obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915262 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39344 příspěvků, 5725 autorů a 389601 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Modrá fáze ::

 autor Nikorost Niedermayer publikováno: 19.05.2019, 12:52  
 

Tunel. Stěny hladké, průřez dokonale kruhový. A světlo žádné. Tunel odnikud nikam.
Události poslední doby dopadaly svou tíhou na Martinovu mysl tak, že úplně vytěsnil povědomí o tom, kde je. Mohlo to být v podstatě kdekoliv. Poslední místo v jeho paměti, to, které mohl jednoznačně pojmenovat, byla Yunkou, vlajková loď moderní epochy. Navštívil ji mnohokrát, pokaždé vypadala jinak, až měl pocit, jako by procitl z podivného snu, kde vše bylo jinak, a realita konečně dávala smysl. Jenže ono všechno bylo... jinak.
V tunelu opravdu chybělo světlo, žádný zbloudilý foton si nenašel cestu k jeho zrakovému nervu. Jediný záchytný bod jeho orientace byla jemná modrá záře, jejímž zdrojem byl on sám. Byl žíhaný odstíny modré. Blankyt, tyrkys, ocelová modř; byly tu všechny. Jeho kůže, skrze niž čáry prosakovaly, připomínala plátno projektoru, zobrazující obarvenou cévní soustavu... nebo kořeny rostlin. Martin sám měl pocit, že to působí zcela jinak - jako by byl prošpikovaný dráty.
Zatímco na své okolí úspěsně zapomněl, dobře si pamatoval, kdo mu způsobil tohle. On sám, pomyslel si trpce.
Nejdřív jen pomateně bloudil, všude kolem bylo naprosté ticho. Slyšel vlastní kroky, tlukot svého srdce, přerývaný dech - napětí se v něm stupňovalo. Všichni po něm jdou a jsou tiší, o to nebezpečnější. Ale on se jich nebojí. Nebo bojí? Má přece modrou fázi, která jej vytáhne z té největší patálie, z nejhoršího průseru, jakým je - vyhlazení lidstva? A opakované?
Ježily se mu vlasy a v zádech ho mrazilo. Ticho. Kde sakra jsou?
„Nechte mě už kurva bejt!“ zařval do ticha. Pokusil se vydat co nejmohutnější a nejhlasitější zvuk, jakého byl schopný. Výsledkem byl chaos. Těžko říct, zda by někdo poznal, odkud zvuk přišel.
Ozvěna! Ale jiná, nečekaná. Martin rozpoznal něčí kroky a zavolání – a odpověď. Teď už o mně ví! Téhle chvíle budu litovat.
Modrý svit sílil a jasněl, zatímco Martin svíral v ruce nějakou krychli, s dokonalými úhly, ale také bohatě zdobenou něčím, co silně připomínalo ornamenty. Linie jako drobná koryta miniaturních říček vyzařovala úplně stejně. Tiskl ji a jistě by se modlil, kdyby věděl, co to znamená.

Nejlepší léta strávil poskakováním mezi realitami (kterýžto pojem dokonale dekonstruoval), než poznal Lisu. Tehdy na nějaký čas nechal svého projektu, který nebyl legální ani morální, a věnoval se společnému životu. Lisa nebyla kybernetikem, fyzikem, matematikem ani jiným vědcem nebo technikem. Lisa byla nadaná umělecky. Hravě se dovedla naučit kterémukoliv jazyku, současnému, mrtvému nebo syntetickému. Hrála na desítky hudebních nástrojů, na každý skvěle. Malovala olejovými barvami a tak zhmotňovala své sny a vize. Její myšlenky neměly podobu matematických vzorců a grafů, diagramů, technických plánů. Byly to abstraktní obrazce, měnící se v rytmu a melodii hudby a jejích vlastních tělesných pochodů. Emoce považovala za krásné - jakékoliv - a technika ji děsila – naprosto každý příznak moderní techniky. Snad proto bydlela v Yunkou. Extrémně velká a klaustrofobicky těsná supermegalopolis, kde se mísilo umění celého světa a všech epoch s vynálezy a výstřelky moderních věd veškerých geniálních i chorých mozků.
Barák vedle baráku, králíkárny, hranaté, unifikované kostky, bílý, syntetický plast - tvrdší než ocel - a všudypřítomná holografická reklama. Reklamní bannery. Připojení k internetu šířené vzduchem tak, aby se každé zařízení mohlo účastnit - a nemohlo odpojit. Yunkou. Ráj a peklo na jednom místě, pomyslel si tehdy Martin.
Ale byla tu Lisa. Martin tehdy potřeboval vypnout. Nedokázal unést ten tlak, to tíživé tajemství. Měl plán: když něco zkoním, přestěhuju se. Fungovalo to.
Tehdy, když to začalo, žil úplně jinak. Spal, jedl a žil v laborce. Pracoval na výzkumu přenosu informací v neuronové síti. Když zaváděl do svého těla umělé dráhy - barvil je modře - nedobrovolně podnikl velmi podnětný výlet. Zkolaboval a probudil se v něčem, co sám pojmenoval hrana. Vše se měnilo, oscilovalo kolem skutečnosti a tvarovalo do jiných forem. Nakonec se ustálil ve velmi podobném světě, kde bylo vše, jak má být. Jen jeho výzkum byl napřed.
Cesta časem? Tu vyloučil při pohledu na obrazovku počítače. Datum odpovídající, pokud byl jeho odhad přesný - netušil, jak dlouho byl mimo. Paralelní realita? Zajímavé. Ale neuchopitelné - odsunuto pro další přezkoumání.
Týdny, měsíce plynuly a Martin se ponořil hluboko do výzkumu. Naoko dělal to, za co byl vlastně placený, a ve skutečnosti se zabýval něčím více vzrušujícím. Cestováním mezi světy. Zkoušel to znovu a znovu, měřil, psal, snažil se napasovat vše, co dokázal popsat, na moderní poznatky kvantové fyziky. A cíl byl na dosah.
Jednou ráno k němu vtrhli. Byli ozbrojení. Nepůsobili jako nějaká represivní složka, ale mrtvola se sotva dovolá svých práv. Věděl už dobře, co dělá, rozuměl tomu - nikoliv podstatě - a dovedl modrou fázi, jak to nazval, použít. Soustředil veškeré své myšlenky na časoprostorovou mřížku, ale bylo to těžké. Cítil se jako tonoucí, který se chytá kluzkého lana. Struktura se poddávala jeho vůli, a vzápětí vyklouzla. Sakra, může se pokoušet znovu od začátku.
Neviděl, že ozbrojenci ztuhli a nehýbou se. Co se odehrávalo v jejich myslích?
Znovu se jen dotkl a skutečnost se zachvěla. Vibrace byla silná, ale Martin se snažil, aby ji udržel. A udržel. Vše zmizelo a zmodralo. Pod nohama neměl nic, přesto cítil pevnou zem, a stěny, které se hnuly, když si to jeho vůle přála. V centru byli ti muži, on a... nic. A najednou...
Zhmotnila se laboratoř, ale objekty mohly volně cestovat, jak jim Martin poručil. Čas plynul pomalu, ale přece, a hlavách přítomných se rodily myšlenky, sice pomalé, ale přece nějaké. Nebyl čas s tím něco udělat – ne pro ně. Martin máchl rukou a takřka je vymazal. Věděl, že tomu tak doopravdy není, ale mělo to vliv na konečný efekt? Nemělo.
Hrozba byla snadno odvrácena a Martin přemýšlel, co dál. Bloudil modrým nesvětem a dlouho přemítal, co udělá s darem, který si tak velkoryse nadělil. Jsem bůh, napadlo ho později. Bůh? Ne, bůh ne, ale zrůda ano - odpověděl si vzápětí.

Nakonec se vydal vyhledat Možnost 1, jak svůj prvopočátek nazval. Pak si něco nakradl a přivezl odjinud, aby nemusel pracovat, a rozhodl se vytvořit katalog podobný tomu hvězdnému. Kreslil mapy, zakresloval vzájemné vztahy, značil, popisoval. Byl to dokonalý plán. A tu se mu v hlavě zrodil nápad. Když můžu cokoliv, řekl si v té době, měl bych poznat sám sebe! To znamenalo najít své alternativy, zjistit, že jsou nebezpeční (pro něj) a zabít je. Bylo jich ale nekonečně mnoho, takže vymyslel jiný plán. Vrátil se do laboratoře a napíchal své vědomí dráty tak, aby se chránil před zásahy odjinud. Z kvantové možnosti se stala absolutní pravda. A z Martina bůh.

A zrůda.
Kde je Lise konec? napadlo ho, když se třásl v tunelu a bál se o svůj život. Možná se nebál smrti, ale nesmrtelnosti. Nemohlo se mu nic stát, ale ostatním ano! A pojem „můžu cokoliv“ nezahrnoval stvoření života nebo vědomí. Jaký by mělo smysl existoval zcela sám ve vesmíru možností?
Ale Lisa... zabil ji snad? Ne. Ale – nebyl si jist. Možná zabil. Nepamatoval si. Když úspěšně prozkoumal nezměrné množství alternativ (a některé zničil), začal se nejen nudit, ale vnímal nesmyslnost toho počínání. A pak, na obědě v Yunkou, poznal ji. Kučeravé kaštanové vlasy, spadající na ramena, ofina střižená až někde pod obočím, blankytné oči a nepříliš objemné rty, ale velmi ostře se rýsující - to byla ona. Květované letní šaty, dětský výraz a naivita, stěží by mohla koketovat nebo svádět. Byla tak nevinná, jak vypadala. A krásně zpívala. Mužům se z ní nepodlamovala kolena, ale Martinovi roztálo srdce. Vždycky ji miloval, i když ji do té chvíle neznal. To si tehdy uvědomil.
A tajemství bylo toho času velmi tíživé. Nejen, že o něm nemohl mluvit, ale před ní musel vše tajit - možná by neunesla vědomí, že ji může kdykoliv nahradit její kopií. Ale to ho ani nenapadlo.
Muka jej dohnala k šílenství. Lisa věděla o jeho práci málo, „zneuznaný vědec“, říkal tehdy, a tak věděla, že se má obrátit na něj. Probudila se jednoho rána a pokožku měla posetou modrými čarami. Umělecký efekt by se jí možná líbil, jenže ono to vypadalo tak technicky... ale Martin by ji mohl zachránit.
Pomoc, Martine, pomoc! A náhle zaječela. Martin vtrhl do ložnice - zrovna snídal, když ji zaslechl - a spatřil...
„Pomoz mi, prosím,“ žadonila úpěnlivě a zoufale. Očekávala nějakou vědeckou záchranu - jako nepříjemně chutnající lék. Ale Martin ji začal místo léčby konejšit a ukázal jí své ruce. Soustředil svou sílu, aby se rozzářil, a povedlo se.
Jemně a trpělivě jí vykládal, co objevil. Všechny možnosti a co to znamená pro něj - a teď i pro ni. Snažila se chápat a bolela ji hlava. Pomalu se uklidňovala, když v tom -
„...a proto jsem to udělal. Nechci tě vyměnit za jinou. Takhle teď budeš věčná. Jen ty, taková, jaká jsi. Jako věčně zalitá v jantaru, nezměněná.“ Chvíli jí trvalo, než se otočila pomyslná kolečka. Zaječela podruhé.
„Tos udělal ty? Ty, ty,... ty bestie! Zrůdo! Maniaku!“ Řvala jako pominutá, škrábala ho, kousala a mlátila, hysterčila a nakonec vyběhla z bytu. Utíkala téměř nahá po králíkárně, ulicích Yunkou a všude jinde, a úsečně vyřvávala svůj příběh. Svolávala lynčovníky a prosila je, aby zahnali toho ďábla, který ji zmrzačil, znetvořil, poskvrnil.
A oni přišli. Nebylo to hned, ale její hysterie se šířila prostorem a působila na každého senzitivního jedince, který její sílu znásobil. Každý už věděl, že mezi nimi žije monstrum. A tehdy sáhl po modré fázi znovu.
Vyzbrojen zařízením, které nejen stimulovalo potřebnou energii, ale také paralyzovalo kolemjdoucí, mohl upravovat cokoliv, kdykoliv. Až na Lisu. Ta teď byla Pravdou, ne Možností. Když mu usilovali o život, kroutil prostor a čas a usmrcoval - šířil smrt a entropii tam, kde byl předtím život a řád. Tuhle možnost zničil a ujistil se, že už se nevrátí.
Ach ano, uvědomil si náhle. Zabil jsem Lisu.

Už neviděl smysl v odpočinku, tak začal lustrovat a luxovat všechny Možnosti podle své potřeby a nálady. Ale něco bylo špatně. Kde se objevil, tam mu šli po krku. Najednou byl všude, nenáviděný bůh i milovaný ďábel. A vždycky mu přáli smrt.
Šířil nákazu a zabíjel, kde se dalo, každý svět oholil a vypískoval, zbavil jej nánosu živého, jak to cynicky nazýval. Možností ubývalo, až jej napadlo: kde vlastně zakotvím?
Šel na to od lesa. Poslední Možnost. Soustředil své úsilí na to, aby zničil světlo a učinil všechny slepými. Jako když odstřihnete kabel od televize. Nikdo jej teoreticky nemohl vidět - navíc lidí bylo opravdu pomálu. Svět byl zničen, Yunkou byla mlhavou vzpomínkou, technickým rájem, zárodkem téhle šílené apokalypsy. Ale i tady jej poznali. Zářil. Zářil vždycky, i když vnímal jen modrou část spektra, celou paletou barev. Takže i když byli domněle slepí, cítili jej. A vyvolával v nich nenávist.
Poslední banda sebevrahů ve světě, kde přežití ztrácelo smyslu a pud sebezáchovy se rozpadl, byl sebevrahem v podstatě každý, se vydala na poslední honičku. Usmrtit Osud.

Martin se rozbrečel. Tohle nechtěl. Vždycky byl trochu parchant, ale asi mu to stouplo moc do hlavy. Nerozuměl sám sobě a nechtěl se sebou mít nic společného.
Kroky se ozývaly, ozvěna mohutněla a jemu bylo jasné, že jsou blíž. Jdou mu po krku. Asi by měl chcípnout, jak oni chtějí. Zlý bůh. Jsem první i poslední, počátek i konec, vytanulo mu na mysli. Jsem Všemohoucí. A kéž bych zhebnul dřív.
Vzepjal všechnu svou vůli a začal žhnout všemi odstíny modré, jež si jen člověk může představit. A uprostřed hlubokého soustředění to přišlo. Jsem výchozí podmínka všech Možností, kde figuruju já. Jak pískám, tak se tančí. Proto nemohla Lisa přežít. Vše se nemůže točit kolem dvou středů současně. A na splynutí v jedno nebyla připravená, neměla jeho znalosti a dovednosti. Ale pak i její věčnost je dána mou podmínkou.
A když se zruším, nenastane nic. A pak nastane vše, co kvůli mně nenastalo.
Blížící se šílenci mu byli ukradení; byl na sebe hrdý a měl z toho dobrý pocit. Lisa bude žít, svět bude žít. Na absolutní pravdu jsem moc malý, připomněl si a korunoval tím to, co se chystal udělat.
Záře byla tak silná, že jeho tělo skrze ni již nešlo spatřit. Ale na tom už nezáleželo...


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Zirvith Snicket 03.06.2019, 19:16:40 Odpovědět 
   Ahoj :-) No musím říct, že je tahle povídka rozhodně lepší, než ta minulá, kterou jsi mi posílal, ale i tak píšeš prostě moc složitě :-D Napsaný je to sice hezky, ale to sci-fi je na mě stejně poněkud náročný na čtení :)
 Šíma 19.05.2019, 12:52:15 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Zajímavý počin. Takové lehké sci-fi malinko mířící k psychologii. Naše hlavní postava měla takřka božskou moc a s tou přichází nejen zodpovědnost, jenže s tím si zřejmě hlavu nelámala. Text je čtivý, je jej však nutno číst pozorně, aby čtenáři něco neuniklo, protože důležitá je každá informace, celek je takovou mozaikou, která vytvoří konečný obraz...

Hezký den přeji, plodné múzy a mnoho úspěchů v další tvorbě.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Kapitola I
Elizabeth D.
Mít sebe
Aaliyan
Plyšová panda a...
Samareth
obr
obr obr obr
obr

Myš Lenka
Werika
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr