snažila se, pracovala, pečovala o sebe i své okolí, sázela, zvelebovala, zušlechťovala, sklízela, bavila se, smála, plakala. Právě proto se tu máme setkat. Nevím, kdo tomu chce, ale je to tak dobře. Jen jdi dál. A i když budeš jednat jako já, bude to přesto pouze tvé vlastní dílo. Pro tebe i pro ty druhé, na kterých ti bude záležet. I pro ty, které neznáš a nikdy nepoznáš. A až toho dosáhneš, zažiješ... spokojenost. A pak budeš šťastná.”


V ten okamžik obě pocítily, že čas vyhrazený pro jejich setkání vypršel. Ještě jednou se pevně objaly. Odcházející dáma jako by se tak snažila předat poslední zbytky svých sil té drobné vylekané holčičce. Ta se k ní vroucně přimkla. Snad je to její poslední bezpečný okamžik před tím, než bude muset vyrazit dál. Už sama. Bez průvodce. Tak rychle! Už se nemohou dočkat. Tam venku. Stařenka dívenku políbila na čelo, zavřela oči a zhluboka se nadechla, jako by se chystala ke skoku do vodní hlubiny.

“Tuším, co mě čeká. Tolikrát jsem o tom přemýšlela. Jako každý. Jaké to asi bude? Jako dlouhý spánek bez procitnutí? Třeba i přesto pak něco bude. Něco úplně jiného. Snad. Mám strach. Nechci tam jít. Ale vím, že to tak musí být. Protože tomu tak vždycky bylo. Protože můj čas je u konce. Chtěla bych být ještě jednou tam venku, jen na chvilku, s nimi všemi. Nejde to? Výjimečně? Vím, je a bude tolik nových, na které již čekají. Musím jít. Teď už je čas jen jejich. Udělat první krok a půjde to. Půjde to. Musí…”

Pak rozhodně vykročila, opustila holčičku beze slova a zamířila mezi stromy vstříc vzdálené mlze, která les na obzoru obklopovala. Po několika krocích se jí ujali drobní motýlci a mušky, aby jí pomohli nechat se smířenou pohltit oním prosvětleným oparem. A pak už ji nebylo vidět. Nebyla. A nebude.


Holčička se ocitla sama. Ta stará paní zmizela v hloubi lesa. Nebylo už, co by jí předala. Byla hotova. Věděla, že musí jít dál. Tolik se toho mělo stát a ještě víc toho měla vykonat. Vždyť to ta znavená stařenka říkala. Náhle nebyla schopna hnout se z místa. Snad se i trochu snažila, ale to všechno, co před ní stálo, ji bránilo v prvním kroku. Cítila zvědavost. Chtěla vyrazit. Nešlo to. Tráva pod jejíma nohama se začala zvolna vlnit. Jako by se ji pokoušela jemně připomenout, že zde není její místo. Snad jí chtěla pomoci s tím rozhodujícím prvním krokem. Opatrně odlepila chodidlo od vlhkých zelenavých výhonků, pak zvedla druhé a pozvolna se nejistě vydala kupředu. Do každého z těch krůčků musela vložit tolik sil, přesto se její cíl začal zlehka přibližovat. A každý z těch krůčků byl naplněn pochybami. Přes její očekávání nemizely, ale rostly. Ne však na úkor plamene přesvědčení, který v ní ta stará dáma zažehla.

“Ale co dál? Hlavně jít. Ať už je tam venku cokoliv. Krok. Jeden. Druhý. Snad to půjde. Samo? Vždyť říkala, že ne. Musím se snažit. Sama! Tolik se bojím. Tolik strachu vyvolala. Prý přede mnou stojí jedna překážka za druhou. Přesto jsem vyrazila. Jdu dál. A sama! Jak to že jdu? Nikdo mne už přeci nevede. Nikdo mne už nemusí vést! Čím to je? Bojím se. Ale přesto jdu. Jsem tak zvědavá! O čem to vlastně mluvila? Přeci to nemůže být tak zlé. Přeci by mně tam neposílala. Přeci by po mne tam venku tak netoužili. Čekají. Už jdu! Jak jen mohu. Ze všech sil. Dělám, co je třeba. Protože… Jak že to říkala ta milá paní? Nemohu si vzpomenout. Jde to ztěžka. Vystrašila mne. Říkala, že tak je to dobře. Že tak to musí být, protože jen tak to má smysl. A já jdu! Krok. Další. Půjde to. Půjde to!”

Stařenka zmizela. Broučkové ani motýlci si na tu malou dívenku již ani nevzpomněli. Byli přece potřeba jinde a u jiných. Už jen stébla a mech pod jejíma nejistýma nohama ji po očku sledovaly. Opuštěná vyplašená holčička směřovala ke stále sílícímu proudu světla, který jí ukazoval směr jejího putování. Cíl i jeho začátek. Záře ji oslepovala a každý krok se zdál obtížnější nežli ten předchozí. Ona však nepolevovala. Přesto že se tolik bála. Nevěděla ani proč. Jen to cítila. Beze slov. Uvěřila každému slovu té staré dámy, která toho dne zemřela. Ještě jeden krok. A pak se narodila.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Apolenka 22.02.2019, 16:10:54 Odpovědět 
   Nádherné vyprávění napsané rukou zkušeného písmáka. Ocitla jsem se v kouzelném světě, jako bych poslouchala krásný koncert… žádný zbytečný či nelibý tón. Mnoho hlubokých myšlenek na pozadí kouzelného příběhu, který se výborně četl a dlouho bude doznívat. Díky, Pavle.
 Šíma 21.02.2019, 17:08:06 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Vcelku jde o zajímavý počin. Líbilo se mi ono postupné probuzení (či zhmotnění) naší postavy. Se smyslem pro detail jsi popisoval existenci oné dívčiny v Lese, který zřejmě nebyl obyčejným lesem. Myslel jsem na reinkarnaci, přeci jen si dívenka pamatovala, že zde již jednou byla. Byl Les místem pro odpočinutí před dalším životem? Na konci povídky se naše hrdinka narodila, když vzešla vstříc onomu světlu. Vše je vedeno s určitou "neurčitostí", která nabádá čtenářovu fantazii. Proč to všechno? Proč právě tento Les, proč jeho obyvatelé, proč tráva a stromy (aby toto vše komunikovalo s naší hrdinkou a utěšovalo ji, že je vše v pořádku a že to tak má být). Každý čtenář bude mít zřejmě svůj úhel pohledu na tuto povídku, která je zajímavě napsaná. Práce šotků Překlepníčků jsem si nevšiml...

Hezký večer přeji a mnoho zdaru v další tvorbě.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Maura.A
(20.3.2019, 22:36)
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
obr
obr obr obr
obr
Barvy života
Domíí
Plyšová panda a...
Samareth
Jahody a krém I...
Velocci
obr
obr obr obr
obr

Malíř a básník
Jndřich
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr