obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392461 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: (Revoluční rok) 1863 / 25+26 ::

 autor Rebekka publikováno: 09.04.2019, 20:28  
1862
Věnováno uživatelům Šíma a Danny Jé
 

Poprava je stanovena na pozítří odpoledne. Ne že by se tím něco změnilo v tom, jak se k nám chovají. Celý následující den trávíme ve společnosti ostatních vězňů, kteří po nás soucitně pokukují, někteří, protože nás litují, jiní, neboť nám závidí. Jedna stará žena, která se nekoupala asi tak dvacet let, ne jen pár týdnů jako my, říká: „Vy se máte, dostanete se z téhle díry.“
„Jo, na pár minut, než chcípneme,“ odtuší ponuře Christian.
V noci mne budí a posunky naznačuje, abych ho následoval. Vede mne do tréninkové místnosti. Zvědavě na něj pohlížím, zatímco si upravuji vlasy za ucho, on ale mou ruku zadrží. „Ne, nech je tak,“ říká. „Sluší ti to.“
„Vážně?“ divím se. Jak mi můžou slušet mé vlasy, rozcuchané, zplihlé, zdobené slámou a několik měsíců nemyté?
„Pojď sem, Árno,“ pronese Christian a nečekaně mě objímá. Trhám sebou a chci se odtáhnout, ale on mne svírá jedinou rukou pevně. Boří hlavu do mé košile, jako bych ho měl utěšit. Užuž otevírám ústa, že s tím opravdu začnu, ale najednou pomalu posunuje hlavu k mému krku. Jsem ostražitý a napjatě čekám, co bude následovat. Christian přikládá své rty k mému zdravému uchu.
„Dobře mě poslouchej,“ tlumeně zašeptá. „Nechci, aby nás zaslechl Ethan, proto jsem tě vzal stranou, nezlob se. Potřebuji se ti s něčím svěřit.“
Ani nedýchám. Celá věc se mi zdá být tak absurdní, že nelze nic dělat.
„Ty nevíš, jak vypadá Ethanova tortura…“
„Jistěže vím, nebo si to aspoň umím představit, tedy věřím tomu,“ ohrazuji se, i když pravda nijak rezolutně. „I kdyby, co má být? Oni ho mučí, proboha, Christiane!“
„A to je právě to, jestli ho opravdu mučí!“ sykne ostře, až nadskakuji.
„Jak to můžeš říct?“ volám a vnímám, jak mi do očí stoupají slzy, ačkoliv pro to nenalézám opodstatnění. „Viděl jsi jeho rány… Oba jsme je viděli…“
„A nenapadlo tě, že si je nechá působit dobrovolně?“
„To mne tedy nenapadlo!“ vykřikuji a vytrhnu se mu. „Nerozumím ti, co se s tebou stalo?! I Ethan s tou svou pitomou mantrou mluví rozumněji než ty!“
„Pst!“ napomíná mě. „Árno, já mám svědky!“
„Svědky k čemu?“ ptám se nechápavě, ale mírněji.
„Ta stařena, jak měla tu pitomou poznámku,“ vysvětluje. „Jednou ji odvlekli současně s Ethanem. Ethan jim nejprve řekl všechno o revoluci, o tobě, o barikádě… Nejprv jim vše vyzradil, až potom do něj začali řezat.“
„A co má ksakru být?!“ prskám pobouřeně. Už je mi jedno, jestli mne někdo slyší, nebo ne. „Je to pitomý, ale dělá se to! Chtěli si ověřit, jestli bude při mučení vypovídat stejně!“
Dívá se mi do očí a smutně vrtí hlavou. „Ne, Árno, Ethan nás zradil. Bolest si nechá působit, abychom si mysleli, že je mučen.“
Vrtím hlavou. „Tomu nevěřím,“ odmítám jeho tvrzení. Ustupuji o několik kroků. „To je nějaký nesmysl, Christiane.“
„Žádný nesmyl!“ vybuchuje. Výrazně gestikuluje oběma pažemi.
„Jo? Jak víš, že ta ženská mluví pravdu?“
„Jak víš ty, že lže?“ vede si svou.
„Kdo ví, čemu podrobovali ji, mohli ji přinutit, aby nám tohle řekla!“
„A není Ethan náhodou gardista?“
„Bývalý!“
„Jak si tím můžeš být tak jistý?“ ptá se upřímně. „Árno, taky mi zachránil život, jestli o tom nevíš, ale neudělal to jenom proto, že si chtěl získat naši vděčnost? Nezůstal jako gardista po celou tu dobu loajální ke králi?“
„Nevěřím ti!“ volám. „Proč? Proč by byl loajální k tomu tyranovi?“
„Proč by jako gardista přecházel k revoluci?“ oponuje mi.
„Ne, dost,“ mračím se. „Nechci se poslední noc svého života hádat, vážně ne. Věř si, čemu chceš, ale laskavě buď té dobroty a nevnucuj své názory mně.“
„Myslím, že už ses hádat začal,“ říká Christian. „Ale máš pravdu, jen jsem se s tebou podělil o informace. Ty s nimi nalož, jak uvážíš za vhodné. Věz nicméně, že já Ethanovi neuvěřím.“
„Fajn,“ syčím jedovatě.
„Fajn,“ krčí rameny. „Takže tím je to asi uzavřeno.“
„Taky bych řekl,“ přitakám podrážděně. Ani se nesnažím předstírat, že se s ním usmířím. Otáčím se a rázuji zpátky do své cely, ale jakmile přichází také Christian, zvedám se a mizím zpátky do výcvikovky (jak říkáme tréninkové síni).
S tímhle člověkem v jednom pokoji nebudu.

Následujícího dne nám přitáhnou do kobky káď s horkou, bylinami provoněnou vodou, neboť je zjevně naprosto nepřípustné, abychom se před šlechtici objevili ve stavu, do jakého nás přivedlo tolik měsíců v žaláři. Jako vyhublé, špinavé, zubožené lidské trosky. V posledních dnech jsem nudu i nervozitu zaháněl kousáním si nehtů až do masa. Ethan má propadlé tváře, kalné oči svítící horečkou a každá rána na jeho těle vykazuje jiný stupeň hojení, některé se ani hojit nezačaly. Pokud jde o má střelná zranění, přes veškeré odlupování strupů se povrch zacelil, takže na pohled po nich není ani stopy. Přesto pokud se prudce otočím, příliš zbrkle vstanu nebo si nedej Bože na zraněný bok lehnu, pociťuji bolest, jako by mne znova postřelili. No, vlastně jsem lhal, říkám si, když lezu do kádě. Jako kralevic bych měl být nejčistší, proto mám výsadu, že se koupu první. Po střelné ráně, kterou způsobila moje vlastní pistole, hyzdí můj trup jizva. Však mi taky původní malý vstřel pěkně rozrýpali, když vytahovali projektil.
Vlasy si umývat nesmíme. Dokonce mě nutí, abychom své přerostlé kadeře stáhli do zesměšňujících účesů, aby se nenamočily. Nezbavujeme je ani sena a slámy, které za ten čas už s našimi hřívami možná definitivně srostly a už je z nich nikdy neodstraníme.
Navzdory tomu, že nás vykoupali, se musíme zase obléct do starých hadrů. Znovu nám rozpouštějí vlasy. Slavností stříhání proběhne před očima veřejnosti, aby chomáče mastných kadeří náhodou nezpomalily čepel gilotiny, až nás bude milostivě dekapitovat.
„Viva la révolution,“ drtím mezi zuby, když nás vedou ven. Mýlili jsme se. Rosk nás nezachrání. Až sem jeho kompetence přece jenom nesahá, nemůže nám pomoci, i kdyby třeba opravdu chtěl.
Všichni tři přivíráme oči a mžouráme na svět kolem sebe. Tak dlouho jsme dleli v žaláři, že jsme dočista odvykli slunci. Je půlka srpna. Srpna. Zatkli nás na konci března…
Daří se mi zaostřit na gilotinu. Kolem je spousta lidí, ale všichni nám ustupují z cesty, asi abychom mohli umřít dříve. Čepel se blýská v záři slunce. Je nádherná, hrozivá, majestátní, nádherná a v neposlední řadě – smrtící. Je jako překrásná dáma v skvostné róbě, která každého svého milence otráví. Za chvíli se stanu jednou z jejích obětí i já sám.
Nahlas polykám. Jsem patrně jediný, kdo si plně uvědomuje, jak je tohle nespravedlivé. Christian jen podotýká: „Já říkal, že jednou skončim pod gilotinou.“ Musím po něm vrhnout překvapený pohled, než mi dochází, že se na něj vlastně pořád hněvám za noční hádku. Ethan je příliš otupělý, než aby vůbec vnímal, co se právě děje. Vidím jeho pohled upírající se kamsi do dálky a neunikne mi ani, že ho vojáci spíš vlečou, než vedou.
Pomaličku topornými krůčky postupuji vstříc hrůzné a bolestně krátké budoucnosti. Kdykoli se zastavuji, voják mne drbnutím do zad upozorňuje, že musím pokračovat.
„Co takhle poslední přání?“ zabručí spíš otráveně než navztekaně Ethan. Buď ho nebylo slyšet, nebo ho ignorují záměrně. Christian zvedá ruku a pokřižuje se.
A přesně ve chvíli, kdy spouští ruku zase k boku, zazní střelba. Rosk zotevíral veškeré kobky, vpustil vězně do zbrojnice a nechal je, aby se pomstili sami. Na okamžik mne přepadají pochybnosti. Umějí střílet dostatečně dobře? Nezasáhnou i nás, ať už nechtěně, nebo dokonce úmyslně?
„Utíkej,“ sykne mi do ucha voják, který mne vede. Zmateně se mu dívám do očí. „Utíkejte, Vaše Výsosti!“ sykne tlumeně. Už neváhám, nechávám si do žil vyplavit adrenalin a vyrážím k bráně. Rosk a Christian podpírající Ethana jsou mi v patách. Ta stará žena, která utrousila onu poznámku včera odpoledne a která je mi velmi podobná, i šeptá, že ona nemá co ztratit. Zprvu tomu nerozumím, dokud se celý zmatený neotáčím a nevidím, jak pokládá hlavu pod čepel gilotiny namísto mne. Kdo ve splývavé košili pozná, že není muž.
Kdosi mi podává rapír a já neváhám ani vteřinu, svírám jej v dlani a hned jím vraždím několik vojáků. Hlouček vězňů v čele s Roskem a mnou se probojuje k bráně. Vojáci, kteří nám dovolili uniknout, ji pro nás otvírají. Kývám na znamení díků a tryskem vyrážím pryč. Po měsících, kdy jsem nejedl prakticky nic jiného než suchý chleba zapíjený vodou a čas od času trochou svařeného vína však nemám mnoho sil ani energie. Po dvaceti metrech se hroutím k zemi, a než stíhám rozdýchat tuto potupnou porážku vlastním tělem a zvednout se na nohy, Rosk mne zvedá a přehazuje si mne přes rameno jako pytel brambor. Za pomoci několika desítek rozzlobených vězňů byl útěk velmi snadný. Ještě stačím zdvihnout oči a matně zahlédnout, jak se čepel gilotiny řítí dolů vstříc šíji mé jedné z mých zachránkyň. Pak vyčerpáním ztrácím vědomí.

Procitám v šeré místnosti prostého domu. Musí patřit nějakému chudákovi, protože obsahuje pouze tři místnosti – skromnou ložnici, spižírnu a pak místnosti, kde je všechno ostatní. Já ležím na stole v kuchyňském koutku. V protilehlém rohu si nad vědrem s vodou Ethan holí knír. Podle odrazu jeho očí ve vodní hladině poznávám, že horečka polevila a mému příteli je podstatně lépe. Mírně se usmívám. Jsem na svobodě.
„Jestlipak víš, co se stalo s tvými hodinkami?“ znějí první Ethanova slova.
Uvažuji, jak ví, že jsem vzhůru. „Ne,“ přiznávám smutně. „Asi se rozbily.“
„Anebo ne,“ krčí rameny. Vzrušeně se zvedám na loket a v mém úsměvu mizí strojenost.
„Cože?“ volám. „Ty víš, kde jsou?“
„Ne,“ říká. „Tedy spíše už ne. Zahlédl jsem je u jednoho z těch vojáků, díval se na ně, když nás vyvedli ven.“
„Koncentruj se na holení,“ napomínám ho. „Nepotřebuješ další jizvu.“
Ethan se na mě zašklebí. Rozesměju se. Ne, jsem pevně přesvědčen, že tento člověk by mne ani republiku nezradil. A proč si to vlastně pořád zdůvodňuji? Jeho zrada je absolutní šílenost, nějaký blud jedné mučené ženy. Není důvod víc se tím zaobírat.
Poprvé se rozhlížím kolem sebe pozorněji. Na podlaze leží na režných dekách uprchlí vězni, Christian s Roskem přecházejí netrpělivě před dveřmi do ložnice.
„Co se děje?“ ptám se jich a definitivně si sedám. Žádám Ethana o nůžky, a zatímco stříhám své slámou protkané vlasy, vyslechnu si odpověď: „Ty to nevíš?“
Povytahuji obočí. „Co bych měl vědět?“ Narůstá ve mně pocit strachu. „O co jde?“ blednu.
„Heloisa,“ zní mi v odpověď jediné slovo.
Okamžitě vyletím ze stolu a vybíhám ke dveřím. „Co je s ní?!“ vydere se mi z děsem sevřeného hrdla. Oba muži stoupají přede dveře a zadržují mne. Mlátím do dřeva pěstmi, ale nikdo nereaguje, pouze Heloisin hlas vydává tichý sten. „Pusťte mne!“ volám.
„Tam nemůžeš,“ upozorňuje mne významně Rosk.
„Co? Co je to za nesmysl?“ divím se. „Proč bych tam nemohl? Vždyť je tam Heloisa!“
„Árno,“ říká Christian, ale já ho nechci poslouchat. Zoufale civím na dveře, jako bych do nich mohl pohledem propálit díru. Heloisa! Toužím ji vidět, vyprávět jí o všem, co jsem zažil od chvíle, kdy mne opustila na nádvoří královského zámku…
„Árno!“ volá důrazněji. Nutí mě, abych se mu podíval do očí.
„Co se děje?“ V uších mi pořád zní ten sten. Je snad zraněná? Těžce zraněná, možná nepřežije… a já už se s ní nikdy neuvidím… za chvíli vynesou z místnosti její tělo…
„Měl by ses posadit, Árno,“ říká. A je to tady, pomyslím si. Natáčím hlavu, abych měl šanci zachytit jediným zdravým uchem případný další sten, ale Christian zdá se můj úmysl vytušil a pevně mi svírá tvář v dlani. „NE!“ zpraží mě. „Do toho nám nic není.“
Proč to řekl? Proč všichni předstírají, že neslyší steny z vedlejší místnosti, proč ignorují Heloisino trápení? Znova cuknu hlavou, protože vím, že mne Christian jedinou rukou nemá šanci zadržet, jenomže ten volá na pomoc Roska. Jemu neuniknu.
„Tak mi hergot povězte, o co jde?!“ zvolám. „Je snad zraněná?“
„Ne, Árno… není… zraněná – víš, ona…“ Christian mi nestačí povědět pravdu, poněvadž mu Rosk dupne na nohu.
„Nech to na ní,“ sjede ho.
Na kom? Na Heloise? Aspoň že není zraněná. Může být ale nemocná, na to se má otázka nevztahovala. Můj zmatek roste, když z místnosti vyjde starší žena s plavými vlasy, kterou znám jako místní lékařku. Myslím, že působí i jako porodní bába, ovšem nevidím důvod, pakliže mi Christian nelhal, aby byla zde.
Jenomže proč by mi nemohl lhát? Možná proto ho Rosk umlčel, možná proto zněl jeho hlas tak zajíkavě.
A pak mi to dochází. Existuje jediný důvod, proč by tu byla a Heloisa nebyla zraněná, proč já nesmím do té místnosti.
Teď se skutečně musím posadit. Jako bych byl znova postřelený u barikády, země se mi vlní pod nohama. V hlavě se mi jistě honí stovky myšlenek, ale ani jedinou si pořádně neuvědomuju. Jen sedím, napůl vyděšeně, napůl nechápavě civím na dveře před sebou a mimoděk si zakrývám pravé ucho, abych neslyšel pláč dítěte a snáz se odpoutal od reality, kterou nedokážu pochopit.
Takto sedím několik hodin.
V noci nemohu spát. Nevím proč. Nebo spíš vím, ale nechci si to připouštět. Mám strach o Heloisu i o její novorozené dítě (mám pocit, že jsem zaslechl kohosi říkat, že je to holčička). Nakonec to už nemůžu vydržet. Tiše vstávám, slézám ze stolu a procházím mezi spícími společníky. Kromě Christiana, Roska a Ethana tu je řada dalších revolucionářů i uprchlých vězňů, kteří vděčí Roskovi za svobodu.
Pootevřu dveře a vklouznu škvírou dovnitř. Rychle je zase přivírám a tisknu se ke zdi.
„Měla bys odpočívat,“ znějí moje první slova na její adresu. Za několik měsíců mé nepřítomnosti v její blízkosti se změnila téměř k nepoznání. Poznávám ji jen podle černých vlasů a unavených očí, stejně šedých, jako jsou ty moje.
Dívka krčí rameny. „Kde jsi byl?“ ptá se chraptivě. „Když postřelili toho gardistu… zpanikařila jsem, musela jsem utéct… myslela jsem jen na sebe… Árno, mrzí mě to, tak strašně mne…“
Přecházím k ní ráznými kroky, skláním se a líbám ji, abych ji umlčel, poněvadž vím, že pouhá ruka by mi nezastavila. „Já bych to jinak nechtěl,“ šeptám popravdě. Sedám si na okraj postele. V duchu počítám, pět měsíců jsem byl ve vězení roajalistů, předtím asi měsíc a něco v kobkách královského zámku… To je sedm, sedm měsíců. Dívám se na ni.
„Čí je to dítě, Heloiso.“
Vrtí hlavou. „Copak na tom vážně tolik záleží?“ ptá se. Stále se nutím do lehkého úsměvu, abych nevypadal tak hrozivě, ale významně ji propaluji pohledem. Bere mou tvář do dlaní. „S tím strništěm vypadáš hezky…“ pronese.
Oddaluji se, aby na mne nedosáhla. „Mně na tom záleží,“ upozorňuji nekompromisně. „Jestli je moje, udělám všechno, abych vás obě ochránil.“
„Nás oba,“ opravuje mne. „Je to chlapec.“
„Vás… oba…“
Naklání hlavu ke straně, jako to dělá skoro vždy, když něco říká a myslí si, že přitom musí vypadat důležitě. „Říkal jsi, že jestli je tvůj, tak nás ochráníš,“ blýskne po mně očima. „Takže jestli není, vydáš nás roajalistům?“
Je to tak absurdní, až se rozesměju. „Non, bien sûr,“ napodobuji Roskovu intonaci. Nebyl bych Goňan, abych neuměl francouzsky jako rodilý mluvčí.
V duchu musím srovnávat Heloisu s Clarou. Heloisa je o několik let mladší než já, není šlechtična, takže má spíše opálenější pleť, svůdné plnější rty…
Clara je dcerou plukovníka, je starší nežli já, má temně rezavé vlasy, úzké rty a ty oříškové oči. A dost možná, že je ještě panna. Když jsem byl s Heloisou, o panenství přišla už pár let předtím.
Znova počítám měsíce strávené v její nepřítomnosti a dochází mi jedna nepříjemná skutečnost. „Ale… to jsi musela být těhotná už tehdy na zámku,“ vydechuji.
Krčí rameny. „A já ti někdy řekla, že ne?“ Ne, neřekla. Protože jsem o jejím těhotenství ještě dnes ráno neměl ponětí. Protože jsem s ní na zámku strávil deset minut útěku a pak ji několik měsíců neviděl. Protože mi to tehdy ani nepřišlo na mysl.
„Abych řekla pravdu, ani jsem děti nechtěla.“ Zvedám k ní oči. Pousměje se. „Až do dneška.“ Z nějakého důvodu mne to rozesměje. Je pravda, že ani já se nikdy nezabýval myšlenkami na rodinu, přestože jsem měl spousty dívek a o panictví jsem přišel už někdy ve čtrnácti. Pečlivě jsem si vybíral starší a zkušenější ženy – dokud nepřišla Heloisa. Bylo jí patnáct. Dnes, o necelý rok později, si však uvědomuji, že už se nedívám do tváře naivní dívenky. Série událostí, do nichž jistě lze započítat její těhotenství a porod, ostatně stejně jako revoluci a nutnost vybrat si stranu (což jsem já dosud neudělal) – to všechno ji však přimělo, aby velice rychle dospěla.
„Chceš něco?“ ptám se hlasem patnáctiletého chlapce.
Vrtí hlavou. Přesto přes ni láskyplně přehazuji další deku, nutím ji, aby se napila vody, a před odchodem ji otcovsky líbám na čelo. Je na ní vidět, že by ode mne očekávala, ba možná dokonce i chtěla víc, ale vzhledem k tomu, že před pár hodinami porodila, jistě i ona musí uznat, že potřebuje klid.
„Odpočiň si, Maličká,“ šeptám. Říkal jsem jí tak i tehdy, když jsme spolu měli románek, a ona se potěšeně usmívá, protože jsem jí tím dal příslib, že jednou se k sobě třeba vrátíme. Co jiného je krásnější než naděje.
Když se zvedám, vyčerpaná šestnáctiletá dívka na lůžku vypadá ve spánku ještě mnohem mladší. Toužím u ní zůstat a střežit její spánek, ale jestli mne taky někdo zastihne, schytám výprask. Uvažuji, jestli i Heloisa stejně jako Clara věděla, že jsem králevic. Nepřipadá mi to ovšem příliš reálné.
Když se znova uvelebím na stole, uvědomuji si, jak moc jsem se za ty měsíce proměnil. Ještě na začátku března jsem byl zdravý dvaadvacetiletý spokojený malíř. Teď mi narostly vousy, ohluchl jsem na jedno ucho, chybí mi mé dva prsty na levé ruce. A pořád dopadám na nohu zraněnou výbuchem na královském zámku. A to nemluvím o jizvě a bolesti v ráně po hlubokém střelném zranění. Možná jsem i otec. Uvažuji, co to pro mne znamená, a dochází mi, že de facto nic. Možná je to špatně, možná by mi měl fakt, že (pokud je Heloisin syn i mým potomkem) mám dítě, nějak významně změnit život, stát se příslibem nových nadějí, jenomže nic takového se nestane. Heloisu bych chránil, i kdybych nebyl otcem jejího dítěte. Jen ta nevědomost! Kdybych měl aspoň jistotu, že jsem nebo nejsem rodičem. Jenže já to nevím.

Ráno mne probouzí Christian. „Na, jez,“ říká a tiskne mi do dlaní misku ovesné kaše s kousky nakládaného ovoce. Nemám chuť na sladké, ovšem nemohu si dovolit být vybíravý. Šeptám díky, než si stačím připomenout, že s ním vlastně už nekamarádím. Je těžké se na něj zlobit, zvlášť když mám před očima jeho chybějící končetinu, jenomže pokud si mám vybrat mezi ním, mužem, kterého jsem potkal ve vězení, a Ethanem, s nímž jsem kamarádil už asi v pěti letech, je má volba zcela jasná. Možná ho však ukolébám falešným dojmem přátelství, když od něj přijmu jídlo, a pak si vyčkám na vhodnou chvíli, abych se pomstil. Ano, skvělý plán. A tato vhodná chvíle nastane snáz, pokud bude věřit, že jsem mu odpustil.
Cpu si do úst plnou lžíci kaše a předstírám, že se snažím nemlaskat, abych mu ukázal, jak mi chutná. Konečně odchází a já se musím přemáhat, abych jídlo zase nevyhodil, jak jsem jej hltal. Aspoň mi dal pokoj.
Překvapeně zamrkám. Jsem opravdu tak vypočítavý? Jako bych snad ani neměl žádné emoce. Vždyť jak se chovám k němu, k Heloise, k Roskovi? Jenom předstírám, že jsem s nimi zadobře a v duchu uvažuji, kdy se mi naskytne vhodná příležitost, abych jim vrazil kudlu do zad. A to doslova. Roskovi nedůvěřuji hned z několika důvodů – nenapadá mne, proč by zrazoval monarchii (kromě toho, že jsem já jeho králevic, ale i pak by semne spíše pokusil dosadit na trůn) a on sám mi nechce příčinu svého jednání prozradit, ergo asi žádná není, logický závěr. Navíc to, jak nám pomáhal ve vězení… Nechtěl si celou dobu jen získat naši důvěru?
Pak je tu Christian, na kterého se hněvám kvůli tomu, že obviňuje Ethana ze zrady. Jaký mám ale sám důkaz, že lže? Žádný. Jistě, jsem pevně přesvědčen, že je Ethan nevinný, ale protože ho znám. Jak bych se choval, kdyby byl cizí člověk? Asi bych ho taky podezíral… Což nic nemění na tom, že slovo KDYBY je jen ztrátou času, takže se na Christiana hodlám zlobit i nadále.
Dochází mi, že kdyby se ukázalo, že je Ethan skutečně nevinný, asi bych bez svědomí dokázal Christiana zapíchnout. Nemůže být silnější než já (zejména po měsících, které se mnou strávil v žaláři) a má jenom jednu ruku… Stejně tak bych neměl problém zabít Roska, protože k němu necítím nic kromě vděku za záchranu života. Navíc stačí, abych si vzpomněl na to, jak mi bránil projít k Heloise, a i tento vděk rychle z mého srdce mizí.
Děsím se nad vlastními emocemi.
Na chlapce, který se čistě omylem stal vůdcem téhle revoluce, se vcelku rychle oddávám takovýmto paranoidním myšlenkám.
Následujících několik dní trávíme v domě, jen pár bývalých vězňů chodí nakupovat jídlo pro naši denní potřebu a Rosk dá postavit hlídky. Nic se neděje. Tedy vlastně se něco děje – uspořádáme poradu, kde je určen hlouček osob, které dostávají speciální úkol: v případě vítězství republiky zabít krále. Nikoho nepřekvapí, když jsme za členy oddílu nazvaného Hvězdná čtyřka zvoleni já, Ethan, Christian a Heloisa. A já si dávám ještě svůj soukromý cíl: najít a dobýt zpět své hodinky. Od Ethana se dovídám, že zaslechl, jak muže, který je vzal, oslovují Gerard.
Deset dní po našem útěku z žaláře se ona lékařka (doslechl jsem se, že se jmenuje Lavion Edterová) oficiálně přidává k revoluci i se svým sedmiletým synkem Rorym. Vítáme ji s nadšením, protože mezi sebou budeme mít aspoň nějakého opravdového doktora.
Jedenáctého dne ráno nás probudí kanonáda. Zprudka si sedám. Přibíhá k nám mladík s krvácející paží, a zatímco jej Lavion ošetřuje, vykládá, že roajalisté spustili útok na západní barikádu. Zatímco vyčkáváme, než ustane střelba z děl, líčí, jak to na barikádě vypadá. Polovině jeho obecenstva se zvedá žaludek. Těla zbavená končetin, barikáda tonoucí v tratolišti krve, clona dýmu střelného prachu… Otřesu se. Uvažuji, jestli by byl výjev méně děsivý, pokud bych jej neznal na vlastní kůži.
Ethan se pomalu vrací do normálu. Rychle nabral zpět své síly a i po fyzické stránce je rychle spravuje, zahlazují se mu propadlé tváře a jeho oči jsou zase jasné.
„Zburcuj Heloisu a Christiana,“ instruuje mne. Přikyvuji a mířím do vedlejší místnosti. Cestou se musím prodírat davem lidí mířících zpátky před budovu. Část lidí má na sobě bílé oděvy, aby upozornili nepřátele, že jsou lékaři a že nemají střílet. I válka má svá pravidla. Pokud je na barikádě jeden ošetřovatel a spustí se palba, nic se neděje, jakmile ovšem počet přítomných doktorů přesáhne desítku, je třeba palbu zastavit. Teď k barikádě míří snad celý batalion v bílém. Další část nynějšího obyvatelstva domu míří do jiného, předem domluveného úkrytu a berou s sebou i Heloisina syna.
Jako Hvězdný oddíl se musíme zúčastnit také bojů na barikádě, nelze jen čekat, až bude král zatčen, a vykonat jeho exekuci. Zburcuji tedy oba své společníky a rychle se ustrojujeme do boje. Na pravou ruku navlékám kožený náramek chránící mé předloktí, ze kterého lze v případě potřeby zapůsobením lehkého tlaku vystřelit otrávený hrot. Je to pěkná věcička, líbí se mi. Jen by mne zajímalo, jak to vlastně funguje. Baru na sebe starou uniformu gardisty, kterou jsem ukradl před tolika měsíci v lese, když jsme s Christianem uprchli z prvního vězení. K opasku si připevňuji rapír, nůž a dvě pistole, další bambitku zastrkuji do vnitřní strany kabátce. Na záda si věším karabinu s bajonetem, toulec se šípy a luk. Nazouvám vysoké boty obsahující pouzdra s dalšími dvěma kudlami. Přes hlavu si přetahuji kapuci vyrobenou z košile mrtvého gardisty, protože ona a ten kradený kabát se už staly v podstatě poznávacím znakem mně jako revolucionáře. Když uvolňuji rapír v pochvě a kontroluji, zda mám nabité pistole, dochází mi jedna skutečnost: ten muž, který tenkrát ráno prodával na trhu obrazy, kterému prostřílel plukovník, je nenávratně pryč. Je z něj po zuby ozbrojený vůdce revoluce připravený k boji.
Když se vracím, uprostřed místnosti stojí s rukama založenýma v bok kapitán Rosk. „Kde je Ethan? On není s vámi?“ ptá se přísně.
„Cože?!“ volám. „Měl být tady, neříkal, že by někam šel!“
„Jak vidíte, tak tady není,“ říká, „takže co se mohlo stát?“
Trvá zhruba dvě minuty, než ostatním dochází, co se stalo, ale já na to pořád nedokážu přijít. Oni to vědí, tuším to podle jejich pohledů, které se na mne znenadání upřou, jako by byli dravci a já jejich kořist bez možnosti uniknout.
„Ty jsi ho viděl naposledy, Árno,“ ozve se vcelku neutrálně, ale ponuře Heloisa. „Co přesně ti řekl?“
„Jen abych šel zburcovat vás dva a abychom se připravili na odchod,“ krčím rameny. „A co má být?“
„Ehm…“ Rosk se hryže do rtu.
„Tak co je?!“ vyjíždím nepřátelsky. „Co víte a já ne?!“
„Ethan nás zradil, Árno,“ hlesne kapitán. „Není jiné vysvětlení. Poslal tě vzbudit ostatní, aby mohl nepozorovaně uniknout, v místnosti jste přeci předtím byli jen vy dva…“
„A kde jste byl vy, kapitáne?“ prskám.
„Já? Já jsem prosím pěkně sháněl další zbraně, vkradl jsem se na rychtu,“ obhajuje se pomalu a důrazně, abych mu rozuměl každičké slovo.
„Vidíte,“ prskám. „Jak víte, že nám Ethan taky nepomáhá?“
„Prostě to vím,“ bručí. „Mám na to nos, jasné? Dvacet let jsem sledoval v kobkách různé zločince.“
„A že jste tam měl hodně příležitostí k pozorování jich při činu,“ pokývám sarkasticky hlavou. „Jaký máte důkaz, že je Ethan zrádce? Já to vím, nemáte žádný, tak ho neobviňujte.“
Christian se chytá za hlavu. „Kdy ti začne svítat? Zradil nás, je to zjevné, já jsem vám to říkal!!“ Ačkoliv mám sto chutí mu vrazit, ovládnu se a ponechávám ho na milost a nemilost jeho vlastní hysterii. Umiňuji si však, že už s ním nikdy nepromluvím.
Odhodlaně vyrážíme na cestu. Bílí ošetřovatelé odnesli těla raněných do domku v prostoru mezi dvěma barikádami, kde se tenkrát udála ona exploze, díky níž neslyším na levé ucho a chybí mi dva prsty. Připadá mi, jako by od té chvíle uběhlo nejmíň deset let. Ne, spíše jako by se to stalo nějaké úplně jiné osobě a já tomu pouze přihlížel.
Barikáda se posunula zhruba osm metrů na západ a už na ní zuří boje, jejichž účastníci se ovšem bijí pouze na hromadě převrženého nábytku. Roajalisté se nedají zatlačit na dlažbu za sebou, přestože toto území teď patří jim. Nechápu, proč se nevzdají anebo neutečou, poněvadž jich tam může být asi jen osm. Další vojáci v uniformách gardistů vzadu právě opatrně pokládají dlažební kostku zpět na místo. Co s ní prováděli? Je mi jasné, že se musí jednat o nějakou past, ale o jakou? Je chodník otrávený a jed se nám bude při chůzi vsakovat botami do kůže? Vím, je to šílená teorie, ale první, která mne v tu chvíli napadá. Záhy stejně zjistíme, oč jde, protože chtě nechtě se budeme muset prospektem vydat.
Další vojáci útočí na dům se zraněnými. Ve dveřích stojí několik republikánů a snaží se je zadržet, ale dlouho už odolávat nebudou, pokud jim nepomůžeme.
Klekám, beru karabinu a nařizuji svým společníkům, aby mne palbou kryli. Heloisa s Roskem okamžitě klečí po mém boku, Christian ne, ten je šikovnější s rapírem. Rozhlížím se po střechách okolních budov.
„Vidíte někde Ethana?“ šeptám. Moji společníci však jen vrtí hlavou.
Ohlížím se po dalších roajalistech. Postupují prospektem k protilehlé barikádě. Ale co to? Mrkám a štípu se, ale nezdá se mi to – jdou jaksi podivně. Vyhýbají se určitým dlažebním kostkám, chvíli jsou šikmo, pak se odváží pokračovat vcelku rovně, ale po dvou metrech znova začínají vybíravě zpomalovat. Jeden z nich vrazí do jakéhosi už asi šedesátiletého vojáka a ten se s výkřikem hroutí k zemi. Na poslední chvíli posouvá nohu dozadu a došlapuje na dlaždici. Vzápětí jako by se proměnil v sochu. Ani se nepohne, a když se otáčí jiný voják, aby mu šel na pomoc, jen vrtí hlavou a ukazuje kupředu, jako by mu říkal, aby pokračoval dál a na něj nedbal.
„Ne!“ vykřikuji, když si všímám, že na něj Rosk míří karabinou. „Nechme ho žít, vezmeme ho jako rukojmí!“
Dívám se na vojáka. Má bledou tvář a zatíná pěsti, ale neodvažuje se hnout nohama. Jenže proč? Nemůže, nebo nechce? Co ho znehybnilo?
„Vpřed!“ zavelím odhodlaně a vyrážím na barikádu. Mí tři společníci jsou mi v patách. Přelézáme barikádu, zbavíme ji posledních odpůrců republiky a vstupujeme na první dlaždice. Narůstá ve mně nervozita. Ať už se voják lekl čehokoli, ať už gardisté dělali s dlážděním cokoliv, jsem si jist, že by mne to dokázalo vmžiku zabít, a to dozajista ne zrovna příjemným způsobem.
Daří se nám dostat v bezpečí asi metr za barikádu, ale pak se svorně zastavíme. Vyměňujeme si tázavé pohledy, jestli někdo z nás neví, kudy dál. Rosk nabíjí karabinu a vysílá střelu do zad vojáka, který se nám ještě neztratil z dohledu. Ten se hroutí k zemi. Zoufale se snaží nespadnout a mává rukama, jako by si myslel, že zničehonic začne létat. Dívám se na něj, napůl pobaveně, napůl nechápavě, zmatený, proč se tak brání dopadu na dlažbu. Když nakonec spadne, ve tváři se mu zjeví šokovaný výraz. Chvíli čeká, pak se kouše do rtu a zvedá se. Vypadá, že se mu viditelně ulevilo, ovšem proč, to mi zůstává záhadou.
Najednou z domu po mé levici vyběhne malý Rory. Nadšeně volá název našeho oddílu a já jihnu, když vidím toho malého buclatého chlapečka s ústy pootevřenými ve šťastném úsměvu plném mléčných zubů a zářícíma černýma očima. Jeho nožičky se míhají jako o překot, když k nám peláší. Zdvihám pohled a spatřím ve dveřích domu stát jeho matku Lavion, i ona se šťastně usmívá.
„Rory!“ zavolá za ním, Bůh ví proč. A on k ní otáčí tvář a naposledy jí věnuje ten krásný dětský úsměv plný nádherné dětské nevinnosti a čistého srdce. Pak zvedá levou nohu z dlažební kostky, aby udělal další krok směrem k nám, a dlaždice se rozletí na kousky, když pod ní nečekaně exploduje nášlapná mina.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 09.04.2019, 20:26:43 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivý díl, hrdinům se podařilo utéci za pomoci spojeneckých vojáků, unikli gilotině a prchli z pevnosti. Líbí se mi detaily, uvažování hlavního hrdiny i jeho kamarádů a soukmenovců. Jsou to lidé z masa a kostí, žijí, myslí, konají a umírají jako lidé. Na konci mi bylo líto toho malého chlapečka, který šlápl na minu. Válka si nevybírá, co na tom, že jde o občanskou válku? (v podobě revoluce, dá-li se to tak napsat)

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 10.04.2019, 11:05:38  
   Rebekka: Nu, na konci bude objasněno:)
 ze dne 10.04.2019, 9:54:37  
   Šíma: Ahoj, jedním slovem: překvapení. Otázkou je, zdali je náš hrdina skutečně otcem dítěte, ale to už jako autorka víš sama! ;-)
 ze dne 10.04.2019, 7:51:43  
   Rebekka: Zdravím. Ano, je to smutné, leč pravdivé, smrt nedělá rozdíly. A smím se zeptat, co říkáš na Heloisině dítě, jehož otcem je (možná) hlavní hrdina?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Šeherezádě
Julia de Sena
Fyzikálně-magic...
Džordž J.S.
Tisíc nocí
Ronaldo Moon
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr