obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915352 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39478 příspěvků, 5737 autorů a 390266 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Kulisy ::

 autor Zavel publikováno: 08.03.2019, 20:11  
 

Kulisa první

“Musíme je zničit!” valilo se z tlampačů. Neustále. Pořád a dokola. Hlasitěji a hlasitěji. Slova, která měla zasáhnout každé ucho. A všechny přesvědčit o tom, kdo je tu pánem. Kdo je u moci. A jaké jsou jeho snahy. Jeho cíle. Nikdo neměl být na pochybách, co přijde. Co přeci musí přijít. Protože si to všichni přejí. A kdo ne, bude poučen. Jiný způsob není. Jinak se nebude možné odpoutat od temné minulosti. Jinak svou zemi neočistí. A tak byla té dříve vysmívané hrstce samozvaných spasitelů nabídnuta absolutní moc. A oni po ní sáhli. Protože stávající situaci již přeci nebylo možné dále trpět. Již toho bylo dost. Již bylo dost škod, ničení a ztrát. Někdo musel rázně vystoupit a vzít na sebe odpovědnost za očistu společnosti. Byla jich troška, ale jejich přesvědčení bylo neotřesitelné. Takové, se kterým souzněla ona mlčící většina, jež doposud neměla zastání a úpěla pod tlakem samozvaného výkvětu společnosti. Opomíjení pracovití poctivci nyní demokraticky povstali, aby svrhli vše, co je drželo v okovech. Tak nějak se alespoň ty události tehdy vykládaly.

“Již dlouho jsme to vše trpěli. Ale teď to končí. Naše trpělivost je vyčerpána. Už dost! Říkáme dost! Teď a tady!”

Pomyslný pohár trpělivosti právě přetekl a moci se opět chopili prostí spravedliví občané, aby učinili přítrž sobeckému řádění a nastolili pořádek za použití všech prostředků. Všichni, kteří dosud škodili, musí být bez odkladů a bez milosti odstraněni ze svých dosavadních pozic. Ti všichni, kteří svými nekalými aktivitami tak nechvalně prosluli, musí jít. Je třeba, aby zaplatili. A je třeba, aby byli jako viníci jasně označeni. Potrestáni. A bude-li to třeba, i souzeni. Následně pak izolováni od ostatní slušné společnosti. A ta přece velmi dobře věděla, o koho šlo. Znala je dlouhé roky. Sledovala tehdy, jak se derou k moci. Zprvu jim sama uvěřila jejich sliby. Sedla na lep. A dala jim tak možnost zakořenit ve vysokých funkcích a získat více a více moci, než jim náleželo. Ne však pro dobro těch obyčejných důvěřivců tam dole. Jen pro své vlastní zájmy tak činili. Teď budou po zásluze potrestáni! Včas jsme prohlédli jejich špinavé záměry a učinili přítrž jejich řádění.

“Všichni my spravedliví víme, o koho jde. Kdo je tím, který po léta škodil našemu úsilí a mařil zdravému tělu národa v konání toho nejlepšího pro jeho zářivější budoucnost!”

Není třeba tu skupinu přesně definovat. Všem je přeci jasné, o koho jde. A komu ne, zcela jistě patří k nim. Na druhou stranu. Víme o nich totiž vše. Jak vypadají. Jak se chovají. Co je jejich cílem. Nepatří k nám. Již podle toho je přesvědčivě poznáte. Nemluví naší řečí. Jsou povýšení. Kují pikle. Jsou tajnůstkářští. Pracují jasně proti nám. Neznají nás. Jsou nám zcela cizí. Nerozumí nám. Mají prapodivné zvyky. Chtějí se za každou cenu lišit od zdravého těla národa. Chovají se jinak. Vždy a za každou cenu. Samoúčelně. Jen aby mohli škodit. S pomocí všech jim podobných za hranicemi našeho státu. A že jich tam je! Jsou přeci všude! A i ti by měli být eliminováni. Ať si každý udělá pořádek před vlastním prahem. Však my víme, jak je najít. Jak je vypátrat. Můžeme těm dobrým lidem v zahraničí pomoci s tak nesnadným úkolem. Máme už své zkušenosti. S vyhledáním, souzením, izolací, eliminací. Rádi pomůžeme vítězství spravedlnosti i mimo naši zem. A jednou i na celém světě! Není jiné možnosti. Musí k tomu dojít. Takové jsou zákonitosti historického vývoje, záruky pokroku. To ví každý z nás! Naše tažení v jeho jméně bylo volbou současného vedení zahájeno!

“Musíme být přísní, nesmlouvaví. Jinak nepřežijeme. Musíme je zničit!”

Ty jasné věty byly opakovány tak často, že je málem za své přijali ti nejzarytější odpůrci. I na ně došlo. I je si našla. Bylo těžké vytrvat. Nepřidat se. Nepodlehnout svůdnému vábení vize přehledného, jasného, avšak poněkud zjednodušeného a pokřiveného světa. Zdálo se být nemožným ukrýt se tak účinně, aby je ona slova nedostihla. Nevloudila se do jejich uší. Do jejich mysli. A duše. Přesto že se snažili, jak jen mohli. Některý podlehl, jiný vytrval. Málo takových bylo. Mnoho však nevydrželo. Přidali se k těm ostatním. K většině, jejíž přirozenou součástí se ta slova již stačila stát. Měli konečně svůj klid. Zlomili se. Nebyli zlomeni. Sami klesli. Raději. Chtěli žít. Aspoň trochu. Jak se jen dalo. Dobře věděli, že tím rozhodnutím cosi ztrácí. Byla to jen jejich volba. Zátěž svědomí. Není jistě jednoduché tak dlouho žít. Na pochybách, které jim byly vlastní. Tak vlastní, že je po celá léta jejich života udržovaly v neklidu a tolik nejisté. Ano, tak se nedá dlouho žít. A oni žít chtěli. Měli jiné starosti. K těm hodlali napřít své síly. Museli se rozhodnout. Vědomě či nevědomky. Učinili rozhodnutí. Nebyli pak bezstarostní, ale mohli se konečně soustředit jen na to, co je trápilo nejvíce. Strhli jednu z dimenzí života a ten se jim tak zdál jasnějším. A snad i několik šťastných okamžiků navíc přinesl. Avšak jen pokud dokázali dostatečně účinně obelhat sami sebe. Některým se to podařilo, aby jim pak bylo dovoleno žít vcelku spokojené prosté životy. Jiným méně. Některým vůbec. Snad ani sami nechtěli. Ano, žili i tací. Co s nimi? V té zemi pro ně nebylo místo. Takoví zde nebyli potřeba. Kdo by se odvážil čelit složitosti života v celé její šíři? K čemu to? Víme, kam to vede. Nikomu to neprospěje. O tom se již přeci v minulé éře dostatečně přesvědčili. Tak zde již odmítali žít. Nad osudem oněch nepoddajných blouznivců se začalo povážlivě šeřit. Snad jim ještě bude pomoci. Tu nejpodstatnější bitvu však musí svést oni sami. Sami. Se sebou. V sobě samých. Mysleme na ně. Mysleme na jejich kuráž.


Kulisa druhá

“To jsme to tedy chytli,” zabručel k manželce, zatímco mžoural škvírou mezi závěsy oknem ven přes laťový plot.

Usrkl něco kávy a zavřel okno. Štiplavému dýmu jen na poslední chvíli zabránil, aby vnikl do místnosti. Zaslzel. Otřel si oči papírovým kapesníkem. Kdyby stál venku, snad by si i odplivl. A snad by se pak před sebou i mírně zastyděl. Možná. Jisté to není. To věděl jen on. Mohli žít kdekoliv. Vybrali si toto místo. Působilo tak klidně, tak ustáleně, tak přehledně a jasně. Ano. To bylo to, co s manželkou hledali. Klid na život. Vše jak má být. Jak si to společně představovali. jak si to vysnili. Jak byli přesvědčeni, že se má žít. Navenek i uvnitř. Vše mělo být takové. Nic nemělo narušovat jejich ideální vizi. Snad jen drobnosti. Ale s těmi by si snadno poradili. Zde chtěli vychovat své děti. Tam měly vyrůstat. V tom správném prostředí, obklopeni těmi správnými lidmi. Nic, co nezapadalo do jejich představy, nemělo narušovat výchovu v občany, v jaké mají být podle svých milujících rodičů vychováni. Pro dobro jejich i té dobré společnosti, jíž se cítili být pevnými členy. Protože jen z takových lidí mělo ono společenství růst. Nikdo jiný neměl do něj skutečně patřit. A tak věřili a doufali, že přestože kolem nich existovali jedinci, kteří do této představy nezapadali, jejich přesvědčení prostřednictvím dobrého úsilí převáží nad škodlivým vlivem divošsky neotesaného smýšlení těch, kteří jejich vizím a snům nevyhovovali. V tu chvíli pocítil nutkání opět vyhlédnout okenní tabulí tam ven přes plot.

“Jako by nestačilo, jaký nepořádek dělají na svém. To musí obtěžovat i nás?”

Za oknem se valila hustá oblaka temného dýmu, jako by chtěla jejich dům zcela pohltit. V tu chvíli se jeho zbytnělá představivost, kterou rád čas od času pustil z uzdy, dala do práce. Temná masa, která již mezitím stavení zcela obklopila, přetavila se v jeho očích v kypící houbu, která prorůstá společností a kteréžto růst se nedá zadržet. Pokud se to takovým jako je on nepodaří, takoví jako on budou pohlceni. A s nimi vše dobré, co v této společnosti je a bylo. Kultura se rozloží na nesourodé jednotlivosti, které budou rozdupány valící se primitivní masou. Strachy se zachvěl, aby zahnal přemrštěné vize, které čas od časy vyprodukovalo jeho na svět deroucí se podvědomí. Byl si toho vědom. Avšak nebyl schopen s tím cokoliv dělat. Možná ani nechtěl. Kdo ví? Někdy je ovládal. Jindy tomu bylo naopak. Stejně jako byl čas od času schopen popřát sluchu slabému hlásku ve vlastním nitru, který mu našeptával, že věci jsou o něco složitější, než si chtěl uvědomovat v každý všední den, jak jej jeden za druhým stárnoucího míjely. Ale oni tam byli. Stále. Viděl je. Málem by je i cítil. Zamračil se. A oblaka temného kouře se dál valily před jeho francouzskými okny. Nechtěl se dívat, ale přesto se díval dál. Sledoval každý jejich pohyb. Tak jako ho jakýmsi zvráceným způsobem lákal pohled na znetvořené tělo, nespouštěl oči z proplešlého muže středních let, který se za plotem pokoušel zažehnout dřevěné uhlí v laciném zahradním grilu.

“Je tak odporný. Dělá se mi z něj nanic. Jeho vzezření přesně odpovídá tomu, co si o něm myslím.”

Uprostřed nevelkého, na mnoha místech vyšlapaného trávníku se z oprýskaného grilu zvedala hustá oblaka temného kouře. Vítr je prudce hnal směrem k sousednímu pozemku, kde halil v dusném štiplavém příkrovu rozlehlou vilu s čerstvě bílou fasádou. Kolem pobíhaly rozjívené děti, které se jeden přes druhého pisklavými hlásky dožadovaly zdárného výsledku otcova neohrabaného snažení. Ten je co chvíli prudce okřikl, zatímco se neúspěšně snažil uvést gril do provozu. Mezitím si čas od času lokl z pozvolna se vyprazdňující lahve. Žena, zřejmě jeho manželka, obklopena svými společnicemi usazenými na rozklížených lenoškách k němu co pět minut vysílala důrazné dotazy plné nedočkavosti. Když se jí odpovědi nedostávalo, vrátila se v hovoru ke svým společnicím, které kroutily nakadeřenými hlavami a obracely unavené oči v sloup. Co mu po nich bylo. On je přece nezval. Chtěl jen co nejrychleji splnit úkol a jít si po svém. Sám přeci dobře věděl, na čem je nezbytné pracovat. Nekonečný úkol. Tak nějak tomu sám pro sebe říkal. Měl tedy svých povinností a starostí dost. A tak málo času, který by jemu samotnému říkal pane. Tak se ho snažil utrhnout aspoň kousíček, jak jen se dalo. Občas to vyšlo. Ale dnes? Dnešek je marný. A práce tolik. Kam se jen rozhlédne. Raději už se příliš nerozhlíží. To nekončí dobře. V tu zamyšlením ztracenou chvíli ho rozdováděné děti povalily na pozvolna umírající trávník. Se smíchem je k sobě pevně přitiskl. Manželka vytržena z hovoru náhlým pohybem, který zachytila koutkem oka, se vřele usmála. Všechno bylo dobré. A aniž by to tušili, téměř bez ustání je sledovaly dva páry zkoumavých očí mžourající škvírou mezi zataženými závěsy. Ústa na jejich tvářích se s vlídně chápající jemností usmála.

“Zůstanou navždy takoví. Nikdy z nich nic nebude! Nikdy se nepozvednou!”

I takové úvahy vyplouvaly na hladinu jejich myslí při každém pohledu přes plot. Snad ani tolik nevinili své obhroublé sousedy za to, jací jsou. Ano. Jistě. Mohli se sami zdokonalit. Ale to přec vyžaduje soustředěného tolik úsilí. Ba ne. Tak přísní ani oni nebyli. Ve skulince mezi takovými myšlenkami zaznělo v jejich nitru něco samolibé povýšenecké shovívavosti. A současně i trocha lítosti. Lítosti sycené mimo jiné i pohledem na ušmudlané děti, jak se nudí kolem oprýskaného sousedova domu, či jak jen tak pro nic za nic, od ničeho k ničemu den za dnem přežívají bez jakéhokoliv cíleného směřování. Z toho se je odvažovali vinit. Je oba. Muže a ženu tam za plotem. K čemu pak to všechno? K čemu tolik sil vyplýtvaných zcela marným směrem. A on a ona skrývající se stále za závěsem přeci dobře věděli, jaký směr je ten správný. Své děti jím vedli. Jen jejich pohled byl ten správný. Výsledky jejich snažení, tak jak je nazírali, je stále víc a víc přesvědčovaly o správnosti takového názoru. A sousedé a jim podobní, které manželé takto nazírali, se tak jen dál a hlouběji propadali v očích pána a paní bezpečně ukrytých za trojitým sklem mírně špinavé a značně zamlžené okenní výplně. Přes to, že jejich zraky byly ostré, jasné a bez zákalu. Jinak tomu nemohlo být. Jinak se ani přes plot nebyli schopni dívat. Dále totiž ani dohlédnout nechtěli. A tím způsobem dál a stále intenzivněji smýšleli ti dobří lidé, kteří netoužili po ničem jiném, nežli jen v klidu žít a vyznat se ve složitosti světa kolem nich.


Kulisa třetí

“Muselo to tak být. Tak to prostě chodí. Něco za něco. Člověk přeci nemůže být stále jen obětí.”

Větší bolest snad ještě nezažil. Trpěl. Jak se to mohlo stát? Co on udělal špatně? Vždyť vše působilo tak dobře. Vše bylo úžasné. Skvělé. Šťastná budoucnosti ležela před ním. Před nimi. Nic ji přeci nemohlo pokazit. Tak proč se to stalo? Tolik se snažil. A i přesto tam teď seděl sám. Plakal. A pil. Na žal. Toužil po úlevě. Bezesném spánku. Usnout se nedaří. Nejlíp tak umřít. Neexistovat. Alespoň zapomenout. Na vše, co se stalo. Nemohl. Cosi mu bránilo. Ale jistě. Byl to on sám. Ať se snažil, jak jen mohl, nebyl schopen o tom přestat přemýšlet. Tolik okamžiků, tolik myšlenek a ještě víc vzpomínek obtěžovalo jeho znavenou mysl. Obrazy, myšlenky, pocity. Jedna přes druhou se hlásily o jeho pozornost, kterou jim nemohl nevěnovat. Neměl sil vzdorovat dotěrnému nutkání obírat se jimi zas a znovu. Stále. Znovu. Dokola. Z různých úhlů. Donekonečna. Musel to tak dělat. Jinak to neuměl. Jinak se s něčím takovým neuměl vyrovnat. Věděl to o sobě. Znal se přeci. Jako každý zná nejlíp sám sebe. Neuměl se tolik obelhávat. Tolik jistě ne. A tak přežíval. Den za dnem. A jeho snažení bylo úspěšné. Bolest slábla. Zlé vzpomínky milosrdně propadaly hlouběji do propasti zapomnění. Ne zcela. Jen tolik aby mohl žít dál. A snad někdy i začít znovu. A jednoho dne! Konečně! Bylo to pryč. Ne zcela. Něco zůstalo. Cosi jako nezacelená rána. Nezhojená jizva. Ale mohl jít dál. Přes to. Přesto, jak mu to mohla udělat? Jak ho mohla opustit? Jak ho mohla zradit?

“Mrzí mě to, ale jsem nucen to udělat. Jiná cesta není. Prostě to tak chodí. Smiř se s tím. Jako já.”

Již po nějaký čas cítil, že se věci vyvíjejí jinak, nežli si původně představoval. Jedno očekávání za druhým zmařeno, následováno bezbřehým zklamáním a odvaha pokračovat dál den za dnem se ztrácela. Jediné, co zbývalo, byl už jen dojem tíže, jak ho táhne k zemi. A on s ní již nechtěl marnit čas. Stále jistěji byl odhodlán se jej zbavit. Zbavit se pout, které ho svazovaly. Zbýval jen obtížný pocit, že musí projít tím nechutným dialogem, který by on nejraději provedl coby úsečný a uzavřený monolog. Žádné otázky. Žádná lítost. Bez slz. Bez výčitek. Bez následků. Alespoň bez těch, která by se jej nadále vtíravě dotýkala. Ostatně, není přeci o čem dál mluvit. Již bylo vše řečeno. Byť třeba mezi řádky. A na takové čtení je jistě zapotřebí jen jednoho čtenáře. Nikoliv dvou. Tak proč to celé prodlužovat? Myslel to přece dobře. Věděl, jaká cesta je pro všechny zúčastněné tou nejohleduplnější. S minimem ztrát, s minimem bolesti. Bez potoků slz a neuváženě vyřknutých slov, výčitek, ba i nadávek. Však to všichni známe. Víme, jak to chodí. Jaké to vždycky bývá. Každý si tím v některé z obou rolí prošel. Vždyť jsme dospělí. Musíme činit dospělá rozhodnutí. Rozumně. S rozmyslem. Bez ukvapení. A on to tenkrát věděl. Bude tak tedy jednat. Ať se to druhé straně líbí, či ne. Teď musí být aspoň jeden z nich rozumný. Přesný rychlý řez. To je, co teď je zapotřebí. A on byl rozhodnut. Již nějaký čas tušil, že k tomu dojde. Teď on musí být, kdo s chladnou myslí provede ten nepříjemný krok. Kdo se obětuje a první vyřkne ta slova. To víte, také se mu do toho nechtělo. Ale nedělal to jen pro sebe. Neosvobozoval jen sebe. Ano, tak nějak tehdy uvažoval. Už ho nebavila. Už to nebylo ono. Nedá se nic dělat. Musí se s ní rozejít.

“Ty jsi vinen! Ty jsi vinen! Jen ty! Nikdo jiný!”

Věděl jen, že to chce udělat. A když chtěl, tak přeci musel. Důvodů měl víc než dost. Trvaly. A čím trvaly déle, tím byly hlubší a přesvědčivější. Utápěl se v nich. Nechal se přesvědčit. Stáhnout pod hladinu. Do bezedné propasti. Všechny jeho smysly mu napovídaly, že už v tom nechce pokračovat. To bylo jisté. A bylo jasné, co bude muset učinit a čím bude nutné projít. Ano, cítil výčitky. Byl empatický, soucitný. Vždyť sám moc dobře věděl, jaké to je. Ale v tu chvíli už byl na prvním místě jen on a jen jeho potřeby. Bylo mu zcela jasné, jakou bolest způsobí, ale jiná cesta ven než bolestivá neexistovala. Kéž by to bylo možné provést nějakým jiným způsobem. Tak aby ji nemusel potkat. Mluvit k ní. Či aby ten rozhovor byl alespoň co nejkratší. Aby měl vše co nejdříve za sebou. Vždyť nešlo o nějaké hrdinství. Dokázat si, že i takovými životními okamžiky je schopen projít s důstojnou zodpovědností. To samozřejmě také dokázal, bylo-li toho třeba. Přece však ale nebude prodlužovat své i její utrpení déle, než bylo nutné. Že by snad šlo o projev ohleduplnosti? Tak nějak si to aspoň říkal. Stále zřetelněji vnímal, že se stane tím, který ublíží. Ten pocit rostl každou vteřinou. Byl mu protivný. Nikdy nic takového nechtěl udělat. Proč také? Nyní se však věci jevily tak, že se zjevně takovému kroku nevyhne. Bude mu muset čelit všemi silami. A hlas onoho pocitu zatím sílil. Zněl. Duněl. Hromoval. Nedal se přeslechnout. Promlouval k němu. Křičel na něj. Teď už nešlo o ni. Vůbec ne. Už nějaký čas. Už dlouho. Bojoval. Sám se sebou. Marný boj? Chtěl přeci žít. Nemohl si to celé nést s sebou. Dál životem do budoucnosti. Musel se toho zbavit. Byl nucen se toho zbavit. Ano. Ale všeho? Bylo by moudré se zbavit všeho? A je vůbec možné se zbavit všeho? A prostě zapomenout?

“Tak to chodí. Bylo mi ublíženo, i já jsem tedy mohl ublížit. Tak to prostě chodí.”

Musí to udělat. Je nucen to udělat? Skutečně? Jak se stále drásavější vědomí viny zakusovalo do zjitřeného a stěží přeslechnutelného hlasu svědomí, čím dál snadněji podléhal podobně milosrdným lžím a sebeklamům. Ne snad, že by je nebyl schopen rozpoznat, ale s ubývajícím časem, který jej dělil od onoho zásadního činu, podléhal takovým konstrukcím stále snáze. Ale co. Byl rád, že je má. Že tu jsou. Že byl schopen je přivést na svět. Pro něj. Pro sebe. Podléhal jim rád. Podléhal s úlevou. Jak jinak by mohl jít dál? Má se snad po zbytek života trýznit? Jako ona? A déle než ona? Proč? K čemu to? Copak je na tomto světě jediným viníkem? Už se to nedá snést! Bolí to a svírá! Dusí a drtí! Pryč s tím! Vždyť ona je také vinna. Vyprávěla mu o tom. Tenkrát. V čase, když vše působilo tak zářivě. V čase, kdy se toužili sdílet. Kdy pro to byli schopni obětovat vše. I ona komusi takto ublížila. A jaká je nyní? Klidná. Vyrovnaná. Šťastná. Nevědoucí. Netušící. Jak tak může žít? Bez výčitek. Bez bolesti. Kde je spravedlnost? Kde je rovnováha? Pryč s tím. Pryč! Odejdi už! Zmiz! A co on? Kde je jeho vyrovnanost? Jeho klidný obyčejný život? Má jej obětovat? Kdo by tak činil? Kdo by to udělal? Proč? K čemu? Ano! Tak je to! Konečně mu to dochází. Tak je to na světě zařízeno. Vždyť i jemu bylo kdysi ublíženo. I on trpěl tak, jak ona teď bude. Stejně i ona ublížila. Tedy proč má být trýzněn vlastním svědomím? Cožpak je jediným hříšníkem, co kdy chodil po zemi? Už ani vteřinu! Má na to právo! Již žádné výčitky! Dost s nimi! Již jich bylo dost. A kam jej přivedly? Ano, je si vědom dílu vlastní viny, ale jistě ani ona se tehdy tak netrápila, jako teď on je drcen přebujelou poctivostí vlastního svědomí. Už ne! Každému, co mu patří. Jeho vina není větší, než její. Všichni jsme trochu vinni. Snad. Asi. Prostě to tak na světě chodí. Je to tak zařízeno. A s tím už se dá žít. Aspoň jít dál. Zkusit několik kroků. Podaří se mu to. Již cítí milosrdnou úlevu prostupující každičkou buňkou jeho těla. Jeho duší. A umrtvující podrážděné svědomí smířené kulisou skutečnosti, kterou vystavěl. Už bude trocha klidu. Konečně. Jakpak by ne. A pak jen nezapomenout. Již bez sebeklamu. Nezapomenout. Na vše. Něco si ponechat. A jít dál. Jít dál.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 08.03.2019, 20:09:29 Odpovědět 
   Zdravím.

Abych řekl pravdu, musel jsem si Tvé dílko přečíst hnedle třikrát, a i tak váhám jak zareagovat. Tři příběhy za oponou, mají společného jmenovatele? Jde o to nepadnout a pokud ano, znovu se postavit na nohy a jít dál? V prvním příběhu mne napadlo slůvko "revoluce" (jako boj proti těm, kteří druhé utlačovali a bez milosti chtěli odstranit své odpůrce), druhý příběh je o tom, jak musí sousedé trpět neschopnost muže v sousedství zprovoznit zahradní gril, oblaka černého dýmu však hovoří o tom, že se mu toto nedaří, má za to trpět? Za třetí oponou je snad muž, který trpí vinou, aby nakonec vstal a zvedl se z bídy sebeobviňování (nemýlím-li se) a šel dál svou cestou...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 08.03.2019, 20:29:49  
   Zavel: Taktéž zdravím,
děkuji za komentář. Příběhy skutečně mají jedno téma. Nejblíž jsi se k němu přiblížil v komentáři k poslední kulise. Aby se člověk vyznal ve světě a přežil, musí si jeho určité prvky zjednodušit, vytvořit si umělé kulisy vlastního pohledu na život a svět. Někdy takové přirozené jednání může mít fatální důsledky, jako v první kulise, jindy vede k pocitu nadřazenosti, jindy pomůže přežít nesnáze milostných vztahů. Důležité je, aby si byl člověk tendence k takovému čtení světa vědom a pracoval s ní.
Hezký večer přeju a s kulisami opatrně!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Na počátku bylo...
Jan Zindulka
Strejda
Nicolas
Poslední z majá...
Stanislav Klín
obr
obr obr obr
obr

Jsi pro mě ...
Admin
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr