obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915204 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39232 příspěvků, 5717 autorů a 388987 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: (Revoluční rok) 1863 (II.) / 2 ::

 autor Rebekka publikováno: 03.05.2019, 12:15  
..
 

„Jak mu je?“ ptám se, když za sebou uslyším kroky. Sedím na stoličce, pod nohama vědro, do kterého odlétají slupky z brambor, jež škrábu jako přílohu k obědu.

„Myslím,“ říká Lavion, vyčte mi, že jsem neumyl nůž vytažený z Andrého krku, a sama se do tohoto úkonu ihned pouští, „že to zvládne. Co se vlastně stalo? On už se vrátil z Taale?“

„Kovář ti neřekl, co se stalo na náměstí?“ zdvihám k ní oči, díky čemuž se vzápětí říznu nožem do ruky. Pouštím bramboru ušpiněnou čerstvou krví mezi slupky a jdu si ránu vyčistit. Přitom líčím ženě, co se stalo na náměstí – bičování, můj dárek delikventovi i to, jak zazpíval revoluční písničku. Nevynechávám oběd s kovářem, od kterého nás vyrušili verbíři, náš následný útok i útěk a nakonec vyprávím o tom, jak se lidé vzpírali gardistům.

„Oni se jim vzpírali?“ udiveně kroutí hlavou ona.

„Ano!“ přitakám nadšeně. „Lavion, copak to necítíš? Oni chtějí vzpouru, taky nechtějí krále, mají ho už dost! Možná by – “

„Árno!“ okřikuje mne. „Jednou jsme se o to už přece pokusili, a jak to tehdy dopadlo?“ Kývá směrem k mé protéze. „Můžeš být rád, že jsi vůbec naživu. Spousta jiných takovým luxusem nedisponuje…“

Sklopím hlavu. Nemohu jí vmést do tváře Roryho, na kterého nepochybně právě myslí. Nemohu jí připomínat, že její nejvýš šestiletý syn stoupl na minu. A nemohu ji ani upozornit na to, že tu minu tam – stejně jako mnoho dalších výbušnin – instalovali roajalisté, ke všemu na rozkaz krále, toho krále, kterého se všichni toužíme zbavit!

„Já nemůžu jen tak sedět a přihlížet, jak kvůli mně lidé trpí!“ Oči mi vlhnou čerstvými slzami. „Je to všechno moje vina… Já jsem byl vůdce revoluce, já jsem…“

„Ty ses o to přece nikoho neprosil,“ namítá. „Sám jsi to řekl, stal ses jím omylem!“

„Někdy si přeju, aby mne ta mina byla…“

Přistupuje ke mně a pokládá mi prst na ústa: „Takhle nemluv.“

„Proč ne?“ vytrhnu se jí. „Mrtvý bych byl revoluci víc platný! Kreslili by mne na plakáty, volali moje jméno…“

„Copak to už tak nedělají?“

„Ale já tady sedím a nic nedělám!“ zakvílím. „Jsem sakra vůdce revoluce, jak mohu zůstat nečinný, zatímco mým jménem vypukají vzpoury? Lavion, musím jim pomoci!“

„Už jsi pomáhal, Árno,“ připomíná. „A dopadlo to skvěle. Každý ráno si nasazuješ protézu.“

„Kromě toho, že nemohu běhat, mne to nijak neomezuje,“ lžu.

„No právě, jestli budeš někde na barikádě, běhu se nevyhneš. Nebo sebou chceš praštit o zem a dělat mrtvolu?“

„Třeba!“

„Aha.“ Otáčí se ke mně zády a dál si hledí nože. „Tak si jen dej pozor, můj milý, aby ses jí nestal doopravdy.“ A pro sebe si zamumlá: „A já naivní si myslela, že mne třeba miluješ…“

„Ale já tě…“

„Ne,“ vrtí hlavou a vrhá po mně bolestný pohled. „Už to vím. Ty miluješ jenom revoluci.“ Nato pokládá nůž na stůl a mlčky odchází. Nedokážu se přimět, abych jí v tom zabránil.

Vím, že někde nastala chyba, patrně na mé straně, ale nemohu přijít na to, kde. Všechno, co jsem jí vmetl do tváře, považuji za naprostou pravdu, a nechápu, proč bych nemohl být i nadále revolucionář. Nemám bolesti a se svou novou nohou jsem se již rovněž docela sžil, těžko mne tu může držet ze své moci lékařky.

Teď jsem dvojnásob rád, že jsme si nikdy neřekli ono: „Miluju tě.“ I přesto mne bolí srdce, když si vzpomenu, co mi před chvílí řekla. Že ji nemám rád, jenom revoluci. Která se nezdařila. A vím, že Lavion má částečně pravdu, ovšem záleží mi i na ní. A já jí taky nemohu být lhostejný. Nejde jen o to, že jsem její pacient, když mi brání jít do bitvy. Bojí se o mě. Ale musí chápat, že pro mě taky není zrovna lehké dát se zvát vůdcem revoluce, když jen sedím doma a z domu se hnu maximálně na trh.

Vzpomínám na dnešní dopoledne. Na muže, kterého zbičovali jenom proto, že byl tak nechutně chudý, že neměl co na sebe a ušil si kazajku z mojí vlajky. Vzbudilo ve mně obdiv, jak zazpíval tu revoluční píseň. A ohromně na mě zapůsobilo, jak se lidé na trhu bránili vojákům. A když jsou lidé ochotní tohle udělat, vzpírat se králi a jeho gardě, proč by se nemohla zbráborat i Hvězdná čtyřka, náš oddíl, který má zabít krále? Proč by nemohly ulice zaplavit barikády nové revoluce, proč bychom konečně nemohli krále svrhnout? Nemusíme přeci hned táhnout na zámek, můžeme začít pomalu, nechat vyletět do povětří pár manufaktur nebo sklad munice. Je ovšem potřeba něco začít dělat! Než bude situace zcela neúnosná!

Hned příští den se mám přesvědčit, že hůř už na tom ale být nemůžeme. Když přicházím na náměstí, kde se mám setkat s kovářem, aby mi ukázal, jak nachystal past na královské vojáky, lapám po dechu.

Změnilo se to tu během jediného dne takřka k nepoznání.

Změnilo se to tu v místo, kde je lépe nežít.

V oprátce šibenice se nad zemí kymácejí nohy ženy, která včera probodla několik gardistů krejčovskými nůžkami. Dva pacholci umývají krev z čepele gilotiny, od které zrovna míří další nádeníci a odnášejí plachtou zakryté dekapitované tělo nějakého jiného rebela.

Mířím svažující se uličkou k dolnímu náměstí. Dostávám vztek na všechny lidi – na gardisty, že podporují krále, na lid, že jim klade odpor (což je zvláštní, poněvadž mezi ně patřím i já) na Lavion, která se ke mně chová, jako bych o nohu přišel před pěti minutami, ačkoliv od amputace uběhlo nejmíň půl roku. Na Andrého, který je zraněn a možná zemře, na Ethana, o kterém pořád musím uvažovat a přemítat, jestli je možné, aby opravdu republiku zradil. Na sebe sama. Zkrátka se hněvám na celičký svět. Proč musí být všechno tak nechutně složité? Proč se král nemůže prostě vzdát, abdikovat, proč se brání přáním lidu?! Proč André umírá a proč mi to Lavion nechce přiznat, proč mi neustále tvrdí, že bude v pořádku, proč jsem já utěšoval Heloisu, ačkoliv ji od smrti dělily pouhé minuty?

Na tyhle otázky znát odpověď, byl bych možná nejšťastnější muž na Zemi.

Znenadání se prudce zastavuji, když mé jediné zdravé ucho zachytí zvuk, z něhož mně tuhne krev v žilách. Výstřel. Druhý, třetí. A čtvrtý. Bez váhání se rozbíhám po sluchu. Zastavuji se za sloupem podloubí, kde bývají stánky obchodníků, a ohromeně civím před sebe. I tady na malém náměstíčku se tísní čtyři šibenice, u každé z nich stojí gardista a jedna z rebelek. Asi dva metry od poslední z nich se tyčí druhá gilotina, patrně čerstvě převezená, a její čepel odráží světlo slunce, když se řítí dolů a stíná dalšího muže. Hlava se kutálí dolů a lidé jí ustupují z cesty, dokud se nezastaví pod nohama jedné z delikventek. Zanechává za sebou krvavou cestičku.

Cítím, že na mě jdou mrákoty, a objímám sloup vedle sebe. A to jsem si bláhově myslel, že když tehdy vybuchla ta mina, už jsem viděl všechno. Připomínám si, že jsou horší způsoby, jak zemřít, než být dekapitován gilotinou, jenomže to nijak nepomáhá zmírnit hrůzu a bolest toho pohledu.

Nevím, jak se to stalo, jako by mi tělem pohybovala neznámá síla. Nevzpomínám si, jak jsem se dostal z náměstí zpátky do svého domu, jak jsem otevřel truhlici, ani jak jsem si oblékl uniformu gardisty, ošumělou, špinavou, na hlavu narazil kapuci a na záda si pověsil toulec s šípy. Zcela jasně si ovšem pamatuji, jak stojím na střeše té budovy a mířím šípem na jednu z posledních dvou odsouzených. Zbylým dvěma už nepomohu, jejich nohy se houpají nejmíň metr nad zemí a paže se klátí podél boků. Podle oděrek na rukou soudím, že se snažily zachránit si život, udržet oprátku od svého hrdla, ale pak se vzdaly, nebo jim možná ochablé prsty sklouzly po laně samy.

Bojím se, že bych nepřestřelil silný provaz, aspoň ne napoprvé, a jak bych jim tím vůbec pomohl? Oběsili by je jindy, nebo by pro ně nedej Bože našli nějakou jinačí, horší smrt. Mohu ale zkrátit jejich trápení.

Vypouštím šíp v okamžiku, kdy je zvednou do vzduchu. První žena je okamžitě mrtvá. Druhá se ještě stíhá ohlédnout, co se stalo, ale pak i její život zhasíná vinou mé střely.

Vojáci nevědí, co si mají myslet. Netuší, že jsem na střeše, totiž zatím ne. Pak začnou znovu pálit do davu, k zemi klesá několik náhodných obětí. Vidím mezi nimi i jakousi ženu tak zhruba v šestém měsíci těhotenství a do žil se mi vyplaví adrenalin. Další šíp vypouštím přímo k srdci jednoho z gardistů. Střela je přesná. Druhý voják má čas si ještě vytrhnout šíp z hrudi, protože jsem trochu uhnul, ale do vzduchu tryská krev a vzhledem k tomu, že jsem bezpochyby zasáhl nějakou velkou tepnu, odhaduji, že se ani on smrti nevyhne. A mám pravdu, během dvou minut je v pánu.

Tu teprve ukazuje jeden z vojáků vzhůru. Všiml si mne! Cestu jim ale zabarikáduje sám dav. Srdce mi zaplesá v hrudi, když vidím, jak jdou desítky gardistů nabodáváni na vidle, bráni po hlavách lahvemi s alkoholem anebo kopání a rváni vlastními těly revolucionářů. Vzadu se jim sice hrnou na pomoc roajalisté, ovšem povstalci jsou roztroušeni všude v tlačenici a dorážejí na své prokrálovské druhy tak odhodlaně, že je k vojákům nepustí.

Náměstí mám jako na dlani a nadšeně sleduji povstalce vzpouzející se gardistům. Jsem plný euforie – dokud nevidím něco, co mi vyráží dech úplně jiným způsobem nežli dosavadní odpor vojákům. Šest revolucionářů strhne vlajku revoluce, kterou jsem zanechal v držáku místo pochodně a kterou si vojáci naštěstí nechávali jako zlatý hřeb masakru, takže jí posud neublížili. Pak do ní zamotávají gardistu a vráží mu hluboko do masa vidle.

Lapám po dechu a mám pocit, že každou chvíli omdlím. Z ran prýští krev, která skrápí dláždění, a voják se hroutí k zemi. Trvá ještě hodnou chvíli, než zemře, a republikáni jeho smrt nijak neurychlují. S otevřenou pusou civím na zrůdu, kterou jsem stvořil. Tohle není jen revoluce, tohle je vraždění. Protože je něco jiného zabít gardistu v sebeobraně, než nechat ho záměrně trpět. Jenomže přesně tohle těch šest udělalo.

Nechci být vůdcem revoluce, ne pokud se změní v mučení gardistů. Muž, který stojí těsně u raněného, má u pasku pistoli. Nevím, kde ji vzal, a v tuto chvíli mne to nezajímá – děsí mne fakt, že by ji klidně mohl použít ke zmírnění vojákova utrpení, KDYBY CHTĚL. A on nechce.

Z tohoto vědomí i pohledu na umírajícího se mi dělá najednou tak zle, až mám pocit, že se každou chvíli pozvracím. Nahlas polykám a snažím se v duchu uklidnit bouřící se žaludek. Na čele mi vyráží smrtelný pot. Možná bylo dobře, že král povstání potlačil. Protože jestli takhle zacházejí s jeho gardisty, jak asi naloží revoluce s panovníkem samým?


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 03.05.2019, 12:14:30 Odpovědět 
   Zdravím.

Díl plný otázek. Ano, revoluce se nezdařila, ale její jiskřičky planou neustále (nadále). Ovšem za jakou cenu? Hezky napsáno (vše jsem viděl před očima). Jakýkoliv náznak vzpoury je krvavě potlačen. Má cenu začít další revoluci? Náš hrdina je bez nohy, těžko by se mohl zúčastnit šarvátek a bitev. Co bude dál? To zřejmě napoví další části, tohoto čtivého, avšak neutěšeného vyprávění.

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Držím hrdinovi palec.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Variace na V. 1
Stanislav Klín
Cesta, která ni...
Larkin
Gladitáor
Casstial
obr
obr obr obr
obr

Naděje pro hříšnici
Totenherz
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr