obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915197 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39221 příspěvků, 5717 autorů a 388908 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: (Revoluční rok) 1863 (II.) / 4+5+6 ::

 autor Rebekka publikováno: 13.05.2019, 21:17  
Druhá část: André Aulton
 

Jak se to mohlo stát?! Seběhlo se to tak rychle, že jsem neměl šanci zareagovat! Navíc mi nic neřekli. Korunovali mne zcela proti mé vůli. Přesto nemohu říct, že bych byl tak nešťastný. Stačí gesto a budou mým rozkazem padat hlavy. Stačí slovo a mohu mít de facto cokoliv. Lid mi tímto gestem propůjčil cosi, v co jsem při svém postavení revolucionáře ani nedoufal – obrovskou moc. A mně se ta moc líbí.
Rázem už chápu, proč král nechce abdikovat na přání lidu. Protože ta moc, kterou jako vladař má, je tak opojující, až je takřka nesnesitelné jen pomyslet na to, že by ji mohl ztratit.
Nebohý římský císař Claudius. On byl rovněž republikán náhodou dosazený na trůn. A stejně jako on se musím i já chopit své moci a přetvořit zemi k obrazu svému, dokud k tomu mám příležitost.
„Vážení,“ oslovuji dav u svých nohou, „jsem ještě sláb a unaven, veselte se proto a pijte beze mne. Král se nyní vzdálí.“
Král se nyní vzdálí? Co to žvaním za nesmysly? Proč o sobě mluvím ve třetí osobě? Proč se chovám tak mile k lidem, kteří mne zavřeli vloni do žaláře a chtěli mne popravit za velezradu? Co se to se mnou proboha děje?!!
Kdo jsi, Árno Öörre, v copak se měníš?
„Jmenuji se Árno Öörr, je mi dvaadvacet let, pocházím z Ykkhó, hlavního města této země. Jsem revolucionář, já a moji přátelé jsme zde chtěli vybudovat republiku, náš pokus se nezdařil, oni odjeli do různých koutů země, nemám od nich zprávy, André Aluton se vrátil jako jediný, dobyl pro nás Taale, nyní umírá… Miluju Lavion, Lavion se na mne hněvá, zachránila mi život, přišel jsem o nohu, jsem mrzák…“ Svoji mantru šeptám stále rychleji a rozhořčeněji: „Lidé se chtějí bránit, došlo ke vzpourám, gardisté je potlačili, teď jsme terorizováni, mohu to změnit, ale nevím jak, nevím, co mám dělat…“
Zastavuji se. Srdce mi bije jako o závod. Musím si na chvíli odpočinout. Opírám se zády o stěnu chodby a klesám do dřepu. Ruce si tisknu k ústům, abych utlumil výkřiky hrůzy, které pravděpodobně každou chvíli vyrazí z mého hrdla zcela spontánně a nepotlačitelně.
Představoval jsem si všechno možné, že mne zabijí, budou mučit, popraví gilotinou, nechají mne přihlížet, jak trápí mé přátele – ani v těch nejbláznivějších snech by mne ale nikdy nenapadlo, že mě dosadí na trůn!!
Nesmějí mne takhle vidět. Jako král musím jít příkladem a ukazovat sílu, ne se hroutit v slzách k zemi. Nutím se vstát, ale cítím takový zmatek a odpor sám k sobě, že si nejsem jistý, co v příští vteřině udělám. Hněvám se na všechno okolo sebe, na celou tuhle planetu. Nakonec rozrážím první dveře, které vidím, nečtu ani štítek na dveřích. Ohromeně zůstávám stát na prahu.
„Ethane?!!“ volám a vytřeštěně na něj civím.
Ethan d’Ykkhó je kapitán královské gardy, můj bývalý přítel a (rovněž bývalý) revolucionář. Taky se jedná o zrádce republiky, kterou jsme toužili vybudovat.
„Vaše Veličenstvo,“ pronese dutě a padá přede mnou na koleno, ale já ho okamžitě gestem vyzývám, aby zase vstal.
„Takže takhle to je, ano? Já mrzák se plahočím, abych uživil sebe, Lavion i dítě, a ty si tady bez úhony hovíš za stolem v kanceláři!“
Ethan jen rozhazuje ruce. „Rád vás vidím,“ říká nejistě.
„Prosím tě, Ethane, pro tebe budu navždy Árno!“ směju se a objímám ho. On mé objetí vroucně opětuje. Nikdy jsem neuvěřil, že je zrádce, což je jeden z důvodů, proč je dnes ještě vůbec naživu.
„Počkej, takže tys přešel k těmhle roajalistům?“ lapám po dechu.
„Snad sis nemyslel, že bych znova bojoval pro toho tyrana!“
„Víš, co se děje ve městě?“
„Prý došlo ke vzpouře, byla potlačena,“ krčí rameny.
„Pche, to je jen zlomeček pravdy!“ A líčím mu, čeho jsem byl svědkem. Masové popravy na náměstích. Najednou se zarazím, protože mi dochází jedna skutečnost, jež mi nedává smysl. „Ethane,“ povídám, „co se vlastně stalo králi?“
„Králi? Myslíš Olbrama I.?“
Přikyvuji.
„Co by s ním mělo být, pořád žije a vládne, bohužel.“
„Aha,“ svítá mi, „takže já jsem protikrál.“
To významně mění situaci. Vzpomínám na den, kdy jsem se poprvé dozvěděl, že jsem králevic (jinak by mne ani korunovat nemohli, bez patřičného původu, to se ví). Vyběhl jsem tehdy z domu a ujížděl pryč, sám jsem nevěděl, kam. Potřeboval jsem se uklidnit. Pak jsem seděl na břehu moře a pozoroval vlny. Moře je jako gilotina. Působivé, nádherné, smrtonosné. Milosrdné.
Tehdy za mnou přišel Christian, další z členů týmu Hvězdné čtyřky, a řekl mi, že bych mohl díky svému postavení možná sjednotit revolucionáře s roajalisty, kteří mne chtějí vrátit na trůn. Tehdy mi to přišlo jako naprostý nesmysl. Jenže dnes…
„Zůstala ti hodnost, vidím,“ podotýkám přátelsky.
„Ano…“ Přechází ke skříni a vytahuje ze zásuvky lahev. „Dáš si vodku?“
„Jo, ta se hodí.“
„Takže co hodláš udělat, králi?“ ptá se Ethan s lehkým náznakem ironie v hlase. Krčím rameny.
„Pozvu svého kapitána na projížďku. Jestli bude souhlasit.“
„Bude.“
„Tak domluveno, dám osedlat koně.“

Brzy zjišťuji, že můj titul krále je víceméně čistě symbolický a nemám příliš mnoho nových práv. Ale ani povinností, což mi maximálně vyhovuje. Mám ale pod palcem slušnou armádu, kterou bych mohl kdykoliv použít k získání větší moci.
Nemám sice mnoho privilegií, ale aspoň nějaká s sebou mé korunování přeci jen přineslo. Můj první rozkaz coby královské zařízení zní, aby kovář Edtragg získal okamžitě imunitu před verbováním, ba dokonce aby jej vojáci chránili před verbíři Olbrama I. Dále nařizuji, aby mi na zámek přivedli Lavion Edterovou, což se ovšem ukazuje jako mimořádně sobecký a špatný nápad. Žena mi jen vynadá, co jsem to za republikána, a aniž bych se jí mohl omluvit a vysvětlit, že jsem neměl na vybranou, palác opouští stejně rychle, jak do něj byla přivedena. Nebo možná ještě rychleji.
Jediným členem Hvězdné čtyřky, který dlí v hlavním městě, zůstává kromě mě André Aulton. Jakmile se po dvou týdnech zotavuje, dávám ho k sobě povolat.
„A do prdele,“ uleví si, když mne spatří. „A já si myslel, že to jsou jen povídačky.“
„O čem mluvíš?“
„Že jsi teď král,“ pohodí hlavou.
„Nepřešel jsem k roajalistům.“
André si odfrkne. Myslím, že v tom byl náznak pohrdání. Opovržení.
„Chtěl jsem abdikovat…“
„Chtěl jsi… Hm, minulý čas, zalíbila se ti ta moc, viď? Ještě že nejsem jako ty.“ Jeho hlas zní chraplavě a jako by ani nepatřil jemu. To asi díky té kudle.
„Sakra, Aultone! Nikdy jsem se o tohle neprosil! OD chvíle, kdy vím, kdo jsem, přemýšlím jen nad tím, jak uniknout svýmu podělanýmu původu!“ křičím. „Ale díky svému nynějšímu postavení jsem mocný, mocnější, než se mi kdy snilo, mocnější, než bych byl jako prezident! Osud téhle země mám ve svých rukou, André, a je to nádherný pocit!“
Ustupuje o několik kroků. „Nevím, kdo jsi, ale určitě ne ten Árno z tunelu.“
„Ne, jistěže nejsem ten Árno, kterého jsi chtěl zavraždit!“
„Měl jsi na sobě uniformu gardisty, jak jsem to měl vědět!“
„Stačilo netrávit čas v pitomý Anglii a věnovat se vlastní zemi!“
„Ty mi nemáš právo říkat, co mám dělat, nemáš ponětí, čím jsem prošel!“ brání se.
„Myslíš to, jak jsi vyžvanil gardistům, kde jsou povstalci ukrytí? Kde byl ukrytý Etörri Maarc? He, já o tom vím, s Lavion nemáme tajemství,“ vypouštím svá slova jako šíp přímo do černého.
V očích Andrého Aultona se na krátký okamžik zalesknou slzy. Nebo to byl jen odraz svíce, jak znovu pohodil hlavou? Ať tak či onak, vím, že ho má slova skutečně bolela. Otevírám ústa, abych se omluvil, ale je pozdě.
„Neměl bych to říkat, Árno,“ vypravuje ze sebe těžce André, „nepovažuju se za špatného člověka a nechci, aby se něco špatného dělo mým přátelům, do kterých jsem tě stále zahrnoval, ale tohle… Víš co, přeju ti, aby tě někdy taky chytili, aby tě mučili jako mě, a pak si zkus držet jazyk za zuby!“
„Ať si zkusí mne chytit, mám pod sebou armádu, která mne ochrání!“
André Aulton krátce zavrtí hlavou. „Jsi blázen, Árno Öörre. Myslíš, že se s tebou revolucionáři spojí, a co když je přiměju, aby odmítli? Stojíš sám proti Olbramovi I. a teď i nám, tak hodně štěstí.“
„Já jsem vůdce revoluce!“ vykřikuji. „Mně budou povstalci poslouchat, ne tebe! Spojím nás dohromady a zabijeme krále!“
„To si jen myslíš,“ opáčí André. „Za kým hádáš, že půjdou spíš? Za tebou, údajným vůdcem revoluce, který se jím – a to jsou tvá vlastní slova – ani nechtěl stát? Nebo za mnou, který už jednou bojoval za republiku? Oba dva víme, kdo z nás je tady zkušenější.“
Vaří se ve mně krev. Jeho poslední slova byla olejem přilitým do ohně hněvu, který ve mně panuje. „Vypadni!“ zvedám ruku a ukazuji mu dveře.
„Fajn,“ vrčí. „Poroučím se, Vaše Veličenstvo!“ Nemohu přeslechnout, s jakou neskrývanou ironií vyslovil můj titul. Rozpaží ruce a uklání se přede mnou, ovšem oči k zemi nesklopí. Nepřestává mne propalovat pohledem, aby viděl, jak se zachovám. Rozhoduji se, že mu neudělám to potěšení, aby mohl vidět mé skutečné emoce.
„A ven!!“ zvolám mocným hlasem. Ode dveří se odlepí dva vojáci, popadnou Andrého Aultona v podpaží a vlečou ho pryč. Gestem ruky jim naznačím, aby mu ovšem neubližovali.
Na to je ale pozdě. „Já budu vždycky podporovat republiku, víš. Ať žije republika!“ vykřikne zlostně André Aulton přes rameno. Vojáci jím jediným pohybem mrští o zem. Dopadá na bok a oni ho surovým nakopnutím do břicha přetočí na záda. Jeden z gardistů mu vrazí pěstí do tváře, až udeří hlavou o podlahu, další ho do obličeje kopne.
„Dost!“ volám a běžím k nim. „Dost, nechte ho!“ A oni konečně přestávají Andrého mlátit a stoupnou zpátky ke dveřím. Ruce jim třísní Andrého krev. Oba je změřím zlým pohledem a poroučím jim, aby okamžitě vypadli.
Nutím Aultona, aby se sténáním vstal, a podpíraje ho, mířím do komnaty. Beru vědro s vodou a hadříkem i holýma rukama smývám krev z jeho tváře. Muž se sice brání, žemu nic není, ale vyplivne na mě krev a tři stoličky. Taky vidím, že se nenápadně drží zboku za hrudník. Na okamžik mne přepadá strach, jestli nemá zlomené žebro.
„Svlékni to,“ nařizuji nekompromisně a tahám ho za košili.
„Pche, nebudu ti ukazovat svoje tělo, proč taky.“
„André!“ okřikuji ho.
Pohlíží na mne jediným okem, protože přes druhé má monokl a víčko mu klesá dolů. „Árno, prosím…“ říká takovým tónem, že bych mu za kterýchkoli jiných okolností byl vyhověl. Takhle si ale jen zakládám ruce na hrudi. „Prosím tě, Árno, nenuť mě…“ škemrá, ale já nepovolím. Teprve když mu pohrozím, že z něj košili strhám, rozepíná se a odhaluje svůj trup.
Lapám po dechu. Chápu, že člověk, který tolik let bojuje, asi odnese nějakou tu jizvu, děsí mne ale, jak Andrého kůži křižují jedna přes druhou. S rukou na ústech ho obcházím. Většina ran patrně pochází od biče, ale některé jsou příliš hluboké a nejspíš je způsobil nůž. Některé jsou zhojené docela a zůstaly po nich věru jen sotva znatelné jizvy, jiné vypadají tak čerstvě, až mne to leká.
„Proboda, André…“ šeptám tlumeně. Padám před ním na kolena a žádám ho o odpuštění, ovšem on jen mává rukou.
„Ne, Árno, máš plné právo se zlobit.“
„To ty taky,“ říkám. „Abdikuji hned zítra.“
Na Andrého hrudi se objevila černá podlitina, ale vypadá to, že jsou žebra jen pohmožděná, naštěstí ne zlomená.
„Nežádám na tobě, abys abdikoval, máš pravdu, že nyní disponuješ velkou mocí, jen jestli ji použiješ k dobru.“
„A jsi si tak jistý, že je republika to nejlepší?“ táži se ho upřímně.
„Vážně? Ty o tom pochybuješ?“
Mávám nad tím rukou. Nechci se znova začít hádat. Přestože André protestuje, nutím ho, aby si lehl a odpočinul. Sám sedám ke stolu, abych připravil potřebné dokumenty. Nechci být král, protikrál ani co vlastně teď jsem, a přes veškeré pohodlí, které si zde užívám, netoužím mít ani nadále se šlechtou vůbec nic společného!
„Posuň se,“ vrčím na Andrého. Jsem unavený královskými povinnostmi i vůbec tím prostým faktem, že nyní králem jsem. Také si potřebuji odpočinout. André se o kousek posune. „Ještě!“ prosím. Nespokojeně zamručí a do paže se mu zaboří roh nočního stolku. Vedle jeho robustní postavy mi přesto zbývá jen málo místa. Skopávám z nohy botu a sundávám protézu, abych ulevil pahýlu. Doufám, že mne teď hodně dlouho nebude nikdo potřebovat… Skládám ruce na břiše a skrčím nohu.
„André, spíš?“ šeptám.
„Skoro.“
„Co od tebe chtěli vědět?“
„O čem mluvíš?“ podiví se.
„Ty rány… Poznám ránu bičem, mučili tě.“
„Před třiceti lety to nebylo nic neobvyklého. Zvlášť po vzpouře, stejně jako dnes. Král chtěl zabránit dalším pokusům o revoluci. Někteří z nás se schovali, někteří odešli do zahraničí.“
„Jako ty,“ podotýkám.
„Jako já,“ přisvědčí. „Ale já nebyl případ chyceného revolucionáře, který měl odstrašit ostatní. Po mně chtěli informace, jak jsi sám řekl. Kolik měšťanů je zapletených do povstání, jejich jména, domy, kde bydlí. Nejvíc je ale zajímal Etörri…“
„Ten Etörri? Etörri Maarc?“
„Ano… Nepovolil jsem hned, ale něco bys měl vědět, Árno – příběhy o lidech, kteří nepodlehli tortuře, kteří zapírali až do smrti, jsou báchorky, výmysly lidí, kteří sami torturu nikdy nezažili. V rukou mučitelů ale pochopíš, že neexistuje cesta zpátky. Jakmile jednou začnou, neustanou, dokud jim neřekneš, co víš. A někdy…“ Přivírá oči a tvář se mu zkřiví, jako by znovu prožíval bolest mučení. „Někdy ti nedají pokoj ani pak, protože neuvěří, že jsi jim pověděl vše…“
Zvedám se na loket. Na okamžik pocítím touhu vzít ho za ruku a utěšit ho, že se to nevrátí, že je se mnou a v bezpečí. Že temné kobky, v nichž je přikován ke stěně, švihání biče a hlas nemilosrdně vykřikující zostra nové a nové otázky – že tohle všechno je minulost. Ale nemohu. Jednak mi cosi říká, že by André ucukl rukou a mou pomoc ani nepřijal. Nebo by mi neuvěřil. Druhý důvod je, že bych mu lhal. Protože jak ho mohu konejšit, že se nikdy do kobek nevrátí, když venku stojí šibenice a gilotiny zalepené krví povstalců?
„Nikdy jsi o tom nemluvil…“
„Pche,“ odfrkne. „A jak o tom chceš mluvit, Árno? Každou noc znovu a znovu to prožívám a nedokážu rozlišit, jestli je to jen sen, nebo jestli mě už zase zavřeli. Nevíš, jak je pro mě těžké být zas u revoluce, protože oni po mně jdou, ale jsem tady, chápeš? Jsem tady a bojuju za republiku, poněvadž už mám dost krále, gardistů a všeho, co se jich týká!“
„A pak přijdu já s tím, že jsem král…“
André mne udeří do ramene. „Přestaň,“ říká. „Na tebe se nezlobím.“
„Takže máš každou noc zlé sny?“ ptám se.
Přikyvuje. „Každičkou. Posledních třicet let jsem toho moc nenaspal. Proto taky spím na podlaze. Kdybych byl v posteli, jen bych pořád padal.“
„Na podlaze?“ povytahuji obočí.
„Víš, už to bylo skoro v pořádku, noční můry už nebyly tak intenzivní… a pak… pak…“
„Co pak, André?“
„Pak jsem odjel do Taale,“ říká. „Všechno se mi vrátilo, ach, já věděl moc dobře, proč to město opouštím!“
V duchu si znova přehrávám naši rozepři. Zpětně si uvědomuju, že měl André pravdu v nejedné věci. Ano, moc, jíž nyní disponuji, mi skutečně stoupla do hlavy. Je to ale opravdu špatně? Nezatemnila mi rozum, pořád toužím po republice, navíc teď mám taky větší prostředky, jak dosáhnout tohoto svého cíle. Samozřejmě uznávám, že André Aulton má nesporně víc zkušeností, cením si toho, že bojuje po mém boku, proč ale nechce připustit, že by (čistě teoreticky) revolucionáři mohli přeci jen následovat mne? Chce se snad sám ujmout vedení? A pokud ano, jak moc po tom baží? Jak moc se na něj mohu spolehnout, že mně při nejbližší příležitosti nevrací nůž do zad?
A dochází mi ještě jeden fakt, za který se musím zastydět – Ethana obvinili ze zrady republiky. Jenomže já nyní jako král nejsem o nic lepší než on. Těžko mohu dál zastávat post vůdce revoluce, pakliže i mně hrozí takové nařčení. A je víc než zřejmé, že mé místo nezaujme nikdo než právě André.
André. Zkouším se na celou věc podívat jeho očima. Jsem syn krále, který ale třímá v ruce vlajku revoluce a touží svrhnout monarchii. Jenže touží po tom doopravdy, nebo jen hraje na odpor lidu vůči současnému panovníkovi a chce se sám chopit trůnu? A teď najednou se opravdu stává sám králem. Ano, jsem sice loajální republice – to ovšem nemůže nikdo jiný vědět. Blázen kdo by mi důvěřoval. Cítím takový odpor vůči sobě samému, až to bolí. Ke svému zmrzačenému, boji postiženému tělu a teď také ke své duši. Tolik let jsem se dokázal rozhodnout, na čí straně stojím, a pak jsem se během několika týdnů přidal k revoluci. Byla má unáhlená volba ale správná?

Trhám sebou a zprudka se posadím. Já jsem usnul!! Ohlížím se a vidím, že nejinak si vede André, namáčknutý na noční stolek. Je bledý a monokl na jeho oku vypadá příšerně, ale jinak na něm surovost gardistů nenechala následky.
Šněruji protézu a uhlazuji pomačkané oblečení. Je pozdě odpoledne.
Doprovázím Andrého do domu k Lavion. Společně vypracováváme plán, jak mne dostat z trůnu, aniž bych se musel sám vzdávat moci, k čemuž mám – jak jsme se všichni přesvědčili – příliš slabou vůli. Omámila mne více, než kdo čekal. Plán mých společníků nicméně vypadá nadějně. Má ale několik trhlinek.
„Dejme tomu, že to zvládnu…“ připouštím. „Že všechno klapne. Jak dokážeme, aby mne nepoznali ve městě? Moje noha ej dost pitomý poznávací znamení…“
„Prosím tě,“ mává rukou André. „Mrzáků je všude hodně, od napoleonských válek a teď i díky revoluci, ten Ethan d’Ykkhó ti to musí jen dosvědčit, podívej se někdy, jak opravdu vypadá královská garda. Nejsou tam jen atletická těla našňořená v slušivých uniformách.“
„To je pravda,“ souhlasím.
„Vidíš, a kdyby ti to nestačilo, odbarvíme ti vlasy a budeš k nepoznání.“
„Aby si nás lidi pletli, jo?“ usměju se a prohrábnu mu rukou plavé kadeře dří, než stíhá uhnout. On se ode mne přesto žertem odtahuje.
„To určitě!“ volá naoko pohoršeně. „Být takový idiot jako ty a šlápnout na minu? Ani za nic, děkuju pěkně!“ Přitom se ale zubí.
„Na minu šlápl i plukovník od gardy, a to ji tam přitom sám stražil…“
Lavion zprudka vstane. „Jdu udělat večeři!“ oznámí až zbytečně nahlas. Asi se tím snažila zakrýt, jak se jí třese hlas, ale na mne to stejně nezafungovalo. Koušu se do rtu. Musím se vyvarovat dalších hovorů o minách, je-li se mnou Lavion. I mně to připomíná smrt Roryho, a jak se teprve musí cítit ona jako jeho matka… André těká očima z jednoho na druhého, ale já nemám ani pomyšlení na to, abych mu cokoliv vysvětloval. Aspoň teď ne.
„Dobře, takže na kdy se mám připravit?“ ptám se.
„Promiň, ale to ti říct nemůžeme,“ vrtí hlavou Aulton. Nato navrhuje, abychom se přesunuli za Lavion do kuchyňky.
„Samozřejmě tě neotrávíme doopravdy, budou to jen bylinky, po kterých se ti udělá trošku špatně,“ poplácává mě bodře po rameni.
„Stejně z toho mám špatný pocit,“ mračím se. „Jestli je to ale jediný způsob, jak se dostat z trůnu…“
„Jediný, který nás napadá.“
Spal jsem odpoledne po ošetření Andrého, takže nejsem mnoho unavený. Přesto uléhám hned po příjezdu na zámek do postele.
Uvažuji nad jejich plánem. Fingovat vlastní smrt by mne mělo lákat vzhledem k tomu, jak jsem drzý, ovšem ačkoliv moje hranice jsou značně posunuté, i já musím nějaké uznávat. A Lavion s Aultonem mají nesporně pravdu v tom, že předstírat otravu bude jednodušší než třeba bodnutí. Přesto z toho mám strach, nikdy jsem nebyl dobrý herec a vlastně jsem ani neměl mnoho příležitostí se v tomto umění zlepšit. Budu to ale muset dokázat. Abdikovat nedokážu a smrt (byť – naštěstí – pouze předstíraná) je jediná moje šance na vysvobození.
V hlavě mi zní jejich slova: samozřejmě tě neotrávíme doopravdy, jen ti dáme bylinky, po kterých se ti udělá trošku špatně.
Ne že bych nedůvěřoval Lavion, vyzná se v bylinách a ví, co si může dovolit. Jak moc mi ale bude zle, jak moc a zejména jak dlouho? Nemohu si dovolit strávit týden v posteli, musím vést revoluci, beztoho jsem toho již spoustu zmeškal!
Má budoucí nevolnost má nicméně jednu výhodu, a sice že nebudu muset předstírat. To by bylo opravdu nad mé síly a schopnosti.

Sloužící mi milostivě dovolí zdřímnout si, ale před večerem mne opatrně budí, že je čas se nachystat. Většinu večeří krále představují okázalé hostiny. Pokaždé ochutnám něco nového, poněvadž mi předkládají lahůdky, o kterých se mi dřív ani nesnilo a o kterých jsem v životě neslyšel, nebo naopak takové, které jsem vždycky toužil ochutnat, ale nemohli jsme si je dovolit. Ačkoliv v ostatních zemích se již vcelku zažily, tady jsou pořád astronomicky drahé. Jako většina věcí.
Káva. Omamně vonící tmavá tekutina, která je sice velmi hořká, ale překvapeně zjišťuji, že mi to vyhovuje. Dokáže člověku rozproudit krev v žilách.
Čokoláda. Sladce vonící smetanová tekutina, která se vám táhne po jazyku, když jí upijete, a ačkoliv po čichu byste odhadovali, že bude nechutně sladká, jste příjemně překvapeni její hořkostí. Pokud do ní nepřidáte cukr záměrně.
A to nemluvím o exotickém ovoci jako například pomeranč. Vždycky mne zajímalo, jak vlastně chutná. Je zvláštně sladkokyselý a šťavnatý. Kousek mi omylem upadne přímo do sklenice horké čokolády. Vidličkou jej vylovím, ale je mi líto jej vyhodit, a tak zmáčený měsíček cizokrajného ovoce sním. Je to vynikající kombinace. Zbytek večera si už pomeranč v čokoládě namáčím úmyslně.
Ačkoliv se snažím krotit, přecpu se k prasknutí, protože zkrátka nemohu odolat pokušení ochutnat kdeco neznámé. Přesto si připadám, jako bych konal něco špatného. Asi je to tím, že většina lidí v zemi si o podobných lahůdkách může nechat leda zdát.
Do sálu vchází několik opálených žen s průsvitných šatech a dávají se přede mnou do tance. musím uznat, že jsou svůdné… Dívám se na ně, upíjím kávu a pokračuji v přecpávání se všemožnými vybranými jídly. Takže takhle si žije král? Nikoho nemusí poslouchat, má kolem sebe tucty sloužících a celý den se jen válí a přecpává se? Nechci, děkuju.
Tu přichází žena s vlasy překrytými bílým plátnem, oděná v prostých pomněnkově modrých šatech, se zamoučenou zástěrou. Okamžitě ty šaty poznávám. Lavion! Žena mi mlčky nalévá svařené víno a šlehne po mně významným pohledem. Opětuji jí pohled a přikládám čísi ke rtům. Žena se uklání a odchází. Ještě stíhám vyslechnout část hovoru svých společníků, ještě se stíhám zasmát nad slovy kapitána d’Ykkhó, jimiž líčí jakousi příhodu v gardě. Vzápětí se mi do úst nahrnou sliny a úsměv mizí z tváře.
Nevím, jak se dostávám ke svému kýženému cíli. Slavnostní pochoutky, na královské tabuli zcela běžné, opouštějí mé tělo stejnou cestou, jakou doň přišly. Chvěju se nad vědrem a čekám na další vlnu zvracení, dokud se neujišťuji, že už se můj žaludek zbavil jedu (a s ním i všeho ostatního).
Zvedám oči k Lavion, která mne mlčky pozoruje. „Spokojená?“
„Nedělala jsem to kvůli sobě,“ odvětí a podává mi hadr. Otírám si ústa a roztřeseně vstanu.
„Co teď?“
„Vyčkáme do soumraku, utečeme za tmy. Rozhlásíme, že jsi zemřel.“
„Fajn.“


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 13.05.2019, 21:16:29 Odpovědět 
   Zdravím.

Náš hrdina alespoň na okamžik zakusil, jaké to je být "králem". Může být král vůdcem revoluce? Nejspíš ne, snad tento plán vyjde (předstíraná smrt). Uvidíme... Čtivý text plný otázek, rozporů a myšlenek. Čtenář aspoň ví, jaké to je, když se z revolucionáře stane na několik hodin (či dní) korunovaná hlava...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
„ALE JÁ TO CHCI...
Delfin
Civitas - 6. ka...
AmyWarden
Odpověď
Answer
obr
obr obr obr
obr

Proud extáze
Jan Urban
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr