obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915262 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39344 příspěvků, 5725 autorů a 389601 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: (Revoluční rok) 1863 (II.) / 7+8+9 ::

 autor Rebekka publikováno: 17.05.2019, 20:11  
...
 

Ubohý Árno Öörr! Zemřel ve věku pouhých dvaadvaceti let. Jaký to mohl být člověk, kdyby byl býval žil déle? Měli by lidé raději jej, nebo Olbrama I.? To už se nikdy nikdo nedozví. Město (možná naoko) truchlilo pro jeho smrt a historku, že zemřel na prasklý žaludeční vřed, sežrali Lavion i s navijákem. Zármutku jeho opravdu nejbližších lidí samozřejmě využil Olbram, aby posílil svůj poněkud kolísající vliv v zemi. Tak se zrádný Ethan d’Ykkhó znovu ocitl u gardy svého někdejšího pána, bylo mu prominuto paktování se s republikány a dokonce byl povýšen na plukovníka. Po žebříčku hodností stoupá obdivuhodnou rychlostí.
A já? Stal jsem se zase naprosto spokojeným obyčejným stereotypním měšťanem. Lavion mi odbarvuje vlasy a měním si jméno na Robert de St Muell, takže se mě všichni ptají, jestli pocházím z Agoulle, poněvadž tam se nachází čtvrť Muell Mai. Leze mi to na nervy. Nemohu ale dělat nic víc než držet jazyk za zuby a děkovat Lavion (poněvadž v Boha nevěřím), že už nejsem na trůně.
Byl bych si takhle spokojeně žil až do skonání světa – nebýt těch povstání.
Další vlna demonstrací je tak silná, že král na její potlačení nestačí. Dovedu si představit, jak asi zuří, když zklamala jeho garda zde, povstání se začalo šířit i do dalších měst (André dobyl Taale a nepokoje započaly také v Ïille a Agoulle, dokonce i v Eljoope) a jemu se situace vymyká z rukou.
Jednoho dne přichází André Aulton se zprávou, že ve městě se šušká cosi o ukončení revoluce. Vyslechl prý několik mužů v krčmě, bavili se o mně. O tom, že když republiku zradil někdo takový jako Árno Öörr, vůdce revoluce, tak nemá smysl pokračovat.
„Ale já ksakru republiku nezradil!“ prskám pobouřeně.
„Ale oni to tak nevidí, byl jsi přece král,“ upozorní on.
„Takže co navrhuješ?“ ptám se skrz vzteky zaťaté zuby.
„Když s námi půjdeš na barikádu, možná jim ukážeš loajalitu.“
„Další demonstrace?“
„Plánovaně. Asi ale dojde k opravdovému boji. Gardisté jsou po celém městě je jich tu víc než kdy předtím.“
„To je pravda…“ odtuším. „Všude je teď hodně gardistů. Král nechce riskovat další vzpoury, ale garda na nás nestačí!“
„A to je dobře,“ poplácá mě po rameni André.
„Rozhodně!“ Beru z truhlice vlajku a poprvé za několik měsíců ji rozvinu. Vzpomínám na den, kdy jsem ji navrhoval. Bylo to ráno po nejhorším dni mého života, teda aspoň mi to tak tehdy připadalo. Náš atentát na krále se ošklivě zvrtl a já místo panovníka vyhodil do povětří sebe sama… Dnes už vím, že dny, jež následovaly, byly mnohem horší. Například, ten, kdy jsem přišel o nohu… nebo kdy zemřela Heloisa, další z členů našeho oddílu revoluce zvaného Hvězdná čtyřka.
Vycházíme před dům a namíříme si to svižným krokem k barikádě východní brány. V hlavě mi pořád znějí Andrého slova: Považují tě za zrádce republiky.
„Oni vědí, že jsem naživu?“ ptám se.
„Pár zasvěcených, Hvězdnou čtyřku nevzjímaje,“ odpoví.
Překvapeně se zastavuji. „Tak proč jsme to ksakru vůbec dělali?!“ křičím. „Copak do prdele nešlo o to, abych byl pro tuhle zemi mrtvý? Aby byl mrtvý vůdce revoluce, abyste ho mohli kreslit na podělaný plakáty, volat jeho jméno a aby on měl pokoj?!“
„Já myslel, že ti šlo jen o to dostat se z trůnu, což se ti povedlo,“ ohrazuje se. „Teď nechápu, proč po mně ječíš, co jsem udělal špatně, chtěli jsme ti s Lavion jen pomoct.“
„Aha,“ ušklíbám se. „Já si zase myslel, že když jakože umřu, tak budeme mít s Lavion pokoj od revoluce a budeme žít v poklidu stranou bojů!“
André na mě ohromeně civí. „Tohle jsi mi ale neřekl…“
„A proč jsem ti to musel říkat??“ vybuchnu. „Ty o mě očividně vůbec nic nevíš, André, jinak bys to poznal sám! A víš, to by přátelé neměli. Neměli by o sobě navzájem nic nevědět.“
Pokračujeme v cestě mlčky.
Návrat Andrého Aultona do hlavního města rozvířil revoluci víc než jakýkoli můj projev. To on by měl být vůdce, nikoli já. Navíc má zkušenosti… ne, to by se dalo říct i o mně, koneckonců to právě díky revoluci mi schází několik částí mého těla… André má víc zkušeností, než bych já kdy ve svém věku mohl mít. A post vůdce by si zasloužil. Jenže lid si vybral mne, chlapce se silným příběhem, s příběhem, který lidi zaujme, který vzbudí jejich city a který je přinutí vážně se zamyslet nad činy jejich krále. Těžko říct, jestli je to dobře, nebo špatně, každopádně myslím, že kdyby se tu André objevil dřív, nemusel bych nikdy u revoluce být.
Jenže jaký to má vůbec smysl, uvažovat o tom, co BY MOHLO BÝT, KDYBY…? My… JÁ se musím soustředit na to, co je teď a bude za okamžik.
Přiblížíme se na dohled barikádě, když gardisté spustí palbu. Ačkoliv vypukne trochu zmatek a panika, jakmile lidé spatří mne nesoucího vlajku revoluce, propuknou v jásot, skandují moje jméno a všechno jako za starých časů (od kterých uplynul necelý rok). Začínáme pálit do nepřítele jednu sprchu střel z karabin za druhou. Ani nemusíme tasit meče. Do přítomných vlije má přítomnost takovou vervu, že se hbitě vypořádá s přesilou uniformovaných a oddíl královských leží vmžiku v krvi na dláždění.
Boj je vyhrán překvapivě rychle. To však nebrání rozverným oslavám, lidé mě objímají, gratulují mi k vybrání správné strany (jako bych už neměl vybráno dávno) a slibují, že mou skutečnou identitu uchovají v tajnosti (o čemž hluboce pochybuju). Rozdávám ale široké úsměvy a tvářím se, že mě jejich náklonnost těší (i když mne ve skutečnosti těší maximálně to, že mne přijali zpět).
Chci se vrátit k Lavion, říct jí, že jsem v pořádku, podělit se s ní o radostné noviny, ale André mě tahá do hospody. „Takové vítězství proti přesile přece musíme oslavit!“ říká.
Přijímám Andrého pozvání na pár džbánků piva. Když viděl, že na dveřích šenku visí zelený věnec zvěstující čerstvou várku, okamžitě mne zatáhl dovnitř.
„Takže ty jsi byl v Anglii?“ vyzvídám ve snaze obnovit naše přátelství a dozvědět se o něm něco víc, pokud možno co nejnevinněji. Cítím výčitky, jak jsem an něj vyjel po cestě k barikádě.
„Pche, a kde si jako myslíš, že jsem strávil posledních třicet let? Tady, kde mne hledal král? Brachu drahá! Vrátil jsem se, až když jsem zvěděl, že se znova schyluje ke vzpouře. A povím ti, že jsem rád, Angličanky za moc nestojí. Šaty od krku až na zem… Už jsem se na ně nemohl dívat!“
Směju se. „Jo, ale stejně to musí být hezké, vypadnout do zahraničí.“
„Moc velký rozdíl to není, je tam stejná zima, pořád tam prší…“
„Ty dovedeš člověku zvednout náladu, jen co je pravda,“ rýpám do něj, ale on se jen směje.
Po šestém džbánku zaplatíme a objímaje se přátelsky kolem ramen si to namíříme k domovu. Cestou se dál smějeme a povídáme si o kdečem. André se mi líbí čím dál tím víc. Původně jsem si myslel, že je to požitkář, ale poté, co jsem viděl jizvy na jeho těle, už chápu, že si prostě musí užívat života. Jinak by se zbláznil. Jako Ethan. Kdo ví, zda neopustil republiku, protože je labilní…
André Aulton se zničehonic zastavuje.
„Děje se něco?“
„Ále,“ pousměje se, „zapomněl jsem si v hospodě kabátec. Vrátím se tam a doběhnu, nečekej na mě!“ A s tím zmizí v postranní uličce. Krčím rameny a opravdu pokračuji domů sám, je to už jen kousek. Jen co za mnou zapadnou dveře, z těžkých mračen na obloze se vylije déšť.
Po jídle se chci poohlédnout po Andrém, je mi divné, že se ještě nevrátil, ale pak si říkám, že si nejspíš dal ještě džbánek nebo dva. Má pivo rád, to se ukázalo hned krátce po našem setkání. Navíc mne Lavion odmítá pustit do toho řádění počasí. Uléhám tedy do teplé postele a jsem v duchu vděčný, že nakonec nemusím do té bouřky. Co chvíli zazní hrom a oblohu křižuje klikatý blesk.
Ale v noci se probouzím. Ze spánku mne vytrhuje šramot v síni. Vstávám, že se půjdu podívat, co se děje, a okamžitě vím, že je něco v nepořádku. Když stín na lavici v síni zaregistruji poprvé, nevěnuji mu pozornost. Zděsím se až ve chvíli, kdy zřím, že dveře jsou dokořán. Přibouchávám je a zamykám. Od vchodu se do síně táhnou cákance vody. Největší kaluž je kolem lavice, na níž v onom temném stínu v přítmí místnosti pomalu rozeznávám Andrého Aultona, zmáčeného na kůži.
„Ty seš idiot,“ sprásknu nad ním ruce. Cvaká zuby, třese se jako osika, ale nemá sílu se odsunout ke krbu, natož si svlékat promočené oblečení. Vlastně tvrdě spí. Musím jím pořádně nešetrně zatřást, abych ho probudil, nutím ho vysvléct se a ukládám ho do vlastní postele. Nejprv ho přikrývám jen dekou, ale on se nepřestává třást, a tak přes něj přehazuji i ovčí houni. Sám lehám na podlahu vedle postele a lituji toho hned po necelé hodině. André se ve spánku převaluje, mručí a občas vykřikne cosi nesrozumitelného. Když na mě již podruhé spadne, dostávám vztek a odsunuji se ke zdi. André do rána spadne z postele ještě několikrát.
Ráno není o nic lepší než moje napůl probdělá noc. Od Lavion dostávám řádně vynadáno, že jsem ji ihned neprobudil. Za trest musím do pacienta vpravit misku vývaru, což se zdá být takřka nad mé síly, protože André hlasitě protestuje, že nemá na jídlo ani pomyšlení, a chová se jako pětiletý, ne padesátiletý. Nakonec mi definitivně docházejí nervy a horkým vývarem zmáčím jeho i postel, na níž leží. Za to si vyslechnu od lékařky jen další spílání, takže se raději seberu a mizím ven. Když se o dvě hodiny později trochu uklidněný vracím, André tvrdě spí, takže ani když zase padá z postele, kope kolem sebe a křičí, aby ho jeho sny nechaly na pokoji, nedaří se mi ho probudit.
Den má i nevydařený konec, protože André dostává horečku, a to takovou, že Lavion ani nepoužije hadříky na čelo, nýbrž ho rovnou noří do kádě s vlažnou vodou. „Nelíbí se mi to,“ mračí se na všechno okolo sebe. Pak vysvětluje, že při nachlazení mívají horečku děti, jenže dospělí ne.
Na noc se stěhuji k ženě do postele, ale na milování nemá ani jeden z nás náladu. Střídáme se v kontrolování Andrého. Horečka trochu klesla, i když pravda nijak uspokojivě, a nás stojí další přemlouvání, abychom mu vlili do krku bylinný odvar. Lavion se nespokojeně mračí, protože lipový květ máme pouze sušený, který – jak mi sama řekla – nemá takový účinek jako čerstvý. Nezbývá však než doufat v úspěch.
Ten se nedostavuje. Příští ráno je sice André o pár stupňů chladnější, nicméně dostává záchvaty kašle, až máme s Lavion pocit, že si každou chvíli snad vykašle plíce z těla.
Následující noc spím v posteli sám. Lavion si přilehla k Andrému, aby byla spíše po ruce, kdyby bylo potřeba.
„Proč něco neuděláš?!“ ječím na ni ráno. „Máš tady bylinky možná z celé Evropy! Neříkej mi, že ani jediná z nich by nezabrala!“
Lavion také přechází do hlasité řeči, mimo jiné nejspíš i proto, že sama Andrého zná ještě ze vzpoury před třiceti lety: „Možná by mu pomohly pilulky, ale ty já nemám, nemohou si je dovolit ani lidé bohatší než my! Samozřejmě kromě šlechty, a já tady nemám za otce krále…“
„Narážíš na něco?“ prskám. „Pardon, před abdikací jsem nemyslel na nějaké pilulky!“
Lavion si promne čelo. „Promiň, já… Nevím, co to do mě vjelo.“
„To nic,“ říkám. „Máš strach o pacienta.“
„Není to jen tím…“

Za tři dny vtrhne do našeho domu mladý revolucionář. „Pane Öörre, nesu špatné zprávy. Neboť se dozvěděli, jak jste je oklamal, když jste svou smrt předstíral a vrátil se do města co prostý obyvatel, rozzlobili se na vás roajalisté, kteří při vás stáli, a dali se dohromady s Olbramem I. Shromáždili armádu, velí jí sám novopečený plukovník d’Ykkhó. Táhnou sem!“
Ohlížím se do pokoje, kde Lavion obstarává Andrého potřeby. Nesmějí je chytit. Nesmím dovolit, aby se dostali do rukou gardistů!
„Pojďme k nejbližší barikádě panu plukovníkovi v ústrety,“ pravím. Beru uniformu gardisty a svoje zbraně, zejména luk.
„Vrať se,“ nařizuje mi starostlivě Lavion a na rozloučenou mě políbí.
„Jasně,“ říkám, pohladím ji po tváři, ale revolucionář už mě tahá za rukáv, že je nejvyšší čas jít.
Barikády na ulicích armádu roajalistů zpomalují, a tak máme čas dostat se asi půl míle od mého domu. Na barikádě v postranní uličce nabíjíme zbraně, zakládáme je k rameni a vyčkáváme. Brzy se objevují další povstalci, neboť se samozřejmě nemůžeme plukovníkovi d’Ykkhó postavit ve dvou. Nato přichází armáda sama, ačkoliv jejího velitele není nikde vidět.
Jakmile se přiblíží na dostřel, začíná palba, kulky se míjejí ve vzduchu roznášejícím po celé uličce střelný prach. S každým výstřelem povstalců mé srdce plesá v hrudi nadějí, že zasáhne cíl, a každým nepřátelským blednu strachem, že se některá ze střel provrtá ke mně. Abych tento strach potlačil a soustředl se lépe a jen na svůj cíl, začínám zpívat. Zprvu hýbu rty beze slov, ale pak mi to nedá, abych nezapěl alespoň refrén. Vím, že taková revoluční píseň určitě povzbudí i mé druhy, a tak začínám:

„Přátelé, spojme své síly,
Zachraňme zbytky své víry,
Čistého vína nalijme číš,
Do vzduchu zvedněme Kristův kříž.

Ukažme králi sílu svou,
A ať teď on sám se uráčí
Usoudit, zda za vládu svou
Gardu v boj poslat postačí.

Nepostačí dozajista,
Ve městě už není místa,
Pro gardu a pro krále,
Pročež má teď na mále.

Sbohem dejme monarchii,
Teď vládnout bude lid,
Za svobodu v trpkém boji
Má právo převrat učinit.

Moc velkou máme v rukou svých,
Větší než král kdy může mít,
Když proti němu ji použijeme,
Snáze se zítřka dožijeme.

Daní už bylo víc než dost,
Prostý člověk hlodá kost
A král se přecpává k prasknutí.
Dost bylo jeho vládnutí!!“

Poslední dvě sloky lidé zpívají společně se mnou. Náhlá vlna energie se nám vlije do žil s příslibem nadějí, které s sebou píseň nese. Znovu nabíjíme zbraně, znovu zacílíme a vojáci se hroutí k zemi.
Když mi dojdou náboje do pušky, snímám z ramen luk a zakládám do něj první šíp. Z krátkého pobytu na trůnu i vlivů, jež na mě měl, jsem se velmi rychle vzpamatoval a vděčně se opět ujal role vůdce revoluce, chlapce s tragickým příběhem. Revoluce mne poznamenala a vidí to každý, kdo se na mne podívá. Andrého jizvy skrývá košile a on je nedovolí nikomu spatřit, ale já svou protézu schovat nemůžu. Nemůžu zamaskovat ani zmrzačení své ruky a dokonce i ohluchnutí na jedno ucho na mne má viditelné účinky. Dodnes se občas přistihnu, že si v něm mimoděk šťourám a snažím se odstranit neviditelnou barikádu, jež mi brání slyšet.
Konečně je po boji a já si uvědomuji, že mé tělo samovolně vstává a že se široce usmívám, křičím: „Ať žije republika!!“ a máchám nad hlavou korouhví. Jako bych to ale vnímal jako někdo jiný. Hlasitým pokřikem oslavují mé vítězství také revolucionáři, již na armádu dotírali zezadu. Je těžké se bránit, když jste v uličce z obou stran obklíčeni. Lidé jásají, volají mé jméno a zvedají mne na ramena. A já k vlastnímu překvapení zjišťuji, že si svou slávu užívám.
Cestou zpátky navštěvuji čtvrť, jíž se útok gardistů nedotkl, a nakupuji pro Lavion další bylinky. Nestojí mě to mnoho sil, jen kořenářce odevzdám lístek se se psaným nákupem, který na mě Lavion žádá. Kdybych měl bylinky identifikovat sám, asi bych se domů nikdy nevrátil, protože bych léčivky nakupoval do smrti. Lavion říká, že nerozeznám bedrník od řebříčku, ale nepatří mezi lidi, kteří by nad mou neznalostí vrtěli nechápavě hlavou nebo se mi dokonce smáli.
S nákupem se vracím domů opojen vítězstvím. Málem vtančím do světnice, pokládám košík na stůl a celý rozzářený se otáčím na Lavion, která se zjevila ve dveřích. Jako by mi bodla nůž do hrudi. Ještě jednou rukou svírám košík, když spatřím výraz v její tváři, která jako by byla z kamene. Ačkoliv se to přede mnou nepochybně snažila skrýt, vidím, že má trochu zarudlé oči a opuchlý obličej. Plakala.
„Nesu ti ty bylinky,“ říkám, jako bych to nepostřehl. „Byl to těžký boj, ale podařilo se nám gardisty zastavit…“
„Díky,“ přikyvuje. „Už nebudou potřeba.“
Hlavou mi bleskne, co to má na sobě za šaty, protože jsou jiné, než v jakých jsem ji viděl ráno. Pod ňadry má položenou ruku, přes jejíž předloktí si přehodila jakousi složenou deku.
„Árno, posloucháš mě?“
Zvedám k ní oči a mírně přikyvuji. Její rty se sotva pohnou, když hlesne:
„André zemřel.“
Moje ruka sklouzává z košíku a pleskne o stůl. V očích mne pálí slzy, ačkoliv pro to nenalézám odůvodnění. Klesám na stoličku za sebou, opírám lokty o kolena, skládám hlavu do dlaní a promnu si tvář. Bradu opírám o prsty. Sotva jsem ho znal, nevím ani, jestli ho vůbec mohu nazývat svým přítelem. Jeho smrt je však tak nečekaná, že mě zasáhla zcela nepřipraveného.
„Jak se to mohlo stát?“ šeptám nechápavě spíš sám k sobě než k Lavion. „Jak může bát mrtvý? Vždyť… byl jen nachlazený…“
„Stává… se to…“ říká. „Měl horkost a…“ Ne, ani jí jakožto lékařce to nedává smysl. Ani ona nedokáže pochopit, jaká síla může někoho spovodit ze světa jen kvůli tomu, že trochu zmokl. Napůl v očekávání, že bude pokračovat, na ni upírám zrak a ona otevírá ústa, jako by opravdu chtěla něco říct, ovšem po sléze si to rozmyslí.
„Mrzí mě to… Lavion…“ vypravuji ze sebe, stále se marně snaže to pochopit. „Vím, že jsi ho znala dlouho… déle nežli já…“
„Třicet let jsem ho neviděla,“ krčí rameny. „Oba jsme se změnili.“
Snažím se odhadnout, jestli spolu ti dva mohli něco mít. Lavion je krásná ještě dnes a jistě byla i za mlada a André asi taky nevypadal nejhůř… Po vzoru Lavion pokrčím rameny. Nic mi do toho není.
Vstávám a porn k ní přecházím, vztahuji ruce, abych ji objal, protože se jí z očí začaly sypat slzy. Ona ale o několik kroků ustupuje a vztahuje proti sobě volnou ruku, jako by odháněla démona.
„Lavion…“
„Promiň,“ vzlykne. Pak se otáčí a beze slova vybíhá do své ložnice. Několik vteřin za ní civím s pootevřenými ústy, dokud mi nohama nepohne neznámá síla a já se nerozbíhám za ní. Zastavuji se právě včas, aby mi dveře, které přede mnou s třesknutím zavírá, nezlomily nos.
Mířím do vlastního pokoje, dokud si až na prahu nepřipomínám, co se tu stalo. Nemůžu spát ve stejné posteli, kde zemřel André. Ustýlám si tedy na podlaze. Ve spánku mne pronásledují prazvláštní sny. Jsem v jakési temné kobce, ze stropu kape voda a já trčím přikovaný ke stěně. Do zad mne studí chladný kámen,na zápěstích a kotnících okovy. Pak přichází tři gardisté a polijí mě studenou vodou. Nastavují vědro pod můj obličej, jako by mi dávali napít, ačkoliv dobře vědí, že se rty nemůžu vody dotknout. Můžu ale něco jiného – zahlédnout ve vodní hladině svůj odraz a utrpět šok. Je to totiž odraz Andrého tváře.
Procitám s výkřikem na rtech, ale nepřichází žádná Lavion, aby mne konejšila, jako jsem si na to za poslední měsíce zvykl. Musím se s tím vypořádat sám, což je tuze obtížné. Vyčerpaný pláčem záhy opět usínám, ale můj spánek trvá jen asi tři minuty, neboť děsivý sen pokračuje a budí mě nanovo. Bojím se znova zadřímnout, a tak se choulím v dece u krbu, dokud nepřichází milosrdné ráno. Teprve nyní na mne dopadá opravdový smutek, jako bych si až nyní plně uvědomil, že André je mrtvý. Je to vůbec možné? Ještě před třemi dny jsme spolu zvítězili na barikádě, pili pivo a smáli se a teď…
Teď už je v bezpečí. Gardisté na něj nemůžou, už mu nikdy neublíží. Nedožil se sice republiky, ale o to větší motivaci mám, abych dál podněcoval revoluci.
Lavion mi sice dobré ráno nepřichází dát, nicméně na stole na mě čeká miska kaše a lístek: není mi dobře, budu u sebe. Zhltnu nachystané jídlo a klepu na její dveře, ale nikdo mi neodpovídá, a když zmáčknu kliku, zjišťuji, že se Lavion zamkla. Vzdychám. Přál bych si jí pomoci, ale nevím, jak, když mi nic nechce říci…
Nechávám jí vzkaz, že jdu na trh. Když už jsou v Ykkhó trhy, tak pořádné, trvající třeba čtyři, pět dní v kuse. Ve skutečnosti zamýšlím jinak – oblékám si kostým vůdce revoluce, který skrýval tmavým kabátcem, zapnutým až ke krku. Navzdory tomu, že je konec května, rozhodně není teplo, takže to nikomu nepřijde divné, když mě takhle uvidí. Zkrátka se odívám jako počestný měšťan, dokonce se přiměju i k tomu, abych si na hlavu narazil ten odporný cylindr, který naprosto nesnáším nosit. Beru s sebou však kožený vak, v němž ukrývám luk a toulec s dvěma tucty šípů, jež už ovšem nejsou ze dřeva, jak jsem je tehdy vyrobil z nouze v lese. Kovář Edtragg mi daroval nové, ocelové zbraně. Chvíli trvalo, než jsme si na sebe zvykli, ale teď už je bezpečně ovládám. Já mu na oplátku svěřil do ochrany Heloisina synka, protože u něj bude ve větším bezpečí než u nás, když jsem se znovu stal vůdcem revoluce.
Do vnitřní kapsy kabátce snad poněkud lehkomyslně zastrkuji nabitou pistoli. Ačkoliv za běžných okolností by mi mohla za nošení zbraně hrozit oprátka, nejsem dnes ve valném nebezpečí, neboť vojáci se spíše než šacování měšťanů věnují povstáním. Ostatně pistole ještě není to nejhorší, kdyby viděli, kolik karabin u sebe přechovává kupříkladu Hugo ze sousední čtvrti… Mírně se usmívám. V klidu si tady porušuji zákon takřka každý den, ale revoluce mi to dovoluje a ještě mi poskytuje slušné alibi. Navzdory faktu, že je ona sama přísně vzato rovněž nezákonná. Král ovšem nepopravil takřka tři tucty revolucionářů proto, že se provinili proti zákonu, nýbrž aby upevnil vlastní moc.
Mám v úmyslu něco nakoupit, jídlo skrýt u kováře a vyrazit na barikády povzbudit povstalce, ale Lavion mé plány nechtěně hatí. Vráží do mě u stánku se zeleninou.
„Co tu děláš?“ divím se. „Myslel jsem, že ti není dobře.“
„Chtěla jsem se ti omluvit za včerejšek a… to víš, svědomí mi nedovolilo čekat, až se vrátíš,“ pousměje se a vlepí mi hubičku na líci. Lehce ji políbím, ale v duchu si proklínám za to, jak mi zmařila den. Těžko se mohu nenápadně vykrást do boje, aniž by to zjistila, nechci jí tak lhát a – proč to nepřiznat – chci být s ní.
Skládám mrkev do vaku, aby neobsahoval pouze zbraně, platím a chystám se odebrat se pro nějaké ryby, ale vtom se k nám přiřítí špinavý kluk patřící nepochybně k té nejhorší spodině hlavního města. Podle vrstvy špíny se nekoupal nejmíň dva roky. Mimoděk ustupuji, ne proto, že by mi byl odporný, poněvadž tím bych se tolik přiblížil k nenáviděné šlechtě, až se mi z toho takřka zvedá žaludek. Děsím se ho proto, že mi bolestně připomíná chvíle, kdy i mne pokrývala taková špína – chvíle, jež jsem strávil v temných kobkách žalářních, když mučili mé přátele a když nás chtěli popravit.
„Pane de St Muell, pane de St Muell!“ volá kluk a máchá nad hlavou pažemi. Chvíli mi trvá, než si uvědomuji, že to oslovení patří mně. Pořád si nemůžu zvyknout na dvě jména a vlastně takřka dvě identity. Vůdce revoluce Árna Öörra a počestného měšťana Roberta de St Muell. Lavion mi doma říká Árno, ale přísně se hlídá, aby na veřejnosti tohle jméno nepadlo. Krotí se i ostatní revolucionáři.
„Pane de St Muell, stala se nehoda!“ přivádí mě kluk zpět do reality. Už je u mě a špinavýma rukama mě tahá za kabát. Hledím skrz něj kamsi do neznáma. „Došlo k požáru, váš dům…“
Konečně se vzpamatovávám a zacloumám jím: „Co je s mým domem??!“
Můj dům je pryč. Tedy vlastně ne tak docela, budova stojí na svém místě, ale to místo, které jsem znal z dětství, kde jsem se dozvěděl, kdo opravdu jsem, kam jsem bezděčně přivedl Lavion a se kterým mám spojeno tolik vzpomínek na krásné i ošklivé zážitky – tohle místo árna Öörra je nenávratně pryč.
Popel. Pokrývá podlahu domu a obsahuje doslova vše. Symbolizuje nenávratně se blížící konec revoluce i mne samého. Padám na kolena, nabírám hrst do dlaní a lehkým fouknutím ji rozvířím kolem sebe. Z čeho asi byl? Ze stolu, který stával v síni? Z toho stolu, na kterém jsme každý den měli jídlo, na kterém Lavion ošetřovala Andrého Aultona i jiné pacienty a na kterém také přebalovala našeho… ne, Heloisina syna? Nebo to byla některá z postelí? Z postelí, kde jsme se milovali, kde zemřel André, kde spávala kdysi dokonce i moje teta?
Očima bloudím po očazených stěnách. V takových chvílím zažívám pocit, jako bych se hluboko uvnitř rozpadal, jakoby nic nedávalo smysl a já se měl každou chvíli zbláznit a rozsypat se na kousíčky. Teď myslím, že se asi rozprsknu na popel a skončím jako vše pode mnou i kolem mě. Lapám po dechu a zatínám ruce v pěst, jako bych mohl zarazit bouřlivé procesy, které ve mně probíhají. Nevím, jestli mám plakat nebo ječet šílenstvím, jestli mám v popelu svého rodiště zůstat klečet navěky, nebo se zvednout a jít dál.
Nepochybuji o tom, že dům spálili gardisté jako pomstu za tucty mrtvých vojáků, již se stali obětí mnou vyvolané revoluce. A v okamžiku, kdy mi tohle dochází, vím i, do musím udělat. Stanu se magickým ptákem Fénixem, zrozeným z popela, z popela svého vlastního domova. Povstanu mocnější než kdy dřív, s novou vervou a motivací se bít za republiku. Co tě nezabije, to tě posílí. Ano, přesně rčení pro mě.
Roztřeseně vstávám a procházím domem, jestli se nedá něco zachránit. Z prostředí, jež jsem znal, kde jsem každý večer usínal a ráno se vzbouzel, se během jediné hodiny stalo rumiště. Nenacházím nic, co by stál za to, abych si to odnesl. Přikrývky, postele, dokonce i pitomé hodiny na stěně, které se vždycky zpožďovaly o takřka dvacet minut a bylo jedno, kolikrát jste je nesli na opravu, moje obrazy – to všechno se rozpadlo na prach.
„Ještě že jsi tu nebyla,“ otáčím se k Lavion. „Ještě že jsme dali syna kováři. Ještě že…“ Nenapadá mě další štěstí. Všechno už je jen smůla, která se mi lepí na paty od toho rána na trhu, kdy jsem se pohádal s plukovníkem od gardy. S plukovníkem, který později… Otřesu se. Dopadl jako Rory. Jako syn mé milované Lavion. Nosím smůlu každému, ke komu se přiblížím, snad jen s výjimkou Ethana, muže, který nás zradil.
„Pojď odsud,“ hlesne. „Odjedeme. Máme peníze, sedneme na vlak a na chvíli vypadneme.“ Vím, co chce říct. Novorozený pták Fénix teď roztáhne svá křídla a vyletí do světa, aby pomáhal lidem. Aby zabránil opakování takové události. Aby podnítil vzpouru i jinde, poněvadž je zjevné, že hlavní město, byť veliké, na svrhnutí krále nestačí. Protože i kdyby stačilo, bylo by nám vítězství k ničemu, pokud bychom museli bojovat proti ostatním velkým městům.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.05.2019, 20:10:33 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavé, leč trochu smutné povídání. Nejlepší přítel našeho hrdiny umírá a hrdinův dům lehne popelem. Možná je opravdu načase změnit bydliště, uvidíme, jak se jemu a jeho partnerce povede jinde. A "stín" revoluce je zde neustále, nepokoje, střílení, potyčky, jako kdyby to nemělo mít konce. Kdy nastane ona chvíle, kdy se jazýček vah konečně otočí (či přehoupne) na tu správnou stranu a zůstane tam? To ví zřejmě jen autorka sama...

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Všiml jsem si i práce šotků Překlepníčků, pozor na ně!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Tilda a její př...
Tilda
1. kapitola - N...
brunnerka
obr
obr obr obr
obr

Myš Lenka
Werika
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr