obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: (Revoluční rok) 1863 / 20+21+22 ::

 autor Rebekka publikováno: 31.03.2019, 12:40  
1862
Věnováno uživatelům Šíma a Danny Jé
P.S. Co říkáte na tu rvačku?
 

Dívám se do modrých očí kapitána stráží. Rosk má bledou pleť všech zrzků a tvář poďobanou jizvami po neštovicích, které přežil jen díky vzácné vakcíně. V zahraničí se již podobné akce praktikují běžně, ale my na to stále nepřistoupili, takže očkování vám může dát lecjaká pokoutná osoba, ale kdo ví, jestli to zafunguje. Skutečný recept na ni je obecně známým tajemstvím, každý si myslí, že jen jeho vakcína je ta pravdu uzdravující a konkurenci vždycky řekne nějakou přísadu navíc nebo naopak některou schválně vynechá. Výsledkem je, že pokud nezajdete za správnou osobou, může vás očkování zabít spíše než nemoc sama.
Roskovi se ale podařilo kontaktovat věrohodnou stařenu, díky níž je dnes naživu. Kvůli jizvám na tváři však vypadá jako šestnáctiletý. Vzhled, který ho dělá mladším, i ony modré oči mohou vyvolat dojem, že jde o zcela neškodného muže. To byste se ovšem zmýlili. Ty oči dokážou být kruté a přihlížet nejrůznějším utrpením.
Naštěstí pro nás je kapitán vcelku rozumný muž, který má ke všemu i něco moci. Navíc mne pořád považuje za svého králevice, takže mi splní každé přání kromě jednoho – za naprosto žádných okolností mi nedovolí opustit celu. Někdejší postavení mého otce mi zajišťuje také imunitu před torturou, kterou jsem se ochotně pokusil rozšířit i na své společníky. Christianovi jsem pomohl, stejně jako absence jeho jedné ruky, díky čemuž ho nechal kat na pokoji. Hůř je na tom Ethan. Co ho jako gardistu přimělo zradit krále? Kolik jeho společníků z gardy se k revoluci přidalo? Jaké máme síly? Ví, že jsem králevic? To jsou jen některé otázky, kterými ho podle jeho slov zasypávají. Na každý večer mají jednu. Možná je vymýšlejí přes den. Někdy se dotazy jeho mučitelů i opakují, aby se zjistilo, zda nezmění výpověď. Nejprve ho nechají odpovědět, pak mu provedou nějakou bolestivou věc, aby si ověřili, zda hovoří pravdu, protože předpokládají, že při mučení by se lhát neodvážil.
„Dneska po mně chtěli vědět, jak dobře je královský zámek střežený,“ oddechuje, když ho strčí zpátky do kobky. „Dneska… Obrana roajalistů… stoupenců současného… panovníka…“ Usmívá se. „Toho… parchanta! Toho parchanta, který unikl našemu atentátu… atentátu…“
Po tortuře vždycky mluví takhle. Přerývaně, napůl plačtivě. Máte pocit, že se každou chvíli rozbrečí, ale on se místo toho zasměje nějaké maličkosti. Patrně se sám snaží zachovat se při smyslech.
Na Ethanovi je skvěle vidět, že úsloví: co tě nezabije, to tě posílí, skutečně platí. Tortura ho jen zoceluje. Přihlížím, jak se můj přítel, kterého znám od dětství, mění ve fyzickou trosku, zuboženou, ale se silnou vůlí.
„Každý řez, každé štípnutí, všechno, co mi dělají,“ říká jednou, „mne jen utvrzuje v tom, že jim nic povídat nebudu.“
Naštěstí se jeho mučitelé řídí pravidlem, že tortura nemá na člověku zanechat trvalé následky, což se pochopitelně ne vždy daří, protože pokud vám na nohu nasadí španělskou botu, je pravděpodobnost, že přežijete bez újmy, vcelku mizivá. Vlastně takřka neexistuje. Pach masa a čerstvé krve vyláká krysy, které takto zraněného člověka začnou ožírat zaživa. Někdy máte sílu je odehnat, ale jestli vás mučí delší dobu, tato síla rychle vyprchá a vy můžete jen ležet a snášet bolest, jak jen to jde.
Krysy samozřejmě nepředstavují jedinou hrozbu. Do ran si v žalářních kobkách zanesete infekci snadněji, než byste řekli, a pak máte obrovské štěstí, pokud vám noha vůbec zůstane. A i pokud se vám to opravdu podaří, pořád už na ni patrně nikdy nebudete moct stoupnout bez prožívání mučivých bolestí.
Palečnice – další z nástrojů tortury. Opravdu by mne zajímalo, jestli ten, kdo prohlásil, že mučení nesmí zmrzačit trvale, byl někdy mučen sám nebo jen přihlížel procesu vyslýchání. Protože pokud vám rozmačká palečnice všechny prsty, asi se rozdrcené kosti už zpátky neseskládají. Nehledě na psychickou stránku celé věci a na to, že postiženého budou do konce života pronásledovat noční můry a nezapomenutelné vzpomínky na výslech, tedy pokud rovnou samou bolestí nezešílí. Je rok 1863, jenomže hlavní problém téhle země je ten, že se za minulých sto let takřka nezměnila. Ano, máme manufaktury, železnice, pohodlnější kočáry. Pokud jde ovšem o zbraně, nenajdete v Gonách jediný granát, pokud jej s sebou nepřiveze cizinec, ale to by jej musel propašovat přes pohraniční hlídky. Pořád přikládáme velkou váhu tortuře, přestože se ozvala již řada lékařů s tím, co všechno může mít mučení za následky (a to ani nemluvím o tom, že jestli někdo vůbec potřebuje lékaře, aby mu potvrdil, že mučit lidi je špatné, pak není nejspíš v pořádku). Ani věznice samy se nijak neliší od těch, v nichž trávili svůj čas delikventi před sto lety. Jsou temné, vystlané slámou nebo senem, které postupně tlí, a je tu zima.
Ty oči, ty blankytně modré oči pana kapitána! Dřepí přilepený k mřížím, po kterých se plazí plíseň a rez, a němě na nás hledí. Otevírá malá dvířka v mřížoví, tak malá, že by jimi mohla proběhnout leda tak ta krysa, kterých je kolem nás nejmíň tucet. Ve dne je to celkem klid. Nezažijete ovšem nic nepříjemnějšího (pokud máte to štěstí jako já a vyhnete se mučení) než ten strašlivý pocit zděšení, když se vám v noci otře o nahou kůži ten hebký myší kožíšek. Nemluvě o protivném pískání těch malých otravných potvůrek. Občas jim házím drobečky chleba, protože mě děsí pomyšlení, ne co, ale KOHO jiného tady mohou žrát.
Mám pocit, že se pomalu dusím. Ne kvůli zápachu, poněvadž ten po tak dlouhé době v kobce už absolutně nevnímám, nýbrž kvůli špíně. Nekoupal jsem se každý den, protože ač nejsme s tetou úplná spodina, takové plýtvání vodou si dovolit stejně nemůžeme, ovšem po těch čtyřech měsících mi připadá, že vrstva špíny na mé kůži společně s potem a krví vytvořila neviditelnou krustu, která nepustí k mým pórům žádný vzduch.
Omýváme Ethanovy rány. Nezbývá nám než ho takto ošetřovat, cpát ho léky proti horečce a doufat, že vydrží dávku tortury dalšího dne. Jeho zranění nejsou příliš vážná, mučitelé vědí, kam rány umístit, aby nezemřel. Možná bych opravdu mohl cítit nějakou naději, pokud bych si odmyslel, že na mučidlech je krev tisíců obětí před Ethanem a že je jen otázkou času, než dostane otravu krve, sněť nebo něco jiného, co ho zabije.
„Jmenuji se Ethan Joir, pocházím z Ykkhó, je to hlavní město této země, má matka je švadlena, můj otec byl u gardy, než ho zabili, já jsem taky býval u gardy…“ šeptá v nočním tichu můj přítel. Říká, že se tak udržuje při smyslech. Já si naopak myslím, že se jedná jen o jeden ze symptomů jeho šílenství.
Dvakrát do týdne ho takto vyslýchají. Dvakrát do týdne již čtyři měsíce. Jsem nepopsatelně vděčný, že já nic takového nezažívám, a mám nepopsatelný vztek, že trpí Ethan.
„Jmenuji se Ethan Joir, pocházím z Ykkhó, zradil jsem krále, opustil gardu, jsem republikán, všechno se zkomplikovalo, všechno je složité, chci odsud pryč…“ zní mi jeho mantra do jediného zdravého ucha. S malými obměnami mumlá pořád dokola to stejné, až mám pocit, že se z toho zblázním taky, a občas mám chuť vrazit mu pěst do krku a umlčet jeho otravný hlas. Pak si musím připomenout, čím prochází. On na mě má jistě také vztek, i na Christiana, protože roajalisté mučí jenom jeho. Nemám absolutně právo se naň hněvat. Kdo ví, jak bych se choval já na jeho místě. Tortura je neobyčejné svinstvo.
Každá kobka má vzadu ve stínech mříž, která se však se sténáním a nadávkami otevře, pokud do ní silou zatlačíte. Tudy se lze dostat na zadní prostranství, kam ústí všechny cely ve vězení. Jedná se o vysokou prostoru o rozměrech asi deset krát deset metrů. Zde se můžete setkat s dalšími vězni a taky navštívit jejich kobky, což se ovšem nikomu nepovede. Záhy jsme přišli na to, že každý delikvent si svou celu brání coby jakési posvátné místo, kam může jen on. Začali jsme se chovat obdobně. Ethan s námi nechodí, ale já s Christianem sem celkem často zavítáme. Vězni se zde mohou zabavit dle libosti, dokonce jsou jim k dispozici dřevěné rapíry s hrboly namísto záštity. Můžete šermovat buď jen tak ve vzduchu, nebo se svým spoluvězněm (což je pro mne Christian) anebo s ostatními (což jsem ještě nezkusil). Také zde lze trochu opět přivyknout slunečnímu světlu, protože pár okny asi tři metry nad našimi hlavami, kam bychom se ve svém stavu nevyškrábali ani za půl roku, sem proudí dostatek světla, abych si mohl prohlédnout ostatní, většinou notně zubožené lidské trosky, které skončili podobně jako já.
Mluvil jsem sice o možnosti šermovat, ovšem vzhledem k tomu, že většina z nás je zesláblá hladem i nachlazením a já ještě svými dalšími zraněními (nemluvě o těch, kteří podobně jako Ethan zakusují mučení), vypadají naše tréninky spíš jako potyčka několika nemotorných medvědů, kterým někdo do krku nalil lahev vodky. Potácíme se, naše útoky jsou slabé a snaha je odrážet ještě víc. V těchto soubojích nejde o to, kdo je zručnější a obratnější s mečem, nýbrž kdo je méně zesláblý.
Můžete si taky povídat s ostatními vězni, tedy za předpokladu, že máte to štěstí a natrefíte na někoho, kdo je ochotný mluvit a nerozbije vám při první otázce hubu. Většina našich společníků však není příliš sdílná, pokud jde o jejich příběhy o tom, jak se zde ocitli, a po prvních několika nezdarech jsme s Christianem rychle vzdali snahu navázat s nimi kontakt. Ani za námi nikdo nechodí a je pravda, že já sám taky nemám příliš chuť vykládat, co se stalo u barikády.
Palčivě si uvědomuji svoji proměnu za dobu svého pobytu v žaláři, ačkoliv je pravda, že více to vnímám u svých spoluvězňů. Christianovi narostly vlasy přes ramena a já musím konstatovat, že byl hezčí s krátkými kadeřemi. Jsou rovné, světlé a momentálně plné sena, slámy a notně rozcuchané. Z nějakého důvodu mu nerostou vousy. Ethanovi vyrašil zrzavý knír, který se k němu taky naprosto nehodí, protože ho dělá tak o deset let starší. Nebo už jsem se možná dočista zbláznil a ve vězení skutečně dlím již deset let? Člověk tady snadno ztratí pojem o čase. Většinu času ani nevíte, je-li den nebo noc, natož abyste si hlídali ubíhající dny, týdny, roky a někteří vězni jistě i celá desetiletí.
Mou tvář pokrylo strniště tmavých vousů, ačkoliv jde spíš jen o chmýří. Také vlasy mi narostly, byť jen o pár centimetrů. Svazuji je do culíku u krku pruhem látky utrženým z Christianova rukávu.
Naše oblečení se již takřka rozpadlo. My je trhali na obvazy, ožíraly je krysy a taky ta vlhkost se na nich podepsala. Levý rukáv mé košile visí z mého ramene na nitkách, velký kus látky je z něj vytržený, další cár chybí i u mého boku. Nejhůř jsou na tom Ethanovy kalhoty. Zbývá mu jedna nohavice a cosi, co tak akorát stačí na zakrytí jeho mužství. Jediná nohavice navíc končí těsně pod jeho kolenem a odhaluje tak odpornou hrbolatou jizvu na jeho lýtku, velkou tak akorát, aby ji zakryl dlaní.

Krčím se v koutku kobky, jednu nohu pokrčenou v koleni, druhou nataženou před sebou. Nechávám jednu z mých malých zvířecích společnic, aby mi vylezla na ruku, zvedám paži a prohlížím si ji. Palcem hladím tmavý kožich. Zvedá ke mně pohled a propaluje mě korálkovýma očima.
„Ach, myšičko,“ zamumlám, „kéž bys věděla…“
Ethan sedí naproti mně, rukama si objímá kolena a uždibuje kousíčky černého chleba, Christian leží uprostřed kobky a podřimuje. Ticho ruší jen náš dech. Zvedám ruku a upravuji si culík, aby mi spadal přes rameno. Ze stěn sálá chlad, z podlahy také, a vlhkost.
Myška na mě zapíská a uteče pryč. Byla skoro roztomilá. Malá, hebká a na rozdíl ode mne zcela nevinná. Jenomže ona taky na rozdíl ode mne může kdykoliv proklouznout mezerou v mřížoví. Kam asi právě běžela?
„Vrať se…“ špitám a očima bloudím po podlaze cely, kde mezi jednotlivými stébly shnilé a napůl rozložené slámy a sena prosvítá kamenná podlaha. „Kdepak jsi, myšičko…?“
Krčím rameny, tady ji nenajdu. Jistě za mnou zase přijde. Lehám si na zem, abych následovat Christianova příkladu a dal si zdát o domově, o časech, kdy jsem byl jenom obyčejný malíř naprosto nepatřičně zamilovaný do dcery důstojníka gardy. Vzpomínám na to, co mi řekla, když jsme spolu stáli na té pláži: „Ano, já vím, kdo jsi.“
„Cože?!“ zvolal jsem nechápavě.
Dívala se mi do očí. „Copak to nebylo jasné?“ divila se upřímně. „Opravdu si myslíš, že byste dokázali tak snadno uniknout bez ničí pomoci?“
Moment, takhle to nebylo, ne! Cuknu sebou a procitám. Christian chrápe asi dva metry ode mne, Ethan zřejmě usnul ve stejné poloze, v jaké jsem ho zastihl před vlastní dřímotou. Z ruky mu vypadl krajíc chleba, kolem kterého se hemží krysy. Taky mají hlad.
Něco mě studí na ruce. Otáčím hlavu a zaregistruji, že mi v otevřené dlani leží cosi kulatého a lesklého, velkého tak akorát na to, abych to mohl sevřít v pěsti. Je to připojené k jemnému řetízku, který drží cizí prsty.
Neomylně mi dochází, o co se jedná. Přesně ve chvíli, kdy se mé prsty začínají obtáčet kolem toho předmětu, mi jej muž vytrhne z ruky. Zapírám se o dlaň a vmžiku stojím na nohou a mířím na něj dřevěnou náhražkou rapíru.
„Vrať mi to!“ volám, naprosto zaslepený touhou po onom předmětu.
„Co já vím, jestli je to tvoje,“ odvětí dutě. „Leželo to tady na zemi, technicky vzato je to kohokoli. Jsem tady ve vězení stejně jako ty, ergo si to může vzít.“
„Nemůžeš,“ hádám se. „Na to, že ti mířím kordem na hrdlo, nejsi zrovna pokorný!“
„A co mi chceš tím párátkem udělat?“ zvedá posměšně obočí. „Zadřít mi do krku třísku? Jedině. Chlapečku, tyhle zbraně jsou pro fingované šarvátky, ne pro opravdový boj!“ A rozesměje se hlučným smíchem.
„Vsadíme se?“ procedím skrz zaťaté zuby.
„Ty mne vyzýváš na duel?“ povytahuje i druhé obočí hromotluk. Je o víc než hlavu vyšší než já, zavalitý, ale zase jistě méně obratný. Být malý a hubený má i své nesporné výhody.
„Ano,“ říkám sebejistě, ačkoliv uvnitř se tak vůbec necítím. „Ano, vyzývám. Vyzývám tě na duel. Když vyhraju, vrátíš mi obsah své sevřené pěsti. Prohraji-li…“ selhává mi hlas, protože nechci na takovou možnost ani pomyslet.
„Prohraješ-li, natřu tvou krví zdi ve své kobce, tvé vlasy propletu mřížemi a vezmu si tvoje oblečení,“ stanoví podmínky vrčením on. Nahlas polykám, mluví jako krvelačný Viking. „Platí?!“ udeří na mě. Jistě vidí, jak jsem zbledl.
„Platí,“ pípnu. Mohl bych odmítnout, s mečem na svém hrdle by se mi jistě nedovážil odporovat, ale nepřipadá mi to fér. Boje se koneckonců zúčastníme oba, a pakliže jsem si sám již stanovil, co bude mojí odměnou, pokud zvítězím, nebylo by fér žádat totéž pro ekvivalentu, že by mne můj sok porazil.
Je mi to jedno. Vidím v tu chvíli rudě a mé srdce zaplavuje prudká touha dobýt zpět odcizeného předmětu. Protože bez ohledu na to, kde se tu vzaly, nemá muž právo je vzít. Kde se tu ovšem vůbec vzaly? Poslala mi je teta? A propašoval je do vězení kapitán stráží Rosk? V téhle chvíli na tom nezáleží.
Můj sok si bere z držáku na louče další dřevěný rapír. Vzápětí zaútočí, nečekaně, ale ne dost. Naše zbraně se vzájemně ani nedotknou, já se prosmýknu pod jeho paží a dobíhám ke zdi. Prostranství je dostatečně široké.
Při čtvrtém výpadu ho sekám do nohy, kde otvírám poměrně hlubokou ránu. Tváří se mihne mému sokovi překvapený výraz, zatímco já si povoluji okamžik triumfálního úsměvu. Zranění je na místě, kam se nemůže podívat, a třísky si z něj bude vytahovat následující měsíc.
Taková potupa dohání mého nepřítele až k nepříčetnosti. Máchá kolem sebe mečem bez ohledu na to, kde jsem já, a tak mu zasazuji další dvě rány, ne už tak hluboké, ale stejně myslím vcelku povedené. Mám vlastně co dělat, abych se nerozesmál, když vidím, jak vyvádí. Pak si ovšem připomínám, že je jeho vztek namířen na mě, což už mi věru zábavné nepřipadá.
Ani trošičku.
Zaregistruji, že náš souboj způsobil, že se všichni vězni shromáždili do špalíru podél mříží cel. Pozorují nás a povzbuzují svého favorita.
Mám co dělat, abych se udržel na nohou. Boty kloužou na vlhké slámě a přes veškeré předchozí tréninky ze mě crčí pot, který mne štípe v očích. Potřeboval bych se napít. Rukávem otírám vlhké čelo a výhružně před sebe nastavuji dřevěnou zbraň. Připadám si jako malý kluk, který si jen hraje na souboj, a onen materiál rapíru tento pocit jen posiluje.
Jak jsem zpocený, se mi nelíbí. Připomíná mi to horečku a zranění, kvůli kterému jsem v nich ležel. Na okamžik mne přepadají pochybnosti, zda se mi nemohla vrátit. To je to poslední, co bych potřeboval. Ačkoliv by bylo příjemné se zase vrátit do světa své fantazie, kde nejsem zavřený mezi čtyřmi vlhkými, plesnivými stěnami kamenných kvádrů.
Utéct do světa fantazie, anebo rovnou skonat. Ve vězení se nabízejí jistě stovky metod, jak na to, ať už úmyslně, či nikoliv. Jednak je tu tortura, která sama o sobě může usmrtit hned několika (většinou poměrně hrůzostrašnými) způsoby. Může se splést kat a vy pak vykrvácíte, můžete dostat šok z bolesti. Nebo smrt přijde později v podobě zanícení vzniklých ran. Pokud rozšířím možnosti mimo mučení, pořád se tu můžete až děsivě snadno nachladit, na což se dá také zemřít. A to nemluvím o krysách, jež ožírají slámu, naše jídlo (pokud jej nestihneme sníst dřív) naše oblečení i nás samotné.
Teď mi však hrozí bezprostřední nebezpečí od jiného člověka. Od muže, hromotluka, který se proti mně znova rozbíhá s dřevěnou zbraní. Chci o krok ustoupit, abych získal více času si rozmyslet, jak jeho útok odrazím, jenomže uklouznu a svalím se na tvrdou podlahu. Činím však složitý kotoul do boku, který mne naučil d’Elzzbierppe, můj údajný kmotr, celoživotní přítel a lektor šermu a jiných způsobů sebeobrany (kromě střílení z luku, což jsem se z nudy naučil sám).
Tím získávám čas, prudce vskočím na nohy a udeřím několikrát dřevem svého protivníka do obličeje. Předklání se a chvíli sípavě oddechuje, zatímco mu z nosu, rozbitého rtu a vcelku hluboké rány na líci, která bude patrně potřebovat zašít, kape krev. Já však také nezůstal bez újmy. Ačkoliv mne můj sok nezranil, pořád mne bolí v místě, kam mě zasáhla tenkrát u barikády ta střela. Nikdy na to nezapomenu, na deštivou noc, kdy jsem ležel na hladném chodníku prospektu vedle barikády s republikánskou zástavou v dosud sevřené pěsti a vlastní pistolí pod sebou.
Muž vzhlíží a pozvedá proti mně zbraň. Já také instinktivně svírám rukojeť rapíru pevněji. Nechápu, jak je možné, že se ještě drží na nohou, když všude kolem je jeho krev, ale takový obr jako on musí mít bezpochyby v těle ne šest, nýbrž bezmála deset litrů této horké slané tekutiny s tou odpornou kovovou příchutí, kterou cítím na jazyku ještě dnes.
Rozkročím nohy a připravuji se na vykrytí jeho výpadu, jenomže on proti mně namísto dřeva použije vlastní pěst. Duel se mění v rvačku, a ačkoliv se bráním, za každou ránu dostávám tři desetkrát horší. Ví přesně, kam mne udeřit, abych ještě dalších pět minut ochromeně skojíkal bolestí, zatímco na mém těle přistávají další a další jeho rány. V jednu chvíli se jeho pěst zaboří do masa, kudy prolétla střela. Zatínám zuby, ale z hrdla mi přesto vyrazí ostrý výkřik. Maskuji to jako vzteklý řev a chňapám zuby po jeho masitém krku, abych mu v nejlepším případě rozsápal krkavici jako lité zvíře, jenomže v té chvíli mne přitiskne ke stěně místnosti, chytá mě za narostlé vlasy a mrští mi hlavou o kameny tak, že bych přísahal, že na kratičký okamžik skutečně ztrácím vědomí. Milosrdné absence okolních vjemů trvá však jen několik sekund.
Když zvedám víčka, zhrozím se. Namísto jednoho hromotluka vidím hned tři, místo jedné pěsti do mě mlátí také trojnásobek. Vidím, jak se jejich rty svorně hýbají, ale protože je nakloněný k mému levému uchu, které od neúspěšného atentátu na krále není schopno vnímat sluchové vjemy, naprosto nic neslyším. Místo toho, abych sledoval, jak se mé druhé ucho snaží vykompenzovat tento nedostatek a zachytit aspoň zlomeček z řečnění mých nepřátel, přemítám nad tím, jak je možné, že se rty všech tří můžu pochybují naprosto stejně a ve stejný čas. Jak to nacvičili? Jak to vůbec mohli nacvičit? Věděli, že mi budou poslány ty hodinky?
Mám asi otřes mozku, jak mnou mrštil o zeď, protože trvá bolestně dlouho, než mi dochází pravda. Vyvolává ve mně pozoruhodnou kombinaci uklidnění s hrůzou. Nikdy do mě nebušili tři muži. Zhluboka dýchám, abych zahnal zděšení, a mrkáním se snažím přimět tři obličeje hromotluka, aby splynuly zpátky v jeden.
Vytrhuji se mu, ačkoliv jsem si jistý, že jsem se tím připravil o slušný chomáč vlasů, využívám toho, že je rozkročený, aby vypadal ještě výhružněji (ne že by to někdo jako on potřeboval) a zprudka ho nakopnu mezi nohy. Těch několik vteřin, kdy si svírá bolavé přirození a civí na mě, snaže se odhadnout, jestli mne má rozsápat na kusy, nebo zavolat dozorce, mi poskytuje čas k dalšímu útoku. Vrážím mu facku, ale má tak tvrdé kosti, že to jistě bolelo tisíckrát víc mně nežli jeho.
Vtom se k nám vrhají stráže. „Dost, tak dost, co se to tady děje?!“
Odtahuji nás od sebe. „Vrať mi, co je moje, zkurvysynu!“ křičím. Je to možná první sprosté slovo, které jsem vyslovil nahlas, ačkoliv v mysli se mi jich vždy honí pěkná sbírka.
„Dobře,“ směje se, trochu nervózně. „Tak dobře. Musíš si to ale chytit!“ Hází hodinky vysokým obloukem do vzduchu. Vyrážím k nim, aby znenadání mne nějaká neskutečná síla zvedá do vzduchu za lem mé košile. Divím se, že se neroztrhne, nicméně je pravdou, že obzvláště po měsících strávených zde nejsem žádné lamželezo. Připadám si jako kocour, kterého někdo chytí za kůži na krku, a také se tak chovám; kopám, máchám kolem sebe rukama a prskám. Vlastně jen stěží odolávám pokušení vyloudit ze sebe i nějaké to podrážděné mňouknutí. Houpám se třicet centimetrů nad zemí v rukou dalšího hromotluka, tentokrát v uniformě vojáka.
Hodinky chytá další vězeň a okamžitě se na něj vrhají vojáci. On však stíhá vyhodit předmět znova do vzduchu. Jestli se rozbijí, přísahám Bohu, že někoho vlastnoručně uškrtím. Předmět putuje od vězně k vězni a ani vojáci tomu neodkážou zabránit. Pak je jeden muž hází tak vysoko, že proletí zamřížovaným okénkem bezmála pět metrů nad mou hlavou. (To jsme opravdu tak hluboko?)


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 31.03.2019, 12:39:55 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivý a napínavý díl. Hezky jsi popsala život či vlastně živoření ve vězení. Ona šarvátka s dřevěnými "meči", která se změnila v pěstní souboj se mi líbila. Měl náš hrdina proti tomuto hromotlukovi vůbec šanci? Pěkně popsáno, myslím, že hrdina utrpěl i otřes mozku, když viděl trojmo. Uvěřitelná část, jen netuším, jak toto zadržování ve vězení dopadne. Jak dlouho budou naši hrdinové v této kobce plné krys, co je čeká? Soud? Smrt? Mučení?

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 01.04.2019, 15:46:17  
   Rebekka: Zdravím. No, já jsem úplně pitomá a zapomněla jsem uvést, že se toto už odehrává o 4 měsíce později, nicméně se domnívám, že v textu je to také kdesi zmíněno... Inu, ano, uvidíme, jak dlouhý čas ve vězení trojice ještě stráví... Děkuji za pochvalu ohledně v líčení života vězňů, inu, dalo mi to celkem práci, to je pravda :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Kelvin
Charles
Osudová noc - č...
Lenka
Tábor - První r...
Rebejah
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr