obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."
Publilius Syrus
obr
obr počet přístupů: 2915262 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39344 příspěvků, 5725 autorů a 389601 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: (Revoluční rok) 1863 (II.) / 10+11+12 ::

 autor Rebekka publikováno: 21.05.2019, 22:08  
Třetí část: Agoulle
 

Agoulle. To je cíl naší cesty, když se s Lavion na nádraží loučíme s kovářem Edtraggem, děkujeme mu za pomoc a nasedáme do vlaku směr úrodný jih naší občanskou válkou ničené země. Protože Robert de St Muell se proti monarchii ničím neprovinil, nemáme problém vycestovat z města. Dokonce nás ani neprohledávají. Většina uprchlíků z řad počestných lépe situovaných měšťanů v posledních měsících opustila metropoli, aby se vzdálila bouřlivé revoluci, zejména jejímu ústředí, a gardisty časem omrzelo jejich prohledávání. Daří se nám tedy do vlaku propašovat zbraně a uchýlit se do jednoho volného kupé.
Zůstávám stát přilepený k okénku, ačkoliv se vlak už dáno dal do pohybu. Sleduji své rodné město mizící v mlhách a vnímám, jak se mi koutky úst samovolně svěšují dolů.
„Jsi v pořádku?“ slyším za sebou hlas Lavion.
Vrtím hlavou. „Ne,“ říkám. „Jak bych mohl být? Stalo se toho tolik… André zemřel, můj dům vyhořel a teď…“
„Chápu, že je to pro tebe těžké, ale musíme se chovat, jako by se nic nestalo, jste přeci jen prostí měšťané, kteří vyrazili na návštěvu Agoulle za poznáním historie,“ připomíná. „Árno, sedni si a přestaň se mračit, než se k nám někdo přidá!“
Mechanicky plním její pokyny, ale v duchu si pomyslím, že nemám nejmenší zájem poznávat historii naší ubohé zemičky – historii, kdy se na republiku nikdo skoro ani neodvážil pomyslet.
Lavion si před sebou rozevře noviny, ale vsadím se, že nečte. Těžko by mohla číst, když má na hlavě ten módní roztomilý klobouček, z něhož jí síťka zakrývá tvář. Oba jsme oblečení jako zámožnější měšťané, kterými jsme možná kdysi před několika hodinami byli, než nám shořel dům a všechen majetek kromě oblečení, které máme na sobě, trochy peněz, jež jsme s sebou měli na trhu, něco nakoupených potravin a léčiv a také mých zbraní.
Cesta potrvá okolo tří hodin. Vyčerpaně opírám hlavu, že si zdřímnu, než dorazíme, jenže v okamžiku, když už takřka spím, vstoupí do kupé tři nalíčené dámičky, jedna si sedá vedle Lavion, dvě vedle mě. První je spíše smutná a moc nemluví, ale její dvě společnice pčímo překypují veselím. Povídají si, smějí se a jedna z nich celá rozzářená líčí jakousi příhodu, jejíž pointou je, že se nesmírně těší, až uvidí vévodu d’Agoulle. Celý jejich rozhovor i ony samy mi lezouna nervy. Vím, že mám definitivně po spánku, a tak se na sebe s Lavion díváme a snažíme se odhadnout, jak dlouho už tu s námi ony dámy sedí. Každá minuta s nimi mi připadá jako dvacet let. Konečně se mi asi po půlhodině daří odfiltrovat jejich hlasy a soustředit se pouze na monotónní zvuky vlaku, jimiž se nechám zvolna ukolébat k spaní…
Znenadání se trhnutím probouzím. Pravidelné nárazy ustaly, vlak stojí. To je divné, pomyslím si, po cestě do Agoulle by neměla být jediná zastávka.
„Co se děje?“ šeptám Laivon.
„Netuším.“
Tři dámy se zvedají a odcupitají do vedlejšího kupé. I přes stěnu z dubového dřeva slyšíme jejich švitoření.
Slyšíme něčí kroky na chodbě. Teprve když spatříme siluetu vysokého muže rýsující se proti slunci, dochází nám s Lavion, co se děje. Musíme být v půli cesty, bylo zde vystavěno cosi jako malé nádražíčko, kde čas od času vlak jednoucí tímto směrem zastaví a nastoupí do něj pár gardistů na kontrolu.
Přesně to nás potkalo.
Zatínám zuby. Co teď?! Jestli někoho z nás poznají… Já jsem sám vůdce revoluce, a co se Lavion týče, že se paktuje s povstalci, je veřejným tajemstvím. Začínám v duchu panikařit a už se mne zmocňují paranoidní představy, že mě odhalili, že zjistili mou skutečnou totožnost a že mne přisli i s Lavion zatknout…
Někdo ťuká na dveře kupé a dovnitř vchází šest gardistů v černozelených uniformách. Nadskakuji. „Můžeme si přisednout?“ a „Máte tu prosím volno?“ jsou samozřejmě čistě zdvořilostní otázky a vojáci by se k vám posadili, i kdybyste jim řekli, že v kupé místo není.
Musíme jim ukázat doklady. S „Edterová, Lavion, 47 let, měšťan, Gony“ žádný problém nemají, ale nikdy nezapomenu, jak trnu hrůzou, když vidím výraz ve tváři vojáka čtoucího moji identifikaci „de St Muell, Robert, 22 let, měšťan, Gony“.
„De St Muell…“ protáhne a skoro laskavě a přátelsky se mne optá: „Vracíte se domů, pane de St Muell?“
„Nikoliv, můj domov je Ykkhó,“ odpovídám popravdě. I někomu, kdo léta slouží králi, musím vysvětlovat rozdíl mezi čtvrtěmi St Muell v Ykkhó a St Muell Mai v Agoulle.
Vlak se zvolna znovu dává do pohybu. Nenápadně posunuji kufr, aby zakrýval mou protézu, a dělám, jako by nic. Snažím se tvářit, jako by vedle mě vůbec žádný gardista neseděl. Jedeme tak další hodinu a každou chvílí se musíme přiblížit na dohled městu. Nalepím se na okénko, abych poprvé ve svém životě uviděl ten nádherný přístav. Dochází mi, že je to poprvé, kdy jsem vycestoval z rodného města.
Zastavujeme na nádraží a otevírají se dveře. Vystupujeme s Lavion následovaní gardisty a pak i oněmi třemi dámami. Prodíráme se mezi lidmi, až omylem vrazím do jakéhosi muže s cylindrem na hlavě.
„Hej!“ zařve. „Co to děláte?!“
„Omlouvám se, pane, už se to…“
„To mě nezajímá, tohle si vyřídíme!“ rozkřikne se na mě.
„Jako vážně?“ zvolám. „Chcete souboj jenom proto, že jsem do vás nechtěně strčil?“
„Musím na tom trvat.“
Vzdychám. „Fajn, kdy a kde?“
„Na mém panství v centru města dnes v půl jedné?“
„Hmm… to se mně nehodí, co třeba ve tři?“ Jako bych ho zval na večeři.
„Platí, ve tři. Mé panství nepřehlédnete,“ upozorní a zamíří k oněm třem dámám. Teprve teď mi dochází, kdo to je, zajisté vévoda d’Agoulle. Všímám si, že ona dívka, která se tvářila nešťastně, přijímá jen neochotně objetí vévodovo a stejně neochotně ho symbolicky líbá na rty. Nejspíš to bude jeho manželka.
„Kam půjdeme? Kde se ubytujeme?“ ptám se Lavion.
Krčí rameny. „V hostinci bychom byli moc nápadní, ale mám známého doktora, snad můžeme k němu…“
„Dobře,“ souhlasím. „Tak pojďme.“

Agoulleský lékař vlastní výstavný dům v historickém centru přístavního města na jihu země. Je to druhý dům u jižní brány hned u přístavu a sousedí s řezníkem a pokrývačem. Po zaklepání na dveře nám otvírá energický padesátník s řídkými vlasy v domácím oblečení. Vypadá jako typický prototyp doktora, je podsaditý a na nose mu sedí cvikr.
Hned nás vřele zve dále a nabízí nám oběd. Po dlouhé jízdě vlakem jsme oba hladoví, a tak vděčně přijímáme. Máme rybu a brambory.
Protože se ve městě nevyznám, rozhoduji se vyrazit za vévodou časně, a tak pohostinného pana doktora opouštím a Lavion na rozloučenou líbám již ve dvě hodiny. Jsem tak nervózní z nadcházejícího souboje i z toho, že se možná ztratím, až nejsem s to se soustředit na své okolí a hledím pouze před sebe, hledaje očima svůj cíl. Vévoda měl pravdu a jeho zámek nacházím okamžitě. Strážím patrně nakázal, že mne mají vpustit dovnitř, poněvadž mi nijak nebrání vejít na nádvoří.
„Pane de St Muell?“
Otáčím se. Vedle mne vychází z budovy blondýnka mého věku v tmavozelených šatech s kloboučkem s pavím peřím.
„Viděla jsem vás ve vlaku. Vím, kdo jste. Přijel jste podpořit povstání?“
„Nevím, o čem to mluvíte.“
„Ale víte,“ pousměje se. „Máte takový zvláštní výraz v očích, když se řekne povstání. I mé srdce bije pro republiku, pane Öörre.“
Otřesu se. „Jak to…“ zajíknu se.
„Zná vás cel země, zpráva, že jste ve skutečnosti neskonal, se mezi povstalci velmi rychle rozšířila, jen se nedivte. Obdivujeme vás, král vám tolik ublížil a vy proti němu bojujete.“
„Říkala jste, že vaše srdce…“
„… bije pro republiku, ano…“
„…ale vždyť…“
„…mám za chotě šlechtice, vím. Můj manžel je roajalista a o mnoho starší než já. Poznal jste jistě, že jsem se sem také nikterak netěšila. Nemiluji ho. Přišla jsem vám popřát štěstí. Jestli zvítězíte v tomto duelu, bude to pro revoluci velkým přínosem.“
„Madam…“
„Kde je váš sekundant?“ ptá se náhle.
„Můj co?“ vyvalím na ni oči.
„Váš sekundant. Svědek souboje…“
„Ach tak,“ vydechuji. „Nemám jej. Nějak jsem…“
„Zapomněl,“ usmála se. „Anebo jste takový prosťáček, že ani nevíte, že jej máte mít…“
„No dovolte!“
„Snad byste se neurazil!“ vyprskne smíchy. „Odpusťte, nechtěla jsem se vás dotknout… Obdivuji vás. Na vašem místě bych už byla já asi mrtvá.“
„Znáte vůbec sekundanta svého chotě?“
„Stojí před vámi.“
„Vy??!“ zvolám a mám co dělat, abych se nerozesmál.
„Ovšem, a proč by ne? Gonské zákony nezakazují, aby jako sekundant při souboji figurovala žena.“
Dívám se na ni. Mám pocit, že se mnou flirtuje, ale těžko jí to mohu mít za zlé. Musí být těžké žít s někým, jako je její manžel. Žít s mužem, který nesouhlasí s vašimi zásadními názory… Ano, s Lavion máme cosi podobného, ona věří v Boha a já jsem ateista, ale… v žádném případě si nedokážu představit, že by Lavion patřila k roajalistům. Nedokázal bych s ní žít, teda velmi pravděpodobně ne.
„Jak to s ním vydržíte?“ usmívám se lehce.
Krčí rameny. „Přežívám.“ Přechází ke mně. „Přeji vám vítězství, pane,“ špitne a vlepí mi hubičku na líci, až to mlaskne. Nestíhám ani uhnout, tak mne to zaskočilo. Další podobnou rozpustilost už naštěstí vévodkyně neudělá, neboť na nádvoří vchází její choť.
Vévodkyně nám oběma podává pistoli a váček s šesti náboji. „Pravidla jsou následující – oba si stoupnete na určená místa, nesmíte se z nich hnout. Každý máte šest výstřelů. Pokud by se omylem stalo, že budete ještě oba naživu a bez nábojů, bude duel pokračovat soubojem na meče. Losujte, který z vás začíná.“ To nejsou složitá pravidla. A mladá šlechtična se hrdě ujala role sekundanta nás obou.
Začíná vévoda. Stavím se na své místo asi dva tři metry od něj. Cítím se tak zkoprnělý strachem, že bych se patrně nedokázal pohnout, ani kdybych chtěl, ale nejsem si jistý, co s touto zkoprnělostí udělá můj pud sebezáchovy, až na mě vévoda namíří pistoli.
Muž nabíjí zbraň, patřičně ji uchopí a zacílí. Mimoděk sebou trhám, ale hrůza z nadcházející smrti, jíž se stoprocentně nevyhnu, mne přikovala k zemi. Jako by z veliké dálky slyším výstřel. Bolest, když mne kulka zasáhne, je ale až děsivě reálná. Na vteřinu se se mnou zatočí celý svět. Zmateně otevírám oči a mžourám kolem sebe. Jak to, že nejsem mrtvý? Přece mě zastřelil… Neměl jsem ani šanci se bránit… Pohlížím na své zranění a vidím, že střela o několik centimetrů minula srdce a můj sok mne trefil do ramene. Vydechuji úlevou. Zvedám obě ruce, jednu kladu na zranění, abych utlumil krvácení, druhou, v níž třímám pistoli, namířím na soupeře a vystřelím. Muž vzkřikne, ještě se stihne chytit za poraněný hrudník, ale nato se hroutí na dláždění.
Klesám na kolena. Vévodkyně změří manželovi puls a pak běží ke mně. „Bravo, pane Öörre, bravo! Zvítězil jste!“
Nutno poznamenat, že mně vítězství nijak netěší. Naopak mne děsí, děsí mne, jak mladá žena ani slzu neuroní nad smrtí manžela, děsí mne, jakou nefalšovanou radost má z jeho skonu. Jsem si jistý, že Lavion by pro mne plakala. A já… já pro ni také.
Pouštím pistoli a vzhlédnu. „Jak se vůbec jmenujete?“
„Dominique,“ odpovídá. Pomáhá mi vstát, dává si mou zraněnou ruku kol ramen, a podpíraje mne, zamíří za mojí navigace do domu Lavionina přítele.

Střela je hluboko a stojí to hodně času (a mne také bolesti), než ji Lavion vůbec najde. Jakmile je ovšem venku, náš hostitel mi na ránu tiskne hadřík politý alkoholem a já si smím z lahve vodky i loknout, je mi mnohem lépe. Přesto mne nutí, abych si po zbytek dne lehl.
Nesnáším, NASNÁŠÍM pocit, že jsem někomu na obtíž. Jenže tím, že ležím v posteli a jen se dívám, jak ti dva kolem mne poskakují, když já sám nic dělat nemůžu (respektive mi to nedovolují), tento pocit jen narůstá.
Přehrávám si duel na nádvoří. Co se se mnou stalo? Když na mne vévoda namířil pistoli, skoro jsem se nehnul, podařilo se mi potlačit základní lidské pudy a instinkty přežití. Jsem vůbec ještě člověk?
Ohlížím se po Dominique. Nevypadá příliš otřesená ze smrti manžela, možná i proto, že ho neměla nikterak v lásce.
„Možná byste se… měla vrátit na zámek,“ oslovuji ji. „Je tam jistě potřeba zařídit spoustu věcí…“
Vpije se očima do mých. „Cožpak vy to nechápete, pane Öörre?“
„De St Muell,“ drtím mezi zuby. „Jsem Robert de St – “
„Ne, nejste!“ přeruší mě ostře a strčí do mě. „Vy jste Árno Öörr, vůdce revoluce, a vždycky budete! Chápu, že jste si kvůli roajalistům změnil jméno, ale před námi se nemusíte skrývat! Jestli je někde méně roajalistů než tady, pak nevím, kde!“
„Já zase nevím, když ne zde, kde je zarputilejší republikánky nežli vás, madam d’Agoulle,“ povytahuji koutky úst do úsměvu a políbím jí hedvábně bílou ručku.
„Nechte si to!“ okřikne mě a vykroutí ji z mého nikterak vroucného sevření. „Myslela jsem, že jste přijel, abyste podpořil povstání! Nenamluvíte mi, že to, že jste v souboji zabil mého manžela, roajalistu, je jen shoda náhod! Osud přeje republice, pane, a když lidé uslyší, co se tu stalo, taky tomu uvěří!“
Civím na ni s pootevřenými ústy. Taková drobná mladá dámička a má v sobě víc odvahy a sebevědomí než já, vůdce revoluce. Dokonce ve mně věří. Věří v to, že příběh zmrzačeného chlapce dokáže zburcovat občany budoucí republiky k činu. Věří v to, že já dokážu svůj příběh vyprávět tak, abych toho dosáhl. Rétorika nikdy nebyla moje silná stránka (vlastně ani nevím, co mojí silnou stránkou je, pakliže ovšem vůbec nějakou mám), ale tenkrát na náměstí Ykkhó jsem to dokázal – přesvědčit dav, že krále nemám plné zuby jenom já.
Snad se mi to povede i tentokrát.
„Snad,“ připustím. „Za pokus to samozřejmě stojí… Ale nejdřív se musím uzdravit.“
„Samozřejmě,“ přikyvuje horlivě. „Je vaše zranění vážné?“
„Nepříliš. Za den dva budu na nohou.“ Mimoděk skřípu zuby. Nesnáším fanynky. Vlastně jsem donedávna ani nevěděl, že nějaké mám, ale nesnáším je. V zájmu revoluce doufám, že Dominique není jediná a že ona se svými idealizovanými představami o mně a mých schopnostech dokáže obyvatele Agoulle (aspoň ty nakloněné myšlence republiky) přesvědčit, aby se odhodlali k činu. Protože jen tak máme šanci krále porazit. Musím spojit povstalce z celé země, musím sjednotit republikány a přimět je odebrat se se mnou do hlavního města a vytáhnout na zámek. A to je pro novorozeného Fénixe náročný úkol. Možná dokonce nad jeho síly. Pokud mu někdo nepomůže. A teď někdo může být kdokoli, Lavion i její přítel, stejně jako vévodkyně d’Agoulle.
Doktor odchází společně s vévodkyní, že prý ji doprovodí, aby urozená dáma nechodila po ulicích v této revoluční době sama. Zůstáváme s Lavion o samotě. Přisedá na okraj lůžka a zvolna odmotává obvazy z mého ramene. Zatoužím po ní zcela náhle a nečekaně. Zvedám ruku, zlehka ji pohladím po líci a rozpouštím jí světlé vlasy. Ona si je ale hned zas stahuje do drdolu.
„Prosím tě, nech je tak,“ říká.
„Proč?“ divím se, lehce se usmívaje.
„Bude to tak lépe.“
Pozvedám obočí na znamení, že jí pořád nerozumím. „No tak, jsme tu sami…“ Začínám se sápat po jejím výstřihu, ale ona mne dloubne do zraněného ramene, takže zasténám bolestí a padám zpátky do polštářů.
„Promiň,“ špitne. Něco v jejím hlase mne ubezpečilo, že nemluví jen o mé ráně. Propaluji ji pohledem. „Promiň,“ opakuje. Vstává a ustupuje o několik kroků. „Vím, že jsem ti to měla říct už dávno… jenže…“
„Počkej, teď mě vážně děsíš,“ vyhrknu bezděčně a sedám si na posteli.
„Víš, já… nejsem… už nejmladší a… a tak jsem se bála, že… to nedopadne… teda bojím se pořád, ale… nemůžu… a nechci, nechci už ti to tajit…“ Sklopí oči k podlaze a ruce sepne na hrudi.
Naskakuje mi husí kůže. Otevírám ústa, abych na ni udeřil, ale ona mne předběhne. „Já… jsem... jsem… jsem těhotná…“
Prsty mačkám přikrývku. Lapám po dechu. „Páni, to…“ Co bych měl říct? Moji bezradnost hravě řeší sama Lavion, která ke mně přistupuje.
„Odpusť,“ hlesne.
„Není co,“ říkám, vstávám a objímám ji, ačkoliv si uvědomuji, že se o ni spíš opírám. Jen letmo ji políbím na krk a pokládám bradu na její rameno. Cítím, jak ve mně víří všechny možné emoce, ale nejsilnější je jedna, kterou bych opravdu nečekal. Není to radost ani přímá euforie, nýbrž děs. Hrůza, která mne na okamžik zcela ochromí.
Lavion ji zjevně cítí také. „Co chceš dělat?“ ptá se tiše.
„Já nevím,“ vyhrknu. „Vůbec… vůbec nevím.“ Krčím rameny. „Nejspíš nic. Co můžu dělat? Budu prostě dál tím, kým jsem.“
„Árnem Öörrem, nebo Robertem de st Muell?“
„Oběma.“
Lavion se ode mne odtahuje, ale ruce nechává položené na mých ramenou. „Já nevím, jak tobě, ale mně se teď jaksi změnily priority.“ Upřeně se mi dívá do očí, až mám co dělat, abych její pohled vydržel. Je v něm cosi výhružného.
„Já… nevím, co na to říct…“ bráním se.
„Nevíš?!“ užasne. „Nevím, jak ty, ale já zrovna netoužím vidět naše děti, jak bojují na barikádách!“
Konečně mi začíná docházet, na co naráží. Ona chce konec. Konec něčeho, co se stalo takřka smyslem mého života!
„Je načase ukončit tuhle směšnou revoluci!“ zvolá. „Víš, mně už je jedno, jestli budeme monarchie nebo republika. chci jen, aby revoluce a s ní spojená hloupá občanská válka skončila! Copak tobě nejde o totéž?!“
Teď se odtahuji zase já. Co to má sakra vůbec být?! „Směšná revoluce? Hloupá válka? Vážně, Lavion, to myslíš doopravdy?“ štěkám po ní. „Ty nevíš, co jsem všechno ztratil ve jménu revoluce! Kvůli ní jsem mrzák! Kvůli ní zemřelo tolik lidí! A tobě je jedno, jestli budeme republika?!“
„Já vím, že jsi republice obětoval hodně, ale přece i ty musíš uznat, že během několika měsíců tohle nemůžeme skončit!“ Lavion taky zvyšuje hlas. „Tady jde o budoucnost, zejména našeho dítěte!“
„A ty do háje vážně chceš, aby naše dítě vyrůstalo ve světě, kde vládne on?!“ ječím a rozmáchle ukazuji rukou směrem, kde se rozprostírá hlavní město. „Proč jsme to teda vůbec dělali? Chceš, aby ti lidé, kteří zemřeli… aby byla jejich smrt zbytečná? Aby byl i Rory zemřel zbytečně?“
Při zmínce o jejím synovi jí vhrknou do očí slzy, ale nehodlám se omlouvat. Vím, že vše, co jsem vykl, je pravda.
„Chceš ty, aby naše dítě jednou dopadlo jako on? Vždyť i on zemřel kvůli republice..“
„A jestli se vzdáme a nevybudujeme ji, tak byla jeho smrt zbytečná!!“
„Jen nechci, aby…“
„Tak to řekni!“ vybízím ji. „Řekni to! Nechceš, aby bylo jako já!“
Lavion si rukou stírá slzy z lící. „Promiň,“ hlesne. „Mně se změnily priority. A pakliže tobě ne, tak… tak si budeš muset vybrat mezi mnou a republikou.“ S tím vybíhá z místnosti.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 21.05.2019, 22:07:33 Odpovědět 
   Zdravím.

Náš hrdina dostal na výběr, buď revoluce nebo jeho milá, se kterou už nějaký měsíc žil. Zdá se, že jej jeho minulost stále dohání a není místo, kde by jeho pravé jméno neznali. Jak se rozhodne? Bude otcem nebo revolucionářem? Další část zřejmě napoví. I tato část byla čtivá, občas jsem narazil na práci šotka Překlepníčka (podrobnější pročtení napoví).

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Piráti II - čás...
black
Rosnička
J.K
O Vánocích
rudolf z falknova
obr
obr obr obr
obr

Myš Lenka
Werika
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr