obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915111 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39055 příspěvků, 5697 autorů a 387952 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: (Revoluční rok) 1863 / 13+14 ::

 autor Rebekka publikováno: 11.03.2019, 12:48  
1862
Věnováno uživatelům Šíma a Danny Jé
 

„Mon ami, přišel náš čas!
Nám už král nezkřiví ani vlas!
Dnes staňme zde a mějme ruku v ruce,
Konečně cíle nabývá naše revoluce!

Ať vzrostou barikády
Po metropoli,
Vzduch nese pachuť zrady,
Nás to nebolí!

Krále ať vezme ďas,
Krev ať se s hlínou míchá,
Vážení, nastal čas,
Ať kvete republika!

Ukončit harém
A zabít protivníka,
Vše stolit po našem –
Bude tu republika!

Tak hezky zažeň trému,
Zbavme se panovníka,
Zvěme začátek svému!
Ať je zde republika!

A potom budem‘ mít
On méně a my více,
A všude bude znít:
Sláva republice!“

Připadá mi, že píseň, kterou slyším znít všude okolo, snad musejí lidé vymýšlet z místa. Nemohu však říct, že by se mi nelíbila.
A tak se na chvíli zbavuji svých chmurných myšlenek na osud ubohé Francie, hádku s Christianem i své zranění a užívám si kouzlo okamžiku. Povaluji po jazyku to krásné slůvko a vychutnávám jeho lahodnost.
Republika.
Je to příslib nových nadějí a nového řádu, který zde můžeme zavést, je to možnost existence nového místa, kde si budeme rovni. Kde nebude král a jemu poddaní, kde bude jen lid. Ta myšlenka je tak lákavá, že nevím, který člověk by ji nechtěl následovat. Ale asi je to tím, že jsem sám tak zarputilý revolucionář. Možná kdybych byl roajalista, nedávalo by mi naopak smysl, jak se někdo může k revoluci skutečně přidat…
Ať už se tady dnes stalo cokoliv, spustilo to určitý mechanismus, na jehož základě nastanou katastrofy. Jako byste spočítali, za jak dlouho dokáže plamen došplhat k bedně střelného prachu, a sestrojili tak perfektně načasovanou výbušninu.
Výbušninu, jež zabije krále.

Králově gardě trvá týden, než prohledá okolí lesa a ujistí se, že jsme nemohli uniknout nikam než právě do Ykkhó. Mezitím máme čas vypracovat plán. V předvečer dne D se scházíme v opuštěném skladišti.
„Zítra sem přijede král. Budeme se tvářit, jako že se nic neděje, ostatně všichni mylně předpokládají, že jako hlavní město, kde sídlí i král, budeme stát na jeho straně. To se ale změnilo. Jak víme, rychtář dal zatknout spoustu našich neopatrných společníků a my nesmíme dopustit, aby v řetězech skončil kdokoliv další,“ obeznamuje nás se situací Ethan. Tedy spíše jen mě, který jsem se během týdne těmhle shromážděním úspěšně vyhýbal. Až do dneška.
„Fajn,“ hučím otráveně. „Napadá mě následující plán. Čím král přijede?“
„Kočárem, čím jiným!“ zvolá Ethan.
„Správně,“ ujímám se vedení. „A když z něj vystoupí na rychtě, povoz zůstane na místě.“
„Asi ano,“ říká s nepřeslechnutelnou námitkou v hlase on a vzápětí vyslovuje i ji: „Jenomže bude střežen gardisty!“
„Proto musíme pro tu akci vybrat nejrychlejšího z nás,“ usmívám se.
„Jo, a takhle se zubíš, protože moc dobře víš, že to jsi ty,“ ozývá se Christian s lehkým náznakem zklamáním. Krčím rameny a vrhnu po něm překvapený pohled, jako bych o tom neměl ani ponětí, dokud to on sám nevyřkl.
„Vážně?“ ptám se naoko. „No… Já myslel, že to je Ethan, když je ten gardista…“
„Tak jo, to by stačilo!“ okřikne nás on, ale přitom se směje. „Takže Árno, jaký máš plán? Pokračuj.“
„Zatímco vy zaměstnáte gardisty, já vklouznu pod kočár a dám tam bedýnku střeliva, skryju se tam a až uvidím krále, jak nastupuje dovnitř, dám vám znamení, abyste zapálili lano…“
„K čemu to?“ podiví se Ethan.
„Nech mne domluvit!“ prskám. „Jeden konec toho lana budu mít u sebe já a strčím jej do té bedýnky! Vyhodíme kočár do vzduchu!“
„A kde máš záruku, že gardisté to lano neuvidí? Árno, je to riskantní!“
„A kde máš záruku, že kočár mezitím neodjede a my nevyhodíme do vzduchu leda tak vzduch?“
Lavina kritik se na mě sype ze všech stran, ovšem ještě jí dokážu čelit. „Ethan se svými vojáky se musí vrátit a zařídit, aby byli u kočáru oni. Jestli to nevyjde, jeďte zpět za námi,“ říkám. „Ostatní si stoupnou na ulici tak, aby kryli lano, a uskočí, až ho ti další zapálí.“
„Árno, to nemůže fungovat! Máš hroznou prodlevu mezi chvílemi, kdy zakřičíš, a kdy kočár vyletí do povětří!“ brání se Christian.
„Máte někdo jiný nápad? Pořád jednodušší dostat se ke kočáru, než ke králi samotnému! Je jednodušší nechat bouchnout kočár, než bodnout muže do zad!“ volám a připadám si obklopen samými ignorantskými idioty. Copak to vážně nechápou?!
Po mém výstupu se ovšem ozve v místnosti šum. „Má pravdu, to je fakt…“ špitají si mezi sebou revolucionáři.
„Za pokus to stojí,“ pronese nakonec Ethan. „Když past nesklapne, tak se nic nestane.“
„Navrhuji rozbít barikády na koncích ulice, aby nemohl kočár odjet,“ pronese kdosi. „Mohlo by to navíc odlákat stráže od povozu.“
„Souhlasím,“ říkáme s Ethanem jednohlasně.
„A pár svých mužů rozmístím na střechy okolních domů, aby nás jistili,“ dodává po chvíli.
„Dobrý nápad,“ chválí ho ostatní.
Ethan a jeho čtyřicet vojáků odjíždějí a ještě též noci se vracejí zpět. „Promiň, Árno, nevyšlo to,“ říká zkormouceně můj přítel.

Příjezd krále se očekává kolem desáté. Vstáváme o čtyři hodiny dříve, chystáme zbraně, vojáci lezou na střechy budov naproti rychtě, další se shromažďují v podloubí, aby se vmísili mezi ostatní gardisty. Ethan a Christian si berou na starosti skupiny vzbouřenců, kteří mají za úkol vyhlížet krále a zabarikádovat silnici, jakmile projede kolem. Já si beru své zbraně a přesně o půl desáté zaujímám své místo v hloučku revolucionářů. Pak už nezbývá nic jiného nežli čekat.
Kočár s naším cílem se objevuje ještě před desátou, zastavuje u budovy rychty a vystupuje z něj plnoštíhlý čtyřicátník s krátce střiženými šedivějícími světlými vlasy. Oblečený je v sametu a kožešinách a hlavu mu kryje jen nenápadná zlatá obroučka. Jeho Veličenstvo.
Krále jsem si vždycky představoval staršího, tlustšího a mnohem víc našňořeného. Tenhle pohled mi mé domněnky o něm značně poničil.
U kočáru jsou čtyři gardisté, dva na koních a dva, kteří se vezli vzadu spolu s lokajem. Čekal bych lepší ochranu, když jde o panovníka. Aspoň ale nebude tak těžké je odlákat. Slyším za sebou rachot a vím, že se převracejí kočáry, vyhazuje nábytek z domů a vyvracejí lucerny, aby společně utvořily první barikádu. Ve stejné chvíli se gardista utíká podívat, co se děje, a král mizí v budově. Vím, že i na opačné straně se staví barikáda, a další dva gardisté, kteří vybíhají daným směrem, mi to svými skutky jen potvrzují.
Teď, nebo nikdy, říkám si v duchu, když pevně svírám provaz v ruce a vytahuji z brašny miniaturní bedničku střelného prachu, kterou jsem vyfasoval pro své poslání. Vybíhám kupředu a střelivo pečlivě skrývám pod kabátcem. Nechali mi jediného nepřítele, jediného gardistu, který zůstal u kočáru.
Všechno klape. Už jsem u kočáru a v ruce s provazem svírám i pistoli, vlézám pod povoz a vtom se král vrací. Vrací se také gardista od první barikády a sděluje svému společníkovi, co se stalo. Vkládám krabičku pod kola kočáru, strkám do ní provaz a čekám, dokud neztratím z dohledu nohy muže, což znamená, že můj nepřítel nastoupil. Pak se soukám ven.
„Ethane!“ volám. Vím, že mě slyší, protože vidím, jak revolucionáři ustupují od lana, po kterém se lačně plazí ohnivé plameny. Napustil jsem jej petrolejem, abych vše urychlil, a to se mi teď stává osudným.
Jeden z gardistů mne chytá za límec kabátce a ječí na mě: „Co tady děláš, spratku?! Ty jsi ten uprchlý vězeň, že jo?“ Pak mne vytahuje do vzduchu a já klátím nohama několik centimetrů nad dlážděním.
Zmítám se mu v náručí a snažím se přitisknout si ruce k uším, ale levou paži mi voják svírá a bolestivě mi zmáčkne zlomené předloktí, které se posud plně nezahojilo. Napřahuje mi paži ke kočáru. Jestli se včas nevykroutím, výbuch mi ruku utrhne, myslím si. Nadávám a ječím na vojáka ty nejhorší nadávky, na jaké si v danou vypjatou chvíli vzpomínám, když se oheň doplazí ke kočáru a ten se rozletí na kousíčky mohutnou explozí.
Nikdy jsem neslyšel hlasitější zvuk než výbuch toho povozu. Exploze mne odhazuje dozadu a já narážím hlavou do budovy naproti a řítím se k zemi pokryté hořícími úlomky kočáru. Gardista mne pořád svírá za límec, ačkoliv nechápu, jak je to možné. Vedle sebe si všímám dvou černých podivností. Natahuji pravou ruku, beru je do dlaně a se zájmem si je prohlížím. Jsou teplé a měkké, ačkoliv uvnitř je něco tvrdého. Mohou být velké zhruba jako lidský prst. Co to je?
Jak si prohlížím válečky, někdo mi svírá zápěstí a já vzhlížím. Nade mnou se shýbá Christian a něco na mě křičí. Nevnímám ho. V duchu činím inventuru svých zranění. Na levou ruku, kterou jsem měl nasměrovanou k výbuchu, se neodvažuji podívat, ovšem patrně jsem si znovu zlomil předloktí, pokud ještě vůbec nějaké levé předloktí je součástí mého těla. Narazil jsem si žebra a mám nejspíš i otřes mozku, jak mnou výbuch mrštil o zem. Mohu ale normálně dýchat, i když mne záda tuze bolí. Bolest v zádech ovšem není mou nejhorší újmou.
Znovu zaměřuji svoji pozornost na Christiana, už je u mě i Ethan a oba dva na mě volají. Vidím, jak se jim hýbají rty, jenomže je neslyším. Neslyším absolutně nic, pouze táhlé, otravné a nelítostné zvonění. Když sbírám zbytky sil, abych mírně pootočil hlavou, dochází mi ještě děsivější skutečnost. Zvonění se ozývá pouze v pravém uchu, které jsem si chránil dlaní a navíc bylo natočené od exploze. Levé ucho se topí v trýznivém, nelítostném tichu. Taky mě v něm bolí.
Obracím tvář opačným směrem a zblednu. Za límec mne už nedrží voják, pouze jeho paže, zakončená hrozivě zubatým okrajem, jak mu ji urvala exploze. Otřesu se.
Ethan si trhá lem košile a tiskne mi jej k levé ruce. Dodávám si odvahy, abych se na ni podíval, a okamžitě vím, co byly ty dva černé válečky, které dosud svírám v pravé dlani. Nyní je pouštím a strkám do nich prsty, aby se odkutálely co nejdál ode mne. Kdybych měl sílu zvednout paži, odhodil bych je pryč. Otírám pravou ruku o kalhoty a polykám sliny, které se mi shromáždily v ústech a zvěstovaly brzké zvracení.
Ty válečky byly velké jako prsty, protože to taky byly prsty. Moje prsty.

Po tom pohledu jsem se opravdu neudržel a ztratil vědomí. Nevím, jak dlouho jsem byl mimo, ale když přicházím k sobě, ležím na provizorní ošetřovně, jakou disponují všechny polní lazarety, na staré, moly prožrané matraci. Pod hlavou mám stočený vlastní kabát místo polštáře a jsem překrytý hrubou pytlovinou, jakou používají malíři. Zvonění v pravém uchu zesláblo a já mám co dělat, abych nevyletěl z té chabé náhražky postele a nezačal radostí skákat ke stropu, když uslyším, jak se pár metrů ode mne baví v hloučku Ethan s Christianem a několika gardisty, kteří jsou s námi spolčení s povstalci.
Ano, já je slyším! Tedy jen na pravé ucho. Vysunuji zpod pytloviny levou ruku a strkám si prst do levého boltce. Ucítím slabou bolest a okamžitě svého činu lituji, poněvadž jsem jen znovu spustil krvácení. Vytahuji malíček lesklý krví. Když se mi ruka mihne před obličejem, překvapeně ztuhnu, zaražený jejím bizarním vzhledem. Předloktí mám ovázané vrstvou obvazů, které kryjí i dva pahýly, jež zbyly z mých prstů. Palec, ukazovák, malíček, to jsou ty tři výčnělky zvané prsty, jež mé levé ruce zůstaly.
Ohmatávám si obličej a zjišťuji, že mám čelo ovázané pruhem plátna, kterým prosakuje čerstvá krev. Tak jako jsem to viděl u Ethana ten den, kdy mne požádal, abych pronikl na královský zámek a pomohl odtamtud Heloise.
Nabírám vzduch do nozder. Je těžký, vydýchaný a prosáklý pachem čerstvé krve a pokáleného plátna. Otáčím hlavu po čichu a vidím, že vedle mě leží na matracích další čtyři vojáci. Těsně vedle mě se nachází jeden, který má zjevně nějaké hodně ošklivé zranění, protože krev z jeho rány pronikla nejen skrz obvazy, ale také pytlovinu, která jej kryje.
Raději přestávám vnímat raněné vojáky a směřuji svou pozornost k hloučku diskutujících postav v rohu skladiště. Když už je slyším, proč toho nevyužít?
„Máme tu několik vážně raněných, nejen Árna,“ říká právě Christian. Patrně si nevšimli, že jsem vzhůru. To je teď jen dobře. „Neříkám, že je na tom růžově, ale není sám, komu je zle. A ani kdyby byl sám, neříkal bych mu to.“
„Má právo to vědět!“ vykřikuje nakvašeně Ethan, ale mám zvláštní pocit, že jeho vztek nepramení jen z jeho nesouhlasu s Christianovým stanoviskem. „Má právo to vědět, copak pro ten úkol neriskoval vlastní život? My všichni? On nemůže za to, že se to nepovedlo!“
Začínám být neklidný. Jak to myslí, že se to nepovedlo? A co se vlastně nepovedlo? Vždyť ten kočár vybuchl, král vyletěl do povětří! Král je mrtev, ať žije prezident! Ať žije republika! Co je za problém?
„Jistě, vlastně za to můžeš ty, sloužíš přímo na královském dvoře, mohl jsi nás varovat, že – “
„Já ho nikdy neviděl, jasný?!“ Ethan skáče komusi nezdvořile do řeči. „To, že jsem u gardy, neznamená, že vídám krále každý den! Za to, že v tom kočáře neseděl, nenese odpovědnost nikdo z nás! Nikdo z nás o tom nemohl mít ani ponětí!“
„Cože?!“ Prudce se napřimuji. Všichni se po mně ohlížejí. „Jak to myslíte? Jak to, že král…“
„Árno, ty slyšíš!“ směje se Ethan, vstává a jde ke mně. Jemně mi tlačí na ramena, aby mne donutil znova se položit. „Jsem rád, že se ti vrátil sluch,“ říká a já vím, že má opravdu upřímnou radost.
„Jenom na pravé ucho,“ upozorňuji významně.
„Jistě, ale stejně…“ říká a v jeho tváři se mihne starostlivý výraz. „A zase ti krvácí to levé,“ vzdychá a tiskne mi k boltci hadr. Pak se jeho oči stočí doleva. Sleduji jeho pohled a vím, že kdybych nebyl na levé ucho naprosto nenávratně hluchý, slyšel bych šustění pytloviny, poněvadž se voják po mé levici zvedá do sedu.
Z obličeje mu vyprchala veškerá barva. Těká kalnýma očima sem a tam a Ethan mu doslova na poslední chvíli přistrčí vědro, aby do něj mohl vyvrhnout obsah svého žaludku. Když mrští hlavou zpátky na polštář, dochází mi, že jeho zranění je dokonce vážnější, než jsem si zprvu myslel. Bradu má ušpiněnou čerstvou krví.
„Promiň,“ říká Ethan a odkládá vědro stranou. Jde se zase věnovat mně.
„Co mu je?“ ptám se a šlehnu pohledem po gardistovi vedle sebe.
„3rapnel se mu zabořil do břicha. Musel natrhnout játra, protože rána silně krvácí, a asi taky žaludek…“
„Takže já tady mám nakonec nejméně vážné zranění?“ směju se a pozvedám zmrzačenou ruku.
„Nepodceňuj to,“ napomíná mě. „Kdo ví, co se z toho vyklube. A tvoje levé ucho ti bude taky chybět, uvidíš.“
„Jo,“ přikyvuji. „Ty prsty mi fakt chybí. Ještě že jsem pravák,“ poznamenávám.
„Optimismus, to je fajn,“ usmívá se. „Drž se ho.“
Otáčí se, jako že odejde.
„Takže to bylo zbytečné?“ ptám se.
Ethan se ke mně obrátí, kleká na studenou zem a svírá mi dlaně ve svých. Vpíjí se očima do mých. „Árno, teď ti něco řeknu a chci, aby sis to zapamatoval, ano?“ říká. Přikyvuji. „Slib mi, Árno, že si to zapamatuješ!“ naléhá.
„Ano,“ slibuji, „ano, zapamatuji, všechno si to zapamatuji, Ethane.“
Dlouho a pozorně se mi dívá do očí. „Nebylo to zbytečné, nikdy by nebylo,“ říká. „Aspoň jsme králi ukázali, že máme kuráž bojovat a že se mu postavíme, jestli se něco nezmění.“
„Dobře,“ odpovídám. „Aspoň to.“
„Aspoň to,“ souhlasí on. „Teď si odpočiň.“
Lehám si a nechávám ho, aby mi přitáhl pytlovinu až k bradě. Pak zavírám oči. Přál bych si, aby u mne zůstal, ale vím, že by bylo dětinské ho o to skutečně žádat. Noc je zlá, hodně zlá. Mé bolesti jsou na hranici mezi téměř neexistujícím a otravným typem a já spíše než jimi trpím těmi následky svých zranění, které si s sebou ponesu do konce života. Třeba moje prsty. Jednou bolest ustane, ale můj prostředník ani prsteník mi zpátky nenarostou. Ani na levé ucho už nikdy neuslyším, nemá smysl si co nalhávat.
Taky mě trýzní mí společníci, ačkoliv za to oni sami jen stěží mohou. Voják vedle mě ještě čtyřikrát zvrací, než vyjde slunce, a naděje, že přežije je takřka nulová. Nikdo, kdo je gardistou, si nemůže dovolit nebýt tak trochu lékař, takže se o nás stará Ethan a jeho vojáci. Ti na střechách zůstali nezranění, ale někteří, kteří se vmísili do davu, bez nějakých těch šrámů a modřin nevyvázli. V noci obcházejí nás pět nejvážněji raněných a snaží se nám ulevit.
Tři lůžka ode mne leží jeden z gardistů, kteří hlídali královský kočár. Jeho druzi při výbuchu zahynuli, ale on měl to štěstí, že se zrovna vracel od barikády. Nebo nevím, jestli tak úplně štěstí, neboť má těžce popálenou půlku obličeje, ke které se mu lepí obvazy. Když mu je mění, musí Ethan odmáčet přilepené cáry látky vodou. Nebohý voják vydává takové zvuky, že mám chuť ho neprodleně zastřelit a ukončit jeho trápení, byť je to nepřítel. Neumím si ani představit bolest, jakou musí při takových stenech prožívat, a cítím se slabý, že se svými zraněními, jež mohou jen těžko zápasit s těmi jeho, nejsem s to vstát.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 11.03.2019, 12:46:29 Odpovědět 
   Zdravím.

Atentát se nepovedl. Náš hrdina utrpěl docela vážné zranění. Uvidíme, jak se vypořádá se ztrátou prstů a sluchu...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Maura.A
(20.3.2019, 22:36)
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
obr
obr obr obr
obr
Barvy života
Domíí
Plyšová panda a...
Samareth
Jahody a krém I...
Velocci
obr
obr obr obr
obr

Malíř a básník
Jndřich
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr