obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: (Revoluční rok) 1863 / 16+17 ::

 autor Rebekka publikováno: 21.03.2019, 17:44  
1862
Věnováno uživatelům Šíma a Danny Jé
 

Vzpamatovávám se až děsivě rychle, tasím rapír a namířím jeho hrot na ženin krk. Zprudka vstávám od stolu. „To je lež!“ křičím. „To není pravda! Já nejsem… nemůžu být…“
Nelekla se. Ani jí nevadí, že na ni ječím. „Chápu tvé rozhořčení, Árno, máš na to plné…“
„Ty mi neříkej, nač mám a nemám právo!“ okřikuji ji. „Jak jsi mi to mohla tajit celých dvaadvacet let?!“
„Můj milý,“ lehce se usměje žena. „Už aspoň chápeš, proč nemůžeš být na straně revoluce, ty nemůžeš vybudovat republiku, je ti předurčeno vládnout!“
„Co na tom záleží, jestli ho zabiju pro pomstu smrti mého otce, nebo ve jménu nové republiky?!“ Do očí mi vhrknou slzy. „Vždyť je to jen další věc, kterou mi ublížil!“
Mlčí. Ví, že udělala chybu, a já jsem ten poslední, kdo jí to bude vyvracet, protože ona tu chybu opravdu udělala. Dvaadvacet let! Našel jsem si přátele, vybudoval určitou osobnost, člověka, kterého lidé ve městě přijali mezi sebe – a ona mi teď řekne, že tohle všechno je jen iluze a já jsem nějaké rozmazlené princátko ze zámku?! Ne, s tím se nesmířím. Nikdy. Tohle je věc, kterou nemohu své „tetě“ odpustit, ani kdybych sebevíc chtěl.
Jako by mi vrazila nůž přímo do srdce. Zapotácím se. Zvedám volnou ruku a otírám si pot z tváře. Vrhnu po ženě jediný pohled plný bolesti a zrady, kterou mi způsobila. Pak vybíhám z místnosti.
Nasedám na koně, na kterém jsem sem přijel, a vyrážím Bůh ví kam. Projíždím bránou a cvalem vjíždím do lesa. Přiřítím se až na pláž, kde vztekle ženu koníka po břehu zpěněnou vodou, jedu několik desítek metrů jedním a pak i opačným směrem a stále jsem se neuklidnil. Nechávám koně koněm, sesedám a nakvašeně procházím kolem vody a kopu do lastur. Nakonec tasím pistoli a vystřílím do vzduchu veškeré náboje. Chci je sesbírat, ale nakonec do nich jen vztekle kopu. Beru rapír, chvíli svádím duel se vzduchem, pak zbraní vztekle mrštím o zem a čepel se noří do hromady písku. Nakonec v zoufalství vzhlížím k nebi.
„Jak je tohle sakra možný??!!“ ječím zplna hrdla. „Jak se to mohlo stát?!! Proč já?!“ Nakonec už ani neječím žádná slova, jen skučím, dokud mi neselže hlas. Pak sedám do písku, nechávám si mořskými vlnami olizovat špičky bot a civím na tu slanou vodu, na vlny, jak se líně převalují jedna přes druhou.
„Nechybí ti něco?“ ptá se nějaký hlas. Vedle mě si sedá Christian a podává mi meč. Uchopím jej za čepel a ryju hrotem do písku sprostá slova.
Chvíli mě mlčky pozoruje. „Chceš o tom mluvit?“ ptá se nakonec.
„Myslel jsem, že vím, kdo jsem,“ říkám a zahanbeně si uvědomuji, že můj hlas je ochraptělý řevem a ke všemu se chvěje. „A najednou… najednou, když se konečně dám k revolucionářům, se dozvím, že u nich nemůžu být, protože… můj otec měl jakési vysoké postavení.“
Mlčí.
Natahuji k němu zraněnou ruku: „Árno, princ gonský,“ pronáším ponuře.
„Christian,“ zubí se a ruku mi svírá, až to zabolí. Vzápětí se mi omlouvá a pouští mě, když zasténám. Uvažuji, jestli je opravdu labilní, nebo to dělá schválně, takovéhle žertíky.
„Taky vypadáš zkormouceně,“ poznamenávám. „Podělíš se?“
„Ethan je na tom hůř než já,“ odtuší. „Jacques umřel.“
„Kdo je Jacques?“ ptám se přihlouple.
„Ten voják, jak ležel vedle tebe,“ říká. Už si vzpomínám, ten, co celou noc zvracel krev… Aspoň už se netrápí. Taky by se mi teď hodilo něco podobného.
Chvíli jsme potichu. Pozorujeme moře a já ryju do písku další a další kletby, nadávky a sprosťárny.
„Co budete dělat, Výsosti?“ ptá se Christian. Nezní to posměšně.
„Nemám ponětí,“ říkám. Momentálně mám chuť vlézt do moře, skrčit se a zhluboka se pod vodou nadechnout. Vím ale, že by mi to ani on, ani můj pud sebezáchovy nedovolili.
„Co víš o revoluci?“ optá se najednou.
„Myslíš obecně, nebo nějakou konkrétní?“ zajímám se.
„Tuhle.“
„Že jsem se stal naprosto omylem její tváří,“ pousměju se.
„Vtipné,“ ušklíbne se Christian. „Víš, Árno, tohle není revoluce o dvou aktérech – republikáni proti roajalistům. Jsou tu tři strany.“
„Jak to myslíš?“
„Jsme tu my, revolucionáři, a pak dvojí roajalisté. Jedni podporují současného panovníka Olbrama I. Ti druzí volají po návratu syna předchozího krále – po tobě, Árno.“
„A pointa?“ zahučím otráveně. Moc mi nepomáhá.
„Kdybys byl jen Árno Öörr,“ vysvětluje, „byl bys revolucionář a stál bys proti všem roajalistům. Ale tím, že jsi současně de facto králevic, můžeš nás a roajalisty podporující tvůj návrat na trůn sjednotit!“
Má pravdu. Jenže to je nemožné. „Jak mám podle tebe sjednotit revolucionáře s roajalisty?“ zajímám se uštěpačně.
„Vy jste králevic, ne já,“ krčí rameny Christian. „Jen říkám, že to není jenom nevýhoda. Když už máš takové postavení, proč ho nevyužít.“
„Jo, když vyhlásím republiku, roztrhají mě roajalisté, když usednu na trůn jako nový král, budete mě nenávidět vy povstalci, ohromná výhoda, víš co, Christiane, udělej pro mě něco a tyhle své rady si strč víš kam.“
„Teda, ty umíš být příjemný,“ vyhrkne takřka bezděčně. „Člověk chce pomoct příteli…“
„Ale já se tě o žádnou neprosil!“ vybuchuji. „A nalijme si čistého vína, pokud neznáš nějaké kouzlo, kterým bys mi odebral můj královský původ a hodil jej do toho pitomýho moře, ani mi pomoct nemůžeš! Sakra, Christiane!“
Svěsí hlavu.
„Kéž bych byl zemřel!“ vztekám se. „Kéž bych byl zemřel při tom podělaným výbuchu! Ne, kéž by mne byl zabil král už jako to nemluvně!“
„Árno!“ okřikuje mě on. „Nevíš, co mluvíš!“
„Ne, já to vím!“ bráním se. „Chci zpátky svůj starý život, chci být zas jen malíř Árno Öörr, chci mít zpátky svoje prsty, svoje ucho, anebo chci na místě zemřít, protože já nevím, jak dál!“
„V tom případě jsi zbabělec, Árno,“ říká. Tasím kord a namířím jej na jeho hrdlo, ale už se opírá o jeho vlastní zbraň.
„Ne!“ volám. Postupuji proti němu a činím jedem prudký výpad za druhým, ale sám jsem Christiana učil. Daří se mu vykrýt každičký. „Tak já jsem zbabělec, ano?!“ ječím nepříčetně.
„Jo,“ odpovídá pevně. Písek brázdí naše stopy. Nevím, co mě pohání do boje, ale vím, že se Christian stíhá jen taktak vyhýbat mým ranám. Ne že by mne to donutilo zastavit. Zle na něj dotírám, až nakonec svírá kord v obou rukou a zoufale jej zapírá o mou zbraň. Vychází najevo, že jsem pořád zesláblý od zranění z výbuchu. Povalí mě do písku vlhkého od moře a namíří mi hrotem kordu na hrdlo.
Ani nedýchám a čekám, co udělá. Chvíli se mi zpříma dívá do očí, pak odhazuje rapír stranou a napřahuje ke mně ruku. Zachovávám si tolik hrdosti, abych se od něj nenechal zvednout.
„Fajn,“ prohodí. „Dělej, jak myslíš, Árno.“ Obrací se a odchází.
Mezi stromy se mihne postava. Mimoděk se usmívám, poněvadž ji samozřejmě ihned poznávám. Pozval ji sem Ethan? Nebo Christian? Je možné, že by přišla sama?
„Vím o vás,“ pronesu jemně. Vystupuje na světlo a přechází rovnou ke mně. Má na sobě oranžové šaty podle poslední anglické módy. Ta barva jí vůbec nesluší.
Přistupuje ke mně a bere mé ruce do svých.
„Jak se daří plukovníkovi?“ ptám se.
„Ztratil dost krve, ale bude v pořádku,“ říká. „Nejsem tu kvůli němu. Mohla bych tu mluvit hodiny, ale začnu jen jedním slovem: Ano.“
„Ano?“ nechápu.
„Ano, vím, že to není náhoda, že se mi podobá ten portrét z trhu.“
Lapám po dechu. Clara mě bere za ruku. Ta umíněná pyšná dcera gardisty se mi mění před očima. Když tu s ní není její otec, chová se úplně jinak.
„Ano, to je odpověď na všechno, co je v tuto chvíli podstatné, Árno,“ pokračuje. „Ano, otec se uzdraví, ano, vím, že mne sleduješ, ano, vím, kdo opravdu jsi…“
„A je to odpověď i na…“
„Udělala bych jinak tohle?“ Naklání se ke mně a nečekaně mě líbá. Chvíli nevnímám nic než kouzlo tohoto okamžiku, ale pak se mlhou, kterou zastírá její polibek mou mysl, prodere její předchozí výpověď…
„Počkat!“ vyhrknu a ustupuji od ní. „Ty víš, kdo…?“
„Ovšem,“ usmívá se ona. „Hlupáčku, copak ti to nikdo neřekl?“
Zmateně zamrkám. Svírám jí paže. „Co mi měl kdo říct, Claro?!“ Ta chvíle romantiky je nenávratně pryč.
Sedáme si do písku.
„Celou dobu jsem věděla, kdo jsi. Existuje skupina lidí, kteří pronikli do blízkosti krále a plánují, jak jej svrhnout. Kvůli tobě. Mezi nimi jsem já, mezi nimi je můj otec, mezi nimi je většina gardistů! Ty opravdu o ničem nevíš?“
Vrtím hlavou.
„Ten večer, kdy jsi pronikl na zámek, jsme tam operovali i my, měli jsme zabít krále. Můj otec měl jako plukovník za úkol odlákat roajalistické gardisty. Zvrtlo se to ale a jeden z nich ho postřelil, když jsem uviděla tebe, bylo mi jasné, že mu chceš pomoci, ale musela jsem tě ochránit před stoupenci současného krále! Jediná možnost byla dát tě zavřít!“
Plně mi dochází význam jejích slov. Vše, co se stalo, nabývá ve světle nových okolností jiného významu. Vzpomínám, jak jsem zabil toho gardistu a poranil jeho dvě společníky. Koušu se do rtu.
„Claro, já… Měli jste mi to říct!“ volám.
„To nešlo,“ říká.
Uvažuji, která ze dvou Clar je ta skutečná. Jestli ta pyšná, kterou jsem viděl na trhu, nebo ta, jež se mnou mluví dnes. Předvádí se před otcem, nebo tady přede mnou?
„Buď si malíř, nebo králevic, buď si roajalista, nebo revolucionář, já budu s tebou,“ říká.
„Těžké rozhodování…“ odtuším. Musím ovšem přiznat, že teď, když je Clara u mě, na ten kratičký okamžik polibku, jsem cosi uvnitř pocítil. Něco nového, magického a uklidňujícího. Zmocnil se mě dojem, že s ní, s Clarou, všechno zvládnu. Že je jedno, v jak těžké jsem situaci, že dokážu překonat veškeré překážky – pokud bude ona stát po mém boku.
„Co je správné?“ ptám se a opírám čelo o její. „Na kterou stranu je správné se dát?“
„Myslím,“ říká tiše, „že to vyjde na stejno.“
To není pomoc, ve kterou jsem doufal. „Nemůžu být revolucionář, když jsem králevic a mám jednoho dne skončit na trůně,“ volám, „a nemůžu být roajalista, protože tohle uspořádání nechci!“
„Můžeš být republikán do chvíle, než zabiješ krále,“ navrhuje. „Odložíš rozhodování, budeš mít víc času na přemýšlení.“
Má pravdu. Jednou vyvázl, ale jaká je pravděpodobnost, že by se vyhnul více útokům?
„A ty chceš koho?“ ptám se. „Měšťana, nebo korunního prince?“
Vzhlédne. „Árna,“ pronese. „Chci Árna.“
Usmívám se. Dívám se na naše propletené prsty. Od chvíle, kdy jsem ji uviděl, jsem si nepřál nic jiného než být s ní. Série událostí, které následovaly, nicméně způsobila, že dnes se nedokážu soustředit a necítím žádný rozdíl, když u mě je a není, což mi nahání hrůzu.
Syn krále a dcera plukovníka královské gardy. Úsměv na mé tváři se prohlubuje – zní to mnohem lépe než syn revolucionáře a dcera plukovníka.
„Děkuju,“ šeptám, svírám její tvář v dlaních a tentokrát ji líbám sám. Neodtahuje se.
Sedíme na břehu moře, ona si prohlíží mou zmrzačenou ruku a já zase zpěněné vlny a mlčíme. Znenadání na sobě vycítím něčí pohled. Za námi stojí Ethan. Neodkážu určit, jak dlouho už tu je. Napřahuje ke mně ruku a drží v ní opatrně, aby se nepořezal, na čepel rapír.
„Hlídej si svoje věci,“ říká dobromyslně. „Prej už je to podruhý.“
Beru od něj zbraň a zastrkuji ji do pochvy.
„Árno,“ oslovuje mě bledý Ethan. „Potřebujeme tě. Blíží se gardisté, hotová armáda. Máme muže na barikádách, ale musíš tam být i ty, jsi přece vůdce, když tě uvidí, bude se jim lépe bojovat.“
„Snad tentokrát vyvázneš v pořádku,“ podotýká Clara.
„Neboj,“ říkám. „Nic se mi nestane. Tady Ethan se o to postará, že ano?“
Přikyvuje.
„Stejně chci jít s tebou,“ vede si svou ona. Už se z ní zase stává ta Clara, kterou znám. „Dejte mi karabinu, aspoň vám pomůžu.“ Dívám se na ni a musím opět přehodnotit své mínění o ní. Ona je možná nakonec doopravdy statečná.
„Ethane, na mě kašli, chraň ji,“ ukazuji na ni schválně. Jak jsem očekával, vrhá po mně vyčítavý pohled, ale já se jen zubím.
„Nebojte, slečno, přeci bych nepřipustil, aby nám zabili vůdce v prvním boji!“ chlácholí ji Ethan. Dívá se na něj a vím, že mu věří. Ostatně, on je gardista a ona dcera jiného gardisty, je jasné, že se občas setkali.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 21.03.2019, 17:43:51 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh pokračuje napínavou krizí, náš hrdina je královské krve a zároveň má být vůdcem revoluce. Vůbec se mu nedivím, že se choval tak, jak se choval... Pokračování bude určitě zajímavé.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
ZMIZELÁ
Tilda
Rozcestí
Prince
35. Chyceni
pilot Dodo
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr