obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915204 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39232 příspěvků, 5717 autorů a 388987 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Kotva ::

 autor Zavel publikováno: 03.05.2019, 16:20  
 

Vždycky něco chybí. Přijdete na to přesně v ten okamžik, kdy máte dojem, že tomu tak není. Zrovna ve chvíli, kdy jste až příliš spokojeni, se ten nepříjemný pocit, který Vás vzbudí z dočasného blahobytu, objeví. A je to tak dobře. Patří Vám to. A patřilo to i jim. Celé té obcí. Celému tomu městu. Už dlouho se mu až moc dařilo. Prospívalo. Rostlo. Bohatlo. Až zbohatlo. Mírně i na duchu a na duši. Samozřejmě. Snad až moc. Ale málo platné. Když už mělo všechno, co snad mohlo mít a konec se začal zvolna přibližovat, ten neodbytný dojem se usadil v jeho zdech a myslích. A přitom to začalo tak nenápadně. Prý že krize středního věku! Snad u jednotlivců. Ale že by postihla celé město? A jak se ta epidemie nespokojenosti šířila, lidé se nejdřív v malých hloučcích, později ve velkých skupinách začali dohadovat, co že je tou naprosto nepostradatelnou věcí, kterou postrádají. Až nakonec tato mohutná debata postihla celé město a každičkého v něm. Co to tedy mohlo být?

Jistě. Nejprve Vám padne na mysl něco takříkajíc z tohoto světa. Něco fyzického, materiálního. Každý se samozřejmě rozhlížel nejprve ve svém okolí a snažil se zachytit to prázdné místo, kde něco není. Kde něco schází, přestože by mělo být. Podle toho místa lze se snad dopátrat nejprve nejasných obrysů, barvy či vůně onoho tajemného předmětu, který se tou snahou stane stále zřetelnější. A jak se tak rozhlíželi poněkud šířeji v prostoru veřejném, začaly na sebe narážet názory jednotlivých spoluobčanů. Tak to muselo být. Názorů byl nespočet. A v tom byla ta potíž. Každý byl jiný. Jediné na čem se shodli, byl nezřetelný pocit čehosi známého, co nebylo a mělo být. Co jim unikalo a nesmírně po tom toužili a chtěli.

Když venku nic nenašli, obrátili zoufalý pohled ke svým domovům. Co tam? Nic nechybí? Vše na místě? Bývá to někdy až drásavě nepříjemné udělat si pořádek před vlastním prahem. Ale odhodlali se k tomu. Skoro nic jiného už jim totiž nezbývalo. A nutkání hledat bylo stále silnější s každou vteřinou, ve které nenacházeli. Nebyli už ale tak povrchní, aby se ještě dívali, co jim chybí ve spíži nebo v obývacím pokoji. To ne. A v tomto ohledu bylo navíc vše na svém místě. Domácnost přesně na přání. A to včetně počtu potomků. Kdo toužil po dceři, měl ji, kdo po dvou chlapcích, i jemu se vše ke spokojenosti podařilo. Rodina jak má být, protože měl každý takovou, jakou si vysnil. Tedy ani zde nic nechybí. Ba ne. Ve fyzickém prostoru mezeru nenašli. Tam bylo vše tak, jak mělo být. Snad tam toho bylo i trochu víc, než být mělo. Pro úplnost je třeba uvést, že takový výsledek tušili tak trochu již prve, ale chtěli doufat, že tomu tak není. Byli prostě už mírně zpohodlnělí. Nu co, stává se to. A ten neodbytný pocit neúplnosti ne a ne odeznít. Ba naopak. Působil stále silněji. A o to silněji, jak se postupně přesvědčovali, že jim jinak nechybí vůbec nic. Jen to jedno cosi. Kde teď hledat? Jaké místečko zbývalo? Kde se porozhlédnout?

A jak se tak stále rozhlíželi a rozhlíželi a najít nemohli, docházelo jim pozvolna, že ve světě materiálním to neznámé nenajdou. Jak ale pátrali dále, tušili, že to s něčím jasně hmatatelným přeci bude mít cosi společného. S něčím, čeho se při onom pátrání již dotkli. Ano, byly to jejich děti. Nechyběly jim, měli je, přesně takové, jaké si přáli. Už dospělé, připravené děti. Připravené? Ale na co? Ano, přesně toho se to týkalo! Co že měly ty děti vykonat? Něco důležitého. Už se blížili. Na tom místě to bylo. Zde měli hledat hlouběji. A tak se sešli a poznali, že mají všichni stejný dojem. Skoro jako by to už našli. Něco, co se jich všech týkalo. Ještě kousek jim zbýval. Už se toho skoro dotýkali. Společně na to jistě přijdou. Vnímali ale, že se to netýká jen jejich dětí. Že to něco ovlivní i je, protože onoho děje byli také součástí. Stejně kdysi, jako i dnes. Vzpomínali. Ale v minulosti, v paměti se nemohli dopátrat. Vše jako by leželo v mlze. A byli natolik dospělí, že dobře věděli, že na paměť se nemohou zcela spolehnout. Děti, naše děti. Co že mají vykonat? Co že my jsme to vykonali? Proč jsme po nich tolik toužili?

A bylo skutečností více než zajímavou, že k podobným nejasným závěrům přicházely pozvolna i jejich dospělé děti. I ony se stejně jako jejich rodiče účastnily onoho zdlouhavého a vysilujícího pátrání, neboť i ony cítily palčivou touhu po něčem důležitém, kterou nebyly s to překonat. Hledaly na stejných místech jako jejich zoufalí rodiče a stejně tak se i ony zvolna blížily k alespoň matným obrysům toho čehosi, co jim tolik chybělo a co mělo být uděláno. Všichni obyvatelé onoho města si byli jisti, že dojde k něčemu významnému, co se musí stát a co hluboce chtějí, protože tak tomu vždy bylo, jinak by plynutí a běh věcí ztratil svůj smysl a jejich existence by tak byla zbytečná. A přestože měly jako rodiče i děti na nespočet záležitostí zcela rozdílné pohledy, a bylo to tak správně, už nyní si byli jisti, že ačkoli role obou stran v té velké věci bude značné odlišná, se svou úlohou souhlasili, protože jinou možnost neměli. Protože jinou možnost nikdo z těch hledáním znavených bytostí ani nehledal. Zkrátka ji nechtěl.

Čas se navršil. Dočkali se onoho okamžiku, o němž všichni podvědomě věděli, že přijde a kterého se všichni tolik nemohli dočkat, aniž by si toho byli vědomi. Těšili se totiž ve své každodenní práci, kterou připravovali sebe a svůj svět na zlom, který musel přijít. Na bod v dějinách jejich města, který musel nastat, aby se vývoj pohnul správným směrem tak, jak tomu mělo být. Odchod dospělých dětí lámal jejich srdce, ale zároveň je naplňoval zadostiučiněním, protože věděli, že dosud konali správně. Věděli, co mají udělat. Jak rodiče, tak i děti. Jedni se musí smířit se svým bolem a ztrátou, druzí musí napnout síly a vydat se na cestu. Pro obě strany to byl okamžik radosti i smutku, nejistoty, hledání a dne potvrzení smyslu jejich existence a toho, že své životy žili tak, jak měli. To bylo to, co je naplnilo nutkavým neklidem, co chybělo k úplnosti jejich dosavadních životů. Jedni byli u cíle, druzí se na cestu vydávali, ale všichni konečně nalezli to, po čem tak dlouhou dobu usilovně pátrali. Potvrzení pocitu, že vše je na dobré cestě, že se vše děje tak, jak má. A přestože to nikde nebylo psáno, všichni byli hluboce přesvědčení, že je to dobře.

Čas se navršil. A najednou, po tolika letech, jakoby znenadání, zůstali sami. Jedni na místě, druzí vyrazili tam ven, za horizont, který se sami tak dlouho obávali překročit, přestože tušili, že k tomu jednou musí dojít. A všichni se s tím museli smířit. Každý sám, všichni dohromady, každý po svém, každý jinak. S podporou a pochopením těch druhých, které však nikdy nemohlo být úplné, snad ani na půl cesty, upřímné jen v oné nemožnosti pochopení, kterou si vzájemně uvědomovali. Mladí byli pryč, poslední z nich zmizel za obzorem, žádný z nich se už neohlédl. Teď už ne, teď nesmí. Na to je ještě brzy. Ale přijde to. Zcela jistě. Ohlédnou se pak všichni, rodiče i děti. Každý se smíří se svou ztrátou a každý tak něco získá.

A zatímco si staří zoufalí, jak který uměl, mladí nalezli svůj nový domov. Trvalo to, stálo to mnohé, ale nakonec své vlastní město založili. Nic v něm nebude jako ve městě rodičovském, vše bude jen a jen podle nich. Snad lepší. V něčem snad. Některá novota se ujme, jiná západne. Hlavně, že bylo jejich. Ať se ale snažili jak uměli, vědomě či nevědomě, dědictví rodičů se přece jen v jistých ohledech projevilo. V drobnostech, nenápadně, ale přeci. Město rostlo z hlubokých základů, do výše hnané energií dětí. Když byl poslední hřebík zatlučen, taška položena, okna se leskla a ulicí voněl nedělní oběd, narodilo se první dítě nového města. Děvče, které nikdy nepozná dům svých prarodičů, ani jejich objetí. A v ten správný okamžik po nich začne o to víc pátrat. Ale nepředbíhejme. Vše má svůj pravý čas. A její čas teprve přichází. Je jen a jen její.

Nebylo dlouho smutno ve starém městě rodičů. Jeho obyvatelé ve skrytu duše věděli, že nic lepšího je nemohlo potkat. Bolest však trvala, musela trvat. Ale stejně tak musela i odeznít. Někde dříve, jinde na sebe úleva nechala čekat, ale běžné dny každodenních rituálů se vrátily. Snad by někdo namítl, že je teď už nic nečekalo, že pouze dožili své dny v převažující šedi rutiny. Ale nenechte se mýlit. Jejich pozornost se nyní mohla soustředit opět na sebe a na své životy. Upamatovávali se na smysl svých někdejších činů a jen to je utvrzovalo v přesvědčení, že je vše dobré a na správné cestě. Čas od času v těch úvahách klopýtli, ale dokázali se vzájemnou pomocí navrátit na správnou trasu. Směřování jejich úvah v čase je posléze přeneslo k době, kdy se narodili oni sami. A tu se v jejich myslích objevily dávno zapomenuté obrazy postav, jejichž tváře jim byly jen matně povědomé. Společně s tím vším se na hladinu paměti vynořily zapadlé pocity klidu a bezpečí, se kterými jako by se byli narodili a které zůstaly zapomenuty kdesi v mrazivých závějích zašlých vzpomínek. Jasné bylo jen jedno, a to že tváře a pocity k sobě patřily a s existencí jich samotných byly pevně provázány. Jak se obličeje vyjasňovaly a kontury zostřovaly, vybavovaly se ruku v ruce i výjevy prostoru působícího stejně utěšujícím a bezpečným dojmem, jako tváře mužů a žen, postupně stárnoucích, které k nim teď promlouvaly a vyzývaly je, aby se připravili na cestu. To jediné jim bylo jasné od okamžiku, kdy tyto jevy začly zaplavovat jejich vědomí.

A aniž by si byli jisti, co to všechno znamená, vydali se společně jednoho dne na dalekou cestu, lemovanou stále důvěrnějšími výjevy jejich dětství, povědomými scenériemi naplněnými vzpomínkami na zdánlivě zapadlé časy. Prozření stávalo se s postupující cestou stále jasnější a vyvolávalo v nich vzrůstající očekávání něčeho významného, co je mělo čekat na konci jejich putování.

Až jednoho dne rozvinulo se před nimi údolí lemované skalami a kopci klesající až pobřeží. Zdálo se, že je do posledního místečka zarostlé křovinami a nijak vysokými stromy. Přesto bylo při bližším pohledu i z takové dálky patrné, že to není tak dávno, co si příroda vzala toto místo nazpět. Tu a tam ze souvislého porostů zeleně rozdmýchávané prolétávajícími ptáky a včelami vystupovaly zbytky kdysi pevného zdiva, nyní již opuštěného, požíraného věcnou přírodou a nekonečným časem. Společně a každý osamotě procházeli tím povědomým místem a netrvalo dlouho a i ten poslední z nich našel to svoje místo. Byli tu. Zpět. Doma. Každý sám. Všichni společně. A na tom místě a v té vzpomínce nebyli sami. Byli tu s nimi. Vždy oba. S pocitem bezpečí, lásky a jistoty. Místa posledního spočinutí jejich rodičů nalezli pak nedaleko.

Není jasné, jak dlouho se tam tehdy zdrželi. Věděli, že až odejdou, nikdy se již nevrátí. Bude to pak jejich druhý odchod z domova, kde dožili rodiče, kteří je před lety vypravili na cestu, na jejímž konci založili nové město. Jediné, co věděli, že musí odejít, neboť jejich domov už to nebyl. Místo jejich spočinutí nalézalo se jinde. Tam, odkud jejich děti před nedávnem vyrazili za svými novými životy. Za svou i jejich budoucnosti. A v tu chvíli pocítili klid a spokojenost, neboť vše bylo tak, jak mělo být.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 03.05.2019, 16:19:11 Odpovědět 
   Zdravím.

Četl jsem po pravdě Tvůj text hned dvakrát po sobě a pořád jsem čekal, zdali najdou (obyvatelé města) to, po čem tolik touží a co jim v životě chybí. Jednotlivci i celé město, všichni pátrali po něčem, co jim podvědomě scházelo. Co to mělo být? Co je ukryto mezi řádky? Nebylo to vše jen ztrátou času a nemá být oním smyslem (života) život samotný? Prožívání každé chvíle jako kdyby měla být poslední? Nač to hledání? Není toto dílko předobrazem zmatení? Vždyť dotyční měli vše nač pomysleli, co by jim ještě mělo chybět? Onen pocit? Pocit, že jim něco chybí? Sám se motám v kruhu. Čím je ta kotva v názvu dílka? Kotva má přeci udržet loď na místě, aby nikam neodplula. Uvidíme, co řeknou další čtenáři, zdali najdou to, cos ukryl mezi řádky a co dává celému textu smysl. Protože každý text má být napsaný z určitého důvodu, ne bezdůvodně...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti VII...
Lukaskon
Giulio a Vittor...
Lillian Bann
Oběti mlčenlivý...
Šári emiik
obr
obr obr obr
obr

Naděje pro hříšnici
Totenherz
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr