obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915290 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5727 autorů a 389825 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Vybraná? I. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: ne MOC i duše
 autor asi publikováno: 16.03.2019, 11:59  
...nic není jak se zdá...
 

Už poněkolikáté si kontrolovala sukni, hodinky, sako. Znovu. Proč na to vůbec přistoupila? Tyhle hry… Nemá ráda. Tohle není její svět. Jenže? Je to rozkaz. O tom se tak nějak nediskutuje, tedy tady, u nás. U nás …ne! Takže? Ale jo, čeká. Tiše, nervózně, ale čeká. Zvládla jiný věci, tohle taky, ale kdyby byl dotaz na spokojenost ??? Dotazy nebudou, nejspíš, teda.
Proč chodí lidi pozdě. To není otázka, jen spíš taková úvaha. V dnešní době má každej nějaký měřidlo času, nebo vidí slunce, hvězdy, hodiny na rohu, někde. V prostředí, kde vzdálenosti překonáte chůzí po chodníku. Tak proč chodí pozdě? Tohle už otázka je. Jak je to možný? Deset minut? To snad…
Konečně. Pak, že ženy jsou nedochvilné. Chlap se ani neomluví a hned se žene do křesla. Je celej nějakej pomačkanej a ty boty? Nebyl na misi, jen v centru tohohle středoevropského města a venku neřádí povodně ani uragány, je docela normální suchý den. Dost, nemá cenu se tím zabývat. Hlavně ať už to skončí, no jo, ale to musíme začít. Snad se alespoň představí. Ne? Vyštěkl její jméno a hned zapínal mobil. Bude si to nahrávat, kvůli autenticitě. Nejspíš se chtěl zeptat na můj názor, ale pak to vyhodnotil jako nadbytečný.
Tak to jsme na tom podobně, protože já to jako nadbytečný vidím od samýho začátku... Jenže já, jsem jen nepodstatný díl. Jsem genderová součástka, která je zrovinka teď potřebná v nějaký probruselský hříčce kolem velení a byla nejspíš vyhodnocena jako dovednostně a vizuálně vhodná. Takový malý ozubený kolečko, který ovšem když nemáte, tak se stroj netočí tak, jak potřebujete. Kdybych byla jiná nátura, citovala bych anglické přísloví o posledním a významu, ale nejsem, tak nazývám věci pravými jmény.
Ne, nejsem ani na FB ani na TW. To snad nemyslí vážně? Já? Myslel nejspíš pracovně. No samozřejmě, jak jinak. O mé soukromí tu přece nejde. Myslel? Tím si nejsem tak úplně jistá. Protože kdyby ano, co bych tak tam asi dávala? Pracovního. Já vlastně ani nevím, co mu budu vyprávět z mé práce. Nebudu si zatěžovat svoje závity. Počkám, co z něj vypadne a odpovím, pokud to bude možné. Ano, bude to možné, jinak by mne sem můj nadřízený neposílal, to je zřejmé. Jestli se připravoval tak, jako přišel včas a oblečený, tak to bude ještě zajímavý. A jestli čeká na nějaký humorný historky z misí, tak to bude čekat dlouho. Nejsem vůbec vypravěč, a i kdybych byla, humoru tam moc nebývá.
Zdvihl obočí, pokývl hlavou a pustil mobil. Docela dobře umím rozklíčovat lecjaký pohybový pokyny a tenhle vypadal dost jednoduše. No, ale takhle to nepůjde. Pochopila jsem, že mám začít mluvit, jediné co tomu chybí je otázka. Tu jsem si v pohybu očí, těla ani hlavy nějak nepřečetla a proto mlčím.
Vypnul mobil a znovu, tentokrát udiveně, se na mne podíval. Opravdu jej překvapilo, že hned nesypu to, co je domluveno. Domluveno? To nejspíš mezi ním a těmi, kteří mne sem poslali. Nebo možná ještě mezi nějakými jinými. Třeba i jeho sem poslali. Ale já? Mám jen dělat dobré jméno organizaci a být vstřícná. Žádný jiný pokyn jsem nedostala.
„Mám s Vámi udělat rozhovor, máte vyprávět, jak je všechno co děláte důležité a proč. Začněte tak nějak všeobecně – proč děláte tuhle práci, nejspíš podle někoho z rodiny. Ne? Táta, děda a tak. Studia, první zkušenosti, mise, jednotka… Jste u elity, tak proč tam jste a tak. Kde všude jste byla. Kolikrát jste byla raněná. Kolik jste zabila lidí. Jste vdaná? Kolik máte dětí? Jak žijete, když nejste někde v akci. Takový normální věci.“ Vysypal rychlostí rychlopalné zbraně a chystal se znovu pustit nahrávání.
N o r m á l n í v ě c i ? Mám potřebu dávat svoje CV v plen? Kam a s kým mne to proboha poslali? Co čeká, že mu řeknu? Již můj prapra….dědeček přijel na naše území s nájezdnými Avary, vyndal biftek z pod sedla a když dojedl, zůstal tady. Od té doby všichni mužové v naší rodině bránili svobodu a rozšiřovali území. Protože však pocházím z emancipovaného prostředí, převzala jsem štafetu, expandujeme a nedávno jsem se vrátila z Konga. Zářivě se usměji a ukáži zcela nový diamantek v levé horní jedničce na důkaz svého pobytu v této africké zemi. Úsměv, ještě jednou pro fotografa a můžeme rozhovor ukončit. Dobře, uznávám, nejspíš tohle nebude ta dnešní cesta. Ale uznejte, co je normální?
Jací lidé pracují ve složkách, co mají i zbraně? Jako všude. Takoví i jiní. Někteří jsou na titulní stránky, někteří o to nestojí a jsou i tací, které tam dát není možné. Myslím, že ale takové najdete všude. Mám na mysli všechny tři typy. Na druhou stranu neběhám denně s palnou zbraní u pasu. Ona vlastně někdy není ani důležitá, pro mne tedy. . .Co je důležité? Kdy? Proč? Pro koho? Kde? No, nejspíš uznáte, že zobecnit to lze těžko.
Obecně lze říci, že pokud jste u nás delší dobu, máte rád řád, systém, nebo se umíte podřídit. Nejspíš taky jste o tom, že co děláte přesvědčeni. Pro peníze? No, krátkodobě jistě, v řádech mnoha let spíš ne. Protože to byste si je uměli vydělat patrně i jinak.
Zranění? Prostřelená ruka je velice dekorativní na titulní stránky, hlava působí ještě víc dramaticky, s nohou a berlemi budíte soucit a empatii. Myslíte, že to co je vidět je vážné? Někdy. Víte, že ve válce klesá počet sebevražd a čím více slunce, tím je vám lépe? Řekla bych, že třeba i tahle teorie má svý limity.
Beze strachu? Podle teorie je pouhé 1% populace zcela beze strachu ( obecně se užívá označení psychopat), to jste patrně neměl na mysli. Jsme tedy nejspíš prostou ukázkou 80% běžné populace, protože další 20% jsou s úzkostnými poruchami a ti k nám nejdou. Neříkám, že v průběhu služby se to nemůže změnit, tak jak se život mění, všem. Není to samozřejmě naším cílem, ale stát se to může, stejně jako třeba Vám.
Kromě snajperů, kteří v tomhle jsou a vždycky byli trochu specifičtí, to nikdo myslím nepočítá. Nakonec, zdálo by se Vám normální, kdybych řekla číslo? To přece není cíl nikoho z nás. Jsou i jiné způsoby výhry. Nejspíš ani slovo výhra není to správné. Nevedeme boj pro výhru. Pro co? Pro spravedlnost, přesvědčení o pravdě na naší straně, obranu demokracie, bezpečí, rovnováhu? Je spousta slov, která si můžete dosadit. Stejně jako je spousta jiných, která můžete dát na druhou misku vah. Proto ale tady dnes nejsme.
Proč tady jsme? Protože se blíží zasedání, které rozhodne o dalším schválení některých bezpečnostních akcí v daném koutě světa a je potřeba schválit rozpočet na tuhle akci. Naši specialisté na kdeco nakonec určili, že já jsem zrovna tou tváří, která s Vámi má promluvit a vy napíšete něco takového, co bude drobným, ale dostatečně hmotným kousek v mozaice, který ji doplní.
Proč? Myslíte proto, že jste dostatečně asertivní, populární a dokázal jste proniknout až sem? Nechci Vás nějak zklamat, ale jen část z toho bude skutečná. To ne Vy, ani já jsme individualitami. Ne jsme vhodně vybranými, někým zcela jiným. Těmi, kteří vědí mnohem víc, než je běžné. Kteří ovlivňují mnohé běžné kolem nás. Věci, o kterých jsme přesvědčeni, že nad nimi vládneme my. Ještě přesněji, já o tom přesvědčená dávno nejsem. Já ale nejsem Vy. Ctím řád, strukturu, pravidla, mám možná jiný náhled na svět. Otázkou zůstane, kdo z nás dvou je více blíž realitě. Ne toho rozhovoru, ale světa.
Toho místa, kde všichni žijeme a nejspíš to tak ještě chvíli bude. Záleží jen na nás, jaké to místo bude. Na nás dvou nejspíš ne. Na světech, které my tu zastupujeme rozhodně ano.
Ukončí tohle divný ticho. Nasadila jeden ze svých profesionálních úsměvů – typ „empatie komplexní“ a začala mluvit. Ne odpovídat. Mluvit o tom, co se od ní očekává. Bude přece jen lepší, když to posune směrem, který je stanoven. Ví, co je cílem a to taky udělá. Proto je tady.


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Adam Javorka 17.03.2019, 8:07:54 Odpovědět 
   asi. umíš psát a dosť zaujímavo a vyznáš sa v tom... čo píšeš. Tak písaniu zdar!!!
 ze dne 18.03.2019, 15:15:39  
   asi: Děkuji trpělivému čtenáři..:-)
 Šíma 16.03.2019, 11:59:09 Odpovědět 
   Zdravím.

Není text laděný spíše v psychologické rovině? Taková nevyřčená zpověď agentky. Nemyslím rovnou na "Brutální Nikitu", ale kdo ví... Zajímavý text, nečetl se zle, otázky zůstávají...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 16.03.2019, 16:10:18  
   asi: Kdo ví, co se takovým "genderovým součástkám" honí hlavou. Nikdo nezná všechny odpovědi. Každá odpověď je správná pro někoho. Děkuji za čtení a trpělivost...:-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
SMS
bumik
Poznávejme sami...
markus
Květy třešní
Láďja
obr
obr obr obr
obr

Smrtelná
Polly
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr