obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915346 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39470 příspěvků, 5737 autorů a 390229 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: (Revoluční rok) 1863 / 27+28+29 ::

 autor Rebekka publikováno: 13.04.2019, 17:24  
Věnováno uživatelům Šíma a Danny Jé
 

Mina. Proto ten podivný tanec roajalistů. Vyhýbali se dlaždicím, pod které ukryli miny! Když na dlažební kostku šlápnete, ještě se nic nestane, průšvih ovšem nastane, jakmile uvolníte tlak a nohu zvednete. Jako to udělal Rory. Rory! Bezmocně přihlížím, jak se chlapec, který ještě před chvílí vesele utíkal směrem ke mně, hroutí zmrzačený na zem. Kolem dvou pahýlů, které po sobě zanechaly nohy urvané explozí, se rozšiřuje rudá kaluž. Nedokážu mu pomoci. Nedokážu se vůbec hnout z místa a jen hledím, jak k němu celá šílená přibíhá Heloisa v patách s Roskem, který se ji snaží zadržet a vysvětlit jí, že je pozdě. Ona ho ale neposlouchá, trhá kus látky ze suknice a tiskne ji k prvnímu pahýlu, jenomže sama na tak vážná zranění nestačí.
Roryho matka stojí s popelavě šedým obličejem ve dveřích. Úsměv, jenž před chvílí zdobil její tvář, se nenávratně vytratil a nahradila jej směsice šoku a hrůzy, což dokazují její oči zčernalé zorničkami. Jednou rukou se drží rámu dveří, druhou natahuje směrem k Rorymu, ale očividně v ní instinkt matky chránit své dítě zápasí s pudem sebezáchovy, jenž jí velí, aby zůstala na místě a nestala se obětí případného dalšího výbuchu miny. Jako lékařka jistě ví, zda ještě lze jejího syn zachránit, a podle shovívavého vděku v její tváři poznávám, že je sice náramně ráda za Heloisinu snahu, nicméně že tato snaha neodvrátí blízkou smrt zmrzačeného chlapce.
Konečně se odhodlávám k činu, ale namísto abych zamířil k Heloise a pomohl jí nebo se přidal k Roskovi a snažil se ji od Roryho odtáhnout, moje nohy instinktivně zamíří směrem od vybuchlé miny. Prchám jako smyslů zbavený a snažím se zachránit sebe sama, jenomže marně. Před očima pořád vidím toho chlapce, jeho ošklivou proměnu před a po explozi, to, že jsem já s absencí ucha a dvou prstů vyvázl tisíckrát lépe nežli on. Tvář se mi křiví pláčem a já se jej snažím zoufale potlačit, protože kdo by chtěl revoluci, když její vůdce brečí uprostřed bitvy. Zpátky do reality mne přivádí dvojité tiché pípnutí, které se ozývá přímo pod mou levou nohou. Odjištění další miny. Zachovávám si tolik příčetnosti, abych stáhl druhou končetinu zpět a zabránil setrvačnosti mrštit mnou vpřed.
Srdce se mi na několik děsivých vteřin dočista zastavuje v hrudi a já si do ní málem začínám bušit, abych jej přiměl znova k práci. Jestli se pohnu, podepíšu si ortel smrti. Stojím jako socha a tajím dech. Stačí jakkoli pohnout nohou a můžu dát vale jí, v extrémním případě nejspíš taky životu.
Zvedám oči k vojákovi, který ztuhl předtím stejně jako nyní já, a čeká mne další šok. Ocitám se totiž tváří v tvář…
Plukovníkovi! Otec mé milované Clary stojí naproti mně a jediným pohledem do očí si sdělujeme to nejpodstatnější, a sice že se mu stalo přesně to, co mně. U mě je to pochopitelné, patřím k revolucionářům, ale nejde mi do hlavy, jak mohl být takový idiot a šlápnout na minu, kterou sám pomáhal stražit. To je však v tuto chvíli to nejméně podstatné.
Vidím, že hýbá rty, a natáčím se k němu zdravým uchem, abych měl větší šanci zachytit jeho slova, když šeptá: „Řekněte jí, že jsem ji miloval, prosím vás, řekněte jí, že mně to mrzí, ona to pochopí, prosím vás, moc vás prosím, vyřiďte jí tento vzkaz…“
Ačkoliv neřekl jméno osoby, které jsou jeho slova adresována, jsem přesvědčen, že se jedná o Claru. Proč to ale chce po mně? Cožpak nevidí, že jsem ve stejné situaci jako on? Já sakra chci taky vyřídit pár vzkazů, především své tetě. Že jsem jí odpustil. Že nechci, aby na mne vzpomínala se záští… Ne, to je příliš sobecké. Ale pravda je, že nechci zemřít a nevysvětlit pár lidem, jak moc mi na nich záleží. Například Christianovi. Moje bezprostřední blízkost smrti dočista zahnala můj vztek na něj, jakkoli mi ublížil, a vlastně měl skutečně pravdu, Ethan nás zradil. Ethan! Dokonce i jeho teď toužím vidět. Chci mu říct, jak moc mne zklamal, zeptat se na důvod jeho zrady, možná mu i odpustit, poněvadž nechci umřít se záští v srdci. Rád bych se rovněž dozvěděl, jestli jsem opravdu otcem Heloisina syna, a zjistit, jaké city to ve mně vyvolá. Budu rád, že jsem otec, pokud mi dá Heloisa za pravdu? Nebo mne naplní hrůza, protože naprosto nevím, jak se v takovém případě zachovat? Uleví se mi tedy, pokud bude mít Heloisa dítě s někým jiným? Nebudu žárlit?
Nic z toho se už nikdy nedozvím.
„Árno,“ vytrhuje mne z myšlenek plukovníkův hlas. „Musíš jí pomoci, vzal ji jako rukojmí, odhalil mne, zde jsem měl možnost dokázat mu loajalitu, jestli se nevrátím… Bojím se, co jí udělá…“
Patrně stále mluví o Claře, ale kdo je ten nejmenovaný on?
„Král?“ ptám se tlumeně.
„Ano,“ přitaká. Vypadá to, jako bychom byli staří přátelé. Což nejsme. Zničil mé obrazy.
„Dobře,“ říkám. „Udělám to.“
Lžu. Nebudu mít příležitost svůj slib splnit. Vyletím do povětří stejně jako on, stejně jako nebohý Rory.

Najednou za sebou uslyším příšerné zvuky. Jako když… Ne, nejsem s to přijít na vhodné přirovnání. Nutím se, abych se neohlížel, ale když za sebou uslyším jeho hlas, musím na něj pohlédnout.
„Zvedni nohu,“ říká. Povytahuji obočí. Chce, abych zemřel? Chce, abych byl zmrzačen stejně jako on? Vidím, jak se od něj táhne krvavá stopa až k místu prvního výbuchu, jehož byl obětí. Ruce opatrně pokládá na dlažební kostku, na níž stojím.
„Rory…“ Svírá se mi hrdlo a v očích mne pálí slzy dojetí, protože, to, co pro mne tento chlapec udělal, dalece překonává veškeré dobrodiní ostatních. Proč mne vlastně zachraňuje? No ovšem, pomyslím si. Protože jsem vůdce. Jsem tváří revoluce. A tvář revoluce by se neměla stát mučedníkem po výbuchu miny. Aspoň podle něj.
Nedokážu ani poděkovat, poněvadž se bojím, že kdybych zkusil znova promluvit, definitivně propuknu v pláč. A to si nesmím dovolit. Velice pomalu zvedám končetinu a s úlevou došlapuji na dlaždici před sebou. Kývám chlapci na znamení díků. Pak velím ostatním, aby mne následovali, a držím se trasy, kterou mi ukazuje plukovník. Jeho hlas postupně slábne, až u druhé barikády zmlkne docela. Následují tři výbuchy. Clařin otec, Rory a ještě někdo další, pomyslím si. Už je nikdy neuvidím.
„Kupředu, kupředu!“ poháním křikem své druhy. Máchám nad sebou zástavou republiky. Nevím jak, asi s notnou pomocí paní Štěstěny, ale nakonec se nám daří (ve zdraví) proniknout až ke druhé barikádě. Cestou míjíme těla mrtvých gardistů i revolucionářů, některá posetá vstřely, jiná roztrhaná na kusy. Díky Ethanově dezerci jsme se zdrželi a ostatní, kteří zde byli dřív a přišli z opačné strany, nebyli tak chytří jako my. Dovedu si představit, jak panikařili, když vybuchla první mina a zabila někoho z nich. Určitě se rozeběhli na všechny strany a jen aktivovali další výbušniny. Roajalisté zaslechli křik a exploze, přeskákali k našim, a koho neroztrhala mina, oni zastřelili.
Chudák plukovník, myslím si a vzpomínám na něj. Muž, který bojoval u Waterloo, si zasloužil lepší smrt. Vzpomínám na jeho poslední slova. Clara je rukojmí krále. Musím ji osvobodit! Aspoň mám o důvod víc vytáhnout na zámek. Otázkou je, jestli se mi podaří přimět ostatní, aby do toho šli se mnou.
Na hromadě barikády se krčí trojice mužů, civilisté Eriq a jakýsi slabomyslný dvacátník, kterému nikdo neřekne jinak než du Chroix (Chroix je čtvrť v téhle metropoli), chrání puškami zraněného vojáka s úsměvným jménem Orfeus. Díky svým dlouhým černým loknám, přírodním červeným rtům a bílé pleti vypadá, jako by sem spadl z minulého století, kdy lidé nosili ty směšné aristokratické paruky a líčili se jak ženy, tak muži.
„Co se stalo?“
„Orfeus to schytal,“ říká s blaženým úsměvem na tváří du Chroix. Ano, slabomyslný, někdy duchem nepřítomný, ale vždycky rozesmátý jako býval i Rory, než ho… Koušu se do rtu. Pořád ho vidím před sebou. Snažím se vymazat hrůzné výjevy po výbuchu miny a pamatovat si ho jako toho nadšeného chlapce volajícího: Je tady! Hvězdná čtyřka!“ který k nám utíkal prospektem.
„Tu máš.“ Jdu k nim, stahuji si z krku fiží a skládám jej do úhledného tlustého čtverečku. Tisknu jej k ráně a nařizuji muži, aby si jej tam přidržel. Dávám si jednu jeho paži kolem ramene a pomáhám mu vstát. Ze rtů mu uniká tichý sten, ale nepřestává na mne upírat své šedé oči. Proč si mě tak prohlíží? Není na mě nic výjimečného, teda kromě chybějících dvou prstů, jenomže on se mi dívá do obličeje. Jsem špinavý? Co s ním mám?
Trvá mi opravdu dlouho, než mi dochází, proč si mne tak prohlíží. Nemůže uvěřit, že se ho dotýká vůdce revoluce. Ne, nikoli revoluce, zatím pouze povstání, protože revoluce, skutečná revoluce, vyžaduje daleko víc, než jsme zatím prokázali my. Revoluci oficiálně zahájím, až vytáhnu na zámek zabít krále. A jestli mne přitom budou následovat ostatní, byť i jenom naše Hvězdná čtyřka, záleží na nich. Ať sám, nebo s nimi, já se své pomsty nevzdám.
Po pouhých sedmi metrech je jasné, že Orfeus dál nedojde. Z jeho obličeje vyprchala veškerá barva, moje fiží je prosáklé krví a já muže spíše vleču než podpírám. Po dalších dvou krocích se definitivně sveze na zem a oba dva víme, že víc nevstane. Z jeho rány pomalu vytéká krev, z čehož jsem zmatený, poněvadž to porušuje pravidla, která znám od tety. Pokud krvácíte z žíly, krev pomalu vytéká a je tmavá. Jenomže ta, jež opouští Orfeovo zranění, má barvu jako z tepny. To je jako kombinace obou dvou zranění nebo co… Pak si vzpomínám, jak teta říkala, že pokud je poraněná tepna hluboko, nemusí krev z rány stříkat, ale jen vytékat v pravidelných vlnách.
Neváhám ani vteřinu a znova popadám bezduchého Orfea, jenomže ho neunesu. Neodkážeme ho bezpečně nést ani za přispění dalších dvou mužů. Nejlepší by bylo dát ho na nosítka, jenomže kde teď máme vzít nosítka?!
„Orfee!“ plácám ho přes tváře, poněvadž se mu klíží víčka a já vím, že ho nesmím nechat usnout, a on ještě naposledy pootevře oči a zahledí se skrz mne kamsi do dáli.
„Pane Öörre, mám nosítka!“ ozývá se za mnou se svým tupecky širokým úsměvem du Chroix a z hromady barikády vytahuje prkno, které kdysi snad sloužilo jako pult nějakého tržištního stánku. Ukazuji mu vztyčený palec.
Eriq a slabomyslný du Chroix berou jeden nohy, druhý ruce vojáka a posunou jej na dřevěné prkno. Pak jej nesou zabarikádovanými ulicemi Ykkhó, zatímco já kráčím po jejich boku s nabitou karabinou na prsou. Trvá mi asi deset minut, než mi dochází, co se mi na větě, kterou du Chroix vyslovil, zdálo podivné. Oslovil mne: Pane Öörre. Odkud zná moje jméno?
Téměř polovina cesty probíhá bez potíží, ačkoliv na své společníky neustále musím čekat, poněvadž lézt přes barikádu a u toho držet nosítka s těžce raněným vojákem jistě není nejsnadnější. Křičím na ně, aby si pospíšili, a vím, že bych měl být mírnější, ale musím myslet na Orfea, kterému zvolna dochází čas. U třetí barikády si svlékám opasek, nože cpu do vnitřních kapes kabátu bez ohledu na bezpečnost a páskem připevňuji ovaz k Orfeovu tělu. Jak leží na nosítkách, vypadá náhle malý a hubený, tedy menší a hubenější než je ve skutečnosti.
Dostáváme se ke čtvrté barikádě, když vtom nás čeká další nemilé překvapení. Mina vybuchne tak nečekaně, že ani nestihneme cokoliv pocítit. Až její následky nás tvrdě zasahují. Já si ještě zachovám trochu příčetnosti. Popadám nosítka a křičím na Eriqa, aby nechal zraněného du Chroixe du Chroixem, protože už mu nelze pomoci. Než se stačí rozhodnout, zda mne poslechne nebo hodlá vzdorovat, klesne mrtvý k zemi zasažený třemi výstřely z karabin gardistů.
Popadnu nosítka a táhnu je do podloubí, neboť tady jsme oba příliš na ráně. Rosk opětuje střelbu, zatímco Heloisa se snaží zpříjemnit poslední chvíle slabomyslného muže.
Skláním se nad zraněným. Orfeova tvář je popelavě bledá. Dýchá jen mělce a rána silně dál silně krvácí. Jako by z něj sálal chlad i horko zároveň. Jestli se rychle nedostane do rukou té lékařky, zemře. Nemohu sám vláčet nosítka zabarikádovanými ulicemi, ale lze prchat podzemím. Vbíhám do nejbližšího domu, jeho jediného obyvatele beru po hlavě jílcem rapíru (čímž jsem ho ale asi stejně nechtěně zabil) a otvírám poklop v podlaze vedoucí do podzemního kanálu. Už tady mne výpary málem omračují, a tak beru Orfeovo fiží a omotávám si je kol úst a nosu. Jemu scházet nebude. Znova si povytahuji nohavice a cpu si dovnitř košili i všechny kabátce, abych nahradil chybějící opasek. Trochu to pomáhá.
Raněného muže si přehazuji přes záda, pro jistotu rozepínám opasek, který jsem mu dal, obtáčím jej kolem obou našich těl a znova jej zapínám. Ani jeden z nás není plnoštíhlý, takže to jde snadno. Potom se spouštím do kanálu.
Trochu cítím vinu, že jsem ostatní členy Hvězdné čtyřky nechal na ulici, ale chci zachránit Orfea, lidský život. Heloisu bych stejně od zraněného nedostal.
Se žbluňknutím přistávám na dně temného tunelu, po jehož stěnách se plazí plísně a jehož již zmíněné dno pokrývá potůček splašků a jiných odpadních vod. Gardistovy boty nejsou tak vysoké, jak by se mi zamlouvalo, a zatéká do nich. Ani látka, která dusivě obepíná spodní polovinu mé tváře, nedokáže utlumit puch.
Na cestu si svítím skomírající lucernou, kterou jsem sebral v domě. Cesta jde pomalu. Brodím se jedovatou břečkou, lapám po dechu a co chvíli si musím z tváře setřít krůpěje potu, jež mne štípou v očích a jež vyrážejí na mém čele kvůli puchu i námaze. Orfeus rozhodně nepatří mezi mohutné hromotluky, ale že by byl zrovna nejlehčí břemeno, jaké jsem kdy nesl, taky říct nemohu. Po asi čtyřiceti metrech vím, že dál nedojdu. Schváceně se opírám o stěnu tunelu. Lampička již takřka dohořela. Těžce oddechuji a zmocňuje se mě pocit, že jestli se pokusím udělat ještě jediný krok, vypustím tady duši.
Náhle si uvědomuji cosi velice znepokojivého. V tunelu panuje tlumená ozvěna mých kroků, ačkoliv já sám už dávno stojím. Ne, to není ozvěna, dochází mi vzápětí. Ty čvachtavé kroky se na okamžik zastavují a pak se ozývají nanovo. V tunelu je se mnou ještě někdo jiný!
Dávám se na panický útěk, dokud mi nedochází, že tím jen pronásledovatele ubezpečuji ve směru jeho cesty, protože brodit se splašky nepatří mezi činnosti, které lze provádět tiše. Nepřestávám ovšem prchat. Najednou se dostávám na další křižovatku a ztuhnu. Přímo proti mně se vynoří muž tak o hlavu vyšší než já, může měřit okolo sto osmdesáti centimetrů.
„Sakra!“ vykřikne dotyčný, vmžiku se mu v ruce blýská nůž a vrhá se na mě. Bleskově rozepínám opasek, pokládám Orfea co nejšetrněji ke stěně tunelu – a vtom se řítím k zemi pod plnou vahou těla svého nového soka.
V nastalém zápase je mým cílem jediná věc – odklonit nůž v mužově ruce od svého těla. Můj nepřítel má na sobě přiléhavé černé nohavice a černou košili, ale víc nejsem s to rozlišit, protože lucernu proud břečky odnesl několik metrů zpátky do tunelu.
„Chcípni, králův poskoku!“ zvolá on a zvedá nůž nad hlavu, aby mne bodl do srdce. Mimoděk lapám po dechu. Jestliže mne nazývá královým poskokem, gardistou, a chce mne zabít, pak to musí znamenat, že… že on sám je republikán!
„Nejsem gardista!“ zvolám, jak nejhlasitěji dovedu. „Já nejsem gardista!“
Můj nepřítel se zarazí. „Myslíš si, že jsem takový idiot a skočím ti na to?“
Místo odpovědi zpívám revoluční píseň.
Poslouchá a ohromeně spouští nůž. Já mu ale věřit nehodlám a popadám zbraň, jejíž čepel vnořím do jeho boku. Vstává a ustupuje ke zdi, zatímco si pomalu vytahuje nůž z těla. Ze zranění se okamžitě vyřine rudá horká krev. Vyskakuji, tasím rapír a namířím jeho hrot na mužův krk.
„Kdo jsi?!“ vykřikuji zostra.
Zdvihá ke mně pohled. Vypravuje ze sebe nesrozumitelné zachrchlání.
„Neslyším tě!“ upozorňuji ho a natáčím se k němu zdravým uchem.
Z mužova hrdla se opět vydere jakési zabublání, ale tentokrát na jeho pozadí rozeznávám jméno. „André,“ hlesne, „jmenuji se André Aulton. Kdo jsi ty? A proč máš na sobě uniformu, pakliže nejsi gardista?!“
„Árno Öörr, vůdce revoluce.“
„Ty že jsi vůdce revoluce? Ještě ti teče mlíko po bradě,“ odfrkne a zašklebí se, ale nedá se určit, jestli bolestí, nebo povržením nade mnou.
„To je snad jedno,“ mračím se. „Jsme na stejné lodi.“
„Pravda,“ souhlasí. „Smír?“
„Smír.“ Schovávám meč zpátky do pochvy na zádech. „Zranil jsem tě vážně?“ ptám se starostlivě.
„Nic to není,“ krčí rameny. Znova beru na záda Orfea a pokračujeme dál ve třech. Je však jisté, že jsem Andrého Aultona opravdu zranil více, než by bylo dobré, protože ačkoliv na černé košili a navíc v šeru krev není příliš vidět, lepí se k ráně. Kromě toho musíme všichni tři neskutečně páchnout, nejhůř já a André, protože jsme se při rvačce váleli v břečce pod námi.
Urazíme asi další míli kanálem, když se André zastavuje. Jeho obličej je bílý jako papír. „Ty, Árno Öörre,“ pronese, „doufám, že je ti jasné, že za tu způsobenou újmu mi dlužíš džbánek dobrého piva!“ Pak se sveze k zemi. Vytahuji ho, podpírám ho a namísto jednoho raněného teď musím vláčet dva. Koušu se do rtu a spílám si, že jsem se nechal ovlivnit svým strachem a Andrého zranil. Teď za to draze platím. Kdo vlastně ví, jak daleko bych došel, kdyby mi na pomoc nepřišli Rosk s Heloisou.
„Jak jste mne našli?“ volám udiveně.
„To nebylo nic těžkého,“ krčí rameny dívka. „Zabarikádovanými ulicemi by ses sám se zraněným nevydal. I kdybys vylezl na střechu, bylo by to příliš riskantní, byl bys na ráně.“
„Ergo zbývá podzemí,“ dodává Rosk. „Kdo je tohle?“ ukazuje na mého nového společníka.
„André, ale dlouho už nebude, jestli se rychle nedostane k Lavion.“
Rosk přitaká a bere ho do náruče. „Co se stalo nahoře?“ vyzvídám.
„Dobyli jsme rychtu, rychtář byl zabit,“ líčí Heloisa. „Civilisté útočili na všechny bašty roajalistů v Ykkhó. Vytasili se s tvými vlajkami, které krátce byly naprosto všude, na střechách manufaktur, na budově skladiště, bylo to nádherné, Árno!“
„Co se pokazilo?“
„Přišla garda. Vmžiku byla všude krev, na zemi ležela těla roajalistů i republikánů. Výhoda byla, že královští neměli ponětí, kam jejich druzi strčili miny, takže na ně šlapali obě strany. Vůdce revoluce by jim tam pomohl, ale nemůžeme riskovat tvůj život, sám víš, jak to dopadlo posledně.“
Přikyvuji. Vzpomínám, jak mne na barikádě postřelili.
„Největší potíž je, že proti nám nejsou jen gardisté. Ne že by je bylo snadné vyřídit, ale jsou tu i civilisté naklonění králi. Gardisté je sebrali a společně táhnou na zámek.“
„Král je chce vzít pod ochranná křídla?“ povytahuji obočí. „To se mi nezdá. Ne že by neměl na zámku dost místa, panství je to rozlehlé, ovšem nemyslím, že by byl ochotný vodit si tam měšťany, pokud se teda nejedná o obchodníky.“
„Byli tam různí lidé,“ odtuší Rosk. Pak dodává, že už je načase vylézt na povrch. Heloisa šplhá po žebříku vzhůru, otevírá poklop a pomáhá nám do domu. Nový úkryt je jen dva bloky odtud, a tak se tam rozbíháme. Lavion je v jednom kole, jakmile přicházíme. Neví, kterému ze dvou těžce raněných pacientů, které jsme jí donesli, se věnovat dřív, ale nakonec vybírá Orfea, jehož sinalá tvář naznačuje, že nebýt lékařky, dělily by ho minuty od smrti.
Večer se koná porada.
„Chci vytáhnout na zámek,“ oznamuji rozhodně. „Chci zabít krále!“
„Ty sám, Árno?“ ptá se opatrně Heloisa.
„Jestli se mnou nebudete chtít jít…“
„Jistěže s tebou půjdeme!“ vykřikuje Christian. „Ale bude to nebezpečné. Víc než všechno, co jsme udělali dosud.“
„Myslíš si, že to sakra nevím?!“ vybuchuji. Chci se dál ohrazovat, ale do místnosti vejde bledý André Aulton.
„Árno Öörre,“ hlesne. „Měl by ses jít prý na něco podívat. Ihned.“
Z jeho tónu je mi jasné, že se něco stalo. Vstávám, omlouvám se ostatním a v jeho doprovodu mířím do vedlejší místnosti. Vede mne do komory. Tam na židli vidím připoutaného muže, kterého jsem ani nedoufal, že kdy víc uvidím.
Pod levým okem má monokl, zrzavé vlasy slepené krví, celý je mokrý, jak ho polili, aby ho vzkřísili.
„Ethane?!“
Zvedá ke mně oči. „Mon ami,“ říká sotva slyšitelně.
„Už nejsem tvůj přítel,“ mračím se. „Všichni říkají, že jsi nás zradil. Jestli je to pravda…“
„Ty věříš, že je?“
„Nevím,“ přiznávám. „Nevím, čemu mám věřit. Co ty? Máš obhajobu?“
„Abych neměl,“ odfrkne. „Jinému bych ji neřekl, ale doufám, že ty mi uvěříš, když nikdo jiný.“
„Povídej,“ vyzývám ho, „a nech na mě, abych to posoudil.“
Krčí rameny. „Ano, utekl jsem ke gardistům, ale to proto, abych zjistil, co plánují, a mohl vás varovat!“ Vzdychá. „Věříš mi?“
„Věřím,“ přitakám. „Stejně jako ty věříš mně.“
„Chtějí od tebe, abys mne zabil, viď?“ zajímá se. „Uděláš to?“
„Ne.“ Vytahuji pistoli a nabíjím ji. „Nechám tě běžet, pro tentokrát. Dám ti šanci ukázat loajalitu.“ Mluvím sebejistě, jako bych si všechno už dávno rozmyslel, ačkoliv mluvím zcela spatra. „Pustím tě zadními dveřmi. Zmizíš odsud a už se tady nikdy neukážeš.“
„Ovšem,“ přitaká s vděkem v hlase. Konám, co jsem řekl, a vystřelím do vzduchu. Pak místnost opouštím. Pistoli nechávám ležet na podlaze.
Když se mne ptají, co se stalo, vykládám, že mi sebral zbraň a utekl.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 13.04.2019, 17:23:36 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivá a napínavá část. Miny pod dlažebními kostkami, cesta kanalizací, nečekané setkání. U té miny mne zarazilo dvojité zapípání (to vypadá na elektroniku), což ve Tvé době kdy se příběh odehrává ještě nebylo, ale to jen na okraj. Hezky napsáno...

Príma den a múzám zdar.
 ze dne 13.04.2019, 17:30:33  
   Rebekka: zdravím! Dovoluji si nesouhlasit s Tebou ohledně té miny a zapípání. Miny vybuchují na základě působícího tlaku, tlak nemá s elektronikou nic společného (jen tak na okraj)...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
LET
Tilda
Untitled 1
Marek Dunovský
Prsten osudu (9...
Filip Vávra
obr
obr obr obr
obr

Štatlař slopal s cajzlama
Stín
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr