obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915172 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39166 příspěvků, 5709 autorů a 388599 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: (Revoluční rok) 1863 / 11+12 ::

 autor Rebekka publikováno: 06.03.2019, 21:16  
1862
Věnováno uživatelům Šíma a Danny Jé
 

„Árno,“ oslovuje mě. „Tohle je revoluce. Když to vyšlo Francouzům, proč ne nám? Řekni, proč ne nám?“
Krčím rameny.
„Vidíš,“ říká. Dívá se mi do očí. „Jestli opravdu hodláš spáchat atentát na krále… počítej se mnou,“ zubí se. „Já také toužím po pomstě. Tohle,“ ukazuje na svůj pahýl, „to se neodpouští.“
Chápavě přikyvuji.
Christian dál něco říká, ale já ho přestávám poslouchat, protože moje uši zaregistrují pro mě zajímavější zvuk. Kroky. Pospíchající.
„Gardisté,“ vyhrknu tak zděšeně, že ani nedokážu zakřičet. „Gardisté. Christiane, pryč!“ Bleskurychle balíme a bereme nohy na ramena. Takhle se ovšem pronásledovatelů nezbavíme. Říkám Christianovi, aby běžel dál, že ho dohoním, a šplhám na strom. Jsem jen asi dva metry nad zemí, ale stačí to.
Přemáhám bolest, hryžu se do rtu a tajím dech. Napínám tětivu, div nepraskne, a vystřeluji dva šípy zaráz. První nachází svůj cíl a vniká gardistovi do ramene, druhý jej míjí o několik centimetrů a vniká do kůry stromu.
Seskakuji na zem a běžím k postřelenému, vytrhuji šíp z jeho zranění a zvedám ho. Tisknu si ho k tělu. Nebohého vojáka zabíjejí vlastní druhové, když doufají, že mne aspoň jednou ze střel z karabin zasáhnou. Všechny se však noří do hrudi muže, který se stal mým lidským štítem. Tahle metoda se mi docela osvědčuje, bleskne mi potěšeně hlavou.
„Ať žije republika!“ vyhrknu a vyšvihuji se do sedla koně, ze kterého jsem vojáka sestřelil. Vytrhuji šíp ze stromu, znovu jej přikládám k luku a zabíjím dalšího vojáka, který na mě míří karabinou.
„Kde je ten tvůj společník?!“ volá na mě nějaký voják.
„Poslouchej,“ pronesu a vysílám šíp přímo k jeho uchu. V duchu vymýšlím plán, seskakuji z bělouše a posílám ho napříč lesem v naději, že najde Christiana. Ten jistě pochopí, co má dělat. Dobíhám k mrtvému vojákovi, beru si šíp a potřetí ho zapřu o tětivu. Tentokrát zasahuji mušketýra, beru jeho dosud živé tělo jako nový štít a šeptám mu do ucha:
„Zatančíme si čtverylku, kamaráde.“
Trefím dalšího gardistu a on si s posledním záchvěvem života vytrhne střelu z hrudi. Prima, myslím si, usnadnil jsi mi práci.
„Za republiku!“ křičím znova a tentokrát mě nelze přeslechnout.
Brzy zjišťuji, že mám problém. A nemalý. Obklopil mne dým střelného prachu, skrz jehož clonu nejsem s to pořádně zastřelit nikoho dalšího. Jsem tím značně rozrušen, dokud si neuvědomuji, že stejným obtížím musejí čelit i gardisté sami. Jak by mne mohli vidět oni přes takový závoj kouře? Usmívám se a opouští mne veškerý strach, schválně běhám mezi gardisty a schovávám se za nimi. Pak mě jen těší jejich výkřiky, když je jejich vlastní společníci zastřelí.
Teď jsem dvojnásobně rád za uniformy, které jsem ukradl. Když umírá jeden voják z šiku, zaujímám jeho místo a mířím do prázdna, jako bych hledal cíl. Pak zastřelím tři gardisty. Tím si jako voják z útvaru získávám jejich pozornost. Schovám se za vedlejšího gardistu a pak se plížím pryč. Po cestě se málem popadám za břicho smíchy.
Šaty dělají člověka. Svatá pravda.
Opouštím bitevní pole právě včas. Dusím se puchem střelného prachu a musím se zatraceně ovládat, abych se nerozkašlal. Vrhám se do lesa a jsem vděčný dýmu střeliva, kvůli kterému mne nemohou vidět. Urazím sotva dvacet metrů, když se potkávám s Christianem na bělouši. Napřahuje ke mně ruku a já se ho vděčně chytám a sedám si za něj.
„Pr-pryč… pryč…“ chraptím a propadám kašli. Otáčím se, abych seděl proti směru jízdy, zaklíním se nohama o nohy svého spolujezdce a napínám tětivu luku. Vysílám jeden šíp za druhým k šiku kavalerie, který nás pronásleduje. Už necítím strach, jsem naprosto klidný. Střelný prach cítím úplně všude, cítím jeho odpornou chuť na jazyku (mám pocit, že chutná stejně, jako páchne) vnímám, jak se mi přilepuje k vnitřku nosu, mám pocit, že se mi jeho miniaturní zrníčka dostávají až do mozku. A v srdci cítím prázdnotu. Ani nemrknu, když zasahuji vpředu jedoucího vojáka přímo do jeho křičících úst.
Strhávám si z ramene karabinu a nabíjím ji, protože už mám v toulci jen dva šípy, které si chci nechat. Nabíjení karabiny vám sice zabere podstatně více času než přiložení šípu k tětivě luku, ovšem když nemáte na výběr…
Naštěstí dobře mířím a i za jízdy zasáhnu každý cíl, většinu z nich smrtelně. Najednou cítím, jak jsme se trhnutím zastavili.
„Co je?“ ptám se. „Christiane, proč stojíme?“
„Árno…“ říká Christian.
„Co?“ Obracím se a okamžitě vím, co se děje. Rychle zasahuji výstřelem z karabiny posledního z pronásledovatelů a seskakuji na zem s čerstvě nabitou zbraní. Pečlivě mířím na obličej gardisty. Má na sobě uniformu s epoletami a zeleným lemováním, na hlavě odporný důstojnický klobouk, který bych si nenasadil, ani kdyby mi za to měli zaplatit padesát napoleonských franků. A za sebou vede čtyřicet pěkně vyzbrojených gardistů. Tohle je infanterie.
Já se ale nezaleknu, okamžitě odhazuji luk a vrhám se vojákovi okolo krku. „Ethane!“ volám. Směje se.
„Nazdar potížisto,“ říká. „Garda je s vámi! Teda aspoň my.“
„Lepší než nic,“ říkám s neskrývanou vděčností.
„Ta uniforma ti sluší,“ zubí se na mě.
„Ty…!“ zvolám, ale přitom se směju. „Nechte toho, všichni! Ale co to máš na sobě? To není uniforma, ve které jsi byl před týdnem.“
„Kapitán Ethan d’Ykkhó,“ pokládá si ruku na prsa.
„Tak ty jsi kapitán!“ volám nevěřícně.
„Pozor! Za tebou!“ zvolá a já se stihnu tak akorát rozplácnout na zemi, než mě obratně přeskakuje, v krátkém zápase odzbrojuje svého protivníka ve stejné uniformě, jakou má on, chytá ho pod krkem a s úšklebkem se ptá:
„Dáme si k večeři husu?“
Pak mu bez emocí zakroutí krkem.

Ethan! Ethan d’Ykkhó! Tak jemu se opravdu podařilo shromáždit všechny zrádné gardisty a přimět krále, aby právě je vyslal pátrat po nás do lesa!
„Jste zranění?“ ptá se.
„Já jsem spíš unavený,“ říká Christian. „Jo, a… tady Árno… má… zlomenou ruku… ehm…“
„Fajn,“ říká on. Rozhlíží se kolem sebe. „Je tady spousta mrtvých, chcete sbírat šípy?“
„Dal jsem si s nimi docela práci…“
„Dobře,“ přikyvuje. Obrací se k vojákům. „Cyrile, vezmi si tucet mužů a jeď do města, chci, abyste strhali veškeré obrázky tváří těchhle dvou, které najdete, a hleďte to tam prohledat pořádně!“
„Rozkaz, kapitáne!“ zahaleká hromotluk v uniformě, vybírá si namátkou své společníky a pošilhává po našem bělouši. „Můžu si vzít koně?“ ptá se.
„Ne!“
„Achjo,“ říká tak strojeně, až se musíme rozesmát. Smějí se i někteří jeho společníci a dokonce i Ethan jen stěží potlačuje úsměv. Jako jeho velitel však musí být přísný. Nakonec to nevydrží, přistupuje k němu, obdaruje ho lehkým pohlavkem a se smíchem říká:
„Tak padej, ty jeden!“
Jakmile vojáci mizí, propuká definitivně v smích. „Promiňte,“ omlouvá se se slzami v očích, „on je příšerný podřízený!“
Teď už se nesměju. Nemůžu si pomoct, ale ten Ethanův smích mi vůbec nesedí k jeho uniformě kapitána.
Rozhlížíme se po mrtvolách na zemi a zpíváme si revoluční píseň.

„Svrhneme krále, není zbytí,
Co dosud dělo se, už nesmí býti,
Král ať se v blátě válí,
My sami budem‘ si králi!

Král míval všechno a my nic,
Nepřipusťme to nikdy víc.
Králi už poslední vteřinka tiká,
Ať žije svoboda, republika!!“

„Fajn,“ pronese poté kapitán d’Ykkhó. „Náskok jsme jim dali, tak teď půjdeme taky my. Árno Öörr je zraněný, tak ať se veze!“
A pomáhá mi do sedla.
Nespěcháme, protože víme, že teď není důležité, abychom se do města dostali rychle, nýbrž především to, aby tam dříve byli naši společníci. Živě si povídám s Ethanem a Christianem a zapomínám na nebezpečí, které nám hrozí.
Když projedeme bránou a tryskem se přiřítíme na náměstí, u kašny stojí hlouček vojáků. Nahnali sem snad veškeré obyvatelstvo hlavního města. Ti se tísní na prostranství, někteří vyděšení, jiní nervózní, všichni do jednoho netrpěliví.
„Árno, oni chtějí řeč,“ šeptá mi Ethan. „Ty jsi prodával na trhu, umíš mluvit, oni tě budou poslouchat.“
„Nevím, co mám říkat,“ zamumlám. Zhlížím se ve vodě. Zkrvavená ošumělá uniforma gardisty, ze zad mi spíše padá, než že na nich drží toulec se šípy, hruď mi obepíná luk. Opasek mi zdobí rapír a spousta měšců, všechny kradené. Jsem otrhaný, špinavý, páchnu střelným prachem i zaschlou krví a vlasy mám slepené krví a potem. Takového člověka že budou poslouchat? Musím to ale aspoň zkusit.
„Pravdu,“ odtuší on. Blýskne po mně pohledem. „Řekni jim pravdu.“
A já stoupám na kašnu a popravdě líčím celý svůj příběh, jak mne zatkli za něco, co jsem neudělal, i když jsem plukovníkovi chtěl jen pomoci, jak popravili Quöa i jak nás překvapili v lese. Nevynechávám ani svého přítele, kterého připravili o ruku. Nakonec dodávám, že je načase se pomstít.
Koušu se do rtu. Nenapadá mne, co víc dodat, něco takového dělám úplně poprvé. Možná má ale Ethan pravdu, jaký je rozdíl mezi tím, co tu dělám nyní, a prodejem na trhu? De facto žádný. Tady jen prodávám myšlenku – silnou myšlenku, která má probudit kuráž v ostatních měšťanech, protože revoluci lze jen těžko provést ve trojici.
Pak někdo ze shromážděného davu začne notovat revoluční písničku. Vnímám, jak se k němu postupně přidávají další a další hlasy, mezi prvními Ethan, aby jim ukázal, že část gardy je také na straně povstání. Pomalu si uvědomuji, že tady už ovšem nejde pouze o povstání. Protože Francouzská revoluce přeci znamenala mnohem víc, svrhnutí krále, jeho popravu i státní převrat a konec veškerých feudálních zvyklostí. Protože je jedno, kolik století uběhlo, tenhle řád zůstával nezměněn. A my se tady snažíme o totéž. O kolik víc odvahy si bude žádat zahubení krále než pouhá vzpoura? Kolik lidí zemře ve jménu revoluce? Co když to tady dopadne stejně jako ve Francii,co když s sebou svržení krále přinese dobu mnohem horší, než jaká byla dosavadní éra monarchie? To jsou otázky, které si musíme nevyhnutelně položit a řádně se nad nimi zamyslet.
Jenomže právě tohle lidé nechtějí, touží po povstání, krveprolití. Chtějí stejně jako já svrhnout a zahubit krále, který jim tolik ublížil. Dochází mi, že tahle myšlenka v mnoha lidech vřela už nějakou dobu, byla jako bedna střelného prachu, ale to moje slova posloužila jako perfektní rozbuška. Napůl nechtěně jsem rozpoutal něco, co již nelze zvrátit. A to jsem řekl jen pravdu.
Mám sto chutí znova se ujmout slova a začít na všechny křičet, jestli si i oni uvědomují riziko, že bychom mohli dopadnout jako Francie. Vždyť jak dlouho jim vydržela republika? Hned po vyvrcholení revoluce, pochodu na Bastillu a popravení krále nastoupil ambiciózní Bonaparte, proti kterému jsme bojovali jedenáct let. Muž, který tak zarputile hájil republiku, se nakonec stal císařem, jaká to ironie. A když byl poražen, spolek cizích zemí ustanovil Francii znovu monarchií a na trůn dosadil krále.
Co když se to podobně zvrtne i u nás? Voláme Robespierrovo jméno, ale jak ten skončil? Pod gilotinou, stejně jako král, a přitom byl revolucionář. Nechci, aby se to stalo taky v Gonách.
„Už nemůžeme čekat!“ zvolá Ethan za mě. „Už nemůžeme čekat! Bojujme, bojujme proti králi, za svobodu, za vlastní vládu, za republiku!“
I touto jedinou větou způsobí, že dav začne skandovat: „Ať žije republika! Ať zhyne tyran! My chceme republiku!“
Zatímco takovýmto způsobem rozmlouvá s davem a šíří své republikánské myšlenky, vytrácíme se s Christianem do podloubí.
„Myslíš, že máme šanci?“ ptám se.
„Těžko říct,“ vzdychá. „Árno, ke svržení krále potřebuješ víc než armádu vesničanů s vidlemi, musíme mít zbraně! Vidle proti gardistům s kanóny nepomohou!“
„Však my budeme mít zbraně,“ ubezpečuji ho. „Až zabijeme pár vojáků, lidé si vezmou jejich karabiny a šavle.“
Propaluje mě pohledem. Jsem vděčný za jeho pomoc, protože on se účastnil povstání před třemi lety, kdy jsem já ještě ani pořádně nevěděl, na které straně stojím. Vlastně jsem to nevěděl ani to ráno, kdy jsem se pohádal s plukovníkem. Všechno se mi ujasnilo v tom žaláři, když popravili Quöa. Protože já nemohu sloužit králi, který mne dal neprávem uvěznit a dal mi přihlížet smrti mého spoluvězně. A pro Christiana s Tionasem to muselo být ještě horší, neboť s ním strávili delší dobu než já ten jeden den.
„Budeš skvělý vůdce,“ říká nyní.
„Já?“ třeštím na něj oči. „Laskavě se na mě podívej, mon ami, já nestojím venku a nepřesvědčuji dav, aby se ke mně přidal, to dělá Ethan. Já nejsem žádný vůdce, nemohu být!“
„To si jen myslíš,“ vede si svou. Těžko mu mohu nadávat za jeho tvrdohlavost, když já nejsem vůbec jiný.
„Sakra!“ zvolám. „Copak to nevidíš?! Lidé mu visí na rtech!“
„To viseli i tobě,“ namítá. „Klidně bys tam mohl stát ty. Máš plány a ambice. Věřím, že bys to dokázal.“
„Ale neumím mluvit,“ říkám. „Ethan patrně potřeboval jen ukázku idiotského amatérského proslovu, aby pak mohl uchvátit dav vlastními řečmi! A jen tak mimochodem, mým jediným cílem je zneuctít toho monarchu, jak jen to bude možné, potupit ho, zbavit ho veškeré cti! Udělat mu totéž, co on udělal mně, když mne zatkl!“
„Nepřekvapilo by mne, kdybys to dokázal,“ podotýká. „Samozřejmě kdybys chtěl. Jenomže ty nechceš, Árno. Podívej se na sebe! Pořád vykřikuješ něco o republice, vykládáš, jak nenávidíš krále, a co uděláš pro to, abychom se ho zbavili? Nic!“
Překvapeně zamrkám. Jeho slova nedávají smysl! Copak to má nějakou logiku? Pokud ano, já žádnou nevidím.
„A co ty?“ okamžitě přecházím do protiútoku. „Tys taky básnil, jak se mu pomstíš, co teď děláš?!“ Vím, že to ode mne není ani náhodou fér, poněvadž ho revoluce potřebuje, je jedním z mála, kteří byli účastni původního povstání. Potřebuji se na něj však taky kvůli něčemu vztekat, byť by to mělo být naprosto iracionální.
Vidím na jeho očích, že to ode mne skutečně nebylo fér. Nehodlám se mu ovšem omlouvat, na to jsem příliš v ráži.
„Věřím, že kdybys dostal krále do rukou ty, zařídíš, abys pomstil svou čest, mou ruku i Quöovu i Tionasovu smrt.“ Vím, že mi říká upřímnou, nefalšovanou pravdu bez špetky ironie. Nedokážu mu to ovšem oplatit.
„Ha, takže všechno necháváš na mě!“ volám. „To je mi teda pomoc!“
„Ty jsi něco pil, Árno?“ ptá se vážně.
„Jasně,“ říkám uštěpačně, „to víš, že jo, dal jsem si šest lahví vodky!“
„To leccos vysvětluje,“ souhlasí. Postřehuji, že už nějakou dobu nemluví rozzlobeně, ale jen klidně odpovídá na moje útoky. Jako bych proti němu útočil rapírem a on každý můj výpad vykryl s lehkostí, jež mi vyráží dech.
„Zázrak, že nejsi mrtvý,“ říká nyní. „Po takové dávce alkoholu…“ Najednou sklopí oči k zemi. „Promiň, Árno, hádat se s tebou mne unavuje,“ říká otevřeně. „Mimochodem, došel mi ten střelný prach, co naše sázka,“ připomíná.
„Tak si ten měšec třeba sežer!“ vrčím a házím po něm váček, který však pouze sklouzává po jeho zraněné ruce na zem. Musí se shýbnout, aby jej zvedl. „A tu pitomou revoluci si veď taky sám!“ křičím, otáčím se na podpatku a nakvašeně mířím pryč. Ani mne nenapadá se po něm ohlédnout.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 06.03.2019, 21:15:04 Odpovědět 
   Zdravím.

Vést revoluci není zřejmě jen tak, a my tady máme menší krizi. Další díl nejspíše prozradí, kudy se vyprávění vydá, jak se zachovají hlavní hrdinové a zdali zvítězí chladná či horká hlava...

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 06.03.2019, 21:32:47  
   Rebekka: Souhlasím, vést revoluci není snadné, zejména pro člověka tak mladého jako Árno...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Nikorost Niedermayer
(19.5.2019, 12:02)
SANDRA51
(16.5.2019, 02:59)
sbobet asiap
(15.5.2019, 14:37)
Romana ČERNÁ
(3.5.2019, 15:29)
obr
obr obr obr
obr
Kdy se člověk s...
arnoV
Pastýř smrti
Radher
VÍNO
obr.cz
obr
obr obr obr
obr

Milostný dopis
Bos Mutus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr