obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392461 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: (Revoluční rok) 1863 / 18+19 ::

 autor Rebekka publikováno: 25.03.2019, 21:20  
1862
Věnováno uživatelům Šíma a Danny Jé
 

Když přibíháme k barikádě, vidím kolem sebe mnou navržené vlajky. „Co to má znamenat?“ volám. „Jak…? Vždyť jsem to kreslil dnes ráno!“
„Brachu milá, máme manufaktury!“ říká s úsměvem Christian a jeden prapor mi podává. „Tak pojď, ty Republiko Gony, a nabij si karabinu, uvidíš, bude se ti hodit.“
Připevňuji k pušce bajonet a podávám zbraň Claře, pak uvazuji bodák i k vlastní karabině. Nabíjím i pistoli a do luku zakládám dva šípy. Pak čekáme.
Slyšíme jejich kroky. Pak se za vzdáleným rohem prospektu zjeví první černá uniforma, do které se za okamžik zabodnou mé šípy. Přikládám k tětivě další z nich a zároveň pokládám prst na spoušť karabiny. Pak se objeví úhledný šik nejmíň sta vojáků. Kolem mě zazní výstřely a k nebi se zvednou oblaka dýmu střelného prachu. Následně vypálí i gardisté. Objímám loktem korouhev a vystřelím. Kulka zasahuje vojáka do krku.
Kromě výstřelů vládne ticho. Znovu nabíjím pušku a sleduji, jak se k nám vojáci stále přibližují. Posunuji se na barikádě doprava a chráním palbou Christiana, kterému vzhledem k absenci jedné ruky trvá nabíjení extrémně dlouho.
Začíná pršet. Studené dešťové kapky na mě padají z nebe a promáčejí dřevo pode mnou, které díky tomu ohromně klouže. Z prstů mi vyklouzává i luk. Několikrát za sebou minu cíl a zastřelím leda zeď nějaké budovy. Déšť mi stéká po obličeji, zmáčí mi vlasy, jejichž slepené kadeře se mi lepí na tvář, a studí mě na těle. Vedle sebe slyším výkřik následovaný dalším, bolestnějším. Jednomu z vojáků to na mokrém kole od převráceného kočáru uklouzlo. Výstřel z nepřátelské karabiny ho zasáhl do nohy. Ethan odtahuje raněného stranou, aby jej ošetřil. Gardisté se výhružně blíží, překračují těla padlých druhů a střílí po nás. Pak Christian patrně zastřelí jejich velitele, protože celý útvar znehybní a několik vteřin truchlí, což nám poskytuje výhodu v podobně trochy času bez přestřelky. Sahám do toulce a dochází mi, že beru poslední šíp. Přikládám jej k tětivě a jediným výstřelem, kterým zasahuji do hrudi dalšího vojáka, rozhoduji o osudu armády. Ta se svorně otáčí a mlčky odchází, hrdě a vzpřímeně, stejně jako přišla.
„Nestřílejte!“ volám. „Nestřílejte, vždyť jdou pryč!“
„Ti se vrátí, a ještě s posilou,“ nesouhlasí Ethan. „Nebyl bych gardista, abych – Árno!!“ zaječí na mě. Zvedám se z kleku a sestupuji na zem. Kradu se k mrtvým tělům a vytrhávám z nich střely, také je oloupím o váčky s náboji.
„Potřebuju munici,“ syknu, aby mi dal pokoj.
„Árno! Okamžitě se vrať!“ syčí Ethan. Bude ovšem muset vstát a odvléct mne sám, jestli chce, abych ho poslechl. Musím mít co střílet, vzduchem gardu nezabijeme!
Beru další šíp, když vtom uslyším kroky. Oni se opravdu vracejí. Nocí zní vojenský marš. Vím, že bych měl zmizet, ale něco zapříčinilo, že jsem dočista ztuhl. Nemohu se pohnout! Když konečně vybíhám nazpět k barikádě, ozývá se výstřel. Cítím pálivou bolest v boku. Na necelou vteřinku znehybním. Tiše, bez jediného zvuku, klesám na dlážděnou ulici a šíp mi vyklouzne z dlaně.
Christian mne zoufale brání rapírem, Ethan na barikádě střílí, co mu stačí síly a munice. V ústech cítím slanost s výraznou příchutí kovu. Takhle asi chutná krev, pomyslím si, protože když ze sebe dostanu chraplavé zakašlání, dopadají na dlažbu právě její kapičky.
Chrmlám krev a zvedá se mi žaludek. Toužím se zbavit těžké kovové chuti uvízlé v mých ústech. Je mi jasné, že na tom nejsem vůbec růžově.
Christian uklouzne na louži a řítí se na zem. Jeho sokové však nejdou po něm, leč po vůdci revoluce. Po mně. Jeden z nich zvedá meč a chystá se mně probodnout. Vztahuji ruku, ale rapír se odkutálel mimo můj dosah a já stejně nejspíš nemám dost sil, abych ránu vykryl. Zatínám zuby a párkrát se převalím, aby mne můj sok neprobodl.
Zoufale se snažím vstát, jenomže dlažba je zbrocená rudými skvrnami a ruce mi při chabých pokusech se zvednout podkluzují v kalužích mé vlastní krve. Mohl jsem ztratit půl litru, možná litr. Má krev se mísí s dešťovou vodou, v níž se rozpíjejí její skvrny, jako když kápnete inkoust na pergamen.
Nepochybuji, že se gardisté dozvěděli o našem uskutečněném, byť neúspěšném atentátu na panovníka a rozhodli se nám útok vrátit. Vytáhli do města, jenže narazili na barikádu.
Plazím se k hromadě převržených vozů, ulámaných kol a lafet, na nichž z barikády vyčnívají hlavně děl. V mezeře mezi dvěma loukotěmi v kole byla zastrčená jedna republikánská vlajka, ale kdosi ji vytáhl. Když byl postřelen, upustil prapor a spadl na něj. Látku prosákla krev a praporec schlíple visí na žerdi. Je proděravělý výstřely z karabin, ušpiněný loužemi dešťovky i krve, umolousaný. Zvedám jej, opírám se o žerď a s její pomocí se mi konečně daří vstát. Není to k ničemu dobré. Svět se se mnou houpá a dlážděný prospekt mi probíhá ve vlnách pod nohama, jako by kamennou dlažbu nadnášela voda nebo co. Vytahuji zpod kabátce bambitku, ale protože se pravou rukou zoufale držím korouhve, k dispozici mi zbývá pouze zmrzačená končetina. Palcem objímám pistoli a ukazováčkem se dotýkám spouště. Zvedám ruku a mířím na nejbližšího gardistu, ale ať mačkám kohoutek sebevíc, nic se neděje. Proč? Vždyť mám bambitku vždycky nabitou!
Claru popadají čtyři vojáci a vlečou ji pryč. Nedokážu se hnout z místa. Vidím, jak Christian leží na zemi, kde uklouzl, a nezvedá se. Nemohu určit, zda je ještě pořád naživu. Dešťová voda smývá z dlažby krev a já pohlížím na dalšího gardistu. Na obličeji má nějaké černé skvrny. Co to je? To má mor? Potřesu hlavou, a ačkoliv ty skvrny nemizí, vidím, že se pohybují současně s mýma očima. Taky začínají tančit a kroužit kolem sebe. Ethan leží na zádech na nepohodlné barikádě, další voják se patrně z posledních sil vyškrábal na hlaveň kanónu a teď tam leží rozpláclý s rozkročenýma nohama. V těžkém vzduchu se mísí nasládlá vůně čerstvé krve se štiplavým zápachem střelného prachu, ze kterého mi slzí oči. Taky se mi motá hlava a svět se se mnou zvonu nebezpečně zakymácí. Nepřestávám mířit na toho vojáka a občas s nadějí v srdci zmáčknu spoušť, ovšem marně. Bambitka zjevně proti mně zahájila svou vlastní revoluci.
Clara na mě cosi volá, ale já nejsem s to se dostatečně koncentrovat, abych ji vnímal. V levém uchu mě trýzní neprolomitelné ticho, v tom pravém slyším další výstřely, křik a volání o pomoc. Z nebe skrytého clonou z dýmovnic i těžkými mraky na mě padá studený déšť a zmáčí mě na kůži. Chvěju se zimou a začíná se mi chtít spát. Ano, když se schoulím tady u barikády, v tom dýmu si mě snad nikdo nevšimne. Myslím, že ani nechrápu. Najednou slyším, jak ke mně dusají vojenské kroky. Zezadu mě kdosi praští do hlavy, takže se gardisté patrně prodrali i na vlastní barikádu. Klesám na studenou, protivně mokrou zem. Tisknu si zbraň k tělu a snažím se natočit ruku tak, abych si nezlomil zápěstí. Konečně dopadám na tvrdou dlažbu a obličej mi přistává v čerstvé kaluži krve. Hlasy vojáků se ode mne vzdalují. Nevím, jestli gardisté odcházejí, nebo jestli se jen moje duše vzdaluje od mého umírajícího těla. Prohráli jsme, myslím si, barikáda padla a s ní i naše revoluce. Nikdy nezvítězíme.
A tehdy konečně má pistole vystřelí.

Maluji. Stojím u plátna uvázaného do rámu a činím jemné elegantní tahy štětcem, každá pečlivě soustředěný tam, kde má být. Mírně se usmívám. Teta mě objímá kolem pasu a začne mi jemně spílat, jak jsem špinavý. Pohlížím na svůj trup. Košili mám upatlanou červenou barvou. Omlouvám se jí a na usmířenou říkám, že si oblečení klidně sám vyperu. Teta mnou ale znenadání začíná třást.
„Árno!“ křičí. „Árno!“
„Tak jo, dobře, příště si dám pozor, opravdu!“ zvolám. Pak otevírám oči a zklamaně zjišťuji, že nejsem doma a nemaluji obraz, nýbrž že ležím na něčem měkkém a trochu pichlavém. Místnost je temná a vzduch prosycuje pach krve a sena. Nemusím dlouho přemýšlet, kde jsem.
Nade mnou se nesklání teta, není to ani ona, kdo mnou třese. Jsou to Christian s Ethanem. Jednoruký muž má na čele šrám a jasně patrné šití na dolním rtu, z Ethana visí zbytky gardistické uniformy, mezi nimiž prosvítá kdysi bílá košile. Na boku lýtka mu kdosi otevřel hlubokou ránu.
„Fuj,“ nedokážu se ubránit nutkání to vyslovit.
„Není moc pěkná, viď?“ říká. Všímám si, že se mu chvějí rty, ale jeho ruce se obratně pohybují, když si sám ránu zašívá.
„Je vážně odporná,“ říkám. Trhám sebou leknutím. Můj hlas… co se s ním stalo? Je tak slabý, že se ani já sám téměř neslyším.
„Tvoje nejsou o moc hezčí,“ odvětí bezvýrazně Christian. Stehy má i na ráně na krku. „Tohle jsme z tebe vytáhli,“ hází po mně dva malé lesklé předměty ulepené krví. Kulky, napadá mě, jakmile je spatřím.
„Mám žízeň,“ hlesnu. Ethan mi okamžitě podává lahvici vody a já hltavě vpouštím do úst její doušky.
„Hele, nech nám taky něco!“ skáče po mně jako kočka Christian. Má pravdu, zastydím se. Mám pocit, že bych dokázal sám vypít celý měch.
„Jsi v jednom ohni,“ oddaluje zamračeně ruku z mého čela Ethan. „Na, tohle spolkni,“ vkládá mi do úst jakousi pilulku. Zdá se mi velká na polknutí, a tak ji ještě drtím zuby. Má odpornou chuť. Jako bych měl v ústech odpadky.
Zkouším se posadit, ale kromě toho, že to mučivě bolí, se ke mně hned vrhají oba mí společníci.
„Ani hnout!“ zaječí na mě a donutí mě, abych si zase lehl. „Dali jsme si takovou práci, abys přežil, nechtěj, aby se ti znovu otevřely ty rány.“
„My jsme… my jsme…“ nedokážu to ani vyslovit. Oči se mi zalévají slzami, jen na to pomyslím.
„Ano, Árno,“ říká dutě Ethan. „Prohráli jsme. Ten parchant zase zvítězil.“
„Zabiju ho,“ mumlám. „Až tohle všechno skončí, zabiju ho.“
Ethan se znovu dotýká mého čela. Pilulka patrně nezabrala, protože vlhčí kousek hadru a přikládá mi jej na rozpálenou kůži. Otřesu se. Je jako kus ledu. Vzpomínám na to, jak jsem poprvé potkal Christiana. Jeho bratr Tionas na tom byl tehdy taky bídně. Už vím, jak se musel cítit. Nemám rád pocit, že jsem někomu na obtíž, nemám rád, když se o mě někdo stará. Stojí mně vlastně velké přemáhání, abych neprotestoval i nyní. Vím ale, že se mi snaží pomoci a že bez nich bych se reálně nedožil večera, rána nebo co je vlastně za denní dobu. A jsem jim za jejich péči náležitě vděčný.
„Ethane,“ říkám slabě. „Clara…“
„Oni ji…“ Selhává mu hlas. Větu za něj musí dokončit Christian:
„Odvlekli ji, Árno. Gardisté.“
Zavírám oči. Clara je v rukou gardistů. Co s ní udělají? Zabijí ji? Zbičují, nebo zbijí? Nechají ji snad být, protože je dcerou plukovníka? Kéž by to opravdu udělali…
Muži mi nutí jídlo, ale já nemám vůbec hlad. Vím však, že bych měl něco sníst, a tak do sebe silou vůle dostávám půlku krajíce černého chleba se sýrem. Jen o půlhodiny později ze mě však tento pokrm opět vychází. Pozvracím nejen svoje oblečení, ale taky ten chatrný cár Ethanovy uniformy, protože mě můj společník odmítal pustit. No co, jeho chyba, já ho varoval.
Nejím, zato do sebe obracím zbytek vody, když mí společníci nedávají pozor. Jsem ale jako bezedný a pořád mám žízeň. To bude tou ztrátou krve, napadá mne, slyšel jsem, že mívá takové účinky. Mou teorii potvrzuje i to, že se chvěju zimou, ačkoliv mě Ethan překrývá senem. Není to ale jen ztráta krve, co to zapříčiňuje. Taky horkost.
Když několikrát za noc probouzím, košili mám vlhkou zvratky, zasychající krví, což se obojí spojuje do nechutného zápachu, a spoustou čerstvého potu. Moje tělo bojuje s nečistotami, které prsty gardisty zanesly na kulku a s ní do mé rány. Zranění sice už nekrvácejí, ale mně je stále hůř. Uvažuji, jestli je možné, že by kulky mohly být otrávené. Jak by to udělali? Namočili je do jedu, který se neprosákl přes rukavice vojáků? Nebo jed byl uvnitř a střely se nějak poškodily, než vnikly do mě a vypustili smrtící koktejl?
Hodně spím, a i když mi oba muži říkají, že to je dobře, že je spánek nejlepší lék a jiné žvásty, já jim nevěřím. Vnímám totiž, že se čím dál více vzdaluji skutečnému světu a bezděčně se odebírám na místo, kde nic není nemožné. Do světa, kde zvířata mohou mluvit, uzenky růst v keříčcích a kde se snoubí svět živých s podsvětím. Jak prostupuji do tohoto tajemného, nového neznáma, setkávám se s Tionasem, starým Quöem, svým otcem i jinými mrtvými známými. Později přestávají být tato opětovná setkání tak příjemná a já vidím vojáky, které jsem si ani v danou chvíli neuvědomoval, že zabíjím. Je jich nejméně tucet. Děsí mě to, protože bez ohledu na to, za jakých okolností, jsem je všechny zamordoval právě já.
Tajemný svět, jímž jsem nucen se sám a bez pomoci prodírat, nabývá pokaždé jiné podoby, patrně čerpá inspiraci z mých nejhlubších tužeb a přání, která si ani neuvědomuji, že jsem kdy pocítil. Vidím, jak se má země konečně mění ve vymodlenou republiku, vidím, jak usedám na trůn coby nový král. A všechny tyto představy se ošklivě zvrtávají. Jednou abdikuji, podruhé mne svrhává dav rozvášněných republikánů, mezi něž jsem snad kdysi, v minulém životě, patřil i já sám, ačkoliv mi to připadá jako před stovkami let.
A ve stínu těchto snů, blouznění či co to vlastně prožívám, mi dochází jedna opravdu děsivá věc. Překvapuje mne to, protože už sotva dokážu jasně myslet, jenomže tahle hrozba ke mně přichází a odhaluje se mi takřka sama od sebe. Visí nad hlavou budoucímu státu jako Damoklův meč.
Že je jedno, co s námi bude, můžeme být monarchie, republika, cokoliv. Ale lidi se nikdy nezmění a vždycky bude někdo, komu nebude nastalý řád vyhovovat, kdo bude bojovat, jako jsme i my nedávno bojovali. Neexistuje místo, kde by lidé byli všichni šťastní a spokojení. Nemůžu udělat nic, abych to změnil.
S tímto uvědoměním mě opouštějí poslední zbytky naděje a můj stav se rapidně zhoršuje. Zvolna ztrácím schopnost odlišit výplody mé horečkou rozvášněné fantazie od reality. Utíkám lesem před něčím neznámým, co sice nevidím ani neslyším, ale vím, že mne to pronásleduje a že jestli mne to chytí, bude se mnou amen. Prchám smrčinou, občas se na nebi objeví Ethanova nebo Christianova tvář a hlasitě mě upozorňuje, že musím jíst. Já ale nemám hlad. Jen mučivou žízeň, kterou mi nedovolí hasit. Někdy do mě něco vpraví a já se z krásného prosluněného lesa, kde šplhám po korunách a užívám si větřík hrající si s mými vlasy, dostávám do páchnoucí špinavé temné kobky. Zvracím, vyslechnu si nadávky. Točí se to pořád dokola. Spílají mi, že v sobě jídlo neudržím, že se pokouším vstát, když bych měl jen pokorně ležet, že se mi rána nehojí (jako bych za to mohl). Pouštím je jedním uchem dovnitř a druhým zase ven a snažím se vrátit do říše snů, kde jsem sám a nikdo mi neříká, co mám a naopak nesmím dělat. Líbí se mi tam, poněvadž nejsem zraněný, slyším na obě uši a dokonce i moje ruka už není zmrzačená výbuchem. Doby se tam posunují za hranice mého současného vnímání, kdy jsou Gony republikou, místem, kde jsme si všichni rovni, tím místem, které se v realitě nikdy nemůže zrodit.
Mí společníci pomalu vzdávají snahu mě krmit a podávají mi jen vodu. To oběma stranám vyhovuje, stejně tak mému žaludku. Čím dál více si však přeji, aby mne nikdo nevyrušoval v mém snění a aby oba dva zmizeli a já tu byl sám, ať už jsem kdekoli. Postupně zapomínám jejich jména i tváře a jednou se mi podaří, že před sebou vidím jen dva neznámé obličeje, které z nějakého nevysvětlitelného důvodu znají mé jméno, jímž na mě volají a prosí mne, abych s nimi zůstal. Stávám se duší uvězněnou ve vlastním těle. Nemohu se takřka pohnout, jen mechanicky polykám vodu, kterou mi lijí do krku. Musejí dávat pozor, aby mne neupustili, protože nedokážu udržet zvednutou hlavu. Dívám se na ně očima kalnýma horečkou a vím, že jsou si toho také vědomi. Není návratu. Umírám.
Nemohu mluvit, ale občas ze sebe dostávám cosi jako chraplavé zakašlání. Někdy se zalykám kašlem natolik, že to vyvolá nové kolo zvracení, ačkoliv mám prázdný žaludek, a tak ze mě vycházejí jen kyseliny, kterými třísním slámu kolem sebe a občas taky Ethanovu uniformu, když mne včas nestíhá natočit jiným směrem.
Pak přicházejí na způsob, jak oklamat můj mozek, aby si myslel, že piju, ale dostali do mě i nějaké jídlo. Naši věznitelé, ať už jde o kohokoliv, nás patrně chtějí udržet naživu. Přinášejí kaše zředěné vodou natolik, že se jedná takřka o čistou tekutinu, a vlévají mi to do hrdla. Mechanicky polykám, protože mi nic jiného nezbývá a taky protože mám opravdu hlad. Připadám si jako malé dítě, tak malé, že mu ještě ani nerostou zuby a nemůže přijímat pevnou stravu.
Moje horečka musí být vskutku hodně vysoká, protože nezabírají ani pilulky, ani hadříky, které mi svlažené vodou přikládají na čelo. Jednoho dne nebo noci (ve vězení ztratíte pojem o podobných věcech velmi snadno, zejména když žijete převážně ve vlastních halucinacích) mne gardisté nutí vstát. Jako bych se znovu učil chodit. Mé kroky jsou toporné, opatrné a kratičké, spíše jen posunuji nohy po zemi. Musejí mě podpírat, abych se nesesunul na podlahu. Když ze mě svlékají a noří do vody, zažívám šok. Voda je ledová! Ne, ledová, to je příliš slabé slovo, ovšem netuším, jak popsat to nejchladnější, čeho jste se kdy mohli dotknout.
Po několika týdnech v žaláři nebudete pochopitelně jako ze škatulky, přesto se děsím, když mne vytahují z vody a ta je doslova černá. Osušují mne režným hadrem od hlavy až k patám. Jsem čisťounký jako dosud asi nikdy v životě. Připadá mi odporné, když mne oblékají zpátky do té otrhané špinavé zpocené košile. Je to jediný kus oblečení, který mám na sobě.
Cítím se však trochu lépe, takže předpokládám, že koupel zabrala a snížila horkost. Nemám normální teplotu, ale aspoň už nejsem na pokraji smrti. Je pravda, že v posledních hodinách jsem měl co dělat, abych opravdu nevypustil duši. Když mne umytého strčí zpátky do žaláře, připadá mi, že sem nepatřím. Ne proto, že bych si to nezasloužil, ne proto, že toužím dostat se na svobodu (což je obojí ovšem pravda). Je to kvůli tomu, jak jsem umytý a čistý. Za pár dní to jistojistě zmizí, říkám si.
Choulím se do polohy plodu v matčině lůně a čekám, kdy si pro mne opět přijdou halucinace. Nic se ale neděje, když mi teď snížili horečku. Nemohu se ubránit jistému pocitu zklamání. Nezbývá mi však nic jiného než přijmout realitu a smířit se s tím, že patrně zatím neumřu. Když opět pohlížím na své přátele, děsí mě, jak dlouho musím pátrat ve vzpomínkách, abych k těm dvěma obličejům přiřadil jména.
Vpravují do mě dalších pět pilulek, což se mému žaludku zjevně líbí stejně jako mně, protože je neposílá zpátky. Na rozdíl od jídla. Krmí mě tedy stále prostřednictvím zředěných kašiček. Mňam.
„Kdo nás zajal?“ ptám se slabě.
„Roajalisté,“ říká Ethan.
Roajalisté? Ano, na jednu stranu to dává smysl, republikáni by nás nezavírali do vězení, ale proč mi roajalisté snížili horečku, proč mne krmí a dávají mi léky? Chtějí mne mít zdravého na popravišti? Připadá mi to absurdní, protože ke gilotině se nevedli jen zdraví vězni, nýbrž také vyzáblé trosky zbrocené potem z horkosti, které se sotva držely na nohou.
Jako by mi četl myšlenky, říká Christian: „Árno, ti druzí roajalisté.“
Ti druzí roajalisté. Ti, kteří věří v můj návrat na trůn. Ano, teď už je vše logičtější. Ve vězení jsem, protože jsem byl (a vlastně jsem stále) revolucionář. Ale díky tomu, že jsem i jejich kralevic, se mne snaží udržet naživu. Proč to dělají i s mými společníky, je mi záhadou, ovšem každopádně jsem jim za to velmi vděčný. Možná je připustí i svědčit k soudu, před nějž mne bezpochyby postaví.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 25.03.2019, 21:18:44 Odpovědět 
   Zdravím.

Napínavý a čtivý díl. Náš hrdina se zmítá mezi životem a smrtí. Boj na barikádě byl marný, ale o to dobře popsaný, stejně tak halucinace postřeleného revolucionáře. Říkám si, kdo všechno ví, že je královské krve? Jak by se to mohli ostatní dozvědět? Těším se na pokračování a v duchu kalkuluji, zdali bude soud a zda našeho hrdinu přeci jen nečeká gilotina. Jenže, to by byl konec příběhu a také jeho životní cesty. A on je tolik mlád...

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Do očí mi padlo slůvko "mňam", nějak mi v textu nepasovalo, ale kdo ví...
 ze dne 27.03.2019, 8:46:12  
   Rebekka: Zdravím.
Ono "mňam" v textu je jakýmsi ironický povzdechem nad jeho stavem a tím, že se o něj musejí přátelé starat jako o malé dítě (kromě toho není těžké si představit, že taková kaše pro vězně rozhodně nebyla žádná lahůdka, ale šlichta prakticky bez chuti).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Anuran Agnus - ...
Dandy518
Mávnutí křídel ...
Lord Mordvig
III. kapitola
Eryalin
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr